Opus alchymicum I

→ Počátky alchymie ve starověku a středověká subkultura

Alchymie se pokouší osvětlit symbolickou strukturu opus alchymicum a činíc tak, vrhá světlo také na strukturu individuačního procesu – procesu rozvoje, který formuje individuum nebo lidskou osobnost. Carl Gustav Jung formuloval tento problém v díle Psychologie a alchymie takto:

„Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projektoval proces individuace do chemických procesů proměny. Vědecký termín „individuace“ nemá nikterak znamenat, že se jedná o nějakou beze zbytku známou a vyjasněnou záležitost. Označuje pouze dosud velmi nejasnou a další zkoumání vyžadující oblast procesů centrace, které vytvářejí osobnost. Jde o životní procesy, jež pro svůj numinózní charakter odnepaměti dávaly nejvýznamnější podnět k tvorbě symbolů. A tyto procesy jsou tajuplné, pokud lidskému rozumu zadávají hádanku, o jejíž řešení se bude ještě dlouho a možná marně snažit.“
C. G. Jung: Představy spásy v alchymii (Psychologie a alchymie). Výbor z díla VI., str. 289. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2000.

Kolem roku 1520 neznámý německý umělec, zvaný mistr Petrarcha, vytvořil dva z nejstarších známých obrázků alchymistů v díle.

Tento obrázek ukazuje scénu z dolu se dvěma dělníky, kteří zvedají zlaté valounky z bohaté žíly, kterou právě otevřeli (v pozadí). Ten, co drží otevřenou knihu, inženýr a dělníci fungují jako části většího celku prosyceného hermetickými významy a narážkami: v alchymické jeskyni čte starý mistr v knize a přijímá kámen filosofů z rukou filosofova syna; dílo zlatodějů je ohrožováno okřídleným drakem zvedajícího se proti skupině stojící uprostřed nakresleného magického kruhu, zatímco hledají vedení v hermetickém pojednání. V době, kdy byly tyto dva obrázky vytvořeny, byla alchymie v Evropě na svém vrcholu po téměř dvousetletém období vzestupu.

Umění alchymie je staré jako lidstvo samo. Při svém hledání transmutace kovů pokračovali evropští alchymisté nebo ‚zlatodějové‘ ve vznešené tradici mající kořeny v civilizacích tak odlehlých jako je řecká a egyptská.

Avšak už ve 2. stol. př. Kr. žil na opačném konci světa, v Číně, Wej Po-jang, jeden z nejvýznamnějších zástupců taoistické alchymie a autor Čou-i-cchan-tchung-čchi (Čouská kniha proměn a sjednocení shod), prvního díla o alchymii na světě. Zabývá se výrobou elixíru nesmrtelnosti (čchang-šeng pu-s‘), přičemž Wej Po-jang zahrnuje prvky Knihy proměn – I-ťingu. Používá silně symbolický jazyk, který dovoluje různé interpretace: dílo je chápáno jednak jako návod k výrobě vnějšího elicíru, jednak vnitřního; někteří taoisté v něm však také vidí prvky taoistických sexuálních praktik – fang-čung-šu (odtud pozdější nástup sexuální magie a alchymie a tantrismu).

Ústřední myšlenkou Čou-i-cchan-tchung-čchi je myšlenka, že “člověk využívá ve svůj prospěch tajné síly nebes a země, aby tím destiloval pro sebe sama veliký elixír zlaté kapaliny a byl tak s nebesy a zemí od počátku… Pokaždé, když nebesa se sjednotí se zemí, přivlastní si sám stejné hnací síly tvůrčí aktivity jin a jangu.“ Tomu odpovídá i duch Knihy Zákona Aleistera Crowleyho, kde ve verši AL, II:26 Hadit praví: „Já jsem tajný had, stočený a připravený vyrazit: v mých záhybech je radost. Vztyčím-li hlavu, já a má Nuit jsme jedno. Svěsím-li hlavu a uštknu, pak je rozkoš na zemi a já a ta země jedno jsme.“

V Číně se „vnější alchymie“ nazývala waj-tan, také „vnější rumělka nebo elixír“, a „vnitřní alchymie“ zase nej-tan. Stoupenci waj-tanu se snaží prostřednictvím transformace chemických substancí připravit drogu nesmrtelnosti, což odpovídá evropskému pojetí spagyrie. Nejdůležitějšími přísadami při působení vnějšího elixíru jsou rumělka ( tan) a zlato. To je používáno díky své stálosti. „Rumělka“ se tak stává obdobou červené tinktury či elixíru, což sjednocuje úsilí zlatodějů na obou polovinách zeměkoule. Zástupci waj-tanu byli názoru, že životní síla člověka představuje tzv. prvotní energii ( jüan-čchi), kosmickou energii. Ztráta jüan-čchi přináší nemoce a smrt. Tato jüan-čchi je chápána jako zvláštní směs jin a jangu. Podle pojetí učení waj-tanu může pouze rumělka a zlato rekonstruovat v organismu ten prapůvodní stav, v němž jsou jin a jang sjednoceny, nikoliv rozděleny.

