(Kruh, Heřmanovice 2018)
Jana Richterová: Zahrada. Hostina
358 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2018, vydání první, brožované
ISBN 978-80-906552-6-3
Ku Hostině zve pecen s křížem, takto ku pátému, poslednímu a nejrozsáhlejšímu dílu pentalogie Zahrada.
Ponor s Lovcem do temného Lesa začíná na sluneční, šestašedesáté straně, kde čtenář znalý HPL postřehne čarovné a jedovaté výtrusy hub z Yuggothu. Podobné obrazy jsou zasouvány do textu nenápadně – protože „pravé čarodějnice bývají až nápadně nenápadné“ – a byly vždy nejsilnější devízou autorky:
Okamžitě se ocitl v Lese, v němž tentokrát panoval podzimní soumrak. Ucítil pod sebou mohutnou masu koňského svalstva a kolem vítr, v němž zachytil cizorodý závan neznámých hub. … Kořisti už docházely síly, ačkoli utíkala, co mohla, klopýtajíc přes kameny i kořeny v zoufalé snaze uniknout. Mládenec se v té tmě míhal jako bledé rybí bříško, zbavený oděvu coby poslední důstojnosti. … „Les se o něj postará,“ uzavřel druh po levici. Obrátil se k němu, zrovna když z jeho těla vyrazily živé dubové výhony. Zahlédl ještě úsměv a blýsknutí očí, než se zahalil listím. Přítel vpravo v rudém plášti mlčel, jenom na znamení vykonaného rozsudku zabodl do země dlouhé kopí.
V tématu Lesa pak pokračuje skoro celá devátá kapitola uvozená citátem o bdělosti z díla Gustava Meyrinka. Téma kopí je tu tak výrazné – Lovec má skvělou Longinovu přípravu –, že se přímo nabízí výprava do hlubin díla Trevora Ravenscrofta Kopí osudu (Eminent, Praha 2003). Bergier a Pauwels ve své slavné knize Jitro kouzelníků mluví o Společnosti Vrilu, která věřila, že základem veškeré magické moci je vril, tajemná životní síla, z níž vychází všechno ostatní. V prosinci 1919 se Společnost Vrilu sešla v domě poblíž Berchtesgadenu, kde pak chorvatské médium Marija Oršićová, a další médium známé pouze jako Sigrun, předalo řadu zpráv, údajně od „skrytých mistrů“, jak je označoval Samuel Liddell Mathers, nebo také „tajných vůdců“ Aleistera Crowleyho. Na této zvláštní seanci bylo oznámeno, že se blíží příchod toužebně očekávaného zachránce Německa. Médium prohlásilo, že „už je za dveřmi“ a že se stane příštím majitelem Longinova kopí.
Další setkání s mykosférou nastává ve velmi působivé jedenácté kapitole (na str. 112) nesoucí všechny rysy sabatu jako na hoře Blocksbergu:
V klidu jsem došel až ke dveřím. Rozletěly se v průvanu, já vpadl dovnitř, a jak za mnou práskly, obklopila mne inkoustová tma. Znovu jsem na něj volal, jenže se neozýval, tak jsem tápal nazdařbůh chodbou. Už si nevzpomenu, ve kterém okamžiku, ale najednou se dostavil zvláštní, zřetelný pocit zlomu. Snad to bylo závanem vzduchu, nesoucím v sobě pachové stopy hub i pálených bylin, náhle mi bylo jasné, že jsem se ocitl jinde. A ještě něco: dost bezpečně poznám, kdy se pohybuji ve snovém světě, kdy v běžném a přechod mezi nimi.
