Paní hladových hvězd

Patrik Linhart (* 7.8.1975 v Duchcově), básník, spisovatel, essayista, výtvarník a performer žijící v Teplicích a v Duchcově. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní „aktivisace každodenního života“ a „magie všedních dnů“.

Výsledky této práce publikoval v knize studií o horroru Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra, 2013), sbírce essayí a kritik Horrory roků (Paper jam, 2016) a studie o krajině, poesii a horroru Geografie Edenu (Pulchra, 2023); sestavil a přeložil výbor z díla Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern, 2020) a jeho román Pahorek snů (Malvern, 2022). V posledních letech vydal sbírky básní a povídek Jáma a rypadlo (Paper jam, 2019), Hraniční světla. Okolo klášterů Broumov a Osek (Petr Štengl, 2023) nebo román Nonstop amok (Paper jam, 2016). V edici Planeta Linhart vydal povídky z Vídně Vienna Calling (Větrné mlýny, 2014), povídky a essaye z Walesu Legenda Ysbwriel (Větrné mlýny, 2017), povídky a básně z Haliče Jazyk ve lví tlamě (Větrné mlýny, 2022), a naposledy svoji knihu Geografie Edenu o umění, poesii a krajině, v níž pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění (Pulchra, 2023).

Zmrzlý kabát pohozený v rohu místnosti připomínal přítulně schouleného opilce. Opět celý den procházel tu cestu od nádraží přes Habešský lesopark k městu. Vogelweide si pomalu otřel zkrvavenou dlaň (spadl na hromadu zatvrdlého asfaltu při východu z lesní cesty kousek od obory), otevřel okno a plivl. Vzápětí toho litoval, vyplašil sýkorky u krmítka. Hrozí sníh, mráz a náledí – říkal si – a jen zahrada pod oknem je pastvou pro oči, hlavně ten zimostráz a krmítko na větvi miniaturního javoru. Právě mu volali, že ve škole našli jeho klientku. Pedagogický asistent Hloušek ji tam držel od začátku zimních prázdnin. Tvrdí, že muselo být zamčeno. Jak je možné, že se tam ocitli až v pondělí, když zavřeno bylo od pátku, vysvětluje Hloušek změnou času. Příliš tomu policistovi nerozuměl: měl silný hlučínský přízvuk, tvrdil, že je tu na stáži a vůbec neví za co.

Vogelweide nemá rád ikonické scény usmrcování: slupnutí dinosaurem, usmažení v bondovce a slzy Jacka z Titanicu. Každá poprava je urážkou právního státu, Hlouška by však snad i zabil. Jeho klientka je křehká a introvertní. Složitěji se s lidmi seznamuje. Navíc se chová poraženecky. Vzdává to, aniž by se o něco pořádně pokusila. Před lidmi utíká, místo aby o ně jevila zájem. Reálný život a absenci na sociálních sítích nahrazuje četbou, koukáním na porno a hraním videoher. Takových lidí – uvažuje Vogelweide – je hodně, i když o sobě vzájemně neví (a my o nich), rádi či neradi se potkávají při aktivitách, které jim jsou blízké: šachy, čtenářské kluby, přednášky o historii, literární aktivity, koncerty vážné hudby, rybářské kluby, zahrádkaření, historický šerm atd. Těmto zájmům a koníčkům se často věnují lidé, jejichž povahy by jí mohly vyhovovat. Ale někdy jen sedí doma a dělají smutné oči a zeď jim to nevrací. Vogelweide si kouše nehet na levém palci – levé ruky.

Ten Hloušek by ho nikdy nenapadl, o co mu jde? Superman, papoň a ambiciosní samotář, který je rád u všeho. To všechno ano. Ačkoliv systém jeho vzdělávání už dost napovídal. V roce 2015 získal výuční list pro obor úklid a výpomoc a složil státní kvalifikační zkoušky na zedníka, aby – jak řekl vlastními slovy – „poznal obory, ve kterých se vzdělávají mentálně postižení žáci“. Vogelweidemu nebylo jasné, jestli považuje všechny absolventy zednického oboru za mentálně postižené. Rok nato získal Hloušek doktorát z andragogiky za dizertační práci „Problém genderu v dizertační práci Dity Charvátové Knížky Ferdy Mravence a problém genderu“ a nastoupil jako asistent na U, OU a SOU Chabařovice, kde poznal Ditu Uhlíkovou a právě se ukázalo, že ji pět dní držel v učebně IT a technicko-administrativní práce.

Vogelweide přimhouřil oči a podíval se na svůj kabát, z něhož zvolna padaly vločky: jako vyběhnout nahý na zahradu v mokrém ručníku. „Jede se do Chabařovic,“ řekl a připomněl si její větu. Kdože je tady vlastně samotář?

