Osvícení

Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století

680 stran, Academia, Praha 2014, vydání první, brožované, cena 750 Kč
ISBN 978-80-200-2257-8*

Karl R. H. Frick věnoval své důkladné a velmi rozsáhlé práci Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století velkou část svého života a dokončil ji v Bochumi v létě roku 1971. K působení rosenkruciánských, zednářských, teosofických a pansofických společností našel autor literaturu často velmi obskurní a těžkou dostupnou, z níž ve své knize uvádí velké množství příhodných citací. Tímto způsobem pak čtenáři s hlubším zájmem o tzv. „tajemné“ společenské elity pojednaných historických epoch odhaluje dříve netušené rozšíření „tajných společností“ a seznamuje jej nejen s jejich představiteli, nýbrž i idejemi a hlavními díly.

Kniha je členěna do tří částí (třebaže autor v předmluvě píše, že první díl je věnován „duchu, tradici a existenci tajných společností do 18. století, zatímco druhý díl bude vyhrazen událostem 19. století s výhledem do století následujícího“). První část je věnována Duchovním základům, Fricke začíná definicemi tajných nauk a tajných věd a detailně se věnuje problému gnóze, historickému nástinu jejího vzniku, nauce, pramenům, dále kosmologii – především představám o makrokosmu a mikrokosmu a stvoření světa –, otázce vysvobození (spásy), gnostickým společenstvím, pohlavnosti jakožto původu stvoření, kapitolu uzavírá přehled literatury.

V další podkapitole se věnuje výkladu novoplatonismu, od Platóna, přes pythagoreismus, orfismus, florentský novoplatonismus až k samotnému Marsiliu Ficinovi (srv. recenzi O Ficinově astrologicky dobře temperovaném ladění).

Podkapitola 1.5 pojednává Tajné nauky. Průnik k nejstarší – magické – formě myšlení člověka je nesnadný, neboť současný člověk jej nechápe a nemá tedy ani přístup k tvůrčím naukám. Musí se tedy učit rozvíjet své vědomí, a tady nás Fricke seznamuje s rovinami lidského vědomí podle Jeana Gebsera (1905-1973), který ho rozděluje na rovinu archaickou, magickou, mytickou, mentální a integrální. Stručný rozklad a definice magie jde k antickému pojmu ars magica, přejatý ze staroperského magiš. O tom, jestli je magie „černá“ nebo „bílá“, rozhoduje její použití buď ve škodlivém, nebo v blahodárném směru. Německý folklorista Will-Erich Peuckert (1895–1969) rozlišuje kromě magia illicita, černé ďábelské magie, ještě dvě cesty ke „světlům“ vědění bílé magie: „pravou“ magia lumen naturale, která přes Ficina a Paracelsa dospěla k Jakobu Böhmovi – tj. cesta teosofů a pansofistů –, a „levou“ magia naturalis. Druhá má stejný zdroj a dospěla přes Agrippu von Nettesheim a Giambattistu della Porta, přes paracelsovské spisy k literatuře nazývané Peuckertem „magické spisy hospodářů“ (str. 70 – o pojmu „hospodáři“ mám jisté pochybnosti), jež se dodnes objevují ve stále nových vydáních. Vrcholem tohoto druhu literatury pak bylo i slavné dílo Šestá a sedmá kniha Mojžíšova.

Nedávno jsme recenzovali (Moudrost s námi) titul J. P. Maien: Odkaz bratrstva zlatého a růžového kříže. Příspěvek k dějinám rosenkruciánství v 17. a 18. století, který podrobně glosuje spisy zapadající do řetězce magického písemnictví a v této souvislosti na něj odkazujeme.

Pozdější učitelé rozlišovali mezi noční stranou magie (γοητεία) a její světlou sférou (ϑεουργία). Bílá magie se nakonec stala součástí teosofie a pansofie, nazývaných „umění ducha“. Frick výslovně k fenoménu „magie“ uvádí v přehledu literatury (str. 71) díla klasifikující její názvosloví.

