(Trigon, Praha, 2024)
Roman Kořan: Výklad reliéfů pekařství Poilâne
112 stran, Trigon, Praha, 2024, brožovaná
ISBN 978-80-87908-74-7
Roman Kořan (*1977) se dlouhodobě zabývá problematikou judaismu, zvláště židovské mystiky, kde se zaměřuje především na dílo rabiho Jicchaka Lurii. Překládal rovněž hebrejské texty, mj. knihu Aryeha Kaplana Bahir (Malvern, 2008), Chajej ha-olam ha-ba od rabiho Abulafii, Výklad deseti sefirot od rabiho Azriela z Gerony, dále s Markem Čejkou připravil titul Rabíni naší doby. Autority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti (Barrister & Principal, 2010), následoval kabalistický Strašlivý příběh rabiho Josefa de la Reiny (Grimoar, 2015), a pak opět překlad Meditace a Bible od Aryeha Kaplana (Malvern, 2018).
Kniha Výklad reliéfů pekařství Poilâne je věnována sérii symbolických kachlů zdobících fasádu známého pařížského pekařství – řadícího se takto do linie tradičních „příbytků filosofů“ – kterou si objednal jeho majitel Lionel Poilâne a jejichž autorem byl Eugène Canseliet,[1] jediný známý žák Fulcanelliho.[2] Reliéfní výzdoby se ujal keramik Pierre Mestre. Pekař byl horoucným žákem Hermovým a velice dobře si uvědomoval paralelu mezi pekařským uměním a uměním Velkého díla. Limojon de Saint Didier napsal text Hermetický triumf, citovaný v Canselietově knize Alchymie vysvětlená na svých tradičních textech,[3] v němž uvádí analogii mezi přípravou chleba a alchymickými operacemi a upozorňuje rovněž na keramickou výzdobu tohoto pekařství:
„Již filosof diplomat Velkého století, mluvící jménem všech těch, kteří ho předcházeli, nám upřesnil, že tajný oheň zasahuje od jednoho kraje Velkého díla k druhému, tedy do všech jeho delších i kratších částí, z nichž se skládá. Přirovnává je k různým činnostem, jimiž prochází pšeničné zrno až do pekárny, a stručně, ale přesně je vyjmenovává:
»Neboť tak, jako se neživíme pšenicí v podobě, v níž ji poskytuje příroda, ale musíme ji rozemlít na mouku, oddělit od ní otruby a uhníst ji s vodou, aby mohl být utvořen chléb, který se musí péct v peci, aby byl vhodným pokrmem, tak i my bereme kámen, rozdrtíme ho, tajným ohněm z něj oddělujeme to, co je zemité; sublimujeme ho; rozpouštíme ho vodou z moře Mudrců; pak tento jednoduchý přípravek vaříme, aby z něj vznikl svrchovaný lék.«
Se stejnou pozorností je třeba číst i následující stránku, kde Eudoxos svému žákovi Pyrofilovi dále vysvětluje pozoruhodnou paralelu prastarého postupu přípravy dvou chlebů, z nichž jeden je určen pro tělo a druhý pro duši. Jde o vztah, který dostačuje k pochopení, proč jednoho pařížského pekaře okouzleného univerzálním egregorem napadlo před několika lety nechat svůj obchod na bulváru de Grenelle ozdobit zvenčí. Tyto glazované dlaždice nabízejí symbolické výjevy související s výrobou chleba a jsou nenápadně doplněny detaily převzatými z Vědy; ty staví do harmonie práce jednoho s pracemi druhého.“
Canselietovo podání Mutus liber zde není uváděno namátkou. Autor naň odkazuje již v první kapitole Ženská a mužská hlava, naznačujících rodiče Díla, síru a merkura, Slunce a Lunu, oheň a vodu. Ženský čepec se pojí s pohádkou O červené karkulce, což v této souvislosti jistě čtenáře ponoukne k přibrání Bernarda Rogera k podrobnějšímu studiu, a to i vzhledem k postavě vlka.[4]
Kontemplace nad touto prostovlasou ženou je evokativní, vycházeje z řecké podoby slova πλέκω, a též latinského plectó (str. 10), kde pléko má význam „splétat, proplétat, zaplétat, vplétat“, viz kupř. Mt 27,29; Mk 15,17; J 19,2. Po upozornění a delším rozjímání přišla na mysl pasáž o třech propletených srpcích pod korunou s devísou, jíž se holedbal turecký sultán: DONEC TOTUM IMPLEAT ORBEM, totiž „Dokud nenaplní celý svět.“ Znamená „plození, pokolení“ či chloubu a odkazuje na lilii, „Fleur-de-Lis“, posvátný symbol chaldejského původu převzatý Egypťany, kteří jej přetvořili v božského „skarabea,“ emblém „lunárního boha.“ Má své pokračování v onom mysticky nádherném znamení Francie, jímž jest ženská „lilie“ (cop) nebo „Lis“. Lilie, přepásaná (korunou), je totiž rovněž tvořena třemi stvoly (srpky).
