Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků
228 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0*
Kdo stavěl monumentální megalitické stavby a proč? Žili na zemi obři nebo jde jen o skrytý význam pro velikány ducha? Odkud přišli druidové a co s tím vším má společného posvátná geometrie? To jsou jen některé z otázek, které si klade francouzský spisovatel, badatel a mystik Louis Charpentier v knize Obři aneb Mysterium počátků. Stejně jako ve svých ostatních dílech, i tentokrát pátrá po tajemstvích, která provázejí lidský rod už od počátku věků. Po proudu času se s ním vydáváme na cestu z doby kamenné až do časů mocných Keltů a zjišťujeme, že se dějiny nemusely ani zdaleka odvíjet tak, jak nás to učili ve škole.
Vlasta Marek napsal v roce 1997 v 0. čísle časopisu BARAKA v recenzi na knihu Louise Charpentiera Mystérium katedrály v Chartres (Půdorys, Praha 1995) toto:
„Budiž chvála váhavcům a těm, kteří nesouhlasí s davem. Kteří trvají na svém ‚tušení.‘ Kteří neposlechli volání doby a neodevzdali své nadšení, svou imaginaci a intuici na špalek vědeckého paradigmatu.“
V případě Charpentiera to platí dvojnásob.
Charpentierova kniha Obři aneb Mysterium počátků vychází z nevelkého spisku Tajemný pravěk Evropy (Práce, Praha 1992), takže ten, kdo jej ulovil už počátkem 90. let, v ní pozná řadu převzatých stránek a témat. Není ostatně divu, že se Charpentier rozhodl k rozšíření, neboť pojednávaná mystéria mezi sebou hluboce souvisejí. Originální název knihy zní Les Géants ou le Mystere des origines a přeložil ji Oldřich Kalfiřt. Vedle již zmiňovaného Tajemného pravěku Evropy tu máme od Charpentiera ještě Mysterium katedrály v Chartres (Půdorys, Praha 1995) a Mysterium templářů (Argo & Půdorys, Praha 2006).
Prvním velkým zastavením je tu Atlantida, jejíž zánik spojuje s Héraklovým oddělením Calpey od Abyly a kataklysmatem, při němž vznikl Gibraltarský průliv. Kdo by rád věděl něco o etymologii jména Atlantida a krále Atlanta, nechť se podívá do Fuxovy vzácné práce O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských.
Na tento bájný kontinent navazuje setkání s lidem Ligurů. Podle pověsti žili v Ligurii (oblast obklopující Golfe du Lion od Provence až po Katalánii) již před potopou, je to tedy lid z mladší doby kamenné, který zde zůstal až do keltské invaze. Jejich bohové se stali bohy Keltů, pak Galů a ani v době křesťanské se nedařilo církevním otcům vymýtit v lidu zakořeněné uctívání lesů, stromů a studánek.
Mezi nejvýznačnější z nich patří Lug a Luzina, tedy Meluzína. „Lug“ znamená důvtipný, stavitel (!) nebo kouzelník. Je „Dlouhoruký“ a praktický. V kotlíku vaří nápoje, jimiž léčí nemocné a raněné, křísí mrtvé. Je lékařem i alchymistou. Je všestranný, a proto má různé podoby. Je tvůrce všeho (Merkur, Thoth). Stane se duchovním otcem Cú Chulainna, rytíře Rudé ratolesti (červený korál v alchymii). Ve Skandinávii je to Loki. Tak jako bohyně Athéna má sovu (glaux) a je prezentována jako sova a má její jasnovidný zrak, má i Lug své zvíře – havrana (ób), který se ligursky nazýval „lug.“ Nebo jen „lu.“
Havran je jedním z hlavních – totemových – zvířat kreacionistických mýtů. Marcel Moreau o něm píše:
„Havran tvoří a proměňuje. To on vynesl v zobáku bahno ze dna vod, z něhož Bůh stvořil zemi lidí. Havran vládne bouři, dešti a vichřici, zažíhá světlo a řídí dění na onom světě: naučil lidi zapalovat oheň, lovit zvěř a ryby, chrání je před zlými duchy.“
Spirála boha Luga je právě jednou z převzatých a dopracovaných kapitol Tajemného pravěku Evropy.
