(Laser-books, Praha 2014)
S. T. Joshi (ed.): Černá křídla Cthulhu. Jednadvacet povídek lovecraftovského hororu
416 stran, Laser-books, Praha 2014, vydání první, vázané, cena 369 Kč
ISBN 978-80-7193-385-4*
Kdo zná editora Sunanda Tryambaka Joshiho, nebude překvapen, že jej Guillermo del Toro požádal, aby byl konzultacemi nápomocen při filmové adaptaci Lovecraftovy novely V horách šílenství. Vždyť je jednou z nejpovolanějších autorit na dílo „velekněze »Eich-Pi-El«, proroka přicházejícího aeonu Cthulhu,“ jak jej pasoval Fráter Tenebrous v Hvězdné moudrosti (Starry Wisdom), za nímž kráčejí ministranti: atlantský velekněz a veliký temný čaroděj Klarkash-Ton (Clark Ashton Smith), Robert E. Howard coby „Two-Gun Bob,“ Frank Belknap Long jako „Belknapius,“ George F. Haas jako „Ji-Eich“ a August Derleth alias „M. le Comte d’Erlette,“ doprovázených další hordou, jejichž bizarní jména zvoní arkánním jazykem: Quachil Uttaus, Malygris, Rlim Shaikorth, Vulthoom, Avoosl Wuthoqquan.
S. T. Joshi napsal spolu s Davidem E. Schultzem rozměrnou A H. P. Lovecraft Encyclopedia a nedávno Lovecraftovu biografii Am Providence: The Life and Times of H.P. Lovecraft.
Skutečný titul této knihy zní Černá křídla – jen z jakéhosi obskurního a absurdního důvodu se zachtělo nakladatelství Titan doplnit do titulu slovo Cthulhu; & knize to moc neposloužilo, neboť jednou z „libůstek“ Sunandovy antologie jest to, že jde za hranice klišé fikce mýtu Cthulhu a ukazuje Lovecraftův vliv na dnešní spisovatele weirdu. Svědčí o tom i poznámky k tématu na blogu S. T. Joshiho:
„Právě jsem dočetl korektury ke komentovanému brožovanému vydání Black Wings IV (vyjde možná tento měsíc, psáno 5. února 2015) stejně jako k brožovanému vydání Black Wings III (rovněž vyjde tento měsíc u Titan Books – pod změněným názvem Black Wings of Cthulhu III). Můj výbor Black Wings V se rychle blíží. Potom si však už snad na chvíli odpočinu od lovecraftovských antologií (třebaže právě jednám s Titanem o Cthulhu Noir) a uspořádám velký výbor weirdu. Předběžně jsem jej nazval Apostles of the Weird.“
Jak STJ uvádí ve svém úvodu: „Existuje důvod, proč jsem pečlivě vybral podtitul »Nové povídky lovecraftovského hororu«.“ Nejde totiž toliko o pokračovatele mýtu Cthulhu, S. T. dokázal zajistit povídky od autorů, kteří se neproslavili tím, že by byli ponořeni do lovecraftovského horroru. Někdy jsou lovecraftovské vlivy subtilnější, jindy k našemu potěšení mnohem výraznější a nadto původní s ohledem na jádro lovecraftovského folklóru.
Už jen pouhé představení autorů ukazuje, že pokračovatelů jest přehršle a i jejich tvorba, prezentovaná STJ, nabízí pozoruhodnou bohatost mýtu Cthulhu a lovecraftovského horroru v mnoha odstínech a detailech.
*
Lovecraftova povídka Pickmanův model vznikla počátkem září 1926 a byla poprvé publikována v magazínu Weird Tales v říjnu 1927. Autor si v ní vedle poznámek k rodícímu se eseji Nadpřirozená hrůza v literatuře vyjasňuje své představy o umění a o tom, jaké meze by mělo pravé, důsledné umění svou působností překračovat. V postavě Pickmana pak Lovecraft stvořil geniálního umělce, jakým by se chtěl svým vlastním, ironickým způsobem stát sám, již pouhým srovnáním s dalšími umělci, které obdivoval, ať už to byli Henry Fuseli, Gustav Doré, Francisco Goya či Anthony Angarola. Ve sbírce Cthulhu 2000 se přední autor fantaskního a hororového žánru Lawrence Watt-Evans chopil odkazu H. P. Lovecrafta a vytvořil skvělou povídku Pickmanův modem (Pickman’s Modem). Ve své Historii Necronomiconu Lovecraft uvádí, že jeden ze vzácných exemplářů této knihy „zmizel společně s malířem R. U. Pickmanem, který je nezvěstný od roku 1926“. Pickman se ještě jednou objevuje ve Snovém putování k neznámému Kadathu, tentokrát už plně v podobě ghúla, a stává se jedním z pomocníků Randolpha Cartera během jeho odyseovského putování. Robert M. Price poukazuje na očividnou podobnost Pickmana ze Snového putování s obskurní postavou Tarse Tarkase z Burroughsovy Princezny z Marsu.
