Obrácení sv. Pavla

Kázání 25. 1.

Surrexit autem Saulus de terra, apertisque oculis nihil videbat (Sk 9,8)

Tato slova, která jsem řekl latinsky, píše sv. Lukáš ve svém evangeliu a mluví takto: „Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl.“ Mně se zdá, že to slůvko má čtverý smysl.

Jeden je tento: když vstal ze země, viděl otevřenýma očima Nic, a toto Nic byl Bůh; když uviděl Boha, říká tomu Nic. Druhý smysl: když vstal, neviděl nic než Boha.

Třetí: ve všech věcech neviděl nic než Boha.

Čtvrtý: když uviděl Boha, viděl všechny věci jako nic.

Předtím už pověděl, jak náhle přišlo světlo z nebe a srazilo ho k zemi. Všimněte si, že říká: přišlo světlo z nebe. Naši nejlepší mistři říkají, že nebe má světlo v sobě samém, a přece nesvítí. Také slunce má v sobě světlo, jenže svítí. Také hvězdy mají světlo, ovšem přijaté.

Naši mistři říkají, že oheň ve své jednoduché a přirozené čistotě a na svém nejvyšším místě nesvítí. Jeho přirozenost je na tom místě tak ryzí, že ji žádné oko a žádným způsobem nemůže spatřit. Je tak jemná a odcizená očím, že kdyby byla zde a před očima, zrak by se jí nemohl dotknout. Ale na nějaké cizí věci, která ho přijala, jako je kus dřeva nebo uhlík, tam je oheň dobře vidět.

Světlem nebes rozumíme to světlo, které jest Bůh a které žádný člověk svými smysly nemůže pojmout. Proto říká svatý Pavel: „Bůh přebývá v nepřístupném světle.“ To jest: Bůh je světlo, k němuž není žádný přístup. K Bohu není žádný přístup. Kdo teprve vychází a přibývá v milosti a světle, ten se ještě nikdy k Bohu nedostal. Bůh není přebývající světlo, ale člověk k němu musí přibýváním dojít. V tom přibývání Boha vidět není. Má-li být Boha vidět, musí se to stát v takovém světle, které je Bůh sám. Jeden mistr říká, že v Bohu není žádné „méně“ a „více“, žádné „to“ ani „ono“. Dokud k němu přicházíme, nevstupujeme dovnitř.

Říká, že ho „obklopilo světlo z nebe“, a míní tím, že obchvátilo celou jeho duši se vším všudy. Jeden mistr říká, že v tomto světle vyrážejí vzhůru všechny duševní síly: jak vnější smysly, kterými vidíme a slyšíme, tak i vnitřní, kterým říkáme myšlenky. Jak daleko ty sahají a jak vznikají z ničeho nic, to je div: na něco za mořem mohu pomyslet stejně dobře jako na něco, co je přede mnou. Nad myšlenkami je rozum, který ještě hledá. Obchází všude kolem a hledá, naslouchá tu a tam, bere a zase pouští. Ale nad tím rozumem, který hledá, je jiný rozum, který nehledá, nýbrž spočívá ve své ryzí a jednoduché podstatě bytí, pojaté v onom světle. Říkám vám, že v tomto světle se povyšují všecky síly duše. Smysly vyrážejí do myšlenek tak vysokých i bezedných, že to ví jen Bůh a duše. Naši mistři říkají a je to těžká otázka – že ani andělé neznají myšlenky, pokud nevyrazí výš do hledajícího rozumu a rozum, který hledá, nepřeskočí do toho rozumu, který nehledá, nýbrž sám v sobě jest ryzí světlo. Toto světlo do sebe pojímá všecky síly duše. Proto říká, že „světlo nebes ho obklopilo“.

Jeden mistr říká: žádná věc, z níž něco vyvěrá, nemůže přijímat od věcí nižších. Bůh vyvěrá do všeho stvoření, a přece zůstává stvořením nedotčen. Nepotřebuje je, Bůh dává přírodě (přirozenosti), aby působila, a jejím prvním dílem je srdce. Proto tvrdili někteří mistři, že duše je celá v srdci a odtud vylévá život do všech ostatních údů. Tak to není. Duše je celá v každém jednotlivém údu. Je jistě pravda, že její první dílo je v srdci. Srdce je uprostřed, chce být chráněno ze všech stran, a jako nebe není pod žádným cizím vlivem a nic od ničeho nepřijímá, neboť má všecky věci v sobě. Dotýká se všech věcí, a samo zůstává nedotčeno. Dokonce ani oheň, jakkoli je vysoký na svém nejvyšším místě, přece se nebe nedotýká.

