Okultní detektiv II

Okultní vyšetřování světské i fiktivní od starověku až po novověk

Inkvizice zakládá svoje hlavní, nechvalně proslulé poslání – hon na čarodějnice – na Mojžíšově přikázání: „Čarodějnici nedáš živu býti.“[1]

Z bible pochází základ pro dále rozpracované inkviziční postupy shrnuté nakonec do jediného svazku, jímž bylo Kladivo na čarodějnictví, čarodějnice a jejich kacířství kopí hubící, z různých autorů složené a do čtyř svazků správně rozdělené, z nichž první dva se nehmotností ďáblů zabývají, šálením jejich vidin, pověrečnými čarodějnickými obřady, příšernými s nimi spojenými shromážděními, nakonec i přesným vyšetřováním tohoto moru a jsou ukončeny jeho trestáním, latinsky pak Malleus maleficarum,[2] jehož autorství se připisuje dominikánům Heinrichu Kramerovi a Jakobu Sprengerovi, kteří nesvatou činnost utřídili na základě biblických pojmů používaných k označení magických technik a praktik následovně:

1. 1. Hebrejské kášaf, tj. „užívat čarodějnictví, čarovat“, označuje především toho, kdo zlovolně užívá zaklínání k poškozování lidí. Kořen kšp znamená „řezat“ a může se vztahovat na rostliny řezané pro kouzla a kletby (srv. Ex 22,18; Dt 18,10; Iz 47,9-12; Jr 27,9).
   2. Termín hrtm je odvozen z egyptského hrj-tp, tzn. „předák, kněz, učitel“, a jde o titul nejproslulejších egyptských kouzelníků (srv. Gn 41,8; Ex 7,11). Pouze člověk, jehož si vyvolí Bůh, je nadán darem, v tomto případě vykládat sny. Naproti tomu jsou egyptští kouzelníci pouhými klamači, podvodníky, kteří nejsou a nemohou být schopni nahlédnout do božího tajemství.
   3. Kořen chbr, tzn. „očarování, kouzelník“, obsahuje myšlenku spoutání, zřejmě pomocí amuletů a kouzel (srv. Dt 18,11; Iz 47,9-12). Člověk má hledat odpovědi na své otázky pouze u Boha, nemá se za pomoci všelijakých pomůcek obracet na nižší síly než Boží.
   4. V knize Daniel se pojmu kasdim, tj. Kaldejci, užívá rasově (srv. Da 5,30; 9,1) i k označení zvláštní třídy spojené s kouzelníky (srv. Da 2,2n). Králové bývali obklopeni kouzelníky, mudrci, hvězdopravci atd.
   5. Výraz qsm, tj „věštba, předpovídání“, se týká zejména budoucnosti (srv. Dt 18,10; Ez 13,6), ale i falešných proroků (srv. Jr 14,14; Ez 13,6).
   6. Tajná umění, jež provozovali faraonovi kouzelníci (srv. Ex 7,22), byla označována egyptským kořenem it.
   7. Očarování prostřednictvím zaklínání (srv. Nu 23,23; 24,1) označoval kořen nhš, srv. nachaš, „had“ edenský.[3] „Bileám viděl, že se Hospodinu líbí, aby Izraeli žehnal. Neuchýlil se tedy jako podvakrát předtím k zaklínadlům, nýbrž obrátil se tváří k poušti.“
   8. Výraz lhš, tj. „znalec kouzel“ (srv. Iz 3,3), souvisí se zaříkáváním hadů (srv. Ž 58,5; Kaz 10,11; Jr 8,17).[4]

V Izraeli bylo čarodějnictví zákonem Mojžíšovým přísně zakázáno jakožto vzpoura lidí proti Bohu, kteří se Bohu nechtějí podrobit, naopak vnucují mu svoji vůli:

„Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštěc, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzedlník. Ani losník, ani zaklinač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé. Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým. Nebo národové ti, kterýmiž vládnouti budeš, planetářů a věšťců poslouchají, tobě pak toho nedopouští Hospodin Bůh tvůj.“[5]

O tyto základy se opírali autoři Kladiva, třebaže např. innsbrucký biskup byl natolik znechucen Kramerovým zájmem o sexuální praktiky domnělých čarodějnic, že za ďábla neoznačil tyto podezřelé, nýbrž inkvizitora Kramera, jehož vykázal ze země. Autoři žádali pro knihu dobrozdání od teologické fakulty kolínské univerzity, avšak většina tamních profesorů odmítla mít s touto knihou cokoli společného. Podle tehdejšího vyjádření byly knihou doporučené právní procedury neetické a protiprávní a démonologie knihy neodpovídala učení katolické církve. Papež Pius V. ukončil čarodějnické procesy v papežském státě tak, že pro ně stanovil striktní důkazní procedury, knihu samotnou však nikdy neoznačil za oficiální stanovisko církve.

Třebaže byl román Jméno růže italského filosofa, medievalisty, sémiotika a romanopisce Umberta Eca napsán až v roce 1980, jeho děj se odehrává „během jednoho listopadového týdne roku 1327“, v čemž je třeba vidět „aristotelský vzor jednoty místa, času a děje“, a lze jej vnímat jako „historický román, detektivku, filosofické i teologické dílo, a dílem i jako horor“. Jde o „středověkou“ detektivku, v níž k vyřešení záhadných vražd dojde souhrou „božské“ náhody a chybné dedukce Viléma z Baskervillu, ústřední postavy, jejíž predikát nápadně odkazuje na Sherlocka Holmese a jeho slavný případ zaznamenaný doktorem Watsonem, Psa baskervillského. Předobrazem postavy slepého knihovníka Jorgeho v knize Jméno růže byl do značné míry Ecův velký vzor a učitel, argentinský demiurg psaných symbolů a bořitel narativních dogmat, Jorge Luis Borges, přičemž magickými předměty jsou zde kniha a knihovna, a nenápadně tím projevuje úctu jeho dílu magického realismu a fantastické literatury, kterou charakterizoval čtyřmi základními postupy, a to vytvářením textu odkazujícího sama na sebe, cestováním v čase, zpochybněním jedinečnosti postavy jako subjektu a prolínáním snu a skutečnosti. Medievistický detektiv hájí názory Marsilia z Padovy, Rogera Bacona, Williama Ockhama, Tomáše Akvinského, Isidora Sevillského, Alana z Lille, Publia Vergilia Mara a mnohých dalších. Až etymologickou znalost významu slov a jmen podtrhuje verš z Bernarda z Morlasu, skutečně žijícího básníka z 12. století, který zároveň poodhaluje smysl titulu románu:

„Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“

Prvním okultním detektivem byl dost možná doktor Martin Hesselius irského prozaika, básníka a dramatika Josepha Sheridana Le Fanu,[6] objevující se ve třech povídkách a dvou novelách, které byly napsány a publikovány odděleně v různých periodikách a teprve v knize V temném zrcadle[7] z roku 1872 tvoří celek. Název sbírky je převzat z Pavlova listu Korintským jako úmyslná dezinterpretace pasáže, která popisuje fyzický svět a život jako „zamžený obraz v zrcadle“.[8]

Le Fanu nechává Hesselia promlouvat o metafyzickém lékařství a už na počátku příběhu prokazuje schopnost dedukce, později proslavenou díky postavě Sherlocka Holmese, který vstupuje na scénu poprvé v roce 1887. Bleskové dedukční schopnosti nicméně prokázal i Poeův C. Auguste Dupin (Vraždy v ulici Morgue, 1841; Záhada Marie Rogêtové, 1842; Odcizený dopis, 1845). Hesselius o reverendu Jenningsovi své hostitelce jen zběžně prozradí „dvě nebo tři věci“, a to: „Je svobodný, píše knihu o teologii a dříve pil zelený čaj, ale přestal s tím.“ Skutečnost zmiňující popíjení zeleného čaje je klíčem k reverendovu případu „přízračného zjevení“. V povídce Pokoj v hostinci Dragon Volant se dozvídáme, že jde o případ, na nějž se Hesselius mnohokrát odvolává ve svém spise Mortis Imago (Obraz smrti). Je to mysteriózní novela s detektivními prvky obsahující téma pohřbení zaživa.[9]

Za jednoho z tvůrců detektivního románu je považován i Wilkie Collins, který v roce 1860 vydal knihu Žena v bílém,[10] ale detektiv jako takový v ní nefiguruje. Collinův pozdější román Měsíční kámen z roku 1868 obsahuje dobrý příklad prvního amatérského detektiva.

Roku 1863 byl publikován román Charlese Felixe Záhada v Notting Hillu,[11] který vycházel od 29. listopadu 1862 do 17. ledna 1863 v časopise Once a Week s ilustracemi George du Mauriera (dědeček Daphne du Maurier). V roce 2010 napsal Paul Collins pro New York Times článek o Záhadě v Notting Hillu, v němž odhalil, že Charles Felix byl pseudonym právníka Charlese Warrena Adamse a že tento seriálový detektivní román předchází o pět let román Měsíční kámen Wilkieho Collinse.

V Americe se za první americký detektivní román obvykle označuje The Levenworth Case Anny Katharine Greenové z roku 1878, ale Nedoručený dopis,[12] který napsala americká spisovatelka Seeley Regesterová (pod pseudonymem Metta Victoria Fuller Victor), vycházel seriálově v Beadle’s Magazine od ledna do září 1866 a následujícího roku byl vydán jako román, jej o několik let předchází. Tyto romány jsou rané případy kombinující detektivku a záhady. Každý z nich se zaměřuje na paranormální duševní schopnosti. V Záhadě v Notting Hillu hraje velkou roli mesmerismus a v Nedoručeném dopise pomáhají detektivovi psychické schopnosti jedné z postav.