Pickmanova modelka (1929) Caitlín R. Kiernanové (Pickman’s Other Model (1929)) je příběhem vyprávěným v ich-formě osobou jménem Eliot; je to týpek, k němuž se vztahuje i Lovecraftův originál.
Pouštní sny (Desert Dreams) Donalda R. Burlesona mají podobnou technologii sebe-evokace jako Volání Cthulhu, protože božstvo tu k hlavnímu hrdinovi promlouvá prostřednictvím snů, nebo jak to on správně popisuje – „tyto vize tvoří jediný, všeprostupující sen“ prosakující z „bezedného černého moře“ do naší reality. Také pátrání po jménu božstva připomene hledání, jak jsme toho svědky ve Volání Cthulhu, mezi antropology po významu jména Gwai-ti, a jeho šeptání „M’warrh Gwai-ti, h’nah m’warrh Gwai-ti, ph’nglui w’gah Gwai-ti“ je jakousi obdobou „Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn“.
Joseph S. Pulver, Sr. přispěl povídkou Engravings, která byla přeložena jako Vyrývání. Inu, možné to je, ale celý děj přesvědčuje spíše o tom, že jde o něco jako proces vtiskování, jak jej známe od ctihodných matek Bene Gesseritu – případně ti sečtělejší si připomenou Liber De Causis.
Příběh připomíná zlověstnou citaci z povídky Hrůza v Dunwichi:
„Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou. Yog-Sothoth je klíč i strážce brány.“
Pan Phoenix („ten, který se znovu rodí ze svého popela“) o sobě říká:
„Mám spoustu jmen. Dnes v noci mi verše kamení a větru říkají Ten, Kdo Otevírá Cestu. Oba jsme tu, abychom otevřeli dveře. Dveře otevřené sklizní.“
Esej In Rerum Supernatura o hře Call of Cthulhu nabízí v tomto směru další vysvětlení: jméno Yog-Sothoth může být transliterací arabského výrazu „jaji aš-šutat,“ přesněji „jajī’u aš-šudhdhādh” يجيء الشذاذ, který znamená „Zrůdní se vracejí“ (viz Petersen Sandy; Willis, Lynn: „In Rerum Supernatura”, Call of Cthulhu, Chaosium, Oakland 1992).
U příběhu Jak dostat chapadláka (Copping Squid) máme vskutku dočinění s mýtem Cthulhu, a Michael Shea je dost možná nejvytříbenějším moderním autorem tohoto odvětví fikce, která její tradici přesahuje, a přesto jí zůstává věrná. Jde o barvitý příběh skvěle vyprávěný. U Michaela Sheai nemůžete nikdy šlápnout vedle.
Sam Gafford, jak čteme v medailonku, „vyrostl na nepřetržitém přísunu komiksů, televizních seriálů, starých filmových hororů a povídkách HPL.“ Jeho Panoptikum duchů (Passing Spirits) začíná tirádou:
„… Cthulhu nikdy neexistoval. Azathoth nikdy neexistoval… Nyrlathotep, Shub-Niggurath, Nug, Yeb, nikdo z nich. Všechny jsem si je vymyslel.“
Je to ponor do nitra Lovecraftovy duše, do jeho nejskrytějších myšlenek a z nich se znovu vynořuje postava Joea Slatera, Pickmana, a za hudby Ericha Zanna se sám vypravěč stane fikcí. Panoptikum duchů Sama Gafforda má jisté kouzlo půvabné a tklivé melancholie, která není často k vidění u lovecraftovské fikce.