Oslí hlavy poskytne řadu námětů stran frází v lidové mluvě, jakož i v nadávkách jako „Oslí hlavo!“, „Ty jsi ale osel!“, „tvrdohlavý jako osel“, což vypovídá o tom, že se tento obraz vztahuje buď k projevům vůle/svévole, nebo slaboduchosti. Dalším aspektem je zjevení toho, co dříve bylo skryté, např. cestou kondenzace nebo osvícením.[5]
Kvůli podobnosti slov λύχος (vlk, fr. loup) a λύχη (úsvit) vysvítá, že vlk jest nějak spojen se světlem, a jsou-li „světla“ v myslivecké latině „oči“, pak alchymické úsloví, že „vlk vidí“,[6] naznačuje „zviditelňování“ věcí vědomí dříve skrytých či nedosažitelných. Nabude pak významnosti, že alchymisté nazývali svou prvotní materii jménem „šedý vlk“, fr. loup gris. Lupenka je jistou formou svlékání kůže, k němu také musí operatér sáhnout, shodit staré roucho a odít se do nového, nemá-li být ošálen výchozí hmotou, leč naopak poznat prima materia. Patří se tu připomenout verš: Et transfiguratus est ante eos; et resplenduit facies eius sicut sol, vestimenta autem eius facta sunt alba sicut lux, tj. „A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“[7]
Černý vlk prochází putrefakcí, získává nový heraldický klenot, šedou kožešinu, po níž se s příchodem do té doby skrytého ohně odívá zelenou, již dává na odiv a jež jest proměněným, tj. pročištěným ohněm nesoucím mj. telurickou elektřinu, jak obecně vnímáme příchod rytíře Jara.
Závěrem si dovolme vzletnou myšlenku, že je-li třeba víno, řec. οἶνος, oinos, nechat zkvasiti (pythó) v sudu (pithos), aby bylo přivedeno ke svému dokonalému stavu, pak náš nosič, soumar, byl označován ve starém Řecku slovem ὄνος, což zachycuje potřebu spoutat volatilitu Ducha, aby se nerozpínal a nespěl k inflaci, a byl mu naložen úděl, aby sloužil ku povznesení právě tak, jako povznáší víno. V eolické řečtině byla tato ušlechtilá tekutina zvána ϝοῖνος, woinos, což se také překládá jako „červený, purpurový“, woinos však znamená i „překroutit, přeměnit, náhlý obrat, ovinout, plést“ atd.
Sloveso ʹasaph, tvořící základ jména Persefoné, znamená „vzít, unést, sbírat obilí, vinné hrozny, shromažďovat“ aj. Král v Kalydonu jmenoval se Oineus,[8] Οἰνεύς, a od Dionýsa obdržel první vinnou révu. A hrozen nazýval se σταϕύλή ἡ. Váhy s visutým závažím na místě jazýčku nebyly vlastně nic jiného než váhy s krokvicí, která má olovnici — a taková olovnice nazývala se σταϕύλη ἡ. Tyto nástroje zní jistě povědomě našim bratrům svobodným zednářům. Ony váhy jsou právě váhy soudu záhrobního nad zemřelým.
Další úvahy na toto téma přenecháme těm zvídavějším z řad p.t. čtenářstva.
