→ První krok k surfování na vlnách chaotické bouře
Poznání existence paradigmat ve smyslu interpretací světa nás poučuje o mnohém. V prvé řadě z něj člověk může vysoudit, že se na vytváření svého světa podílí zásadní měrou. Objektivní vnější svět je z tohoto pohledu pouze podkladem, jemuž teprve interakce se subjektivní myslí dává vzniknout do formy, kterou jsme coby objektivní svět zvyklí chápat. Tato skutečnost nám mimo jiné naznačuje, že stvořitelský potenciál je člověku bližší a v něm činnější, než bychom se na první pohled troufali domnívat.
Podklady pro tato tvrzení nalézáme napříč lidským poznáním. Kupříkladu kognitivní psychologie podrobně mapuje způsob, jímž naše receptory ve spolupráci s myslí deformují vnímanou realitu, o paměti a její schopnosti zásadně měnit, vytěsňovat, ba dokonce vytvářet neexistující vzpomínky nemluvě (hle, pádný důvod pro vedení magického deníku!).
Ekonomie, ona „nejtvrdší z měkkých společenských věd“, nám dává zakusit, že dvě různá, na exaktních matematických konstrukcích založená řešení téhož problému mohou dospívat ke zcela odlišným výsledkům. Současná sociologie uvádí termín multiparadigmatický snad v každé ze svých definic. Laickému oku se zdá, že také moderní fyzika přináší k tomuto tématu řadu podnětů, leč – otevřeně – vím toho o ní tak málo, že pojmy jako kvantová mechanika rád přenechám vzdělanějším či odvážnějším autorům.
A pak je tu rodící se věda o determinovaném chaosu. Pozor! Nikoli nové paradigma, nýbrž SUPER-paradigma! Ne jen nový po-pis, ale NAD-pis, klenoucí se jako přemostění nad všemi starými vědami! Chaos – pro vědu zatím slabý vánek, v němž však již mnozí odhalili zárodek mocné bouře, která otřese lidskými obrazy v základech.
Člověk musí být odhodlán a rozhodnut svůj Dům rozmetat do základů, rozprášit své představy o světě, o sobě samém, a to i způsob, jímž jsou tyto představy vytvářeny.
Otázkou ovšem je, kterak vědomí existence paradigmat integrovat do každodenního života? To, že svět pravoslavného popa a jaderného fyzika funguje podle jiných zákonů, je zřejmé. To, že se jungiánům zdají jungovské sny a jejich život je bohatý na synchronní jevy, zatímco Freudem poznamenaní terapeuti i jejich pacienti mají sny plné sexuální symboliky, a že synchronních jevů by se člověk v jejich životě stěží dohledal, je běžnou zkušeností. Jak je však možno toho využít? A není snad ani namístě mluvit o možnosti, nýbrž o nutnosti – vyklouznutí nad paradigma se mi jeví jako jediná cesta, jak bouři Chaosu nejen přestát, nýbrž se i nechat vynést na jejích křídlech.
Upřesněme nejprve, co pojmem paradigma rozumíme.1 Obecná psychologie mluví v této souvislosti o konstruktu. Konstrukt budujeme od samého narození, přičemž první roky života mají význam zcela zásadní. Jednoduše řečeno jde o naši interpretaci světa. Součástí, nikoli synonymem konstruktu, je na něj navázaný světonázor – systém představ o fungování okolního světa, který může nabýt sofistikované podoby propracovaných filosofických, teologických, magických či jiných nauk. Konstrukt představuje systém, podle kterého je světonázor utvářen. Konstrukt je z psychologického hlediska nezbytný, neboť vytváří rozhraní mezi námi a světem.
Pro názornost si tento konstrukt/paradigma můžeme představit jako Dům, stavbu, jež nás svým způsobem chrání před vlivy okolí a zároveň nám umožňuje s ním komunikovat. (Pomlčme o základech tohoto Domu.) Lidé s otevřenou myslí nikdy nepřestávají tento Dům budovat – integrovat nové poznatky a ideje. Vyklouznutí nad paradigma a koncept paradigmatického kluzáku si však žádá víc – člověk musí být odhodlán a rozhodnut svůj Dům rozmetat do základů, rozprášit své představy o světě, o sobě samém, a to i způsob, jímž jsou tyto představy vytvářeny. (V souvislosti s překonáním popisu je též namístě zmínit koncept falešné a pravé vůle.) To si žádá velikou odvahu, neboť takto obnažen je člověk vydán působení chaotických sil. Paradoxně (jak také jinak!) právě zde, ve sféře nad paradigmaty, ve sféře Chaosu, je mu dáno jednotlivá paradigmata pojmout a integrovat v jednotný útvar. Paradoxně, pouze a jedině zničení paradigmatu je cestou k jeho transcendenci.
Jako již mnohokrát v historii, i dnes je to rovina Ducha, jež předznamenává vývoj věcí příštích. Proto, lze-li zatím těžko paradigmatičnost vytýkat exaktním i společenským vědám, duchovní nauky je třeba z této pozice podrobit kritice. Nemám pochyb, že mnohé magické, filosofické i (především východní) náboženské systémy směřují právě k vyklouznutí nad paradigma. Přesto, či právě proto: Považuji veškerou v paradigmatu uvízlou duchovní nauku, a magii zejména, za rituály starých dob2. Ať již je jimi dosaženo jakýchkoli výsledků, setrvávají-li v rámci svého popisu, nechovám k nim valnou úctu. Bouře Chaosu je nemilosrdně rozmetá i s jejich stoupenci.
*
Poznámky:
1 Termíny zde užívané jsou autorovým osobním výkladem a nečiní si nárok na obecnou platnost.
2 Viz AL, II:5.
