Rabi Amoraj seděl a vysvětloval: Jaký je význam verše (1Kr 8,27): „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes Tě nemohou pojmout?“ Jsme vedeni k poznání, že Požehnaný Svatý má 72 jmen.
„Nebesa“ a „nebesa nebes“ naznačují tři úrovně, jimi jsou: Osa (druhý obratel krční), Sféra a Srdce. Každá z nich obsahuje 24 jmen. Tito tři králové jsou zmiňováni i v Sefer Jecira 6,1-2. Osou je král universa, Sférou král roku a Srdcem král duší.
A co je touto Osou (teli)? Slovo teli uvádí i Sefer Jecira 6,1-2.
Fabre d‘Olivet uvádí ve své knize The Hebraic Tongue Restored And the True Meaning of the Hebrew Words Re-established and Proved by their Radical Analysis tento výklad:
Tau-Lamed – TL.
Jakákoliv idea vršení, kupení, akumulace; to, co je seskupováno; to, co se vrší jedno na druhé. Arabský kořen nicméně naznačuje spíše pojem „vystupovat“; a podobný znak se používá i u popisu „vynášení“ zeminy při kopání studně.
Význam tohoto slova je obskurní, jediné podobné slovo se objevuje v Genesis 27,3 a znamená „toulec“.
Autor Bahiru jej spojuje se slovem taltalim, které je již samo o sobě dvojsmyslné. Podle Rašiho je odvozeno z kořene tala (viset), zatímco podle jiných pochází z kořene talal, což znamená „kupit, vršit“.
Podle mnohých autorit je teli imaginární čára, osa, podle níž rotují všechna nebeská tělesa (např. rabi Moše Chajim Luzzatto ve spise Choker u’mekubal 13).
Podobný názor má, zdá se, naznačovat, že jde o sílu přitažlivosti. Další autority spojují teli s nachašem bariach (had Genese) (Iz 27,1), kde se přirovnává k Leviatanovi, hadovi svinutému a útočnému, k drakovi v moři (Bina).
Ačkoliv někteří jasně tvrdí, že jde o souhvězdí Draka (viz dále v textu o něm), druzí míní, že to je jasně Mléčná dráha (!). Kol Jehuda ve spise Kuzari (4,25) zdůrazňuje, že slovo teli je fono-sémanticky příbuzné slovu tanin, a znamená – „had“. Další názory (Targum) se shodují na tom, že je odvozeno ze slova „rozprostřít, rozvinout“, jak osvědčuje verš (Iz 44,24): „sám nebesa roztahuji“ (talit šamaja).
Souvisí s pohádkovými i bájnými motivy o tom, kterak bohatýr nebo mýtická bytost udeří holí o zem (ranečkem apod.) a svět se rozvine.
Sefer Jecira staví na tom, že teli (viz poznámku, kterou má k tomuto Fabre d‘Olivet) je králem universa. Je proto zdrojem šesti směrů universa, které jsou naopak součástí Člověka Makrokosmu. V pozdějších kabalistických spisech je nazýván Parcuf (personifikace) Zer Anpinu (srv. obdobu Parsifala). Tady to autor nazývá „obrazem, který je před Požehnaným Svatým“ (srovnej Gn 1,26-7).
Tento „obraz“ se dále objevuje v Písni písní (5,11), kde se říká: „vlasy jeho kadeřavé (taltalim)“ (mluví se tam o Erótu v témže duchu). A tamtéž se prozrazuje místo, kde vlastně Král přebývá (Pís 7,6): „Král je těmi kadeřemi spoután“ (!).
A co je Sféra? Toto je Děloha. Rabi Moše Butril tvrdí, že toto slovo by se mělo překládat spíše jako cyklus než sféra.
„Přítomnost je ta děloha, ve které se rodí budoucnost. Moudrost je minulost, zatímco Porozumění je budoucnost“.
Identifikuje se tedy s Porozuměním, Matkou.
Co je srdce? Co se toho týče, pak je psáno (Dt 4,11): „až k srdci nebes“. V něm je obsaženo 32 mystických cest Moudrosti.
Srdce, sféra a osa jsou Moudrost, Porozumění a sedm nižších sefir.
V kabalistické literatuře těchto 32 cest představuje Boží jméno v 32 obměnách, jak je uvádí první kapitola Genesis. Koncept srdce, které se skládá z písmen Lamed Bet, reprezentuje také Tóru jakožto celek. Prvním písmenem Tóry je Bet, zatímco posledním písmenem je Lamed.
