Metafyzika zla
Děti Noci – totiž zločince, společně s jejich lačností po penězích, majetku, ženách těch druhých anebo jen kvůli spáchání skutku samotného –, studoval se zájmem o otázku zla Edward George Bulwer-Lytton, který v úvodu ke knize Lukrécie aneb Děti noci[1] píše:
„Už dlouho jsem toužil v nějakém díle vysledovat zvláštní a tajné způsoby, jimiž se arcivládce civilizace, důvěrně nazývaný ‚peníze‘, vtírá do našich myšlenek a pohnutek, do našich srdcí a činů; ovlivňuje ty, kdo je podceňují, stejně jako ty, kdo jejich význam přeceňují; ničí ctnosti u šetřílků stejně jako plodí neřesti u lakomců.“
O několik stránek dál přichází s pronikavějším pohledem na „úděl“ zločinců a důvod, proč páchají zlo:
„Když se podíváme na životy velkých zločinců z úzkého úhlu, často nás velmi zarazí jejich neobyčejná bystrost, hluboká promyšlenost, trpělivá a rozjímavá energie, kterou vynaložili při vymýšlení a provádění zločinu. Máme sklon si myslet, že taková intelektuální síla by si zasloužila velké vyznamenání, kdyby byla důstojně využita a řízena; nikdy však nezjistíme, že by si tito velcí zločinci byli vědomi příležitostí ke skutečnému vyniknutí, které promarnili. Často pozorujeme, že před nimi byly průhledy do světské velikosti, které by při neobyčejné obezřetnosti a úsilí dovedly poctivé lidi, kteří by byli alespoň z poloviny tak chytří, ke slávě a moci; ale zdá se, že s podivnou zakřiknutostí zraku hleděli z těchto širokých a jasných cest do nějakého temného, spletitého úvozu, v němž by díky nejrafinovanějšímu důvtipu a nejnebezpečnějším nebezpečím mohli nakonec dosáhnout úspěchu podvodu nebo požitku z neřesti. Zločin, kterému se člověk jednou oddá, ho podivuhodně fascinuje a jeho kouzlo je nezřídka velké úměrně intelektu zločince. Pro tupého, nevzdělaného, pevného člověka, kterého náhoda nebo pokušení svedly k vině, existuje vždy naděje na nápravu; ale tam, kde se člověk s velkými schopnostmi a vysokým vzděláním opájí opojením z temných a strašlivých vzruchů, kde si nečistě libuje v mučivých a nestoudných cestách, ho dobrý anděl navždy opustí.“
Bulwer-Lytton se ve své disertační práci A Dissertation On The Origin Of Evil zabývá problémem o původu a účelu zla, jež se stala pohnutkou i základem k nedokončenému dílu Stanislase de Guaity, ke třetímu svazku Had Genese s názvem Problém zla.[2] Jde o jedno z nejhlubších děl zabývajících se magií, jež je právem nazýváno vyčerpávající studií astrálního světa, bohužel zůstalo kvůli předčasné smrti autora nedokončeno a dopsal jej až jeho sekretář Oswald Wirth.
Bulwer-Lytton, který k ní v dodatku připojil rovněž učenou disertaci lorda Broughama o původu zla, předkládá myšlenku, „že stvoření bylo činem dobré bytosti, a také se předpokládá, že dobrota této bytosti byla dokonalá, třebaže její moc byla omezená. Protože tedy musela vědět o existenci zlého principu a s jistotou předvídat, že jeho existence způsobí utrpení, proč dobrovolně stvořila cítící bytosti, aby je alespoň v některých ohledech vystavila moci zla, a tím i utrpení? Dobrá bytost je podle této teorie vzdálenou příčinou snášeného zla, protože nebýt jejího aktu stvoření, neměla by zlá bytost žádné subjekty, jež by mohlo postihnout neštěstí“.[3]
Považujeme za potřebné předložit delší citaci z jeho úvah, neboť ty poskytnou rámec pro další metafyzické hloubání nejen nad výskytem zločinců a zločinů, nýbrž i jejich zasazení do přediva osudu obětí, jež se stávají jejich nedílnou součástí – totiž, protagonisty zločinů a přivtělenými dušemi u zločinců, kteří je během svých zločinů pozřeli.
„Podle všech systémů, stejně jako podle tohoto, je zlo dvojího druhu – fyzické a morální. Do první třídy patří všechna utrpení, kterým jsou vnímající bytosti vystaveny z vlastností a afektů hmoty nezávisle na jejich vlastních činech; druhá třída se skládá z utrpení jakéhokoli druhu, která vznikají z jejich vlastního jednání. Toto dělení předmětu je však zatíženo jednou vážnou námitkou: pod druhou třídu zahrnuje zlo, které by mělo být správněji zařazeno pod první třídu. Nejedná se však o pouhou otázku klasifikace: ovlivňuje celý rozsah argumentu. Druhá z výše uvedených tříd zahrnuje jak fyzické zlo, které způsobuje lidská činnost, ale které by neměla moc způsobit, pokud by vlastnosti hmoty nebyly takové, že by způsobovaly bolest, strádání a smrt, tak i morální zlo viny, které může existovat nezávisle na hmotném působení, ale které, ať už je na tomto fyzickém působení nezávislé, nebo ne, je od něj zcela oddělitelné a spočívá zcela v mysli. Tak člověk, který ničí život druhého, produkuje fyzické zlo prostřednictvím konstituce hmoty a morální zlo je zdrojem jeho hříšného jednání. Pravé uspořádání je tedy následující: fyzické zlo je to, jež závisí na konstituci hmoty, nebo je pouze natolik spojeno s konstitucí mysli, že je třeba předpokládat povahu a existenci cítící bytosti, aby bylo možné pociťovat jeho škodlivost. A toto fyzické zlo je dvojího druhu: to, které má původ v lidském jednání, a to, které je na lidském jednání nezávislé a postihuje nás z nezměnitelného chodu přírody. Do první třídy patří bolesti, strádání a ničení, které si lidé způsobují navzájem; do druhé třídy patří nemoci, stáří a smrt. Morální zlo spočívá ve zločinech – spáchaných ať už úmyslně, nebo z nedbalosti –, jichž se lidé dopouštějí – a do této druhé skupiny patří i utrpení, které snášíme kvůli špatně ovládané mysli, protože nemáme dostatek statečnosti nebo sebeovládání. Je zřejmé, že pokud jde o otázku původu zla, první z těchto dvou tříd, fyzické zlo, závisí na vlastnostech hmoty a poslední na vlastnostech mysli. [Takové] dělení fyzikálních kategorií závisí na hmotě; protože ať už je mysl působce jakkoliv špatně naladěná, zlo mohl způsobit pouze v důsledku jisté konstituce hmoty. Proto jsoucno, které stvořilo hmotu, mu také umožnilo páchat zlo, i když připouštíme, že toto jsoucno stvořením mysli nezpůsobilo i vznik zlé dispozice; a připouštíme, že pokud jde o tuto dispozici, má stejný původ se zlem druhé třídy neboli morálním zlem, s jednáním rozumného působce.“
Adorace zločinu
Zločinci byli glorifikováni již za dob starého Říma, a snad i dříve. Kniha Pelham; or, The Adventures of a Gentleman vyšla poprvé v roce 1828 a je považována za jedno z nejlepších Bulwer-Lyttonových děl. Jeho hlavním hrdinou je Henry Pelham, mladý dandy, který vzpomíná na své zážitky z bezstarostných dnů v Etonu až po temnější období, kdy došlo k vraždě a nešťastné životní situaci jeho přítele. Tón a žánr románu se mění s tím, jak se vyvíjí od příběhu, v němž jde jednak o bildungsroman,[4] pak přejde do tónu módního románu líčícího život vyšší třídy, až nakonec vstoupí do žánru podobnějšího detektivce. Pelham slouží jako raný příklad toho, čemu se začalo říkat „newgateské romány“; série děl vydávaných od konce dvacátých do čtyřicátých let devatenáctého století, která byla vnímána jako glorifikace života zločinců.[5] William Makepeace Thackeray byl k tomuto subžánru románů obzvláště kritický a ve svém románu Catherine jej ostře satirizoval. Jenže kult zločinců už zapustil kořeny daleko dřív; jejich slávu šířily na poutích a jarmarcích morytáty o úděsných mordech páchaných za devatero horami, devatero řekami a devatero královstvími, bezprostřední hrůza postupně vybledla a zločiny pomalu nabývaly na lesku a poutavosti.
