V cestě talismanu1 lze sledovat dvojí pohyb: krátkodobý a dlouhodobý.
Talismany dlouhodobé jsou obecného významu a mohou být dokonce nesmrtelné. Hodí se je využívat pro ty nejsvětější účely. Naproti tomu krátkodobé se tvoří pro jednostranný účel a po jeho dosažení se mají zničit, nejlépe ohněm, aby nedošlo jejich zneužitím ke zvrácení dosaženého výsledku.
Protože tento svatý předmět po dobu operace představuje samotného nositele, je třeba jej ochránit před profanací, oslabením vlivu a dalšími nehodami s tím vědomím, že nevhodný zásah do této magické struktury může přivodit jeho nositeli dokonce i šílenství a smrt. Proto se doporučuje zacházet s ním nanejvýš opatrně. Jeho nejtěsnější kontakt s magikem napovídá více o energii, která jej má živit. Je jí každý výron astrálního světla ve všech podobách. Světit předmět může i více osob, avšak znalých věci a účelu.
Je dobré vědět, že předměty, co jsou všem na očích, právě proto přestávají být viditelné, takže např. spisovatel si zvolí za talisman svůj nejobyčejnější atribut – bez obav, že by tento byl kdy spatřen ve své svaté podobě; přesto mu můžeme vymezit jistá jiná tabu – řekněme na dotyk.
A kterak navodit kontakt mezi nositelem a exteriorizovaným prvkem magikovy struktury?
Víme již, že poháněcí silou je astrální světlo, nyní však musíme předmět, budoucí talisman, nabít tímto světlem – zasvětit, tzn. učinit svatým.2 Mohou-li totiž matematické rovnice v sobě podržet imaginaci zkoušeného modelu, existují také „jiné rovnice“ na úrovni vyšší. Například geomantické obrazce nejsou ničím jiným než psychickou elektronikou; slovo, krev, vlasy, nehet, pot, semeno, výměšky atd., vlastně tedy vše, co proudí z otvorů člověka, je prolnuto jeho vnitřními – fyzickými a psychickými – pochody. Posíleny neustálým oživováním obrazivosti, jsou i tyto emanace zasaženy magikovou jednokolejnou orientací na nabíjecí obřad, jenž zde může nabýt strašlivé síly. O představě rozměru vložené energie nemůže být ani řeči. Ze starověku i z dochované literatury jsou známy případy, že styk profánních s těmito předměty pro ně skončil tragicky, kdežto povolaný byl často králem nejen podle své koruny.
Toto vymístění magikovy bytosti má jisté výhody, o nichž jsme se zmínili výše; nevýhody mohou vyplynout z poselství různých zkazek o čarodějově srdci, které bylo ve zlatém vejci, které bylo v kachně, která byla v drakovi, který…3
Protože tyto bytosti4 mají svoji vlastní fantazii, je nezbytné je neustále cílit žádoucím směrem. Magikova myšlenka má pro ně býti jako Magnetová hora.
Kontakt s nimi se nejlépe zprostředkuje dotykem – přejetím slunečním prstem a v takovém případě je nutné mít ho při sobě – nebo pouhou myšlenkou. Případná personifikace a oslovení se nepovažuje za nežádoucí, naopak – dialog může prospět věci a napomoci dokonalému poznání obou navzájem i třetího – totiž uvažovaného cíle.
*
Poznámky:
1 Amulet. Ze španělského talisman, z arabského talisman, طلاسم talasm – rituál, a to z řeckého telesma – zasvěcení – od telos, účel.
2 Všeslovanské slovo znamenající původně mocný, silný.
3 Magicky vysvětluje tento topologicky složitý útvar Sanova Lež č. 61, nazvaná Matrjošky. 61 je součet čísel hebrejského slova Ejn (Alef-Jod-Nun, אין), které znamená Nic, Negativno (viz AL, I:46; II:15; III:72). Autor nezakrývá svoji inspirovanost Knihou Lží (Liber 333) od Aleistera Crowleyho.