Detektivem v případu Záhada v Notting Hillu je Ralph Henderson, vyšetřovatel pojišťovny, který vyšetřuje smrt madam R**. Shromažďuje množství forenzních důkazů a na základě časových tabulek, alibi a schémat provádí logické závěry. Henderson nijak zvlášť nevěří v okultismus, jeho závěry však závisí na analýze tolika náhod, že může dojít pouze k jednomu řešení. Případy okultismu se v Záhadě v Notting Hillu neobjevují proto, aby čtenáře děsily. Kniha spíše zapadá do rostoucího viktoriánského zájmu o paranormální jevy. V úvodu ke komedii Dům zlomených srdcí z roku 1919 charakterizuje George Bernard Shaw tuto dobu jako

„závislou na otáčení a poskakování spiritistického stolečku, materializaci duchů, seancích, jasnovidectví, chiromantii, věštění z křišťálové koule a podobných věcech do té míry, že lze pochybovat, zda někdy předtím v dějinách světa kvetla pšenka věštcům, astrologům a neregistrovaným terapeutickým specialistům všeho druhu tak, jako v tomto půlstoletí ženoucím se do propasti. Registrovaní lékaři a chirurgové měli co dělat, aby konkurovali těm neregistrovaným.“

Román Seeley Regesterové se zdá stylově i jazykově zastaralejší než Záhada v Notting Hillu. Kniha je vyprávěna v první osobě Richardem Redfieldem, zaměstnancem poštovní kanceláře pro nedoručené dopisy. Otevře dva roky starý dopis, který jako by potvrzoval, že v Blankville ve státě New York byla před osmnácti měsíci spáchána nájemná vražda. Den před odesláním dopisu byl ve městě zavražděn Renfieldův přítel Henry Moreland. Žal nad nevyřešenou vraždou zničil rodinu Eleanor Argyllové, kterou si měl Moreland vzít za ženu. První část knihy vypráví o neúspěšném vyšetřování policie a pana Burtona, amatéra, který newyorské policii mnohokrát pomáhal. Redfield říká, že pan Burton „byl inteligentní, dokonce vzdělaný, gentleman v řeči i chování – vlastně úplně jiný člověk, než by se dalo očekávat od člena detektivní policie“, projevuje „vzácné detektivní schopnosti“, jejichž základem je jasnozřivost. Jeho jedenáctiletá dcera Lenora je velmi silná jasnovidka a on využívá jejího talentu, když na případ nestačí. V jednom případě například Burton pomocí hypnózy Lenoru uspí, a pak jí předá předmět, který upustil podezřelý. Lenora je schopna vidět a popsat místnost, v níž podezřelý bydlí. Burton jí dokáže dát pokyn, aby opustila imaginární pokoj, prošla ulicí a přečetla číslo domu a název ulice. Regesterová konstruuje příběh tak, aby se Lenora neobjevovala na scéně příliš často, což by této záhadě ubralo na zábavnosti.

Redfield přinese Burtonovi nedoručený dopis, který objevil, příliš starý na to, aby z něj Lenora vycítila nějaké vyzařování. Burton se však náhle začne velmi podobat Sherlocku Holmesovi a C. Augustu Dupinovi, když projeví svůj skrytý talent, aby Redfieldovi prozradil o pisateli dopisu řadu detailů. Namísto abduktivního úsudku, které používají Dupin a Holmes, aby šokovali své klienty, Burton využívá této dovednosti, aby Redfieldovi z rukopisu vyčetl životně důležité statistické údaje o vrahovi a říká mu: „Nejste obeznámen s mými úspěchy v umění poznat muže a ženy podle ukázky jejich rukopisu. V profesi, jíž jsem se věnoval, je to jedna z mých největších pomůcek.“

Anglický spisovatel Sax Rohmer (1883-1959) se proslavil sérií románů o mistru zločinu, doktorovi Fu Manchu. Stejně jako jeho současníci Algernon Blackwood a Arthur Machen se také Sax Rohmer hlásil k jedné z frakcí kabalistického Hermetického řádu Zlatého úsvitu, jakož i ke spojení s rosikruciány. Rohmera zřejmě nejvíce ovlivnili Edgar Allan Poe, Arthur Conan Doyle a M. P. Shiel. Ve sbírce Snový detektiv vystupuje okultní detektiv Moris Klaw, který při svém vyšetřování využívá „ódickou sílu“.[13]

Simon Iff je hlavním hrdinou série krátkých detektivních příběhů okultisty Aleistera Crowleyho. Je vylíčen jako mystik, mág, světoběžník, osobnost z vyšší společnosti a skvělý detektiv sice pokročilého věku, leč s důkladným vhledem do psychologie lidí. Příběhy se obvykle točí kolem zdánlivě neřešitelného zločinu, který Iff nakonec rozplete pomocí magické a psychologické logiky. Crowley vysvětloval způsob tvorby příběhu Simona Iffa jednoduše:

„Představte si co nejzáhadnější situaci, pak ucpěte všechny skuliny tmelem, a když se ujistíte, že už k žádnému dalšímu vysvětlení nedospějete, vynaložte další úsilí a nějaké najděte.“[14]

Původní sbírka šesti povídek, které Crowley začal psát v New Orleans v prosinci roku 1916, dostala název The Scrutinies of Simon Iff (vyšlo v New Yorku v letech 1917-18), později napsal dalších dvanáct povídek pod názvem Simon Iff in America, šest povídek pod titulem Simon Iff Abroad a dvě závěrečné povídky s názvem Simon Iff Psychoanalyst.[15] Simon Iff se objevil také v Crowleyho nejčtenějším románu Moonchild vydaném roku 1929,[16] jehož zápletka spočívá v magické válce o nenarozené dítě, a to mezi skupinou bílých mágů vedenou Simonem Iffem a skupinou černých mágů.

Dion Fortune (1890-1946) byla britská spisovatelka a okultistka zabývající se ceremoniální magií. Byla spoluzakladatelkou Bratrstva vnitřního světla, okultní organizace propagující filosofii, jíž ji podle jejích slov učily duchovní entity známé jako Nanebevzatí mistři. Byla plodnou spisovatelkou, o svých okultních myšlenkách napsala velké množství článků a knih a je také autorkou sedmi románů, z nichž několik se zabývá okultními tématy. Jejím prvním magickým učitelem byl irský okultista a svobodný zednář Theodore Moriarty. Spřátelila se s ním ještě v době, kdy se věnovala psychoterapii, protože věřila, že by mohl pomoci jednomu z jejích pacientů, mladému muži, který bojoval na západní frontě a tvrdil, že ho trápí nevysvětlitelné fyzické jevy. Moriarty provedl exorcismus a tvrdil, že mladý muž je obětí duše zemřelého východoevropského vojáka, která se na něj přisála jako parazit.

Fortune se stala akolytem Moriartyho lóže ovlivněné zednářstvím, která sídlila v Hammersmithu, a připojila se ke komunitě jeho stoupenců žijících v domě Gwen Stafford-Allenové v Bishop’s Stortfordu. Moriarty trávil hodně času rozhovory o ztraceném ostrovu Atlantida, což bylo téma, jemuž se sama začala věnovat. Fortune později Moriartyho smyšleně ztvárnila v postavě doktora Tavernera, která se objevila v řadě povídek poprvé publikovaných v roce 1922, později shromážděných ve sborníku pod názvem Tajemství doktora Tavernera[17] v roce 1926, sestávajícího z psychických dobrodružství Tavernera – připomínajícího Sherlocka Holmese –, která vypráví jeho asistent doktor Rhodes. Stejně jako Moriarty byl i dr. Taverner vylíčen jako ten, kdo provádí exorcismy, aby ochránil lidi před útoky éterických upírů.

Znalci Holmese rozpoznají v této okultně-literární historii rovněž jméno jeho úhlavního sofistikovaného nepřítele, profesora Moriartyho, fiktivní postavu a zločineckého génia, jehož mistr dedukce s jistou úctou popisuje takto:

„Je to Napoleon zločinu, Watsone. Je organizátorem dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filosof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje. Má však spoustu výtečně organizovaných agentů. Má-li být spáchán nějaký zločin, ukraden dokument, nebo třeba vydrancován nějaký dům, má-li zmizet nějaký člověk – stačí slůvko profesorovi, a celá věc je zorganizována a provedena. Agent může být chycen. V tom případě se najdou peníze na kauci nebo na obhájce. Centrum, pro které agent pracuje, není však odhaleno nikdy – dokonce na ně ani nepadne podezření. Existenci této organizace jsem si vydedukoval, Watsone, a veškerou svou energii jsem zasvětil tomu, abych ji odhalil a zneškodnil.“[18]

V Polsku ve stejné době napsal Włodzimierz Bełcikowski (1874-?) dva příběhy, Válka se zlatým drakem z roku 1925 a o rok později to bylo Tajemství věčného života,[19] pro něž vytvořil postavu Williama Talmese – napodobeninu Sherlocka Holmese, avšak s okultními a parapsychickými schopnostmi, který nadto oplýval dovednostmi vynálezce –, bojujícího s vražednou orientální sektou a psychickým upírem z Atlantidy.

Dennis Wheatley vstoupil do světa okultních detektivů prostřednictvím čtyř příběhů,[20] jež vyšly v průběhu roku 1943, s postavou Neilse Orsena, který se fyzicky podobá Chestertonovu otci Brownovi:

„Neils Orsen byl malý a lehce stavěný, s průsvitně bledou pletí a velkýma, zářivě modrýma očima. Jeho klenutá hlava s vysokým inteligentním čelem a masou jemných světlých vlasů se zdála být příliš velká pro jeho malé tělo.“

Orsen je také popisován jako „křehký“, „podobný skřítkovi“ a má „obrovské bleděmodré oči jako siamská kočka…“ Má dlouhé, štíhlé prsty a je vysoký. Ačkoli je Orsen malého vzrůstu, tváří v tvář zlu říká: „… i když možná opravdu jde o entitu z ‚Vnějšího kruhu‘, jsem mnohem schopnější se s takovými věcmi vypořádat než ten nejtvrdší policista z New Yorku.“ Tato síla může pocházet z toho, že je sedmým synem sedmého syna. A stejně jako Van Helsing a Jules DeGrandin se občas dopouští chyb v angličtině, protože je cizinec. Orsenova angličtina je téměř bez přízvuku, ale občas poplete nějaký běžný obrat.

