Marginálie: Uctívání Othina oběťmi
Často narážíme na zmínky o obětech, nabízených Othinovi na bitevním poli. O těchto obětech je však třeba uvažovat v souvislosti s ostatními obřady spojenými s Othinovým kultem ve válečných časech. Zmínky o obětech za jiných okolností také nejsou řídké, avšak bůh, jemuž je oběť nabízena, zpravidla není specifikován. V těch případech, kdy je jasně řečeno, že oběť je určena Othinovi, jedná se vždy – pokud je mi známo – o oběť lidskou. To však může být jen náhoda, neboť počet příkladů je malý.
Nejvýraznějším příkladem je obětování krále Vikara, zaznamenané v Gautreks s. konnungs kap. 7 (F.A.S. III. od str. 31) a u Saxa VI. str. 276-7. Podle podání v Gautreks saga zdržel Vikarovo loďstvo protivítr. Uchýlivše se k věštbě zjistili, že Othin si žádá muže z jejich středu. Oběť je třeba vybrat losem a oběsit. Při losování mezi všemi přítomnými padl los na krále. Sága pak pokračuje vylíčením Starkađrova vidění v lese. V závěru rozpravy žádá Hrosshársgrani (Othin) Starkađa, aby se mu odvděčil za prokázané služby, s čímž tento souhlasí. Hrosshársgrani pak praví, že žádá, aby mu poslali Vikara, a sdělí Starkađovi, jak se to má zařídit. Dá Starkađovi oštěp, o němž mu řekne, že bude vyhlížet jako stéblo rákosu. Nato se vrátí k ostatním; příštího jitra král svolá poradu, aby se rozhodlo, co je třeba udělat. Všichni se shodnou, že by obětování mělo být pouze formální, pročež Starkađr navrhne jistý plán. Nedaleko se nacházela jedle a blízko ní vysoký pařez, nad nímž visela dlouhá tenká větev, vyrůstající z hoření části stromu. Tou dobou připravovali sluhové jídlo, přičemž zabili a rozbourali tele. Starkađr si vzal jeho střeva, vylezl na pařez, přitáhl větev a přivázal k ní střívko jako oprátku. Pak pravil králi: „Zde je pro tebe šibenice, ó králi, a nemyslím, že vyhlíží nebezpečně.“ Král vystoupil na pařez, Starkađr umístil oprátku kolem jeho hrdla a seskočil. Pak se obrátil proti králi se svým rákosovým stéblem, řka: „Nyní tě odevzdávám Othinovi,“ a vrhl stéblo proti králi. To se proměnilo v oštěp a krále probodlo. Nato pařez upadl zpod králových nohou, střívko oprátky se změnilo v pevné vrbové proutí, jedlová větev odlétla zpět a vynesla krále do koruny stromu, kde zahynul.
Dle Ynglinga saga (Sága o Ynglinzích) Aun, král švédský, obětoval Othinovi pro prodloužení svého života; dostalo se mu odpovědi, že bude žít tak dlouho, dokud bude každý desátý rok obětovat jednoho ze svých synů. Takto bylo obětováno devět z jeho desíti synů. Dále, podle Ynglinga s. 47, byl v zemi Ólafa Trételgiho hladomor, jejž lid připisoval skutečnosti, že Ólafr neobětoval s dostatečnou horlivostí. Proto jej „upálili v jeho domě a odevzdali jej Othinovi, obětujíce jej, aby sami měli dostatek (brendu hann inni ok gáfu hann Óđni ok blétu honum til árs sér.)“.
S touto pasáží lze srovnat Hervarar s. ok Heiđreks konungs, kap. 11, 12 (F.A.S. I., str. 451 a dále), kde se popisuje, jak nastal hlad v Reiđgotalandu za panování krále Haralda. Věštba zjevila, že hladomor lze ukončit jen obětováním nejušlechtilejšího mladíka v zemi. Nebylo pochyb, že Angantýr, syn Heiđrekův, je oním člověkem. Heiđrekr však ve snaze tomu zabránit svolal poradu, po níž se rozhodl nabídnout namísto svého syna jako oběť Othinovi krále s jeho synem Halfdanem a celou družinou. Proto je napadl a pobil a „zbarvil svatyně krví Haralda a Halfdana, a obětoval Othinovi celou družinu, jež padla, namísto svého syna jako oběť pro hojnost.“
Je pravděpodobné, že mimo tyto příležitostné oběti se Othinovi obětovalo též na jistých pravidelných slavnostech. Pohanští Skandinávci měli tři velká výroční obětování, popsaná v Ynglinga s. 8: (1) í móti vetri tíl árs, „při příchodu zimy; (tato oběť se konala) kvůli dostatku“; (2) at miđium vetri til gróđgar, „vprostřed zimy pro vzrůst (úrody)“; (3) at sumri, ‡at var sigrblót, „počátkem léta; to byla oběť pro vítězství.“ Prvá z těchto obětí byla jistě spojena s uctíváním Freye; druhá asi s uctíváním Thora. (Srov. Adam Brémský IV. 26. Thor…uentos ymbersque serena et fruges gubernat.) Je také pravděpodobné, že třetí z těchto obětí (oběť pro vítězství) byla spojena s Othinem. Poukazují na to četné zmínky o Othinovi jako dárci vítězství; dále též oběti a přísahy Othinovi, činěné pro vítězství v čase války, jejichž příklady uvedeme na následujících stranách; a vposledku obyčeje týkající se přípitků, jak jsou popsány v Hákomar s. góđa, kap. 16: „Bylo zvykem připít na Othina pro vítězství a pro slávu jejich krále, poté na Niorđa a Freye pro dostatek a mír.“ Kromě těchto výročních slavností se též co devět let konaly velké oběti v Upsale a Leire (Srov. Adam Brémský IV. 27; Thietmar, Chron. I.9.), kde byly nabízeny lidské i zvířecí oběti. Podle Schol. 137 k Adamu Brémskému se upsalské oběti konaly o jarní rovnodennosti; kryly se tedy s výročními oběťmi pro vítězství. Není tudíž nepravděpodobné, že tato oběť byla též spojena s uctíváním Othina. V Leire pak se odpovídající oběť konala v lednu. Je však možné, že rozvrh výročních slavností v Dánsku nebyl týž jako v Norsku a Švédsku.
* * *
H. M. Chadwick: Othinův kult. Pojednání o starém severském náboženství.
Připravuje k vydání nakladatelství HORUS.
Stopy Wodenova kultu na kontinentu a v Británii
