Je to už déle než 15 let, co v České republice začala působit skupina lidí ustavená v tělese 1. Česko-Slovenského chrámu Církve Satanovy a věnovat se osobitému duchovnímu úsilí. Článek představuje určitou výpovědní hodnotu a zkušenost připomínající tu, již popisuje jiný dokument, a sice Magii nebo život!
Je to i „oficiální dokument“ templu vysvětlující, proč se sáhlo k přísnému vymezení vůči různým skupinám i jednotlivcům. Jeho jádro dlouhodobě uvnitř navzájem spolupracuje a uchovává již řadu magických a okulturních zkušeností. Nyní, po jistých událostech, dochází k uzavření templu.
*
I když se mi to nepíše právě lehce, musel jsem díky událostem uplynulých měsíců zcela zásadně přehodnotit svůj pohled na takzvané „adepty magie,“ působící v České republice. Tento článek patrně vyvolá vlnu diskusí a nepochybuji o tom, že jeho obsahem mnohé popudím. Přesto si myslím, že dlužím za sebe i za náš Chrám vysvětlení, proč se tak radikálně změnilo mé chování a naše vystupování při styku s veřejností.
Jako mladý a začínající student okultních nauk jsem si naivně myslel, že lidé zabývající se touto vznešenou činností, musí být na vysoké mentální i psychické úrovni, o jejich charakteru ani nemluvím. Realita, jak jsem záhy zjistil, je pochopitelně od této představy na kilometry vzdálená. Přesto jsem se vždy u ostatních lidí snažil vidět především to dobré a ke své velké škodě přehlížel a bagatelizoval to špatné a to i tehdy, když tyto nedostatky zjevně převládaly.
Nyní vím, že jsem byl v minulosti ke svému okolí málo kritický a až příliš tolerantní. Dobře jsem si byl vědom svých vlastních nedostatků, a protože mi není příjemné, když mi je někdo předhazuje, snažil jsem se nadměrně nekritizovat své okolí, abych se snad někoho zbytečně nedotkl. Dnes je mi jasné, že to byla velká chyba. Vůbec jsem si takovéto lidi neměl pouštět tak blízko k tělu a dovolit jim, aby vstupovali do mého soukromí. Rovněž má neustálá snaha vystupovat na veřejnosti co možná nejlíp nebyla vždy na místě. Bál jsem se, že by má přirozenost a upřímnost mohla vrhat špatné světlo na náš Chrám a tak jsem raději s těmito „adepty“ jednal v rukavičkách.
Ještě před pár lety jsem se naivně domníval, že spolu tito lidé i přes své nedostatky mohou napříč okultní scénou vzájemně spolupracovat a být jeden druhému přínosem. Já sám jsem se o tuto spolupráci s některými z nich pokoušel a zkraje jsem nabyl dokonce dojmu, že možná je. Jak se ale s odstupem času ukázalo, až na pár výjimek se tato spolupráce stává pouze slepou uličkou, co odvádí mou pozornost od nastoupené cesty.
Upřímně řečeno, s odstupem času a po zralém uvážení musím dát v mnohém jednoznačně za pravdu panu Josefu Veselému a tím pádem připustit, že jsem se mýlil. Před lety jsme se kvůli těmto lidem názorově rozešli, a to ne zrovna v dobrém. Donedávna jsem si myslel, že Josef jednal nepřiměřeně a že nezvládá své emoce.
Jenže před několika měsíci jsem prožil úplně stejnou situaci, tentokrát jsem to byl ale já, kdo se neovládl. Velmi nevybíravým a emotivním způsobem jsem tehdy poslal někam osobu, na které mi velmi záleželo. Následně jsem jí byl obviněn z manipulace a spousty dalších věcí, které byly ovšem na hony vzdálené pravdě. Realita byla prostě taková, že mi s ní došla veškerá trpělivost a už jsem se nedokázal dívat, jak si podřezává pod sebou větev, na které sedí, tím spíš, že jsem jí na tuto větev pomáhal pracně vylézt. Podobným způsobem musel Josef ztratit trpělivost se mnou. Opakovaně mě totiž varoval a já na jeho dobře míněné rady nedbal.
