V řadě německých a francouzských oblastí vyvádějí řezníci v určený čas roku na ulice vykrmené býky vyparáděné květinami a stuhami za doprovodu bubnů a píšťal a vybírají peníze na víno pro úlitbu. V Holandsku nazývají tohoto býka belder, věší mu na rohy pozlacená jablka a před ním kráčí řezník se sekerou[1] (beil). Vše se zdá být pozůstatkem nějakého velmi prastarého obětního rituálu.
Černý býk a černá kráva, které neporazili pro potřebu hospodářství, byli určeni k posvátným obřadům jako obětní zvířata? Svobodní rolníci z pobřežního kraje Zamlandu (Sambie, Samogitia či Semigalia) obětovávali v podivných ceremoniích černého býka.
V obřadném souboji vítěz porazil býka stejnými zbraněmi, jimiž zdolal svého nepřítele: „byl pak přiveden obrovský a starý býk nazývaný blôt-neat, „beze skvrny“, jehož měl porazit ten, kdo si vydobyl vítězství. Řecké έκατόμβη, jak slovo naznačuje, představovalo oběť 100 býků bez jediné skvrny, brzy však šlo i o další zvířata.[2]
Řekové nabízeli samce bohům, samice bohyním, bílého beránka Héliovi (slunce), černou ovečku Gé (země). Litevci obětovali svému bohu země, Zemiennikovi, utriusque sexus domestica animalia, „rozličná pohlaví domestikovaných zvířat“.
Vedle druhu obětního zvířete se pak ještě nepochybně kladl velký důraz na barvu zvířete, bílá bývala nejoblíbenější. Tacitus často zmiňuje[3] bílé koně, a dokonce už i Peršané[4] je měli v oblibě. Obětní (victima, hostia, holocausta) prasátko bývalo zásadně bílé a bez poskvrny; v pozdějších soudních záznamech se výslovně mluví o sněhově bílých prasatech. Votiakové-Udmurtové obývající Kazaň a Viatku obětovali červeného hřebce (ryzáka), Marijci, též Čeremisové, ugrofinský národ žijící v Povolží, zase bělouše. James Frazer mj. zmiňuje Votiaky ve svém přehledu primitivních kultur a rituálů. Člověk, který „porazil strom v jednom z jejich posvátných hájů“, by podle místních pověr příštího dne zemřel. Titíž o století dříve přinášeli lidské oběti, později se však už mluvilo jen o „koních, dobytku s rohy, ovcích, kozlech, husách, kachnách, datlech, přírodním medu i medovině, pivu a různých koláčcích“.[5]
Můžeme předpokládat, že dobytek pro účely obětování ověnčen a ozdoben. Pasáž v Eddě mluví o krávách s pozlacenými rohy a ve vesnici Fienstadt v Mansfeldu zase jde o uhlově černého býka s bílou hvězdou a bílými končetinami a kozla se zlacenými rohy.
Heraldicky jsou býčí rohy velmi často zastoupeny nejen jako figura ve štítu, ale zejména jako klenoty na přilbách.
Gótské man (pl. munum, pret. munda) znamenalo „myslím“; gaman (pl. gamunum, pret. gamunda) „rozpomínám se, pamatuji si“. Ze stejného slovesa je odvozeno slovo ze staré hornoněmčiny, minna, tj. minia amor, dále minnôn, tj. miniôn amare, „vzpomínat na milovaného“. Bylo zvykem poctít nepřítomného nebo zemřelého zmínkou při shromáždění nebo na hostině, vypít pohár z rohu na jeho památku či počest, a tento pohár se nazýval erfi drychja, nebo opět minni (erfi, „smuteční hostina“). Při velkých obětinách a hostinách byli vzpomínáni bohové či bohyně přípitkem minni: minnis-pivem (öl, ale, „pivo“, ale i „veselice“), popíjeným z minnis-rohu, minnis-plného, každý musel vypít „pohár z rohu až po okraj plného“.
O Hlöðru Heiðrekssonovi se v Hervararsaga vypráví, že se narodil už se zbraněmi a na koni ve svatém lese. V háji Glasislundr seděl ve větvích pták a vyžadoval oběti, chrám a zlatorohé krávy.
Některé rysy Heimðallra, nebo později psaného jako Heimdallr, jsou téměř pohádkové. Byl prý synem devíti matek, obryní, potřeboval spát méně než pták, viděl stovky mil daleko ve dne i v noci, a slyšel růst trávu i vlnu na hřbetu ovce. Jeho kůň Gulltoppr, měl zlaté žíně, a on sám měl zlaté zuby, odtud jeho další jména Gullintanni a Hallinskîði. Stojí určitě za poznámku, že Hallinskîði a Heimdali byla jména často dávaná beranům. Jako strážce a dozorce bohů Heimdall dul do rohu s mocným zvukem, byl to Giallarhorn, který byl uložen pod posvátným stromem. Voluspa navíc oznamuje, že roh musel být obrovského stáří.
Košatý příběh se nám nabízí v indickém eposu Mahábhárata. Král Manu stál na břehu řeky konaje tam pokání, když uslyšel hlásek rybičky úpěnlivě ho prosící, aby ji zachránil. Chytil ji do ruky a vložil do nádoby, kde však rybička začala růst, až bylo třeba ji přemístit do větší. Manu ji pak hodil do velkého jezera, ale ryba rostla dál a přála si, aby ji odnesl do Gangy, která je nevěstou moře. Neměl už pro ni místa, a tak ji musel odnést k moři; když však vyplul na moře, předpověděla mu strašlivou povodeň, Manu měl postavit loď, vstoupit na ni se sedmi mudrci a uchránit semena všech věcí, a pak se objeví veliká ryba s velkým rohem.
Manu učinil, jak mu pravila, a plavil se na lodi; obrovská ryba se objevila, tedy zahákl loď lanem k jejímu rohu a ona jej táhla mořem po mnoho let, dokud nedosáhli vrcholků Himavânu, tam jim přikázala přivázat loď ke břehu, a ono místo se dodnes jmenuje podle toho, Naubandhanam („přivázání lodi“).
Bůh Svantovít na Rujáně držel v pravé ruce roh naplněný vínem, z něhož kněz věštil úrodu na následující rok. Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.
V lidové mluvě existuje rozšířený výraz, pravděpodobně velmi starý, užívaný jednou pro tu, jindy pro opačnou lunární fázi a světlo měsíce, častěji pro plenilunium, úplněk, někdy však také pro interlunium, tj. srpek dorůstajícího měsíce, a to wedel, např. „im was unkunt des mânen wedel“, také wadel, wädel, ale namnoze mezi obecným lidem a spíše v hovoru než v psané podobě. Pictorius uvádí wedel, wädel jako výraz pro úplněk, wädeln pro „být v úplňku“, když se její růžky setkají, tj. když vyplní svůj kruh.[6]
I v Anglii se už v průběhu šestnáctého až sedmnáctého století setkáte s májovými slavnostmi či oslavou prvního máje. O májovém jitru chlapci a děvčata vyrazí s rohy a dalšími hudebními nástroji k nejbližšímu stromu, odlámou větve, a vyzdobí ho věnci a kyticemi; pak se vrátí domů a při západu slunce rozvěsí tyto májové větvičky na dveře a okna svých domů. A nakonec si přinesou vysokou břízu, kterou porazili, nazvou ji májkou, maiepole, maipoll, a táhne ji spřežení 20 až 40 býků, každý s voničkou mezi rohy; ten strom pak ve vesnici postaví a lidé kolem něj tancují. Na celou slavnost dohlíží májový pán zvolený pro tento účel a s ním je tu i májová panna. Někdy se tam odehraje i boj mezi létem a zimou.
Pozoruhodným společným rysem mezi Slovany a Germány je užití jediného názvu pro dva po sobě jdoucí měsíce, jako když Anglosasové mluví o ærra a æftera Geola, aerra a æftera Lîða, a my o „velkém a malém Rohu“ (leden a únor), neřkuli, za Ougest následuje Ougstin, za bohem bohyně.
Valhala je pokryta štíty a má na 540 dveří, každými vstupuje na 800 einherjarů[7] najednou, nebo 432 000 venkoncem. A uprostřed stojí mocný strom Ljeraðr, Læráðr, jehož listoví okusuje koza Heiðrûn; z kozího vemínka prýští spousty medoviny – podobně tak nymfa Amaltheia, jejíž utržený roh ronil nektar, které každého dne naplní celý sud, sdostatek na to, aby živil všechny einherjary. Jeden z jejích rohů, naplněný dary, je dodnes vžitý pojem roh hojnosti: „mundanam cornucopiam Fortuna gestans“ nebo „formatum Fortunae habitum cum divite cornu“. Podobně jako s rohem Štěstěny je to i s oním rohem již zmíněné Amaltheie nebo boha Svantovíta, neřkuli s κέρας σωτηρίας, jak to čteme v evangeliu sv. Lukáše:
„A vyzdvihl nám roh spasení v domu Davida, služebníka svého.“
Mluví se v té souvislosti i o kouzelném proutku, „alles heiles ein wünschel–rîs“, anebo o „des Wunsches bluome“.
