Domov elfů
Královna z Elfamu (alternativní podobou je Elfyn) či Elf-hame, elf-home, je ve skotském a severoanglickém folkloru označována za elfí královnu říše víl, jak se o ní zmiňují protokoly skotských procesů s čarodějnicemi, a je totožná s královnou víl, skřítků a rusalek, gnómů a šotků, kovkopů a kováříčků, leprikónů či luchorpánů (ir. leipreachán, leprechawn, lepracaun či lubberkin),[1] která vládne zemi Faërie neboli pohádkové říši a jejím manželem je Christsonday, k němuž Margaret Alice Murrayová ve slavném díle The Witch-cult in Western Europe A Study in Anthropology uvádí: „Christsonday… supponis to be ane engell, and Goddis godsone, albeit he hes a thraw by God, and swyis [sways] to the Quene of Elphen…“, tedy že „o Christsonday (rovněž Crystsunday, Christsunday a Chrystsunday) se má zato, že je to anděl a syn Boží, třebaže byl Bohem svržen (znesvářil se s Ním) a (nyní) vládne královně (z) Elfen…“[2]
Bylo by však mýlkou překládat jméno Christsunday jako Kristův syn, a day, vl. dei, jako „den“, už jenom pro obtíže, jaké by taková osoba, reálná nebo imaginární, představovala. Jedná se totiž o baskickou příponu -unday, ze slova ande’e, andere, tzn. „dívka, paní, vládkyně“. A Christsonday nebo Christsunday je pak ve skutečnosti Christ’s ande’e – tedy nikoliv Kristova matka nebo dokonce nějaká jeho manželka, nýbrž Kristův ženský aspekt, jak to vyplývá z nauky o božské Trojici, kde Otec, Syn a Duch svatý jsou subsistencí téhož trojjediného božství. Výklad tohoto mysteriosního slova Christsunday má velkou důležitost: důkaz, že nebeský androgyn – hermafroditní Artemis (Diana), hermafroditní Freya (Frigga) a vskutku i hermafroditus samotný (jeho fúze s nymfou Salmacis) – nebyl ze starého náboženství vyloučen, neboť byl vyloučen až z oficiálního křesťanství. Pokud však existoval aspekt Krista, který byl podle názoru starého náboženství hermafroditní, pak by byl v řecké verzi Janova evangelia – se všemi rušivými důsledky pro moderní orthodoxní křesťany – naprosto srozumitelný pro staré religionisty. Pak by rovněž chápali, co Kristus mínil tím, když napomenul (a mnohé to šokovalo) svoji matku kvůli tomu, že jej odvádí od jeho úkolu jakousi triviální otázkou týkající se běhu domácnosti: „Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má.“[3] Jenže staří religionisté by také jasně vnímali, že Kristus to neřekl ke své matce, kterou by sotva oslovil „ženo“, nýbrž před svou matkou; takže ona i dvanáct jeho žáků (čímž tato sešlost čítá třináct lidí, nadto Kristus jako velmistr a inkarnovaný Bůh) to slyšeli a chápali. „Co mně a tobě ženo?“ Ženský princip, který v sobě vnímá, je nerozdělitelně smíšen se dvěma velkými životními principy. „Jsem muž a žena; nebeský androgyn; sám sebe oplodňující, sebe zplozující zdroj hmotné i duchovní existence.“
Ve skotské lidové tradici byla královna víl známa jako Gyre-Carling nebo Nicnevin. Gyre-carling,[4] rovněž gyr-, gyircarlyng, gýgr ogress, carling, přičemž gyre je pravděpodobně příbuzné s norským slovem geri, což znamená „hrabivá, chamtivá“, nebo může jít o tvar norského gýgr, tedy „zlobryně“. Carling, Gy-Carlin nebo také: karling; cairl-, kairling; karlyn, carline, -ein, cairllin, pozdější tvar od Kerling, tzn. „stařena“. Tato britská folklorní postava se nazývá i Habetrot, Habitrot, a šlo o bohyni-přadlenu, podobnou Nornám předoucím vlákna osudu, z níž se vlivem křesťanství stal pohádkový duch. Habetrot byla léčivým duchem. Ti, kdož ji dokázali přemluvit, aby jim utkala roucho, netrpěli nikdy žádnou chorobou. Walter Scott píše v knize Lidové zpěvy skotského pohraničí, že se vílová královna nazývala také Habundia, a podobně jako Diana a Hekaté byla bohyní kouzel, u skotských venkovanů „pramáti čarodějnic“.[5] V některých končinách Británie se objevovala jako královna víl Gyre-Carling či Gy-Carlin, která na konci roku ukradla veškerý nespředený len. V Irsku a Skotsku ji znají jako Cailleach Bheur, tj. „matka všech“, a stvořila zemi, jinde je známa jako Nigh Nemhain, „dcera šílenství“; když dorazili Římané do Skotska, ztotožnili ji s Juno. V krátké veršované próze Gyre Carling je to pramáti čarodějnic přebývající v prastarém „Betokis bour“ a krmila se masem křesťanských mužů, milována Blasourem, svým sousedem „ze strany půlnoční“ (on tge west syd).[6] V legendě The Faeries of Fawdon Hill se vypráví, že vílovému dvoru vládne královna Mab.[7] Nicneven, Nicnevin či Nicnevan, jejíž jméno pochází ze skotsko-galského příjmení Neachneohain s významem „dcera(-y) božského“ anebo „dcera(-y) Scathach‘ NicNaoimheina“, tedy „dcera malého svatého“, ve skotském folkloru královna víl. V této souvislosti bylo poprvé toto jméno zaznamenáno v Montgomerieho spisu Flyting (1585) a údajně jej ve Skotsku zmínila žena odsouzená za čarodějnictví k smrti upálením na hranici. Nicnevin má obdobu ve slovanském folkloru jakožto „máti Kostěje Nesmrtelného“,[8] jejíž chalupa je kostnice, ohrazená kůly s naraženými lebkami, z jejichž prázdných očních důlků se line mrtvolná hypnotizující zář.
Jméno „královna Elflandu“ je zmiňováno nejenom v pozdní baladě Thomase the Rhymera, který měl údajně být touto královnou unesen, jak jest známo z folklorního podání, nýbrž ji v podobném zážitku popisuje nejedna čarodějnice. „Královna víl“ v legendární skotské baladě Tam Lin může být královnou téhož světa, nebo přinejmenším je neúprosnou průvodkyní smrtelníků, jež každých sedm let vede jako „desátek do pekla“. Francis James Child vnímal hrozbu vyloupnutí Tam Linových[9] očí jako běžně se vyskytující folklorní varování a nabádání smrtelníků k ostražitosti, aby „nepatřili na víly“, čili vyhnuli se pohledu na ně, zejména když se v pohádkách doberou kouzelné masti umožňující víly spatřit. Joseph Jacobs ve své sbírce Anglické pohádkové příběhy přímo uvádí pohádku s názvem Kouzelná mast.[10] Samotná mast, jakožto substance dovolující lidem spatřit víly, se příležitostně objevuje ve fantasy literatuře. Folklorní příběhy o takové masti se nacházejí v písemnictví Skandinávie, Francie a na Britských ostrovech. V jednom příběhu si stará chůva nechtěně protře jedno či obě oči touto mastí, a to jí umožní vidět dům, v němž přebývá, v jeho pravé podobě. Někdy se prostá venkovská chalupa stane zámkem, avšak častěji se skvostný zámek promění v bídnou špeluňku.