V uplynulých měsících jsem pochopil to, co on věděl už dávno, lidí, kteří si s klidným svědomím mohou říkat adepti magie, žije v naší republice minimum. Já sám jich znám tak málo, že bych je mohl spočítat na prstech jedné ruky. Těchto lidí si velmi vážím a to i přesto, že s některými z nich jsem se prozatím osobně nesetkal. Pokud jde o mě, tak si nejsem jistý, zda se mezi tyto adepty mohu počítat. Dle svých vlastních kritérií totiž v mnohém za těmito lidmi zaostávám.
Na druhou stranu pitomců, co o sobě prohlašují, že jsou Mágové a Mistři či dokonce Velcí zasvěcenci, znám osobně i z doslechu celkem dost. Mám na mysli rozmazlené náctileté spratky, kteří si myslí, že je jejich talent a zanedbatelné a pochybné úspěchy předurčují k něčemu velkému a přitom se ještě nepustili máminy sukně!
Tyto děti s oblibou brebentí o své výjimečnosti, talentu a magické moci. Škoda jen, že nejsou schopní svá prohlášení podpořit činy. Naopak, často jednají v přímém rozporu s tím, co hlásají. „Velké zasvěcence,“ kteří se zpravidla rekrutují z rozsáhlé internetové žumpy a svými nechutnými pomluvami uráží ty, kteří na rozdíl od nich v životě už něco hodnotného dokázali. Chátru, která se snaží na vznešené duchovní vědě vydělávat peníze za každou cenu a v rámci nekalé konkurence se neštítí vůbec ničeho.
Proklínání, pomluvy a manipulace jsou jejich běžné způsoby, jak se vypořádat s případnými oponenty. Mnozí z nich si dokonce usurpují vysoké duchovní stupně zasvěcení a snaží se vzbuzovat dojem, že vědí a umí víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Pravda je ovšem taková, že ve skutečnosti vědí mnohem míň! Jejich drzost pozvolna narůstá a čím víc je k nim člověk shovívavý, tím víc si dovolují.
Slušnost a toleranci si pletou se zbabělostí a slabostí, trpělivost s apatií a upřímnou snahu pomáhat pokládají za projev hlouposti. Pokud k tomu dostanou příležitost, pokusí se takovýchto povahových vlastností u svých obětí zneužít. Takovýchto hadů, kteří se vlichotí do přízně svých potencionálních obětí, je celá řada, a přesto, že pracují rozdílnými způsoby, jisté charakteristické znaky je téměř vždy spojují. Většinou oplývají jistou mírou talentu, ze které pramení jejich nadměrný egocentrismus a pocit výjimečnosti. Jsou sociálně nepřizpůsobiví a duševně nevyrovnaní. Nedokážou dlouhodobě přijmout vnitřní autoritu a svojí činností v jakékoli skupině vždy nakonec způsobují rozvrat ve snaze prosadit za každou cenu svojí osobu do popředí. Jakmile si myslí, že je jejich dobrodinec nemá už co naučit, demaskují se sami. Z pravidla pak začnou plivat jed nejprve v myšlenkách a posléze otravují i jeho okolí svými skutky. Za oběť jim díky své slušnosti občas padnou i pokročilí adepti. Často se stává, že když se už jednou takovýchto parazitů zbavíte a oni zjistí, že jim jinde pšenka nepokvete, pokusí se vám opět vetřít do přízně, přičemž se neštítí za tímto účelem manipulovat vaše společné známé, přátele či dokonce rodinné příslušníky.
Vše, o čem jsem výše psal, dobře vystihuje Ezopova bajka Člověk a had:
V krutých mrazech se jeden člověk slitoval nad hadem, vzal ho do svého domu a krmil celou zimu. Když počasí polevilo a had obživl a pookřál, nakazil všechno jedem. Aby se v ničem nezavděčil a vlídně neodměnil, na co přišel, všecko zkazil.
Od včely med, od hada jed. Kdo zlému pomáhá, zlého se domáhá.
Na tyto lidi znám jen jediný lék, a sice být vůči nim nekompromisní a zcela bezohledný! Jestli nechceš být hadem uštknut a nechceš připustit, aby škodil jinde, je třeba mu dupnout na hlavu a rozmáčknout ji!
Upřímně řečeno pomyslný pohár mé trpělivosti definitivně přetekl. Proto nejen já, ale i celý náš Chrám od konce roku 2010 prosazuje vůči této lůze takzvané pravidlo nulové tolerance.
*
© okultura, 20=
© 1. Česko-Slovenský chrám Církve Satanovy
