(Malvern, Praha 2019)
Mutus liber. Němá kniha alchymie s komentáři Eugèna Canselieta a Pierra Dujolse
152 stran, Malvern, Praha 2019, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-140-6
Francouzský badatel v oblasti alchymie Eugène Canseliet (1899-1982) se českému čtenáři představil jako autor zasvěcených úvodů ke dvěma Fulcanelliho dílům: Tajemství katedrál (Trigon 1992) a Příbytky filosofů (Trigon 1996). V roce 2014 vydalo nakladatelství Malvern Canselietovo samostatné dílo nazvané Alchymie vysvětlená na svých tradičních textech, které sepsal a publikoval jako své opus finalis. Uvedené práce představily Canselieta především jako zkušeného i originálního vykladače tradičních alchymických textů.
Mutus liber představuje další Canselietův interpretační dar, kterým byla jeho schopnost vykládat alchymickou ikonografii zasvěceně i s nadhledem, a sám často zdůrazňoval, že pro pochopení skutečné hloubky a smyslu alchymické nauky je nezbytná vlastní laboratorní práce.
Snový sestup a ponoření do merkuriálního moře
Hned první tabule nás uvede do alchymického komiksu nepostrádajícího vtip, napětí, akčnost, skryté i zjevné děje, a zejména poselství. Zříme na ní noční nebe ozářené couvající Lunou, poseté deseti hvězdami, a úplně dole vpravo alchymistu opřeného o velký kámen a usínajícího na skalnatém mořském pobřeží, na němž v protikladu k fázi nebeského tělesa dochází snad přílivem, snad potopou, k náhlému přelití moře na pevninu, zaplavujícího vše v dosahu, tedy samozřejmě i našeho spáče. Vypadá to, že je pod nebeskou ochranou, neb po žebříku sestupující andělé dují do trub, aby jej probudili. Výjev jest orámován trnitými ratolestmi šípkové růže s dvěma květy mystické či božské lásky, z nichž ten vlevo se teprve chystá rozkvést, kdežto ten vpravo už je v plném květu.
Právě rozpoutaný vodní živel svědčí o erupci nevědomí, zatímco žebř odkazuje Jákobův sen:
„I viděl ve snách žebřík stojící na zemi, a vrch jeho dotýkající se nebe: anděly také boží vstupující a stupující po něm.“[1]
V alchymii je kámen Jákobův oblíbeným symbolem filosofického kamene, jenž jest rovněž kamenem zpracovávajícím magické sny. Andělé vyzývají Jákoba, aby vystoupil na žebř a započal opus.
Druhá rytina z Mutus liber představuje incestní dostaveníčko alchymisty a jeho „mystické sestry“ (soror mystica) klečících po obou stranách pícky obsahující zapečetěnou fiólu. Jeho gesto naznačuje modlení, kdežto mystická sestra ukazuje po rozhrnutí opony směrem k horní polovině rytiny. Tam se odehrává složité drama s prima materia v hlavní roli během separace do čtyř elementů (andělé spočívají nohou na suché zemi). Magický východ slunce za chladného prvního jitra na zemi. Probouzející se láska mezi Sol a Lunou, symbolickými ekvivalenty muže a ženy ve spodní části tabule. Regresivní proud navrací milence na dno mořské (Neptun ve fióle) a do říše dětství (po boku vládce moře je Sol a Luna s dětským vzezřením).
Jungův objev ženského „produchovňujícího“ komplexu mužského nevědomí jej vedlo k definici animy jakožto psychologické funkce, podobně u Freuda já (ego) a nadjá (superego). Anima podle něj usměrňuje dynamiku pohlavního pudu, jenž může být adresován reálné ženě jakožto objektu lásky nebo při zkoumání svého nitra stažen do katexe[2] (dodání impulsu) ideální ženy či animy. V onom druhém případě se funkce animy uplatňuje v imaginačních a kreativních činnostech, u předtuchy a při změnách nálady.