Na str. 32 doporučujeme nepřehlédnout zmínku o rostlině móly, řec. μῶλυ, s jejím černým kořenem a bílým květem, neb vše z temnot ku světlu spěje, a Homér v eposu Odyssea k tomu uvádí, že Hermés dal Odysseovi svou bylinu, aby ho ochránil před jedem a kouzly Kirké, když se vydal do jejího paláce zachránit své přátele. Vyrostla z krve obra Pikola, jehož na tom ostrově zabil Hélios, otec a spojenec Kirké, když se ji obr pokusil napadnout. Název byl odvozen z řec. malos, tj. „tvrdý“, neb urputný byl souboj s tímto obrem. Homér popisuje móly těmito slovy:
„Kořen byl černý, zatímco květ bílý jako mléko; bohové zvou tu rostlinu móly, Nebezpečná pro smrtelníka, chce-li ji vytrhnout ze země, nikoliv však pro nesmrtelné bohy. Protože ti jsou všemocní.“
Tak ji i líčí Ovidius ve 14. knize Proměn: „Bílý květ s černým kořenem“.
Černý kořen měla květina kvůli barvě krve zabitého obra a květ bílý buď kvůli Slunci, které ho zabilo, nebo kvůli tomu, že Kirké zbledla hrůzou.
Dočteme se tu také o „řízeném ohni“, fr. feu géré, což se váže k rostlině zvané kapraď samec, fr. fougére mâle, vyskytující se na vlhkých (humidních) místech bohatých na humus (černá hmota).
Čtveřici kachlí zasvěcených rolnickým pracím, konkrétně Orbě, najdeme od str. 43. Účelem orby jest obracení obtížně zpracovatelné a přílišně kompaktní skývy po sklizení předtím na ní pěstované plodiny, která odebrala ze svrchní její vrstvy živiny, a právě orbou dostane se to dolní na místo horního, a to horní na místo dolního. Jistě vám to něco připomene…
A tuto, společně se zaoráváním chlévského hnoje, přistupuje hermetický axiom: Corruptio unius est generatio alterius, tedy „shnití jednoho je zplozením jiného“.
Na str. 49 čteme: „O orbě se zmiňuje i Michael Maier v Prchající Atalantě (emblém VI., str. 90-65), kde zoranou půdu přirovnává k bílé listnaté zemi nebo zemi z lístků, jejíž jiným obrazem je otevřená kniha.“ [Správně má být „jejímž“ místo „jejíž“.]
Po orbě následuje Setba, str. 50n, fr. semis, lat. satio, řec. σπόρος. Obliba pozdějších zednářů užívat při odívání alespoň částečně semiše souvisí právě s Rozsévačem a úkonem setí. Semiš nebo velur, fr. velours, je kůže upravená broušením na rubové straně a vyznačuje se vlasem, takto jemnou „chlupatostí“, název odvozuje se ze staroprovensálského velos, z lat. villosus, tj. „huňatý, chlupatý, drsný“. Spory, jinak výtrusy, jsou součástí životního cyklu bakterií, rostlin, zejména již zmíněné kapradiny, ale i mechů, slouží k rozšiřování a přežívání i v nepříznivých podmínkách, a to po dlouhou dobu, nadto nevykazují gravitropismus, tedy nemají mechanismus zajišťující, že nadzemní orgány lnou ke světlu, kdežto kořeny k zemi.
Aleistera Crowleyho Kniha lží obsahuje kapitolu „Namočené koňské žíně“ s odkazem na středověkou tradici, že namáčením koňských žíní vzniká had, který je hieroglyfickým znázorněním semene, zejména v gnostických a egyptských emblémech. Hermés je totiž i bůh ohně, což se tak často neuvádí, zvláště pak toho, který se rozdělává na cestách (proto Crowley mluví o „jízdě vozem“), tedy ohně vznikajícího třením.
Kdo zaseje, též sklízí, tato činnost jest obsahem kapitoly Sklizeň – žně. Dopřejeme si rozkrývání dalších smyslů, jež nabízí řecké slovo pro „sklizeň pšenice“, πυραμητός, např. pro podobnost s πῡρᾰμῐ́δος, genitivem z πῡρᾰμῐ́ς, „pyramida“, z egypt. pr-m-ws, což se někdy překládá jako „ten, který přichází z výšin“.