Podle Ke Chunga, alchymistického mistra (284-364) a teoretika taoismu, autora Pao-pchu-c‘, encyklopedie metod, kterak dosáhnout nesmrtelnosti, existuje několik praktik, jež dělí své uživatele do různých skupin. Do nejvyšší patří ti, kdož užívali elixír ze zlata nebo jadeitu – ti stoupají za jasného nebe k nebi (fej-šeng).

Vnější elixír je vytvářen v alchymistově kotli, v němž se mohou urychlit procesy probíhající v přírodě. Řadou sublimací je získávána čistá rumělka. Nejvyšší účinek jako droga nesmrtelnosti prý má devětkrát čištěná rumělka (ťiou-chuan-tan): Kdo ji užívá, může stoupat k nebi za jasného dne. „Rumělka je substance, která prochází tím kouzelnějšími proměnami, čím déle je zahřívána. Naopak zlato, i kdyby bylo vloženo do ohně a stokrát přetaveno, nikdy nezmění svou podstatu. I kdyby bylo zakopáno, nerozloží se do konce věků. Užívají-li se obě tyto substance, způsobují sublimaci lidského těla… I ta nejpodřadnější rumělka o mnoho předčí ty nejznamenitější léčivé byliny. Spálí-li se rostliny, stanou se popelem. Zrníčka rumělky naproti tomu, když se žíhají, dávají vzniknout rtuti; jestliže se tato dále sublimuje, získá se opět rumělka.“

V učení vnitřní alchymie nej-tan je vznik posvátného embrya přesně popsán a analogicky k praxi působení devětkrát očištěné rumělky alchymistů rozdělen do devíti etap:

1. Životní čchi cirkuluje volně a bez překážky v celém těle.
2. Esence, sémě (ťing) se shromažďuje ve spodním rumělkovém poli.
3. Posvátné embryo se začíná vytvářet a přijímá podobu lidského embrya.
4. Vznikají obě duše (chun a pcho) šeng-tchaje.
5. Embryo je plně vytvořeno a disponuje různými nadpřirozenými silami.
6. Vnitřní a vnější jin a jang dosahují nejvyšší intenzity a embryo tvoří jednotu s tělem adepta.
7. Pět vnitřních orgánů (wu-cang) se působením čchi transformují ve vnitřní orgány nesmrtelného.
8. Vzniká jakási pupeční šňůra, jíž protéká embryonální dýchání (tchán-si).
9. Forma a tao se sjednocují; pod chodidly cvičícího se tvoří oblaka, na nichž může stoupat k nebi (fej-šeng); metamorfóza je dokončena.

V lidském těle, jež je totožné s kotlem, jsou esence a vnitřní síla, které odpovídají chemickým substancím waj-tanu, hněteny za pomoci ducha na posvátné embryo šeng-tchaj (homunkulus), stvořené smícháním vnitřní čchi a esence (ťing) ve spodním rumělkovém poli. To „rumělkové pole“ odpovídá zóně lila z týfónské magie Kennetha Granta.
V jiných textech je posvátné embryo na počátku svého vývoje popisováno jako perla či rezavá kapka. Wej Po-jang mluví o perlovém dítěti; v jiných spisech je známo jako tajuplná perla (süan-ču).

Tím se dostáváme zpět k evropskému hermetismu, až k jeho kořenům, k základnímu gnostickému spisu Píseň o perle:

“Až sestoupíš do Egypta
a přineseš odtamtud jednu perlu,
která je tam, blízko syčícího draka,
oblečeš si ten šat z drahokamů
i plášť, jenž na něm spočívá, ten po němž toužíš,
a budeš se svým bratrem
zvěstovat naše království.“
Petr Pokorný: Píseň o perle, str. 16. Vyšehrad, Praha 1986.

Středověcí alchymisté se učili svému umění od Arabů žijících ve Španělsku a jižní Itálii, kteří jej naopak přejali od Řeků, kteří zase rozvíjeli alchymii na egyptské půdě ve čtvrtém století před Kristem. Tak alchymie rozšířila své kořeny do katakomb a labyrintů egyptského náboženství a helenistická postava Herma Trismegista, který je modelem středověkého Merkuria, se zcela odvozuje od prastarého egyptského Thotha (Tahutiho), boha matematiky a vědy.

Během XII. a XIII. století alchymie pronikla do západní Evropy přes Sicílii a Španělsko. Křesťanští studenti byli vítáni na univerzitách v Palermu, Toledu, Barceloně, v Segovii a Pamploně a studia brzy následovaly překlady. Mezi největší překladatele patřili Robert z Chesteru, Adelard z Bathu a Gepard z Kremony, všichni ti pracovali v průběhu první poloviny XII. století. Během příštích sto let začala alchymie rodit své evropské adepty, teří psali původní knihy a nejenom přejímali ty arabské. Mezi velikány středověké alchymie patřili Albert Veliký (1193-1280), Roger Bacon (1214-1292), Arnold z Villanovy (1235-1311) a Raymond Lully (1232-1315), všichni prominentní postavy uvnitř katolické církve.