Pracovní hypotézu „fixace na ženy jménem Dita“ zavrhl už ve vlaku, vzápětí si s hrůzou uvědomil, že v Chabařovicích osobní vlaky nestaví už víc než patnáct let. I když byl na sebe naštvaný, usnul a zdálo se mu o posteli na kolečkách, kterou společně sdíleli člověk-robot, sekačka a její přítel – při každém pokusu o sex mezi těmi třemi se o něco více setmělo. Postel jela po Mléčné dráze, náhle z ní sjela a zamířila do Černé díry. Podle výkřiků a gestikulace ve žlutavém pološeru bylo zřejmé, že se to nikomu z nich nelíbí, že přesně vědí, jak to může skončit.

„Jsou to svěrače vesmíru!“ vykřikl a to ho naštěstí probudilo právě, když vlak vjížděl na ústecké hlavní nádraží. O více než celých třicet minut později už vystupoval z autobusu u chabařovické školy. I když jsem psychoterapeut – přemýšlel v autobuse, zatímco míjeli zastávku Milada – dokázat něco v jiným oboru je pro mě taková fanfarónská výzva, možná jsem ve snu rozlouskl záhadu Černých děr.

„Nevedeme totiž válku s kulturou, ta by měla naopak lidi spojovat a pomáhat jim překonat těžké chvíle.“ Vogelweide se ještě pořádně nerozkoukal, ale bylo to tak. Ta slova patřila Hlouškovi a vyslovil je policista v uniformě. Hlouška seděl na židli, policista stál nad ním – na opačném konci sborovny stáli nad sedící Ditou lékařka a hasič.

„Měl jsem dosah,“ vysvětlil policista Vogelweidemu.

„Aha,“ odtušil nechápavě Vogelweide.

„Poručík Kánský, byl jsem doma, měl jsem dosah a nestačil jsem se převléknout do civilu.“

„No…“

„Poručík Kánský – byl jsem doma – měl jsem dosah – nestačil jsem se… – převléknout do civilu,“ zopakoval Kánský s důrazem. Všichni v místnosti si představili poručíka Kánského, jak ve svém bytě na sídlišti Ústí nad Labem – Stříbrníky sedí v uniformě a začíná klimbat nad gulášovou polévkou texmex od Vitany.

Vogelweide věděl, že to je neprofesionální a zbabělé, ale měl strach podívat se Ditě do očí. Naštěstí k němu byla zády… Anebo se za ní jen rozejít a začít něco plácat? Tato úvaha byla na místě.

Ve dveřích se objevil další policista. „Poručíku, všechny jsme ztotožnili.“

„Dobrá,“ řekl Kánský, „já tu vytěžím pana doktora. Jste doktor, ne? Ovšem, dneska může terapeutického kauče dělat kdejaký učeň, že? Bez urážky, dokto–“

„Magistře,“ probral se Vogelweide, „mám titul… Tady ještě jsou další svědci?!“

„Víte, ještě pět učitelů, ředitelka, zástupce, dva mistři odborné výchovy, školník a jeho německý ovčák jménem… jménem Čára. Všichni se u ní střídali.“

Vogelweide si to představil. Mistr na slaboproud dovádí s Ditou. Boubelka pod proudem. Subinka podrží ředitelce. Análek s Čárou. Hořící ochlupení Jany z Arku… Učí se na učňáku ještě dějepis?! A vůbec toho Hloušku pokládal za kluka, co má problém s nalezením dlouhodobé známosti, ten typ, co si každou středu vybírá holku, se kterou skončí v sobotu v posteli, a mezitím si udělá další odbornou zkoušku nebo dizertačku.

„To on? On to vymyslel?“ Vogelweide ukázal na Hlouška.

„Ano. Ale asi mi nerozumíte. Oni se střídali u Dity na hlídce. Kromě toho, že byla spoutaná se jí nikdo nedotkl.“

Vogelweide si poprvé Ditu pořádně prohlédl. Tentokrát byla pootočená, přes záda měla stříbrnou karimatku, ale všiml si, že šedivé tepláky rozděluje černá mokrá skvrna. Takže i ona – konstatoval pro sebe – podlehla trendu: značkové tepláky a uprostřed zařízlý kajak.

