Eurasijská vize

Boris Nad[1]

Od konce historie k novému počátku

Euroasijská myšlenka je otevřená idea. Je otevřená jak vůči minulosti, tak i budoucnosti – co se stane v budoucnosti, závisí na tom, jak chápeme a interpretujeme minulost. To je velmi zásadní problém, protože jsme v každém případě svědky zhroucení současného mezinárodního řádu, řádu, který ve skutečnosti nebyl mezinárodní, nýbrž spíše definován řádem „jednoho panovníka a jednoho pána“. V praxi se jednalo o liberální řád, který byl definován velmi specifickými vizemi a idejemi, v jejichž okruhu jsme se nechtěně pohybovali. Nyní jsme se od toho konečně osvobodili. Můžeme se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu a začít „od nuly“.

Samozřejmě, že to ve skutečnosti neznamená začínat úplně od nuly. Ve 20. letech 20. století byly položeny základy euroasijské vize vytrvalou, tichou a trpělivou prací nadšenců (jakým byl např. Petr Nikolajevič Savický[2]) a ještě dříve v pracích Danilevského,[3] Leonťjeva[4] a Dostojevského. Tito myslitelé nastínili „koperníkovskou revoluci dějin“: budoucnost není předem určena a čas neběží lineárně.

Na zeměkouli neexistují privilegované body ani privilegovaný čas, pokud nepřijmeme axiomy liberální ideologie. Neexistuje jediný a závazný směr historického vývoje; spíše existuje mnoho odlišných směrů, které nelze vzájemně srovnávat z hlediska etap vývoje jednoho cyklu.

Danilevskij věřil, že dohromady tyto směry obohacují dějiny a vyjadřují různé možnosti vývoje lidstva. Ve skutečnosti má každá civilizace svůj vlastní čas a vytváří si svá vlastní schémata v průběhu svého vývoje. Pouze souhrn všech civilizačních směrů vytváří jedinečnou stopu, jíž jest „vývoj lidstva“. Nový počátek světa na základě tohoto uznání by mohl být totožný s „jiným počátkem“, o němž mluvil filosof Martin Heidegger.

Liberální ideologie až dosud určovala, co je „pokrok“: je to pořád stále tentýž směr, jediný povolený směr. Za touto ideologií stála jediná světová velmoc: Spojené státy americké. V zásadě existuje jen jeden svět – je to učení, jež hlásají, učení, které vzešlo z osvícenství a rychle se rozšířilo po celé planetě.

Pokud však svět není universum, pak jde ve skutečnosti o pluriversum: je mnohost světů. Mnoho z nich se skrývá v iluzi jediného světa: proti prvnímu světu v době studené války stál druhý (komunistický) svět a za ním, někde ve stínu, se nacházel třetí svět (nezařazený svět, který se dnes nazývá „globální Jih“).[5]

Tato realita nebyla všeobjímající: iluze „konvergence“ odhalila realitu mnoha světů, které byly ve skutečnosti velmi odlišné – civilizace americká, evropská, ruská, islámská, indická, čínská atd. To je skutečnost, kterou Západ nedokázal pochopit. A nechápe ji ani dnes. Západ byl opojen svým vítězstvím ve studené válce v roce 1991, po němž měl následovat „konec dějin“, o němž mluvil Francis Fukuyama.[6] To bylo to, co chtěl Západ v tu chvíli slyšet… A zdálo se, že se jeho vůli podřizuje celé lidstvo.

Toto podvolení však bylo jen zdánlivě dobrovolné. Stála za ní nejsilnější světová velmoc s letadlovými loděmi, které byly schopny vyslat své vojenské jednotky na „kterékoli místo na planetě“. Pak přišly změny režimů („nežádoucích“ tvořících „osu zla“): barevné revoluce, více či méně násilné převraty, otevřené vojenské intervence, okupace celých zemí… To je to, v co se proklamovaná zvrhla „svoboda“. Byl to však jen „unipolární moment“ v dějinách světa. S tím je však nyní konec.

Konec hegemonie Západu

Co se stalo s dosavadním hegemonem? Hegemon je „znaven“ a nehrozí již diktátem celému lidstvu. Na první pohled se zdá, že to všechno má na svědomí nepatrný virus: koronavirus. Tak tomu ovšem není. Viru předcházela dlouhotrvající únava, krize, která bujela na Západě přinejmenším už od 70. let 20. století.