Sublimační účinky animy na pohlavní pud lze snadno demonstrovat během dospívání a uplatňují se při rozlišování mezi „sexem“ a „láskou“. Podobnou neutralizaci či sublimaci lásky vidíme na třetí tabuli v podobě romantické voyage d’amour alchymisty a jeho sestry. Na obrázku vidíme separaci Sol a Luny (po okrajích vpravo a vlevo) z moci Jupitera usazeného na orlovi a na oblaku. Dopad Jupiterova zásahu spočívá v rozlišení prostoru Sol a Lunou do čtyř elementů a jejich klidnou vzájemné působení na proces vegetativního růstu. Venuše (Juno) s pávem a dívka s květinami představuje Matku Zemi, ovečka a býk potvrzují jarní a svěží procesy rozvíjející se pod ochranou Jupitera. V ústředním kruhu hází tato sestra udičku mořskému muži jedoucímu na mušli tažené dvojhlavým mořským koníkem. Tato postava je totožná s Neptunem nesoucím svůj trojzubec. Dole je situace zcela opačná: alchymista se tam pokouší na rybářský prut s vlascem chytit mořskou pannu. Jak naznačuje gesto pravou rukou, toto líčení návnady je obdobou toho, o co se snaží jeho sestra. A zase v protikladu k němu levou rukou drží ptačí klícku, zatímco pravou se snaží chytit do sítě ptáky.
Jung[3] vykládá pochody zobrazené na této tabuli jako vyjádření sublimace sexuálního instinktu. Neptun tažený mořskými koníky jest symbolem anima alchymické ženy, již rovněž představují „spirituální“ ptáci lapení do její sítě, podobně je mořská panna symbolem alchymistovy animy, kterou zosobňuje Venuše a „duše“ v universu ovládaném Jupiterem. Adept a jeho sestra šli na ryby během voyage d’amour, kdy je sex pociťován jako „duševní láska“.
Čtvrtá rytina vyjevuje lásku, která vzplanula mezi adeptem a jeho sestrou během jarních měsíců. Býk a beran rozběhnutí proti sobě jsou ovládáni Venuší a Marsem, v jejichž kardinálním znamení milenci sbírají „májovou rosu“ z plachetek napnutých na louce. Vlhkost obdařenou klíčivostí shromažďují ždímáním do díže, a z této prima materia vyrábějí kámen filosofů a plodí dítě vzešlé z jejich spojení, jak to vidíme i na následujících obrazech.
O rytině páté. Alchymista a jeho sestra začínají se sublimací posbírané rosy a když se voda z této prima materia začne v zahřívané retortě odpařovat, pára následně kondenzuje v chladiči do destilační baňky, kterou drží sestra, a pak dále odkapává do alchymistova jímadla slujícího „lapka“, jak to vidíme v horní řadě obrázků. Po destilaci vyzvedne destilační baňku, aby jeho sestra mohla začít sbírat stříbrná zrnka usazená na dně nádoby, což zobrazuje prostřední řada.
Stříbrorodou vlastnost tohoto destilátu zdůrazňuje erb s půlměsícem hned vedle fióly v ruce Měsíčníka s hladovým dítětem přivinutým k ňadrům a zřejmě se domáhajícího lunárního mléka z prsu označeného srpkem. Matoucí je nahá postava, zejména pro svoji korpulentnost, podivně krátký vlas, působícího spíše dojmem krátce střižené a bujné kštice, a to i ve srovnání s ženou vlevo. Dále se totiž u této postavy odkazuje na Lunu přijímající tuto stříbřitou esenci ve fióle z rukou sestry. Luna má totiž podivně maskulinní tělo, nadto vystupuje jako matka kojící dítko, jímž jest Sol.
Pozoruhodný je i způsob, jakým dítě lne k lunárnímu tělu, je v něm sexuálnost i symbióza, jako by se s ním mělo rozpustit. Na spodním pásu přelévá alchymista destilovanou vodu do nádobek, aby podstoupily nový destilační proces sublimace v tlakovém hrnci údajně vynalezeným ve 2. století alchymistkou Marií Židovkou (Prorokyní) v severní Africe, jemuž se dostalo označení kerotakis, což je aparát zajišťující zpětné proudění. Zatímco drží jednu reagenční láhev ze stojanu na zkoumavky, a sestra do ní nasazuje zatmelenou kondenzační zátku, mezitím se oheň v aparátu se zpětným prouděním rozhořel naplno. Skrytou totožnost Luny a sestry odhalují maskulinní rysy převzaté posledně zmíněnou po odhalení symbiotických transformačních mystérií, které spatřujeme v prostřední řadě.