Nejenže se vznešené a povzbudivé představy o duši, které zastávali slavnější řečtí filosofové, omezovaly na několik málo lidí, ale mezi lidmi nebyla rozšířena dokonce ani hrubší a pokleslejší víra v budoucí stav, kterou předpokládala vulgární mytologie. Platón poznamenal, že i v jeho době jen málokdo věřil v nesmrtelnost duše; a skutečně, Hádes starých nebyl pro mnohé. Mezi odsouzenými najdeme jen málo zločinců, kromě starých Titánů a takových, kteří je napodobovali v jediném zločinu – rouhání bájným bohům: a obyvatelé Elysia se omezují hlavně na básníky a hrdiny, pozemskou oligarchii. V Anglii jsou všichni zločinci oslavováni. Thurtell[6] byl hrdina, Thistlewood[7] vlastenec a o Fauntleroyovi[8] se zjistilo, že je úplně stejný jako Bonaparte!
Bulwer-Lytton pojal svůj filosofický výklad jako exkurs do říše věčnosti, v níž se protiklady střetávají a stávají svými vlastními protiklady, takto dobro potkává se se zlem a v onom setkání se dobro promění ve zlo a zlo zas v dobro – nic není, jak se zdá, a co se zdá, je pouhé nic. Latiníci říkají: Dum vitant stulti vitia, in contraria currunt. „Hlupci, zatímco chrání se chyb, se do chyb opačných řítí.“
Část této pozoruhodné úvahy pochází z jeho knihy Podivná historie protkané okultní tématikou:
„Promiňte,“ odpověděl jsem, „to není Moudrost, ale Nevědomost, která učí lidi opovážlivosti: Génius může být někdy arogantní, ale nic není tak opovážlivé jako Vědění. „Ale,“ pokračoval horlivec, „ti, kdo jsou zvyklí na jemné zkoumání, se mohou zabývat jen drobnostmi víry – nevysvětlitelnými, protože je zbytečné je vysvětlovat, a argumentovat těmito drobnostmi proti velké a všeobecné pravdě. Odpusťte mi ještě jednou: je to malicherná, nikoliv rozšířená mysl, která dává přednost kazuistice před přesvědčením; je to omezený a krátkozraký zrak Nevědomosti, který, neschopen pochopit veliká ložiska pravdy, nahlíží jen do jejích úzkých a nejasných zákoutí, zaměstnává se zkoumáním atomů části, zatímco orlí oko Moudrosti v nejširším měřítku rozjímá o zářivé vznešenosti celku. Prohlédněte si naše chyby, naše omyly, naše neřesti, – strašlivé a úrodné pole! Vyhledejte jejich příčiny: všechny tyto příčiny se spojují v jedinou – nevědomost! Neboť jak jsme již viděli, že z tohoto zdroje pramení zneužívání náboženství, tak z tohoto zdroje pramení i zneužívání všech ostatních požehnání – talentu, bohatství, moci; zneužíváme totiž věci buď proto, že neznáme jejich skutečné využití, nebo proto, že si se stejnou zaslepeností představujeme, že zneužití je více přizpůsobeno našemu štěstí. Protože však jediným zdrojem zla je nevědomost, a protilátkou proti nevědomosti je poznání, nutně z toho vyplývá, že kdybychom byli dokonalí v poznání, byli bychom dokonalí i v dobru. On tedy, kdo zpomaluje pokrok intelektu, podporuje zločin, ba dokonce je pro stát největším zločincem, zatímco ten, kdo šíří duševní světlo, které je cennější než zrak, je nejsvětějším zlepšovatelem a nejjistějším dobrodincem svého rodu. Nevěřme také spolu s oněmi povrchní politiky, kteří nás oblbují tím, že na zemi existuje jediný předsudek, který by se dal nazvat spásným, nebo jediný omyl, jehož páchání by bylo prospěšné. Jako ona drobná ryba, rybička zdrželík,[9] o níž se vypráví, že má tu vlastnost, že dokáže zadržet v plavbě i tu největší loď, jíž se přidrží, tak i jediný předsudek, nepovšimnutý nebo opovrhovaný, zmůže více než nepříznivý závan nebo mrtvý klid, a takto zpomalí i bárku Poznání v rozlehlých mořích Času.“[10]
V eseji Obrana detektivních příběhů (1902) Chesterton označil senzační aspekty detektivek za zdroj předsudků, které je obklopovaly, a poukázal na společenské stigma, jež bylo s líčením zločinu stále spojováno, neboť „napsat příběh o vloupání je“ v očích mnohých „jakousi duchovní obdobou jeho spáchání“. Podle něj by však detektivní literatura měla být považována spíše za moderní obdobu epické literatury a detektiv jako potulný rytíř ve skutečnosti ztělesňuje princip řádu.
V jeho „hrdinských básních v próze“ tvoří detektivové a policisté dobročinné spiknutí na podporu civilizace proti rušivým aktivitám zločinců, kteří se řídí primitivním kodexem chování. „Romantika policejní činnosti“ – jak napsal Chesterton – „má tendenci nám připomínat, že žijeme v ozbrojeném táboře, který vede válku s chaotickým světem, a že zločinci, děti chaosu, nejsou nic jiného než zrádci v našich branách“. Abychom pochopili plný význam těchto slov, měli bychom se držet mít na paměti autorovu vlastní hrůzu z chaosu, o čemž svědčí znepokojivě působící komickém románu Anarchista Čtvrtek: Noční můra (1908),[11] fantastický příběh o zločinu, anarchii a odhalování, v níž se představitelé „dobra“ a „zla“ si se znepokojivou bezstarostností vyměňují role.
V roce 1936 autor zopakoval své poselství a prohlásil, že kniha „měla popsat svět divokých pochybností a zoufalství, který v té době obecně popisovali pesimisté“. Knihu Anarchista Čtvrtek lze tedy interpretovat jako paradoxní akt exorcismu, který ritualizuje smrt starého století a ohlašuje – na samém konci příběhu – úsvit nového věku, v němž je lupa nahrazena mikroskopem.