Futurologický kongres jako »tenké místo«
Znalcům literatury to připomene Futurologický kongres polského spisovatele Stanisława Lema, jehož se zúčastní Ijon Tichý a během nějž dochází k protivládnímu povstání, které vláda potlačuje za pomoci halucinogenních drog, o nichž ho poučí profesor Trottelreiner:
„Pro vás to udělám, pane Tichý. Prozradím profesionální tajemství. O tom všem, nač jste si stěžoval, ví dneska každé malé dítě, pochopitelně. Vývoj nutně musel jít tímto směrem od chvíle, kdy po narkoticích a prahalucinogenech přišly takzvané psychofokalizátory s úzce vymezeným účinkem. Ale ke skutečnému převratu došlo teprve o pětadvacet let později, kdy byly syntetizovány maskóny, tedy hapunktory – bodové halucinogeny. Narkotika neizolují člověka od světa, jen mění jeho vztah ke světu. Halucinogeny kalí a zastírají celý svět. Sám jste se o tom přesvědčil. A maskóny dokonce svět falšují!“
„Maskóny… maskóny…,“ opakoval jsem. „Znám to slovo. Aha, koncentrace hmoty pod kůrou Měsíce, takové ty sraženiny minerálů? Ale co ty mají společného…?“
„Nic, protože to slovo má už dnes docela jiný význam. Chci říci výchuť. Je odvozeno od slova maska. Zavedou-li se vhodně syntetizované maskóny do mozku, lze zakrýt libovolný objekt vnějšího světa fiktivními obrazy tak šikovně, že zachemaskovaný člověk neví, co z viděného je reálné a co iluzorní. Kdybyste na jediný okamžik spatřil svět takový, jaký skutečně je, a ne ten našminkovaný chemaskováním, zkoprněl byste!“
„Počkejte. Jaký svět? Kde je ten svět? Kde ho mohu vidět?“
„Třeba tady!“ pošeptal mi do ucha, a přitom se rozhlédl na všechny strany. Přisedl si ke mně blíž, podal mi pod stolem malou skleněnou, pevně zazátkovanou lahvičku a důvěrně hlesl: „To je antich ze skupiny proberanů, nesmírně silný protipsychemický prostředek, nitrodiazolový derivát peiotropinu. Nejen užívat, ale i nosit ho u sebe patří k nejtěžším zločinům! Odzátkujte lahvičku pod stolem a jednou si k ní přičichněte, jen jednou, jako kdybyste čichal ke čpavku. Ale pak… pak se proboha ovládněte! Držte se!“
Třesoucíma se rukama jsem odzátkoval lahvičku. Profesor mi ji vzal, jakmile jsem do sebe vtáhl ostrý mandlový opar. Z očí mi vytryskly slzy. Když jsem si je vytřel konečkem prstu a otevřel oči, to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Nádherný sál, vykládaný koberci, plný palem, s majolikovými stěnami, s elegantně se třpytícími stoly a s kapelou na pódiu, která nám hrála k hlavnímu jídlu – byl tentam. Seděli jsme v betonovém bunkru u holého dřevěného stolu, s chodidly na roztrhané slaměné rohoži. Hudbu jsem slyšel pořád, ale teď jsem viděl, že se line z ampliónu visícího na rezavém drátě. Duhově se třpytící křišťálové lustry ustoupily zaprášeným holým žárovkám. Ale k nejhorší proměně došlo na stole. Sněhobílý ubrus zmizel a stříbrná mísa s kouřící koroptví na topince se proměnila v kameninový talíř, na němž ležely šedohnědé blafy, které se lepily k cínové vidličce, neboť i staré, ušlechtilé stříbro příborů pohaslo. Užasle jsem zíral na ty pomyje, na kterých jsem si ještě před chvíli tak pochutnával – s rozkoší jsem se přece zakusoval do zrůžovělé koroptví kůžičky, jejíž křupání se kontrapunkticky střídalo s hlasitějším chrupáním topinky, která byla shora výtečně vysušená a zdola napuštěná pikantním sósem. To, co jsem původně považoval za listy palem v květináči, byly ve skutečnosti tkaničky od podvlékaček nějakého chlapa, který se třemi jinými seděl těsně nad námi na něčem, co vypadalo spíš jako úzká police než jako galérie. Byl tam totiž neuvěřitelná tlačenice! Myslel jsem, že mi oči vypadnou z důlků, ale děsivý obraz najednou zamihotal a opět se začal zastírat, jako by se ho dotkla kouzelníkova hůlka.
„Maskóny působí spolehlivě, jen s jedinou výjimkou. Co je na nich tedy špatného?“
„Nemám teď sílu o tom s vámi diskutovat,“ řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval. „Odpovězte mi, prosím, ve jménu vzpomínek na dávné časy, na dvě otázky: co je to za výjimku, kdy maskóny neúčinkují? A jak došlo k všeobecnému odzbrojení? Je to snad také iluze?“
„Ne, to je naštěstí úplně reálné. Ale kdybych vám to měl vysvětlit, byla by z toho celá přednáška, a já už musím jít.“
Smluvili jsme si schůzku na následující den. Když jsme se loučili, znovu jsem se ho zeptal na ten defekt maskónů.
„Zajděte si do lunaparku,“ řekl mi profesor Trottelreiner a vstal. „Když mermomocí chcete zažít nepříjemný šok, nasedněte na ten největší kolotoč, a až se dostanete do plných obrátek, provrtejte kapesním nožem dírku do krytu kabiny. Kryt je nezbytný právě proto, že při rychlém otáčení se přemisťují fantazmata, kterými maskón zastírá realitu, jako kdyby odstředivá síla roztahovala klapky na oči… A uvidíte, co v takovou chvíli vyčuhuje z krásných přeludů…“
Jel jsem do lunaparku a ve zpocené ruce jsem v kapse mačkal kapesní nůž. Ze získávání zkušeností nic nebylo, protože kryt kabiny byl neobyčejně tvrdý, asi z kalené oceli. …
„Věděl jsem to. Podívejte se, dostal jsem od jednoho kolegy chemika vzorky dvou nově syntetizovaných sloučenin ze skupiny proberanů – vystřízlivovače. Poslal mi je ranní poštou a píše,“ profesor Trottelreiner zvedl dopis ze stolu, „že můj preparát, ten, který jste požil i vy, není pravý proberan. Píše doslova: ‚Federální výbor pro psypreci (to je psychopreformace) záměrně dodává falešné protipřeludové prostředky obsahující neomaskóny, aby odvrátil pozornost pravdovidců od mnoha krizových jevů.‘“
„Já tomu nerozumím. O účincích vašeho preparátu jsem se přece přesvědčil na vlastní kůži. A co je to pravdovidec?“
„Á, to je vysoká společenská funkce, kterou mám mimo jiné i já. Pravdovidectví je právo a možnost disponovat proberany k tomu účelu, aby se zjistilo, jak se opravdu věci mají. Někdo to přece vědět musí, že?“
„To je fakt.“
„A pokud jde o ten prostředek, domnívá se můj přátel, že sice likviduje působení maskónů staršího data, zavedených už dávno, ale ne všech, zejména ne těch nejnovějších. Nebyl by to tedy vystřízlivovač,“ zvedl profesor Trottelreiner lahvičku, „ale hanebně vymyšlený maskón, kamuflovaný podvystřízlivovač, čili vlk v rouše beránčím!“
„Ale nač? Je-li nutné, aby někdo věděl…“
„Nutné“ je to ve smyslu obecném, z hlediska celospolečenského dobra, ale nikoli z hlediska osobních zájmů různých politiků, korporací, nebo i federálních agentur. Je-li situace horší, než ji vidíme my, pravdovidci, pak je tamtěm lidem milejší, abychom nezačali bít na poplach. Proto preparovali ten prostředek tak, jak se kdysi hledajícím nastražovaly ve starém nábytku skrýše, které by našlo i malé dítě. Aby se spokojili s první skrýší, kterou objeví, a nepátrali už po těch skutečných skrýších, kamuflovaných daleko rafinovaněji!“
„Ach, teď už to chápu. Co byste ode mě potřeboval?“
„Abyste při seznamování s tímto materiálem přičichl nejprve k téhle lahvičce a potom k té druhé. Abych vám řekl pravdu, já sám nemám odvahu.“
Namouduši jsem si vůbec neuvědomil, že jsem zvedl k nosu lahvičku, kterou jsem pořád držel v ruce, zapomněl jsem na ni totiž. Silný pach mi vyrazil z očí slzy. Několikrát jsem kýchl, a když jsem zas otevřel oči, vypadal pokoj docela jinak. Profesor mluvil dál, slyšel jsem jeho hlas, ale byl jsem tak fascinován okolní proměnou, že jsem nevnímal ani slovo. Stěny se potáhly špínou, dosud modrá obloha zesinala. Některé okenní tabulky byly vyražené, ostatní pokryté tlustou vrstvou špíny s šedivými zaschlými stružkami od deště. Nevím, proč mě nejvíc vyděsilo to, že se elegantní aktovka, ve které si profesor Trottelreiner přinesl kongresový materiál, proměnila v plesnivý pytel. Zkoprněl jsem, bál jsme se k němu zvednout oči. Jukl jsem pod psací stůl. Místo soukenných kalhot a profesorských psích deček jsem spatřil pohodlně zkřížené protézy. Drátěné šlachy podešví byly zaneseny uličním štěrkem a prachem. Ocelový trn paty se leskl, ohlazený dlouhým používáním. Zasténal jsem.