Pak dojde na Mlácení obilí, jež se odehrává na mlatě. Osiris a jeho smrt, za níž stojí Set, kdy jeho tělo rozbije palicí na sedmdesát dva kousků.
Bělost bohyně Σιτώ, „té ze zrní“, nebo samotné Bílé bohyně, se zjevuje, když do procesu vstoupí Mlýnský kámen, mlýn mudrců, rozpouštědlo filosofů, vitriol, jinak též mramor, síto či hmoždíř.
Příprava těsta už je jednou ze závěrečných fází „nočního umění“, takto „toho, co se děje ve skrytu“, a pekař je tím, kdo řídí vývoj všech procesů a dějů za požadovaným účelem – upečením chlebu. Bez tetragrammatonu bychom toto dílo neuzavřeli. Viz k tomu soupis živlů na str. 71.
Následuje Hnětení těsta, což příhodně ilustruje stránka z traktátu Aurora consurgens, a pak Pečení chleba, k čemuž patří pozoruhodná poznámka, že „po vytažení z pece chléb zvláštně píská“, řec. σφύριγμα, nebo „syčí“ jako had, podobně jako syčí a hvízdá Papinův hrnec, když obsah v nádobě dosáhne určitého tlaku a zvěstuje blížící se dohotovení kuchařského díla, a připomeňme i příběh M. R. Jamese Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu o staré bronzové píšťalce, nalezené v troskách templářského preceptoria, a související s Ódinem, který podle germánského folklóru v nočních lesích vypouštěl duše mrtvých na „divokou honbu“, jak Jung cituje Nietzscheho sen o divokém a tajemném lovci, který zahvízdal na píšťalku tak silně, že ztratil vědomí. Kmen Elgonyiů uctívají kromě slunce ještě ayík, jenž přebývá v zemi a je to „šejtán“ (ďábel). On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec z tohoto kmene pak zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše. Podobá se to duchu básně Časování faráře Milana Mrázka ze sbírky Můj otazník z 20. 12. 55 s pohanským nádechem „vše-tečnosti“:
„mé ‚jsem‘ je strom a hole strmí v čase / leč naše ‚my‘ je dobrodružná jízda / ač vítr ‚oni‘ peřejemi hvízdá / náš duál kvete v prapodivné kráse“.[9]
Krájení chleba. Na posledním kachli vidíme ženu v prostých šatech, zato se zlatou korunou na hlavě, sedící na velké dřevěné knížecí stolici, a v ruce drží kulatý, dozlatova upečený bochník, na němž je vyrytý čtverec a ona z něj nožem vykrajuje trojúhelníkový krajíc, což spolu se základnou čtverce tvoří písmeno A nebo trojúhelník (symbol) ohně ve čtverci. Tato Božidara je Alchymie rozdávající svou krmi sedmi (planetárním či metalickým) dětem.
Synu, chceš-li nám porozumět, uvažuj moudře o smyslu našeho učení a rozjímej o něm.
*
Na str. 93 najdeme bibliografii a konečně pak od str. 97 veledůležitou obrazovou přílohu, tolik potřebnou k rozkrytí dalších tajemství, o nichž se v pekařství Poilâne reliéfně vypráví.
Opus bonum.
∴
[1] Viz např. Eugène Canseliet: Mutus liber. Němá kniha alchymie s komentáři Eugèna Canselieta a Pierra Dujolse. Malvern, Praha 2019.
[2] Fulcanelli: Příbytky filosofů. Trigon, Praha 1996, a Fulcanelli: Tajemství katedrál a esoterický výklad hermetických symbolů Velkého Díla. Trigon, Praha 2023.
[3] Eugène Canseliet: Alchymie vysvětlená na svých tradičních textech. Malvern, Praha 2014, str. 159.
[4] Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005.
[5] Srv. Bernard Roger: Objevování alchymie, str. 141n.
[6] Ibid., str. 51, obr. vpravo.
[7] Mt 17,2.
[8] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905, str. 48-59.
[9] Milan Mrázek: Na okraji. Eman, Benešov 2004.