Písmeno Bet utvořené cestou vyznačení hranic.
Je psáno (Ex 28,10): „Šest jmen jejich na kameni jednom, a jmen šest ostatních na kameni druhém, podlé pořádku narození jejich“. A také: „Postavil Jozue dvanáct kamenů“ (Jozue 4,9), a jako první, tak i ty druhé jsou „pamětným znamením“. Je tedy dvanáct kamenů, které nesou po 6 jménech, dohromady 72.
A proč jich je dvanáct? Bůh má dvanáct řídících a každý z nich má 6 Mocí (tj. dohromady 72). A k čemu to? Existuje 72 jazyků.
Požehnaný Svatý má jediný Strom, a ten má dvanáct úhlopříčných hranic (jako dvanáct hran krychle).
Pozice prahmot podle dvou hlavních verzí (Gra a krátká verze).
|
|
|
Tabulka. Dvě verze úhlopříčných hranic.
|
|
|
|
Důležitým pramenem, který zmiňuje těchto dvanáct hranic, je Sefer Jecira (5,1-2 – resp. ve verzi vydané nakladatelstvím Půdorys, Praha 1991, je to verš 5, I. a-b):
»Dvanáct jednoduchých: H, V, Z, Ch, T, J, L, N, S, Ai, C, Q. Základ jejich: čich, soulož, činnost, řeč, smích, chuť, hněv, sluch, zrak, chůze, myšlení, spánek.
H, V, Z, Ch, T, J, L, N, S, Ai, C, Q. Základ jejich dvanáct hranic úhlopříčných: hranice východ-sever, hranice východ-jih, hranice východ-nahoře, hranice východ-dole, hranice sever-nahoře, hranice sever-dole, hranice západ-sever, hranice západ-jih, hranice západ-nahoře, hranice západ-dole, hranice jih-nahoře, hranice jih-dole.«
A rozprostírají se, a procházejí nekonečností, jsouc pažemi vesmíru“. Tyto „paže vesmíru“ uvádí ještě i 5. kniha Mojžíšova, 33,27:
„Domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích“.
Dále se opět mluví v nejasné narážce o „Jákobově Pramenu“, ačkoliv Kralická Bible zde mluví o „rodině Jákobově“ (!). A „nebesa Izraele rosu vydávati budou“. Na jakou to rosu Bible naráží?
Bylo to v případě včelí bohyně Melissy, která byla mysteriózně spojována i s rosou. Rosa vzniká kondenzací vodních par vlivem chladu při úsvitu nového dne.
Uvedený verš (5, I. a) ze Sefer Jeciry staví písmeno Cade do takového pořadí, že se pojí se slovem „chuť“. Hebrejské slovo na tomto místě je l’ejta, což doslova znamená „polykání“. Některé komentáře připouštějí trochu jiný význam, a to „ochutnávat“. A proč by se měla „rosa nebeská“ nebo „krystal“ ochutnávat, či dokonce polykat?
V tarotu Aleistera Crowleyho a Friedy Harrisové je Cade připsáno atu IV., Císaři. Je zde jednou z nejdůležitějších alchymických karet. S atu II. a III. vytváří triádu: sulfur, merkurium a salt. Ruce Císaře tvoří vztyčený trojúhelník, zkřížené nohy dole představují kříž. Obrazec, který vznikne, je alchymickým znamením síry (nachází se v zajímavé souvislosti ještě i na Atu X., tj. Štěstěna), která je mužskou ohnivou energií universa; v indické filosofii odpovídá prvku radžas, jedné z gun, která ztělesňuje vášeň, činorodost a neklid. Tak je to rychlá stvořitelská energie, počátek všeho Jsoucna. Je třeba ji však odlišit od stvořitelské energie písmen Alef a Bet. Moc Císaře je zobecněním otcovské síly; odtud se objevují na královském purpuru takové symboly jako je včela a fleur-de-lys (lilie).*
Píseň Písní skrývá několik narážek ohledně „lilie“. Milenka se tu označuje za „lilii v dolinách“ (!) a „naším lůžkem (je) samá zeleň“. Kovem, přijímající zelenou barvu, je měď, cuprum, tedy Venuše. On ji „uvedl do domu vína“, ačkoliv Hospodin zapovídá (3M 10,9) Áronovi: „Ty ani tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházet do stanu setkávání, abyste nezemřeli“. A „jeho prapor nade mnou je láska“ (Pís 2,4), a milý odpovídá: „Ze rtů ti kane strdí, pod tvým jazykem je med a mléko. Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen“ (Pís 4,11-2) (!).