Detektiv ve střetu s kletbou
„Nejhorší zlo se ukrývá pod maskou ctnosti.“
– Ichabod Crane
Ve volné filmové adaptaci povídky Ospalá díra spisovatele Washingtona Irvinga je policejní konstábl Ichabod Crane, ztvárněný Johnny Deppem, odeslán kvůli neshodám se svými nadřízenými v roce 1799 z New Yorku do osady Ospalá díra,[12] aby zde vyšetřil sérii brutálních vražd, které místní obyvatelé připisují záhadnému bezhlavému jezdci. Ichabod Crane bývá svými nadřízenými kritizován za svou zálibu ve vědeckých metodách, což z něj činí předchůdce forenzní vědy, a nevěří, že by vrahem mohla být nějaká nadpřirozená postava. V dětství si prožil trauma, když mu matku zavraždil navenek počestný otec, katolík. Obvinil ji z čarodějnictví a uvěznil ji v železné panně. Ichabod po tomto otřesu odmítl uvěřit v jakoukoliv nadpřirozenou existenci, a naopak se nadchnul pro integraci moderních vědeckých poznatků do policejních postupů. V pátrání na místě mu pomáhá půvabná Katrina van Tassel a Masbath, jehož otec zemřel pod mečem jezdce. Konstábl postupně přichází na to, že jezdec nezabíjí náhodně, ale jeho oběti mu někdo předem vybírá. Toto zabíjení je paralelou k zapomínání a vytěsňování důležitých sebeústrojných zkušeností do nevědomí. Je to někdo, kdo jezdci ukradl z hrobu hlavu. Hlava je na těle to, co vidí, slyší, mluví, chutná a čichá – to vše je ale přízračnému jezdci odejmuto. Odhalí také příčinnou souvislost mezi oběťmi. Hrob bezhlavého jezdce nalezne s pomocí tajemné ženy přebývající v jeskyni v lese a ovládající magii. Jeskyně v lese jest nejtajnějším místem síly a přebývání animy, od níž plyne divotvorná moc. Hrob se nachází u Stromu mrtvých – brány z nadpřirozena do této existence. Od bytí možného k bytí aktuálnímu.
Ze stejného roku pochází také film Devátá brána[13] – jehož předlohou se stal Dumasův klub Artura Pérez-Reverta[14] – v němž rovněž hraje Johnny Depp, a to znalce starých tisků Deana Corso najatého bibliofilem Borisem Balkanem, aby ověřil tři kopie knihy ze sedmnáctého století s okultní tematikou nesoucí titul Devět bran do Království stínů. Přestože je fascinován okultními tituly, pro svého zájemce vykonává práci veskrze detektivní a okultno k němu přichází bezděčně, pomalu, avšak v podstatných událostech, ale právě tato parsifalská nevinnost a nesobeckost je mu zbrojí, v níž odolá náporu fatálních nadsvětských sil z Království stínů.[15]
Psychologie zločinu
„A vražedná ocel, kterou vidím blýskat se;
A vrahovo oko se rozzáří!“
– Kassandra[16]
Výraz „metafyzická detektivka“ – podžánr experimentální fikce spojované s postmodernismem, zejména s Chestertonovou sérií Otec Brown, s níž byl žánr metafyzické detektivky poprvé ztotožněn –, původně vymyslel americký kritik Howard Haycraft, aby vyzdvihl Chestertonovy neobvyklé detektivní příběhy, ale od doby, kdy Michael Holquist ve svém stěžejním článku Kdo je pachatel a jiné otázky: Metafyzické detektivní příběhy v poválečné beletrii, začal se tento pojem používat jakožto postmoderní pojetí detektivky i pro díla autorů, jako byl Jorge Luis Borges, Vladimir Nabokov nebo Alain Robbe-Grillet. Holquist však neuznává Chestertonovu určující roli při zrodu tohoto žánru a postrádá přesnou definici jeho „metafyzické“ kvality. Je příznačné, že většina kritiků ignoruje Borgesovu roli prostředníka mezi Chestertonem a současnou metafyzickou detektivkou.
Chestertonova nejznámější fiktivní postava se objevuje v povídkách, v nichž vystupuje otec Brown – skromný katolický kněz, který se pomocí pečlivé psychologie vžívá do role zločince, aby mohl vyřešit zločin –, z nichž první, Nevinnost otce Browna,[17] vyšla v roce 1911. Právě víra otce Browna v ducha života a přírody ho vyzbrojuje proti víře v pověry a okultismus. Během diskuse otec Brown i čtenáři odhalují jemné indicie vedoucí k „přirozenému“ vysvětlení vraždy. Připomeňme si, že v Chestertonově první sbírce detektivních povídek Klub podivných živností z roku 1905[18] Rupert Grant, ztělesňující holmesovskou metodu pozorování a dedukce, opakovaně dochází k nesprávným řešením, zatímco jeho bratr Basil, který používá spíše psychologickou či dokonce „duchovní“ metodu odhalování, vyřeší každý zločin. Zatímco Rupert se snaží řídit fakta – „které ukazují všemi směry jako větvičky stromu“ –, Basil se řídí „sjednocujícím stromem života“, a tak nachází pravdu. V Tajemství otce Browna otec Brown jen pod pohrůžkou neochotně vysvětluje, jak lidé věří, že jeho detektivní metody jsou „okultní“, protože jest mu řečeno „věděl jsi, aniž by ses díval“. Není to překvapivé, neboť u příběhů v knize Nedůvěra otce Browna,[19] otec Brown (a Chesterton) nelitoval námahy, aby zdůraznil „přirozené“ vlastnosti svých metod a ujistil se, že jsou přesvědčivé.[20]
Vědecké zázemí okultních detektivů
Na detektivních jasnovidcích byla provedena řada testů s využitím kontrolních skupin, které se snažily zjistit, zda mají psychické schopnosti související s řešením zločinů. Jeden z prvních provedl v roce 1960 nizozemský policista Filippus Brink. Provedl roční studii psychiků, ale nezjistil žádné důkazy o jejich schopnostech řešit zločiny. Další studie byla provedena v roce 1982, kdy byly důkazy ze čtyř trestných činů předloženy třem skupinám: detektivům-jasnovidcům, studentům a policejním detektivům. Stopy se týkaly čtyř zločinů, dvou vyřešených a dvou nevyřešených. Studie nezjistila žádný rozdíl mezi těmito třemi skupinami ve schopnosti určit, jaké zločiny byly spáchány na základě pohledu na důkazy.“ V těchto dvou testech byly patrné některé nedostatky ve vědecké metodě. V roce 1997 byl proveden další test, který se zaměřil na zlepšení vědeckých metod použitých v předchozích testech. V této studii byly použity dvě skupiny, jednu tvořili tři studenti z univerzity v Hertfordshire, druhou skupinu tři senzibilové (dva senzibilové detektivové a jeden nedetektivní senzibil, který byl mediálně známý a díky svým schopnostem byl podporován policií). Oběma skupinám byly ukázány tři předměty spojené se třemi závažnými trestnými činy. Poté obhajovali teorie, ale opět nebyl zjištěn žádný rozdíl, pokud jde o přesnost mezi oběma skupinami.
K posouzení tvrzení o psychickém řešení zločinů zřídil Výbor pro vědecké zkoumání tvrzení o paranormálních jevech (nyní Výbor pro skeptické zkoumání) pracovní skupinu vyšetřovatelů. Tato skupina zaznamenala mnoho selhání jasnovidců při poskytování užitečných informací vyšetřovatelům trestných činů a domnívala se, že jasnovidci mohou používat „reverzní inženýrství“ (neboli dodatečné přiřazování fakt k důkazům), kdy nabízejí nejasné stopy a pak se je snaží zpětně přiřadit k detailům, jež jsou zjištěny až později. Kromě těchto případů bylo také přezkoumáno zjevné používání „studeného čtení“ (lovení informací médiem, přičemž se zdá, že je získává paranormálním způsobem), přehánění a příklady, kdy médium použilo světské zdroje informací.