Otevírání dveří je příznačným i přízračným tématem Arthura Machena; jeho hrdinové se ocitají jinde většinou bez svého přičinění, a buď naleznou vstup do vílového světa jako důsledek jeho prosáknutí do naší reality, nebo jdou ve stopách předchozích, např. Bílého národa. O kousek dál nokturnální paroxysmus vrcholí zčernáním Díla:
V jednom pokoji se povaloval i můj vlastní táta, zarostlý a břichatý, jak ho pánbůh stvořil. S nějakou zmalovanou děvkou olizovali Karolininy tlusté ropuchy, snad aby se z nich stali princové s princeznami. Natírali se vzájemně jejich štiplavým slizem a bláznivě se řehtali, sjetí žabím jedem. … Na chodbě jsem na těch korálích uklouzl a skoro spadl na Nikolaje, zabořeného v pohovce pod obrazem Apolla. Toho ušlechtilého horlivce bych tady na mou věru nečekal. … Na klíně mu přitom rajtovala navýsost spokojená černovlasá slečna z haly, klátila nohama a požitkářsky okusovala klobouk houby, kterou delikátně držela prsty s nalakovanými nehty. „Nigra sum sed formosa!“[1] křikla ke mně bujaře.
Ti z hlubin či Hlubinní, jak nás o nich v novele Stín nad Innsmouthem zpravuje Lovecraft, jsou stvoření náležející k mýtu Cthulhu, zpodobení idoly rybího boha Dagona, obývající podmořské tisícileté kyklopské město sloupů Y’ha-nthlei – upomínající na bájné město sloupů Iram – odkud vzlínají do lidských snů a podvědomí jejich obrazy a myšlenky:
„Jsme znovu tam, kde už jsme byli, pamatuješ? Krmit tě naštěstí nemusím, je tě dost,“ ozval se její hlas. „Ani se zdržovat s pečením, oni mají stejně nejraději syrové. Přesněji živé. Stačí jen čekat, budou tady během chvilky.“
„Co? Kdo?“ zajektal.
„Nebuď hlupák,“ napomenula ho. „Přece mí návštěvníci, kterých se vespolek tolik děsíte. Vystupují k nám z nepředstavitelných hlubin a už se na tebe moc těší. Jsi totiž ta nejlepší návnada, jakou jim lze vůbec nabídnout. Absolutní chuť, Les v každém soustu. Můžeš na sebe být právem hrdý, kam se druzí na takovou přitažlivost hrabou.“ …
„Jste úplný blázen, ženská,“ utrhl se na ni, aby zahnal strach. „Pozvat sem tyhle tvory odjinud je jako sestrojit si na dvorku atomovou bombu. A jestli sežerou mě, vás dozajista taky, dřív nebo později.“ …
Opět jej zasáhla vlna vlhkého chladu, tentokrát doprovázeného slabým puchem hub. Nebo ryb hnijících na mořském břehu. Smrad byl každopádně natolik odporný, že se mu obrátil žaludek.
Rybina & houby podle HPL. A také něco z toho, co David Lynch ve třetí sérii Městečko Twin Peaks – The Return odhalil svými bytostmi z koloniálu, obraz cizích vetřelců, kteří se podle jednoho artefaktu nazývají Soví lidé, a Mark Frost ve své knize Tajná historie Twin Peaks informuje o tom, že vůbec „poprvé někdo začal mluvit o nukleární theurgii a o tom, že atomové výbuchy v roce 1945 otevřely cestu UFO,“ ať už se za touto zkratkou skrývá cokoliv.
Temnějších aspektů se v závěrečném dílu objevuje daleko více. Další ze silných momentů odhaluje scéna o Áronově záchraně Tomáše z moci čarodějnice Anny hned na další straně (192n.), kde jako krysař vymítá z něj svojí svatodušní píšťalou „chuchvalec tmavé tkáně, podobný snad vnitřnostem, snad pavoukovi. Živě se to mrskalo a sekalo čímsi připomínajícím nohy. Áron tu ohavnost obloukem nakopl do ohně…“
Vzpomenete si na Černého pavouka Jeremiase Gotthelfa? A Hanns Heinz Ewers, který sepsal svého Pavouka roku 1915, právě Jeremiase Gotthelfa znal, a patrně ho i nechal zemřít v pokoji č. 7, jak naznačuje touto narážkou: „První z nich byl obchodní cestující ze Švýcar. Z otevřených úst další oběti vylezl velký, černý pavouk.“ Tolik k okulturním souvislostem.