Nejprve začalo docházet k „ústupu Západu“ (a nemá se tu na mysli civilizace, nýbrž spíše ideologický konstrukt založený na několika základních osvíceneckých myšlenkách, jež v současné době vyznává určitý počet zemí) a dnes už dochází k jeho zhroucení. Virus tuto krizi toliko zviditelnil, a nevyřeší ji žádné měnové opatření, ani stále novými vojenskými intervencemi, jak to nyní požadují globalisté.

Mnozí si ještě nejsou vědomi toho, že jede o zásadní změnu. Co s nimi? To není náš problém. Je třeba pochopit, že základní paradigmata pro svět budoucnosti se utvářejí již dnes – nebo spíše by bylo vhodnější říci pro světy v budoucnosti, protože v takovém světě zřejmě nebude existovat jediný závazný model, který by platil pro všechny.

„Západní universalismus“ byl pouhou iluzí. Možná to bylo sladké a přitažlivé pro pár zemí, v nichž tyto myšlenky vznikly, ale stále to byla jen iluze. Žít v iluzích je nerozumné. Dříve či později muselo přijít probuzení. Ale pokud přijde příliš pozdě, bude toto probuzení hořké. Dnes se lidé probouzejí z „amerického snu“ a zjišťují, že šlo o dobře propagovanou noční můru a že mohou docela dobře žít i bez něj.

Zároveň to představuje výzvu pro Eurasii, která se po krátké přestávce konečně vrací na historickou scénu. Jak lze tento přechod uskutečnit co nejméně bolestivý a s co nejmenším počtem obětí? Jinými slovy, jak dát dosavadnímu hegemonovi vědět, že už není hegemonem (tím, kdo určuje budoucnost celého lidstva)? To není snadný úkol.

Dnes samozřejmě hegemon hrozí a chrastí zbraněmi. Shromažďuje síly k tomu, co vypadá jako „konečné zúčtování“ v „poslední bitvě dějin“. A dojde vůbec k této rozhodující bitvě? Nic nového nenabídne. Jde jen o militantnější, mírně vylepšenou verzi, která už s tolerancí ani iluzí nepočítá. Ve svém vylepšeném vydání se liberalismus stává otevřeně totalitním (což doposud umně skrýval: „Pokud nechceš být liberálem, budeš vymazán z dějin“ nyní nahradilo „Každý musí být liberálem“).

Vzestup Eurasie

Mezitím vznikly v Eurasii nové koncepty a ideje, které se rychle uskutečňují. Jedním z oněch důležitých projektů je „nová hedvábná stezka“. Ve skutečnosti se jedná o velmi starý projekt, který byl nedávno oprášen, oděn do nového roucha v duchu naší doby, projekt, kterému hegemon akorát hází klacky do cesty (totéž platí i o plynovodu Nord Stream 2). Hegemon si přeje, aby mezi národy zavládly hádky, vzplály konflikty a války, a tak prosadil svou nadvládu. Takto vládl i dříve. Ruský myslitel Alexandr Dugin nedávno hovořil o nutnosti „internacionalizace národů“, aby se této hegemonii postavily, tj. národy nesmí ztratit ze zřetele větší celek. Musí se na to dívat ze všech úhlů. To je základní geopolitická realita, kterou si nemůžeme dovolit opomíjet.

Druhou skutečností je Eurasie sama o sobě. V prvé řadě a především je to vznikající spojenectví mezi Čínou a Ruskem. Na celém euroasijském kontinentu se v různých formách projevuje integrace – integrace, ze které má být Amerika vyloučena. Euroasijská hospodářská unie je takovou počáteční formou, její první inkarnací, abychom tak řekli. Výraz „první v historii“ by však měl být používán velmi opatrně, protože jí předcházel Sovětský svaz, předtím Ruské impérium, a ještě dříve Čingischánova říše. Koneckonců každý opravdu historický projekt má svůj předobraz ve vzdálené minulosti. Přetrvává naděje, že prozatím se tato „říše“, třebaže stále ještě v hrubých obrysech, rozvíjí v směrem k plnohodnotné euroasijské říši.