„Copak, bolí vás hlava? Nechcete prášek?“ zaslechl jsem soucitný hlas. Přemohl jsem se a zvedl jsem němu oči. Z obličeje mu toho mnoho nezbylo. K vyžraným lícím se přilepily cáry dávno nevyměňovaného hnijícího obvazu. Brýle nosil přirozeně pořád, jedno sklíčko měl prasklé. Na krku mu z otvoru po tracheotomii čněl dost nedbale zastrčený vocoder, který se pohyboval, když mluvil. Sako mu viselo na hrudním stojanu jako plesnivý hadr. Z levé strany do něho měl vyříznutý otvor, uzavřený zašpiněnou destičkou z plastické hmoty – tam mu v sinalé křeči tlouklo srdce, plné svorek a švů. Levou ruku jsem neviděl, místo pravé, ve které držel tužku, měl mosaznou protézu pokrytou měděnku. Ke klopě měl nedbale přistehovaný kousek plátna, na který kdosi napsal červeným fixem: „Frizák 119 859/21 transpl. – 5 odpad“. Vyvalil jsem oči. Profesor za psacím stolem přebíral na sebe mou hrůzu jako zrcadlo. Ztuhl.
„No copak? To jsem se tak změnil?“ tázal se mě chraptivým hlasem.
Nevzpomínám si, že bych byl vstal, jen na to, že jsem zápasil s klikou u dveří.
„Pane Tichý! Co to děláte? Ale pane Tichý! Pane Tichý!!!“ volal zoufale profesor Trottelreiner a s námahou vstával. Dveře povolily a současně se ozval příšerný lomoz a chřestění sdrátovaných svorek. To se na podlaze rozpadal profesor Trottelreiner, který při prudkém pohybu ztratil rovnováhu a upadl. Odnášel jsem si v očích obraz jeho zoufalého zmítání – pahýly s hřebovitými patami hoblovaly parkety, šedivý pytlíček srdce tloukl za poškrábanou tabulkou. Prchal jsem na chodbu, jako by mě honily fúrie.“
Etymologie
Jacob Grimm ve svém monumentálním díle Německá mytologie velmi důkladně rozkládá etymologii slova elf, z nějž uvádíme jen kratší úryvek pro hlubší uchopení co nejširšího významu. „Jednoznačnější zabarvení už má staroněmecké slovo alp, „génius, duch“; stgóts. älf, příp. stn. âlfr; gotickým tvarem albs se rozumí totéž (srv. gótský vojevůdce Albila); dost možná sthn. alp, mn. č. elpir, stejně jako střhn. elber, „elfové“, dokazuje, že pochází ze střhn. dativu rodu ženského elbe, což musí být nominativ od elbe, sthn. alpia, elpia, z gótského albi, gen. albjôs, a to se odvozuje ze sthn. elpinna, střhn. elbinne, a Albrecht von Halbersladt si je vybral, když je našel u Georga Wikrama de Colmara. Starogótské elfen, gen. elfenne, jsem dohledal [píše Jacob Grimm] s jistotou jen ve staroněmčině, kde je âlfar, rovněž gótské albôs, sthn. alpâ, střhn. albe, stgóts. älfas lze dále sledovat až ke sthn. elpî, gótsky albeis, až k střhn. mn. č. elbe a odtud ke stgóts. nominativu mn. č. ylfe, a genitivu mn. č. ylfa, podobno angl. tvaru elf, mn. č. elves, švéd. elf, mn. č. Elfvar, mužský rod elfvor, dánskému elv, mn. č. elve, které jsou již zcela běžné. Odtud dále v dánském sousloví ellefolk, ellekoner, kde došlo k asimilaci. Dolnoněmčina uvádí alp s významem „nočního ducha“, později došlo v němčině k zavedení anglického tvaru elf; předtím najdete jen správný tvar mn. č. elbe nebo elben. Hans Sachs použil v básni Schwanck. Das ungeraten unheußlich weib tvar ölp: „Du ölp, du dölp, grober fantast!“[11] A rovněž tam najdeme slovo ölperisch; srv. ölpern a ölpetrütsch, elpentrötsch a tolpentrötsch, jak to vidíme u Schmida, z elbe se pak stalo elbisch, (viz např. slovní spojení) elvesce wehte, elbische wichte.“[12]
Všechna tato slova pocházejí z indoevropského kořene *albh–, a zdá se, že se pojí s představou bělosti. Germánské slovo pravděpodobně původně znamenalo „bílá osoba“, a dost možná jako eufemismus. Jakob Grimm předpokládal, že bělost zahrnuje kladné morální významy a všimněme si, že Snorri Sturluson u slova ljósálfar naznačuje, že elfové byli božstvem světla. Je však třeba vzít v úvahu i to, že příbuzná slova označují spíše matnou bílou než zářivě bílou, a že ve středověkých skandinávských textech je bělost spojována s krásou. Alaric Hall podotkl, že elfové mohli být nazýváni „bílí lidé“ z toho důvodu, že bělost byla spojována se (specificky ženskou) krásou.[13]
Jak v irském, tak i skotském pohádkovém fokloru se elfshot, „elfí střela“ (n. rovněž „ústřel“), či elf arrows, „elfí šíp“, považuje za druh ruční zbraně, již používal „dobrý lid“ (Good Folk), a ve Skotsku rovněž čarodějnice vůči lidem i dobytku. Tyto všudypřítomné zbraně Fey, „vílového lidu“ (angl. fairy, také fata, fay, fey, fae, fair folk; odvozeno od faery, faerie, „říše víl (fays)“), takto elfshot, způsobovaly těm, které zasáhly, různé neduhy, např. otoky kloubů nebo zduřeniny na rukách a chodidlech, dále Wið færstice, revmatismus. Šípy, když je naleznete, jsou malé hroty šípů z pazourku z neolitu, když je ale použili „vznešení“ (tj. vílový lid), pak jsou pro oči smrtelníka neviditelné stejně jako rány, jež způsobují. Nález takového malého kousku pazourku nebo primitivního hrotu šípu na zemi, např. poblíž starých kruhových věži, vedl k přesvědčení, že jde o „čarovný n. elfí šíp“, fairy-dart, a příležitostně je opravdu lze nalézt, a má se zato, že je to významné a mocné znamení, ať už dobré či zlé štěstěny. Ve Skotsku se nazývají saighead sith, tj. opět „čarovné n. elfí šípy“, ale najít je znamená vždy dobrou štěstěnu. A ačkoliv být stižen takovým šípem n. ústřelem bylo neblahé, nález hrotu byl považován za přízeň a následně byl uchováván jako talisman. Zatímco někteří věřili, že nalezený elfí šíp je třeba vhodit do vody nebo zakopat, aby nepřitáhl pozornost těch „na věčnosti“, jiní jej měli za mocný talisman, třebaže jej bylo třeba chránit před slunečním světlem a nedovolit, aby se znovu dotkl půdy.[14]
