(Doplněk, Brno 2013)
Vladimir Fjodorovič Odojevskij: Salamandr, duch ohně
132 stran, nakladatelství Doplněk, Brno 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7239-307-7*
Neopakovatelnou osobitostí, rozpolceností a rozporností životního osudu, světového názoru a uměleckého vyznání se vyznačoval Vladimír Fjodorovič Odojevskij (1804-1869), spoluredaktor časopisu Mnemosyné vydávaného Vilgelmem Karlovičem Kjuchelbekerem (1797-1846), šlechtickým revolucionářem a děkabristou. Po otci potomek jednoho z nejstarších rodů ruských údělných, a tedy vládnoucích knížat černigovských, zrodil se zároveň z bývalé nevolnice. Hned po absolvování aristokratického universitního penzionátu v poloprovinciální statkářské, kupecké a úřednické Moskvě stal se předsedou Společnosti pro libomudrctví, jak se tehdy v Rusku říkalo filosofii. Fantastické náměty dospěly v utopické tvorbě k zachycení zkázonosné vlády peněz nad lidmi a vizím odlidštěných civilizací budoucnosti, založených na egoistickém prospěchu jednotlivce a nemravném a nelidském omezování lidské populace, jeho fantastika nese i vlivy středověké a soudobé mystiky (jak píše Ladislav Zadražil v jeho portrétu pro Magický krystal).
Český čtenář měl poprvé možnost seznámit se s dílem Odojevského v roce 1982 ve skvělém výboru ruských utopicko-fantastických příběhů pod názvem Magický krystal se stejně magickými ilustracemi Jiřího Běhounka. Šlo hned o dvě novely, Dva dny v životě planety Země (Два дни в жизни земного шара, 1828) a Město bez názvu (Город без имени, 1839) v překladu Jiřího Honzíka, který pro nás přeložil i tuto recenzovanou knihu – vedle povídky Strašidlo (Привидение, 1838) v souboru S čerty nejsou žerty (Lidové nakladatelství, 1983, kterou musel Jiří Honzík publikovat pod jménem Luboš Dobrovský.
Nemělo by zapadnout, že v osobě Jiřího Honzíka máme erudovaného rusistu a věrného překladatele děl (nejen) z období přelomu 19. a 20. století, zejména jako pořadatele řady autorských výborů a hromadných antologií ruského symbolismu a akméismu. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval 1945-50 převážně literární historii (dějiny slovanských literatur). Od 1953 působil jako aspirant, poté jako odborný asistent na rusistických katedrách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od 1972, kdy musel z fakulty odejít, byl překladatelem a literárním historikem ve svobodném povolání. Od 1982 je v důchodu. Roku 1990 byl jmenován docentem ruské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
To, že Odojevskij u nás stále ještě stojí stranou zájmu, svědčí také fakt, že na české Wikipedii Odojevského profil nenajdete, kdežto ve slovenské mutaci alespoň skrovný profil ano, což je také důvod, proč jsme nakonec odkázali na zevrubný životopis a soupis díla v ruštině.
Proto tedy i částečnému doplnění této mezery pověstí Salamandr, duch ohně ve vydání brněnského nakladatelství Doplněk nelze než zatleskat.
První část dvojnovely Salamandr, duch ohně (Саламандра, 1844) baladicky líčí život ve Finsku a velký rozmach v Rusku za vlády Petra Velikého, druhá tajuplným, až hororovým způsobem vypráví o osudech hrdiny příběhu Jaakka, jemuž carova smrt zcela převrátila život.
Ve svém expresivním vyprávění o tragickém životním ztroskotání původně sympaticky činorodého, nakonec však zhoubné zištnosti a sebestřednému slavomamu propadlého člověka čerpá bytostný romantik Odojevskij z poznatků esoterických nauk, na druhou stranu mu nechybí smysl pro dobově či sociálně příznačný detail, dovede někdy s nepochybným potěšením, někdy s mírně ironickým nadhledem popisovat rutinně všední chod každodenního života a příslušné reálie.
Jak sám autor v úvodní poznámce poznamenává, opírá se jeho pověst o finské pověry, zejména jde o Ságu o Frithiofovi, z níž Odojevskij hodně čerpal hlavně detaily o zvláštnostech finské povahy a finského bájesloví. Nepřekvapí tedy, když se hned na úvodních stránkách setkáme s divotvorným mlýnkem Sampo, o nějž usilují dva mocní mágové, švédský král a ruský car. Do jejich souboje se připlete malý Jaako. Rozvinutí příběhu způsobí Elzina fascinace ohněm, v níž Ivan Christianovič rozpozná její dar pyromantie:
„Šlakovitá věc! Nicméně jsou známy případy, že následkem přílišného žáru některé čivy vibrují a svým kmitáním působí na mozek. Ten se pak dostává do stavu nervové předrážděnosti, jak o tom pojednává už sám velký římský medikus Caelsius ze Sikky. Ostatně pyromantie neboli věštění z ohně byla u starověkých národů zcela běžná a projevovala se obdobným způsobem. Překvapivé je, že se uchovala až podnes.“
Vedle citátu z Chymického divadla Johanna Pontana zaujme scénka z Vlastního životopisu sochaře Benvenuta Celliniho, v níž vzpomíná, jak jej jeho otec znenadání u ohně silně uhodil, takže se rozplakal, ten mu však říká:
„Neplač, ničím ses neprovinil. V tuto minutu se však v ohni objevil Salamandr; uhodil jsem tě, abys na tuto událost nikdy nezapomněl a vyprávěl o ní svým dětem.“
Přeji i vám, aby se také vám dostalo takového výchovného políčku, neboť by to znamenalo, že i vy jste byli navštíveni duchem ohně, Salamandrem.
*
© San
© okultura xi-2013