Věřili v základní teorii alchymie, zejména v možnost transmutace kovů, v teorii síry a rtuti při vzniku kovů a aristotelskou „prvotní hmotu“ a čtyři elementy.

V prvotní látce tkví duch. Tento duch se vykládal jako Duch svatý, v souladu se starou tradicí jako nús, jenž je v objetí fysis pohlcen temnotou, pouze s tím rozdílem, že tím pohlcujícím není ženství par excellence, totiž země, ale nús v podobě Merkuria, respektive Úrobora, u něhož hlava požírá ocas, to znamená, že je to chtonický, takřka hmotný duch, hermafrodit, který má mužsky-duchovní a žensky-tělesný aspekt. Tento původně gnostický mýtus se zvláštně proměnil: nús a fysis jsou v prvotní látce nerozlišitelně jedním a stali se „skrytou přirozeností“ (natura abscondita).

Psychologie tohoto motivu odpovídá projekci nějakého velmi fascinujícího nevědomého obsahu, který proto jako všechny takové obsahy vykazuje numinózní, „božský“ nebo „posvátný“ charakter. Alchymie si klade za úkol tento „těžko dosažitelný skvost“ získat a viditelně zachytit ve formě fyzického zlata nebo univerzálního léku či proměňujíc tinktury, pokud je Umění ještě činné v laboratoriu. Jelikož praktická chemická činnost nebyla nikdy úplně čistá, ale vyjadřovala též nevědomé obsahy operátora, byla současně psychickou činností, jíž lze nejspíše srovnat s aktivní imaginací. To, co je touto metodou aktivně zachyceno, se projevuje také ve snovém životě. Vztahy obou forem procesu, jenž přesahuje z nevědomí do vědomí, k alchymistickému světu představ, jsou tak blízké, že jsme asi oprávněni se domnívat, že při alchymistickém postupu jde o stejné nebo alespoň velmi podobné procesy, jaké jsou vlastní aktivní imaginaci nebo snům, to znamená, že koneckonců jde o proces individuace.

→ Alchymický underground

První západní vědci byli filosofickými a mystickými typy, pro něž alchymie byla odvětvím filosofického systému. Jejich ideje spočívaly na hermetických naukách formulovaných alexandrijskou vědou a řeckou alchymií a rozesetými po římské říši na křídlech synkretismu. Během tohoto rozvoje nasákly hermetické nauky bezpočtem dalších mystických nauk a mýtů, jako je astrologie a gnosticismus, orfické spekulace a mystériemi eleusinského náboženství, uctívání Isidy a Osirida, Serapis a Sol Invictus (Neporazitelné slunce), učení manichejských a nestoriánů v Persii, Sýrii a Iráku.

Protože alchymisté pocházeli z předkřesťanského kulturního světa, museli se sami ustavit jako subkultura ve středověkém křesťanství. Tady si vydobyli zvláštní pozici, a to jak nábožensky, tak i vědecky. Alchymisté byli mystiky, aniž by byli ortodoxními katolíky; vědci, aniž by šli ve šlépějích soudobého vědění; učenci, aniž by byli schopni jiné naučit to, co sami věděli. Byli to sektáři, problémové děti středověké společnosti a jejich současníci byli povždy podezřívaví, zdali je mají považovat za pravé mudrce či svatokrádežné neznabohy.

V alchymickém díle (opus) jde z velké části nejen o samotné chemické experimenty, ale také o něco jako psychické procesy, jež jsou vyjádřeny pseudochemickým jazykem. Projekce není, přísně vzato, nikdy prováděna – stane se, je nalezena. V temnotě něčeho vnějšího nacházím, aniž bych je jako takové rozpoznával, své vlastní nitro nebo duševno. Alchymista neprovozuje své Umění proto, že z teoretických důvodů věří v nějakou obdobu, spíše má teorii obdob, neboť prožívá přítomnost ideje ve fysis. Laborant měl během provádění chemického experimentu určité psychické prožitky, jež se mu ale jevily jako zvláštní chování chemického procesu. To, co ve skutečnosti prožíval, bylo jeho nevědomí. Takové projekce se opakují všude tam, kde se člověk pokouší o prozkoumání prázdné temnoty a bezděčně ji zaplňuje živými postavami.

Ti, kdož se oddávali „královskému umění“ až k odpadnutí, shledali, že rozvinutá subkultura byla vytvořena tak, aby do ní zapadli. Jakmile tam už jednou byli, nevyhnutně přejali apokalyptické vizionářství undergroundu, který byl úplně cizí racionální společnosti křesťanského Západu. Tento podivuhodný vývoj byl dále urychlen psychologickou revolucí, která se odehrála na úsvitu beznadějných pokusů alchymistů o transmutaci prvků.

Abychom porozuměli této řadě událostí, bude třeba se zahloubat do této ústřední ideje zlatodějů.

*

Translation © San
© Okultura, MMII

Uložit