O údělu Psýchopompa

Robert Moore, Douglas Gillette: Král, Válečník, Kouzelník, Milovník. Čtyři mužské archetypy

184 stran, Portál, Praha 2015, vydání první, brožované, cena 269 Kč
ISBN 978-80-262-0781-8

Robert Moore je jungiánský analytický psycholog a profesor psychologie a náboženství v Teologickém semináři v Chicagu. V Portálu vyšel sborník C. G. Jung a křesťanská spiritualita (1998), který editoval.

Dalším jeho zajímavým titulem jest Mág a Analytik: Archetyp Mága v okultní spiritualitě a jungiánské analýze (The Magician And The Analyst: The Archetype Of The Magus In Occult Spirituality And Jungian Analysis), která se zabývá psychologií iniciačních ritů v okultismu. Původní název měl znít Druhy okultních zážitků (The Varieties of Occult Experience), autor však shledal předmět příliš rozsáhlým. Moore popisuje ty, kdož hledají okultní poznání jako tazatele, kteří usilují o nalezení rituálního staršího bratra, který by jej doprovázel na setkáních s mimosvětskými silami. Považuje se za důležité pochopit psychologickou podstatu rituálů a najít nevědomé náhražky rituálních praktik. Kniha ovšem v úplnosti nezkoumá skutečnou podstatu „techniků posvátného“.

Douglas Gillette je mytolog a pastorační poradce. Mezi jeho posledními knihami se nachází titul The Shaman’s Secret The Lost Resurrection Teaching of the Ancient Maya, přibližující mayské chápání živoucího vesmíru, spojení mezi krví a extází, duše, šamanismus, smrt, utrpení a vzkříšení. Mezi některé prvky mayské mytologie patří i pohled na Boha coby „Svatou věc“, jež v sobě má monstrositu, „kosmický světostrom“, duše jakožto „bílá kvetoucí věc“, a blesk jako obnovující moc.

Tato kniha se snaží znovuobjevit, posílit a podpořit mužnost v mužích. Podle autorů je mužství utvořeno čtyřmi archetypickými mužskými energiemi, které jsou všem mužům vrozené a slouží různým účelům. Aby se muž stal opravdovým, musí projít iniciací chlapce v muže a rozvinout všechny tyto síly: Krále, Válečníka, Kouzelníka i Milovníka. Zralá mužnost není mocichtivá ani násilnická, ale mocná a tvořivá. Společně s Blyovým Železným Janem měla kniha obrovský vliv na rozvoj mužského hnutí. Během rozhovoru Billa Moyerse právě s básníkem Robertem Blyem, publikovaného v roce 1990 pod názvem Mužské shromáždění, se jeden mladý muž zeptal: „Kam se poděli všichni ti zasvěcení mocní muži?“

V posledních desetiletích čelí západní společnost hluboké krizi mužské identity. Proč je dnes, především ve Spojených státech a západní Evropě, takový zmatek týkající se pohlaví? Ve stále větším počtu se projevuje politováníhodný fakt mizejícího otce. Jeho nepřítomnost, ať už je emocionální či fyzická, způsobuje psychickou újmu dětem obou pohlaví. Slabý či nepřítomný otec ničí schopnost dcer a synů dosáhnout identity svého pohlaví.

Především se vytrácejí rituální praktiky sloužící k uvádění chlapců do dospělosti, které zevrubně studovali slavní antropologové jako Arnold van Gennep či Victor Turner. Téměř všechny tyto rituální praktiky byly během posledních století západní civilizací opuštěny nebo odkloněny do užších a energií méně nabitých kanálů – vznikl fenomén, který se nazývá pseudoiniciace. Posvátný a transformující obřad byl zprofanován a zůstalo jen to, co Turner nazval „pouhý obřad“, který nedisponuje onou silou potřebnou k navození skutečných změn vědomí.

Co se stane se společností, v níž jsou zneváženy rituální praktiky, kterými se formují tyto identity? Důsledkem je převaha mentality chlapce. Patří k ní neuvážené násilné chování k ostatním lidem. Pasivita a slabost, neschopnost efektivně a tvořivě jednat v každodenním životě a vzbuzovat život a tvořivost v ostatních. Chlapci a nezralí muži se bojí žen. Bojí se však také skutečných mužů.

Nejzákladnějším dynamickým procesem lidského života je snaha o přechod od nižší formy prožívání a vědomí k úrovni vyšší – od difusní identity k identitě, která je konsolidovanější a strukturovanější.

Mentalita muže u konkrétního jedince vzniká pouze v případě, že je přítomna také smrt. Smrt, ať už symbolická, psychologická, či spirituální, je nezbytnou součástí každého iniciačního rituálu. Chlapecké ego musí „zemřít“: staré rituály, způsoby bytí, konání, myšlení a cítění, teprve pak se může objevit nový člověk.