Několik zastavení u Komendy (str. 168, 200). Áron vysvětluje její poslání takto:
„Komenda, zřízená především za účelem ochrany Lesa a uspokojování přání mých hostí,“ přičemž oněmi hosty jsou míněni „dravci, natolik mocní a bohatí, že si ohýbají pravidla tohoto světa podle vlastních zájmů.“
„Co byla Komenda Komendou, odjakživa měl [Lovec] za úkol udržovat Les čistý. Často do něj totiž pronikli nezvaní návštěvníci, lákal k sobě citlivější spáče z města a širokého okolí. Rovněž mnohé další tvory, o nichž se nelze dočíst ve školních učebnicích. Potud působil jako voňavá vábnička, což bylo do jisté míry vítané. Jednak se tak město snáze kontrolovalo, jednak skýtal hojnost kořisti pro potřeby Komendy včetně jejích hostů. Ale kromě lovné zvěře se v Lese odedávna vyskytovala i škodná. Čarodějníci, různí paraziti sledující své zájmy, dost silní a zkušení, aby tu dokázali vskrytu rozvíjet vlastní plány. … Dali se obtížně odhalit, a ještě hůř vymýtit. Jejich stopování představovalo námahu, kterou bylo nutno vynakládat stále dokola. Uměli si pokaždé po čase najít nové tajné stezky, jimiž se do Lesa vraceli.“
Johan sám upřesnil, kým jest (str. 198): „Lovec, ne vrah. Mým úkolem je chránit Les proti vetřelcům.“ Mezi ním a Áronem existuje spor a jeho zvyky odmítá jako „zvrhlé a hnusné.“
A dál k témuž vede jako protiútok svou řeč Áron:
„Kromě toho existují nějaká pravidla. Lov a sdílení pokrmu je základním rituálem Komendy, představujícím stvrzení našeho společenství napříč věky. Nemůžeme se jej vzdát, jako se nelze vzdát klenebního kamene chrámu. Tak tomu vždy bylo, a tak tomu bude i nyní.“
Velmistr ovšem odhaluje (str. 200) další agendu Komendy:
„Ještě nevíte všechno. Nejde pouze o Komendu samotnou, ale také o úkoly, které vzala na svá bedra. O naše hosty, jimž jsme poskytli útočiště. Oni jsou tím pravým důvodem jejího založení i trvání. Proto ta starost o čistotu Lesa, proto lovy. A pochopitelně to nejdůležitější, hostiny.“
Kdo ovšem jsou ti hosté či chráněnci?
„Kdysi se o mém Lese dozvěděli jako první. Buďto jej sami spatřili ve snech, nebo o něm získali zprávu od těch, kteří jim sloužili. Víte, že Les otevírá jisté jedinečné možnosti, a oni pojali úmysl využít jej pro sebe coby kotviště, poskytující jim azyl před nevyhnutelným odchodem z tohoto světa a s ním spojenou spravedlností. Nijak netoužili vzdát se vlády nad svými záležitostmi a vydat se napospas vodám podsvětní Řeky. Byli silní už za života a rozhodli se takovými zůstat i po smrti. Nechal jsem je usídlit v mém domě, v němž mají zaručenou naši ochranu a péči. Sny, které tam sní, jsou prodloužením jejich pozemské existence. Ta je nakonec také pouze snem svého druhu. Musí se však čas od času nasytit, aby pouto mezi nimi a Lesem nezesláblo. I to je předmětem naší dohody. Setrvávají, kde mají určeno, ale ve výročních dnech vycházejí ze svých ložnic a míří do hodovní síně, v níž jim Lovec předkládá slíbený pokrm. Zasedají ke stolu v jednom společenství s rytíři Komendy a já jejich hostině předsedám. Zbytky dostávají dle dobrého zvyku psi.“
V tom všem vyvstávají některé rysy podobné příběhům z nepříliš vzdáleného konce spektra fantastických příběhů:
„Většina vlčáků k Lovci vzhlíží málem jako k bohu, vždyť je vodí na druhý břeh a oni se mu přitom zcela poddávají.“
Lovec zde připomíná stalkera A. B. Strugackých z románu Piknik u cesty, vodícího zájemce do pásma poznamenaného snad havárií mimozemské lodě nebo jen jejich zastávkou u cesty. Jenže! Les je také český název jejich vědeckofantastického románu Slimák na úbočí (Улитка на склоне), odvozený od tajemného lesa, zvláštního světa, v němž se větší část děje odehrává. Na světlé straně stojí technicky vyspělá byrokratická Správa lesa, na straně temné tajuplný Les. Obě prostředí mají podivné zákonitosti, Les je nepochopitelný prostor a Správa absurdní svět, který nutí své zaměstnance chovat se stejně nepochopitelně. Samozřejmě se oba romány zásadně rozcházejí, ale něco má jejich Les společného. Jde o sakrální prostor určený pouze zasvěceným a profánní o něm buď nemají vůbec žádné povědomí nebo jsou striktně drženi mimo.