Jinou zvláštností je příhoda, která se stala Samsonovi, když šel s matkou a otcem do Timnaty a u tamních vinic „vyskočil náhle proti němu řvoucí mladý lev. Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že jej holýma rukama roztrhl jako kůzle. Otci ani matce nepověděl, co udělal. Pak sestoupil dolů, aby se domluvil s tou ženou; v Samsonových očích to byla ta pravá. Když opět za čas šel, aby si ji vzal, odbočil podívat se na zabitého lva. A hle, ve lví zdechlině bylo včelstvo a med. Nabral si jej do hrsti a cestou jej jedl. Zašel k otci a matce a dal i jim, aby jedli; ale nepověděl jim, že med vybral ze lví zdechliny.“ Pak dává hádanku družbům, kteří měli být s ním:
„Ze žrouta vyšel pokrm,
ze siláka vyšla sladkost.“
Po tři dny nebyli s to vyluštit tuto hádanku. Žena na něj po sedm dní (!) naléhala, aby jí prozradil smysl této hádanky. Když tak učinil, svěřila to ihned družbům, kteří Samsonovi sedmého dne, ještě před západem slunce, řekli:
„Co je sladší než med, co je silnější než lev?“
A on jim odpověděl:
„Kdybyste neorali mou jalovicí,
moji hádanku byste neuhodli.“
(Sd 14,1-20)
Jaký smysl má jíst med a mléko (smetanu)?
„Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu“ (Iz 7,15-6).
Víme, že pouze Duch svatý umí radit a má člověka vést. Je to tedy On, který povstává z jezení medu a mléka.
Ale chlapec (vir) nebude umět volit dobro či zlo, teprve muž toho bude schopen (virtus). A kdo jsou ti dva králové?
Dvě síly, mezi nimiž je nutno najít rovnováhu. V universu jsou možné pouze dvě operace, Analýza a Syntéza. Rozdělovat, a sjednocovat. Solve et coagula, říkali staří alchymisté. Erós a Anterós, síla stlačující (matka hustoty) a roztaživá (matka řídkosti). To, co stojí nad nimi, lze nazvat sílou otáčivou, vznikající ze zápasu těchto dvou sil – ódu (Alef-Vau-Dalet) – rozpínavého pohybu, a óbu (Alef-Vau-Bet) – stahujícího pohybu – tedy ór (Alef-Vau-Reš), úplným cyklem.
A tohoto plodivého Ducha si musíme představit v souvislosti s člověkem; totiž, za jakých okolností je člověk přiveden do stavu plodivé schopnosti?
„Na počátku“ (berešit) se pohyboval nad vodami Ruach-Elohim, ztotožňovaný s Ruach-ha-kadoš, Duchem svatým.
A tohoto plodivého Ducha si musíme představit v souvislosti s člověkem; totiž, za jakých okolností je člověk přiveden do stavu plodivé schopnosti?
Tento tajemný působce se v Indii nazývá akaša, u Mojžíše nachaš, Nun-Chet-Šin, což je biblický had, u gnostiků „duší světa“. Voda, symbol nevědomí (potenciální Duch svatý), je hieroglyfem trpného a stahujícího principu (narozdíl od ohně, přičemž oheň, Alef-Vau.Reš, Ur, se neliší při psaní zcela od světla, Alef-Vau-Reš), a v normálním stavu je stlačená, kondenzovaná a jako by spoutaná (!) vítěznou silou stlačující, svíravou, herebem, Ajin-Reš-Bet. Nachaš, had, je tedy pouhým anarchickým působením Ducha Svatého bez účasti Logu.
A pokračujme dále, již nezakrytě: „Probuď se, vánku severní, přijď vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její“ (Pís 4,16). Přivolávání vánku severního je důkazem o tom, že se jedná o Ducha (srovnej Ez 1,4).
Erós zní nejsilněji v následujících slokách: „Do zahrady své jsem přišel, sestro má, nevěsto, sbíral jsem svou myrhu a svůj balzám, z plástve jsem jedl svůj med, pil víno své a mléko“ (Pís 5,1) (!).
Jakými činy je Erós posilován?
„Jezte, přátelé, a pijte, opájejte se laskáním“ (Pís 5,1). „Můj milý prostrčil otvorem ruku a celé mé nitro se zachvělo před ním. Vstala jsem otevřít milému svému. Z rukou mi kanula myrha, myrha stékala z mých prstů“ (Pís 5,4-5).