Tento proces by mohl povzbudit ostatní na jiných kontinentech. Dovedli bychom si například představit brazilskou říši, suverénní a nezávislou, kolem níž by se rozprostíral postupně se utvářející prstenec jihoamerických zemí. Mohli bychom uvažovat i o afrických říších nebo islámském chalífátu (skutečném, nikoli falešném). A dovedli bychom si ve vzdálené budoucnosti představit i Severoamerickou říši, která by si nenárokovala patent na rozum a odrážela by sebeporozumění a niterný Logos, tak charakteristický pro Severoameričany. Každé impérium ve skutečnosti nabízí svou vlastní odpověď na otázku, co je člověk. Američané dosud nenašli způsob, jak porozumět sami sobě (žádný „americký sen“ prostě neexistuje), a tak upadli do područí falešných elit ve službě „globalismu“.

Budoucnost lidstva – Otevřený projekt

Tak či onak je nyní budoucnost lidstva otevřeným projektem. Jeho budoucí aktéři si teprve hledají svá místa. To je důvod, proč je nutné se odklonit od toho, co ruský filosof Alexandr Dugin nazývá „západní kodifikací vědomí“, což je zvyk dívat se na svět západníma očima. Kulturní, politické, sociální a ekonomické modely Západu jsou vyčerpané nebo se staly přítěží – zbytečností, škodlivým, ba dokonce nebezpečným břemenem. Je třeba tyto modely přehodnotit nebo (je-li to nutné) je opustit, jednou provždy, a to co nejdříve. Západním modelům pro „mandatorní budoucnost“ by měly oponovat naše vlastní modely pro možnou a kýženou budoucnost.

Politická alchymie

Především byl překonán koncept národního státu a nacionalistického státu. Jak poznamenal Rodrigo Sobota, „nesmíme zapomenout na skutečnost, že krystalizace národního státu jakožto vykonstruované představy specificky západního rázu nás hluboce rozdělila“. Moderní národ, vychovávaný v rámci homogenního národního státu a inspirovaný úzkým a výlučným etnonacionalismem, není totéž co lid, společenství, odchovaný dlouhou historií a kulturou, a ani národní stát není jediným možným státem. Spolu s konceptem národního státu, „musíme nutně připustit, že starý hegelovský mýtus státu, jehož krystalicky čistou podobu Hegel spatřoval ve ctihodném císařském Německu, je v terminálním stádiu úpadku“.

V dnešním globalizovaném světě národní státy, nepochybný produkt 19. století stejně jako jejich pevně stanovené hranice, zanikají a vznikají nové, nadnárodní, kontinentální státy nebo dokonce globální celky. Nejedná se pouze o procesy nevyhnutelného „rozpouštění“ (solve), ale také o procesy vytváření něčeho nového (coagula) – příležitostí k budování nových vztahů a vazeb mezi národy. Tyto procesy jsou v dějinách obvykle nejednoznačné: je obtížné určit, co se vlastně rozpadá a co se buduje. Ne všechno jde podle plánu. Procesy se mohou zvrátit jedním či druhým směrem. V nových podmínkách jak kolonialismus, tak i antikolonialismus nabývají nových forem. Tyto ideje a koncepty, které v posledních třech nebo více stoletích dávaly podněty „modernímu Západu“ a umožnily v krátkém historickém období jeho planetární nadvládu, jsou nyní vyčerpány.

Nejzřetelněji je to dnes vidět na samotném Západě: individualismus, liberalismus a utilitarismus již nezajišťují nadřazenost – a to ani materiální – ale naopak jsou brzdou a na překážku. Navíc jsou příčinou vnitřního zhroucení a rychlého rozpadu západní společnosti a celé její civilizace. Všechny patří do doby osvícenství, jsou plodem rozumu „osvíceného člověka“, „jeho majestátu západoevropského myslitele“. Je zbytečné pokračovat v neplodných debatách o „hodnotách“, které jsou již mrtvé a patří do dávné minulosti. Existuje nějaký zřetelnější příznak „vnitřního rozkladu“ než je tento?

