Osa – pilíř – mez – hranice

Čtyři pojmy vyjadřují jediné. Jejich kladné a záporné významy pro lidský život a jeho cíl chceme v tomto zamyšlení znázornit. Co v nich je společného, může nám být pobídkou k nové morálce na přelomu aeonů – právě prožívaného údobí.

• OSA – je zavedené společné jsoucno, k němuž vztahujeme objekty či události téhož řádu (např. symetrie, stejnoleh­lost, geometrické místo bodů);

• PILÍŘ – je opěrným nosným stanovištěm záruky a spolehlivosti;

• MEZ – odděluje od sebe jsoucna, která ve svých významech (intencích) nemohou navzájem prolínat, je tím, co nemůže s jedné či druhé strany být přesaženo;

• HRANICE – konečně v pojetí tohoto eseje formuje jsouc­na ve smyslu postřehnutí, pojetí (apprehense-in-tuitus = názor [představa]; diskurs-conceptus = pojem [myšlení]); je to ono jsoucno, které v nerozlišeném chaosu „objektivního světa“ zavádí řád a systém. Chaos se „rozpadá“ čili formuje do množství „předmětů,“ věcí: transcendentalit.

Ale hranice je ono jsoucno, ke kterému lze dospět, za nímž je však něco úplně jiného, cizího a snad neznámého: třeba smrt; nebo pro obyvatele rozděleného světa ten svět za (železnou) oponou; nebo třeba nejmenší možná vzdálenost či největší rychlost ve fyzice.

Potud naivita „objektivismu.“ Zde však hned vyplouvá to společné tomuto čtyřsloví: Vysvětlení nevysvětlitelného, omluva neomluvitelného, představa nepředstavitelného. Mytické doplnění nedostatečného na „ospravedlněnou“ a „oprávněnou“ úplnost. Řekne se: „Neměl jsem možnost, příležitost, šanci…“ nebo „Kdybych býval byl jinde, jindy – zde a teď to za nic nestojí…“

Začínáme vidět. To čtyřsloví je smyšlenou pomůckou, ale i osudným bičem. Dokud jako zavedené je nedotknutelné (protože nabito elektřinou či střelnou zbraní v rukou pohraničářů) je vlastně slastným snem přenášejícím všechny nemohoucnosti, lenosti, ledabylosti, je konden­zátorem výmluv, hromosvodem sprostoty a nevraživosti, důvodem trestů, zločinů na obou stranách, azylů a příživnictví i vykořisťování jakož i neporozumění všeho druhu. Je zdrojem onoho „všechno je jinak…“

Ohlédněme se letmo:

OSA – „všechno je jinak“ (symetrie: na sebe ty části jako kryjící se položit nelze);

PILÍŘ – „všechno je jinak“ (celý dům je jím nesen – krb, komín);

MEZ – „všechno je jinak“ (jen až k ní, nikdy na ni nebo přes ni);

HRANICE – s obou stran to jiné – opačné.

Zdá se, že je odsuzována transcendentalita toho čtyřsloví jako zdroj zla. Však neméně dobra volá z něho po naší „vděčnosti.“

Sama existence (ek-sistence) jako způsob a specifikum pobývání oproti jsoucnu – bytí (které svou „povahou“ být samo ze sebe se absolutně vymyká možnosti akcidence – přísudku, nahodilosti) – tedy tato existence je nejvlast­nějším přísudkem jsoucna: bytí existuje, podstata – jsouc­no se rozdružuje, zmnohotvárňuje záhadným způsobem existencemi myriád „já“ navzájem zdánlivě nezávislých, svébytných, samosprávních, s ambicemi proti všemu ne-já, proti všem ostatním „já“ – s výjimkou taktik spojenectví s některými za účelem „ještě více já-sám-ství“ každého z nich.