Elchyʒel, Rapunzel
Mezi dovednosti elfů patří i jiné vědomosti; v rukopise z patnáctého století se objevuje báseň, v níž se alchymický recept týká setkání filosofa z třináctého století Alberta Magna a jakousi „Elchyʒel, vílou a čarodějkou (fayre & fre), královnou země elfů (þe queen of elphys lond)“; Elchyʒel sděluje Albertovi, kterak proměnit rtuť ve stříbro a stříbro ve zlato.[15] Předpokládejme (společně s Grundem), že si autor Semita Recta Albertus peribet testimonium, šedesáti čtyř řádkové anglické alchymické básně, přál, aby byl jeho text brán vážně, lze z toho usuzovat, že královna elfů byla vnímána jako jistá osoba, která mohla věrohodně propůjčit alchymické znalosti.[16] Pokud byly podobné ideje, jakými disponuje předmětná poéma, dostupné již za časů Chaucera, pak ten mohl zcela oprávněně nazývat alchymii uměním elfů (eluysshe craft), což z nich činí zdroj specifické alchymické moudrosti.[17]
Pozastavme se ještě u jména královny země elfů, Elchyʒel. Výslovnost znaku ʒ jest obdobou českého „c“ (nebo slabšího „z“), podobně jako ve slově Rapunzel (květina „zvonek řepka“, dle jiných verzí pohádky „ředkvička“ nebo „kozlíček polní“, případně „locikový salát“), což je mimochodem německá pohádka bratří Grimmů, známá jako Locika, s vílovým námětem únosu dítěte, neboť čarodějnice jménem Gothel (goth-el) chytí ženu, a obviní ji z krádeže lociky z její zahrady. Žádá o slitování a ona souhlasí, že bude shovívavá pod podmínkou, pokud se po porodu vzdají svého dítěte v její prospěch, holčičky, kterou následně po dosažení věku 12 let čarodějnice zavře do věže bez dveří či schodů uprostřed lesa, v níž je pouze jedna místnost a jedno okno. Když ji chce navštívit, stoupne si pod věž a zavolá: „Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy, abych mohla vyjít po zlatých schodech.“
Rudāba, Zāl, Símurg
Příběh o Rapunzel jeví zarážející podobnost s perskou pohádkou o Rudābě obsažené v epické básni Šáhnáme, tj. Kniha králů, rozsáhlém veršovaném díle sepsané perským básníkem Firdausím a dokončeném kolem roku 1010. Rudāba nabízí, že spustí z věže své vlasy, aby její milenec Zāl k ní mohl vyšplhat. Je možné, že Rapunzel je složeninou těchto jmen: Rudāba-Zāl. Jisté prvky této pohádky se rovněž mohou zakládat na příběhu o sv. Barbaře, kterou prý její otec zamkl do věže. Někteří badatelé také naznačují spojení na předkřesťanské mýty (praindoevropské) o bohyni slunce či úsvitu, in jejíž světelné božství je uvězněno, a poté vysvobozeno. Mimořádně podobné mýty se týkají baltské solární bohyně Saulė, kterou drží v zajetí (jakýsi) král. Rūdāba má se Zālem dítě, známého hrdinu Rustama. Jméno Rūdāba se skládá ze dvou slov: Rūd, „dítě“, a āb, „zářící“, tedy „zářící dítě“, má tedy blízko k sidhe, „zářícímu lidu“. Toto „zářící (sluneční) dítě“ můžeme považovat za opus finis alchymického díla, „zlatý žebř“, či „zlaté schody“ o sedmi šprušlích či stupních (sedm planet). Elchyʒel jakožto elfka mající alchymické znalosti je přinejmenším androgynem, hermafroditem: Elchy-ʒel, tj. Elchy-Ʒel. Zāl se vyslovuje i Zaul (Saul) a v perštině slovo zal označuje „ty, kdož jsou bílí“, „bílé lidi“, tzn. elfy (také albinismus). Elchy-zel, je zřejmě doslova „alchymicky vybělená (ablutio), n. „bílé zlato“.
Zāl byl otcem, který za to spílal Ahrimanovi, zlému duchovi, opuštěn kvůli svému zjevu (měl minimálně „bílé“ vlasy) a pohozen na úpatí nejvyšší íránské hory Alborz (též Elborz nebo Elburz, srv. kavkazský Elbrus – srv. etymologický výklad kořene alp a elbe). Slovo Alborz je odvozeno od Harā Bərəzaitī, legendární hory z perské mytologie. Staroperské *Bṛzatī znamená „vysoká“, harā lze přeložit jako „pozorovatelna“, strážní věž, hlídka. Tam jej pak nalezla mýtická Símurg, veliký a moudrý pták, někdy zpodobňovaný jako hybridní pták-pes, pták-kozoroh nebo pták-beran, (někdy též s lidskou tváří), čímž se podobá gryfovi. Je tak veliký, že zatemní celé nebe, když vzlétne, a jeví jistou příbuznost s fénixem. Odnesla jej do svého hnízda, starala se o něj až do chvíle, kdy je zastihla karavana, která vznešeného mladíka odvedla, ale předtím mu tento oddaný pták daroval svá tři pera s těmito slovy: „Spal je, budeš-li mne kdy potřebovat, a nechť tvé srdce nikdy nezapomene své chůvy, jejíž srdce je zlomené láskou k tobě.“ Jeho peří mělo léčivé účinky a Zāl použil jedno ze tří per, jež obdržel, když Rūdāba měla obtížný porod a už to vypadalo, že o život přijde nejen ona, ale i nenarozené dítě. Símurg se objevila a poradila mu, aby Rūdābě přejel pírkem po břiše jakoby nožem. Tak se narodil Rustam.