Smrt starého, zrození nového

Musíme vybudovat nové politické, civilizační a ekonomické struktury kontinentálních rozměrů. Domníváme se, že nejvhodnější pro to budou impéria. Když říkáme „impérium“, máme na mysli nejširší možný význam toho slova, tedy útvary dostatečně pružné a zároveň robustní, aby chránily svůj civilizační prostor před „vpádem zvenčí“. To neznamená, že se v nich stávající národy rozplynou nebo zaniknou. Naopak, tím, že v nich budou, získají podmínky pro normální vývoj (tertium non data).

Co se týče toho, kam je tento vývoj zavede, nechť zůstane nezodpovězenou otázkou. „Člověk“ v množném čísle je „lid“ a každý lid má svou jedinečnou tvář a charakter. Každý národ by měl pokračovat ve svém jedinečném vývoji, se svým vlastním jazykem, tradicí, historií, kulturou a výjimečným dědictvím, které jej činí vzácným a odlišným od ostatních. Z touhy po této svobodě vznikají říše. Nejde však o „svobodu od“, ale o „svobodu pro“: svobodu pro každého být tím, kým je.

Zopakujme si, že dnes žijeme ve věku agónie a smrti jedné civilizace – té západní. Je to doba krize, interregnum – mezidobí mezi říší zanikající a říší vznikající –, o níž hovořil velký italský filosof Antonio Gramsci: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá, a ještě nepřišel čas zrození toho nového; v tomto interregnu se objevují nejrůznější chorobné příznaky.“ Agónie a křeče jedné civilizace nám umožňují vytušit obrysy budoucího světa. To „nové“ často přichází na svět uprostřed porodních bolestí. Není možné zvuky a hlasy toho umlčet, ať se o to na Západě snaží sebevíc.

Konec civilizace zpravidla znamená zrod nové civilizace, nebo civilizací, které jsou zčásti vybudovány na jejích ruinách (v tomto případě na mrtvém těle „Západu“). Nové státy a nová uspořádání nejsou úplně „nová“, stejně jako „staré“ civilizace nikdy zcela a úplně nezaniknou. Něco bude převzato nebo zděděno a dostane zcela nový smysl a význam ve zcela jiném kontextu, zatímco jiné věci budou odsouzeny k zapomnění. Paradigmata nových civilizací jsou postavena na starých základech. Sovětský svaz i Amerika například záhadným způsobem vzkřísily koncept impéria a utvářely tak bipolární svět minulého století.

Rozvíjení všech unikátních kultur

V první řadě se to týká oblasti kultury. Kultura již nemůže přijímat diktát z jediného centra. Musíme kulturu, respektive všechny kultury, osvobodit od všeho přežitého, nudného a stereotypního a vrátit jim jejich původní význam. Kultura a umění nejsou planetární zábavou na dobrou noc; kultura a umění jsou zjevením, probuzením, něčím, co nás zneklidňuje a pohání k dalšímu hledání „nového“. Místo jedné planetární a zkomercionalizované kultury, potěšení pro masy, omamné drogy, která má vždy stejnou značku („Made in USA“), budeme mít kulturu v množném čísle. „Ano“ čínské, ruské, korejské, řecké, francouzské, finské, srbské a mnoha dalším kulturám – stejně jako skutečně americké kultuře, která má své hluboké kořeny. „Ne“ kultuře stereotypů, jež se omezují na beztvárné napodobeniny, které jsou nudné a stále opakují stejná vyčerpaná, banální a dnes již zcela zastaralá klišé. Musíme vrátit kultuře její původní význam tím, že ji (znovu) stvoříme. A to je možná v tuto chvíli náš prvořadý úkol.

Dnes se soustředíme na myšlenky týkající se budoucnosti, na „nový počátek“, a zároveň se ohlížíme za minulostí. Je to přirozené a logické. Nemůže tomu být jinak, protože všechno nové „je toliko novým vyjádřením starobylé věčné touhy“, stejně jako každá opravdový „jiný počátek“ není pouhým návrat k minulosti nebo její imitací, nýbrž je „novým začátkem, který je starobylejšího rázu než ten předchozí“.