4 Totiž „talismany…“
5 Viz Bohuslav Blažek: Mezi vědou a pseudovědou. Cit. „Jedním z motivů v mýtech o kosmickém vejci (mandorla, glóbus, koule na Hermově tyči ovinuté dvěma hady, pozn. autora) je království (Malkut, zlaté jablko, pozn. autora), jež se zavine do vejce, bohatýr je vynese z podzemí, a když jím udeří o zem, království se rozvine“. Viz též Wladimir Toporow: Wokol rekonstrukcji o jaju kosmicznym in Semiotyka kultury, vyd. Warszawa 1975, PIAV. Dále F. Šmejkal: Šíma, vyd. ODEON, Praha 1988, str. 75-6, a 109.
*
61
MATRJOŠKY
Podstatou všeho Bytí je TO uvnitř.
Podstatou vší Existence je Nic.
Ale hle: co nutí strom zaujmout svůj tvar?
Člověk je jen šňůra perel navlečených na niti.
Chyť tuto niť!
O perly se nestarej, což nepraví On: „Nevrzte perel sviním!“?
*
Komentář (AIN)
Název kapitoly upomíná na starou ruskou hříčku, kdy se sada dřevěných figurek otevírá tak dlouho, až se narazí na poslední, která se už otevřít nedá, ale stejně v ní není (je) nic. Lze však předpokládat, že tam přece jen něco je, protože Ruské byliny uchovávají pohádky k tomuto tématu, kde např. vystupuje Kostěj Nesmrtelný a jeho srdce je uschováno ve zlatém vejci,5 které bylo v kachně, která byla ve vlkovi, který byl v medvědovi, jehož zhltl drak. Animální personifikace jsou archetypy. „Nic“ se zde ztotožňuje s Velkou Temnotou, tedy Tohu.
V 1. řádku se definuje Bytí a stanovuje se jeho odlišnost od Existence v řádku druhém.
Ve třetím řádku se zavádí představa, že strom cosi vytlačuje tak, jako se nafukuje pouťový balónek. Toto cosi je vlastně schéma ovládající představivost; Syn.
Čtvrtá věta se obrací k podstatě starořecké báje o Ariadnině niti, a přesouvá pozornost na to, co Existence skrývá, co však zjevuje Bytí; to jest tak často vzpomínaný význam a role Bytosti za funkcí, na který navazuje řádek pátý: oni stejně nevědí, kdo jsi. Ale ty to víš, a tak to naplňuj! To je imperativ této věty. A nestarej se o figurky, nýbrž hledej TO.
Paradox sedmé věty stupňuje touhu Sana po obojetnosti Merkurovy hole.
Perla (asi z román. pernula, mušlička nebo pirula, kulička) a mušle (nebo lastura: ze srbochorv. ljustura, srv. lusk) jsou podobnými symboly jako výše uvedený příklad. Jestliže jsme již vzpomněli Mistra, pak bývá často na religiosních malbách zobrazován v útvaru nazývaném mandorla (v alchymii Zlatý muž), viz doprovodná vyobrazení a rovněž publikaci Vladimíra Denksteina: K vývoji symbolů a k interpretaci děl středověkého umění, Praha 1987. Academia, NČAV, Rozpravy ČAV, Řada společenských věd, roč. 97, sešit 2. Pojednáními o „perle“ se velmi podrobně zabývá kniha Petra Pokorného: Píseň o Perle. Tajné knihy starověkých gnostiků. Vyšehrad, Praha 1986. V antice se objevovaly metamorfózy tohoto útvaru tak, že např. na krétské minci sedí „Malý Zeus z Kréty“ na glóbu (Hadit) obklopen hvězdami (Nuit), nebo na římské minci alegorická personifikace bohyně Itálie, sedící rovněž na glóbu. I Jupiter kladl levou nohu na glóbus jako na podložku, přičemž se levou rukou opíral o „žezlo,“ podobající se velmi nápadně pochodni (Erós), kterou vpravo od něj drží i další alegorická postava, zřejmě Artemis, bohyně plodnosti. Ti, kdo se zajímají o podobné výklady, najdou je v knize Jiřího Langera Erotika kabbaly, kterou vydalo nakladatelství HORUS v roce 1991.