„V oslnění byl sražen na zem a jeho oči se otevřely, takže viděl otevřenýma očima všecky věci jako nic. A když viděl všecky věci jako nic, uviděl Boha.“

Dávejte pozor, co říká duše v knize lásky: „Po celou noc jsem hledala na svém lůžku toho, koho miluje má duše, a nenašla jsem ho“ (Pís 3,1). Hledala ho v lůžku, to znamená: kdo lpí nebo závisí na něčem, co je pod Bohem, toho lůžko je příliš úzké. Všechno, co Bůh může stvořit, je příliš úzké. Říká: „Hledala jsem ho po celou noc.“ Není noc, která by neměla žádné světlo; jenže je zakryté. Slunce svítí v noci, ale je zakryté. Ve dne svítí a samo zakrývá všecka ostatní světla. Stejně i Božské světlo, které zakrývá a přehlušuje ostatní světla. Cokoli hledáme mezi stvořeními, to je všecko noc. Chci říci, že cokoli se snažíme nalézt na jakémkoli stvoření, to je všechno stín a to je noc. Dokonce ani světlo nejvyššího z andělů, jak je vznešené, přece duši neposvítí. Cokoli není tím prvním světlem, je všechno tmavé a je noc. S tím Boha nenajde.

„Tu jsem vstala a hledala ho všude, běhala širokými a úzkými ulicemi. Našli mne strážníci (to byli andělé) i ptala jsem se jich, zda neviděli toho, koho miluje má duše. A oni mlčeli.“ Asi ho nedovedli pojmenovat. „Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem toho, koho miluje má duše.“ O tom malém a drobném, co jí bránilo, že ho nemohla najít: o tom jsem už také vícekrát mluvil. Komu nejsou všechny pomíjivé věci malé a jako nic, ten Boha nenajde. Proto říká: „Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem, koho jsem hledala.“ Když se Bůh promítne a vleje do duše, přijímáš ho jako nějaké světlo, nějaké bytí nebo nějaké dobro. Poznáváš-li o něm ještě něco, pak to není Bůh. Vidíte, to malé je třeba přejít, všechny přídavky a přívlastky odstranit a poznat Jednoho Boha. Proto říká: „Když jsem odešla kousek dál, našla jsem toho, koho miluje má duše.“

My také stále říkáme: koho miluje má duše. Proč však říká ona: koho miluje má duše? Ten je přece vysoko, vysoko nad duší, proto nemohla jmenovat, koho miluje. Jsou čtyři věci, proč ho nejmenovala. Jedna věc je, že Bůh nemá jméno. Kdyby mu byla měla dát jméno, musela by tím něco zamýšlet. Neboť Bůh je nade všechna jména a nikdo nemůže dospět k tomu, aby Boha vyslovil. Druhá věc je to, že kdykoli celá duše s láskou vplyne do Boha, neví o ničem než o lásce. Myslí si, že ho všichni lidé znají tak jako ona. Diví se, že někdo ještě poznává něco jiného než Boha samého. Třetí důvod je, že neměla tolik času, aby ho jmenovala. Nemohla se na tak dlouho obrátit od lásky, samou láskou nebyla schopna jiného slova než „miluji“. Čtvrtý, že si asi myslela, že žádné jiné jméno nemá než „láska“. „Láska“ tu znamená všechna jména. Proto říká: „Vstala jsem a hledala ho široko a daleko. Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem, koho miluje má duše.“

„Pavel vstal ze země a otevřeným očima nic neviděl.“ Nemohu vidět, co je jedno. Neviděl nic: to byl Bůh. Bůh je Nic, a Bůh je jedno. Co je něco, to je také nic: Co je Bůh, to je úplně. Proto říká jasný Dionýsius, kdykoli mluví o Bohu: „Je nad bytím, je nad životem, je nad světlem.“ Nepřikládá mu to ani ono a chce tím říci, že je nevím co, vysoko, vysoko nad tím. Kdo vidí něco a něco poznává, to není Bůh. Proto Nic, že není to ani ono. Kdo říká, že Bůh je zde nebo tam, nevěřte mu. To světýlko, které Bůh jest, svítí v temnotě. Bůh je pravé světlo: kdo je chce uvidět, musí být slepý a musí Boha zbavit každého „něco“. Jeden mistr říká: kdo mluví o Bohu v nějakém podobenství, ten o něm nemluví ryzím způsobem. Ale kdo mluví o Bohu v ničem, ten o něm mluví vlastním způsobem. Když duše vstoupí do jednoho a vejde tam v naprosté zavržení sebe samé, nalezne Boha jako v nějakém Nic. Jednomu člověku se zdálo – byl to bdělý sen – že otěhotněl ničím, jako žena dítětem, a v tom nic se zrodil Bůh, to byl plod onoho nic. Bůh se narodil v tom Nic. Proto říká: „Vstal ze země a otevřenýma očima viděl nic.“ Viděl Boha, když všechna stvoření nejsou nic. Viděl všechna stvoření jako nic, protože podstatu všech stvoření měl v sobě. Je bytí, které má všechna bytí v sobě.

