Mezi tradice o původu Gwyllionů patří i ta, která je spojuje s kozami. Kozy se ve Walesu těší zvláštní úctě pro své údajné okultní intelektuální schopnosti. Věří se, že mají velmi dobré vztahy s Tylwyth Teg a že mají větší znalosti, než by odpovídalo jejich vzhledu. Jednou ze zvláštností Tylwyth Teg je, že každý pátek večer češou kozám vousy, aby byly upravené na neděli.
O jejich spojení s GwylHon vypráví legenda o Cadwaladrově koze. Cadwaladr vlastnil velmi krásnou kozu jménem Jenny, kterou měl nesmírně rád a která se zdála mít stejně ráda jeho; ale jednoho dne, jako by ji posedla samotná ďáblice, utekla do kopců a Cadwaladr se za ní rozběhl, napůl šílený hněvem a strachem. Nakonec se jeho velšská krev tak rozhořela, protože mu koza znovu a znovu unikala, že po ní hodil kámen, který ji shodil ze srázu, a ona se s bečením zřítila do záhuby.
Cadwaladr se vydal k úpatí skály; koza umírala, ale nebyla mrtvá, a olízla mu ruku, což se nebohého muže dotklo natolik, že se rozplakal a sedl si na zem, vzal kozí hlavu na ruku. Měsíc vyšel a on tam stále seděl.
Vzápětí zjistil, že se koza proměnila v krásnou mladou ženu, jejíž hnědé oči, jak ležela na jeho ruce, se mu dívaly do očí velmi znepokojivým způsobem.
„Ach, Cadwaladre,“ řekla, „konečně jsem tě našla?“
Cadwaladr měl doma ženu a tato neobvyklá okolnost ho velmi rozladila, ale když se kozí – dívka yn awr – vzbudila, položila svůj černý střevíček na konec měsíčního paprsku a podala mu ruku, vložil svou ruku do její a šel s ní. Co se týče té ruky, ačkoli vypadala tak krásně, byla na dotek jako kopyto.
Zanedlouho se ocitli na vrcholu nejvyšší hory Walesu a obklopila je strašidelná společnost koz se zastřenými rohy. Ty kolem jeho uší vydávaly nadpozemské bečení.
Jeden z nich, který se zdál být králem, měl hlas, který zněl nad tím rachotem, jako kdysi dávno zněly hradní zvony v Carmarthenu nad všemi ostatními zvony ve městě. Ten se vrhl na Cadwaladra a bouchnutím do břicha ho poslal k zemi, aby se převrátil přes skálu, jak poslal svou nebohou kozu chůvu.
Když se po pádu vzpamatoval, svítilo na něj ranní slunce a nad hlavou mu zpívali ptáci. Od té doby až do své smrti však už neviděl ani svou kozu, ani vílu, v niž se proměnila.[1]
∴
[1] Wirt Sikes: British Goblins. Welsh folk-lore, fairy mythology, legends and traditions. Sampson and Low, Londýn 1880, str. 53-55.