Po vzoru Holmese má i Orsen svého Watsona, Bruce Hemmingwaye, „… 180 cm vysokého, s hustými černými vlasy a výraznou pohlednou tváří, … bystrého, tvrdého mezinárodního právníka, jehož firma měla kanceláře v Londýně, Paříži a New Yorku…“ Bruce, který je idealizovanou verzí samotného Wheatleyho, je „… normální praktický člověk…“ O tajemné povaze svého společníka tento novodobý Watson přiznává: „… Neils sám mi občas nahání husí kůži.“ Dalším Orsenovým spojencem je siamská kočka jménem Pašt, která podobně jako kočka Johna Silence slouží k odhalování přítomnosti nepozemských sil.

Neils Orsen se objevuje pouze ve čtyřech povídkách, ačkoli autor původně plánoval dvanáct povídek v samostatném svazku. Příběhy Lovce duchů (The Ghost Hunter) byly shromážděny v knize Gunmen, Gallants and Ghosts z roku 1942, která byla vydána se záměrem udržet Wheatleyho jméno veřejnosti na očích, zatímco sloužil své zemi na ministerstvu informací. Podle jeho úvodu a předmluvy k povídkám je postava Orsena založena na skutečné osobě:

„Pro účely těchto povídek jsem jej nazval Neils Orsen, ale jeho skutečné jméno bylo Henry Dewhirst a veškeré kouzlo vzhledu i charakteru, které se mi podařilo Neilsovi Orsenovi dodat, pochází z mých vzpomínek na jeho moudrý a velmi nadaný originál.“

Na rozdíl od Orsena Dewhirst nezkoumal „domy, v nichž strašilo“ ani nepoužíval pomůcky okultních detektivů. Wheatley vysvětluje Dewhirstovy metody takto:

„Pro svou práci nepoužíval ani křišťálovou kouli, karty, čajové lístky, ani žádné jiné pomůcky k soustředění podvědomí, jež jsou obvykle nezbytné pro méně nadané praktiky tajných umění. Když jsem přišel, posadil mě do křesla na jedné straně krbu… vzal si židli naproti a začal překotně, ale chaoticky mluvit; řekl mi, že nemám odpovídat na žádné otázky, které by mi třebas mohl položit. Na otázky, které mi položil, si hned potom sám i odpověděl…“

Algernon Blackwood (1869-1951), jeden z nejvýznamnějších britských spisovatelů nadpřirozených příběhů dvacátého století, psal povídky, v nichž pomalé hromadění výmluvných detailů vytvářelo předtuchu téměř nesnesitelného napětí. Blackwoodova literární proslulost začala v roce 1908 vydáním velmi úspěšné sbírky povídek o okultním vyšetřovateli doktoru Johnu Silenceovi,[21] který jako by z oka vypadl Sherlocku Holmesovi. Blackwood, téměř přesně o deset let starší než Arthur Conan Doyle, nebyl zdaleka jediným autorem své generace, který napodoboval holmesovské příběhy. V posledních letech devatenáctého století vycházelo v Británii kolem 800 týdeníků – a ve 240 z nich se pravidelně objevovaly detektivky.

Blackwood se však od ostatních lišil: jeho hlavní hrdina John Silence nebyl jen vyšetřovatel, ale i mystik a jasnovidec, znalec esoterických umění a mistr obskurních nauk, čímž jen reflektoval další posedlost z přelomu století. Nadpřirozeno bylo ve viktoriánské Anglii předmětem neustálých diskusí a debat a jedním z jeho nejvášnivějších zastánců byl sám Doyle, který však své divoké názory do svých holmesovských příběhů nepromítal. Spory se vedly o reálnost jasnovidectví, komunikace s mrtvými, seancí, hypnózy a dalších souvisejících jevů.

Když Blackwood publikoval své první povídky o Johnu Silenceovi, využil tyto prvky, smíchal je s formulemi holmesovské detektivky a vytvořil nový hybridní žánr, který se téměř stejnou měrou sestával z hororu, sci-fi a tajemna. John Silence je nezávislý muž a lékař, slovy svých přátel „lékař jasnovidec“. Je ale i něco víc. V mládí se „podrobil dlouhému a tvrdému výcviku, fyzickému, duševnímu i duchovnímu. Jaký přesně byl tento výcvik nebo kde ho absolvoval, zřejmě nikdo nevěděl, protože o něm nikdy nemluvil.“ Dozvídáme se však, že „kvůli němu na pět let nadobro zmizel ze světa“. Tím opouštíme známý terén detektivky a nacházíme se spíše v metafyzických krajinách Aleistera Crowleyho, Heleny Blavatské, G. I. Gurdžijeva a Carlose Castanedy.

Vyřešení záhady je jen vedlejším úspěchem doktora Silence; během své cesty dokáže osvobodit uvězněného ducha mumie, vyléčit vlkodlaka nebo čelit zlověstným vedlejším účinkům konzumace příliš velkého množství indického konopí. Silence dokáže přečíst dopis tak, že si ho přiloží k čelu a ucítí jeho vyzařování. Dokáže vycítit přítomnost lidských bytostí nebo beztělesných bytostí, aniž by je viděl – pouze jakýmsi šestým smyslem. Někdy dokonce dokáže předvídat budoucnost.

Blackwoodovi nemůžeme upřít historický význam, neboť jeho kombinace hororu s prvky mytologie a vědy pomohla připravit půdu pro dílo H. P. Lovecrafta. A pro několik zásadních povídek, jež nejsou zahrnuty do sbírky The Complete John Silence Stories – jde zejména o zejména Wendigo[22] a Vrby[23] –, si zaslouží naši úctu jako vlivný průkopník žánrové fantastiky.

Alfred McLelland Burrage (1889-1956) patří již dlouho k nejoblíbenějším britským autorům duchařských příběhů a kolekce nadpřirozených příběhů pod názvem Okultní spisy Francise Charda: Několik duchařských příběhů[24] obsahuje všech třináct povídek z Burrageovy první sbírky Some Ghost Stories z roku 1927, a dále je jejich součástí třináct povídek, z nichž žádná dosud nebyla knižně publikována. Ve dvou povídkách vystupuje Derek Scarfe, muž, který si ze strašidelných domů udělal svého koníčka, a deset příběhů popisuje dobrodružství okultního detektiva Francise Charda.

V úvodu k Okultním spisům Francise Charda charakterizuje Jack Adrian doktora Hesselia jako „jednu z nejbeznadějnějších, ba přímo katastrofálně neúčinných postav v beletrii devatenáctého století“. Le Fanu však na konci sbírky okultního detektiva z vyprávění v podstatě vymazal. Hesselius se objevuje pouze v první povídce. Dále mizí i závěrečné Hesseliovy rozbory. Sekretářka pak případy vztahuje k esejům, které si čtenáři nemohou přečíst. A nakonec ještě odmítne zveřejnit Hesseliův výklad posledního případu. Valentina Gabusiová, badatelka studující dílo Josepha Sheridana Le Fanu, se domnívá, že zasazení Hesselia do děje posloužilo důležitému účelu, když „odráží nesrovnalosti viktoriánské doby a ovlivňuje vnímání jednotlivých příběhů“.

Postava Harryho Escotta od Fitze Jamese O’Briena se může ucházet o titul prvního okultního detektiva v beletrii. Escott, specialista na nadpřirozené jevy, vyšetřuje ducha v románu The Pot of Tulips (1855) a neviditelnou bytost v románu What Was It? A Mystery (1859). Vypravěč novely Roberta Bulwera-Lyttona The Haunted and the Haunters; or, The House and the Brain (1859) je dalším studentem nadpřirozena, který zkoumá záhadu týkající se pachatele s paranormálními schopnostmi.

Zčásti do tohoto žánru patří i Pes baskervillský od Arthura Conana Doylea, jedno z nejznámějších dobrodružství Sherlocka Holmese. Sir Charles Baskerville se obával rodinné kletby, která prý od časů anglické občanské války stíhá členy rodu Baskervillů, neboť darebný Hugo Baskerville prý v té době unesl dceru místního farmáře a uvěznil ji na svém zámku, odkud mu ale utekla. Společně se svými kumpány ji stíhal přes blata, byl však roztrhán obrovským černým psem s fosforeskující mordou, jenž od té doby rod Baskervillů pronásleduje.

V této souvislosti je třeba zmínit „okultnější“ podobu Případu baskervillského psa od Ludvíka Součka z roku 1972, v němž novinář Karel a detektiv Martin Anděl přicházejí na nová fakta, jež vedla A. C. Doyla k napsání Psa baskervillského, tedy že se nejednalo o psa, ale o záhadného mimozemského tvora, který byl nakonec zneškodněn jen za pomoci nesmrtelného alchymisty Fulcanelliho.

Další významnou postavou této tradice byl doktor Abraham van Helsing v Drákulovi Brama Stokera (1897), stárnoucí holandský mnohostranný lékař s širokou škálou zájmů a úspěchů, prototyp a archetyp parapsychologa v pozdějších dílech literatury o paranormálních jevech.

Nemělo by být opomenuto, že po opatství Carfax, fiktivním domovem hraběte Drákuly v Anglii bylo pojmenováno okultní dílo Kennetha Granta Carfax Monographs, série krátkých článků o magii, která vyšla v deseti částech v omezeném nákladu sto výtisků. Devět z nich obsahovalo originální výtvarné práce, jež připravila Steffi Grantová, což odráželo rostoucí spolupráci mezi manželi, která se projevila v mnoha následujících Grantových publikacích. Carfax Monographs byly nakonec sestaveny do jednoho svazku a ten byl v roce 1989 znovu vydán pod názvem Hidden Lore.

Po van Helsingovi následoval Flaxman Low od E. a H. Heronových, který se objevil v sérii povídek v Pearson’s Magazine (1898-99) jako vůbec jeden z prvních okultních detektivů. Flaxman Low je pseudonym „jednoho z předních vědců“ viktoriánské éry, jehož skutečné jméno není v příbězích zveřejněno. V mládí byl vynikajícím sportovcem a své zájmy obrátil k vědeckému studiu okultismu.

V letech 1898-1899 publikoval tiskový magnát Cyril Arthur Pearson ve svém měsíčníku Pearson’s Magazine šest příběhů Flaxmana Lowa, ačkoli autoři byli rozladěni, když zjistili, že Pearson povídky propaguje jako „skutečné příběhy“.