Když říká: „viděl nic“, myslí ještě další věc. Naši mistři říkají: kdokoli něco poznává na vnějších věcech, do toho musí cosi padnout, přinejmenším nějaký dojem. Chci-li získat obraz nějaké věci, třeba kamene, vnímám do sebe to nejhrubší, co jsem zvenčí sejmul. Když to ale pak je v základu mé duše, v tom nejvyšším a nejvznešenějším místě, je to tam jen jako obraz. Kdykoli má duše poznává něco zvenčí, přichází do ní něco cizího. Kdykoli poznávám stvoření v Bohu, přichází do mne jen Bůh sám, neboť Bůh není nic než Bůh. Když tedy poznávám všechna stvoření, nepoznávám nic.

Uviděl Boha, neboť všechna stvoření nejsou nic.

Za třetí, proč viděli nic: to nic byl Bůh. Jeden mistr říká: všechna stvoření jsou v Bohu jako nic, neboť on má bytí všech stvoření v sobě. Je podstatné bytí, které má všechno bytí v sobě. Jeden mistr říká: do všeho, co je pod Bohem, ať je mu to sebe blíž, vchází něco cizího. Jeden mistr říká, že anděl poznává sebe i Boha bez zprostředkování. Kdykoli poznává něco jiného, padá do něho kousek cizího, nějaký dojem, ať je sebemenší. Máme-li poznat Boha, musí se to stát bez zprostředkování, aby do nás nepadlo něco cizího. Poznáváme-li Boha v tomto světle, musí to být vlastní poznání, zbavené všeho ostatního, kam nemohou pronikat stvořené věci. Pak poznáváme věčný život bez všech prostředků a zprostředkování.

„Když neviděl nic, uviděl Boha.“ To světlo, které je Bůh, se vylévá a činí temnými všechna světla. O tom mluví Job: „Přikazuje slunci, aby nesvítilo, a uzavřel hvězdy pod sebou jako pod pečetí“ (Jb 9,7). Protože byl obklopen světlem, neviděl jinak nic, neboť všechno v jeho duši mělo co dělat s tím světlem, které je Bůh, takže nemohlo vnímat nic jiného.

A to je pro nás dobré poučení, neboť kdykoli se staráme o Boha, máme málo starostí zvenčí.

Čtvrté, proč nic neviděl: světlu, které je Bůh, není nic přimíšeno, žádná příměs do něj nepadne. To je znamení, že viděl pravé světlo, které není ničím. Tím světlem nemyslí nic jiného, než že otevřenýma očima neviděl. Tím, že nic neviděl, viděl Božské nic. Svatý Augustin říká: „Když neviděl, uviděl Boha.“ Svatý Pavel říká: „Kdo jinak nic nevidí a je slepý, vidí Boha.“ Proto říká svatý Augustin: „Protože je Bůh pravé světlo a opora duše, protože je jí blíž než ona sama sobě, proto kdykoli se duše odvrátí ode všech vzniklých věcí, musí v ní nutně svítit a zářit Bůh.“

Duše nemůže cítit lásku ani úzkost, neví-li z čeho. Když duše nevychází mezi vnější věci, vrátila se domů a přebývá ve svém jednoduchém a čistém světle: tam ani nemiluje, ani nemá úzkost a strach. Poznání je pilíř a základ všeho bytí. I láska se může opřít jen o poznání. Kdykoli je duše slepá a nic jinak nevidí, vidí Boha, a tak to musí být.

Jeden mistr říká: Oko ve své největší čistotě, když v sobě nemá žádnou barvu, vidí všechny barvy; nejen samo o sobě, ale i když je v těle, musí být bez barvy, má-li rozeznávat barvy. Cokoli je bez barvy, tím lze vidět všechny barvy, i kdyby to bylo dole na nohách. Bůh je takové bytí, které v sobě nese všechno bytí. Má-li se duše seznámit s Bohem, musí být slepá. Proto říká: „viděl nic“, z jehož světla je všechno světlo a z jehož bytí je každé bytí. O tom mluví nevěsta v knize lásky: „Když jsem odešla kousek dál, našla jsem, koho miluje má duše.“ Ten kousek, co odešla, to byla všechna stvoření. Kdo se jich nezbaví, Boha nenajde. Míní také: ať je to, čím poznávám Boha, sebemenší a sebečistší, přece to musí pryč. Dokonce i když to světlo, které je skutečně Bůh, beru tak, jak se dotýká mé duše, je to špatně. Musím je brát tam, kde vyvěrá. Světlo nemohu dobře vidět tam, kde svítí na stěnu: musím obrátit oko tam, odkud vychází. A dokonce i když je beru tam, odkud vychází, musím být ještě zbaven toho vycházení samého: nemám je brát, ani jak se dotýká, ani jak vychází, ani jak se samo v sobě vznáší, neboť to všechno je ještě (určitý) způsob. Boha musíme brát jako způsob beze způsobu a bytí bez bytí, neboť on nemá žádný způsob, není žádným způsobem. O tom mluví svatý Bernard: Kdo tě chce poznat, Bože, musí tě měřit bez míry.

Prosme našeho Pána, abychom dospěli k tomu poznání, které je úplně bez způsobu a bez míry. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

*

© okultura, MMVI

Uložit