Víra v pohádkové věci (wünscheldinge, doslova „kolo přání“) je v naší mytologii hluboce zakořeněna. Jsou to věci náležící bohům, přesto byly některé zapůjčeny lidem, a mohou propůjčit plnost požehnání, to nejlepší, co si jen srdce může přát; takže se toto staré německé slovo může jevit docela namístě. Sanskrtské slovo pro „přání“ je rovněž významné: mano-ratha, „kolo mysli“; může nám to ozřejmit nějaký nový aspekt božského přání? Přání otáčí kolem našich myšlenek.
Od magické helmy se dostaneme až k helot-helm, grîm-helm, tarn-kappe, wunsch-mantel,[8] wunsch-hut, které trpaslíkům, hrdinům a šťastlivcům propůjčovaly moc kráčet neviděni, plachtit rychle po nebi atd.
Král Frôði měl kouzelný mlýnek Grotti, který dokázal semlít cokoliv, co si mlynář přál nahlas, zlato, sůl atd.; tak se dostáváme až ke kolu štěstěny, obrazu, který je pro nás významný, který našim vzdáleným předkům nepřipadal nikterak zvláštní; je to manoratha, o němž jsme již mluvili. Britská legenda je jinou verzí kola štěstěny. Takový mlýn, resp. takové kolo mělo především semlít krmi pro bohy. Bohové měli nápoj nesmrtelnosti, který člověka inspiroval písní, a bohy udržoval mladé. Jablka Iðuny navracela mládí, jablka v Sáze o Vølsunzích (Vølsungasaga) učinily ženu těhotnou, ve Sněhurce ji uspaly téměř věčným spánkem a u Fortunata způsobily, že jednomu narostly rohy a pak mu zase zmizely.
Skotská tradice říká, že pokud se někdo dostane na hostinu víl, vezme jim pohár či roh, a přenese jej přes bystřinu, aniž by ulil, bude mu rohem hojnosti a dobré štěstěny; jestliže jej rozbije, jeho dny jsou sečteny. Víme, že divotvůrkyně a elfky nabízejí mužům z rohu nápoj; že klenoty elfů (podobně jako trpaslíků kováříčků) zajišťují štěstěnu rodinám lidí, srv. jejich meče, prsteny a číše; že labuť zanechala Lohengrinově rodině meč, roh a prstýnek.
Oberonův roh, protože Oberon byl z rodu elfů, byl kouzelným rohem, a proto excitoval k magickému tanci. Jiné zázraky byly vytvořeny bohy a hrdiny hrou na harfu. Elfové měli vedle tohoto rohu mezi svými dary chléb milosti, který skýtal požehnání.
Hlavní postava divoké honby, ať už se jí říká Hackenberg nebo Hackelberg, prý také lovívala o nedělích, a nutila všechny rolníky ve své farnosti, aby vyjeli s ním; jednoho dne však k němu najednou přiklusal pár jezdců a každý na něj volal, ať jede s ním. Ten vpravo vypadal divoce a krutě a oheň tryskal z nozder i z huby jeho koně; jezdec po levé ruce se jevil mnohem klidnější a tišší, jenže Hackelberg se přidal k tomu divokému, odcválal s ním, a v jeho společnosti musí lovit až do Soudného dne.
Jiní zase říkají, že Hackelberg pobýval v Soilingu poblíž Uslaru, a že žil v bázni Boží, avšak jeho srdce bilo jenom pro lov, takže se na smrtelném loži modlil k Bohu, aby mu za jeho podíl na království nebeském bylo dovoleno lovit v Soilingu až do Soudného dne. Jeho přání se stalo jeho osudem, a lidé v tom lese v noci často slýchávali štěkot loveckých psů a strašlivé troubení na roh.[9]
Ale také ve Švábsku v šestnáctém století se objevuje strašidelný přízrak nazývaný Berchtold v čele wütende heer; představovali si ho celého v bílém, jak sedí na bílém koni, před nímž běží bílí ohaři na vodítku, a kolem krku má zavěšený myslivecký roh. S tímto Berchtoldem jsme se již setkali dříve: šlo o mužskou podobu bíle oděné Berhty, které se také přezdívá Prechtölterli, jinak též Perchta.
Jacob Grimm ve své Německé mytologii líčí zrození pověsti o ďáblovi. Začíná theriomorfní podobou bohů:
„Popis takového zvířete zůstával leckdy nedokončený, toliko naznačoval nějakým drobným detailem podobu spíše lidskou, jako si třeba Řekové a Římané představovali své satyry, fauny či Pana, a Dionýsovi, Aktaiónovi[10] nebo Íó[11] prostě přidali rohy. Takto se ďábel přibližuje lesním skřítkům, skratům[12] a pilosi[13] – divokým chlupatým mužům – majícím rysy lidské, avšak prozrazují ho kozlí uši, rohy, ocas či koňské kopyto.“
Vâlant, Arcisvůdce, je popisován slovy „er het vil der hende,[14] an des lîbes ende einen vreislîchen zagel (ocas), der het manigen îsnîn nagel (železný hřeb), manigen haken chrumben, damit er die tumben chölt unde stichet.“ Dokonce i za dob pohanských mohli bohové a duchovní bytosti některou svojí částí těla napodobovat zvířata: např. slovanský Triglav měl tři kozlí hlavy; v indické mytologii se běžně mísila lidská podoba se zvířecí, u Řeků a Teutonů je to však vzácné. Huldra se objevuje s ocasem, Berchta s husí nohou, vodník, nix, s rozštěpem ucha, a vodní žínky, nixie, s mokrou suknicí, hrdina s labutím křídlem podobně jako Hermes s okřídlenými topánky či chodidly, mořská panna s hadím či rybím ocasem atd.
V pohádkách se samotný ďábel zjevuje jako mektavý kozel, a už u Řehoře Velikého (Dialogy 2, 30) čteme: cornu et trepidicum ferens, což se dá vykládat jako „třínohý rohatý kozel“; třínohá zvířata jsou přízračná a ďábelská.
Hermann von Sachsenheim, velký německý básník ze 14. století, vypráví příběh o staré ženštině z Urachu, pomazané mastí z telete, na němž potom jede na sabat. Přichází-li si pekelný nápadník pro čarodějnici, on sedí na koštěti vpředu, kdežto ona za ním; nebo jest přímo kozlem a ona jej sedlá; někdy si též sedne na koně a ten ji odnáší pryč. Starší podání mluví o tom, že ďábel ji zakryje pláštěm a odlétají vzduchem, proto se jí říká mantelfahre, mantelfahrerin, „cestuje v plášti“. Na místě dostaveníčka už je spousta čarodějnic, každá se svým démonickým milencem; povětšinou jsou to sousedky, často ty, které jsou už dlouho mrtvé, některé (vyššího postavení) jsou zahalené a v masce. Jenže jejich nápadníci jsou pouzí služebníci Ďábla, který – v podobě kozla – avšak s černou lidskou tváří, sedí klidně a slavnostně na vysoké stolici či na obrovském kamenném stole uprostřed kruhu, a všichni mu vkleče vzdávají úctu a líbají ho na různé části těla. Když si ten pak vybere jednu ženu, říká se jí královna čarodějnic a vyniká pak nade všechny, mj. odpovídá norské trölla konüngr. Nechutný pokrm osvěcují černé pochodně zažehnuté světlem hořícím mezi rohy velikého kozla. Jejich lahůdky postrádají soli i chleba,[15] popíjejí z kravských paznehtů a koňských hlav.
Výr velký, přezdívaný král noci, má na hlavě z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (sova ušatá), sehrává důležitou roli v bájesloví. Personifikací moru v polské, srbské i ruské mytologii je dźuma, čuma nebo kuga (чума, куга), stará (nebo jen výjimečně mladá) žena oděná v bílém. Když se zjevila, vesnice byly opuštěné, kohouti ochraptěli a nemohli kokrhat, psi neštěkali, přesto mor už zdaleka cítili. Čuma někdy jezdívala lesem v černém povoze taženém sovami a růžkatými výry a tomuto přízračnému procesí, sestávajícímu z řady přízraků nejroztodivnějších tvarů i druhů, se říkalo homen.
