O opravdových, skutečných lidech

Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-550-8

Své poslední dílo Odpověď na Jóba sepsal C. G. Jung roku 1952, devět let před svou smrtí. Tento významný text je psychologickým výkladem biblického příběhu o Bohem zkoušeném muži, který Jung považoval za „milník v dlouhém historickém vývoji božského dramatu“. Jung nezkoumá text jako racionální teolog, ale pojímá jej v rovině osobní, na níž ke slovu přichází vlastní subjektivní pocity čtenáře.

Na podkladě Knihy Jób se tehdy již slavný analytický psycholog snažil vypořádat se základními náboženskými otázkami, hledal odpověď na problém lidského utrpení, zkoumal vývoj naší představy o samotném Bohu: Jahve je Jungovi symbolem nevědomí, dobrem i zlem, Bohem milováníhodným i strašlivým. I když podle Junga jsou Bůh a nevědomí hraniční, dále nedefinovatelné pojmy, jejichž vztah nelze s úplností vyčerpat, zřejmé je přinejmenším to, že obraz Boha nelze oddělit od jednoho z obsahu nevědomí, totiž od archetypu bytostného Já (Selbst).

Odpověď na Jóba vychází v kvalitním českém překladu Karla Plocka již podruhé; prvně byl součástí IV. svazku výboru z díla C. G. Junga pod názvem Obraz člověka a obraz Boha (nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006).

Mít své „religio,“ to jest „pečlivě dbát své zkušenosti“, nadto mít k ní dostatek pistis neboli loajality, díky níž dokáže u této své zkušenosti setrvat a pokračovat v ní. Tato loajalita se může projevovat velmi různě, je to vnitřní oheň, fascinum, který člověka vede a nabádá, aby se „držel svého“, takže pokaždé, když se pokusí zpronevěřit – jít se kurvit za jinými bohy – nebo vnitřní hlas popírat, vynoří se zevní okolnosti, které jej postrčí zpět na niternou pouť, ať už by býval zabloudil, jak chtěl daleko. Tento oheň nelze uhasit – alespoň nikoliv za cenu velkých obětí, vážných duševních poruch, ba dokonce i ztrátu života.

Velká většina vzdělaných lidí se skládá z fragmentárních osobností, což bývá povětšinou příčinou neuróz – dnes velmi rozšířené psychické újmy – a namísto skutečného dobra používají velké množství náhražek. Být fragmentem vyvolává frustraci, nigredo, jež jest dokonalým močálem o nezměrné hloubce a vyžaduje onen nadpřirozeně nemožný akt, jakým je příhoda barona Prášila, který musel sám sebe vytáhnout za vlasy právě z takové bažiny.

To, co se obvykle a obecně nazývá „náboženstvím“, je v tak úžasné míře náhražkou, že je třeba si položit otázku, zda takový druh „náboženství“ nemá v lidské společnosti nějakou důležitou funkci. Zřejmým účelem takového druhu náboženství je nahrazovat bezprostřední zkušenost výběrem vhodných symbolů, které jsou začleněny do pevně organizovaného dogmatu a rituálu. Podobný požadavek formuloval Eliphas Lévi ve svém prvním díle o rituální magii, jež se objevilo ve dvou svazcích v letech 1854 (Dogma) a 1856 (Rituál).

Církev katolická udržuje tuto formu náboženství svou absolutní autoritou, protestantské církve ji udržují zdůrazňováním víry v evangelické poselství. Pokud jsou tyto oba principy účinné, jsou lidé úspěšně chráněni před bezprostřední náboženskou zkušeností (Jung: Obraz člověka a obraz Boha, str. 63). Fakticky to znamená, že klíče od nebe (nebo příp. od pekla) drží v ruce církev, nikoliv jedinec samotný. Ba dokonce se může obrátit na svou církev, aby rozhodla, zda se mu této zkušenosti dostalo od Boha, nebo od ďábla, a zda ji má přijmout nebo zavrhnout.