V roce 2008 při rozhovoru pro podcast Skeptiko vyzval vedoucí redaktor časopisu Skeptical Inquirer Ben Radford moderátora Alexe Tsakirise, aby mu uvedl nejlepší případ důkazu, že médium vyřešilo zločin. Protože Tsakiris „opakovaně obvinil skeptické vyšetřovatele, že si záměrně vybírají ty nejslabší případy“, Radford souhlasil, že důkladně prozkoumá případ z jakéhokoli historického období na celém světě, „který by představoval zlatý důkazní standard“. Tsakiris si vybral médium Nancy Weberovou, která se v roce 2006 objevila v jedné z epizod pořadu Biography Channel Psychic Investigators. Weberová tvrdila, že pomohla policii v New Jersey vyřešit sériové vraždy Amie Hoffmanové a Dierdre O’Brienové z roku 1982. Policie v roce 1983 zatkla Jamese Koedatiche, který byl později shledán vinným ze sériové vraždy. Psychic Investigators vyslechli Weberovou i dva policejní detektivy, s nimiž pracovala, Hughese a Moorea, kteří potvrdili, že jim Weberová poskytla informace, „které nemohla znát“. Radford strávil následujících devět měsíců přezkoumáváním případu a spolu s Tsakirisem znovu vyslechli detektivy i médium v podcastu Skeptiko. Radford zjistil, že detektivové si své poznámky z případu neuchovali a že se jejich výpověď od odvysílání televizního pořadu změnila. Ve skutečnosti zjistil, že jejich výpovědi jsou nyní v rozporu s příběhem média. Další Radfordův objev s použitím telefonního seznamu z New Jersey z roku 1982 ukázal, že kdyby médium skutečně poskytlo detektivům všechny důkazy, které tvrdilo, že má, policie by mohla vraha odhalit patnáctiminutovým prohledáváním telefonního seznamu. Radford se domníval, že policie i médium „se jednoduše stali obětí konfirmační tendence“.
Film & televize
Zatímco od dvacátých let dvacátého století až k rokům padesátým inklinovali autoři okultně-detektivních příběhů převážně k beletristickému žánru, v šedesátých letech jejich práci začali přejímat televizní a filmoví scénáristé, a tak tedy to, co dříve čtenáři „viděli“ ve svých hlavách – niterně, začínali diváci „vidět“ a sledovat tyto zápletky na filmovém plátně a televizních obrazovkách – zevně.
V sedmdesátých letech se objevila řada pokusů o okultně-detektivní televizní seriály a filmy. Hrdinové kultovního sci-fi thrilleru The Champions – agenti Craig Stirling, Sharron Macreadyová a Richard Barrett pracující pro Nemesis, organizaci OSN pro vymáhání práva se sídlem v Ženevě – zdědili okultní schopnosti po tibetském lámovi a používali je při vyšetřování zločinů. V mnoha příbězích se objevují neobvyklí padouši, jako jsou fašistické režimy z blíže neurčených jihoamerických zemí, nacisté nebo Číňané, jejichž plány často ohrožují světový mír. Poslání Nemesis je nadnárodní, takže agenti se zabývají hrozbami přesahujícími národní zájmy.
Mezi další patří Fear No Evil (1969) s Louisem Jourdanem v roli psychologa Davida Sorrella. Děj se zaměřuje na mladíka, který náhle zemřel po koupi starožitného zrcadla – připomene novelu Podobizna Nikolaje Vasilijeviče Gogola. Vdova navštíví Sorrella, když ji začnou trápit podivné, strašidelné sny, v nichž ji v zrcadle navštěvuje manželův obraz. Psycholog pátrá a zjišťuje, že v tom má prsty zlověstný kult a starobylá magie. V pokračování nazvaném Ritual of Evil (1970) léčí Sorrell mladou dědičku Loey Wileyovou, jejíž rodiče zemřeli za záhadných okolností a při vyšetřování odhalí kult vedený mocnou čarodějkou Leilou Bartonovou.
Televizní seriál The Sixth Sense (1972) s Garym Collinsem v roli dr. Darrowa, který je výzkumník v oblasti parapsychologie a vyšetřovatel psychických jevů, řeší nadpřirozené zločiny a záhady. Epizody první řady uváděly verše z knihy Jóel: „A budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou.“[21]
The Norliss Tapes (1973) s Royem Thinnesem v roli reportéra Davida Norlisse vyšetřujícího nadpřirozené jevy a spisovatele pracujícího na knize vyvracející názory spiritistů a podvodníků, který zmizí ze svého domu v San Francisku v Kalifornii a zanechá po sobě řadu audiokazet, na nichž vysvětluje svou nepřítomnost a nedávná vyšetřování. Norliss vyšetřoval incident, který nahlásila vdova Ellen Cortová tvrdící, že ji jedné noci na jejich panství poblíž Monterey napadl její nedávno zesnulý manžel James, který před smrtí trpěl ochromující nemocí, okultismem se začal zabývat poté, co se setkal se záhadnou ženou, mademoiselle Jeckielovou, která se zúčastnila jedné z jeho uměleckých výstav. Vdova tvrdí, že James byl pohřben se záhadným prstenem skarabea, který mu darovala Jeckiel.
Baffled! (1973) z britské produkce s Leonardem Nimoyem – hrál pana Spocka ve Star Treku – v roli závodníka Toma Kovacka, který náhle začne mít psychické vize. Seznámí se s Michelle Brentovou, odbornicí na paranormální jevy, a jeho vize je vtáhnou do příhod s okultní tematikou, mj. v odlehlém hostinci na anglickém pobřeží v boji proti zlému okultnímu spolku.
God Told Me To (1976), horor a detektivka s policejními postupy a paranormálními prvky. V New Yorku na vrcholu vodárenské věže vystřelil střelec z pušky ráže 22 na přeplněné ulice a náhodně zabil patnáct chodců. Peter Nicholas, zbožný katolický detektiv newyorské policie, vyleze na věž, aby si s odstřelovačem promluvil. Než střelec skočil dolů, řekl Nicholasovi, že „Bůh mu pravil“, aby vraždil. Nicholas pak vyšetřuje sérii zdánlivě nepromyšlených vražd, které následují: hromadné pobodání v supermarketu, hromadnou střelbu policisty na průvodu ke Dni svatého Patrika a muže, který zavraždí svou ženu a děti. Všechny byly spáchány různými nesouvisejícími, zdánlivě normálními útočníky, kteří tvrdí, že jim Bůh pravil, aby zabíjeli. Nicholas se dozví, že jeden z vrahů znal dlouhovlasého mladíka jménem Bernard Phillips. Když Nicholas navštívil adresu, kde měl přebývat, Phillipsova matka Nicholase napadla nožem, během útoku však zemřela při pádu ze schodů. Vyjde najevo, že byla panna a kdysi tvrdila, že ji unesli mimozemšťané. Nicholasovi nadřízení odmítli uznat náboženskou motivaci vražd a suspendovali ho, proto historku vyzradil tisku, což vyvolalo paniku. Zkorumpovaný vysoký důstojník newyorské policie byl ubodán k smrti gangsterem jménem Zero, kterého zradil, a ten vraždu zamaskoval jako jednu z „božích“ vražd. Nicholas však správně vydedukoval, že šlo o zástěrku pro nesouvisející vraždu, a poznamenal, že všichni předchozí vrazi zůstali na místě, kde spáchali své zločiny, a smířili se s tím, že byli zatčeni nebo zastřeleni (nebo spáchali sebevraždu) poté, co se přiznali, že „jim Bůh pravil“, aby tato zvěrstva spáchali.
