Gershom Scholem: Počátky kabaly
394 stran, Malvern, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-86702-52-0*
Stěžejní dílo Počátky kabaly podrobně analyzuje původ a raná stadia vývoje kabaly. Nakladatelství Malvern mapuje dílo Gershoma Scholema (1897–1982), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, systematicky, nyní základní kritickou a hutnou studií Počátky kabaly, která popisuje rozličné proudy, které dokážeme rozlišit u nejstarších kabalistů, počínaje prvním nástupem kabaly v knize Bahir zhruba v polovině 13. století. Objasňuje četné náboženské a obecně historické faktory působící v době, kdy se kabala teprve formovala.
V Počátcích kabaly Scholem sleduje především gnostické a novoplatónské vlivy na raně kabalistické myslitele a dokládá, že se kabala v tomto období svého vývoje šíří ze tří hlavních center: z Provence, Kastilie a Gerony.
Počátky kabaly začínají analýzou knihy Bahir, která podle Scholema pochází z mystického okruhu vedeného Izákem Slepým (str. 165-203) v Provence, třebaže se též domnívá, že některé vrstvy tohoto díla mohou mít svůj původ v některých neznámých židovských gnostických skupinách. Scholem také zastává názor, že geronská škola nejspíše nebyla nezávislou entitou, ale spíše pokračováním dřívějšího kruhu v Provence, z nějž nakonec vzešel Bahir.
Scholem dokonce postavil na nejstarším známém kabalistickém textu, Sefer ha-Bahir, svůj doktorát, takže toto téma je pro něj takřka celoživotní, třebaže jak v úvodu vzpomíná, „Pojednání o otázkách z knihy Bahir vyplývajících, které jsem si tehdy v mladické troufalosti sliboval vytvořit, muselo počkat celou řadu let a v jeho definitivní formě ho uvádím teprve v této knize.“
Nebyl to ani jediný pokus uchopit problém vzniku kabaly. První nástin představuje stať Zur Frage der Entstehung der Kabbala z roku 1928. Z úvah o původu a počátcích kabaly bývá úplně vyloučeno nejobjemnější dílo kabalistické literatury 13. století, kniha Zohar, resp. v ní obsažený soubor spisů. Scholem v knize Die jüdische Mystik in ihren Hauptströmungen (1957) doložil výsledky svého bádání, že v Zoharu se naneštěstí žádné staré pasáže nevyskytují, celé dílo totiž náleží do poslední čtvrtiny 13. století.
Důležitá je otázka, jak vypadala kabala předtím, než se jí chopil a začal ji vyučovat Izák Slepý a jakou formu měla v jeho vlastní skupině. Šlo především o předkabalistickou židovskou tajnou nauku o stvoření a merkavě, hejchalotickou literaturu a židovskou gnosi. Historik náboženství bude oprávněně považovat mystiku merkavy za jedno z židovských odvětví gnose. Vedle ní se však tyčí ještě jeden pozoruhodný text, který se ve středověku velmi rozšířil v mnoha zemích. Je jím Sefer jecira (Kniha utváření), která obsahuje velmi zhuštěný výklad kosmogonie a kosmologie. „Stezky Sofie“ jsou základní síly, které z ní vycházejí nebo ji tvoří – „Ve dvaatřiceti zázračných stezkách Moudrosti Bůh vyryl a vytvořil Svůj svět.“ Deset čísel a dvaadvacet písmen hebrejské abecedy představuje nástroje utváření. Symbolika čísla 32 se objevuje v mnoha křesťansko-gnostických koncepcích. Agrippa z Nettesheimu píše ve své De occulta philosophia II,15, že pythagorejci považovali číslo 32 za „číslo spravedlnosti“ díky jeho neomezené dělitelnosti.
Druhá část knihy Počátky kabaly (str. 38-134) jest podrobným rozborem knihy Bahir a bez nadsázky lze říci, že může sloužit jako úvod k jejímu studiu.
Třetí oddíl (str. 135) začíná portrétem Abrahama ben Izáka z Narbonne, jenž se nadchl pro rozvíjení mystické symboliky božských midot ve směru naznačeném Bahirem, následuje (str. 138) Abraham ben David, který sepsal komentáře k několika talmudickým traktátům. Okruh kolem Jákoba Nazíra spolu s vrstvou obecních asketů Perušim a Nezirim, katarství a kabala, zjevené asketů a jejich formy a nauka o kavaně při modlitbě jsou pojednávány na str. 152-165. Následuje kapitola věnovaná Izáku Slepému a jeho spisům. Spisy provensálské skupiny Ijun (str. 203) zachycují redakční práce na knize Bahir ve spojení s novou sefirotickou naukou, stejně jako do sebe pojala orientální tradici o archontech a aiónech nebeského světa. V textech se setkáváme s jasnou invazí novoplatónských obrazů, které jsou vzdáleny výrazovým prostředkům Bahiru, nadto s podivně entuziastickým slohem. V textu Knihy o pěti substancích, připisované Empedoklovi, se vyskytuje mystický zápis Božího Jména se čtyřiadvaceti body vycházející z orientálních pramenů židovské magie, která napodobuje magickou abecedu a znaky, často spatřované na amuletech a ve starých „andělských abecedách“.
Čtvrtý oddíl (str. 236-304) pojednává o kabalistickém centru v Geroně. Jde o skutečné centrum nových náboženských sil působících v judaismu, které v mnohých ohledech snese srovnání s kabalistickým centrem v Safedu zformovaným o 300 let později. Jejím plodem je nejradikálnější výtvor v raném období kabaly, Temuna. Je s podivem, kam až zde autor ve svých spekulacích zachází, když se snaží sladit kabalistické pojetí Boha s novým chápáním světa, jenž už není jen přírodní či kosmickou entitou, nýbrž i entitou historickou, čímž se stává dílem veskrze moderním.
Scholemovy poznámky mají úctyhodný rozměr (str. 307-394), poskytují další vhled do textu a neměly by tudíž být opomenuty.
*
V překladu je několik chyb, a také v sazbě. Např. záhadné je písmeno „W“ nacházející se na str. 212 v nadpisu 9. kapitoly za dvojtečkou. Dohaduji se, že tam mělo stát hebrejské písmeno, které měl sazeč transformovat a v korektuře to bohužel uteklo.
Počátky kabaly se řadí do kolekce knih (Aryeh Kaplan: Bahir, Aryeh Kaplan: Meditace a kabala, Aryeh Kaplan: Sefer Jecira, Gershom Scholem: Kabala a její symbolika, Gershom Scholem: Alchymie a kabala, D. Ž. Bor: Kabala a kabalisté, Annick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla ad.), které stojí za to mít a opakovaně z nich studovat. Řada z nich je ale už nyní nedostupná.
*
© San
© okultura 2009