Na atu IV. existuje ještě další významný symbol. Císař nese štít, na němž je zobrazen dvojhlavý (!) orel korunovaný červeným diskem. Představuje červenou tinkturu alchymistů, dle povahy zlaté, jako naopak bílý orel, který se ukazuje na atu III., u Císařovny, jest lunární, ze stříbra.
„Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran“ (Pís 5,10-11). A „kdo je ta, jež jak Jitřenka (Venuše) shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci? „ Je to obraz bohyně lásky (i milé), jež je současně i bohyní války.
Cade je u Crowleyho tarotu připsáno znamení Berana, které je ovládáno Marsem, v němž exaltuje Slunce. Znak TZ nebo TS (C) obsahuje ideu autority v původní zvukomalebné formě řeči. Je odvozeno ze sanskrtských kořenů, znamená Hlavu nebo Věk, a dnes se nachází ve slovech jako Caesar, Car, Sirdar, Senate, Senior, Signor, Senor, Seigneur a také Zer (Seir) Anpin (Menší Tvář), který je dnem, sluncem (!), zatímco noc je Ženství.
„Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie. Já jsem svého milého a můj milý je můj, on pase v liliích“ (Pís 6,3).
A zpět k chariotu: „Sám nevím, jak jsem se dostal do Amínádíbových vozů“ (Pís 6,12). Amínádíb je starověkým patronem lásky. Druhá polovina jeho jména (nádíb) naznačuje, že jde o kohosi ušlechtilého a vznešeného. Sedět v jednom z jeho vozů je zvláštní výsada. Právě tak vznešená a zvláštní je láska.
Cosi o pozadí Šalamounovy Písně Písní napoví sdělení, že „měl vinici v Baal-hamónu“ (Pís 8,11). Baal Hammon, chamonský Baal, byl pozdější fénickou obdobou Baalovou, který měl výrazné vegetativní rysy. Jeho obměnou byl i Adonis, personifikovaný bůh lásky. S ním byly spjaty kultovní obřady, zvané „Adonisovy zahrádky“. Slovo „zahrada“ se v Písni vyskytuje nejčastěji.
Plamen lásky, který rozdmýchává Amor i Erós svými střelami, je tu zřetelně identifikován – a také připsán:
„Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův“ (Pís 8,6).
Oněch 12 hranic je paralelou k hranicím dvanácti kmenů izraelským, jak jsou zmíněny u Ezechiele (48). Každá z těchto úhlopříčných hranic se vztahuje k jednomu z dvanácti kmenů.
Je zajímavé, že Josefovo znamení vychází v Zodiaku na Ryby (Dagim), a Josef byl podle Písma zasvěcenec (1M 49,26):
„Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené. Ať přijdou na hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry“.
Co se týče dvanácti úhlopříček, tak Bahir sděluje:
„Uvnitř nich je Strom“.
Toto je ten Strom Života, seřazení Deseti sefir, spojených 22 písmeny. Tento Strom není uvnitř dvanácti hranic z pozemského hlediska, poněvadž je vnější k fyzickému universu. Uvnitř těchto hranic je jen tehdy, je-li nahlížen z hlediska nekonečna. Když člověk medituje o nekonečnosti úhlopříčných hranic, je schopen se pohybovat po úhlopříčných cestách na Stromu Života. To je důležité, je daleko snazší vystupovat podél úhlopříček než po svislých cestách.
Podle talmudu tyto hranice korespondují s dvanácti pilíři, na nichž spočívá universum (viz výše „věčná horstva“) – je na nich upevněna země.
K tomu existuje verš (Dt 32,8):
„Stanovil hranice každého lidu, podle počtů synů Izraele.“
Zřejmá narážka je i ve verši (Dt 33,26-7):
»Není nad Boha Ješurúnova; na pomoc ti jede po nebesích (Řidič nebes je tvůj Pomocník), na oblacích (šechakim). Domov je v odvěkém Bohu, a dole jsou Paže Universa (na jeho věčných pažích), zahnal před tebou nepřítele a řekl: „Vyhlaď ho!“.«
Tento verš se objevuje po tom, co Mojžíš požehnal celému národu izraelskému. Ačkoliv se ve verši mluví o Bohu pomáhajícím Izraelitům ve světském smyslu, má také mystické podtóny.
Mojžíš začíná tím, že volá Boha, „Řidiče nebes“ (srovnej kap. O smaragdu a vládci díla).
Nachaš, had, je tedy pouhým anarchickým působením Ducha Svatého bez účasti Logu.