Souborné dílo vyšlo pod názvem Ghosts: Being the Experiences of Flaxman Low v roce 1899. Kniha The Improbable Adventures of Sherlock Holmes z roku 2009 obsahuje povídku autorky Barbary Rodenové The Things That Shall Come Upon Them, v níž se Flaxman Low setkává s Sherlockem Holmesem a společně vyšetřují záhadu strašidelného domu.

K dalším okultním detektivům v beletrii z konce devatenáctého století patří ještě Aylmer Vance od Alice Askewové (1874-1917), rozené Leakeové, a Clauda Askewa (1865-1917) – oba zemřeli jižně od Korfu na lodi Città di Bari, která utrpěla fatální torpédový útok německé ponorky SM UB-48 pod velením nadporučíka Wolfganga Steinbauera a potopila se krátce po půl páté ráno.

Jack Adrian napsal úvod ke sbírce povídek Alice a Clauda Askewových o Aylmeru Vanceovi, která vyšla poprvé v jediném svazku v roce 1998 pod názvem Aylmer Vance: Ghost-Seer v řadě Ash-tree Press Occult Detective Series.

Dalším hrdinou byl Norton Vyse od Rose Champion de Crespigny (1859-1935), přední členky Ridley Art Clubu, Lyceum Clubu na Piccadilly a British College of Psychic Science. Viktoriánská společnost byla spiritualismem obzvláště fascinována a v povídce The Moving Finger toto téma využila v sérii povídek jako pozadí pro uvedení svého populárního okultního detektiva.

Thomase Carnackiho[25] Williama Hopea Hodgsona lze považovat za jednoho z prvních skutečných okultních detektivů, protože spojil znalosti a zkušenosti s tím, co nazývá „ab-natural“, s vědeckou deduktivní metodou a vybavením, a poprvé se objevil v časopise Idler v roce 1910, všechny ingredience jsou u něj dokonale vyváženy, takže si zaslouží být korunován králem okultních detektivů. Ale ne všechny jeho případy se ukáží být dílem nadpřirozena. Někdy, aby se Hodgson držel při zemi, přihodí do hry vysvětlení, které je úplně všední – například podvodníci, kteří se snaží vyděsit křupany z velkého rodu. Když se však ukáže, že do případu nepopiratelně zasahuje vliv z onoho světa, najde si Carnacki důvod bojovat proti ohni ohněm: kolem sebe i svých pomocníků kreslí pentagramy a sigila, aby je ochránil před útoky démonů, jako je tomu v povídce The House Among the Laurels.

V roce 2007 vyšel komiks Liga výjimečných: Černý deník,[26] který napsal Alan Moore a ilustroval Kevin O’Neill. Je součástí série The League of Extraordinary Gentlemen a poprvé se v ní objevuje Thomas Carnacki, který je členem Ligy výjimečných gentlemanů od roku 1910, spolu s Wilhelminou Murrayovou, Allanem Quatermainem, Orlandem a A. J. Rafflesem.

Černý deník je plný nekomiksových děl, která mají podobu próz, dopisů, map, průvodců, časopisů, a dokonce i ztraceného Shakespearova foliantu. Nejvýrazněji se Carnacki objevuje v povídce Hola hej, bohové propasti! a týká se návštěvy Jeevese a Bertieho Woosterových (autor P. G. Wodehouse) u Woosterovy tety Dahlie, při níž se setkají se Staršími věcmi,[27] spolu s Mi-go a kultem Cthulhu.

Carnacki je popsán jako „starší muž…, který se zdál být ostatními považován za odborníka na onen druh obchodů, které se odehrávaly na panství jeho tety“. Po Woosterově podrobném výslechu provede s pomocí svého týmu rituální zapuzení Starší věci.

V další části Černého deníku nazvané Nejupřímnější forma lichocení je zmíněno, že Carnacki „měl setkání s jakousi formou ducha, který mu umožnil krátké, útržkovité vize budoucnosti“ týkající se pokusu o zmaření korunovace krále Jiřího V. Kvůli špatnému zdraví po vizích z první světové války se Carnacki nezúčastnil bitvy Ligy s Les Hommes Mysterieux a v roce 1937 odešel z aktivní služby.

Liga výjimečných se dočkala i filmového zpracování v roce 2003.[28] Je rok 1899, přelom století, když v Londýně zaútočí podivná, dosud nevídaná zbraň. Objevují se dohady, odkud pochází a kdo ji použil k přepadení banky. Bylo to Německo? To to ale popírá. V květnu je Německo napadeno a obviněna je Británie, která též útok popírá… Do Afriky, kde žije slavný Allan Quatermain, je vyslán Sanderson Reed. Má za úkol ho přemluvit, aby se opět dal do služeb Jejího Veličenstva. Zklamaný národní hrdina, který přišel při poslední akci o syna, nejprve odmítá. Když ale nepřátelé rozpoutají přímo na místě prudkou přestřelku, misi přijímá. V Londýně se setkává s tajemným panem „M“, který mu představuje členy Ligy výjimečných: kapitána Nema, neviditelného Rodneyho Skinnera, upírku Minu Harkerovou a Doriana Graye. K nim se brzy přidává i americký agent Tom Sawyer. Jejich úkolem bude zabránit tajemnému Fantomovi, aby vyhodil do povětří město Benátky, kde se má brzy konat důležitá konference, a pak má v plánu rozpoutat světovou válku s novými, dosud neznámými zbraněmi… Allan Quatermain se svými druhy se nejprve vydává do Paříže, kde se k nim přidává obávaný silák Edward Hyde, jinak ovšem doktor Henry Jekyll. Všichni společně se pak nalodí na proslulou ponorku kapitána Nema Nautilus, aby se co nejrychleji dopravili do ohrožených Benátek…

V roce 2009 vyšel první díl Ligy výjimečných, svazek III: Století s názvem Co udržuje lidstvo při životě, kde Carnacki vystupuje jako hlavní postava. Děj se odehrává v roce 1910, kdy Carnacki po svých vizích o černé klice přivádí Minu Harkerovou, Allana Quatermaina, Orlanda a A. J. Rafflese do okultního klubu, v němž se schází řada fiktivních okultních detektivů hledajících stopy, jež by pomohly tuto kliku odhalit. To je přivede k vyšetřování a konfrontaci s klikou, kterou vede postava spisovatele W. Somerseta Maughama, Oliver Haddo, jejíž předlohou byl Aleister Crowley. Carnacki má podezření, že se snaží svět dovést k Soudnému dni tím, že stvoří Měsíční dítě.[29]

V povídce Barbary Hamblyové Dobrodružství starožitníkovy neteře z lovecraftovské antologie Stíny nad Baker Street[30] (zde však s pozměněným jménem jako „Carnaki“) a v povídce A. F. Kidda The Grantchester Grimoire (z knihy Gaslight Grimoire) Carnacki rovněž pomáhá Sherlocku Holmesovi při vyšetřování okultního případu, v němž se slavnější detektiv šíří o „Gaiovi, vikomtu Delaporovi, jsou zmínky ve starých hlášeních londýnské metropolitní policie – mezi lety 1833 až 1850 – ve spojitosti s právě takovými případy. V téže době vydává řadu monografií o Démonických rituálech nesmrtelnosti u hranic Walesu pro poněkud zdiskreditovanou společnost Oko úsvitu.“

I v universu mýtu Cthulhu se objevil okultní detektiv, to když G. W. Thomas vydal v roce 2002 první svazek série s příběhy přinášejícími svědectví o světě plném bran vedoucích k nezměrné hrůze.[31] Tajemná postava, Sběratel knih, pracuje pro Telforda, který bohatým zájemcům pronajímá mystické svazky. Když tyto knihy nevrátí, má Sběratel knih den na to, aby je získal zpět, a dostane polovinu půjčovného, tedy parádní milion. Dílo, o které je mezi nimi nebývalý zájem, nese titul Kniha Černého slunce. Jenže klienti si na nic nehrají a součástí práce okultního detektiva jsou často kulky a magie. Tento svazek obsahuje všechny zatím příběhy se Sběratelem knih včetně povídek Goon Job a Merlin’s Bane, které se objevily v hororovém podcastu Pseudopod, dále také Hag-Seed a Shades of Auburn, dvě dosud nikdy nepublikované novely.

V roce 2012 vyšel pastišový román Sherlock Holmes a Boží dech od Guye Adamse,[32] v němž opět vystupuje i Carnacki. V londýnském sněhu je nalezeno rozdrcené tělo. Poblíž nejsou žádné stopy, takže to vypadá, jako by oběť zabil pouhý vzduch. Jde o první ze série útoků, při níž přijde o život několik prominentních londýnských okultistů.

Sherlock Holmes a doktor Watson cestují do Skotska, aby se setkali s proslulým Aleisterem Crowleym, o němž doufají, že jim pomůže přijít těmto záhadám na kloub, a ocitají se v obležení temných sil, když přijdou na stopu něčemu neuvěřitelnému a úděsnému, a Holmesovy racionalistické názory podstupují tvrdou zkoušku.

Slavné dvojici pomáhá skupina nejslavnějších okultních mozků v zemi: takzvaný „paranormální lékař“ John Silence, vyšetřovatel nadpřirozených jevů Thomas Carnacki a démonolog a odborník na staré runy Julian Karswell.

Carnackiho úspěch přispěl ke vzniku mnoha dalších okultních detektivů, především Julesovi de Grandinovi od Seaburyho Quinna, jehož příběhy vycházely v časopise Weird Tales po většinu druhé čtvrtiny minulého století.

Kdo jsou však to okultní detektivové, kteří si zaslouží Carnackiho korunu v moderní době? Městská fantasy je v současnosti kvetoucí podžánr a soukromé očko s „jednou nohou v hrobě“ je velký byznys – knihy Jima Butchera o Harrym Dresdenovi se dostaly i na televizní obrazovky a Opravář Jack (Repairman Jack) F. Paula Wilsona se objevil ve více než tuctu románů.

Nejlepším ze současných hrdinů je exorcista chodící v trenčkotu, Felix Castor od britského autora komiksů, beletrie a filmových scénářů Mikea Careyho, který má opravdu silný rodokmen: Carey totiž napsal dobrodružství největšího okultního vyšetřovatele komiksového světa, Johna Constantina, fiktivní postavy, která se objevuje v amerických komiksech vydávaných nakladatelstvím DC Comics.