Íránské legendy považují tohoto ptáka za tak starého, že zkázu světa přežil již třikráte. Símurg se naučila dlouhým životem tolik, že třímá poznání všech věků. Podle jedné legendy Símurg prý žije 1700 let, než se sama vrhne do plamenů (podobně jako fénix). Símurg prý očišťuje zemi i vodu, a proto propůjčuje plodnost. Toto stvoření představuje spojení mezi nebem a Zemí a slouží mezi nimi jako prostředník a posel. Símurg hnízdí a nocuje na gaokereně (rostlina mající léčivé účinky, je-li pozřena, a vzkříšeným tělům mrtvých propůjčuje nesmrtelnost), hōmě (avest. Haoma, příbuzná védské somě, z praindoíránského *sauma), tj. Strom života, stojící uprostřed světomoře (Vurukaša). Tato rostlina je mocným všelékem a jsou na ní umístěna semena všech rostlin. Vztah mezi Símurg a hōmou je velmi úzký. Podobně jako Símurg i hōm je reprezentován jako pták, posel a esence čistoty, která dokáže vyléčit každou nemoc nebo ránu. Hōm – ustavená jako první kněz – jest esencí božství, což je vlastnost, kterou sdílí spolu se Símurg. Hōm je nadto vehikulem farru, chvareny (xvarəna), je to avestánské slovo označující v zoroastrovském konceptu doslova „slávu“ nebo „zář“, rozumí se jí však božská mystická síla nebo moc (Duch svatý) vylévající se na vyvoleného a pomáhající mu. Podstatné jméno rodu středního tedy také označuje „(božskou) královskou svatozář“, podtrhující přijaté božské zplnomocnění králů. Druhotně znamená i „(dobrou) štěstěnu“; ti, kdož ji mají, jsou schopni dokončit své poslání nebo úkol.[18]
Døkkálfr, Svartálfaheimr
Alaric Hall se zmiňuje o temném elfovi, døkkálfr, přičemž se několikráte kladou vedle sebe „álfarové a jõtnarové“, což má jistou paralelu s textem u Beowulfa, kde se mluví o „eotenas ond ylfe“.[19] Snorri ve svém výčtu hlavních míst kosmu praví toto:
„Jesti vpravdě mnoho skvostných míst. Je jedno, co se nazývá Álfheimr. Lidé tam žijící se nazývají ljósálfar, však v podzemí žijí døkkálfar, a liší se od nich jak zjevem, tak i převelice svojí činností. Ljósálfar jsou co do vzezření pohlednější než slunce, ale døkkálfar jsou černější než smůla.“
Snorri dále zmiňuje Svartálfaheimr, „černý/temný-álfarů-svět“. Ljósálfr a døkkálfr jsou ve staré severštině unikátní. Už dříve bylo zaznamenáno, že døkkálfar a svartálfar jsou nová jména pro prastaré dvergar: jejich charakteristiky jsou identické s oněmi dvergara, který se jinak v kosmologii Gylfaginningu neobjevuje. Alaric Hall bere tedy s rezervou Snorriho tvrzení, že døkkálfar a svartálfar jsou důkazem ranějšího označení álfar.
Neviditelný lid
Per Daniel Holm roku 1882 vytvořil pro sbírku švédských pohádek Svenska folksägner Hermana Hofberga ilustraci, kde hulder, n. huldra, rozmlouvá s uhlířem. Vypadá sice jako mladá farmářka, ale zpod sukně jí vykukuje ocas. Tento druh ženské trollky se v norském folkloru nazývá huldre a ve švédském skogsrået; označuje se tak celá pohádková rasa, nikoliv jen jednotlivec. Je rovněž známa jako skogsrå, „duch lesa“, nebo ve švédském folkloru Tallemaja, „sosnová Majka“, a u Sámů jako ulda. Její jméno naznačuje, že je stejnou bytostí jako völva, božská postava Huld, seiðkona, tj. žena praktikující seid, seiðr, formu čarodějnictví či magie, u Germánů zvaná Holda. Mužský hulder se jmenuje huldrekall. Tato bytost má úzkou spojitost s jinými obyvateli podzemní říše, kterým se obvykle říká tusser. Zatímco ženský hulder je téměř bez výjimky popisován jako neobyčejně krásná a svůdná bytost, muži této rasy jsou prý povětšině ohavní s groteskně dlouhými nosy. Ve Skandinávii je po hulderech nazvána řada míst, často spojovaných s přítomností „skrytého n. neviditelného lidu“.
Alois Jirásek v pověsti Kutnohorští havíři popisuje důlního skřítka takto:
„Nemělť hrubě starostí, ledaže někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustal, ucho přiklonil, když znenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly „kováříček“ v havířském oděvu, s kahancem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil.“[20]
Otevření dveří Arthura Machena
Muž z velšského Gwentu, kde se magicky protínají starobylé kulturní vlivy megalitické, keltské a římské civilizace, tu našel svůj evokativní „vrch snů“, do nějž chodil čerpat své moderní legendy plné tajemství, hrůz i zázraků. Stejnojmennou úvodní povídku Otevření dveří Arthur Machen příznačně otevírá fenoménem kabalistické číslice ve Starém zákoně zvané „Hospodinovou slávou“ spjatém s objevením se jistých předmětů pohřbených na místě jeruzalémského chrámu. Nejrůznější lidé mizí v průběhu roku po desítkách, ne-li stovkách, ba tisících, ale nikdo se o nich ani o jejich absenci nic nedozví. Secretan Jones, jehož jméno by mohlo evokovat leccos „tajnůstkářského“, pod dojmem ojedinělého těžkého burácení nákladního vozu v počátku roku 1907, kdy ještě byl automobilový průmysl v naprostých plenkách, uchopil vizi budoucnosti s ulicemi přetékajícími dopravními prostředky nepředstavitelných tvarů, a upozornil na skutečnost, že ani silnice, ani domy kolem nich nejsou uzpůsobeny váze a vibracím blížící se dopravy, a ve své vizi nechal všechny obchody na hlavních londýnských třídách, jakož i kupoli katedrály sv. Pavla a Westminsterské opatství zřítit se v hromádky jemného prachu, popraská vodovodní potrubí, kanalizace, plynovody a kabelosvody, dojde ke zkratům, zemi roztrhají exploze a ulice zachvátí požáry biblických rozměrů. V následujících týdnech po zveřejnění jeho článku však došlo k jeho neobvyklému zmizení – na poměrně dlouhou dobu měsíce a půl – jehož si však dotčený nebyl vůbec vědom. Vypravěč byl následně šéfredaktorem listu vyslán, aby si s ním trochu popovídal o „vážné hrozbě mechanizované dopravy“. Svoji řeč pak Secretan Jones vedl trochu v duchu myšlenek Gustava Meyrinka: „Většina z nich jsou jako snílci a náměsíčníci…, nevnímají nic ze skutečnosti, nic ze skutečného života. Oni vědí, že se v podstatě pohybují na okraji propasti, ale přesto věří, že se v podstatě pohybují na okraji propasti, ale přesto věří, že ta propast je jen zahradní pěšina, jako by to byla pěšina podobná té, co vidíte tamhle, jak se vine k brance na druhém konci mé zahrady.“ A tam se nacházela ona neviditelná hranice:
„Pracovna se nacházela v zadní části domu a její okna vedla do protáhlé zahrady, která byla neproniknutelně zarostlá divoce se proplétajícími keři. Tu a tam se na nich objevily bohaté květy a celek šťastně zahaloval a zastiňoval strnulé šedé zdi, které bezpochyby tvořily hranice mezi jednotlivými zahradami. Do výšky se ženoucí křoviny však ještě převyšovaly neprořezané a nádherně zanedbávané jilmy, platany a jasany. Skryta v hlubokém stínu těchto zelených větví vinula se k zelené brance pěšina, sotva viditelná pod záplavou bílých růží.“[21]
Stezka Zeleného rytíře začínající „u zelených dvířek ve zdi na konci zahrady“, jimiž – jak se vypravěč vyjádřil – právě chtěl odejít, vyvolává všetečnou otázku: Kam by se dostal? Možná, jak Machen nepříjemně odhaluje, „bychom mohli vrhnout spoustu světla na velmi temná místa, kdybychom si jen vyprávěli více snů“, prodlévajících v mezidobí „pod polštářem“, kam je nedopatřením a jaksi mimoděk odklidíme. Ba dokonce „se zdálo, po fyzické i duševní stránce, jako by předměty v pokoji ztrácely tvar, jako by vystupovaly ve třpytivé mlze nebo ve tmě.“ Mlha přede mnou, mlha za mnou. Když se pak jednoho dne Secretan Jones cítil opravdu velmi zle, „vyšel do zahrady a procházel se tam ve snaze se nějak uklidnit. Otevřel branku a nahlédl do úzké uličky… nikdo tam nebyl – s výjimkou tří dětí, které tam hrály nějakou hru. Byla to podivná, zakrslá stvoření.“
V onom intervalu mezi několika údery jeho srdce na oné straně a návratem do pracovny na straně druhé uběhlo šest týdnů… Byl někde, „kde bylo všechno v naprostém pořádku… žádné pohádkové radosti ani altánky slastí… žádný pocit něčeho zvláštního nebo neobvyklého. Nebyla tam jediná starost. Est enim magnum chaos.“ Což znamená „Neboť je tam velká prázdnota“ nebo „velká propast“.
