„Znamená snad ‚dobře disputovat logiky nejhlavnější cíl‘? Což neskýtá toto umění žádného většího zázraku? Pak nečti více: tys dosáhl toho konce.“
– Christopher Marlowe: Tragická historie doktora Fausta
„Nekonečná bohatství v malé komůrce.“
– Christopher Marlowe: Žid z Malty
*
Měl jsem v úmyslu napsat pár myšlenek o konceptu řeči, ale ve svém posledním jsi mi zase ty psal o svém úmyslu dát na papír své představy o nejnovějším běhu politiky a jejím pozadí. Proto jsem se rozhodl nyní napsat cosi, co by tě vyprovokovalo k argumentaci!1 Tak jako předtím se zase zmíním o příběhu Tlön, Uqbar a Orbis Tertius, buď tedy ke mně shovívavý.
Moderní západní civilizace postrádá jednoduchou sjednocující inteligenci, která se v předcházejících stoletích oděla do mimořádných postav té doby: Sokrata, Danta, Koperníka, Leonarda da Vinci – a někdy se vtělovala do fiktivních charakterů, zvláště v početných podáních Fausta, jak jej vykreslili např. Marlowe, Goethe a další. Dnes, kdy se každá buňka poznání dělí každou vteřinu do dvou dalších, žádná mysl není schopna pochopit všechny intelektuální obory. Bez takové jednoduché a sjednocující inteligence pak intelektuální růst, jsa bez kontroly, velmi rychle vyhnal výhonky podobně jako špatně vedená rostlina, a kořeny tkvící v půdě civilizace jsou sotva schopné ji vyživovat, takže mnohé stonky slábnou. Poznání je vedeno úzkými kanálky, a ty jsou často bez spojení jednoho s druhým; již v polovině 19. století kritizoval Alexandr Gercen úzký rozhled a obmezenost vědeckých specialistů, nazývaje je „buddhisty.“
Jednou z fantastických kreatur v Borgesově knize Fantastická zoologie 2 je šestinohá antilopa. Píše o ní následovně:
„Šest noh přisuzuje někdejším antilopám jeden sibiřský mýtus. Takto vybavené antilopy se nedaly lehko, ba vůbec chytit. Božský lovec Tunk-poj si zhotovil zvláštní sáně ze dřeva posvátného stromu, na který ho štěkotem upozornili psi, protože ustavičně povrzával. Saně také vrzaly, avšak letěly jako vystřelený šíp. Aby mohl ovlivňovat jejich rychlost, lovec je musel podkládat klíny z dřeva jiného posvátného stromu. Tunk-poj pak pronásledoval antilopu po celé obloze. Nakonec padla vyčerpáním a Tunk-poj jí uřízl přebývající zadní nohy. ‚Lidé jsou den ode dne menší a slabší,‘ řekl si. ‚Jak by dokázali lovit šestinohé antilopy, když já sám je sotva dohoním.‘ A od onoho dne mají antilopy jen čtyři nohy.“
Uříznutí přebývajícího páru nohou chápu jako metaforu, která má způsobit, aby se poznání dostalo k mysli moderního člověka – dnes už neexistuje žádný Tunk-poj, který by byl natolik silný, aby ulovil onu šestinohou antilopu současného poznání. V Tlönu se Borges pokouší převrátit moderní historii, stvořit ideální svět a znovusjednotit různá odvětví nauk – v příběhu se dovolává, ale jen docela stručně, skutků „muže obskurního génia,“ Fausta. (Všimněme si, že věda je v Tlönu nemohoucí.)
V současné novele velmi populárního britského spisovatele lana McEwana jedna z jeho postav dochází k podobnému závěru: „Kdyby věda začala opouštět iluzi objektivity tím, že by začala brát vážně nedělitelnost celého vesmíru a našla pro to i matematickou řeč, a kdyby začala brát do úvahy subjektivní prožitek, pak by byl chytrý chlapec na cestě stát se moudrou ženou.“ (Moudrá žena, hleďme; kdyby měla přijít nová renesance, jak jsi řekl, když jsme o tomto mluvili, nebyla by ústřední postavou spíše renesanční žena3 než renesanční muž? – San.)