Skutečná rituální praktika se vyznačuje dvěma faktory. Prvním z nich je posvátné místo a druhým rituální stáří, „moudrý stařec“ či „moudrá stařena“, kteří jsou pro zasvěcence naprosto důvěryhodní a mohou ho během procesu vést a jako Psýchopompos převést neporušeného a posíleného na druhou stranu. Roli posvátného místa studoval po úvodní studii Rudolfa Otto Posvátno podrobně také Mircea Eliade. Může jím být „magický kruh“ mágů (nevím, proč se překladatel tomuto slovu tak usilovně vyhýbá – je to jedna z mála výtek, pokud ne jediná, která zde musí zaznít), jeskyně, krypta, v rozvinutějších společnostech vnitřní místnost v nějakém velkém chrámu. Tento prostor musí být izolován od vnějšího světa a v případě chlapců do něj nesmějí mít přístup zvláště ženy (a naopak).

Hluboko v nitru každého muže lze nalézt otisky klidné a pozitivní zralé mužnosti, jež jungiáni nazývají „archetypy“ (praobrazy). Jung a jeho následovníci zjistili, že na úrovni hlubokého nevědomí je psychika každého člověka zakotvena v kolektivním nevědomí, které se skládá z instinktivních vzorců a energetických konfigurací, jež se pravděpodobně geneticky předávají z generace na generaci. Archetypy tvoří samotné základy našeho chování – myšlení, prožívání a našich typicky lidských reakcí. Archetypy plodí obrazy důvěrně známé umělcům, básníkům a náboženským prorokům.

Ve folklóru a mytologii se opakovaně objevují stejné klíčové postavy, právě tak i ve snech lidí, kteří o nich ani nic netuší. Každý z archetypů chlapecké mentality se stává východiskem komplexní přeměny v archetyp zralé mužnosti – chlapec je otcem muže.

Božské dítě – puer aeternus – se stává Králem (u dívky analogicky v Královnu). Předčasně zralé dítě se proměňuje v Mága (Čarodějnici). Oidipské dítě vyroste v Milovníka (Milenku, Babalon), Posla Lásky, a Hrdina se stává Válečníkem (Fúrie, Amazonky). Ohledně bytostného Já odkazujeme na Jungův Aion (Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2003).

Trochu bych polemizoval o tom, že Bůh „nakonec stvořil i zlo a pověsil ho na strom poznání dobrého a zlého“, a dokonce dochází k tomu, že byl „Satan ztělesněn hadem“ (srv. Odpůrce aneb O poznání oslice Bilámovy, Logos 2014) – to jsem v Bibli nečetl – což překvapuje hlavně u zástupce jungiánů, kteří se pyšní výkladem symbolů, tady však už těmi formulacemi k našemu překvapení selhal, nebo je to „práce“ Douglase Gilletta… (str. 50).

Žijeme dnes ve věku spíše psychologickém než institucionálním. Co pro nás dříve mohly udělat institucionální struktury a rituální procesy, to si v současnosti musíme obstarat sami, ve vlastním nitru. Západní civilizace nás nutí k tomu, abychom podnikali na vlastní pěst, abychom se, jak říkal Jung, „individuovali“ jeden od druhého.

Významný náboj má sedmá kapitola Kouzelník, která přináší mnoho krásných příběhů. Když např. Jung vytvářel své první mapy nevědomí, byl okouzlen podobností toho, co zjistil o energetických tocích a archetypálních vzorcích v lidské psychice, a kvantovou fyzikou Maxe Plancka. Jung si uvědomil, že zabloudil do nezměrného světa, který moderní lidé notně zanedbávají, do světa živoucích obrazů a symbolů vznikajících a zanikajících jako vlny energie, jež podle všeho vytvářejí materiální (rozuměj: mateřský) svět kolem nás. Tyto archetypální skutečnosti ukryté v hlubokém prázdnu kolektivního nevědomí se zdály být stavebními kameny našich myšlenek a pocitů, stejně jako navyklých vzorců chování a reakcí, makrosvěta naší osobnosti. Jungovi toto kolektivní nevědomí velice připomínalo neviditelné energetické pole fyziků zabývajících se elementárními částicemi (bytostné Já) a obě tyto teorie se mu zdály velmi podobné záhadnému a všudypřítomnému „plérómatu“ (éter), o němž hovořili gnostici. Moderní fyzika a hlubinná psychologie se shodly na následujícím závěru – věci nejsou tím, čím se zdají být. „Sovy nejsou tím, čím se zdají být,“ vzpomínáte?

Energie Mága je především archetypem lidského vědomí a vhledu, ale také archetypem vědění čehokoli, co není ihned zřejmé či samozřejmé. Právě tento archetyp je tím, co řídí instanci, kterou psychologové nazývají „pozorující ego“ (Hlídka).

Existuje několik důkazů o tom, že Jung sám sebe chápal jako Mága. Když se ho jednou kdosi zeptal, zda věří v Boha, odpověděl jako pravý gnostik: „Já nevěřím v Boha, já vím.“

Abychom takto Boha věděli, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Překladatel Jiří Krejčí odvedl kus dobré práce, stejně jako doplnil pár příhodných poznámek pod text.

*

© San
© okultura, viiiMMxv

Uložit