Eduard Schüré napsal někde v knize Velcí zasvěcenci zvláštní doušku, že Paříž byla založena egyptskými vyslanci a mívala kdysi ve znaku bárku. Z tohoto pohledu je významná frekvence místopisných názvů, a to zejména v povodí velkých francouzských řek, znějících Iseure, Izeure, Yseure, Isor, Uzore, Isernore, Seyr (zřek!), Serre, jež možná skrývají jméno obra Isora (také řeka Isére; a co naše Jizera?). Pročpak ovšem obr? Že by skrýval jinou „velikost“? Snad přímo velkolepost? Foneticky je příbuzné jméno egyptského boha Osirida.
Poznámka k překladu, jinak dobře provedenému: str. 115: nepůjde o „jablečný ostrov Avalon,“ nýbrž přece „jabloňový“…
I poznámka pod čarou zpochybňující umístění mytického Avalonu do Glastonbury se mi zdá nepatřičná. Doporučuji prostudovat knihu Bílá bohyně Roberta Gravese, kde je vpravdě úžasný rozbor k tomuto bodu.
Mýtus o Osiridovi by totiž mohl být alegorií o rozptýlení kolegia mudrců schopných oživit osiris, neboli „vrátit Osiridovi život plodivou sílu.“ Kdo je pak Isis? O Isidě víme, že může být oplodněna a porodit syna Božího, o její podstatě se však nedozvídáme nikdy nic. A to je příznačné pro jedinou subsistující osobu Trojice, a to Ducha svatého. To Isis je Duch svatý, to jest „ten, který rodí.“
Víme toho o ní stejně málo jako o Démétře a o černé Panně Marii. Bývají to panny, matky, manželky – ale na všech rovinách, od nejhmotnější až po tu nejduchovnější.
Osiris měl ve znaku husu. A co s tím má společného husa? Husa se objevuje sama podél spirály, kterou kreslí Lugova místní jména na území Francie. Husa se objevuje ve svém současném hovorovém tvaru (oie), častěji však ve tvarech starších nebo více hovorových (auche, oue, ouche). Projít spirálou znamená projít „husí cestou,“ jako při „hře Husy“ (Jeu de l’Oie), ušlechtilé zábavě starých Řeků. Která je něčím více než pouhou hrou, totiž také ponaučením, znázorněním, zhuštěným vzorcem, snad i mnemotechnickou pomůckou. Podle Fulcanelliho je hra Husy lidovou formou posvátného labyrintu a obsahuje hlavní hieroglyfy kamene mudrců (Příbytky mudrců). Hieroglyf egyptského boha země Geba byl odvozen od hieroglyfu označujícího divokou husu. Bůh země znamená zosobnění země se všemi jejími aspekty hmotnými i jinými. Naše spirála je vytýčena přímo v zemi.
Avšak Osiris, jehož místopisnou formou je Isor (snad i ichor?), je Gebovým dědicem, a Osiridův syn (Horus), jehož porodila Isis, je nazýván „dědicem Gebova trůnu.“
Kdo získal a má v sobě osiris (nový život), získal znalost země a vládu nad ní, je vládcem země, pánem světa. Husopaska je „strážce hus.“ Husa je také „hloupým“ ptákem, zastupuje tedy v pohádkovém syžetu hloupého Honzu. A ten pták jakožto volatilní element naznačuje vzdušný prvek, tedy bláznovství, Parsifala.
Považte, že Geb bývá často zobrazován s husou na hlavě, jindy jako houser, jehož samička – husa – snáší sluneční vejce.
V mimořecké oblasti existuje přímý fonetický vztah mezi husou (oie, auche) a ásou, personifikovanou přírodní silou. Ve Skandinávii se ása vyslovuje jako óza. Husa i ása mají stejnou symboliku: jsou zosobněnými vlastnostmi živlů vzduchu, vody a země.