„Můžu – ? Respirátor mám tady v kapse… taky provlhlý.“

Dita se upřeně dívala na mapu světa, která překrývala celou jednu stěnu sborovny

„Báb al-Mandab,“ řekla protahovaně. „Brána slz. Kam se poděli obyvatelé mysli?“ Prudce se otočila k nim. „Kam, pane magistře?!“

Kánský přikázal kolegovi, aby přinesl pití. „Tak třeba vodu!“

Něco se pohnulo. Nepatrný, nezřetelný pohyb – cosi v hlubině, a přitom to bylo jen ve sklenici vody, která stála na lavici před Vogelweidem. Sledoval, jak voda mění barvy, hořící asfalt jeho sedřené dlaně za ořechovou, bramborovou, paprikovou, modřinovou. Bylo to jen to, co pronikalo sklem, ale nedokázal najít skutečná slova, jména barev. Ditina hlava měla barvu červeného nafukovacího balónku, do kterého zevnitř klove uvězněný černý pták.

Kánský ho pozoroval. „Takže to není, jak vidíte, úplně jednoduché.“

„No…“

Kánský našpulil rty a začal: „Takže – to ne–“

„Samozřejmě, není,“ přerušil ho Vogelweide. „Rozumím, chci mluvit bez zbytečné ambaláže (při slově ambaláž na poručíka mrkl), vlastně tomu nerozumím.“

Dita dál putovala po mapě. „Port Moresby, Papua – Nová Guinea, kapitán to místo pojmenoval na počest svého otce.“

„Jeho otec se menoval Papua – Nová Guinea?“ neudržel se hasič.

„Ne, Moresby,“ opravila ho lékařka a dál třela Ditě záda pod stříbrnou karimatkou.

Dita se pobaveně otočila na Vogelweideho.

„Není to směšné, magistře? Kdyby se fotřík aspoň jmenoval jinak, že jo? Třeba jako ten můj.“

Než ho stačil Kánský zarazil, Vogelweide se zeptal: „Dito, a jak se jmenoval váš otec? Rodiče jsou přece…“

Teď už se k němu Dita otočila úplně. „Jmenoval se Tichošroub a já jsem jeho cvikýř.“

Hloušek cvrnkl do Vogelweidovy sklenice. „Už se jí konečně zeptejte, jakou loužičku udělala ve –“

Přerušil ho další policista.

„Poručíku, přijel manžel paní ředitelky, ale on neví…“

„Teď to tady řešíme,“ zarazil ho Kánský. „Zdržte ho, nic nenaznačujte. Dělejte bl–, prostě co umíte.“

„Chtěla jsem napsat něco pro muže,“ ozvala se Dita, „ale nevím pro jaké. Přiveďte ho ke mně, má sice prsty jak vyfouklý uzenky, ale třeba mě zbaví těchle dvou.“ Doktorka ji přestala třít, hasič poodstoupil a posunkem levé ruky se pokoušel přilákat prvního strážníka.

Dita shodila stříbrnou karimatku a přehodila si nohu přes nohu. „Ženské nejsou píči, i když mají krámy, jsou užitečné, protože každá žena má pusu a může křičet. Jako paní ředitelka.“

Na chodbě se ozval křik a volání „Čáro, ke mně!“ a štěkot se stále blížil. Za chvíli do sborovny vběhl vlčák a v hubě držel lidské ucho. Následovala ho dvojice policistů, když se pes zarazil a zůstal stát, pustili se do hádky.

„Já ti řikám, že to bere jako památku na pána!“

„Hovno, školníkovi to ucho prostě odpadlo a to hovado ho baflo, že si ho někde zahrabe.“

„Psi svoje pány milujou a nevokusujou na rozdíl od těch tvejch zasranejch koček!“

Teď to vypadalo, že se snaží vytáhnout z pouzdra služební pistoli, a použít ji jako poslední argument.

„Dost! Všichni se uklidníme a seberte mu to ucho,“ přerušil je Kánský. Poslední příkaz byl už zbytečný, vlčák nechal ucho uchem a nechal se drbat od Vogelweideho.

Možná jsem v tý její introversi viděl to přirozené, přírodní, nezkažené, jako u zvířat – přemýšlel Vogelweide.

„Vy dva běžte hlídat tu holku. Takže i školník. Teď už je to hodně vážný,“ pokračoval Kánský.

„Jo, když i školník, tak to jo, hodně vážný,“ poznamenal první strážník.

Kánský rozhodil rukama. „No tak jsem jenom obyčejnej krajskej vyšetřovatel, úplně zaskočenej, nejsem žádná kriminálka Lahošť, abych byl na takový případy zvyklej!“

První strážník se dotkl lemu čepice. „Omlouvám se.“

Na chodbě zablikala a zhasla světla.

„Ještě, že tu máme ty luxfery,“ zasmál se druhý strážník.

Kánský se na něho udiveně podíval. „A to jako proč?“

„Budeme mít světlo pořád,“ odpověděl strážník a podíval se ke stropu.