Str. 75-82 jsou věnovány astrologii a pokračuje (do str. 105) alchymií. K rozšíření záběru zejména v oblasti hermetických autorů poukazujeme na recenzi díla Radka Chlupa Corpus Hermeticum (viz Dobro je jedině v Bohu a nikde jinde). V bibliografických poznámkách Fricka najdeme některé klasické odkazy, vedle díla Kováři a alchymisté (Argo, Praha 2000) Mircea Eliadeho a Alchymie. Tradiční věda o kosmu a duši (Malvern, Praha 2003; srv. recenze Zasáhnout cíl se zavázanýma očima) Tita Burckhardta také Jungův základní příspěvek ke komparaci moderní psychologie se starověkou alchymií ve dvou svazcích, Výbor z díla V. (Psychologie a alchymie I.) s podtitulem Snové symboly individuačního procesu (Nakl. Tomáše Janečka, Brno 1999) a Výbor z díla VI. (Psychologie a alchymie II.) s podtitulem Představy spásy v alchymii (Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2006), až k mimořádnému titulu Stanislase de Rola Klossowskiho Alchemie. Die geheime Kunst (původně angl. Alchemy – The Secret Art, Londýn 1973).

Stranou 106 počíná historický nástin a přehled kabalistických idejí a děl a lze jen souhlasit s Frickem, že těžko najdeme lepšího interpreta kabaly než je Gershom Scholem (1897–1982), jeden z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, jehož díla jsou v češtině již delší dobu publikována, srv. např. O mystické podobě Božství (Malvern, Praha 2011; O podtětí sazenic aneb O druhém rouchu), Alchymie a kabala (Malvern, Praha 2010; O přitahování hvězdného pneumatu…) a Počátky kabaly (Malvern, Praha 2009; Pokolení jde a pokolení přichází a země navěky stojí). Stranou by neměla zůstat ani fundamentální díla Ladislava Moučky, mj. Nachaš – Had Mojžíšovy knihy Genesis. O počátku a konci biblického času, o Stromu života a naději (Půdorys, Praha 2012).

Karl Richard Hermann Frick se narodil 12. června 1922 v Chotěbuzi, ve spolkové zemi Braniborsko, která leží na řece Sprévě a zemřel přede dvěma roky, 17. prosince 2012, v malém půvabném městečku Velden am Wörther See (slovinsky Vrba na Koroškem). Kromě své spisovatelské dráhy byl rovněž praktickým lékařem.

Frick se na konci 50. let XX. století začal intenzivně zabývat studiem alchymie, později také svobodným zednářstvím a satanismem. V roce 1959 vyšel jeho článek pod názvem Die alchemistischen Studien des Bochumer Arztes und Jobsiade-Dichters Dr. Carl Arnold Kortum (1745–1824). V roce 1960 jej následoval další s titulem Der Tübinger Alchemist und Professor der Mathematik Johann Conrad Creiling (1673–1752).

Od roku 1970 se Frick věnoval svobodnému zednářství a v roce 1973 publikoval svoji první knihu Die Erleuchteten (č. Osvícení). Roku 1975 a 1978 následovaly knihy Licht und Finsternis I und II. V 80. letech se konečně věnoval hloubání na téma satanismu, z nějž vzešly knihy Satanismus und Freimaurerei: Eine Dokumentation bis zur Gegenwart (Satan und die Satanisten) a Das Reich Satans: Luzifer, Satan, Teufel und die Mond- und Liebesgottinnen in ihren lichten und dunkeln Aspekten. O jeho díle na tomto poli se zmiňuje Joachim Schmidt v knize Satanismus: Mythos und Wirklichkeit (Diagonal-Verlag 1992, str. 197) a také Helmut Zander v knize Anthroposophie in Deutschland: Theosophische Weltanschauung und gesellschaftliche Praxis 1884–1945 (Band 1, Vandenhoeck & Ruprecht 2007, str. 22).

Od str. 127 Frick pojednává teosofii a pansofii, v nichž nelze přehlédnout zásadní dílo Heinricha Khunratha Amphitheatrum sapientiae aeternae… (Guilelmus Antonius, Hanoviae 1609) s jeho ústřední mědirytinou člověka (mikrokosmu; יהשוה) stojícího uprostřed makrokosmu s 10 průchody (sefirami) z nebeského světa (merkaby).