Na šesté tabuli vidíme zlatodějství aneb výrobu červené tinktury poté, co proběhla destilace lunárního stříbra, čí bílé tinktury (viz předchozí obraz). Kondenzované páry ze zahřívané nádoby se srážejí v jímadle, takže v prostřední řadě už se v sušicí retortě objevil „zlatý květ“. Látku takto vyrobenou seškrabává sestra do fióly, již alchymistovi předvádí Sol čili Foebus Apollon, zasahující zde podobně jako na předcházející tabuli u maskulinní Luny. Po příchodu druhé rodičovské postavy, merkuriálního dítěte, nastal pravý čas ku zplození filosofického syna v nádobě. Pokus o konjunkci slunce a měsíce slavnostně zahájen mystickou sestrou, která v poslední scéně sype stříbrná zrnka Luny do nádoby umístěné v rozehřáté pícce. Na následující tabuli se rafinované stříbro dramaticky sjednocuje s tekutým zlatem, v dějství naznačujícím prudký začátek prvního hermetického traumatu znovuzrození.
Sedmý obraz skýtá ztvárnění konjunkce bílé a červené tinktury neboli spojení stříbra a zlata. Zatímco sestra drobí stříbrná zrnka Luny, bratr přidává tekuté zlato Sol. Roztok jest pak dekantován a znovu přelit do díže (prostřední řada vlevo) ohřívané nad tyglíkem a za extrémní teploty dochází ke konjunkci bílé a červené tinktury. Na poslední scéně vidíme sbírající plod této fúze symbolizovaný hvězdami tvořícími jakoby mandalu osmi paprsčité struktury. V dolní řadě jsou mystéria konjunkce převedena do řeči mytologie: merkuriální dítě pohlcuje Saturn (Kronos), nejprve v nesnesitelném žáru hranice, poté v kádi, což jest motiv sestoupení krále do pramene. Jak otec, tak syn je poléván červenobílou tinkturou ošetřujícím alchymistou. V poslední scéně jsou nazí rodiče filosofického syna spoutáni provazem Saturna, jehož mečem má být právě přeseknut. Luna drží nádobku konjunkce před chotěm a synem, zatímco levou rukou si zakrývá klín.
Na osmé tabuli klečí alchymista před píckou s nádobou a přináší Bohu oběť v podobě modliteb díkuvzdání za dokončení svého díla. Naproti němu jeho mystická sestra dramaticky rozhrnula oponu a dokončuje zjevení nebeského aktu znovuzrození. Sluncem zdokonalen a nesen anděly si merkuriální dítě velkým krokem vykračuje se sluncem i měsícem na znamení své hermafroditní povahy. Hůlka v ruce dítěte s kroutícími se hady vyjadřuje jeho oplodnění nádoby čili „filosofického vejce“, v němž je sám uzavřen. Andělé nesoucí retortu a ptáci letící s osmi paprsčitou hvězdou konjunkce symbolizují produchovnění a sublimaci hmoty.
V devátém obrazu následuje po konjunkci z předchozí rytiny období umrtvování (mortificatio). Májová rosa, kterou předtím sesbíral alchymista se svou sestrou, nyní padá do stavu černosti, a plachetky napnuté na louce milenci roztrhaly a poničily poryvy bouře. Jaro hermetické lásky přešlo nyní do podzimu a zimy a nebeská rosa se proměnila v temnou substanci, již naše dvojice sbírá do šesti díží uložených na zemi.
Ve spodní řadě se alchymista a sestra zabývají novými procesy očištění a sublimace prima materia svého díla. Jak bratr nastavuje dekantační nádobu s trychtýřem, jeho mystická sestra přelévá temný obsah z díže do nádoby Hermovy.
Budoucí povahu jejich díla objasňuje přítomnost filosofického Merkuria, který se zde vyskytuje, aby převzal z rukou této ženy nádobu. Sjednocující síly této merkuriální nádoby a její tinktury podrobuje zkoumání alchymista a jeho sestra na další tabuli.
Alchymista tu vylévá obsah červené a bílé nádoby na misky váhy za současného oddělení jejich lunárních hvězd a solárních květů ve stejném vzájemném poměru (nahoře vlevo). Obsah misek váhy pak sestra přelévá do nádoby konjunkce, kterou jí předal Merkurius na předchozím obrazu. Jak se zdá, její bratr přidává do roztoku nějakou tekutinu, pravděpodobně ustálenou vodu nezbytnou pro úspěšné dokončení konjunkce.
V prostřední řadě vidíme alchymistu, jak foukáním zatavuje hrdlo své nádoby, již umisťuje do tyglíku a nechává ji zahřívat. Konjunkce se uskutečňuje ve spodní řadě, kde naše dvojice uspěla a šťastně trefila cíl (úplně vlevo) sestávající ze čtyř zpopelněných elementů uzavřených v kouli či kruhu. Při návratu k jednotě středu se bratr a sestra znovu snoubí v nebeském sestavení Sol a Luny a ve znamení desítky – vždy u levé nohy obou postav.