„Tohle,“ ukázal Kánský na zeď oddělující sborovnu od chodby, „jsou luxfery, jsou tu dutý skleněný tvárnice, žádný světlo neprodukujou.“

„Ale propouští černé světlo z chodby… zatím to stačí,“ ozvala se Dita.

Vlčák si spokojeně lehl a patrně usnul. Vogelweide toho využil, protože u otázky, kterou se chystal položit, by se neslušelo, aby drbal čokla.

„Přesně tak, pane magistře, všichni, jenom tady pan Hloušek.“

„Pan doktor Hloušek,“ opravila ho Dita, „víte, proč se vyučil na zedníka? A ten jeho certifikát z úklidu…, no. Povězte, doktore.“

Hloušek se přestal dívat do sklenice, narovnal se a rozvážně si zapnul knoflíky u saka, jako by se chystal vykročit pro další maturitní vysvědčení. „Je to tak. Já po Ditě jdu dlouho –“

Kánský vtlačil Vogelweideho na židli. „Klid, víte přece, že to není jednoduché.“

Fajn, bylo by přece jenom dost bezohledný sebrat se a jít zrovna teď na záchod – řekl si Vogelweide.

„Já vám nedokážu přesně popsat, co nebo kdo to je doopravdy,“ pokračoval Hloušek, „předstírá nás, hned je progresivní, dynamická, hned nese na sobě samotu století jako všichni single, ona není zlá sama o sobě, aspoň myslím, jenom vytrvale a neustále… ona zadržuje!“ vyhrkl náhle Hloušek, „ano, ona zadržuje.“

„Co?“ zarazil ho Kánský.

„Koho?“ přidal se Vogelweide.

„Světlo přes luxfery,“ odrušil je druhý strážník.

Hloušek se nadechl. „Zadržuje jako ta ryba zvaná remora, přilepí se k lodi a loď se ani nehne, dokáže zadržet celý armády, všechno. Víte, ona je jako ten zatracený velšský farmář, kterýmu zavedli na farmu elektřinu, jenže on použije vypínač jenom proto, aby našel ve tmě sirky a rozsvítil si petrolejku.“ Hloušek spokojeně vydechl. Snad se mu zdálo, že vše uspokojivě vysvětlil.

Místo toho však vyvolal matnou postavu Dity tmáře, vládnoucí v jakési neměnné konstantě, stojící proti budoucímu času a jen tak na okraj vraždící lidi, a která je teď možná na cestě od syna člověka k synu pračlověka.

Vogelweide se rozhodl, že už ty otázky bude sypat jako z partesu, padni komu padni. „A jak ty učitele zabila?“

„Nezabila,“ vybafl první strážník.

„Je to tak,“ přikývl Kánský. „Zabili se vzájemně, když se hádali, kdo jí bude hlídat.“

Vogelweidemu se zvedl žaludek. Ta loužička ve sklepě. Školník byl podle ucha pořádné lamželezo.

„Obratník draka. Obratník jednorožce.“ Dita ukazováčkem švihala sem a tam, jako by byla frenzy.

To slovo jí sluší – uvažoval Vogelweide – frenzy, šílená, zuřivá, jásající. Proč to přežil ten vlčák? No jo vlastně, proč se jí nebojí, nebo proč na ní aspoň neútočí?

„Jak to, že ten pes…“

„To nás taky udivuje, pořád,“ přitakal Kánský.

K tomu se přidal strážník-kočičák, který hlídal Ditu. „To je jasný, ta bestie je s ní v holportu, dodělala je za ní.“

„Omlouvám se, Jardo,“ ozval se jeho kolega, „měl si pravdu, ten školník měl na obou tvářích starý zarostlý kousance, jo, od toho psa… Já si to nechtěl přiznat.“ Na konci už trochu posmrkával a Jarda kolegu objal.

Hloušek spráskl ruce. „Můj ty smutku, to je snad jasný. Je to pes, navíc vlčák, žádnej bishonek. Chápejte, pes je jednoznačně jistej Kopčem našich domácností. Jo, ten Kopčem z Lovců mamutů!“

Vogelweidemu se k tomu chtělo něco říct, ale nevěděl, kde začít. V kostce – předříkával si v duchu – tu máme jednotnou frontu divnolidí a psů, kteří se snaží zastavit budoucnost, pokrok, nebo obojí.

„To dává smysl,“ prohlásil náhle Kánský. „Pusťte je, oba jsou volní.“

To ale?! vyslovili určitě všichni v místnosti – kromě Dity. Ta k sobě přivolala psa a společně vyšli na chodbu. Zářivky ve sborovně se rozblikaly a zhasly.

Když první strážník rozsvítil baterku, Vogelweide si všiml, že na zdi je úplně jiná mapa. Jako by se na ní známé tvary kontinentů rozklížily jako tělo nahé babizny.

ℑ