Následně od něj vypravěč tohoto příběhu obdržel dopis se čtyřmi slovy: Est enim magnum chaos. Nikdy po něm nebyla nalezena jediná stopa.
Podobný a podivný průnik se v příběhu Šťastné děti odehrál jedné zimní noci v Banwicku, kde pozorovatel opustil ve čtvrt na dvanáct hostinec, jehož „výčep by se velmi zamlouval i Tomu Smartovi“, a „ke svému nemalému úžasu zjistil, že ty neobyčejné banwickské děti jsou stále ještě venku, stále se veselí a zpívají, tančí a stojí, jak se (mu) jevilo, na konci schodišť šplhajících ze dvorů do kopce, takže to působilo dojmem, jako by se vznášely ve vzduchu. Jejich šťastný smích se nesl nocí jako vyzvánění… znovu se ozvala ta stará melodie… a teď, když se sladké hlásky rozlévaly do noci, (mu) připadlo, že jejich počet musí jít do stovek. Stál v temné boční uličce a sledoval se zatajeným dechem, jak (ho) děti míjejí v dlouhém procesí, táhnoucím se vzhůru do kopce směrem k opatství.“
A pak přiznává:
„Nejsem si jist, zda nyní vyšel bledý měsíc, nebo zda mraky přestaly halit hvězdy, ale vzduch se najednou prosvětlil a mně se naskytl ničím nerušený pohled na kráčející děti, které se ve svém vytržení a jásotu podobaly bytostem prozpěvujícím si na jaře v lesích. Všechny děti byly oděné v bílém, avšak některé měly navíc na sobě zvláštní znamení… řadě z nich zdobily čelo věnce z vlhkých mořských řas… Procesí prošlo kolem mě a k mým uším stále doléhal ten nebeský chorál, který se vydával strmou cestou po svahu kopce ke starobylému kostelu. … Najednou mi došlo, že je předvečer svátku Neviňátek. Zcela jistě jsem byl svědkem nepřesné verze jakéhosi středověkého obřadu. Po návratu jsem se na to zeptal hostinského. A tehdy jsem pochopil význam onoho podivného výrazu, který jsem předtím spatřil na jeho tváři. Bylo mu zle a třásl se hrůzou. Odtáhl se ode mě, jako bych byl posel z říše mrtvých.“[22]
Homo protoplastus
Sv. Adomnan v díle De locis sanctis popisuje nebeskou geografii, svatá místa, a mluví rovněž o tom, kterýž jest zván Adam Protoplastus. Sv. Pavel k tomu říká:
„Ale řekne někdo: Kterak vstanou mrtví? Aneb v jakém těle přijdou? Nemoudrý, co ty rozsíváš, nebývá oživeno, lečby prvé umřelo. A co rozsíváš, nerozsíváš tělo, kteréž bude, ale holé zrno, buďto pšenice, neb kteréžkoli jiné. Bůh pak dává jemu tělo, jakž chce, a jednomukaždému semeni vlastní tělo. Není každé tělo jednostejné tělo: ale jiné zajisté jest lidské, jiné pak hovadí, jiné ptačí, a jiné rybí. A jsou těla nebeská, a těla zemská: ale jináť jest sláva nebeských, a jiná zemských.“[23]
Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, německý humanistický učenec, křesťanský teosof a okultista, přívrženec Erasma Rotterdamského, přesto obeznámený s dílem Martina Luthera a dalších reformátorů, věnoval Markétě Navarrské, sestře krále Františka I., traktát O chvále žen. Připomíná v něm, že jméno Eva je nevýslovnému božskému jménu Tetragrammaton blíže než jméno Adam. Protoplastus, byť se nacházel ve stavu nevinnosti, a měl po ruce zahradu rozkoší, nebyl necitlivý; takto o něm píše jeden básník:
„Adam v Ráji samotou chřadl, měl Eden bez Evy za poušť, dokud se Bůh nad jeho osamělostí neslitoval, a korunoval všechna jeho přání půvabnou družkou. Muž ni důvodu nemá, by ji odbýval či přehlížel, v Ráji bez ní nemohl žít.“ Vždyť řekl také Hospodin Bůh: „Není dobré člověku, býti samotnému: učiňmež mu pomoc podobnou jemu.“[24]
Agrippa rozšiřuje záběr kolem tématu Prvního člověka:
„Příroda samotná nabízí podporu našemu tvrzení; vždyť celé její dílo, každičká věc, jest ustrojeno daleko dokonaleji, než tomu bylo původně, činí jej totiž samičí. Takto orlice, nejvznešenější ze všech ptáků, a královna všech okřídlených houfů, není nikdy samčí. A zázračný Fénix (pro nějž tento svět příliš bídný jest, by mu družku zaopatřil) je Egypťany vždy spojován toliko se samičím pohlavím. Ovšem naopak král hadů, jejž zvou Bazilišek, s nejsmrtelnějším ze všech jedů, jest povždy, a nemůže tomu býti jinak, toliko samec, neb ten jest daleko vhodnější schránou pro jed a z rodu zhoubného. Zatímco znamenitost a nevinnost onoho sladce přirozeného pohlaví, jež zde doporučujeme, se tuto vydatně zjevuje, všechny ty černé zločiny a do nebe volající zvěrstva, jež nebesa popouzejí k hněvu a zamořují zemi, odvozují své plémě od muže. Adam protoplastus, první člověk, za sebou zabouchl brány Ráje, a tím, že přestoupil zákon svého Stvořitele, vydal nás všechny nešťastné potomky nepříjemnému hříchu, a následně pak ovoci jeho, totiž smrti.“
Machen se pak v povídce, podivně nadepsané písmenem N, táže:
„Měl jsi, laskavý čtenáři, někdy to štěstí vstát v létě za časného úsvitu, ještě dříve, než se jasné paprsky stačily zlehka svým světlem otřít o kupole a vížky ohromného města? … Pokud se ti to poštěstilo, nezpozoroval jsi, že se svět očividně vydal všanc magickým silám? Všední scenérie přišla o své povědomé vzezření. Domy, které jsi mohl již léta míjet při cestě za prací či potěšením, jako by ti nyní nastavovaly novou, neznámou tvář. Prošly tajemnou proměnou v něco bohatého a podivného.[25] Třebaže jejich stavba nevyžadovala žádné mimořádné vzepětí architektonického umu… přece však jsi byl s to připustit, že nyní ‚vypadají velebně, září jako hvězdy oděné do světla jasného‘. Stala se z nich čarovná obydlí, nadpozemské příbytky vábnější než bájný pavilon rozkoší orientálního vladaře či šperky zdobená síň, stvořená džinem pro Aladina v arabské pohádce.“[26]