Nikolaj Konstantinovič Rerich (1874-1947), v anglosaském světě známý jako Nicholas Roerich, byl ruský mystik, malíř, scénograf, filozof, archeolog, teosof, spisovatel a cestovatel. Rericha, který se hluboce zajímal o náboženství a kulturu Východu, fascinovala pověst o bájné podzemní říši Šambala, která se prý nachází v Himálaji. Svoji velikou výzkumnou expedici (1924-28) věnoval právě hledání této bájné země a snažil se „vystopovat původ všech euroasijských náboženských tradic a prokázat jejich společný zdroj“.

Putoval s manželkou a syny a vyšli ze Šrínagaru v Kašmíru, pokračovali přes Ladak, Tibet, Turkestán a pohoří Altaj až do Mongolska. Po cestě studovali náboženství, mýty, bajky a jazyky obyvatel všech území, kterými prošli, hovořili s domorodci i s mnichy z vysokohorských klášterů. Cesta byla nesmírně náročná, i když byli dobře vybaveni – expedice měla sto velbloudů, pět koní, pět nákladních povozů a několik desítek nosičů.

Postupovali starými karavanními cestami, museli překonat přes třicet vysokohorských průsmyků ve výšce 4 až 6 tisíc metrů, přešli pohoří Karákóram i Altaj a putovali po okrajích čínské pouště Taklamakan. Cestu popisuje kniha Srdce Asie, vznikla na ní řada obrazů a byla inspirací i pro další díla. Tyto krajiny „symbolizovaly jeho vnitřní vize a duchovní přesvědčení“ a představovaly „idealizovaný geografický region, [který] používal jako prizma, skrze něž vnímal duchovní rovinu, kterou hledal ve svém umění“.

Po návratu dále maloval, psal knihy a filosofická pojednání z etnografie, archeologie, mystiky a náboženství. Celý život se snažil přispívat k duchovnímu rozvoji lidstva. Proto spolu s manželkou Helenou vytvořil novou duchovní cestu nazvanou agni-jóga, pokus o syntézu buddhismu, teosofie, ruského ortodoxního křesťanství a Einsteinovy teorie relativity.

∴

Lenin byl houba!

Podivný život a doba Sergeje Kurjochina

Charlie Nash[7]

Lenin byl houba! Alespoň podle Sergeje Anatoljeviče Kurjochina (1954-1996), průkopníka ruské moderní hudby, aktivisty a vtipálka z Petrohradu, který v lednu 1991 přesvědčil diváky leningradské televize, že vůdce bolševické revoluce a otec Sovětského svazu snědl tolik psychedelických houbiček, že se nakonec jednou z nich stal.

Těžko uvěřit tomu, že by někdo mohl takové tvrzení považovat za pravdivé, jenže Rusové byli za komunismu zvyklí uvěřit všemu, co se objevilo ve státní televizi.

Svoji argumentaci Kurjochin přednesl s vážnou tváří a tónem, když citoval práce ze skutečných pramenů, takže byl schopen přesvědčit své posluchače o tajné proměně Lenina v houbu, ačkoliv úspěch tohoto vtípku z velké části pochází z toho, že mluvil o člověku, kterého sovětští občané měli v úctě, o někom, kdo nebyl nikdy veřejně zesměšňován a nebyl nikdy předmětem satiry.

Alexej Jurčak z Kalifornské univerzity v Berkeley v článku o tomto incidentu prohlásil, že kdyby býval Kurjochin „mluvil o někom jiném, jeho slova by byla okamžitě považována za vtip“.[8]

„Ale Lenin! Kdo by si dovolil vtipkovat o Leninovi? Zvláště v sovětské televizi,“ vysvětlil Jurčak. „Diváci si nemohli pomoct, ale považovali to za hodnověrné.“

Nejenže Kurjochin tvrdil, že má „naprosto nezpochybnitelný důkaz, že Říjnovou revoluci provedli lidé, kteří po mnoho let konzumovali jisté houbičky“, ale též že konzumace houbiček navíc „vedla ke změně jejich osobnosti“.