Toto číslo se vztahuje k mystickému denáru, čili dokonalému číslu deset, jež rovněž „vládne“ desátému dřevorytu v díle Rosarium. V alchymii toto číslo symbolizuje návrat k jednotě na vyšší úrovni (1+2+3+4=10). Podobně jako Pythagorejci i alchymisté považují 10 za monádu – počátek a konec všech čísel. Tento názor přejali alchymisté z díla Turba, v němž Pythagoras předkládá následující nauku:
„Dokonalé číslo desítka: 1+2+3+4=10. Člověk nedokáže rozlišit desítku od čtyřky a desítka je zdokonalena toliko skrze čtyřku. Mimo to neexistuje žádné počítání ani poznání.“ Axiom Marie Prorokyně představuje známou variaci na Pythagorovu nauku, neboť staví na stejné numerické následnosti při svém výstupu k jednotě na vyšší úrovni: „Jednička se stává dvojkou, dvojka se stává trojkou a z toho třetího vychází to jediné (jedno) jako to čtvrté.“
V alchymii denár tvoří totius operis summa, vrcholný bod díla, nad nějž již není možno dále jít, jen prostřednictvím multiplicatio. Zatímco denár představuje vyšší stav jednoty, reprezentuje také násobek jedničky; takto může být multiplikován do nekonečna v měřítku 10, 100, 1000, 10000, 100000 atd. Z tohoto důvodu je hermafroditní denár popisován jako cibus sempiternus, „věčná krmě“, nebo jako bílá tinktura, která se neustále sama doplňuje.
Jedenáctá tabule je téměř přesnou kopií tabule osmé prozrazující první konjunkci: alchymista a jeho sestra vítají bílé znovuzrození. Dva andělé vystupují se stříbrnou nádobou ukrývající mladičkého Merkuria vykračujícího si s lunou a sluncem u nohou. Srovnání těchto dvou obrazů zdůrazňuje měsíční a éterickou povahu druhé konjunkce.
Na dvanácté rytině je předchozí bílé znovuzrození doprovázeno novým kolem mortificatio. Rozběhnutý býk znovu zahajuje nový proces proměny, podobně jako adept a jeho sestra sbírají z díží na zemi „májovou rosu“ díla čili prima materia. Ve spodním výjevu bratr nastavuje dekantační nádobu, do níž mystická sestra přelévá rosu. Budoucí povahu díla opět naznačuje přítomnost filosofického Merkuria přijímajícího z rukou ženy nádobu. Sjednocující síly této merkuriální nádoby a její tinktury podrobuje naše dvojice zkoumání na další tabuli Mutus liber. Průzračnost scenérie na rytině vytváří dobrý základ pro právě nadcházející solární iluminaci.
V třináctém výjevu vidíme alchymistu a jeho sestru při pokusu o fúzi lunární a solární tinktury v nádobě, kterou na předchozí rytině předali filosofickému Merkuriovi.
Když zvážili tinktury a smísili je (viz horní řada), přikročila dvojice k zapečetění retorty projasněné solární tinkturou.
Nádobu umístili do pícky a její oheň vede dílo ke zdokonalení (prostřední řada). Zlatá konjunkce se uskutečňuje v dolní řadě, kde tato dvojice uspěla ve snaze zasáhnout terč (zcela vlevo) střelou z luku. Ten sestává ze čtyř elementů uzavřených v kouli či kruhu.
S návratem k jednotě středu dochází opět ke snoubení bratra a sestry v nebeském sestavení Sol a Luny.
Srovnáme-li desátou tabuli Němé knihy s tím, co se odehrává během lunární konjunkce na rytině desáté, zde se demonstruje dosažený pokrok: zaprvé, půda posetá lístky se proměnila v glazovaný povrch symbolizující nebeské patro (spodní řada); zadruhé se číslo 10 (denarius) nekonečně rozmnožilo, čímž se naznačuje nekonečné regenerační síly Sol a Luny.
Grandiosní závěr Mutus liber
Rozhrnutá opona v laboratoři zjevuje tři pícky s hořícími olejovými lampami.