Mezi řadou skvělých povídek zřetelně vystupuje Hotel Broadsword Lairda Barrona (The Broadsword). Jde o jeden z oněch nezapomenutelných kusů, které se promísí s vaším životem a stanou se také neodmyslitelnou součástí vašich horrorových zážitků. Děj příběhu se vkrade do vaší mysli a usídlí se v jejích trhlinách, aby pak najednou vystoupil ve chvílích, kdy buď pocítíte nával strachu, nebo jste sami někde v temnotě. Klasické mrazení a atmosféra hororu prozrazuje to nejlepší z Barronova talentu.
Laird Barron je uznáván jako jeden z nejlepších spisovatelů žánru, jehož imaginace je stejně ohromující jako jeho talent. A to přesto, že Laird Barron zůstává veskrze moderní a původní. Jeho povídky vás uchvátí.
„Nasazujete si tváře, abychom to pochopili, abyste mezi nás zapadli, není to tak? Co jste ve skutečnosti zač?“, ptá se Pershing. „Jsme Děti staré pijavice. Jsme vám nadřazení. … Pojídáme svoje děti, řekl Terry. Nesmrtelní nepotřebují potomstvo. Jsme labužníci, víš; a svou zábavu milujeme. Požíráme děti každé myslící rasy, do níž metastázujeme… pobyt u vás si dokonale užíváme. Místní zvyklosti jsou vynikající.“
Uchvácení (Usurped) Williama Browning Spencera představuje novátorskou podobu lovecraftovské vize. Je trochu jako pátrání po „prázdném místě” starých — a „Dahně” neboli „Karmínové” poušti moderních Arabů, v níž se to podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. Jeho Brad si „přečetl Parkingtonovu knihu Strašidelné hory: Atlantida v poušti. … V těch horách – pod těmi horami – bylo něco, co se k nim upnulo,“ takže nakonec „pocítil nestvůrnou radost, temné osvícení (Der Schwarze Sonne) a v horečnaté dychtivosti přijmout svůj osud se vrhl z útesu a řítil se k otci všech vesmírů, kde se nikdy nic neztrácelo a všechno se stravovalo.“
Povídka Denkerova kniha (Denker’s Book) Davida J. Schowa upozorňuje na „vnitřní dveře opatřené jistým druhem nátěru, jímž se dveře otevřou do jiného času.“ Veškerá přízračnost je v příběhu soustředěna do Denkerovy knihy, která představuje právě takovou bránu do jiného časoprostoru. „Všechno vstoupilo do té knihy.“ Trochu jako Jorge Luis Borges, což? „V průběhu dějin se jistí jednotlivci snažili knihu zničit, neuvědomovali si však, jak je tato snaha marná.“ Některé věty jsou solitéry samy pro sebe: „Zvířatům chybí jakýsi meliorační, vylepšující intelekt, kterým lidé ospravedlňují nepříčetnost.“
Wilum Hopfrog Pugmire si osvojil prostřední jméno ze stejnojmenné povídky Edgara Allana Poea a v jeho fikci se často vzdává hold lovecraftovské tradici a nauce. S. T. Joshi vylíčil Pugmirea jako „básníka v próze na poli hororu a fantasy; je možná tím nejlepším básníkem píšícím v próze, jejž máme,“ a „snad i čelním představitelem lovecraftovské prózy dneška.“
Obyvatelé Strašidlesa (Inhabitants of Wraithwood – překlad novotvaru Wraithwood je originální!) jsou dalším výletem do přítmí Pickmanova ateliéru, v němž „maloval všechny ty svý zvláštní objekty.“ Dýchne na vás atmosféra Strašidlesa, v němž defilují potemnělá díla Caspara Davida Friedricha, Fuseliho, Mona Lisa a rebours. Dokonce si vzpomenete i na Angelu Carterovou…
Kupole (The Dome) Mollie L. Burlesonové je trochu strožejší nežli zbytek, přesto má úžasné zakončení:
„Ano, v tom otvoru něco bylo, něco obrovského a zlovolného. Něco starobylého a groteskního…“
Podobně jako u Caitlín i Rotterdam Nicholase Roylea přivolává zpět v bytí Lovecraftovu povídku Pickmanův model; je extrémně zlověstná („weird“) a fascinující. Vše uvozuje nálada několik skladeb hraničního popu – Joe pořád dokola poslouchá Neuköln z Bowieho alba Heroes. Vše vrcholí zpřítomněním toho, „co leželo na podlaze,“ jakási figurína nebo panenka lidské velikosti, cosi, co nepatřilo do tohoto světa, cosi, co přišlo z moře.