Dědictví středověké německé mystiky (mistr Eckhart), novoplatónské tradice v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského, Jindřicha Susa a zřejmě i Pico della Mirandola, Lutherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie, alchymických traktátů a jeho teologických úvah spojuje nepříliš známá postava německého myšlení ve století reformace, kterou je luteránský pastor Valentin Weigel, někdy také psaný Weichel (srv. recenze O věčném pokoji).

Ve druhé části nás Frick seznamuje s předchůdci (str. 163-217), tzv. „Staršími“ rosenkruciány – viz výše titul J. P. Maiena – kde od str. 182 předkládá souhrnný přehled svobodného zednářství, na nějž pak logicky od str. 223 navazuje část třetí – Teosoficko-pansofické tajné společnosti v 18. století, jejichž kořeny spočívají v hermeticko-alchymickém zednářství a novějších disciplínách (parapsychologie, okultismus).

Jde vůbec o nejrozsáhlejší část (do str. 634), která snad vyčerpávajícím způsobem zachycuje historický vývoj hermeticko-alchymicko-zednářsko-rosenkruciánských aktivit přes Německo (str. 236) s některými pozoruhodnými zástupci, jako je Patefactio Secreti a zejména Templářský řád „striktní observance“ (str. 244) a dále i Johann August Starck a klerikát striktní observance (str. 266n), na nějž pak na sklonku 19. a počátkem 20. století navazují tajné společnosti jako Zlatý úsvit a A∴A∴, či v posledku Fraternitas Saturni (srv. kapitolu Bafomet a magický čtverec, str. 277), pokračuje Florencií (str. 254), „Švédským systémem“ (str. 305), Bratrstvem řádu zlatých a růžových křižáků (str. 322-474) s Tajnými figurami rosenkruciánů (str. 383), Svatou magií Abramelinovou (str. 427), Kompasem (str. 444), k Georgu Wellingovi a jeho slavnému dílu Opus Mago-Cabbalisticum (str. 451-456), dále jsou to Bratři svatého Jana Evangelisty z Asie v Evropě (str. 481n), Vídenští „asijští bratři“ (str. 491), Hamburští „asiaté“ (str. 501), od kap. 3.9 pak Zednářské systémy vysokých stupňů s alchymickou, teosofickou a pansofickou tradicí ve francouzské jazykové oblasti (str. 529n), opět důležité Připojení lyonské velkolóže ke striktní observanci (str. 579) až ke Společnosti „neznámých představených“ (str. 586n), a celý tento oddíl vrcholí představením díla Emanuela Swedenborga (str. 609n) a Saint-Martina (str. 625n).

Jak autor píše v úvodu (jehož část je ocitována i na zadní straně obálky – bohužel s nepochopitelnou hrubkou, která se v úvodu nevyskytuje), »hledání a poznání nejvyšší, nekonečné podstaty a úsilí ztotožnit se s božstvím je odpradávna praxí gnóze…

Ti, kdož věřili, že nalezli „opravdové“ poznání, sami sebe vždy označovali jako „zasvěcené“, „vykoupené“ nebo „osvícené“ skutečným poznáním. Právě tomuto okruhu „osvícených“ (latinsky illuminates, francouzsky illuminés, španělsky alumbrados) se« tato kniha věnuje.

„O nic jiného nešlo ani člověku ve starověku, když zakládal tajné mysterijní spolky a na cestě různými stupni kultu se mezi stejně smýšlejícími snažil dosáhnout nejvyššího lidského cíle.“

∴

Z němčiny přeložil vcelku bezchybně Pavel Krummer a věřím, že si tyto stránky vyžádaly cosi víc než pouhou oddanost tématu.

Nakladatelství Academia si opět zaslouží uznání za odvahu vydat takto rozsáhlou knihu a za mimořádnou péči, jíž se jí dostalo.

*

© San, viMMXIV
© okultura.cz

Uložit

Uložit