Opakujeme – existování je rozdružování. Rozdružování je záhadný rozpad původní jednoty v mnohost „já“, v mno­host událostí a dějů v každém „já“, v mnohost funkcí těch „já“ v každé události. Je to zaujetí postoje v transcendentalitě jakožto záhadné fyziologie „lidství.“ Rozdružení je přenos božství z duchovního světa do nejzevnější slupky (kelipot), do protipólu ducha – do ma­térie. Říkám tu přenos a myslím projekci, průmět: účast na tzv. „pádu“ Člověka, stržení do stavu pádu, vtělení, fiktivního – domnělého bytí. Existence je tedy obal bytí, „manipulativní“ povrch bytí, je to funkce bytí. Jako taková – opět opakuji – přísudek bytí.

Vraťme se nyní k onomu „čtyřsloví.“ Lze v něm najít blahodárnost vyrovnání nespokojenosti se sebou (se svým „já“), vyrovnání své nedostatečnosti. Je to zbudování pomyslného chimérického snu, eldorádo na něm zavěšené.

Původní příbytky lidí jsou komínem, krbem, pilířem, na němž se uchycuje celá ostatní stavba. Takovým pilířem pro ducha osobnosti je ona oblast, kde sny jsou skutečné, je to pole fantazií jednotlivce, na němž je vše, co zde a teď chybí. Je snad nejdůležitějším faktem života – tento vytoužený a tak potřebný pilíř objektivizovat: člověkova obrazivost. Zejména když se fixuje na určitý objekt.

Jako nejvýmluvnější případ uvedu bývalou „železnou oponu.“ Rozdělení světa či společnosti. Tehdy člověk ne­musel být se sebou. Proto se octl v poměrech dětské školky. Jakmile ta opona zmizela, je člověk najednou ponechán sám sobě – vydán sobě „na pospas“. Samosprávnost a svéprávnost jednotlivce je během toho rozdělení železnou oponou uložena v mysteriózní kolek­tivitě a jeho volba uhýbá z prostoru do času (volební anekdota: zda jedinou stranu zvolí v sobotu nebo v neděli). To vše poskytuje zúčastněnému, nebo lépe „ulovenému“ pocit bezpečí. Pokusíme se to slovo rozložit: bez – péče. Být v bezpečí, řekněme „bezpéčí“ znamená tedy, že o dotyčného není pečováno, je ponechán sám sobě. Není o něho „péče.“ Dnes v péči spatřujeme zaopatření, náhradu nedostatků ve schopnosti sám se zaopatřit. Co každý a pořád musí ve společnosti činit, je automatizováno, jednotně zprůměrováno – normováno. Může tedy to slovo znamenat:

Vzdor dohodě o užití toho slova pro zaopatřenost, klid, ochranu a spokojenost je tu v češtině zvláštní výjimka (oproti neslovanským jazykům) přímo navozující oblast tvořenou průnikem našeho „čtyřsloví“.  Vzdejme se prozatím rozboru krkolomné složeniny „ne-bez-pečí.“ Bylo by to v souvislosti vskutku „nebezpečné.“ Přiberme několik cizojazyčných příkladů:

opasnost – bezopasnost (aspoň jeden slovanský příklad);

nebo v neslovanských jazycích, kdy je ten význam vyjádřen přímými pojmy:

securitas – insecuritas

safety – danger

security – peril

Gefahr – Sicherheit, Geborgenheit, nebo

Gefahrlosigkeit – Unsicherheit – opisné „zopačněné“ tvary.

Ale zpátky k pojmu „bezpečí.“ Je to nerizikovost, jistota, vypočítatelnost a manipulovatelnost. Je to venkoncem jistý řád. Pořádek.

Vnucuje se nám představa naservírované upravené ryby – vypadá jak živá. Než se do ní s chutí (kterou zvyšuje její vzezření „jako živé“) pustíme, rozdělíme ji na dvě půle a opatrně vytáhneme celou páteř – její pilíř. Teď ji nabírám na vidličku beztvarou, chaotickou – k pozření. Pilíře se špatně polykají.