V Přízraku z Providence (Tempting Providence) Jonathana Thomase se opět setkáváme s duchem H. P. Lovecrafta. Chytá snad Dagon své oběti na háček, aby je vtáhl „do toho závratného otvoru?“
Ve Vytí v temnotách (Howling in the Dark) Darrella Schweitzera trochu zarezonuje vytí oněch ohavných věcí po staletí vězněných v kobkách starého Curwena v rozsáhlé novele Případ Charlese Dextera Warda.
Jonathan Thomas ovšem vydal v roce 2010 antologii povídek Cthulhu’s Reign, jejichž autoři se zamýšlejí nad tím, jak by vypadal svět, kdyby jej ovládli Lovecraftovi Prastaří.
Jestli se STJ shlédl v přítomné antologii v Pickmanovi, či si jej vybrali sami autoři, se asi nedozvíme, faktem ovšem zůstává, že Pravda o Pickmanovi (The Truth About Pickman) Briana Stableforda jest už čtvrtou v této sbírce. Jeho motto by mohlo znít: „Umění není jednosměrný provoz.“ Autorem je uznávaný britský spisovatel sci-fi a hororových příběhů, který přispěl díly The Legacy of Erich Zann and Other Tales of the Cthulhu Mythos či The Innsmouth Heritage and Other Sequels. Recesivní alela jako modus k „osobnějšímu a důvěrnějšímu pochopení anatomie hrůznosti a fyziologie strachu.“
Tunely (Tunnells) Philipa Haldemana sice upomínají na Setovy tunely, ale tyhle jsou až příliš hmotné a vinou se pod našimi obydlími i s jejich hlubinnými červy, jejichž příchod by mohl znamenat zkázu naší civilizace. „Začal červy vynášet na povrch nějaký posun v jejich přirozeném prostředí nebo vědomí?“
Naše krajnosti jsou vynášeny na povrch obojím: magickým průnikem okolností nebo posunem vrstev-červů.
Korespondenci Camerona Thaddea Nashe (The Correspondence of Cameron Thaddeus Nash) anotoval, ačli není známo, jak se k ní dostal, Ramsey Campbell, jeden z nejvýznačnějších autorů fantastické literatury své generace, který přispěl řadou povídek k mýtu Cthulhu: The Inhabitants of the Lake and Other Inwelcome Tenants, sbírka Cold Print aj. I tato povídka je evokací možné minulosti, v níž vystupují August Derleth, HPL, James Turner, Frank Belknap Long, a vypráví o jistém dědictví literární povahy, jež projde rukama HPL, a posune ho dále ve směru snění, dospěje k ostrovu „L’yeh“ a ke všemu, „co se vznáší v nejhlubší temnotě a němě pronáší závratná tajemství, zatímco mnoha končetinami škube za tkanivo vesmíru.“
Násilí, dítě důvery (Violence, Child of Trust) od Michaela Cisco jsem moc nepochopil.
Povídka Nižší démoni (Lesser Demons) Normana Partridge má jistý bradburyovský náboj svým otevřeným slohem psaní, který v plné nahotě expresionistických obrazů tne čtenáře do citlivého místa vzpírajícího se bezbrannosti a syrovému podání reality, samozřejmě blízké černé noční můře. Jedna z nejlepších.
Záhadná záležitost (An Eldritch Matter) Adama Niswandera je docela vtipná hříčka o hrůzné dagonské proměně ve stylu Innsmouthu, ovšem daleko osobnější a v přímém přenosu.
Záměna (Substitutions) Michaela Marshalla Smithe vypráví o tom, jaké to je, když k vám blízká osoba přijde v jiném těle a vyvolá ve vás zážitek něčeho zcela nového, co ve vás zatím skrytě dřímá.
Susie Jasona Van Hollandera líčí jedinečného básníka, jenž se „musí vyhýbat místům, kde by na něj lidé mohli zírat…, když hostitelské tělo onemocní a na povrch se noří odsunutá identita.“
Iö! Koza s tisícem mladých.
„Bolest je všechno. Nicméně všechno není nic ve srovnání s údělem Tisíce Nezrozených. … Musí zasvětit svou energii Tisíci Nezrozeným. A zvěstovat Úsvit Tisíce mláďat.“
Sláva veleknězi E’ch-Pi-El!
*
Můžeme jen doufat, že Laser-books nezůstane jen u prvního výboru, nýbrž že se k nám postupně slétnou i další svazky Černých křídel.
*
© San, ivMMxv
© okultura.cz