33° = Purgatorium. Kapitola o očistě jest uvozena verši Johna Drydena z písně The Cold Song:
Let me, let me,
Freeze again to death!
Plně uchopit význam této mrazivé písně se může povést až s hudebním doprovodem, nejprve v klasické podobě:
Teprve Klaus Nomi však uchopil The Cold Song v jeho éteričnosti, kráse a tragičnosti. Jeho provedení strofy ze třetího aktu opery Král Artuš, kterou v roce 1691 napsal Henry Purcell a John Dryden, je zcela mimořádné. V původním libretu se jí nedostalo žádného zvláštní názvu, zpívá ji však Duch zimy, odtud pak její titul:
What power art thou
Who from below
Hast made me rise
Unwillingly and slow
From beds of everlasting snow
See’st thou not how stiff
And wondrous old
Far unfit to bear the bitter cold
I can scarcely move
Or draw my breath
I can scarcely move
Or draw my breath
Let me, let me,
Let me freeze again
Let me, let me
Freeze again to death
Let me, let me, let me
Freeze again to death…
Na místě, kde tuhne krev a dech se sráží na sněhové vločky, mráz proniká až k srdci a vysráží i ty nejprchavější myšlenky, tam se oddělí poslední a nejtvrdší základy, zkřehnou a rozpadnou se na prach. Poslední čištění, poslední separace.
„Nechtěla jsem se na tom podílet, přesto nelituji. Možná jsem díky tomu lépe porozuměla mnoha věcem. Byla jsem poslána zpět kvůli jediné ohnivé jiskře, nejdražšímu člověku, co mám,“ vyznává se Mara. Kvůli něčemu nevýslovnému jí bylo dovoleno navrátit se zpět. Staré cesty ovšem nezůstávají nedotčeny, jsou zaváty prachem a časem, čas se stává prachem a prach se opět stává časem.
„Dům v Lese odrážel fasety jeho vlastního příběhu, kubisticky zpřelámané a mnohokrát násobené. Už je nikdy nesloučí do jednoduchého čirého paprsku.“ Jako by existoval souběh, ohnisko vědomí, kde všechny divné úhly domu z Kabinetu dr. Caligariho jsou vnímány jako jeden povrch koule, tak se popisuje Hadit a Nuit: „Ve sféře jsem všude středem, kdežto ona, obvod, nikde.“[2] Kterak poskládat duhu nazpět do bílého paprsku světla?
V závěru kapitoly čteme: „Ocitla jsem se na děsivém místě, zároveň plném úlevy,“ řekla pomalu, „mžiknutím víček tam můžeš ztratit veškerou paměť. Těžko k němu dojít, a ještě hůř zpátky.“ Michal potom rovněž „byl očím svých přátel vzat.“ A přešel do jiné sféry, dveřmi do jinam.
∞
Přes patnáct set stran textu sepsala Jana Richterová počínaje rokem 2013 během následujících pěti let, což je úctyhodný výkon. V každém dílu najdou čtenáři pár mimořádných a silných scén a je jen na nich, jestli převedou svoje bytí z možného na činné, neboť v tomto světě s nikým „nemůžete o ničem debatovat, copak nevidíte, že je pozdě?“ Lidé už „dávno nejsou sami sebou. Zůstala z nich jen prázdná slupka, obsah sežrali červi.“
Konec je však otevřený, neboť Michal se hodlá „do toho Domu v Lese“ vypravit. Takže je možné, že toto velikonoční vajíčko v sobě skrývá ještě pěknou řádku matrjošek.
∞
[1] „Černá jsem, a přece půvabná.“ Pís. 1,5.
[2] AL, II:3.