Mor však vydržel jen do novoročního dne; pak ti, kdož prchli do lesů, aby nepřišli do styku s morem, se vraceli do svých domovů, dávali ovšem dobrý pozor, aby nevkročili dveřmi, nýbrž šplhali tam oknem.
V Harzu se traduje, že před večerním krmením se mají rozhodit tři špetky soli mezi rohy skotu a pozpátku vykráčet ze stáje – pak se vyhnou uřknutí.
Cerastes, κεράστης, tj. „mající rohy“, je stvoření z řeckých legend, had, který je tak neuvěřitelně ohebný, že se mělo zato, že nemá žádnou páteř. Míval pár velkých rohů podoby beraních, nebo čtyři páry menších rohů.[16] Hlavu skrýval v písku, takže bylo vidět jen vyčuhující rohy; mělo to oklamat ostatní zvířata, aby si myslela, že jde o nějakou potravu. Když se jich potom dotkla, cerastes je okamžitě uštknul.
Díky hadu cerastes tu máme fonetické F a jeho rohy se dochovaly ve tvaru tohoto písmene. Často slyšíme, jak různí lidé, např. i Zulukafrové z Jižní Afriky, věří, že duchové mrtvých předků se jim zjevují v podobě hadů. Jsou prý schopni rozeznat duchy svých předků u jistých zelených hadů, kteří jsou neškodní.[17] Znamená to, že v takovém případě je zvláštním poznávacím znamením had a nikoliv medvěd, opice nebo pes. Zelená barva je tak totožná s nesmrtelností.[18] Zelená jest barvou vzkříšení země, kamenných seker a amuletů z jadeitu, barvou Ptaha, Numa a Šu, opět jako známek počátku.
Had byl také kvůli své opakované obrodě jistým způsobem věčný, tedy emblémem nesmrtelnosti; víra, že předkové žijí v duchu, byla vyjádřena symbolem hada. Vnímáme tu soukmenovství symbolů rohu a hada a jejich skrytých významů.
Jeho pravý význam lze rozpoznat v Egyptě, kde se v povědomí udržovala tradice Kama, přičemž šlo možná o asijské pojmenování egyptského božstva lásky, neboť právě v této souvislosti se podvakráte objevuje egyptských magických papyrech.
Některé mýtické i klasické řecké pomístní názvy egyptských měst a božstev jsou úplně stejné jako jména v Rgvédě a hinduistických puránách, což přitahuje pozornost k egyptskému ithyfalickému[19] bohu, jehož Řekové nazývali Min, Menu, též Amune-Min.
V sanskrtu druhé nejčastěji používané jméno boha Kamy zní Mína a znamená „rybu“, je sice fonetickou paralelou řeckému Minovi, avšak egyptský Min nemá žádnou spojitost s „rybou“. Přesto jedna z nejstarších Minových soch nalezená v útrobách koptského chrámu má na zádech vyobrazení ryb a mušlí z Rudého moře.[20]
Bohyně Renenutet, Nosička, prý přijímá v okamžiku smrti výdech těch (duší), kteří jí náleží. Had, resp. kobra, byl jedním z jejích symbolů, následně pak tyto duše, nebo výdechy, vstupovaly do této hadí ženy, aby se pak mohly znovuzrodit; had tak byl symbolem znovuzrození ještě předtím, než došlo v Egyptě k personifikaci Re-nenutet; o stejné víře slyšíme z vnitrozemské Afriky, kde se mluví o tomtéž, co vidíme v egyptském umění.
Když se grónský domorodec, který byl na prahu smrti kvůli vyčerpávající nemoci, zotaví a nabude opět předchozí vitality, mluví se o tom, že přišel o svoji předchozí duši a tu nahradila duše malého dítěte nebo soba. Kost z telete či dítěte byla emblémem znovuzrození, a byla ukládána do hrobu spolu se zemřelým. Parohy soba svědčily o příchodu znovuzrozeného já, a jako kost z dítěte prostě znamenaly svého druhu omlazení.[21]
Cheprer prý neustále vytvářel své tělo z substance, která povstala sama od sebe, a tento praotec působil, jako by byl nosič a přenašeč dítěte do doby, než slehl; jako by byl tvůrcem svého vlastního příštího těla. Taht, lunární bůh, je nazýván „sebestvořujícím se“, „nikdy nezrozeným“.
Praotec si rovněž musel ostříhat své příliš dlouhé obočí. Typické bylo rovněž stříhání vlasů. Neplodný Ptah byl zobrazován plešatý, jako pygmej či dítě, které představovalo oheň slunce v jeho trpasličím věku. Také bůh Tum při svém znovuzrození se proměnil v ambu, tedy své řasy (nebo obočí).[22] Dlouhé obočí dokonale odpovídá rohům skarabea, na něhož je v rituálu kladen takový důraz.
Talismany uložené do hrobu s mrtvým byly emblémy zachování, kontinuity a obrození; kámen, kost a roh byly znaky trvalosti. Jak říká Hor-Apollo: symbol jeleních parohů označuje trvání. Kost jako symbol vyjadřovala setrvalost a neporušenost.
Hotentotové mají primitivní způsob rozlišování rodů (pohlaví) ve srovnání s jinými jazyky. V jednom ze zpěvů o Matce Lvici ji nazývají „žlutým potomkem lví oháňky“. Ona je lví oháňkou, zadní částí, právě tak tomu je na hieroglyfech, kde přední část zvířete je maskulinní, tj. Pán nebo Vůdce, který jde první, ono „Ha!“, kdežto zadní část je femininní. Kdysi to byla jedna bytost, ať už šlo o člověka či zvíře, a předek byl mužský, zadní část pak ženská. To je tajemství Sfinx. Ortodoxní sfinga v Egyptě je vpředu maskulinní a vzadu femininní. Na hieroglyfu vidíme Suta-Týfóna, svého druhu sfingu, s rohem a ocasem, vepředu mužská, vzadu ženská. Faraonové, kteří za sebou nosili ocas lvice či krávy, byli vpředu mužští, kdežto vzadu ženští. Jako bohové zahrnovali duální totalitu jediné bytosti v jediné osobě zrozené z Matky, avšak obojpohlavní jako dítě.[23]
Jako dítě byl člověk, homo, učiněn dvojitým, tj. blíženeckým (s oněmi omezeními, jež vyplývají z řeči), a pak byl rozdělen a v pubertě odlišen. Zjistíme, že se vypráví, jak byl rozdělen ještěrkou či hadem, nebo oddělen kamenem otvíračem. Totemová tajemství zjevují skutečnost, že individuální osobnost se ustavuje v období puberty a je determinována jako pár během manifestace pohlaví, „dvě pravdy“ při rozmnožování. Do té doby nedocházelo k rozlišování dětského jména podle rodu. V egyptštině se rovněž užívalo slovo nachen, „dorost“, tedy nedospělý.
Nach označuje dospělost nebo plodnost, kterou přípona en neguje. Mikuláš, dobrý duch dítek, jenž byl sám povždy dítětem, je Nachen, nebo Nach-las. A-nak znamená v malajštině, salajerštině (makasarštině) a javánštině jde o dítě v úplně stejném smyslu. Nachen se objevuje v sanskrtu jako nagna, a nagnaka označuje ještě nedospělou dívku, a proto je jí dovoleno chodit nahá. V zuluštině nguna znamená „být docela nahý“, nebo „odhalit n. obnažit osobu“, ang. to make naked je rovněž „obnažit“, „nahota, nahý“. Nazí byli nedospělí (tj. neměli sekundární pohlavní znaky, zejména ochlupení), tedy nepotřebovali být oblečení. Proto se dvě třídy v síni „dvou pravd“, dobra a zla, nazývají „nazí a zahalení“ v souladu s prostým původem této typologie.
U židů a dalších bylo běžnou tradicí, že člověk, homo, byl nejprve stvořen ze dvou pohlaví a teprve až pak došlo k jeho rozdělení. Tak se to tvrdí v Genesis.
R. Jeremiáš ben Eleazar řekl: „Učinil jsi mne vpředu i vzadu.“ Jiní rabínové ujišťují, že homo byl zepředu muž a zezadu žena. Pohlaví bylo nejprve vyjádřeno gestem, a pak obrazy, které zůstaly zachovány v mytologických postavách jako Sfinx, kentaur, Sut-Týfón, Pan, Bůh, nebo faraon s femininním ocasem.
Brouk byl lunárním emblémem, než byl připsán slunečnímu bohu, a jeho postava tvořená dorůstajícím měsícem byla překreslena z rohatého srpku v úplný kruh.