Spectre je britský televizní horor z žánru okultní detektivky z roku 1977, který produkoval Gene Roddenberry, s nímž napsal scénář Samuel A. Peeples, a režíroval ho Clive Donner. Pilotní díl sleduje dobrodružství Williama Sebastiana, bývalého kriminalisty a odborníka na okultismus a démonologii, a jeho kolegy doktora „Hama“ Hamiltona, lékaře a soudního patologa, kteří navštíví Velkou Británii, aby vyšetřili případ týkající se aristokratické rodiny Cyonů. Při jednom ze svých dobrodružství byl Sebastian proklet démonem Asmodeem, takže neustále potřebuje lékařskou péči. Doktor Hamilton nevěří na okultismus a když se stane svědkem neobvyklých událostí, myslí si, že si s ním Sebastian a jeho hospodyně Lilith zahrávají. Nečekaně je navštíví žena vydávající se za Anitru Cyonovou a Sebastianovi sdělila, že jeho služby již nejsou zapotřebí. Sebastian poznal, že osoba není, za koho se vydává, nýbrž succuba vyslaná, aby zabránila Sebastianovi ve vyšetřování rodiny a porazí ji až pomocí apokryfní knihy Tóbijáš.[22]
Okultně-detektivní televizní seriál The World of Darkness (1977) pojednává o sportovním publicistovi Paulu Taylorovi, který po zážitku blízké smrti vstupuje do boje s nadpřirozenem. V druhé řadě The World Beyond (1978) se Taylor ocitá na odlehlém ostrově Maine, jehož obyvatele ohrožuje a zabíjí golem.
Nejúspěšnějším počinem tohoto období byl krátký televizní seriál Kolchak: The Night Stalker (1974-75) s Darrenem McGavinem v hlavní roli, který vznikl na základě dvou pilotních filmů (The Night Stalker a The Night Strangler), které produkoval Dan Curtis a k nimž napsal scénář Richard Matheson, později vyšlo tiskem, podle nepublikované předlohy Jeffa Rice. Kolchakova dobrodružství se dočkala pokračování v Riceových knihách a v komiksu Kolchak Tales. Seriál sledoval příhody reportéra Carla Kolchaka, který vyšetřuje záhadné zločiny s neuvěřitelnými motivy, zejména pak ty, jež mají nadpřirozený charakter nebo patří do oblasti science fiction, včetně výskytu fantastických tvorů. Chris Carter uvedl, že Kolchak měl „obrovský vliv“ na vznik jeho seriálu Akta X. Producent Akt X Frank Spotnitz, inspirován tímto úspěchem, vzkřísil v roce 2005 seriál pod názvem Night Stalker s novým obsazením a postavami, stejně jako následné romány a komiksy.
Každý z následujících filmů z nedávné minulosti by vydal na samostatnou studii nebo článek, příp. byl již nějakým způsobem pojednán, a ani jejich výčet není úplný. Je třeba zmínit mj. díla jako Angel Heart,[23] The Believers, Blood Ties, Constantine,[24] The Dresden Files,[25] Dylan Dog: Dead of Night, The Exorcist III, Forever Knight, Grimm,[26] Lord of Illusions, Lucifer,[27] Devátá brána, Penny Dreadful,[28] R.I.P.D., Special Unit 2, Split Second, Supernatural, Twin Peaks,[29] Vidocq, Akta X,[30] Millennium,[31] Angel, The Vampire Detective, True Detective,[32] Seriál Evil,[33] Archive 81[34] atd.
Okultní detektiv v království českém
Paranormální detektiv Tomáš Kosek, jehož uvedl na scénu František Kotleta, má za sebou už pěknou řádku případů. V roce 2014 to byla kauza ztvárněná v románu Příliš dlouhá swingers party plná démonů, prastaré magie, zombie, čarodějek, succub, děsivých artefaktů a mocných sil z počátku času včetně sexuální magie.[35]
V knize Velké problémy v Malém Vietnamu[36] někdo unese dceru českého premiéra a stopy vedou k prastaré sektě, která to s magií myslí nejen smrtelně vážně, ale hlavně s ní opravdu umí zacházet, a Prahou se k tomu všemu toulají démoni z vietnamských legend, čínští zabijáci a bisexuální agentky Litevské tajné služby.
Volné pokračování knih Příliš dlouhá swingers party a Velké problémy v Malém Vietnamu se odehrává ve svazku Poslední tango v Havaně.[37] Sexuální magie je sexy, dokud si o ní čtete v ženských časopisech. Když pak ale narazíte na svého prvního démona, který se vás pokusí zotročit pro své choutky, dojde vám, že místo tantrické masáže potřebujete ostrý meč a bouchačku plnou svěcených nábojů. A právě Tomáš Kosek tohle všechno už dávno ví. Je totiž tak trochu jiný detektiv – okultní. A poslední dobou jako by mu práce přibývalo.
I v románu Temné blues v New Orleans[38] má detektiv Tomáš Kosek opět problémů víc než dost. Nejenže dluží CIA službičku a musí pro ni vyřešit, proč se z amerických mariňáků stávají zombie, ale má na krku i pár hladových naštvaných démonů a bohyní vládnoucích prastarou magií. K tomu tu najdete mocného sumerského démona, jezinky a starou dobrou babu Jagu. Nejde však o jediný výlet Františka Kotlety do hájemství okultní stafáže.
V roce 2012 vyšlo pokračování Fakt hustej nářez, v němž se zbytky zdecimovaného upírstva vydaly do posledního boje začínajícího ve čtvrti plné bojechtivých transvestitů. Žlutí mimozemští okupanti mají ovšem dost síly vzdorovat, a jestli po něčem touží, tak je to vrátit upíry už navždy do mýtů a legend. Ve hře je ale ještě jiný hráč – někdo podivný a nebezpečný, který za sebou zanechává jen radioaktivní stopu… Pokud má být lidstvo znovu svobodné, nezbývá než odpálit pár bomb a najít spojence, kteří mohou být mnohem nebezpečnější než ti nejhorší nepřátelé.
Roku 2013 pak vyšel třetí díl Mega hustej nářez, v němž propukne absolutní válka lidí proti mimozemským okupantům. Jestli má být planeta Země svobodná, musí obětovat všechno, včetně vlastních životů – a to platí nejen pro lidi, nýbrž i pro upíry. Jan Bezzemek a jeho partička upířích transvestitů a dalších spojenců stojí na prahu poslední bitvy se žlutými parchanty z vesmíru.
Následoval čtvrtý svazek Vlci (2015), odvádějící příběh do trochu jiných vod. Radegast, slavný válečník, který děsil Avary, Kelty i Římany, zmizel na vrcholu své slávy, aby se stal členem Bratrstva krve. Germánský upíří klan je v této době na vrcholu svých sil a vládne rozsáhlým územím nejen v krajích ovládaných Germány, ale v lesích patřících od nepaměti Bójům, kam přitáhli Slované a ti jsou pro něj jako lovná zvěř. Kmen bez ochránců, snadná kořist pro vampýry i vlkodlaky. Jenže časy se mění a přichází čas zrady a krve.
V pátém dílu Stalingrad (2019) dojde k posunu v čase: píše se rok 1942 a německá armáda vítězí na všech frontách i díky speciálním vojákům ve svých řadách, kteří jsou prakticky nezničitelní – tedy pokud mají dost cizí krve. A jestli něco v téhle zatracené válce skutečně teče proudem, je to právě krev. Germánský upíří klan se rozpíná do všech stran, jeho nepřátelé jsou vystrašení a prohrávají jednu bitvu za druhou. Zdá se, že mocnou vládkyni Germánů nic nezastaví. Jenže generál Gerhard začíná pochybovat a slovanský upírský klan se tak snadno nevzdává. Navíc Veronika s Janem Bezzemkem mají tajný plán… a tajné války upírů vrcholí monstrózní bitvou, která se zapíše do dějin Bratrstva krve.
Dalším výpadem na území magie je dvousvazkový román Perunova krev I (2013) a II (2014), takto divoká jízda slovanským panteonem za štěkotu pistolí, vytí vlkodlaků a svištění čepelí, a to vše kvůli tomu, že se znovuobjevil ztracený mocný okultní artefakt.