Den po vysílání přišla za Galinou Barinovou, která měla na starosti regionální výbor komunistické strany, delegace starých bolševiků a dožadovali se odpovědi na otázku:

„Je pravda, že Lenin byl houba?“
„NE!“ odpověděla rázně Galina Barinová.
„Ale…“, trvali na svém bolševici, „včera to říkali v televizi.“
„Není to pravda,“ odpověděla. „Protože savec prostě nemůže být rostlinou.“

Ironií osudu je, že v roce 2003 tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell v OSN prohlásil, že má „nezvratné“ důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, což bylo nepravdivé tvrzení stejně jako to Kurjochinovo, jenže na rozdíl od jeho nevinného vtípku vedlo tohle k tragické smrti statisíců lidí.

Kurjochinův vtípek o Leninovi coby houbě se v televizi objevil necelý rok před rozpadem Sovětského svazu, ale to se umělec teprve rozjížděl. Jeho vzpoura proti strnulosti komunistického Ruska brzy nabrala novou podobu proti čerstvým kapitalistům svého národa.

Se zánikem Sovětského svazu byl Kurjochin stejně jako mnoho dalších umělců optimistický ohledně vyhlídek nového Ruska. Jakmile se však začala vkrádat realita, Kurjochin a další disidenti brzy poznali, že toto nové Rusko je ještě horší stát než ten předchozí.

„Z tehdejších liberálů byl v té době velmi zklamaný, k tomu úplně nesmyslná postmoderna, odtažitost lidí, kteří se kolem něj v liberálních uměleckých kruzích pohybovali, takže hledal cosi jiného“, řekl Alexandr Dugin, ruský filosof, spisovatel a politický stratég, který se s Kurjochinem přátelil v posledních dvou letech jeho života.

Kurjochin byl jedním z prvních liberálních umělců, kteří byli při pohledu na realitu postsovětského Ruska rozčarováni z vyprázdněnosti liberálního kapitalismu a snažili se ho nahradit něčím novým a duchovně obsažnějším. Tak vzniklo národně-bolševické hnutí. Radikálně synkretické a paradoxní hnutí, které spoluzaložili Dugin, Kurjochin, spisovatel Eduard Limonov a punkový hudebník Jegor Letov, spojovalo antiliberalismus, situacionistickou avantgardu, metafyziku a absurditu s křiklavou obrazností a protivládními protesty.

Manifest nových mágů & Aleister Crowley

Muž, který rád posouval hranice, dělal dojem na ostatní a byl potížistou všude, kde to bylo možné – včetně jeho experimentální hudební skupiny Pop Mechanics (Поп-Механикa) – a Kurjochinovo zapojení do projektu národního bolševismu nebylo ničím jiným, neboť politika se stala dalším médiem pro jeho umění, do nějž při posledním vystoupení Pop Mechanics, věnovaném britskému okultistovi Aleisteru Crowleymu, zapojil dokonce i Dugina a Limonova.

Profesor Fabrizio Fenghi v knize It Will Be Fun and Terrifying: Nationalism and Protest in Post-Soviet Russia uvádí, že Limonov během koncertu „četl text o ‚padlých andělech‘ a zpíval“, zatímco Dugin předčítal úryvky z díla Aleistera Crowleyho a Kurjochin v pozadí „vykonal několik pseudo-rituálních a zdánlivě zesměšňujících gest“.[8a]

„Znamenal mnohem víc než nějaká strana. Používal nacionální bolševismus jako směr pro svoji konceptuální hudbu, jednu z melodií v [hudební] větě“, vysvětlil Dugin, a dodal, že jedním ze základních prvků Kurjochinovy osobnosti byla ironie.

„Když to vypadalo, že si dělá legraci, říkal vážné věci. Když to vypadalo, že říká vážné věci, žertoval,“ pokračoval Dugin s tím, že označil Kurjochina za jednoho z předních „trollů“ dávno předtím, než se slovo „trollování“ vůbec začalo používat.

Ale Kurjochin se rovněž „opravdu vážně zajímal o náboženství, metafyziku, smrt, filosofii“ a „základní fundament lidské bytosti,“ řekl Dugin – své umění, husarské kousky a výstřelky využíval k tomu, aby prosadil nějakou zásadní myšlenku, koncepci nebo ideál.

Ve svém Manifestu nových mágů Kurjochin a Dugin vyzvali k návratu k „magii“, která by přinesla do politiky a umění oživení, protože podle nich zdegenerovaly na tu nejnižší úroveň.