Božství Pana nebo Fana[24] je formou trojjediného celku či kolektivního veškerenstva. Pan chlupatý a rohatý jedinec mysticky složité povahy. Chlupy a roh jsou projevy jeho dospělosti, která zjevuje druhou fázi chlapce. Ân je egyptské slovo pro „vlasy“, „být chlupatý a prostopášný“, a je redukovanou formou Fana, Pana či Benna, Fénixe. Fanes byl Fénix, který se v době puberty proměnil. Benn nebo Aan byl chlupatou opicí. Fénix (Nycticorax) měl dvojí peří; svým způsobem šlo o „dvojí pravdu“. Vlasy a peří jsou nezaměnitelné, a dvojité peří Fénixe stále nosí káfirové (srv. cheprer, kefra), kteří si nasazují péro z jeřába rajského. Egyptská číslice 7 jako sefech se zapisuje jako 5 + 2, tj. jako bohyně Sefech se sedmi paprsky či rohy, a lze to číst jen jako Sef, 5, a ch, 2, oproti chi, zdvojení, ten druhý či dva, sedmička je druhá číslice na druhé ruce.
Jak naznačují jisté památníky, existuje okultní spojitost mezi Psí hvězdou, Sothis, a hvězdou nějakého konce věcí, jemuž se říká poslední Soud. Jde o hvězdu vysoko na nebi, která se objevuje jen tehdy, když klesá za obzor. Tento soudce sedí na vznešeném trůně a je to ta hvězda, která se nachází v nejvyšším bodě nebes, hvězda rozsudku, anebo, jinak řečeno, velikého cyklu času. Šlo o Polárku, která jakožto oko Draka je α Draconis.
Jednou z týfónských rodiček bohyně Velké Medvědice byla samice nosorožce, egyptská Rerit, Chefa nebo Ta-Urt, jednorožec, a nyní se ukazuje, že právě ten byl mýtickou formou Draka. Roh je prapůvodním symbolem základu a trvání. Nejdávnější podobou zbraní a nářadí rychle padnoucích do ruky byly rohy, kly a zuby. Prvořadou hodnotou přisuzovanou rohu byla představa, že jde o symbol supremace či nadřazenosti. Roh nosorožce, typově náležící Týfónovi, byl ve vnitrozemské Africe žezlem nejvyšší moci.
„Bytosti vítězící tvrdostí pojící se s jejich hlavou“, řekli bychom – tvrdohlavost – kterou symbolizuje roh a zobák, se často zmiňují právě v rituálech. Rovník je egyptsky Apta, a jde o hrot rohu světa. byl to typický výraz pro ten nejvyšší bod, a to na konci nebo na začátku. Tento „roh“ byl právě tak typickým bodem v babylonské astronomii. „Temný mrak zakrývající roh“, jemuž se vděčilo za déšť svlažující tento roh, nebyl viditelný. Stoupající Venuše prý byla „na rohu“.
Pokud vztáhneme tento hrot rohu na nebe severní polokoule, pólem je na mapě hvězdné oblohy právě tento hrot rohu. Takto je roh a osa, kolem níž se vše otáčí, na pólu identická. Tam roh Suta-Týfóna symbolizoval prvotní pilíř nebes, základ a opěrný bod všeho, totiž – ve středu všeho; a tam to je, kde se máme poohlížet po původu onoho mýtického jednorožce.
Někteří tvrdili, že jednorožec je lunárním emblémem. Jenže geneze těchto vzorů se vždy nacházela v souladu s přírodním řádem; jde jen o nesprávnou teorii, kterou je třeba otočit a učinit dva měsíční růžky jediným. Ve skutečnosti se měsíc obnovuje z fáze rohu či růžků, avšak tento vzor nemá svůj původ v měsíci a ani se na něj neomezuje. Měsíc je nyní stejně jako v minulosti dvojrohý a nemůže tedy být jednorožcem.
Jednorožec je na starých památkách zobrazován s jedním rohem vepředu a s ocasem týfónského zvířete vzadu jakožto obraz duálního Suta-Týfóna, který bývá běžně ztotožňován s rohem a jeho tvrdostí. V egyptském rituálu je Sut nazýván božstvem majícím moc nad hlavou, jíž propůjčuje tvrdost odolávající úderům v den, kdy budou uřezávány hlavy. Nosorožec byl coby zvíře jediným pravým jednorožcem; africký druh popisoval Pausaniás jako etiopského býka, říkalo se mu „Noso-roh“, Ρινόκερως. Je to egyptská Rumach (a Rerit), vzor Týfóna coby Velké Medvědice. Rumach či Remach, „Jednorohá“, zjevně představovala ono lem našeho di-lemma, δίλημμα, jež označuje dvojitý roh. Týfóna nepředstavuje jen bohyně v podobě nosorožce, neboť má falus za svůj nosní roh, který je identický s tímto pólem. Jednorožec jako nosorožec neboli „vodní kůň“ je rovněž bájným zvířetem vyskytujícím se v heraldice jakožto kůň s rohem mečouna na čele, čímž se má naznačit právě jeho příchylnost k vodnímu prostředí. Týfón v Egyptě a Tiamat v Sumeru představovali věci v propasti temnot a vodách počátku. Na jedné scéně zobrazené na babylonském válečku vidíme souboj Bela s drakem chaosu a Tiamat je vyobrazena jako chiméra se zobákem, hřebínkem a křídly, a jediným rohem. Opakovaně se objevuje jako zlý duch, který vede válku s měsícem, se stejným jediným rohem. Jednorožec byl tedy vzorem Tiamat stejně jako Týfóna.[25]
Nosorožec či Velká Medvědice jsou jednorožcem severu, mají však dvojí charakter – sever a jih; sever jest zadní část a jih přední část nebes. Jsou zároveň v souladu s duálním charakterem Suta-Týfóna a jednorožce; ten jediný jest „obdařen překrásným rohem, jímž lze někdy otočit doprava a jindy doleva, někdy vystoupí a pak opět poklesne“.
Kvůli tomu, že se roh stal emblémem či základem a také symbolem trvání, a jednorožec byl posazen do středu severní hvězdné oblohy jako jeho opora, heraldický jednorožec se na erbu udržel jako typický štítonoš (viz Albrecht Dürer). Skutečností je, že jak jednorožce, tak i Lva zastupoval v polárním středu starý Týfón, proto jsou pro bohyni Anaitis oba typičtí.
Anaitis byla jednorožcem zepředu a lvicí v dolní části těla; s hlavou lvice bývá i zobrazována.[26]
Typickým heraldickým výjevem se štítonošem uprostřed v podobě jednorožce, který býval zobrazován, jak svým rohem buď míří ke stromu, nebo v něm jeho roh uvízl. Tento strom symbolizuje pól; nebeský strom zastřešující nebesa.
Robert Brown, autor Velikého dionýsovského mýtu,[27] dostatečně prokázal, co mají jednorožec a strom společného. Tento strom střežil v jedné podobě tohoto mýtu drak, zatímco v druhé to byl jednorožec.
Ani v Egyptě, Asýrii či Řecku bychom nenašli lepší ilustraci, než je ta, kterou vidíme na Ulfově rohu, který ji na něj okopíroval a do něj vyřezal. Jednorožec je na něm zobrazen s ocasem v podobě hada s ptačí hlavou na konci; to jej spojuje s drakem, Achechem z temnot, a s Tiamat, která má zobák, křídla a jediný roh. Roh tohoto zvířete je zabodnut do stromu. Za jednorožcem se krčí pes; tento pes a Malá Medvědice jsou jedno. Pes je mládětem Týfóna, jednorožec představuje samotnou rodičku provázenou psem jakožto prvním, a také předním průvodcem a hlasatelem na nebi.
Achech je rovněž zván Nakak, který byl podobně jako egyptský Apep obrovským hadem, a solární mýtus říká, že když se slunce převalí do podsvětí, Achech tam čeká, aby ho spolkl anebo proklál (slunečního) boha kráčejícího kolem, nebo se vztyčí a snaží se převrhnout sluneční bárku. Ten, který se stává Osiridem, praví: „Procházím zemí k nebesům, rostu jako Achechu“, a pojí se s tím obraz náhlého a nesmírného povstání soumraku a tmy zosobněných Hltounem. S touto šalebnou příšerou z temnot se spolčili a napomáhají jí tzv. Sami. Smi, jak říká Plútarchos, je Týfón. V egyptštině sami znamená „absolutní tmu“.