Hieroglyf boha země Geba evokuje ideu nějakého „pochodu k huse.“ Každopádně je tu nějaký dynamický vztah mezi husou a nohou. Husí noha (pied d‘oie) asociuje příbuzné výrazy označující rolníka, vesničana: starší „pé-d’Oue“ a novější „pédzouille,“ dnes spíše pejorativní, nicméně příbuznost se stoupenci matky Luzíny čili Meluzíny aneb bytosti s blanitou nohou je zřejmá.
Charpentier si myslí, že tovaryši v dávných dobách putovali při vandru touto „husí cestou,“ je však pozoruhodné, že pyrenejští stavitelé „kagoti“ měli ve znaku husí nohu – pédauque (srv. Traktér u královny Pedauky Anatola France). Výsledkem celé zasvěcovací pouti je získání schopnosti tvořit z hmoty rozum, sílu a krásu (Chochma, Gebura, Tiferet). Člověk, který dosáhl tohoto stupně, byl v Řecku nazýván demiurgem.
Na rovině symbolické pochází kůň nepochybně z Atlantidy. Když Poseidón, bůh Atlantidy, udeřil do moře svým trojzubcem, objevili se koně. Asi se dá říci, že rytíř se zrodil s (bílou) kobylou a zároveň s nimi kabala. Symbol koně nelze oddělit od iniciace. Jacques Duchaussoy uvádí v Božském bestiáři, že jen dvě zvířata bestiáře mají hřívu, což je řadí ke zvířatům světla neboli solárním: lev a kůň. V těchto souvislostech se symbol stává alchymistickým.
V douarnenezském zálivu naproti potopenému legendárnímu městu Ys (atlantYs jako zámlka tabuizovaného místa) je dosud Kobylí mys (Pointe de la Jument) – když král Gradlon prchal ze své země před mořem s vlnami v patách, odvážel ho bílý kůň.
„Když se hráze prolomily a moře zaplavilo pole i příbytky lidí, objevil se uprostřed té spouště jezdec na bílém koni. Původně zdaleka katastrofu neztělesňoval, naopak ji měl odvrátit.
Bezděčně vzpomeneme soch posvátného jezdce, jež se tak hojně vyskytovaly ve vilách a statcích severovýchodní Galie římského období – jeho vzepjatý kůň se opírá o mohutná ramena obra s nohama z úhořů. Hadí ocas obra leží na zemi a lidská hlava se tyčí vzhůru.“
Snad by to mohlo trochu ozřejmit, proč alchymisté, zkoumající podstatu hmoty, přikládali takový význam dětským Pohádkám mé matky Husy. Jsou určeny „studujícím přírody,“ „dětem vdovy“ (ať je to „les“ nebo „černá panna“ bez ploditele), těm, co hledají nejzazší podstatu věcí.
A všimli jste si, co má ve znaku svatý Jakub z Compostelly? Lasturu, dnes nazývanou „mušle svatého Jakuba,“ opět jakousi hvězdu s paprsky, nápadně podobnou husí pacce.
Poslední zapochybování stran překladu se týká místopisného jména Chalice Wells – přeloženo co „studna Grálu,“ jenže to je dovozený přepis, původně by tu mělo stát asi „studna kališní“ nebo „kalichu.“ Aval, Abel, anglicky „apple“ znamená jablko. Jestli tu jablko nepadlo daleko od stromu, pak to spojme s Ábelem a mysterium počátků bude ještě větší a temnější. Do Avalonu, ostrova blahoslavených, putovaly duše (mrtvých) hrdinů.
Závěrem tento dosti zvláštní obrázek: kocour na něm vrzá na housle a následkem toho se koza vznese do vzduchu i se lžící (původně zednickou), cosi dalšího se tam dalo do zběsilého otáčení, mezi lžící a rozesmátým Měsícem (Diana) a psem (Anúbis). Promyslete jej.
*
Knihy nakladatelství Argo se vyznačují kultivovanou sazbou i zpracováním. Poznámky si přečteme příhodně hned pod textem a spolu s nedávno recenzovaným titulem Utajení vládcové času L. Bergiera už tvoří Obři aneb Mysterium počátků novou edici. U Charpentiera však někdo zapomněl navrhnout látkovou knižní záložku. Tak třeba příště…
*
© San
© okultura, xii-2010