„Pouze přímé, úplné nahrazení umění a politiky magií může zachránit situaci,“ hlásá manifest, „neboť politika a umění zapomněly na nutnost neustále se obracet k magii.“

„Namísto samostatného umění, samostatné politiky a samostatné magie by mělo dojít ke vzniku nového syntetického oboru, magie, na niž přímo navazuje její vlastní politika a umění,“ prohlašují, přičemž dospěli k závěru, že samotným rituálem by se měly stát umění a politika.[9]

Národní bolševické hnutí je často považováno za Kurjochinův poslední velký kousek či umělecké dílo, než v roce 1996 ve věku pouhých 42 let tragicky zemřel na srdeční chorobu.

Jegor Letov zemřel v roce 2008 a Eduard Limonov v roce 2020, a Dugin se tak stal posledním ze spoluzakladatelů národních bolševiků, který je ještě naživu.

Kurjochin nebyl nikdy na Západě známou osobností a tato mezinárodní obskurnost trvá dodnes, ačkoliv s příchodem internetu se jeho dílo dostalo k malému počtu nových diváků ve Spojených státech, Velké Británii, Austrálii a dalších zemích.

Možná ještě důležitější je, že podmínky, které vedly ke vzniku Kurjochinova díla, po celém světě stále přetrvávají, i když převážně na Západě, kde se další generace mladých lidí ocitla na prahu proměny společnosti nacházející se ve stavu pozdního úpadku.

∴

---

[1] Boris Nad (1966), srbský myslitel, publicista a spisovatel, se narodil ve Vinkovcích ve Slavonii. Studoval v Záhřebu a Bělehradě. Od roku 1994 působí v Praze. Autor více než dvou desítek knih o duchovních a geopolitických otázkách. Publikoval různé eseje a články v různých časopisech a periodikách, mezi hlavní díla patří knihy o světech mýtů a o mytologii, od filosofických esejů po romány, povídky a různé knihy o mýtech, poezie a próza, mj. Krátká pověst o Agartě, Sedm věží Satanových, Znovuzrození mýtu, Mlčící bohové, Čas říší ad. Nadovy geopolitické analýzy pravidelně publikuje srbské nakladatelství a mezinárodní média. Kromě toho je členem Euroasijské asociace umělců a podílí se na konceptuálně-hudebním projektu T.S.I.D.M.Z.

[2] Ruský ekonom, sociolog a geograf (1895-1968), působil i pod pseudonymem P. Vostokov. Byl ideologem tzv. Euroasijského hnutí, které založil v roce 1921 společně s Nikolajem Sergejevičem Trubeckým v Sofii. V roce 1922 přesídlil do Prahy, kde přednášel jako docent na Ruské právnické fakultě a ruštinu, a ukrajinštinu na německé univerzitě. V Praze také vedl a propagoval euroasijské hnutí, v letech 1923-1938 byl hlavním redaktorem Euroasijského vydavatelství. V letech 1940-1944 byl ředitelem ruského gymnázia v Praze. Když Rudá armáda dorazila v květnu 1945 do Prahy, byl Savickij podobně jako mnoho dalších emigrantů zatčen sovětskou kontrarozvědkou a převezen do SSSR. Tam byl odsouzen k 10 letům v pracovním táboře. Po propuštění se vrátil do Československa, zde mu však roku 1956 byla z politických důvodů zakázána pedagogická činnost. Po roce 1960 byl znovu komunistickým režimem odsouzen za sbírku vlasteneckých básní, které vydal v Paříži pod pseudonymem P. Vostkov. Propuštěn byl předčasně v roce 1962 díky intervenci některých významných britských a amerických vědců. Zemřel v Praze 13. dubna 1968 a byl pochován v pravoslavné části Olšanských hřbitovů.