Slovo „jezdec, vozka, řidič,“ rochev (Reš-Vau-Kaf-Bet), je těsně spjato se slovem markava (Mem-Reš-Kaf-Bet-He), mystickým „chariotem“, který je esencí mystického prožitku. Koncept „řízení“ v sobě obsahuje cestování a opuštění přirozeného místa. Když Mojžíš říká, že Bůh „řídí“ nebesa, znamená to, že On opouští svůj přirozený stav, v němž je absolutně nepoznatelný a nepostřehnutelný, a umožňuje, aby byl viděn v mystické vizi.
Jak verš pokračuje, ubírá se přes nebesa známá jako šechakim. Tento pojem se vždy vztahuje ke dvěma sefirám, Necah a Hod, což jsou sefiry způsobující věštění a inspiraci.
Pak se říká: „domov (me‘ona) je v odvěkém Bohu“. Slovo ma‘on (a me‘ona) naznačuje úroveň mimo prostor a čas, „místo universa“ (srv. Ma-ion Kennetha Granta).
Slovo „odvěký“ zastupuje v hebrejštině slovo kedem, které obvykle naznačuje Keter. Hebrejské slovo pro Korunu, Keter (Kaf-Tau-Reš) také pochází z kořene katar, což znamená „obklopit, obklíčit“. Atributem Keteru nebo kedemu (věčnosti) způsobí Bůh, že sevře veškerý čas a prostor. Pod tím existují „paže universa“, které jsou nekonečnem, jež v sobě chová dvanáct úhlopříčných hranic.
Na nejvyšší úrovni postřehujeme Boha jako úplně odpoutaného od prostoru a času. Tato představa v sobě zahrnuje stav vědomí, který nepřísluší ani k postřehování, ani k nepostřehování. Na nižší úrovni Ho vidíme jako toho, který definuje prostor a čas, jako „místo universa“. To obsahuje stav vědomí, které postřehuje Nicotu (ejn). Na ještě nižší úrovni vidíme Boha jako bytost mimo hranice universa. Proto osoba, která si přeje zakoušet Boha, musí začít na nižší úrovni a pokračovat po této cestě stále nahoru. Proto začíná u „paží universa“ tak, že rozjímá o nekonečnosti prostoru v dvanácti úhlopříčných hranicích. Teprve pak může dosáhnout úrovně „domova v odvěkém Bohu“, kde postřehuje Boha jako „místo universa“. Konečně však musí dosáhnout konceptu Boha úplně odpoutaného od prostoru a času. Pak Ho vidí jako „nebeského vozku“, který pouze používá veškeré zobrazování jako prostředky, jimiž může být zvnějšněn.
Velmi významným prvkem v dosahování mystického zážitku je negace jáství. Vidí-li osoba sebe jako nic, pak se pro Božství stává transparentním (zprůhledňuje se). To je význam zakalení křišťálové koule při zření vizí, kdy vyšší vědomí postřehující božské pravdy začíná být zatlačováno do pozadí opět se probouzejícím vědomím (jástvím). Při komentování verše „z podpaží universa“ talmud tvrdí, že osoba se musí „učinit takovou, jako kdyby neexistovala“.
„Pod pažemi universa“ znamená, že se učiní takovou, aby byla „dole“ (dívá se seshora, z pozice hlídky, dolů do hlubiny nevědomí – viz kap. 1). Rozjímáním o nekonečnosti universa může člověk vynulovat své ego.
Již jsme řekli, že mnohé vize začínají popisem jakéhosi větrného víru, a talmud tvrdí, že „duch (ruach) závisí na bouřlivém větru (sa‘ara)… a tento bouřlivý vítr visí v rukách Božích“. Tento bouřlivý vítr byl prvním projevem Ezechielovy vize, jak říká: „Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu“ (Ez 1,4). Tento vítr se vztahuje k bouřlivému stavu vědomí, který předchází skutečný mystický zážitek, který se nazývá „Duch“ (ruach).
Talmud říká, že stav sa‘ara, který je branou k mystickému prožitku, závisí na Pažích Universa. Člověk tohoto stavu dosahuje pouze tehdy, medituje-li o nekonečnosti úhlopříčných hranic a permutacích tetragrammatonu s nimi spojeného. V textu Sefer Jeciry vidíme, že seřazení dvanácti úhlopříčných hranic začíná s východem a končí se severem. Poněvadž poslední směr, o kterém se medituje, je sever, viděl Ezechiel „bouřlivý vítr, jak se přihnal ze severu.“
Přemítej o tom.
*
© San
© okultura MMIV
HTML clipboard