V mytologii ostrova Fidži nacházíme podobného odpůrce duše a světla, který byl v samém počátku opravdovou temnotou. Duch každého mrtvého válečníka musí při průchodu podsvětím bojovat se Samu a jeho družinou. Je-li sdostatek srdnatý, aby ho porazil, vstoupí do ráje, pokud však prohraje, strašlivý Samu a jeho bratrstvo jej pohltí, úplně stejně jako v egyptském rituálu. V sanskrtu je samani-šada démonem temnot; Summani je latinské jméno Pluta coby krále pekel. Saman u afrických Fantů je duch, démon či ďábel. Sami ještě přežívají jako Cemis u obyvatel Západní Indie,[28] v Karibiku a u dalších kmenů, kteří je považují za zlé původce všech pohrom postihujících lidskou rasu.[29] Příšerná Baba Jaga z ruských pohádek nesoucí jméno Týfónovo, totiž „Bába zvěře“ či „Baba Šereda“, má jako svůj zootypus hada, totiž zmiji,[30] která je identická s egyptským Smi nebo Sami, spiklencem, temným klamatelem. Sami, „absolutní tma“, má svoji ranější podobu (či variantu) v Kami,[31] Černé; černošské kmeny jazykových skupin sotho a basotho uctívali Samiho jako Kamm–appa, „širokoústou“,[32] rdousící a vše požírající a hltající příšeru, kterou zdolal Litaolane, místní „sv. Jiří“.[33] Apap, řecký Apofis, také Πύθων, je jinou formou hada temnot, šalebné a hltavé příšery. Apap se dále objevuje v asyrském âbu, u hebrejského hada byva, což jest jméno příšery, která je „nepřítelem bohů“. Apap je ve vnitrozemské Africe druh skalního hada, v Egypt se nevyskytujícího, tak velikého, že se podobá Boa, tj. „velký had“, hroznýš královský.[34] Jeho jméno naznačuje to, co se tyčí vysoko, je to nesmírné, gigantické, jako i temnoty ve své nejděsivější podobě.
Temnoty ovšem byly prvotním ďáblem, Satanem či Odpůrcem, poněvadž představovaly primitivní formu překážky,[35] onoho hrazení kol rajské zahrady, ať už pro světlo nebo lidskou bytost. Temnoty byly tou nejpradávnější příšerou personifikovanou v obrazu ošklivosti, neboť světlo bylo příjemné. Nadto právě temnoty, a nikoliv světlo, made prvně zapůsobily na vědomí pocitem a vnímáním v myšlenkovém procesu.
Všechny primitivní mýty počínají temnotami. Strana půlnoční je prapočátkem tohoto jevu. Proto nejstarší měření času spočívalo na počítání nocí, nikoliv dnů. Tato temnota představovala bariéru, která byla pro rodící se vědomí konkrétní a hmatatelná. Šíření světla předcházel pocit jeho příchodu, a příchod tmy byl oním přízrakem, kdy poprvé bylo slábnutí světla ostře vnímáno. Příchod tmy pociťují jistá stádní zvířata včetně ovcí, které v kopcovitém terénu instinktivně projevují potřebu přesunout se po západu slunce na vyšší místa, jako by si byly vědomy toho, že kolem nich se začíná šířit tma. V akkadské legendě o sedmi ďáblech či zlých duších se vypráví o tom, že z velké propasti přinášejí černočernou tmu, a sami pocházejí ze Soumračných hor. V Africe noc nastává znenadání.
Tam, jako i jinde, „tma je tu co by dup“.[36] Pozorujete, jak slunce zapadá, a najednou máte tmu za zády. „Chřtán temnot“ je pro nás řečnický obrat, ale když k tomu dojde, je tu tma doopravdy. Přikvačí znenadání, jako by chtěla pohltit svoji kořist, lehce, rychle, tiše. Co jiného než had se svým klouzavým a pokradmým pohybem a bleskurychlým vztyčením mohlo být přijato jako první a nejpřiléhavější příklad nočních temnot? Hor-Apollo říká, že Egypťané zobrazovali „ústa“ symbolem hada, „neboť síla hada není nikde jinde než v samotné tlamě“. Had je prostě hlavně tlama, a jak ru, tak i tet jsou v egyptštině označením tlamy. V některých jazycích vnitrozemské Afriky „tlama“ a „had“ často splývají. Chřtán temnot je proto ekvivalentem hada nebo draka. Had byl jedním z prvních zevních symbolů, jímž byla označována smrt. Had přinášel do světa smrt. Pokud temný mrak usnadnil příchod smrti, by to had. Jestliže někdo utonul ve vodě, byl to had nebo drak, který tam číhal, aby si vzal světlo života, jako to dělal Apofis, Achech, Nakak, Naga, Nocka, Nickur či Nekiru (ďábel v africkém idiomu yula), a Nick, „Starý Nick“, zlá bytost, nebo strašák Raw-head-and-bloodybones,[37] „Kostlivec-krvohnát“, typicky anglický rudý Týfón.
Jedním ze způsobů, jak had prchá napříč mytologickým bludištěm, či se spíše pohybuje stylem cikcak, je cikcak pohyb blesku. Otec Buteux požádal Algonkiny, s nimiž jako misionář žil roku 1637, aby řekli, co si myslí o povaze blesku. Odpověděli mu, že je to obrovský had, jehož vyvrhl Manitu, jejich veliký duch.
Když blesk udeří do písku, speče ho a promění v pevnou rourku hadovitého tvaru, jíž se někdy říká „thunderbolt“.[38]
Karibové si vyprávějí o bohu bouře jako o velikém hadu či draku přebývajícím v plodonosných lesích. Šavané nazvali hrom syčením velikého hada. Totleca, aztéckého boha hromu, představoval zlatý had v jeho ruce.
Blesky se tu ztotožňují s hady, protože had v původním smyslu nového lidského vyjádření byl svého druhu bleskem. Had poznamenal myšlení člověka tím, že se stal osudovou silou a ideografem smrti. Had syčí a podobně i blesky vydávají syčení. Hadí syčení zastupovalo určitý zvuk, který byl navždy spojen s charakteristickou ideou. Totiž že tento zvuk slouží k projevení blesku a jeho osudového náhlého objevení, a tedy jak blesk, tak i had se spojili v jediný vzor a bylo možné jej vyjádřit stejným zvukem.
Hrom byl prý podle mýtu původních Američanů syčením ohnivého létajícího hada, v souladu se způsobem výkladu věcí neznámých pomocí věcí známých; a záblesk blesku je líčen jako ony postavy s hlavou hada, které rozohněně plivají oheň, jak to vidíme na zdech v estufě v Pueblo de Jemez v Novém Mexiku.[39]
Temný blesk z temnot je rozeklaný jazyk a uštknutí hada. Prvním ze sedmi akkadských zlých mocností je Štír neboli nebeský posel s žahadlem, a proto je představitelem elementární síly, očividně úžehu nebo úpalu.
Hadí syčení nebo nadouvání zmije je zveličeno v titulu Vítr devíti hadů, mýtické jméno v jazyku mixtec původních obyvatel Mexika.[40] V pohádce Zulukafrů se vypráví o tom, že je slyšet zvuk velikého dmutí větru, když se pán vrací domů:
„Ten vítr znamenal jeho příchod a byl to obrovský had s pěti hlavami.“[41]
Na tom vidíme, jak byl zootypus hada vztažen k větru. Sledujeme, jak neznámo nabývá obrysů pomocí obrazů toho, co je známé. Blesk jako neznámý subjekt byl zastoupen hadem jakožto objektem; neznámost jeho zvuku sršení a sežehnutí jeho úderem zastoupilo syčení a uštknutí či žahnutí něčím známým.
Ve stavu duchovních temnot zanechal obraz hada jakožto ničitele a temnot smrti na člověku nesmazatelnou známku prostřednictvím svého smrtícího objetí a také jako zosobnění temnot svinutých ve smyčkách noci, v nichž číhá smrt. Had vyvolal v mysli člověka svůj vlastní symbol. Když ještě prodléval v jeskyních nebo na stromech byl had jeho smrtelným nepřítelem, s rozeklaným jazykem temnot, jehož prudký pohyb věštil smrt; a jaká podoba by nejlépe vyhovovala tomuto obrazu strašlivé síly, jehož příbytkem byla temnota zemních či skalních nor, v nichž se skrýval, a jehož syčení – hlas – se podobal sykotu blesku, a který, jsa vydrážděn, by z nich vykukoval s blyštivýma očima a pak se vymrštil, rozčísl oblohu v modravém záblesku a ohnivým jazykem olízl vrcholky stromů a lidské životy spálil jako listí? Strašlivá fascinace a úděsná magnetická moc, kterou mají nad člověkem, ptactvem a zvířaty někteří hadi. Had je hypnotizér a mág zvířecího světa a představuje vůbec nejstarší ideu magické moci.