Komiks, manga & anime
Superman, kterého vytvořili spisovatel Jerome Siegel a výtvarník Joseph Shuster, se poprvé objevil v červnu 1938 v Action Comics #1. Tito dva mladí muži z Clevelandu, oba nadšení fanoušci science fiction, vytvořili postavu již v roce 1933, ale až v roce 1938 se jim konečně dostalo zastání v National Comics (později DC Comics). Okamžitý úspěch byl dechberoucí, každého čísla se prodalo až milion výtisků, až se v podstatě vytvořil nový žánr, nové odvětví a nová subkultura. Byl to tedy Superman, kdo „doslova vytvořil komiksový průmysl jako důležité odvětví vydavatelství“. Byl to také Superman, kdo dal superhrdinskému komiksu jeho archetypální podobu, tj. muže nebo ženu v kostýmu s tajnou identitou a superschopnostmi.
Okultní a sci-fi pozadí Muže zítřka stojí za pozornost. Než Siegel a Shuster stvořili postavu Supermana, napsali oba mladí muži příběh Dr. Mystic: Okultní detektiv. V tomto jediném dvoustránkovém stripu se Mystic, jak mu zkráceně říkali, dal se dohromady se svým spojencem Zatorem a společně se bleskově vydali světem duchů „rychlostí větší než samotné světlo“ směrem k Indii a „Sedmičce“; srv. příběhy v dílu The Koth and the Seven.
Jde o narážku na věž Koth, o níž se zmiňuje H. P. Lovecraft? V příbězích Conrada a Kirowana od Roberta E. Howarda je Koth líčen jako černé kyklopské město. Jeho nejvýznamnější dominantou je věž Koth, v níž se nachází legendární schodiště vedoucí na povrch. Znamení Koth na jejím úpatí připomíná gugům jejich smlouvu a brání jim ve vstupu do bdělého světa. V příbězích o barbaru Conanovi je Koth starobylé hyborské království.[39] Město Koth se pak mělo nacházet v tomto království nebo být jeho pozůstatkem. Některé prameny se také zmiňují o bytosti, možná jednoho z Velkých Starých, jmenovanou jako Koth.
Tvář a postava dr. Mystica vypadá víceméně stejně jako pozdější Superman. Na stejných stranách se nachází i to, co Greg Sadowski označil za „první létající postavu v komiksové kápi“, tedy Zator. To jsou tedy jedny z kořenů superhrdinského žánru: mystik, který létá do Indie na astrální úrovni, aby se tam věnoval okultní práci.
Tento dřívější explicitní okultismus byl Siegelem a Shusterem jemně potlačován, až se dal vyčíst pouze ze zakódovaných detailů, jako je například představa, že Superman měl být nakonec vyhnancem z planety zvané Krypton (poprvé 16. ledna 1939), což se překládá, jako „skrytý“ nebo „okultní“. Jednoduše řečeno, Superman je mimozemšťan z okultního světa, který ztroskotal na Zemi. Důraz se však zjevně přesunul od okultního k mimozemskému, tedy od mystiky k science fiction, od mýtu Orientu k mýtu cizozemského.
Iniciační krize, často v období puberty (duševní choroba, anomální sexualita, zážitek blízké smrti prostřednictvím vizí rozčtvrcení nebo sestupu do podsvětí, úder blesku) a následné magické schopnosti (jasnovidectví, putování duše, světelná energie, rozmlouvání se zvířaty, magický boj s démony a černými mágy) se velmi podobají našim moderním mýtům o superhrdinech. Četné další příklady bychom navíc snadno našli v dějinách západní mystické literatury, kde se to představami o božském člověku jen hemží, počínaje slavným křesťanským bohočlověkem a konče božským intelektem (nous) filosofa a mystika Plotina až po Goethovu postavu Fausta a dále k nadduši a hymnus na lidstvo jakožto „boha v rozvalinách“ Ralpha Waldo Emersona.
Je tu i „tajný život“ Supermana, který sahá daleko, daleko za jeho poslední inkarnaci a „sestoupení“ (či ztroskotání) do „podsvětí“ – americké popkultury. A je toho ještě víc. Siegelův a Schusterův Superman je úzce spjat s mýtem mutace. Proto je Superman „Mužem zítřka“, což samozřejmě naznačuje, že funguje jako model pro budoucí vývoj lidské povahy: v podstatě jsme to my z budoucnosti. Proto se hned na první stránce Action Comics #1 dočteme, že „fyzická stavba [mimozemského dítěte] byla o miliony let pokročilejší“. Také se nám dostává „vědeckého vysvětlení úžasné síly Clarka Kenta“. Poslední dva obrázky uvádějí jako příklad mravence, který „dokáže udržet váhu stonásobně vyšší, než je jeho síla“, a také kobylku, která „skáče tak, že by člověk [s jejími schopnostmi] přeskočil několik městských bloků“ (raný Superman nemohl létat, avšak skákal, podobně jako kobylka). Žánr moderního superhrdiny začíná tropem mimozemšťana z okultního světa, který je přirovnáván k supervyvinutému zmutovanému hmyzu jakožto příklad budoucího člověka.[40]
Postava měla svůj prvopočáteční příběh v jednom z čísel Secret Origins v čísle 12 (svazek 2). Později se objevila v crossoverových komiksech jako Crisis on Infinite Earths (1986), The Books of Magic (1991) od Neila Gaimana, The Trenchcoat Brigade (Brigáda v trenčkotech, kde se objevuje i Mister E, Phantom Stranger a John Constantine) z roku 1999 a Day of Judgement (1999) jako součást příběhu Sentinels of Magic.
Dr. Occult, kterého vytvořili Jerry Siegel a Joe Shuster, byl jedním z prvních okultních detektivů v komiksech a debutoval v roce 1935. Dr. Occult byl nejprve superhrdinou v kostýmu, ale jeho vzhled se rychle změnil na typičtějšího detektiva (klobouk Fedora a dlouhý plášť). Přízračný cizinec, kterého vytvořili John Broome a Carmine Infantino, se poprvé objevil ve stejnojmenné šestidílné komiksové antologii vydané v roce 1952, nejprve odhaloval falešné nadpřirozené události, ale pozdější inkarnace mu přisuzovaly mystické až nadpřirozené schopnosti. Dr. Occult i Phantom Stranger vycházeli v nakladatelství DC Comics, přičemž dr. Occult upadl na několik desetiletí v zapomnění, než se v 80. letech dočkal oživení, zatímco Phantom Stranger se od svého debutu objevoval stabilně, i když většinou ve vedlejší roli. Postavu Siegel a Shuster ztvárnili na mnoha stránkách antologií jako soukromého „okultního detektiva“ specializujícího se na případy týkající se nadpřirozena. Později tuto postavu opustili ve prospěch populárnějšího Supermana.
Doctor Occult má schopnosti astrální projekce, hypnózy, vytváření iluzí a telekineze. Ovládá mocný talisman, kouli nebo disk s černobílým vzorem, zvaný Mystický symbol sedmi. Ten mu propůjčuje schopnosti jasnovidectví, bojového exorcismu, deflexe a projekce silového pole. Původ fiktivní postavy byl odhalen v Secret Origins (svazek 2, #17, srpen 1987) od E. Nelsona Bridewella a Roye Thomase. Vylíčili, jak se on a jeho partnerka Rose Psychic stali lidskými oběťmi v područí démonického kultu, byli však zachráněni tajnou skupinou zvanou Sedm. Oba byli později vyškoleni v používání okultní magie. O šestatřicet let později si Doctor Occult otevřel vlastní detektivní agenturu specializující se na zločiny mystické povahy a během druhé světové války se připojil k All-Star Squadron. V určitém okamžiku splynul s Rose v jedinou bytost. Doctor Occult používal magii k zastavení nebo výraznému zpomalení procesu stárnutí, takže v moderních komiksech vypadá stále jako třicetiletý nebo čtyřicetiletý muž, přestože se narodil na konci devatenáctého století. Objevil se také v rámci crossoverového příběhu Crisis on Infinite Earths.