Constantine se poprvé objevil v časopise Swamp Thing #37 z června 1985 a vytvořili ho Alan Moore, Stephen R. Bissette, Rick Veitch a John Totleben. Constantine, titulovaný jako Hellblazer, je čaroděj, okultní detektiv a šejdíř z Liverpoolu, který působí v Londýně. Je známý svým neutuchajícím cynismem, černým humorem, bezohlednou vychytralostí a odpalováním jedné cigarety od druhé, je však také horlivým lidumilem, jehož pohání vpřed upřímná touha vykonat v životě něco dobrého.

Filmový Constantine[33] je cynický exorcista se schopností vnímat a komunikovat s anděly a démony v jejich pravé podobě a cestovat mezi Zemí a peklem. V Mexiku nalezne tulák v rozbořeném kostele hrot kopí, které probodlo bok Ježíše Krista, a poté, co jej posedne démon, odnese hrot kopí do Los Angeles. John Constantine je povolán vymítat démona z mladé dívky poté, co je svědkem jeho pokusu dostat se skrze ni na Zemi, což by mělo být kvůli smlouvě mezi Nebem a Peklem nemožné. Constantine trpí smrtelnou rakovinou plic a setkává se s archandělem Gabrielem, aby ho požádal o prodloužení života výměnou za jeho práci při deportaci pekelných sil. Ten mu sdělí, že konání dobrých skutků ze sobeckých důvodů mu cestu do nebe nezajistí. V márnici objeví Constantinův přítel páter Hennesy na Isabelině zápěstí symbol, ale zabije ho démonem Baltazar. Constantine a Angela zjistí, že Hennesy si symbol vyryl do ruky, aby ho našli. Angela také najde v Isabelině nemocničním pokoji ukrytou stopu týkající se jedné kapitoly Pekelné bible. Předtím, než ho Balthazar zabije, Constantinův spojenec Beeman dvojici řekne, že symbol představuje antikrista Mammona, Luciferova syna, a v jedné kapitole se nachází proroctví předpovídající, že se zmocní svého otce a podmaní si Zemi pomocí mocného média a božské pomoci; médium, Isabel, se raději zabije, aby Mammona zastavilo. Angela odhaluje, že měla stejné schopnosti jako Isabel, ale potlačovala je, aby nebyla považována za šílenou jako její sestra. Constantine pomůže Angele znovu probudit její schopnosti tím, že jí navodí zážitek blízké smrti, a ona je využije k nalezení Balthazara.

Ne všichni okultní detektivové jsou drsní chlapíci, nespornými královnami žánru jsou i Brenda a Effie anglického spisovatele Paula Magrse,[34] ženy středního věku pobývající v úchvatné části Whitby. Někdy jde o odvážný střet bláznivosti a všednosti, který připraví půdu pro Brendu a Effie, to třeba když se Iris Murdochová přihlásila na internetový chat a Virginii Woolfovou pronásledoval zloduch Fu Manchu. Je to jakoby Akta X napsal Alan Bennett nebo kdyby se Tony Warren rozhodl natočit nadpřirozenou telenovelu (např. Horrornation Street). Brenda a Effie procházejí poněkud groteskní krajinou, která může být povědomá jen těm, kdo znají Whitby, se zvláštní, trochu nakyslou atmosférou. Na oběd si zajdou na „fish & chips“ do Cod Almighty,[35] čaj a buchty si dají v restauraci The Walrus and the Carpenter. Christmas Hotel, kde je toto sváteční období každý den, vede zlověstná paní Clausová, zatímco konkurenční Miramir je doménou jisté Sheily Manchu. Je tu i knihkupectví Strašidelný prst, místní noviny nazvané Ochotný duch (s přílohou Tělo je slabé) a řada démonických kosmetických salonů, satanistických rozhlasových stanic a hospod, kde straší upíři.

Na Carnackiho dobrodružství navázala řada autorů, včetně A. F. Kidda ve spolupráci s Rickem Kennettem v knize 472 Cheyne Walk: Carnacki, the Untold Stories (2000), William Meikle v knize Carnacki: Heaven and Hell (2011), Brandon Barrows v knize The Castle-Town Tragedy (2016) a další.

Kromě toho spisovatelé Joshua M. Reynolds a John Linwood Grant vytvořili každý samostatnou sérii příběhů, které navazují na Carnackiho smrt a v nichž vystupují okultní detektivové, jejichž práce souvisí s původními příběhy – The Adventures of the Royal Occultist, respektive Tales of the Last Edwardian.

S povídkami Jorge Luis Borgese se pojí i jeho nejproslulejší symbolický útvar – labyrint, který je většinou kruhový, nemá východ a sjednocuje klamné a zrádné zdání řádu s nepřehlednou chaotickou realitou. Dosažení středu labyrintu znamená pouze ukončení cesty či hledání a v mnoha případech jde o hledání frustrované či ironicky úspěšné a o porozumění skutečnému stavu věcí. Analogie s lidskou existencí, v níž nevyhnutelným „cílem“ hledání je nenávratnost a definitiva smrti, je nepochybná, neboť v jeho povídkách přichází porozumění ruku v ruce se smrtí, a tedy i s dosažením cíle.

Detektiv Lönnrot v povídce Smrt a kompas ve své naivitě a idealistické prostotě pochopí, že série zločinů je pečlivě nastraženou pastí jeho nepřáteli na něj samotného pouhý okamžik předtím, než v této pasti zahyne.

Další povídkou s tímto tématem je Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují. Čínský protagonista v ní pochopí smysl díla svého předka přesně v okamžiku, v němž musí zavraždit britského sinologa, jenž mu tajemství objasnil. Hlavním principem metafyzického detektivního románu je podstata samotné detekce, nikoliv vyřešení případu.

Takové nové uvažování nad detektivním žánrem dobře ilustruje tvrzení Borgesova vypravěče v povídce Abenchákán Bochárí, který byl zabit ve svém bludišti, tedy že vyřešení zločinu je vždy mnohem méně zajímavé než tajemství samo.“[36]

V příběhu se opakuje model záměny identity u dvou protichůdných osob, zde Abenchákána Bochárího a Zaida, jenž se s ním pohyboval v labyrintu a zabil jej:

„Než Dunraven řekl, co si o tom myslí, objednal si další pivo.
»Nemám nic proti tomu, aby se z mého Abenchákána stal Zaid,« řekl.
»Takové proměny patří ke klasickým trikům tohoto žánru. Jsou to skutečné konvence, jejichž dodržování čtenář vyžaduje. Nemohu ale připustit domněnku, že část pokladu zůstala v Súdánu. Nezapomínej, že Zaid prchal před králem i před královými nepřáteli. Je snazší představit si, že ukradl celý poklad, než aby se zdržoval zakopáváním jeho části. Třeba se mince nenašly proto, že už žádné nezbyly. Zedníci asi vyčerpali zdroj, který na rozdíl od rudého zlata Nibelungů nebyl nevyčerpatelný. V tom případě by se pak Abenchákán plavil přes moře, aby se domáhal pokladu, který už byl promrhán.«
»Nebyl promrhán,« namítl Unwin. »Bylo ho použito k sestrojení velké kruhové a zděné pasti, do které se měl v zemi nevěřících chytit Abenchákán a která ho měla zničit. Je-li tvá domněnka správná, Zaid nespáchal své činy z lakoty, ale z nenávisti a strachu. Ukradl poklad a potom si uvědomil, že poklad není pro něho to nejdůležitější. Nejdůležitější bylo, aby Abenchákán zemřel. Zaid se vydával za Abenchákána, zabil Abenchákána a nakonec byl Abenchákánem.«“

Vražda jako warpovaná forma tvořivosti

Colin Wilson ve své studii o zločinu zajímavě pracuje s Maslowovou hierarchií potřeb, kterou chápe jako způsob, jak porozumět měnícímu se charakteru vraždy v průběhu staletí.[37] Základní myšlenka spočívá v tom, že lidstvo v jednadvacátém století vstoupilo do zvláštní éry, v níž se samolibá vražda – tj. vražda, při níž se vrah „stane někým“ a jeho jméno se objeví ve zprávách –, běžná pro konec dvacátého století, posunula k pojetí vraždy jakožto pokřivené či „warpované“ formy tvořivosti, zvláštní „vraždy (zdánlivě) bez motivu“. To se skutečně zdá být poněkud temný způsob, jak dochází k uvědomování psychologického vývoje společnosti. „Domnívám se však,“ píše, „že stejnou myšlenku můžeme uplatnit i v oblasti možná méně hrůzné, a to v oblasti sociálních médií.“[38]

Ačkoli podžánr okultní detektivky nikdy nebyl rozsáhlý, rozrostl se o autory jako Seabury Quinn, známý rovněž jako Jerome Burke (1889-1969), americký vládní právník, novinář a autor pulpových časopisů, který se nejvíce proslavil příběhy okultního detektiva Julese de Grandina publikovanými v časopise Weird Tales, mezi nimiž vynikala Ďáblova nevěsta pojednávající o mladé dívce unesené satanisty. V roce 1966 vydalo nakladatelství Arkham House sbírku deseti de Jardinových povídek pod názvem The Phantom Fighter (Přízračný bojovník), což vedlo některé fanoušky k tomu, že postavu později označovali touto přezdívkou. Metody uvažování a vyšetřování této postavy vedou ke srovnání se Sherlockem Holmesem a Herculem Poirotem. De Grandin je fyzicky zdatný francouzský lékař, má světlé vlasy a modré oči. Bývalý člen francouzské Sûreté se stává odborníkem na okultismus a na požádání ochotně poskytuje svou pomoc a vyšetřovatelské schopnosti. De Grandin žije v Harrisonville ve státě New Jersey a na nové případy ho často upozorňuje jeho Jeremy Costello z Harrisonvillského policejního oddělení. Podobně jako u Sherlocka Holmese má bytnou paní Hudsonovou, doktora Watsona mu dělá hospodyně Nora McGinnisová a při vyšetřování mu pomáhá kolega doktor Trowbridge, který příběhy vypráví. De Grandin se ve svých příbězích občas setkává s nadpozemskými bytostmi, jako jsou duchové a vlkodlaci, v několika případech však dojde k závěru, že hrozící nebezpečí není nadpřirozené povahy, jak se ostatní domnívali, nýbrž jde jen o zločiny obyčejných zkažených lidí.