Psal jsem o této otázce již dříve, neboť ji mám neustále v mysli: poznání jako kvantifikovatelný fenomén, tzn. to, co je tvůj, můj nebo Borgesův mozek schopen podržet, a poznání jako zkušenost, tzn. jak může mysl asimilovat tak obrovskou (ačkoli ne nekonečnou, protože nekonečnost znamená smrt) masu civilizačního poznání prostřednictvím zkušenosti. V novele Sto let samoty Gabriela García Márqueze píše malá cikánka Melquíades4, pro malý izolovaný svět v Macondu nositelka poznání, o „historii“ sto let dopředu v čase, a Aureliano, poslední z větve rodiny, která má za úkol interpretovat to, co je zapsáno, dodává: „Vše je známo.“
Od událostí 19. srpna [1991] (kdy jsem si myslel, že bych měl jít a bojovat za Československo, kdyby tam snad měly ruské tanky zase rolovat – říkal jsem ti, že jsem trochu blázen!) fejetonisté v našich novinách píší o konfliktech, které se blíží, ve kterých už nebude stát Východ proti Západu, ale Sever proti Jihu, nebo přesněji liberální západní civilizace proti Třetímu světu, a zvláště arabskému světu. Světské západní státy se špičkovou technologií a světovým názorem, zaměřeným na udržení jejich nadřazenosti, se střetnou s relativně nerozvinutými (ačkoli se nedá říci nedotčenými nebo zaostalými) militantními islámskými zeměmi. Vlivem západní vědy (s jejími produkty, ekonomickou prosperitou a politickou stabilitou) vznikla společnost, ve které je úsilí nasměrováno do úzkých drah, jež vedou k funkcionalismu a obecnému skepticismu. Je to v kontrastu s islámem, který chápu jako sjednocený náboženský, morální a dokonce i právní systém (vtělený ve své nejryzejší formě do šaríe), ačkoli se za jeho dogmatem skrývají oligarchie, založený především na tradici, posvátných textech a legendách. Je to něco docela jiného než to, co k nám bylo importováno několika jedinci s evropským vzděláním, nebo naopak nevyhnutelná přitažlivost západní pop-kultury pro mladší či bohatší elementy, muslimské společnosti, nebo přinejmenším jejich kolektivní vědomí, přetrvávají relativně nedotčené vývojem. Totéž je pravdivé převážně pro většinu afrických a některé ne-islámské asijské společnosti. Stále ještě žijí v odlišném světě, v odlišné civilizaci.
Zrovna nedávno jsem četl článek od muslimského intelektuála (Palestince se západním vzděláním), který naříkal nad nedostatkem kreativity moderního islámského světa, dovozuje, že vědecká komunita je neplodná a že muslimské umění vytvořilo jen málo toho, co opravdu přispělo do pokladnice světového umění a literatury. Nemohu to posoudit, neboť o arabském světě toho tolik nevím, aleje možné, že důvodem pro tento názor je jednoduše to, že prostě muslimské umění západní civilizace neuzná, pokud nenese západní nálepku? V knize Fantastická zoologie Borges píše o mnohých legendách z muslimské tradice a dalších odlehlých zdrojích jako je malajské čarodějnictví, které přežily až do dnešních časů; ale cožpak není esence legendy to, co je spíše založeno na mluveném slovu, na paměti, než na univerzitních knihovnách nebo počítačových a slovních procesorech? Tohle je možná důvod, proč Borges umisťuje Uqbar někam do Iráku nebo Malé Asie.
Psal jsem již dříve, že některé z nejlepších současných literárních děl, zdá se, pocházejí nikoliv od bílých, a nikoliv od Evropanů – Albert Wendt, Wole Soyinka, V. S. Naipaul, Salman Rushdie. Můj nejoblíbenější anglický spisovatel tohoto století, Joyce Cary, dosáhl úspěchu nalezením jakési cesty do tohoto odlišného světa ve své vynikající novele Pan Johnson. Přeji českým čtenářům, aby se mohli v brzké době s tímto dílem seznámit. Je to cesta do říše, na kterou jsme již zapomněli. Je onou cestou, kterou jsme už dávno ztratili…
*
Poznámky:
1 To ne! Viz AL, III:42. – San.
2 Jorge Luis Borges: Fantastická zoologie. Nakladatelství Odeon, Praha 1988.
3 Ve smyslu Knihy Zákona, verš AL, III:11, „… přede mnou ať je žena opásána mečem…“
Vidím v této „renesanční ženě“ postavu VIII. tarotového trumfu, u Crowleyho nazvaného Vyrovnání, který je ženským doplňkem Blázna, neboť písmena Alef Lamed (la) sestavují tajný klíč Knihy Zákona (Liber AL vel Legis). Je to také ona Šarlatová Žena, BABALON, která v sobě shromažduje všechnu moc (AL, I:15) a všechno smilstvo, a v sobě vše vyrovnává. Na kartě je předvedena, jak stojí na špičkách, korunována pštrosími péry Maaty, egyptské bohyně Spravedlnosti, a hadem Uraeem, Pánem Života a Smrti. Přes její masku z ní vyzařuje tajné uspokojení z toho, že má v Universu moc nad každým elementem, který je vyveden z rovnováhy. Je to symbolizováno magickým mečem, který oběma rukama drží, a váhami či sférami, jimiž zvažuje Universum. Každý Alfa-začátek je přesně vyvážen Omega-koncem. Jsou to Soudy a Rozsudky (viz AL, I:52 a III:1-3) Posledního Soudu; zvláště pak jsou symbolikou tajného běhu soudu, jehož prostřednictvím se každá obyčejná zkušenost absorbuje, transmutuje a konečně podává dále účinkem operace Meče k dalšímu projevení. Vše probíhá na neosobní úrovni. Ve východní filosofii je karmou. Venuše, která ovládá znamení Vah, má zjevit tuto formuli: „Láska je zákon, láska pod vůlí.“ Každá forma energie se musí namířit, musí se aplikovat v integritě, k úplné satisfakci svého osudu. (Podrobněji viz Kniha Thothova, atu VIII. Horus, Brno 1992.)
4 Cožpak to není narážka na Melchisedecha? Viz 1M 14,18 a násl.; Žid 7,1-21.
*
© Derek L. Averre
© Revue Horus, MCMXCI
© okultura, MMX