Sv. Columba dosáhl velkého úspěchu v duchovním životě, po očištění srdce se mu Boží milostí dostalo osvícení nús a dosáhl i samotného cíle křesťanského života – zbožštění (theósis). Ti, kdo dosáhli zbožštění, bývají někdy viděni v nestvořeném světle. O tom pojednává jeho životopisec sv. Adomnan:
„Někdy se také některým bratřím při různých příležitostech ukazovalo velké světlo nebeské jasnosti vylité na něho, buď v temnotě noci nebo za denního světla.“
Sv. Columba měl prorocký dar, tedy předvídal budoucí události a také hovořil o věcech, které se děly na jiných místech, protože i když tam nebyl tělesně, byl přítomen v duchu. Podle slov sv. apoštola Pavla – kdo lne k Pánu, je s ním jeden duch. Sv. Adomnan také říká, že světec přiznal několika svým bratřím, kteří se ho na tu věc tázali, že při některých úvahách konaných s Boží milostí rozsah (šíře, možnosti) jeho mysli se zázračně zvětšoval a on jasně viděl a nazíral celý svět, jak byl zachycen v jednom paprsku slunce. Svému učedníku Lugbemu sv. Columba řekl:
„Jsou někteří, i když je jich opravdu málo, jimž Boží milost udělila dar nazírat, jasně a zřetelně, rozsah (šíři, možnosti) mysli zázračně zvětšený a v jednom a tom samém okamžiku, jako by pod jedním paprskem slunce dokonce celý kruh celé zeměkoule s mořem a nebem kolem.“[27]
Adam magnus se proměnil a stal se z něj Adam protoplastus. Machen pak cituje z díla E. A. Poea:
„Jsou lidé, co se vyjádřili v tom smyslu, že jest v našich možnostech oddat se věčnému pohledu na svět stejné či větší podivuhodnosti a krásy. Tito lidé praví, že pokusy středověkých alchymistů… se v podstatě váží nikoliv k transmutaci kovů, nýbrž k transmutaci celého universa… Tato metoda… se toliko snaží znovu nastolit slasti prvotního Ráje; umožnit lidem, pokud chtějí, návrat do světa rozkoší a spanilosti. Snad je možné, že takový pokus probíhá a že jsou tací, co se ho odvážili.“
Dojde nakonec až k obecně neuznávaným následkům, jež přivodil pád člověka:
„Když člověk podlehl tajemným svodům naznačeným v obrazném slohu Písma svatého, kosmos, ze své podstaty tekutý a sloužící jeho duchu, ztuhl, zhroutil se na něj a udolal jej svou vahou a mrtvou masou.“
To, co nyní považujeme za nepoddajnou hmotu, byl původně nebeský chaos, měkká a tvárná substance, již mohla vytvarovat představivost nezkažené lidské bytosti do jakékoli podoby, kterou si jen přála.
„Může se to zdát sebepodivnější, ale ty největší výmysly (tak je totiž vnímáme) arabských pohádek nám umožní získat si představu o moci tvora homo protoplastus. Ze vzkvétajícího města se stane jezero, koberec nás přenese z jednoho konce světa na druhý ve zlomku vteřiny, či spíše v okamžiku bezčasí; jindy zase stačí pouhé slovo a zničehonic se před námi objeví zámek. Říkáme tomu kouzla, přičemž se vysmíváme možnosti, že by se něco takového mohlo stát; ale tato východní magie není ničím jiným než zamotanou a útržkovitou vzpomínkou na divy, jež náležely do prapůvodní výbavy člověka, do onoho fiat, jímž byl tehdy obdařen.“[28]
Následuje podivuhodný popis takové vlastnosti, jíž v této povídce vládl Glanville, když totiž vybídnul reverenda Thomase, aby ocenil výhled z okna ve Stoke Newingtonu. Nejprve totiž spatřil to, co očekával – řadu úhledně vyhlížejících vil oddělených od hlavní cesty květinovým sadem… Pak se však zlehka dotkl jeho ramene a vyzval jej, ať se podívá ještě jednou.
„Učinil jsem tak. Na okamžik by se ve mně krve nedořezal a já jen zalapal po dechu. Přede mnou se… otvíralo panoráma nezemské, závratné krásy… travnatý pahorek a zurčící studánka korunovaly architektonické divy takové podivuhodné a nevšední nádhery, až se zdálo, že jsou posly pohádkové říše. Dalo by se říci, že ten pohled doslova uchvátil mou duši. Zasáhla mě vlna vytržení a slasti, jakou jsem dosud nezažil. Celou mou bytostí pronikl pocit blaha; míru této rozkoše nedokáží vypsat žádná slova. Vydal jsem ze sebe neartikulovaný výkřik radosti a úžasu. A potom, pod vlivem náhlého záchvatu hrůzy, který nemohu dokonce ani teď vysvětlit, jsem se obrátil a vyběhl z pokoje a z domu bez jediného slova a bez rozloučení s tím mimořádným člověkem, který způsobil – nevěděl jsem ani co.“[29]
N je vyprávěním o prapodivném londýnském parku, Canon’s Parku, úchvatném místě, „do něhož stromy dovezli snad ze samého konce světa; hluboké strže s potůčky stékajícími ze skal; trávníky samý nachový a zlatý květ, a také nějaká ta zlatá lilie, co se ovíjela kolem stromů a proplétala se mezi rudými květy, které visely z větví. A tu a tam stály roztroušené besídky a malé chrámy třpytící se na slunci… bylo to prostě jako nějaká čínská krajinka.“ Jeden ze tří přátel, Harliss, však opakovaně trval na tom, že žádné takové místo tam není. A Arnold dopověděl poslední nesourodou kapitolu tohoto příběhu:
„Cítil jsem, že se na ten prapodivný park musím podívat ještě jednou, a jednoho podmračeného odpoledne jsem se tam také vydal. A tehdy a tak jsem narazil na jednoho mladíka, co se ztratil a co přišel – jak tvrdil – o tu svou, co žila v bílém domě na kopci. A já vám o ní nic neřeknu, ani o jejím domě, ani o jejích očarovaných zahradách. Ale jsem si jist, že ten mladík byl taky ztracen – a to navždy.“[30]
Všechny opravdové úkony alchymického procesu zůstávají neviditelné. Existuje perichorese, vzájemné prolínání. Vlastně je možné, že jsme tady – i tam.