Manly Wade Wellman (1903-1986), americký spisovatel, jehož sci-fi a fantasy povídky vycházely v časopisech jako Astounding Stories, Startling Stories, Unknown a Strange Stories, ale nejlépe si ho pamatujeme jako jednoho z nejpopulárnějších přispěvatelů do legendárního časopisu Weird Tales, představil jednak postaršího okultního detektiva soudce Keith Hilary Pursuivanta, který je autoritou na okultní vědy, a dále Johna Thunstonea vyšetřujícího okultní události v pulpových povídkách shromážděných v knize The Third Cry to Legba and Other Invocations (2000)[39] a v románech What Dreams May Come (1983) a The School of Darkness (1985). Thunstonovým úhlavním nepřítelem byl zlý čaroděj Rowley Thorne, jehož předlohou byl Aleister Crowley, samozvaný „nejzkaženější člověk na světě“. Méně známou postavou je profesor Nathan Enderby, „skromný znalec a nenápadný odborník na nadpřirozeno, kterému pomáhá jeho bystrý rozum a čínský sluha Quong“. Jeho chata na pensylvánském venkově je útočištěm před zhýralým společenským životem New Yorku – a pevností proti silám černé magie.

„Jack Mann“ aka Evelyn Charles Henry Vivian (1882-1947) byl pseudonym Charlese Henryho Cannella, britského redaktora a spisovatele fantasy, nadpřirozených a detektivních románů a povídek. V sérii románů zachytil dobrodružství svého okultního detektiva Gregoryho Gordona George Greena, známého jako „Géčko“. Na jeho tvorbu měli vliv Henry Rider Haggard, H. G. Wells, Arthur Machen a americký spisovatel Arthur O. Friel.

Robert E. Howard napsal pro časopis Strange Detective Stories příběhy o okultním detektivovi Stevu Harrisonovi, mj. Černá luna (The Black Moon), Zlaté tesáky (Fangs of Gold) uveřejňovaný někdy též pod názvem Hadí lidé (People of the Serpent), Jména z Černé knihy (Names in the Black Book), Tajemství hrobky (The Tomb’s Secret), příležitostně vydávaný i jako Zuby zkázy (Teeth of Doom) nebo Záhada Tannernoe Lodge (The Mystery of Tannernoe Lodge).

Margery Lawrenceová (1889-1969) byl pseudonym anglické autorky Arthur E. Towleové, která se specializovala na duchařské příběhy, fantasy, romantickou, hororovou a detektivní literaturu.

K jejím nejznámějším nadpřirozeným dílům patří kniha Number Seven, Queer Street (1945), která je údajně sbírkou případů okultního detektiva doktora Milese Pennoyera, jež vypráví jeho asistent Jerome Latimer.

V předmluvě uvedla, že ji inspirovaly příběhy Johna Silence od Algernona Blackwooda a případy dr. Tavernera od Diony Fortune. Stejně jako před ní May Sinclairová se i Lawrenceová v pozdějších letech stala přesvědčenou spiritistkou věřící v reinkarnaci a její kniha je plná didaktických okultistických dialogů.

Mezi moderní autory, kteří využili téma okultní detektivky jako základ pro nadpřirozená dobrodružství, patří Peter Saxon – pseudonym, který původně používal irský spisovatel pulp fiction a novinář W. Howard Baker v nakladatelství Amalgamated Press – se sérií Strážci (The Guardians), na níž se podíleli i další spisovatelé jako Baker, Rex Dolphin, Wilfred McNeilly a Thomas Martin.

Dále John Burke (1922-2011), anglický spisovatel románů a povídek, k jehož pozdějším románům patřila série s viktoriánským okultním detektivem doktorem Alexem Caspianem, který se přes den s pomocí své ženy Bronwen živil jako jevištní kouzelník. Série obsahuje tři tituly: The Devil’s Footsteps (1976), The Black Charade (1977) a Ladygrove (1978).

Méně známý Frank Lauria, básník a textař, se narodil roku 1935 v Brooklynu v New Yorku, vystudoval Manhattan College, pracoval jako copywriter a editor, psát začal od roku 1970 a v řadě s okultním detektivem doktorem Owenem Orientem se nachází sedm svazků, šest jich napsal během sedmdesátých let, sedmou, Blue Limbo, o dvanáct let později (1991).

Rovněž Lin Carter (1930-1988), americký autor science fiction a fantasy, editor, básník a kritik, napsal tři příběhy s postavou okultního detektiva Antona Zarnaka, které vyšly nakonec ve sbírce Lin Carter’s Anton Zarnak, Supernatural Sleuth, kterou vydal a úvodem The Many Incarnations of Anton Zarnak opatřil Robert M. Price (2000), spolu s dalšími příběhy o Zarnakovi od Josepha S. Pulvera, Pierra Comtoise, C. J. Hendersona, Johna L. Frenche a Jamese Chamberse včetně Roberta M. Price.

William Massa je scénáristou a autorem bestsellerů na Amazonu (Occult Assassin, The Paranormalist, Shadow Detective, Spirit Breakers). Joseph Payne Brennan (1918-1990) byl americký spisovatel fantasy a hororové literatury a také básník. V roce 1952 začal psát hororové povídky pro časopis Weird Tales, v letech 1957 až 1976 vydával vlastní časopis Macabre. Několik jeho povídkových sbírek se týká okultního detektiva jménem Lucius Leffing v duchu Carnackiho a Johna Silence Algernona Blackwooda. Stephen King ho označil za „mistra nefalšovaného hororového příběhu“.

Frédéric Lenormand se rozhodl pokračovat v literárním díle spisovatele Roberta van Gulika, který zemřel v roce 1967, a vznikla tak série Případů soudce Ti. V románu Deset čínských démonů[40] dojde v průběhu tradičního čínského svátku hladových duší ve městě Pcheng-laj pod správou význačného soudce Ti k sérii vražd. U každé oběti se vždy najde soška jednoho čínského démona a obyvatelé města se začínají obávat řádění živých – mrtvých. Před soudcem Ti stojí jeden z nejzapeklitějších případů jeho kariéry, skrývající dvojí výzvu: vyřešit každý zločin vraždy a zabránit tomu, aby se města zmocnila panika. Spojí se proto s třemi zdánlivě neslučitelnými odborníky: taoistickým astrologem, šamankou a věštcem, aby společnými silami objasnili záhadné vraždy a démony zahnali do podsvětí.

Téma okultní detektivky využili v seriálech také současní autoři jako Douglas Adams – Dirk Gently se sám označuje za „holistického detektiva“, který je tak trochu fúzí Sherlocka Holmese a Dr. Who a využívá „základní propojenosti všech věcí“, aby vyřešil kompletní zločin a našel svého člověka. Dirk je jasnovidec, ačkoliv odmítá v něco takového věřit, a trvá na tom, že má pouze „depresivně přesný talent na vytváření divokých domněnek“. Vyřeší velmi komplikovanou záhadu vraždy při cestování časem a náhodou odpoví na odvěkou otázku, kdo přesně vyrušil Samuela Taylora Coleridge při psaní básně Kublajchán, hymnus vzniklý podle autorovy předmluvy na základě snu vyvolaného opiem.[41]

Dále je to F. Paul Wilson se sérií Opravář Jack, který se zaplete do většího, téměř univerzálního boje, v němž je s každým dalším románem vtahován hlouběji do rostoucích nepokojů a chaosu – pozorovatelných důsledků vesmírného boje o veškerou existenci. Dvě hlavní zúčastněné síly jsou nazývány Spojenec a Jinakost. Spojenec „sbírá“ světy jako lidé suvenýry, Jinakost zase „požírá“ světy jako predátor. Konflikt tedy není ani tak otázkou „dobra a zla“, jako spíše „toho, co je lhostejné“ a „toho, co je nepřátelské“.

Steve Rasnic Tem (*1950) je americký autor, jehož krátké povídky jsou přirovnávány k dílům Franze Kafky, Dina Buzzatiho, Raye Bradburyho a Raymonda Carvera, a pro své příběhy vytvořil postavu Charlieho Goodea, např. Absences: Charlie Goode’s Ghosts (1991), ale občas zamíří i do klasických vod, viz např. In The Lovecraft Museum (2015).

Je to i Jessica Amanda Salmonsonová (*1950), americká spisovatelka a editorka fantasy, hororové literatury a poezie, přivedla na svět slečnu Penelopu Pettiweatherovou v souboru povídek The Complete Weird Epistles of Penelope Pettiweather, Ghost Hunter (2016). David Rowlands přišel se svým otcem O’Connorem a Rick Kennett (*1956), australský spisovatel science fiction, hororů a duchařských příběhů, se „zdráhavým lovcem duchů“, detektivem Ernie Pinem, srv. The Devil and the Deep Blue Sea (2013).

Slavný Brian Lumley a jeho neméně slavný seriál Titus Crow, který se odvíjel v duchu Lovecraftem inspirovaných hororových děl, v němž postavy – na rozdíl od mnohých příběhů z oblasti mýtu Cthulhu – nejsou bezmocnými oběťmi nepředstavitelných sil, které mohou přivést člověka k šílenství jenom tím, že se zjeví.

Okultní vyšetřovatel Titus Crow, jeho přítel Henri-Laurent de Marigny a další Lumleyho postavy se střetávají s přisluhovači Cthulhu v řadě stále rozsáhlejších konfliktů, v nichž se lidé snaží bránit. Je známo, že Crow přežil řadu setkání s nestvůrami, i když ne vždy je dokázal porazit. Lumley měl slabost pro Abrahama van Helsinga Brama Stokera a H. R. Giger se o něm vyjádřil dost patřičně:

„Po přečtení Lumleyho série Lumleyho Nekroskop vím, že upíři skutečně existují.“

Cyklus Nekroskop postupně vychází i v českých překladech.

Robert Weinberg (1946-2016) byl americký spisovatel, editor, vydavatel a sběratel science fiction. Psal pro Marvel Comics, později vytvořil seriál Nightside se Sydney Taineovou, která se již dříve objevila v jedné Weinbergově povídce.