V egyptském rituálu se svádějící had nazývá Ru-hak, je to plaz využívající magické moci (hak), aby přilákal kořist do své tlamy.
„Odejdi, Ruhaku! I se svým fascinujícím a probleskujícím chladem v očích,“ vykřikuje svářící se duch.
Severoaustralští Aboriginci se v noci vyhýbají hrobům svých zemřelých, ale pokud musejí jít kolem, vždy si s sebou nesou planoucí pochodeň, aby Duchu temnot nedovolili se přiblížit.[42]
První příšerou byly zhmotnělé temnoty, Egypťané je nazývali Hecht,[43] v amoyském (Sia-men) dialektu pak Kek, tj. „zapuzený, odvržený, zahnaný“. Jde o totéž, co jsme viděli u hada, krokodýla, aligátora, štíra či dalších obracečů. Temnota jakožto nepřítel světla byl přirozeně chápán jako největší nepřítel člověka. Periodicky se objevující přírodní jev zatmění měsíce byl vnímán jako temný drak nabývající tvaru ve vesmíru jakožto viditelný protivník lunárního světla. Egyptsky bylo zatmění měsíce zváno Tennu či Tannu. Tan značí povstat při vzpouře a někoho skosit. Tan se zatměním povstal a během vzpoury toto světlo zhasil. Tan je v hebrejských písemných památkách typická a dobře známá příšera. Jednou z jejích podob je drak z hlubin.
Tan je také egyptské označení vodního červa (tannu), zhoubce z vod, a hebrejské slovo tannin může znamenat „krokodýla, vodního hada“, mýtickou příšeru či draka zatmění. Hebrejský Levia-tan je mýtická příšera vodstva, DEN-dajan Knihy Henochovy. Toto jméno, podobné hech, je celosvětově rozšířené jako jeho vzor. V arabštině tannin znamená „had“. Maorská Taniwha jsou obrovské mýtické příšery vzezření plaza či draka, která lapá a v hlubokých vodách polyká lidi. Číhají v zákrutu řeky podobně jako egyptský drak se skrývá v záhybech veliké prázdnoty. Ta začínala v místě, kde se hvězdné procesí nořilo za horizont. Tan z vnitrozemské Afriky, stejně jako dahomejské danh označuje hada jako veliké božstvo. Tento had či plaz má dvě podoby, jedním jest had země, danh-Gbwe, a druhým had nebeský, a v tomto se dvojitý had střetává s dvojitou pravdou Egypta. Had země jest první. Nebeský had je nazýván docela prostě, danh. Je to duha. Danh tvoří krůpěje Popo, a srážky přinášejí lidem hojnost. Představuje ho růžkatý had vytvořený z jílu a je stočený v kalabase (nádobka z dýně).[44]
Toto vyčerpávající pátrání ukazuje, že postavy hada, draka či ještěrky se odvozují z obecného vzoru, který pro všechny slouží jako základ. Nejde jen o to, že co se týče jeho původu, je tu jen jediný vzor, ale Severní hora a nebeský strom představuje totéž tak jistě, jako že je jen jeden severní pól a jenom u něj lze vidět zdvojené souhvězdí ze sedmi hvězd, jejž Pythagoras nazval „dvěma rukami Rheie.”
Filón Alexandrijský praví:
„Obracející se planoucí meč lze chápat jako náznak cherubova věčného pohybu.“
Kléméns Alexandrijský se rovněž zabýval jejich pozorováním:
„Existují jisté do zlata tepané obrazy s postavami. Každá z nich má šestero křídel; ať tak či onak symbolizují dvě Medvědice, jak tvrdí někteří, nebo, což je lepší, dvě hemisféry.“[45]
V Knize Genesis se píše, že byli pověřeni dva cherubové, aby chránili či strážili strom života. Ezechiel líčí tohoto cheruba jako gryfa či draka na svaté hoře Boží, který se pohybuje uprostřed ohnivých kamenů jako personifikace Phoenicie, resp. bohyně Tanit; tj. egyptská lvice Kefa (Khep, Kbev, Kebechet, Kebehwet, Kebehut, Kek-t, Kekuit, Kenat, Kenemet, Kenmut, Kerhet, Khaft) na severu, v zadní části nebes.
„Ty jsi cherubem od pomazání. Jakž jsem tě za ochránce představil, na hoře svaté Boží jsi byl, u prostřed kamení ohnivého ustavičně jsi chodil.“[46]
Jde totiž o souhvězdí nazývané „drahé kamení“.[47]
„Pročež zahubím tě, a vyhladím z hory Boží, ó cherube ochránce, z prostřed kamenů ohnivých.“[48]
Aštarot byla bohyní Sidonských a je vyobrazena na mincích se svými sedmi hvězdami a s rohy krávy. Egyptská As-Ta-Urt je kráva vodního buvola, Isis-Taurt je Velká Medvědice, která ale má rovněž kraví rohy na těle hrošice; Ta-Urt, hrošice, se stala As-Ta-Urt v podobě krávy. Na asyrských válečcích vidíme dva cheruby v podobě dvou gryfů. Na dalších vyrůstá strom života mezi dvěma jednorožci.[49]
Ti jsou tedy identičtí se dvěma gryfy a dvěma cheruby hebrejské Genesis, oběma Medvědicemi, se Sut-Týfónem či Astarté a Sutechem.[50]
Dvě zlé mocnosti či sesazená božstva byla známa kalifornským Indiánům poblíž řeky Trinity jako Omaha a Makalay. První z nich mělo tělo medvěda; tím druhým je odpůrce, který má jediný roh, podobně jako jednorožec. Egyptský magický papyrus ukazuje podobu Makai, krokodýla, syna Týfónova, jehož hvězdným vzorem jest Velká Medvědice; medvěd a jednorožec korespondují se dvěma souhvězdími pólu či stromu.
Gryf, griffon, hipogryf (Ἱππόγρυπας), harpyje nebo cherub, všechny vysvětluje egyptský kerub, prvotní vzor či modelová postava.
Manu řekl, že panic porodil život a světlo. Tomuto panici, poznamenává Theodoretos z Kyrrhu, se dostalo jména Joel (Ιωηλ), hebr. יואל, yule n. jule jako svátek zimního slunovratu (souboj světla a tmy) a jedno ze jmen Ódina znělo jólfaðr, „otec jule“. Egyptská bohyně je označována za ženského Hóra.
Astarté se na fénickém nápisu nazývá „Králem“, zatímco Baal je v Septuagintě[51] i v Novém zákoně[52] zván „Bohyní“ (ή Βάαλ). Na babylonských tabulkách je zapsáno:
„Venuše je za úsvitu mužem; Venuše je ženou při západu slunce.“
Astarté jako nejvyšší bohyně, jak praví Filón Alexandrijský, si umístila na hlavu býčí rohy jakožto symbol svého panství. Rohy byly maskulinní a takto došlo k posunu na mužsko-ženské božstvo. Bohyně s býčí hlavou se nachází rovněž na egyptských monumentech. Stará sanskrtská literatura dokazuje, že v oněch raných dobách sloužil býk za pokrm; jeho svatost byla až pozdější investiturou. Na straně druhé kráva byla povždy příliš posvátná, než aby mohla být pojídána.
Byla matkou života. Býčí rohy dostaly mužský charakter, jako tomu bylo s rohy kozy považované za ženské. Podle Hórapollóna zasvětili Egypťané „dvourohého“ brouka „býčího vzezření“ (roháče) měsíci, „načež dítka Egypťanů říkala, že býk na nebesích je povznesením bohyně“. V této postavě mluvčí dokonává svoji proměnu v podobě přírodního jevu a říká k tomu:
„Jsem býk ostřící si své rohy – jsem veliký iluminátor.“
Mužský charakter femininní luny byl odvozen z její fáze, když ukazuje rohy; totiž rohy obnovení.
Průsečíkem je kamitské[53] slovo karn-at, tj. falus, který byl usazen na místo předchozích rohů. Je identické s asyrským karnu, hebrejským keren, latinským cornu, i keltským Cernunnos, tzn. „roh“. Neith a sup byli vyobrazeni se vztyčeným mužským údem, zatímco Taurt (týfónská rodička) je zobrazena s falem místo nosu, což ji činí vpředu maskulinní.[54] Jsou to ekvivalenty Astarté s býčí hlavou, rohaté Aštoret, roháče, mužsko-ženského, nebo bohyně-pána.
Zde je počátek typologie, která je identická s počátky řeči, kdy ještě neměla slov označujících pohlaví. Dítě se v pubertě rozdvojí na muže a ženu, a tele v rohatého býka a dojnou krávu. Tele představovalo obě pohlaví v době nezralosti, nebo matku a dítě v kultu, který nezahrnuje otcovství. Dokonce i býk byl přizpůsoben tomuto vzoru, a to jako vůl. Marcus Terentius Varro Reatinus nás zpravuje, že existovalo vulgární latinské označení vola, totiž trio.