[3] Nikolaj Jakovlevič Danilevskij (1822-1885) byl ruský filozof, biolog, etnolog, ekonom, historik a sociolog, autor slavné knihy Rusko a Evropa (1869). Podle Danilevského jsou pravými nositeli historického vývoje „kulturní a historické typy“, které stejně jako biologické organismy procházejí fázemi mládí, dospělosti, stáří a smrti. S ohlasy této analogie se setkáváme ve 20. století v cyklických vývojových koncepcích Oswalda Spenglera a Arnolda Toynbeeho. Vymezením kulturně-historických typů Danilevskij vytvořil prototyp klasické teorie plurality kultur. Koncepce paralelně se vyvíjejících lokálních kultur vyrůstala z poznání, že evoluce neprobíhá po jedné přímé linii, ale že existuje velké množství rozmanitých kultur, které odpovídají různým typům existence a organizace lidských společností.

[4] Konstantin Nikolajevič Leonťjev (1831-1891) byl ruský spisovatel, literární kritik a filozof, představitel tzv. novoslavjanofilů. Převzal Danilovského klasifikaci tří stádií organismu a aplikoval ji na vývoj společnosti; tvrdil, že Západ s jeho buržoazní rovností a zjednodušením sociálních vztahů vstoupil do stádia úpadku, zatímco Rusko čeká etapa vzkvétající složitosti. Byl zatracován jako zrádce lidstva a ruský Nietzsche, a stejně tak vychvalován za pronikavost svých soudů. Vnesl řadu nových podnětů do oblasti filosofie dějin a kultury. Dodnes jeho dílo vyvolává údiv řadou nečekaně přesných předpovědí ohledně budoucnosti Ruska, Západní Evropy a balkánských zemí. Jeho předpovědi jsou často neradostné a mrazivé. V předkládané knize se věnuje především analýze neutěšeného stavu soudobé Evropy a Ruska, předkládá teorii životnosti kultur a klade si otázku jejich dalšího směřování. Česky např. Konstantin Nikolajevič Leonťjev: Byzantinismus a slovanstvo. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011.

[5] Pojem „globální jih“ začal být více používán od roku 2004. Může rovněž zahrnovat chudší „jižní“ oblasti bohatých „severních“ zemí. Globální jih má historické kořeny v kolonialismu, neoimperialismu a rozdílných ekonomických i sociálních změnách těchto zemí, konzervující velké nerovnosti v životní úrovni, očekávané délce života a přístupu ke zdrojům.

[6] Yoshihiro Francis Fukuyama (1952) je americký spisovatel, politolog a filosof japonského původu. Proslavil se především dílem Konec dějin a poslední člověk (1992), které je považováno za protiklad díla Samuela P. Huntingtona. Zatímco Huntigton předpovídá neustálý spor základních civilizačních celků (např. západního, pravoslavného, islámského či buddhistického), Fukuyama tvrdil, že pádem tzv. železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou „probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát“, ale demokratický a ekonomicky liberální řád světa svou úspěšnou expanzí ukazuje, že je jediným možným a finálním stádiem sociokulturního vývoje lidstva a lidské vlády. Ve svém následném díle Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (1995) však dospěl k pozměnění původních východisek a uznává, že kulturu nelze beze zbytku oddělit od ekonomie. Česky vyšlo např. Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk. Rybka Publishers, Praha 2002.

[7] Charlie Nash je novinář, autor a komentátor ze Spojeného království. Psal pro Spectator, CounterPunch, Mediaite, Front Porch Republic, American Conservative a další časopisy.

[8] Alexei Yurchak: A Parasite from Outer Space: How Sergei Kurekhin Proved That Lenin Was a Mushroom. Slavic Review 70, no. 2 (Summer 2011), str. 307-333. Srv. www.academia.edu/633795/A_Parasite_From_Outer_Space_How_Sergei_Kurekhin_proved_that_Lenin_was_a_mushroom.

[8a] Srv. Колдовство no. 418 прошло удачно, viz https://totalfront.livejournal.com/30905.html, příp. Empire and Magic. Sergey Kuryokhin’s “Pop-Mekhanika No. 418” (1995), str. 8: PM No 418, kde je Duginova řeč týkající se “chaos magie” a Crowleyho díla Ararita. Viz http://www.e-e.eu/Pop-Mekhanika-418-Empire-and-Magic/index8.html.

[9] Srv. požadavky na umění Sâra Mérodacka, viz Joséphin Péladan: Umění státi se mágem. Alois Srdce, Praha 1920.

© NewDawn, Special Issue, vol. 15, № 3.