České slovo „křižmo“ označující nejdůležitější liturgický olej nemá nic společného s křížem. Je to odvozenina od latinského chrisma, které opět pochází z řeckého χριω tj. „mazat, pomazat“. Důležitost tohoto slova potvrzuje i etymologie jména Kristus (χριστος) a označení křesťané (χριστιανοι), neboť obojí pochází od téhož slovesa. Tato etymologie tedy ozřejmuje účel křižma, tedy pomazání. V řečtině se pro „křižmo“ používá označení μυρον, myron, a znamená „olej“.
Symbolika oleje a pomazání má biblické kořeny.[4] Olej svatého pomazání byl používán k pomazání králů: Davida na krále Samuelem,[5] nato se sděluje, že „duch Hospodinův se Davida zmocňoval i nadále“,[6] před ním už ale byl pomazán Saul,[7] jehož se předtím po pomazání také zmocnil duch Hospodinův,[8] a po něm se hovoří o pomazání Šalamouna Sádokem.[9]
O řadu níže tři osoby zkracují kouřící knoty svých lamp a dolévají nového oleje. V díle Splendor solis se olej objevuje jako synonymum tinktury či kvintesence, „jež jest samotnou příští látkou kamene filosofů“. Může jít i o olej používaný církví k poslednímu pomazání. Oba výklady jsou v souladu se symbolikou poslední tabulí Němé knihy.
Prostřední postava (II) ukazuje filosofického syna, zobrazeného jako skřítka, spolu s jeho hračkami – pálkou a míčkem (motiv ludus puerorum). Po levici (X) je rodičovská postava neurčitého pohlaví (hermafrodit), po pravici (VI) mateřská postava představující soror mystica. Rodiče korespondující s alchymistou a jeho sestrou (viz spodní řada) drží v pravém podpaždí provázkový smeták anebo jde o nezapálenou pochodeň.
Zrození filosofického syna v druhé řadě následuje operace multiplikace a projekce odehrávající se ve spodních dvou řadách. Dvě pícky rozehřívá oheň čtvrtého stupně, vytvářejí se v nich multiplikované repliky slunce a luny, „nekonečná tvorba slunce a pravé lunární substance“. Proiectio naznačují misky váhy v rovnováze vsazené mezi sluneční a měsíční pícku a zrcadlová symetrie vládnoucí v dolní polovině rytiny. Všechny předměty a osoby jsou seřazeny v dokonale symetrickém vzoru:
-
- Pícka sluneční a lunární
- Cirkulární měřící přístroje se třemi stopkami, každá stopka představuje 24 hodin
- Dvě krabičky se závažími pod každou miskou vah
- Hadi jako ornament na hmoždíři
- Kelímky ze sluneční i lunární pícky postavené z obou stran merkuriální nádoby konjunkce
- Alchymista a jeho sestra
Ora Lege Lege Lege Relege labora et Invenies
Hermetická dvojice činí výstražná gesta značící smlčet o dokončení díla a šeptají:
„Modli se, čti, čti, čti, a znovu čti, pracuj a nalezneš.“
Magická symetrie či projekční identita alchymisty a jeho duše (černá sestra) je umocněna jednou z posledních vět z díla Rosarium. Sol promlouvá:
„Až se sjednotím se svou bílou chotí, čistou a vlhkou a neposkvrněnou dotykem, přidám ke kráse její tváře [svoji vlastní], a též k její dobrotě a ctnosti, neboť mi naslouchá. Proto až se s ní spojím, nebude na celém světě nic lepšího ani tomu rovného, neb ona počne a ve svém obtěžkání bude přibývat, až se mi bude podobat jak co do podstaty, tak i co do barvy, neboť semeno jest tímto mistrovstvím převelice rozmnoženo. A tak se ze mne zrodí mě podobný… Tím se naplní veliký dar Boží, který jest nade všechna tajemství věd tohoto světa a jest i pokladem všech pokladů.“
Vykoupení ohněm z ohně