Vůl jest třetí pohlaví, ani mužské ani ženské, takto došlo k návratu k primitivnímu Nuter, nebo bezpohlavnímu[55] jedinci z počátku časů.
Řecké τρία je střední rod, v němž zformování dvojjediného jedince bylo ztělesněno teletem, kastrátem, nebo volem – Trio.
Hes (Isis) je kráva, tele a dlouhorohý skot; toto trojí je jedním podle jména. Byl to typ uctívaný v dobách starověké říše jako „Posvátná jalovička“; „Zlaté tele“. Dlouhorohý skot nebo bezpohlavní býk byl maskulinní, protože byl rohatý, a femininní, protože byl kastrovaný. Takto jsou typově tři v jednom, jediné jméno a jedno v písmenu A.
Písmeno A však obsahovalo víc než jen jeden hieroglyfický vzor. Je to rovněž tvar pyramidy, Δ, egyptsky nazývaný aa; a toto je číselný symbol sedmi nebo Seb-ti (tj. 5 + 2), která sjednocuje čtverec a trojúhelník. Je to znamení rovnocenné sedminásobné samohlásce, nebo samohlásce sedminásobného zvuku, což předtím bylo popsáno jakožto představitel jména a mocností či dechu Božího, Iao trojjediného a sedminásobného, a proto desetinásobného celku.
Sv. Antonín se v poušti setkal se zvláštní bytostí malé postavy, která po krátké rozmluvě s ním prchla:
„Nedlouho poté, co se malé skalnaté údolí na všech stranách uzavřelo, uviděl trpaslíka se srandovním nosem, na čele měl růžky a končetiny jako kozlík. Když to spatřil, sv. Antonín se jako správný voják chopil štítu víry a helmice naděje: stvoření mu nicméně začalo nabízet ovoce z palmy, aby ho na jeho pouti posílilo, podané na důkaz míru. Sv. Antonín se zastavil, když si to uvědomil, a optal se jej, kdože pak on je. Odpověď byla následující:
‚Jsem smrtelník a jeden z obyvatelů pouště, jež se křesťané snažili svést různými podobami bludařského uctívání pod jmény faunů, satyrů a inkubů. Byl jsem vyslán, abych zastupoval svůj kmen. Oroduj za nás o přízeň vašeho i našeho Pána, který, jak jsme seznali, přišel spasit tento svět, a jehož věhlas pronikl do všech končin světa.‘“[56]
(Sv. Antonín pak k němu ještě chvíli promlouvá, ale…)
Svoji řeč ani nedokončil, když najednou toto divoké stvoření jakoby na křídlech.
Detaily a pečlivě volená slova ohledně tohoto setkání svědčí o tom, že sv. Antonín si byl vědom jeho výjimečnosti. Stačí poznamenat, že v jeho podání je tato zvláštní bytost nestranně označena za satyra a trpaslíka, zatímco sám svatý tvrdí, že křesťané používali i označení jako faun a inkubus. Sv. Jeroným mluví o „svého druhu člověku“. Jacques Vallée poznamenává, že se při psaní studie o těchto legendách stále setkával s tímto zaměňováním. Z výše uvedeného podání je však přinejmenším jasné, že sv. Antonín toto stvoření nepokládal ani za anděla ani za démona. Kdyby tomu tak bylo, okamžitě by to rozpoznal!
Mezi indiány kmenů Chippewa (Odžibvejů) a Čerokíů se traduje vyprávění o potopě, o rohatém hadovi jménem Misiginebig, učiněném zlu, který byl podvodním hadem či drakem, jenž zabil jednoho z božských bratranců. Během božské odplaty bohové zabili tohoto rohatého hada, který ve smrtelném zápase rozpoutal velikou povodeň. Lidé nejprve prchli do hor a když se i ty octly pod vodou, plavili se na raftu z hadů, dokud povodeň neopadla. Zlé duchy kdysi ovládal hadí bůh, pak se však ukryl ze strachu z pronásledování a zapuzování. Je tu nepopíratelná podobnost s nefilim a potopou Noeho, jak se o tom píše v hebrejské posvátné knize, že „obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom“.[57]
Graham Cunningham, badatel z oxfordské univerzity, zkoumal sumerské tabulky z doby známého krále Sargona Akkadského (Šarrukén, „Pravý král“, vládl cca 2334-2279 př. n. l.), který založil první velkou říši na území Mezopotámie, a píše o nich ve své poměrně komplexní knize Deliver Me from Evil: Mesopotamian Incantations, 2500–1500 BC.
Na těchto tabulkách se nacházejí jistá dvě zaříkávání spojující Enkiho (Ea) s různými projevy zlomoci – jinými slovy, jde o přivolávání ran osudu, zla, újmy či nemoci na jinou osobu. Najdeme v nich odkaz na „hada Enkiho“, zatímco jinde se mluví o „místě, na němž se nachází černý had uprostřed Abzu“. Apsû, či Apsón, je v sumersko-akkadské mytologii podzemní sladkovodní oceán, na jehož okraji leží město Eridu, a okolo něj se rozkládá bažinatá oblast známá jako Hadí močál, místo, které podle mytologie Enki/Ea dobře znal a oblíbil si ho. Zaříkávání rovněž zmiňují černého psa,[58] růžkatého hada, nějakého dalšího plaza, a samotného Enkiho.
Toto spojení mezi Enkim a zlo působícími hady se táhne až do starobabylonských časů, a jedno zaklínadlo je dokonce namířeno proti různým hadům označovaným jako „hadi z Abzu se dvěma jazyky“.
Jiná zaříkávání ukazují, že Enki (Ea) uměl léčit stejně jako způsobit onemocnění – vzpomeňme Mojžíše a jeho bronzového hada na žerdi; když někoho uštkl had, pohlédl na hada bronzového a zůstal naživu.[59]
Právě tak se ale říká: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen i Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“[60]
*
© San, MMxx
[1] Řeznická širočina.
[2] Jacob Grimm: Teutonic Mythology. George Bell And Sons, Londýn 1882, str. 50.
[3] Tacitus: De Veterum Germanorum Armis, č. O původu, poloze, mravech a národech Germánů.
[4] Hérodotos: Z dějin východních národů. Melantrich, Praha 1941.
[5] Eugene M. Avrutin, Jonathan Dekel-Chen: Ritual Murder in Russia, Eastern Europe, and Beyond: New Histories of an Old Accusation. Indiana University Press 2017, str. 134.
[6] Jacob Grimm: Teutonic Mythology, str. 711. Srv. frázi „vystrkovat růžky“ v souvislosti s dalším podáním o silách zla.
[7] Einherjové jsou v severské mytologii duše mrtvých bojovníků, kteří hrdinně zemřeli v boji. Shromažďují se ve Valhale a jejich velitelem je Ódin. Až nastane ragnarök, vyjedou do poslední bitvy se silami zla.
[8] Viz Bratři Grimmové: Dlouhý nos. Tři chudí vysloužilí vojáci zabloudí v hlubokém lese. Každou noc je na stráži jeden z nich a tam je navštěvuje rudý muž, který každého podaruje: jednomu dá kouzelný kabát, druhému kouzelný váček a třetímu kouzelný roh. V jiné pohádce je Loktibrada píď dlouhý mužíček s vousem, dlouhým celý loket, a má i loket dlouhé nehty a oděn byl červeným pláštěm. Jiný čaroděj vyhlížel jako nestvůra: „měl hlavu střapatou tak jako kropáč, břicho měl tolké jako vědro, nos mu dosáhnul až na pupek a byl holý jak čagan‟. Jinde přijde muž nejprve na hrad ke kouzelníkovi, jenž sedí v trávě, a jehož nos je dlouhý až na zem; poroučí všem čtyřnohým zvířatům.
[9] Srv. San: UFOlklór: Psychomytologie I., viz https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor/.
[10] Proslulý lovec, jednou nechtěně vstoupil do jeskyně a spatřil bohyni lovu Artemis nahou. Nymfy z její družiny spustily povyk a chtěly svou paní zakrýt před nepovolanými zraky. Uražená bohyně ho za tento čin proměnila v jelena.
[11] Zeus se zamiloval do kněžky Íó a před svou žárlivou manželkou Hérou ji skryl v podobě krávy.
[12] Zlomyslná stvoření mající v držení zlato a jiné poklady. V pohádkách se často vypráví o tom, jak byli skratové přelstěni a o poklad obráni, jindy naopak hledačům pokladů zmizí poklad přímo před očima. V Estonsku nabývají podoby draka, mohou se také proměnit v kočku, slepici či dokonce člověka.