Pilíř – páteř – kostra – ten odmítaný, a přece potřebný řád. Ta „železná opona,“ která měla vinu všech nectností každého, je konečně pryč. Zneosobnění a zkolektivizování každého neřádu konečně přešlo. Je to něco na způsob Posledního soudu. Vše a každý se objeví ve své nahotě – s povinností odpovídat sám za sebe. Přiznat se sám k sobě, ať je jakýkoliv. Odsouzena bude jen lenost, příživnictví na produktivní tvořivosti. Soudit však bude (a může) jen Duch svatý, v němž se sdruží bytosti Nového stvoření.

Soudit, nakolik a jak je kdo tvůrčí nebo příživný. Odsouzení je prostě ponecháním, nepovšimnutím, nepotřebností. Není okamžikem ortelu, je procesem vyhasnutí nebo rozhoření a oživení. Až k čemu kdo dospěje.

Dostáváme se k závěru této glosy. Chci připomenout její strukturu:

–          hledání původního i aktuálního významu slova

–          dohoda o užití toho slova

–          vyplnění obsahu toho slova v historických (časoprostorových) podmínkách

–          přínos pro vědomí a konám ve smyslu slova.

Věříme, že jsme tyto body pro závěrečné vyjádření smyslu tohoto eseje splnili a pravíme:

Najití společné platformy pro to, co předtím rozdělovalo a co nyní sjednocuje, je paradigma (nejvyšší formule a symbol – a rádi zde uvádíme takový pojem v novém významu) budoucího univerzálního státu – pojem trhu (tržní lidstvo), jej podmiňující faktory produkce a odbytu a z nich vyplývající nejvyšší společný pojem „obratu“ (Umsatz) – kapitálu (v užším významu) ve spojení s vlastnictvím a majetkem.

Obrat v rukou kohokoliv je jako atomová bomba v rukou kohokoliv.

Slovní formulace – zákony – a hledání oprávněnosti (opět slovní) k použití násilí státu a práva jsou již téměř neúčinné (procesy kolem facky trvají 7 let a nedají se normálně financovat, ani jejich rozsudky dovést k účinnosti pro úmrtí soudících se stran). Zdánlivě násilná paralela je však výstižná.

S obratem (Umsatz) z trhu a neomezeným růstem majetku (peněz) jako prostředku vlády (výkonu moci) na celém světě, v celém lidstvu, v podobě univerzálního státu, s neomezeným růstem takto potvrzovaného sobectví bohatých a zdůrazněného jáství bezohledných – božství nejukrutnějších (nejúspěšnějších tvůrců obratu = kapitálu), tedy s tímto vším vzniká platforma budoucího řádu – Nového aeonu, živná půda, z níž povstane člověk ve vyšší podobě, člověk nových kvalit. Zní to pesimisticky, strašlivě, nepřijatelně. Ale to vymezování této spontaneity jsoucna do „ochranných“ pásem koncentračních táborů a železno-oponových bloků s jejich výsledky už přece taky známe.

Neodvratně do těchto tržních kapitálových zón spějeme. V pralesích je malárie a cholera a mnoho jiného. Potřebujeme séra a obranné látky v sobě samých. Nabízíme je – jako vždy v sledu kosmických dnů, ras a kultur – v duchovní podobě – v sebepoznání, v jejich vědomé akceptaci a radostném přivrácení se ke všem formám bytí. Protože víme, co lidstvu připadne a co ho očekává, jsme předvojem a odpovědnými učiteli a proklamátory budoucnosti. Pýcha předchází pád. Pád je výsledkem přitažlivosti. Každý padá tam, kam patří. Někteří nahoru, někteří dolů. Suum cuique. Ale zásluhy jedněch vyrovnají dluhy druhých.

Psáno ve výročí Donebepřitažení Ježíše Krista jeho roku 1991.

*

© Revue Horus, 1991
© okultura, MMX

Uložit