Poslední rytina z Mutus liber je ilustrací konce díla. Sol a luna klečí, alchymista a jeho sestra spojili ruce v hodině své nebeské svatby slavené pod rudým sluncem. Přidržují se volnou rukou provazu upleteného ze tří pramenů, který je spojuje s vystupujícím Merkuriem či vzkříšeným Kristem, korunovaného vítězným věncem dvěma anděly. Za nimi leží opuštěný žebřík pro cestu vzhůru, nyní už zbytečným, neb nebesa a země se spojily. Další symbol dokonaného díla se nachází na zemi v podobě Herkulovy postavy svíjející se v agonii pod sežehujícím ohněm spojeného slunce a měsíce. Motiv naráží na Herkulův osud na konci jeho opery. Podle legendy našel svou novou manželku Déianeiru v Kalydónu a musel si ji vybojovat v těžkém souboji s druhým nápadníkem – říčním bohem Achelóem, který dokázal měnit svou podobu, leč Hérakles ho v těžkém souboji přemohl. Novomanželé poté opustili Kalydón a putovali do Héraklova města Tírynthu. Cestou se však odehrála událost, která měla dalekosáhlé důsledky. Když přecházeli přes řeku, kde nebyl most, Hérakles ji přeplaval a Déianeiru svěřil kentaurovi Nessovi, který se nabídl, že ji přenese přes řeku (srv. obdobnou legendu o sv. Kryštofu). Tolik se mu ale zalíbila, že ji chtěl unést a Héraklés ho proto zasáhl jedním ze svých otrávených šípů. Nessos ještě v poslední chvíli stačil Déianeiře pošeptat, aby si uschovala jeho krev a v budoucnu, kdyby láska jejího manžela ochladla, ať krví potře jeho oděv a láska se jí znovu vrátí. Byla to Nessova pomsta, protože dobře věděl, že jeho otrávená krev způsobí Héraklovi neodvratnou smrt. Když se Héraklés rozhodl vyrovnat si nevyrovnaný účet s králem Eurytem a za dávnou urážku ho zabil, našel mezi zajatci i rusovlasou Iolu, k níž Hérakles opět vzplál starou láskou. Jakmile se do dozvěděla Déianeira, vzpomněla na Nessovu radu, potřela Héraklův plášť a poslala mu ho. Jed z otrávené krve vnikl pak Héraklovi do těla a ten po hrozných bolestech zemřel.
V bájesloví se praví, že nezemřel, protože ho bohové vzali na Olymp a dali mu nesmrtelnost – místo na nebeské klenbě v blízkosti souhvězdí Hydry. Existuje ještě třetí verze, totiž že Hérakles se v plášti napuštěném Nessovou krví (manželské pouto pojící ho k tělu a vpalující se do něj) dopotácel na vrchol hory Oité, aby se tam spojil s bohy. Aby naplnil svůj osud, Hérakles navršil pohřební hranici, takže unikl ohni ohněm, zatímco v přeměněné podobě vystoupil na Olymp. Jde o další narážku na smrtící manželství Sol a Luny, již obsahuje i nápis na svatební pásce, která se jakoby dotýká rtů obou: Oculatus abis. Johannes Fabricius[10] jej vykládá následovně (čímž se nepopírá výklad, jímž nás obdařil Eugène Canseliet): „Obdařen zrakem, umíráš.“ Což ale lze vysvětlit i jinak s ohledem na poslední slov(es)o. Může znít i „odloučit se, vzdálit se“. To, co člověk prohlédne druhým zrakem, tomu se vzdaluje, neb už to nad ním nemá moc – nacházeje to v sobě neusiluje o to více.
Abychom se i my všemu takto vzdalovali, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
∴
Kultivovaný překlad z francouzštiny společně pořídili Jakub Hlaváček, Ivo Purš, Martin Stejskal, Vlastimil Šimek a Tomáš Vondrovic.
Na zdařile vyvedené knize nelze přehlédnout papír s vysokou gramáží zajišťující, že rytiny na tabulích neprosvítají skrz. Bohudíky za to.
Tato opera omnia v patnácti tabulích by neměla chybět na poličce žádné alchymistovy laboratoře.
∞
© San
© okultura, iiiMMxix
[1] Gn 28,12.
[2] Id, ego a superego na sebe silově působí pomocí katexe a antikatexe. Katexe je proudění energie z id směrem k objektu uspokojení, jenž může být vnější (např. činnost přinášející uspokojení) nebo vnitřní (např. sebeláska). Ego a superego působí proti této síle antikatexí.
[3] Tabule s rytinami z Mutus liber pocházejí z Jungova vlastního výtisku, viz https://www.e-rara.ch/cgj/content/titleinfo/1350330.
[4] Ex 30,23-24.
[5] 1 Sa 16,12-13.
[6] 1 Sa16,13.
[7] 1 Sa 10,1.
[8] 1 Sa 10,6.
[9] 1 Kr 1,39.
[10] Johannes Fabricius: Alchemy: The Medieval Alchemists and Their Royal Art. The Aquarian Press. Wellingborough 1989, str. 205. Z této knihy pocházejí z velké části i naše citace.