[13] Mýtická postava objevující se ve středověku na uměleckých dílech a v literatuře, srovnatelná se satyrem či faunem a Silvanem, římským bohem lesnatých krajin. Ve středověké angličtině se nazývala woodwose nebo wodewose, vyslovovaná také jako woodehouse, wudwas, přičemž první část pochází z wudu, tj. „dřevo, les“, odvozeno z pragermánského widuz, „lesnatá krajina, dřevo, strom“. Wodwos se objevuje v literárním díle Sir Gawain and the Green Knight (Rytíř Gawain a Zelený rytíř) z roku 1390. Už předtím se o něm zmiňuje v překladu bible Jan Viklef, který takto převedl hebrejské שעיר, řec. δαιμόνια, lat. pilosi, tzn. „chlupatý“, viz Iz 13,21. Má přímou souvislost s kožešinovým pláštěm, který nosil postupně Adam, Ezau i král Šalomoun. Ve středověké němčině se označovala také slovy schrat, scrato nebo scrazio. V Tyrolsku a Švýcarsku je podnes známa „divoženka“ jako Fange či Fanke, č. Fanka, odvozeno z lat. fauna, v Německu pak je lamia a holzmoia.
[14] Tato mnohorukost je běžná i u obrů, není však známo žádné zobrazení ďábla, kde by měl více hlav než jednu, vyjma v podobě draka. Antikrist byl zobrazován se sedmi hlavami a koňským kopytem.
[15] Přesto požívají chléb upečený v neděli, maso solené v neděli, a pijí víno stočené do sudu v neděli.
[16] Srv. zmije růžkatá (Vipera ammodytes).
[17] Srv. Gustav Meyrink: Zelená tvář.
[18] Zelený nebo al-Chidr
[19] Roh jako symbol falu. V angličtině slovo horned dodnes znamená (nejen mužskou) „sexuální nadrženost“.
[20] Liny Srinivasan: Desi Words Speak Of The Past: Indo-Aryans In The Ancient Near East. AuthorHouse 2011, str. 442.
[21] Gerald Massey: The Natural Genesis Vol. I. Kap. Natural Genesis Of The Kamite Typology, str. 51n.
[22] Karl Richard Lepsius: Das Todtenbuch der Ägypter. Nach dem hieroglyphischen Papyrus in Turin. Georg Wigand, Leipzig 1842, kap. LXXVIII, odd. 12, viz https://archive.org/stream/bub_gb_RQE2AQAAMAAJ#page/n5/mode/2up.
[23] Tento autor naznačuje, a také tvrdí, že farao, P-har-oah, se nezakládá na ideji Râ (který byl dřívější Rek či Rex), nýbrž na dvojitém bohu Har, který předcházel Râa jako Har-Iu; odtud P-har-iu, duální Horus, zženštilý (nebo femininní) a mužný spojeni v jediném. Har nebo Heru-ur byl rovněž znám jako Starší Horus, Har wer. Řecká podoba Her-ur je Haroeris nebo Harmachis. Další varianty zahrnují i Hor Merti, „Horus dvouoký“ a Horchenti Irti. Hár bylo také jedno z jmen Odinových.
[24] Fanes, Φανής, lat. Phanes, tzn. „světlý“, též Éros, Ἔρως – obzvláště s Erótem má mnoho společného, protože je jeho orfickým rozšířením; Fanes je prvotní Érot, je jeho původní podobou – Protogonus či Protogenus, Πρωτογόνος, „prvorozený“, Metis a Erikepaios, Ἠρικαπαῖος, Ἠρικεπαῖος, lat. Ericepaeus, je v mystické tradici orfismu řeckého antického náboženství prvopočáteční božstvo stvoření, světla a obrody života, prvotní vládce všech bohů. je to mladík se zlatými křídly obklopený znameními zvěrokruhu.
[25] George Smith: The Chaldean Account of Genesis, Containing the Description of the Creation, the Fall of Man, the Deluge, the Tower of Babel, the Times of the Patriarchs, and Nimrod. Forgotten Books 2012, str. 101, 109.
[26] Paul Pierret: Panthéon Egyptien, obr. na str. 37.
[27] Robert Brown: Great Dionysiak Myth. Longmans, Green and Co., Londýn 1877.
[28] Západní Indie je historické souhrnné pojmenování pro antilské ostrovy a bahamské souostroví.
[29] William Robertson: The History of America.
[30] Jméno „Baba Jaga“ odkazuje na chtonický původ této mytologické bytosti a odvozuje se ze slov ǫdžъ, яга, *ęga, tj. „had, užovka“.
[31] Kami (神) se obvykle překládá jako bůh nebo božstvo, vše, co vzbuzuje podiv, nadšení, nejistotu nebo posvátnou hrůzu. Srv. Rudolf Otto: Posvátno. Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě. Vyšehrad, Praha 1998.
[32] I Baba Jaga pronásleduje svou oběť s doširoka otevřenými ústy a snaží se ji lapit svým dlouhým jazykem.
[33] Kniha počátků (Book of the Beginnings), sv. ii., str. 649.
[34] Díky speciálně uzpůsobeným čelistem dokáže široce roztáhnout tlamu.
[35] „Stavěti se do cesty“.
[36] Samuel Taylor Coleridge: Píseň o starém námořníkovi. „At one stride comes the dark.“
[37] První písemná zmínka pochází z roku 1548, jak tvrdí Oxford English Dictionary a John Locke roku 1693 uvádí, že podobná strašidla a přízraky měly za cíl „nahánět dětem hrůzu a vynucovat si takto poslušnost“. Blooddybone, „krvavý kostlivec“, bývá považován za vodního démona číhajícího na dně hlubokých tůní a ve starých slínovištích, do nichž se po vytěžení napouštěla voda a vznikala tak nová jezera, který stahoval děcka do hlubin podobně, jako to dělával už Grindylow a Jenny Greenteeth.
[38] Lampropeltis getula, korálovka východní (n. pruhovaná) patří do čeledi užovkovitých a vyznačuje se klikatou kresbou na hřbetní straně podobně jako naše zmije.
[39] Garrick Mallery: Sign Language, obr. 188, viz https://www.gutenberg.org/files/17451/17451-h/17451-h.htm.
[40] V mixtecu se kategorie prostorových vztahů vyjadřují příměrem k místu na zvířecím těle, tj. na které části zvířecího těla by předmět byl, pokud bychom místo, na kterém se nachází, viděli jako zvíře. Viz Mucumi Imaiová: Jazyk a myšlení. Karolinum, Praha 2017, str. 35.
[41] George McCall Theal: Kaffir Folk-lore: A Selection from the Traditional Tales. Dodo Press 2009 (první vydání 1886), str. 51.
[42] Henry Keppel: Visit to the Indian Archipelago, in H.M. ship Maeander. R. Bentley, Londýn 1853, sv. ii., str. 182.
[43] Egyptské checht, příp. hecht má následující významy: „bojovat, zápasit, obrátit, postavit vzhůru nohama“, což evokuje obraz prvotního Odpůrce.
[44] Richard Francis Burton: A Mission to Gelele, King of Dahomé (1864), sv. ii., str. 148.
[45] Kléméns Alexandrijský: Stromata. Oikoymenh, Praha 2009, kniha V.
[46] Ez 28,14.
[47] Ez 28,13: „V Eden, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě, sardius, topazius, jaspis, tarsis, onychin, beryl, zafir, karbunkulus a smaragd i zlato; nástrojové bubnů tvých a píšťal tvých v tobě, hned jakžs se narodil, připraveni jsou.“
[48] Ez 28,16.
[49] V angličtině je jednorožec ženského rodu.
[50] C. W. King: The Gnostics And Their Remains, Ancient And Mediaeval. David Nutt, Londýn 1887, sv. ii., tab. 1., obr. 1 a 7.
[51] Oz 2,8; Sf 1,4.
[52] Ř 11,4.
[53] Kamité pocházejí z Núbie, avšak kamitská diaspora se vyskytuje i na Haiti.
[54] Srv. brouk nosorožík (Scarabaeidae).
[55] Kastrát, rovněž lingvisticky střední rod, a to, co je neutrální.
[56] Jacques F. Vallée: Passport to Magonia: On UFOs, Folklore, and Parallel Worlds. McGraw-Hill/Contemporary 1993 (první vydání 1969), str. 8n.
[57] Gn 6,4.
[58] Srv. Led Zeppelin: Black Dog, https://youtu.be/dIReHbOmU1U.
[59] Nu 21,7.
[60] J 3,14n.