Simon Richard Green (*1955) je britský autor science fiction a fantasy literatury. Na univerzitě v Leicesteru vystudoval moderní anglickou a americkou literaturu. John Taylor má na navštívence, že je detektiv, ale ve skutečnosti spíše expert na nalézání ztracených věcí. Částečně je to dar, s nímž se narodil jako dítě Noční strany. Tento duchobijec je v knize Agenti světla a temnoty protagonistou příběhu z Noční strany, tajemného srdce Londýna, kde jsou stále tři hodiny po půlnoci a netvoři a bohové spolu probírají svoje záležitosti. Taylor tam pátrá po Nesvatém grálu, z něhož pil Jidáš při poslední večeři a každému, kdo se jej dotkne, který dává nesmírnou moc a vede ho ke zlu.[42]

Mike Mignola (*1960) je americký komiksový kreslíř a scénárista, známý především jako autor komiksu Hellboy pro Dark Horse Comics. Hellboy, vlastním jménem Anung un Rama (Zvěstovatel apokalypsy), je vlastně démon, jehož z pekla vyvolali nacističtí okultisté v závěru druhé světové války, aby zničil svět. Je nejen zvláštním druhem okultního agenta, ale i jedním z příslušníků Úřadu paranormálního výzkumu a obrany. Hellboy se dočkal i filmové podoby.[43]

Vedle toho Joe Golem je okultním detektivem v New Yorku v 60. a 70. letech dvacátého století. Vlastní minulost je mu záhadou, neboť ve snech vystupuje jako člověk z kamene a hlíny, oživený pouze za účelem lovu čarodějnic.

Jeho případy obsahují sebraná díla The Rat Catcher and The Sunken Dead (2016), The Outer Dark (2018), The Drowning City (2019), The Conjurors (2020).

Steve Niles (*1965) je americký autor románů a komiksů. Crossover Akta X/30 dní noci (X-Files/30 Days of Night) z roku 2010 napsal Niles společně s Adamem Jonesem, kytaristou kapely Tool, a výtvarně jej doprovodil Tom Mandrake.

V této sérii se také objevuje postava agenta FBI, upíra Norrise. Cal McDonald se podobá Johnu Constantinovi, paranormálnímu detektivovi z DC Comics. Bere zakázané drogy a přátelí se se sítí ghúlů, kteří mu pomáhají v jeho případech.

Kniha Criminal Macabre: The Complete Cal McDonald Stories (2007) shromažďuje celý katalog povídek Cala McDonalda, nikoliv však komiksové příběhy, a například komiksová minisérie Two Red Eyes s výtvarníkem Kylem Hotzem prezentuje boj s upírem Nosferatu.

Mike Carey (*1959) je britský komiksový, románový a filmový scenárista, který má na kontě například dlouholetý spin-off The Sandman, sérii Lucifer, tříleté působení v Hellblazeru, autorské tituly Crossing Midnight a The Unwritten pro nakladatelství Vertigo vydávané společností DC Comics nebo dlouhé působení v marvelovských X-Men.

Detektiv Felix Castor je exorcista na volné noze a jeho působištěm je Londýn. V době, kdy se nadpřirozený svět zmítá v otřesech a proniká do všední reality živých, jsou jeho schopnosti žádány tak jako nikdy. Felix má jedinečný talent používat k vymítání duchů a démonů hudbu. Když zrovna nevyhání strašidla, předvádí na narozeninových oslavách nevděčných dětí jevištní kouzla.

Mercedes Ritchie Lackeyová (*1950) je americká spisovatelka fantasy románů. Detektiv dallaské policie Mark Valdez není jen tak ledajaký policista – je to jasnovidec, který ví, že zohavení dobytka a mučivé vraždy, které vyšetřuje, spolu nějak souvisejí (Burning Water, 1989). Ví také, že jeho chabé věštecké schopnosti nestačí na to, aby vrahy identifikoval, natož aby je zastavil. naštěstí má Mark v rukávu eso: atraktivní mladou spisovatelku milostných románů, která je shodou okolností praktikující čarodějkou. A nikoliv jen tak ledajaká čarodějka – Diana Tregardeová je Strážkyně, která má za úkol chránit Zemi a všechny její tvory pomocí moderní vědy a starodávné wiccanské magie. Diana a Mark zjišťují, že nesledují obyčejného sériového vraha, ale probuzeného avatara aztéckého boha. Tezcatlipoca a jeho čtyři krásné služebnice se připravují na velkou oběť, která má Severní Ameriku proměnit v novou aztéckou říši.

Laurell Kaye Hamiltonová (*1963) je americká spisovatelka fantasy a romantických románů. Anita Blakeová je drobná žena smíšeného německého a mexického původu s dlouhými kudrnatými havraními vlasy a bledou pletí s jizvami po celém těle. Ve své řeči je velmi přímá a vzletná, ale v profesích, kterým se věnuje, je prý velmi schopná. Na začátku seriálu je animátorkou (osoba, která vychovává zombie) a popravčí upírů. Je vycvičena v několika formách boje zblízka a také v používání několika střelných zbraní, přičemž její oblíbenou střelnou zbraní je Browning BDM. Je známo, že je nositelkou čtyř až pěti kmenů viru lykantropie. Její policejní kontakt, Rudolph Storr, po ní běžně vyžaduje, aby se zapojila do nezávislé rekonstrukce místa činu, aby získala analýzu – Anitiny rekonstrukce jsou téměř vždy správné a často obsahují poznatky, které policie přehlédla. Podle některých Anita přemýšlí jako policista i jako monstrum, což činí její závěry tak pronikavé.

Brian Keene (*1967) je americký spisovatel a tvůrce podcastů, známý především svými díly z oblasti hororu, temné fantasy, krimi a komiksu. Kromě vlastní původní tvorby Keene psal i pro média, v minulosti se podílel na tvorbě seriálů, jako jsou např. Doctor Who, Hellboy, Vetřelec, Vládci vesmíru a Akta X.

Přišel s postavou okultního detektiva Levi Stoltzfuse, bývalého amiše, který bývá povolán, aby vyšetřil záhadné vraždy, při nichž musí čelit silám mnohem starším než lidstvo – zlu, které mu hrozí, že ho připraví o život i o víru. Zatím vyšly tři svazky jeho případů: Ghost Walk (2008), A Gathering of Crows (2010) a Last of the Albatwitches (2014).

Jonathan L. Howard je britský spisovatel a herní designér, známý především svými romány prodchnutými černým humorem, v nichž vystupuje Johann Cabal, zvaný Nekromant, který kvůli nadpřirozeným schopnostem zaprodal svou duši Satanovi.

Jeho cílem v knize Johannes Cabal the Necromancer je zcela navrátit mrtvým jejich předchozí stav živoucí duše, jenže postupně zjišťuje, že mu v jeho výzkumu stojí v cestě nedostatek duší. Satan, znuděný řízením Pekla a vyřizováním byrokracie, nabídne Cabalovi dohodu: pokud získá Cabal sto duší, Satan mu vrátí tu jeho. Tato dohoda se však neobejde bez potíží: Cabal má na shromáždění těchto duší pouze jeden rok a během této doby musí také provozovat karneval.

Jonathan Maberry (*1958) je americký autor napínavých románů, editor antologií, autor komiksů, časopiseckých fejetonů a dramatik. Sam Hunter je soukromé očko ve velkém městě. Když vezme nový případ, je to jako by přijímal klienta do své „smečky“, přičemž udělá cokoli, aby členy své smečky ochránil. Psi jsou takoví a stejně tak i vlci. A vlkodlaci. Stejně jako Sam pocházející z prastaré rasy vlkodlaků. Sam je benandant[44] bojující proti zlu. A zlo přichází ve všech podobách a velikostech; útočí na lidi ze všech stran. Případy, které Sam řeší, sahají od záchrany světa před geneticky upravenými supervojáky až po záchranu malého chlapce před skutečnou příšerou v jeho skříni. V aktech případů Sama Huntera jsou shromážděna podivná, zvláštní, zábavná, srdcervoucí i znepokojivá dobrodružství soukromého detektiva, který se ujímá velmi podivných zakázek. V těchto příbězích se objevují fanoušky oblíbené postavy z Maberryho bestsellerových thrillerů Joe Ledger a trilogie Pine Deep.[45]

Dalším známým příkladem je bestsellerová knižní série Jima Butchera (*1971), amerického spisovatele, který napsal knižní série současné fantasy, jako jsou The Dresden Files, Codex Alera a Cinder Spires. Českého znění se dočkal právě dvanáctidílný seriál Dresden.[46] Knihy jsou psány v první osobě z pohledu hlavního hrdiny, soukromého detektiva a čaroděje Harryho Blackstone Copperfielda Dresdena, který líčí vyšetřování nadpřirozených jevů v současném Chicagu. Ve světě Dresdenových případů je magie skutečná – stejně jako upíři, démoni, duchové, víly, vlkodlaci, cizinci a další monstra – a přestože je nadpřirozeno stále široce diskreditováno, někteří členové společnosti ho praktikují. Kromě toho se zmiňuje, že velké části zeměkoule (například velká část Střední a Jižní Ameriky) jsou z velké části pod kontrolou nadpřirozených frakcí. Bílá rada je organizace lidských čarodějů, o níž je známo, že vedle nadpřirozené moci má ve světě i významnou ekonomickou moc. Každý druh v této sérii (lidé, víly, upíři atd.) má svá vlastní politická a společenská pravidla a organizace. Lidští čarodějové jsou závislí na Bílé radě, zatímco víly většinou patří k jednomu ze dvou vílích dvorů nebo k žádnému (Wyldfae). Upíři patří k některému ze čtyř zmíněných upířích dvorů. Objevují se i další nelidské bytosti z různých mytologií. Harry Dresden pracuje jako jediný „čaroděj-poradce“ na světě, přijímá nadpřirozené případy od lidských i nelidských klientů a také pro speciální vyšetřovací jednotku chicagské policie. V průběhu série získává Dresden stále důležitější roli v celém nadpřirozeném světě, protože pracuje na ochraně široké veřejnosti, což mu ztěžuje živobytí jako pracujícímu čaroději a soukromému detektivovi. Ocitá se tváří v tvář stále rozmanitějším bytostem (včetně jiných čarodějů) a zároveň čelí poznání, že všechny jeho různé případy mohou být v zákulisí propojeny a že jeho role v duchovním světě je možná ještě větší, než si je ochoten připustit.