A přestože Jung radí, aby – je-li pacient praktikující katolík – se zpovídal a chodil k přijímání a tak se ochránil před bezprostřední zkušeností, která by pro něj mohla být nad jeho síly, čímž tu vyvstává naléhavá potřeba dogmatu a rituálu, přinejmenším jako metody duševní hygieny.

A přesto je Odpověď na Jóba především líčením setkání s takovou bezprostřední zkušeností, která na člověka Jóba přišla a on se s ní musel nějakým způsobem vypořádat. Ani on nedokáže svůj „oheň uhasit“ a postupně vstřebává účinky svého zážitku, jenž má numinózní charakter.

Křesťanské obrazy nejsou specifickou zvláštností pouze křesťanství samého (i když se v něm projevily a doznaly naplnění svého smyslu tak, že se to stěží dá srovnávat s jinými náboženstvími). Stejně často se s nimi setkáváme v pohanských náboženstvích, a kromě toho se mohou spontánně znovu objevovat ve všech možných variacích jako psychické fenomény, tak jak v dávné minulosti vznikaly z vizí, snů, a stavů transu. Takové ideje nebyly nikdy vymýšleny či vynalézány. Vstoupily do lidského života v době, kdy se lidstvo ještě nenaučilo užívat ducha jako úmyslnou, záměrnou aktivitu. Dříve než se lidé naučili myšlenky produkovat, myšlenky k nim přicházely. Nemysleli, nýbrž vnímali svou duševní funkci. Dogma je jako sen, jenž odráží spontánní a autonomní aktivitu objektivní psýché, nevědomí. Dogma je velice expresivní. Dogma trvá nesčíslná staletí. Obraz, respektive idea trpícího bohočlověka je patrně stará nejméně pět tisíc let a obraz, resp. idea trojice je pravděpodobně ještě starší.

Všeobecně se má zato, že Kristova jedinečná oběť přerušila kletbu dědičného hříchu a definitivně usmířila Boha. Přesto Kristus pociťoval jakousi obavu, co se bude díti s lidmi, zejména s jeho přívrženci, když stádo ztratilo svého pastýře a když nebudou mít toho, jenž se jich zastával u Otce. Proto jim navíc ještě slibuje, že jim místo sebe pošle od Otce jiného Parakléta – Přímluvce, Obhájce – který jim bude pomáhat radou i skutkem a zůstane s nimi navěky.

Seslání Parakléta má ještě jiný aspekt: tento Duch pravdy a poznání je Duch svatý, jímž byl počat Kristus. On je Duchem fyzického i duchovního plození – logogenese – jenž má od nynějška přebývat v opravdových, skutečných lidech. A kdo jsou tito opravdoví, skuteční lidé?

Poněvadž tento Duch svatý představuje třetí osobu Božství, znamená to tolik, že se Bůh zrodí v opravdovém, skutečném člověku (srv. Mistr Eckhart). To znamená obrovskou změnu v postavení člověka, poněvadž je tím v jistém smyslu povýšen k synovství a k boholidství.

Tím se naplňuje předobrazení u Ezechiela a Henocha, kde se už dostává označení „Syn člověka“ opravdovému, skutečnému člověku. Tím se však člověk přes svou hříšnost, jež na něm lpí, ocitá v postavení prostředníka, sjednotitele Boha a stvoření.

Kristus měl asi tuto nedozírnou možnost na mysli, když řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší…“; a když připomínal slova Žalmu (82,6): „Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“, tu dodal: „a Písmo musí platit.“

Promyslete to.

*

Malá kritická připomínka k designu přebalu knihy: litografii Marca Chagalla, nazvanou Modlící se Job, použil Eminent již v roce 2008 pro titul Benjamina Kurase Zakázané ovoce vědění. Bývalo by bylo lepší se jí vyhnout a zvolit jinou ilustraci.

*

© San
© okultura, viiiMMxv

Uložit