V roce 1991 Neil Gaiman vrátil tuto postavu do centra pozornosti, když jí věnoval významnou vedlejší roli v knize The Books of Magic. Ve třetím vydání působí Doctor Occult jako průvodce Tima Huntera po jiných světech. Při návštěvě vílového světa se promění v Rose. Doctor Occult sdělí Timovi mnoho důležitých věcí, zatímco je téměř uvězněn ve vílové říši. Tato cesta má Timothyho nasměrovat k tomu, aby se stal nejmocnějším mágem tehdejší doby. Dalšími průvodci na této misi jsou mu Mister E, Phantom Stranger a John Constantine, z nichž poslední sarkasticky přezdívá skupině Brigáda v trenčkotech. Tato čtveřice se později vrátí na výzvu Timothyho, který v té době přišel o všechno a potřebuje nový životní směr.
Další příhody pokračovaly v rozvíjení tématu, že Dr. Occult a Rose Psychic jsou jedna osoba se dvěma různými příběhy vzniku a vysvětlením, jak se z nich stala jedna osoba. Dr. Occult aka Rose hraje důležitou roli v sérii a příběhu Soudného dne (Day of Judgement), jak ho vypráví Geoff Johns, kdy je vyobrazen jako jeden ze Sentinels of Magic, skupiny vytvořené proto, aby zabránila tomu, aby se artefakty, jako je Kopí osudu, dostaly do nesprávných rukou. Tato fiktivní postava se pak objevuje jako hlavní hrdina v záložním příběhu Keitha Giffina v minisérii Reign in Hell, kde vstupuje do Pekla, aby našel Rose Psychic.
Komiks Hellblazer začal vycházet v 80. letech 20. století a podpořil popularitu a image žánru okultní detektivky a formoval jej do jeho moderní podoby. Ovlivnil mnoho moderních příkladů žánru, jako jsou Hellboy, Supernatural, Grimm, The Originals a The Dresden Files, a následně se vyrojilo mnoho napodobitelů seriálu i jeho postavy, například Criminal Macabre, Gravel, Planetary a další. Jeho prvky a styl byly nesčetněkrát použity v dalších dílech a objevilo se mnoho obdob cynického hlavního hrdiny Johna Constantina.
Dalšími příklady okultních detektivů v komiksech jsou Doctor Spektor z Gold Key Comics, Hellboy ze stejnojmenné série Dark Horse, Dylan Dog ze série Sergio Bonelli Editore, Nightlinger od Stevena Philipa Jonese, který vyšel v nakladatelství Caliber Comics; některé prvky a postavy v The Goon; Martin Hel, postava vytvořená Robinem Woodem; série Joe Golem, a Witchblade od Top Cow Productions. Dva autoři Hellblazera pokračovali v psaní vlastních postav okultních detektivů: Sebastian O také ve Vertigu od Granta Morrisona a Gravel od Warrena Ellise z Avatar Press. Na 2000 AD se jich v průběhu let objevila celá řada ve vlastních stejnojmenných sériích: Bix Barton, Devlin Waugh, Ampney Crucis Investigates a Dandridge. Do tohoto žánru spadá i okultní detektivní tým Syda Deadlocke a Doc Martina, který se objevuje v Pulse of Darkness a dalších komiksech Chrise G. C. Sequeiry. Existuje také komiksová série Ruse, která kdysi patřila společnosti CrossGen a nyní náleží Marvel Comics.
Hlavními příklady v manze a anime jsou mj. Majin Tantei Nōgami Neuro; napsal a ilustroval Yusei Matsui. Série sleduje příběh Neuro Nōgamiho, démona, jehož obživa závisí na tajemstvích, poté, co vyřešil všechny záhady ve světě démonů, se vydává do světa lidí, aby ta vyhledal další. Neuro naverbuje středoškoláka Yako Katsuragiho sloužícího jako krytí pro činnost detektivní agentury.
Mushishi napsala a ilustrovala Yuki Urushibara a příběh se odehrává v imaginární době mezi obdobími Edo a Meidži, již s některými technologiemi devatenáctého století, ale s Japonskem stále jako „uzavřenou zemí“. V příběhu se objevují všudypřítomná stvoření zvaná mushi, která často jeví něco, co vypadá jako nadpřirozené schopnosti. Naznačuje se, že existuje mnoho primitivnějších forem života než „normální“ živé bytosti, jako jsou zvířata, rostliny, houby a bakterie, a mushi je ze všech nejprimitivnější. Vzhledem k jejich éterické povaze není většina lidí schopna je vnímat a o jejich existenci neví, existuje však několik jedinců, kteří mají schopnost je vidět a komunikovat s nimi. Jedním z nich je Ginko, hlavní postava seriálu, který se nechává zaměstnat jako Mistr Mushi (mushi-shi), cestuje z místa na místo, aby zkoumal mushi a pomáhal lidem trpícími problémy, jež způsobují.
YuYu Hakusho je japonská manga série, kterou napsal a ilustroval Yoshihiro Togashi. Vypráví příběh Yusukeho Urameshiho, dospívajícího delikventa, kterého při pokusu o záchranu dětského života srazí a zabije auto. Po řadě zkoušek, které mu předloží Koenma, syn vládce podsvětí, je Yusuke oživen a jmenován „detektivem z podsvětí“. S tímto titulem musí vyšetřovat různé případy týkající se démonů a přízraků v lidském světě, přičemž manga se postupně v průběhu děje více zaměřuje na souboje a turnaje v bojových uměních. Togashi začal YuYu Hakusho vytvářet kolem listopadu 1990, přičemž vycházel ze svého zájmu o okultismus a horory a vlivu buddhistické mytologie.
Ghost Hunt napsala Fuyumi Ono. Sleduje dobrodružství týmu Shibuya Psychic Research, který s řadou dalších spiritistů a vnímavých asistentů vyšetřuje záhadné události po celém Japonsku.
Mononoke sleduje postavu prodavače léků stále čelícího nesčetným nadpřirozeným nebezpečím v přechodovém období Edo a Meidži.
Death Note napsal Tsugumi Ohba a ilustroval Takeši Obata. Příběh vypráví o Light Yagamim, geniálním středoškolákovi, který objeví záhadný notýsek: Zápisník smrti, který patřil šinigamimu Rjúkovi a dává uživateli nadpřirozenou schopnost zabít každého, jehož jméno je napsáno na jeho stránkách. Seriál se soustředí na jeho pokusy použít Zápisník smrti k celosvětovému masakru osob, jež považuje za nemorální, a k vytvoření společnosti bez zločinu, přičemž používá pseudonym bohu podobného mstitele jménem „Kira“, a na následné snahy elitní japonské policejní jednotky vedené záhadným detektivem L o jeho dopadení.
Dream Hunter Rem – Rem Ayanokōji je „lovec snů“, osoba schopná vstupovat do snů spících lidí a bojovat s démony způsobujícími noční můry. Příběhy mají základ v nadpřirozenu a standardním hororu, do kterého jsou zapojeny akční scény a tajemno.
Bakemonogatari napsal Nisio Isin a ilustroval Vofan. Děj se soustředí na Koyomiho Araragiho, studenta třetího ročníku střední školy, který přežije útok upíra a začne pomáhat dívkám, jež se potýkají s různými zjeveními, duchy, bestiemi, duchy a dalšími nadpřirozenými jevy sloužícími často jako zástupný důvod jejich citových a duševních problémů.
Nightwalker: The Midnight Detective v sobě spojuje prvky hororu, detektivky a upírského žánru a kritikou je označován za upírský příběh „s trochou nadsázky“. Hlavní postavou je Šido, upír chránící lidi před jinými nadpřirozenými bytostmi, který je přes den soukromým detektivem a v noci lovcem démonů, řeší případy vražd způsobených příšerami zvanými Zplozenci noci.