Příkladem, kdy okultní detektivové působí ve světě, v němž je okultismus snadno přijatelnou součástí všedního života, jsou příběhy Lorda Darcyho (1983) od Gordona Randalla Phillipa Davida Garretta (1927-1987) amerického autora science fiction a fantasy. Román Příliš mnoho kouzelníků (Too Many Magicians) a dvě sbírky povídek odehrávající se v alternativním světě, kde společná anglo-francouzská říše vedená dynastií Plantagenetů přežila až do dvacátého století a funguje v ní vědecky kodifikovaná magie. Darcyho případy jsou bohaté na vtipy, slovní hříčky a odkazy – zejména na díla detektivní a špionážní literatury: Lord Darcy totiž má za vzor Sherlocka Holmese –, prvky, které se často objevují i v kratších dílech o tomto detektivovi. Michael Kurland napsal o lordu Darcym další dva apokryfní romány.

Dean Ray Koontz (*1945) je americký spisovatel, jehož romány jsou označovány za napínavé mysteriózní thrillery často obsahující prvky hororu, fantasy a science fiction, k nimž patří i Strašidelná země (The Haunted Earth) přinášející divoký a bláznivý pohled na úžasnou budoucnost Země, kdy lidé a démoni chodí ruku v ruce poté, co se lidská rasa otřásla šokem nejen ze setkání s cizí inteligencí – Masenů, ale také z poznání, že Země nepatří toliko lidem, protože tito cizinci znají tajemství kontaktu s nadpřirozenými světy a nyní se všechny bytosti z legend a mytologie osvobodily ze svého dávného otroctví.

Australský spisovatel Assaph Mehr, narozený roku 1973 v Izraeli, kombinuje v Příbězích o tóze, dýce a magii (Stories of Togas, Daggers, and Magic) historickou detektivku z prostředí starověkého Říma s fantasy a okultními prvky, v nichž vystupuje detektiv Felix zv. Lišák s paranormálními vlastnostmi připomínající Sherlocka Holmese pobývajícího ve starověku.

Stávající přehled není jistě vyčerpávající, ale užitečnou nedávnou sbírkou shromažďující ukázky tohoto žánru je antologie The Black Veil & Other Tales of Supernatural Sleuths, vydaná nakladatelstvím Wordsworth Editions v roce 2009, kterou sestavil Mark Valentine. Mezi dřívější tematické antologie patří také titul Dark Detectives: Adventures of the Supernatural Sleuths vydaný nakladatelstvím Fedogan & Bremer v roce 1998 za redakce Stephena Jonese, a rovněž Supernatural Sleuths: Stories of Occult Investigators z vydavatelství William Kimber z roku 1986, což jest antologie, kterou redigoval známý autor Peter Haining.

Časopis Occult Detective Quarterly (Electric Pentacle Press, 2016) se specializuje na prezentaci široké škály nových okultních detektivních příběhů zasazených do různých časových období, s občasnou pastiší klasických postav tohoto odvětví fantastiky. Od roku 2017 se ODQ přesunul do nakladatelství Ulthar Press. Po tragické smrti Sama Gafforda z Ulthar Pressu se rozhodlo, že redaktoři John Linwood Grant a Dave Brzeski pokračují od čísla 6 ve vydávání časopisu pod pozměněným názvem Occult Detective Magazine. Nyní jej vydává nakladatelství Cathaven Press ve Velké Británii.

℘

---

[1] Ex 22,17.

[2] Jakob Sprenger, Heinrich Kramer: Malleus maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Michal Zítko – Otakar II., Praha 2000.

[3] Ladislav Moučka: Nachaš – Had Mojžíšovy knihy Genesis. O počátku a konci biblického času, návratu ke Stromu života a naději. Půdorys, Praha 2012.

[4] Srv. Fjodor Sologub: Zaklínačka hadů. Stanislav Minařík, Praha 1922.

[5] Dt 18,10-14.

[6] Joseph Sheridan Le Fanu (1814-1873) byl irský prozaik, básník a dramatik píšící anglicky, autor povídek a románů se záhadnými a hrůzostrašnými motivy, jeden ze zakladatelů hororu a detektivního žánru.

[7] Joseph Sheridan Le Fanu: V temném zrcadle. Volvox Globator, Praha 2011.

[8] 1 Kor 13,12. „Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.“

[9] Srv. E. A. Poe: Předčasný pohřeb. Viz Podivuhodné historie. Josef R. Vilímek, Praha 1914.

[10] Wilkie Collins: The Woman in White. All the Year Round, 26 November 1859 – 25 August 1860.

[11] Charles Felix: The Notting Hill Mystery. Saunders, Otley, and Company, 1862.

[12] Seeley Regester: The Dead Letter. Beadle & Company, New York, August – October 1866.

[13] Sax Rohmer: The Dream Detective, Being Some Account of the Methods of Moris Klaw. Jarrold Publishing, London 1920.

[14] Aleister Crowley: The Confessions of Aleister Crowley. Arkana Publishing, 1989, str. 830.

[15] Kompletní sbírka těchto povídek vyšla ve svazku Aleister Crowley: The Simon Iff Stories and Other Works. Wordsworth Mystery & Supernatural Edition, 2012.

[16] Aleister Crowley: Moonchild. Mandrake Press, London 1929.

[17] Dion Fortune: The Secrets of Dr Taverner. N. Douglas, 1926

[18] Arthur Conan Doyle: Poslední případ in Příběhy Sherlocka Holmese. Jota, Brno 1999.

[19] Włodzimierz Bełcikowski: W walce ze złotym smokiem. Biblioteka Domu Polskiego, Warszawa 1925. Włodzimierz Bełcikowski: Tajemnica wiecznego życia. Biblioteka Domu Polskiego, Warszawa 1926.

[20] Dennis Wheatley: The Case of the Red-Headed Women (1943); The Case of the Long-Dead Lord (1943); The Case of the Haunted Chateau (1943); The Case of the Thing That Whimpered (1943).

[21] Algernon Blackwood, S.T. Joshi (ed.): The Complete John Silence Stories. Dover Publications, London 2011. Tento svazek obsahuje všech pět povídek Johna Silence z vydání z roku 1908 a jednu příběh navíc. Povídky, které editoval a informativním úvodem opatřil S. T. Joshi, známý odborník na okultní literaturu, zahrnují A Psychical Invasion, v níž je Silence přivolán do domu, kde zřejmě straší bývalí nájemníci. V povídce Ancient Sorceries se setkává s mužem, který vypráví o podivných zážitcích v malém francouzském městečku, a v povídce Secret Worship je nemocná postava zachráněna před duchovní a možná i fyzickou smrtí. The Nemesis of Fire, The Camp of the Dog a A Victim of Higher Space uzavírají tuto sbírku uhrančivých povídek z žánru weird fiction.

[22] Srv. San: Snivý potápěč v temnotách.

[23] Algernon Blackwood: Vrby. Vyšehrad, Praha 2018.

[24] A.M. Burrage: The Occult Files Of Francis Chard: Some Ghost Stories. Ash-Tree Press, 1996.

[25] William Hope Hodgson: Carnacki the Ghost Finder. Eveleigh Nash, 1913.

[26] Orig. Alan Moore, Kevin O’Neill: The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier. Česky Alan Moore, Kevin O’Neill: Liga výjimečných aneb Příběh několika gentlemanů a jedné sličné dámy. BB art, Praha 2002; a Alan Moore, Kevin O’Neill: Liga výjimečných II. BB art, Praha 2004.

[27] Srv. San: Nevýslovné kulty.

[28] The League of Extraordinary Gentlemen. Režie: Stephen Norrington. USA / Německo / Česko / Velká Británie, 2003.

[29] Jde o další odkaz na Aleistera Crowleyho, beletristické dílo Moonchild.

[30] Michael Reaves, John Pelan: Stíny nad Baker Street. Jota, Brno 2007.

[31] G.W. Thomas: The Book Of The Black Sun. Double Dragon Publishing, 2002.

[32] Guy Adams: Sherlock Holmes a Boží dech. Vendeta, Praha 2021.

[33] Constantine. Režie: Francis Lawrence. USA / Německo, 2005.

[34] Srv. řadu Paul Magrs: The Brenda and Effie Mysteries tvořenou svazky Never the Bride (2006), Something Borrowed (2007), Conjugal Rites (2008), Hell’s Belles (2009), The Bride That Time Forgot (2010), Brenda And Effie Forever (2012), A Treasury of Brenda and Effie (2017), Fellowship of Ink (2017) a A Game of Crones (2020).

[35] Slovní hříčka na God Almighty, Bůh všemohoucí.

[36] Srv. Jorge Luis Borges: Zrcadlo a maska. Odeon, Praha 1989.

[37] Colin Wilson: A Criminal History Of Mankind. Granada Publishing, 1984.

[38] Joscelyn Godwin: Outsider v jednadvacátém století.

[39] Papa Legba je ve vúdú loa – božstvo, duch, astrální bytost.

[40] Frédéric Lenormand: Případy soudce Ti. Deset čínských démonů. Garamond, Praha 2014.

[41] Srv. Dirk Gently’s Holistic Detective Agency. Režie: Paco Cabezas. USA / Velká Británie, 2016-2017.

[42] Simon R. Green: Agenti světla a temnoty. Polaris, Praha 2006.

[43] Hellboy. Režie: Guillermo del Toro. USA, 2004. Hellboy II: The Golden Army. Režie: Guillermo del Toro. USA / Německo, 2008. Hellboy. Režie: Neil Marshall. USA, 2019.

[44] Carlo Ginzburg: Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Argo, Praha 2002.

[45] Jonathan Maberry: Beneath the Skin: The Sam Hunter Case Files. JournalStone, 2016.

[46] The Dresden Files. Režie: David Carson ad. Tvůrci: Hans Beimler, Robert Hewitt Wolfe. USA / Kanada, 2007.