Cestující
Tématu „tenkého místa“ se zmocnil i americký spisovatel Philip K. Dick v povídce The Commuter (č. Cestující),[31] v níž zkoumá hranice naší existence. Ed Jacobson, pracovník železniční stanice ve Woking (č. Probuzeno), prodává za přepážkou traťové jízdenky, když ho jednoho dne mladá žena jménem Linda požádá o lístek do stanice Macon Heights, která není na žádné normální mapě. Posléze přichází na zvláštní věc: cestující v jeho domovské stanici si kupují jízdenky do stanice, která neexistuje. A rovněž majitel traťové jízdenky do stanice Macon Heights doslova zničehonic zmizí, když se začne podrobně vyptávat na toto efemérní městečko. Na základě získaných informací Ed podnikne pátrání a vstoupí do vlaku, o němž mu bylo řečeno, že zastavuje u tohoto městečka. Vlak v tom místě však nezastavuje, toliko zpomaluje, takže cestující za jízdy vyskakují z vlaku a přes pole míří do přízračného, idylického a na mapě neexistujícího městečka, jež jim nabízí únik od životních traumat. Následné pátrání jej přivádí ke zjištění, že toto městečko málem existovalo. Jeho existenci totiž sprovodilo ze světa hlasování na plánovací poradě, a právě rozdíl jediného hlasu se vepsal do samotného základu vrtkavé existence tohoto městečka nacházejícího se v paralelní realitě. Jeho život poznamená osudová změna, když jeho syn Sam začne zakoušet disociativní vnímání světa vedoucí až k psychotickým epizodám. Po návratu domů zakouší alternativní realitu, v níž se jeho syn nikdy nenarodil. Musí se rozhodnout, zda akceptuje tento nový život nebo se vrátí do Macon Heights a požádá Lindu, aby mu vrátila jeho původní život, v němž existuje i jeho postižený syn. Vyvstává tu universální otázka: za jakou cenu je možné uniknout vlastní bolesti?
Místní název Macon se odvozuje od slova maçon ze středověké francouzštiny, dále ze stfr. masson, machun, tj. „zedník, zednář“, *makjo, „stavitel, tvůrce, stvořitel“, od slova pragermánského původu *makōną, „pracovat, stavět, konat“, až k praindoevropskému základu *mag-, srv. „mág“. Odkazuje tedy na „zednáře“ ve spojitosti s „místem na výšinách“, tj. obecně „nedostupným místem“.
Vznětlivá představivost si dokáže přitáhnout světlo, v němž ožívají „svatá místa“ (locis sanctis), a s ním v patách překročit neprostupnou hranici, najít „tenké místo“ a vstoupit do země, již vzdělával od počátku světa Adam Protoplastus. A jestliže potkáte náhodou někoho, kdo vám začne vyprávět „ty nejnesmyslnější výmysly o zlatých a stříbrných a nachových květech a zurčící studánce a pěšině, co se proplétá mezi stromy přímo k lesu a k pohádkovému domu na kopci“,[32] držte se ho zuby nehty.
∞
[1] Slovo leprechaun pochází z luch-chromain, tj. „malý, shrbený Lugh“. Lugh je jméno vůdce Tuatha Dé Danann, lidu bohyně Dany.
[2] Margaret Alice Murray: The Witch-cult in Western Europe. A Study in Anthropology. Clarendon Press, Oxford 1921, str. 61n.
[3] J 2,1-5; var. „co(ž) se nás to týká?“
[4] Viz http://www.dsl.ac.uk/entry/dost/gyre_carling. Gyra je komplikovaný pojem, představa zahrnující časové vlákno táhnoucí se podél dějin, které může být (Nornami) spřádáno do komplikovaných vzorů. Srv. San: Æony, gyry, jugy a Zlatý věk, text před pozn. č. 24, https://www.okultura.cz/WordPress/aeony-gyry-jugy-zlaty-vek/#_ftnref24.
[5] Viz Sir Walter Scott: Minstrelsy of the Scottish Border. T. Cadell & W. Davies, Londýn 1802, str. 198.
[6] Viz https://www.bartleby.com/212/1107.html.
[7] Srv. Eva Vrchlická: Z oříšku královny Mab. Povídky ze Shakespeara. Melantrich, Praha 1946.
[8] Srv. Philip Coppens: Land of the Gods: How a Scottish Landscape was Sanctified to Become Arthur’s Camelot. Adventures Unlimited Press / Frontier Publishing, 2007.
[9] Joseph Jacobs: More English Fairy Tales. Tamlane, viz https://en.wikisource.org/wiki/More_English_Fairy_Tales/Tamlane.
[10] Joseph Jacobs: English Fairy Tales. David Nutt, Londýn 1890, viz https://archive.org/details/englishfairytal00jacogoog/page/n9.
[11] Viz http://www.deutsche-liebeslyrik.de/sachs_hans_4.htm.
[12] Jacob Grimm: Deutsche Mythologie. Dieterichschen Buchhandlung, Göttingen 1835, str. 248n.
[13] Srv. rovněž Alaric Timothy Peter Hall: The Meanings of Elf and Elves in Medieval England. Department of English Language, University of Glasgow, 2004, viz https://www.alarichall.org.uk/ahphdful.pdf.
[14] George F. Black: Scottish charms and amulets. Neil and Co., Edinburgh 1894, str. 467-8, viz https://hdl.handle.net/2027/hvd.tz1h7y.
[15] Peter Grund: Albertus Magnus and the Queen of the Elves: A 15th-Century English Verse Dialogue on Alchemy. Anglia, vol. 122, 2004, str. 640-662.
[16] Ibid., str. 647-648.
[17] Viz rovněž Alaric Hall: Elves On The Brain: Chaucer, Old English, And Elvish.
[18] Viz také San: O bájných, kouzelných a podivuhodných vynálezech aneb O augurství Alhazredově, https://www.okultura.cz/WordPress/o-bajnych-kouzelnych-a-podivuhodnych-vynalezech-aneb-o-augurstvi-alhazredove/.
[19] Alaric Hall: Elves in Anglo-Saxon England. Matters Of Belief, Health, Gender And Identity. Anglo-Saxon Studies vol. 8. The Boydell Press, Woodbridge 2007, str. 24, 27.
[20] Alois Jirásek: Staré pověsti české. Josef R. Vilímek, Praha 1927.
[21] Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999, str. 14n. Přeložil Milan Žáček.
[22] Ibid., str. 81n.
[23] 1 K 15,35-40.
[24] Gn 2,18.
[25] Narážka na verš z Bouře Williama Shakespeara, kde větrný duch Ariel zpívá: „Celičkou mořskou proměnou prošel v cos bohatého a podivného.“ He‘s undergone a complete sea change / And become something rich and strange.
[26] Arthur Machen: N, str. 172n.
[27] Srv. Gorazd Josef Vopatrný: Keltské křesťanství. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010.
[28] Arthur Machen: N, str. 176.
[29] Ibid., str. 177n.
[30] Ibid., str. 192.
[31] Viz Philip K. Dick: Planeta, která neexistovala (I). Argo, Praha 2006. Zfilmovanou podobu nabídla v rámci TV seriálu Electric Dreams (2017) studia Channel 4 a Amazon Studios v režii Toma Harpera, viz https://en.wikipedia.org/wiki/Electric_Dreams_(2017_TV_series).
[32] Arthur Machen: N, str. 190.