I soukromý detektiv Cormoran Strike se občas nachází ve víru okultního vyšetřování. V dlouho očekávané detektivní novince J. K. Rowlingové, píšící zde pod pseudonymem Robert Galbraith, se řeší mj. pátý případ Cormorana Strikea a Robin Elacottové, který se jmenuje C.B. Strike: Neklidná krev a zavede vyšetřovatele k ďábelsky složité záhadě související s tarotovými kartami a psychopatickým sériovým vrahem.
„Tělo je past. A magie nás osvobozuje.“
„Tělo je slabé. Jen duše je nesmrtelná.“
První úsloví patří soukromému očku Harry D´Amourovi, druhé pak jeho kolegovi jménem Harry Angel z filmu Angel Heart. Jde jen o náhodu?
∴
[1] Edward George Bulwer-Lytton: Lucretia; or, The Children of Night. G. Routledge and sons, London, New York 1880.
[2] Stanislas de Guaita & Oswald Wirth: Had Genese III. Problém zla. Volvox Globator, Praha 2016.
[3] The Complete Works of Edward Bulwer-Lytton. The Fallen Star Or, The History Of A False Religion. A Dissertation On The Origin Of Evil. Delphi Classics, Londýn 2014, str. 13487.
[4] Žánr pojednávající o duchovním, psychologickém či společenském rozvoji hrdiny románu.
[5] Srv. Edward Bulwer-Lytton: A Word to the Public, in Cult Criminals, ed. Juliet John, Vol. III.
[6] John Thurtell (1794-1824) byl anglický sportovní propagátor, amatérský boxer, důstojník královské námořní pěchoty a odsouzený vrah.
[7] Arthur Thistlewood (1774-1820) byl anglický radikální aktivista a účastník spiknutí v Cato Street Conspiracy. Plánoval zavraždit členy vlády, ale byl tam špeh a on byl spolu s dalšími dvanácti spiklenci zadržen. Při zásahu zabil policistu. Byl popraven za velezradu.
[8] Henry Fauntleroy (1784-1824) byl anglický bankéř a padělatel. Fauntleroy byl zatčen na základě obvinění, že si přivlastnil svěřenecké fondy paděláním podpisů správců, a byl předán soudu, neboť se proslýchalo, že si přivlastnil 250 000 liber, které promrhal v hýření. Byl souzen v Old Bailey a po prokázání viny se přiznal, ale tvrdil, že zpronevěřené prostředky použil na zaplacení dluhů své firmy. Byl shledán vinným a odsouzen k oběšení. Sedmnáct obchodníků a bankéřů vypovídalo u soudu o jeho obecné bezúhonnosti. Po jeho odsouzení byl v jeho prospěch uplatněn silný vliv a jeho případ byl dvakrát projednáván před soudci v právních otázkách. Ital jménem Angelini se dokonce nabídl, že Fauntleroye na popravišti zastoupí. Úsilí mnoha jeho přátel však bylo marné a v listopadu 1824 byl oběšen; svědkem popravy byl Samuel Warren, který na ni později vzpomínal v knize My First Circuit. Henry Fauntleroy byl pohřben na pohřebišti Bunhill Fields v rodinné hrobce, ačkoli se o něm nějakou dobu poté šířila zcela nepodložená fáma, že unikl uškrcení tím, že si do krku strčil stříbrnou trubičku a spokojeně dožil v cizině.
[9] San: Rybička zdrželík v našem filosofickém moři.
[10] Edward George Bulwer Lytton: Podivná historie. Román černého magika. Zmatlík a Palička, Praha 1922.
[11] Gilbert Keith Chesterton: Klub podivných živností. Anarchista Čtvrtek. Odeon, Praha 1987.
[12] Ospalá díra. Režie: Tim Burton. USA 1999.
[13] Devátá brána. Režie: Roman Polanski. USA 1999.
[14] Arturo Pérez-Reverte: Dumasův klub. Argo, Praha 2016.
[15] Viz samostatný článek.
[16] Edward George Bulwer-Lytton: Zanoni. Fr. Jiroušek, Praha 1919.
[17] Gilbert Keith Chesterton: Povídky otce Browna. Paradoxy pana Ponda. Odeon, Praha 1985.
[18] Gilbert Keith Chesterton: Klub podivných živností. Anarchista Čtvrtek. Odeon, Praha 1987.
[19] Gilbert Keith Chesterton: Nedůvěra otce Browna. František Borový, Praha 1927.
[20] Laird R. Blackwell: The Metaphysical Mysteries of G. K. Chesterton. A Critical Study of the Father Brown Stories and Other Detective Fiction. McFarland & Company, Inc., Publishers, Jefferson, North Carolina 2018, str. 91.
[21] Jó 2,28.
[22] František Serafinský Bezděka: Biblí svaté, čili, Písma svatého Starého i Nového zákona Božího. I. L. Kober, Praha 1862.
[23] Angel Heart. Režie: Alan Parker. USA / Kanada / Velká Británie, 1987. Srv. San: Sympathy for the Devil, O rozbíhavém bujení.
[24] Constantine. Režie: Francis Lawrence. USA / Německo, 2005.
[25] The Dresden Files. Režie: David Carson ad. Tvůrci: Hans Beimler, Robert Hewitt Wolfe. USA / Kanada, 2007. Srv. San: Okultní detektiv II.
[26] Grimm. Tvůrci: Stephen Carpenter, David Greenwalt, Jim Kouf. USA, 2011-2017.
[27] Lucifer. Režie: Len Wiseman, Matt Earl Beesley, David Frazee, Nathan Hope. Tvůrci: Tom Kapinos. USA, 2016-2021.
[28] Penny Dreadful. Režie: Coky Giedroyc, James Hawes, Dearbhla Walsh, Brian Kirk. Tvůrci: John Logan. USA / Velká Británie / Irsko, 2014–2016.
[29] Městečko Twin Peaks. Režie: David Lynch, Lesli Linka Glatter, Caleb Deschanel. Tvůrci: Mark Frost, David Lynch. USA, 1990-2017.
[30] Akta X. Režie: Kim Manners, Rob Bowman, Chris Carter, David Nutter. Tvůrci: Chris Carter. USA / Kanada, 1993-2018.
[31] Milénium. Režie: Thomas J. Wright, Paul Shapiro, Daniel Sackheim. Tvůrci: Chris Carter. USA, 1996-1999.
[32] Temný případ. Režie: Cary Joji Fukunaga, Justin Lin, Janus Metz, Miguel Sapochnik. Tvůrci: Nic Pizzolatto. USA, 2014-2023.
[33] Evil. Režie: Robert King, Ron Underwood, Gloria Muzio. Tvůrci: Michelle King, Robert King. USA, 2019-2023.
[34] Archive 81. Režie: Rebecca Thomas, Justin Benson, Aaron Moorhead, Haifaa Al-Mansour. Tvůrci: Rebecca Sonnenshine. USA, 2022. Srv. San: Archive 81.
[35] František Kotleta: Příliš dlouhá swingers party. Epocha, Praha 2014.
[36] František Kotleta: Velké problémy v Malém Vietnamu. Epocha, Praha 2016.
[37] František Kotleta: Poslední tango v Havaně. Epocha, Praha 2018.
[38] František Kotleta: Temné blues v New Orleans. Epocha, Praha 2022.
[39] Srv. San: Taje hyborské mytologie.
[40] Jeffrey J. Kripal: Mutants And Mystics Science Fiction, Superhero Comics, And The Paranormal. The University of Chicago Press, Chicago 2011.
[41] Srv. San: Nové definice radosti.
