(Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018)
Filip Horáček: K čemu je věštění ze snů? Překlad a výklad Synesiova spisu O snech
456 stran, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7465-345-2
Filip Horáček přednášel externě na Ústavu filosofie a religionistiky filosofické fakulty University Karlovy, v současné době pracuje na plný úvazek jako badatel v Centru pro patristiku, středověké a renesanční texty na teologické fakultě sv. Cyrila a Metoděje Palackého university v Olomouci a mezi jeho odborné zájmy patří zejména dílo Synesia z Kyrény a thébského básníka a filosofa Pindara.
Synesios z Kyrény (370–413 n. l.) byl žákem alexandrijské filosofky Hypatie, která byla přičiněním patriarchy Kyrilla brutálně zavražděna davem v období vyhrocených náboženských sporů; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Synesios působil jako vyslanec Kyrenaiky na dvoře císaře Arcadia v Konstantinopoli. Někdy na konci prvního desetiletí 5. století přijal křesťanství a stal se biskupem v Ptolemaidě. Právě dopis Hypatii svědčí o jeho vědeckých zájmech, na jejichž druhém konci byla alchymie, kde je doložen jeho komentář k dílu Pseudo-Demokrita, neznámého řeckého filosofa píšícího o chemických a alchymických tématech kolem roku 60 n. l. Jeho díla často citoval Zósimos z Panopole a také raně středověcí alchymičtí autoři z Byzance.
Z obsahu zaujme především Synesiovo pojetí snopravectví (které však začíná až na str. 40), za nímž je jednak obecenství s bohem a směřování k vlastnímu božskému původu, je v něm však i „závažný filosofický obsah“.
Slabší věštění je spojeno s platónsky pojatou individuální duší, silnější s duší silnější, tj. s duší světovou (anima mundi), a nejvyšší věštění se zcela transcendentním Bohem. Minulost i budoucnost vysílá obrázky, které se otiskují na naše pneuma.
Synesios říká, že „obrazotvornost si s námi, a to znamená hlavně s naší myslí, dále nepěkně pohrává, protože do nás vkládá obsahy na silnější rovině než jen myšlenkové a představové.“
Na spící útočí mnoho sil, které v těchto záležitostech účinkují s magickou přitažlivostí.
„Tak jsou mytičtí synové Alóeovi trestáni za to navršení těch thettalských hor jedné na druhou proti bohům, ale spícímu žádné božské zákony Osudu v cestě nestojí, a tak může beze všeho dát vale Zemi se zdarem lepším, než jakého dosáhl Íkaros. Tu vzlétá výše než orli, ba ocitne se nad samotnými nejvyššími nebeskými sférami. … Myslím, že od snů čerpají svou působivost také mýty. V nich se lidským hlaholem ozývají pávi, lišáci i mořské vody.“
Pátá část se zabývá Synesiovým pojetím pneumatu (πνεύματος) v novoplatónském kontextu (str. 111), kde v překladu stojí obvykle „duch“, případně intelekt (nús) a duše (psýché). Podle Plótína patří k božské úrovni Intelektu chápání spontánně, najednou a namáhavé postupnosti, kterou si musí dát naopak duše ve svém o řád nižším, fragmentarizovaném, rozloženém diskursivním myšlení. Intelekty u něj vystupují jako svého druhu „části“ inteligibilního světa, myslící stejně jako on samy sebe a naše duše jsou s nimi spojeny, a tím pádem i s Intelektem; srv. bohy jako duchovní intelekty v rámci Iamblichova rozhovoru s Porfyriem v De mysteriis. Božský Intelekt a jednotlivé božské intelekty nazírají úplně a celkově, kdežto individuální intelekt v nás je popisován jako pouhé semeno, takto „vnitřní semeno“, nebo „intelektivní semeno“ (noeron). Spojuje nás se skutečností, která je ve světě Intelektu čili ve světě idejí; sama sebe dokonale pojímá a působí spontánní aktivitou, jejímž ontologicky méně dokonalým obrazem je duše. S tímto bezchybným světem jsme spřízněni, ale již sám obraz jiskry či semínka implikuje jak velký potenciál, tak křehkost tohoto kontaktu (sen). Obrazy semen a jiskry pocházející z Chaldejských orákul má Synesios též v Diónu, kde se jiskra rozhoří v „hotový požár“. Pěstění tohoto semene by dokonce mohlo obnášet i posilování pneumatu, jehož je fantasiá jednou ze schopností a které po očištění (včetně rituálního) umožňuje kýžený vzestup duše, kdy je spojeno s boží vůlí, intelektem a „svatým Erótem“.
Přítele Pylaimena vícekrát vyzýval k filosofickému životu a podněcoval ho, aby se držel svého pravého já, slovy „duše zasvěcená do mystérií, božské semeno“ (hé neotelés psýché, to sperma to theion).
Intelekt se obrací k pravé spravedlnosti, ale duše je jiná. Obrací se nejen do sebe, aby tam viděla realitu, jako imperativ platónské tradice, ale hlavně jako „obojživelník“ v neblahé tendenci také a hlavně k vnějším věcem, které jsou jen odvozené anebo až falešné a udržují člověka mimo realitu.
Intelektivní pojímání, noésis, jehož jsme v nějaké míře schopni i jako lidské bytosti, nás tak napojuje na vnitřní boží život.
„Dávná filosofie“ učí, že ideje pravých jsoucen, eidé tón ontón, jsou v intelektu.
Pojem zóion, „živá bytost“, na plótínovském pozadí znamená tělo a přítomnost čili „obraz“ duše z ní „vyzářený“; tělo i zmíněný „obraz“, „odlesk“, „stopa“ či „světlo“ (eidolon, ichnos, fós) znamená úhyb od plnosti našeho bytí, kterou představuje racionální duše, popř. její intelekt.
Pozornost si zaslouží podkapitola d. Aktivita intelektu a duše a fantasiá (str. 134n). Živé bytosti „vědí o obsahu svých duší“ díky fantasii jakožto schopnosti spjaté s pneumatem. Podle Plótína má příroda, tedy ontologická rovina pod duší, jen bezvědomý otisk (typos), nikoliv fantasii, kdežto duše fantasii má a ta prostřednictvím zobrazeného ukazuje, co naopak vědomě zaregistrovala. Naproti tomu také vyšší ontologická úroveň než duše, tedy intelekt, ví o svých obsazích, avšak „my“, jakožto rozpjatí mezi realitou intelektu a falší „těla“, o obsazích nebo aktivitách intelektu nemusíme vědět nijak nutně, a pokud o nich jako lidé víme, pak vždy částečně či výběrově.
Ideje pravých jsoucen jsou v intelektu.
Synesios má tento kontakt na mysli, když mluví o „míjení nebo dosahování“ aktivity idejí ze strany duše. Pokud už k tomuto blahodárnému kontaktu dochází, „my“ jakožto zóia o něm v každém případě víme na základě zobrazení v naší fantasii, pokrývající krom toho obraz smyslového světa i jeho kombinace a předjímky (předzvěstné vědění) či vzpomínky.
Synesios říká, že:
„Stejně jako nevíme o aktivitách intelektu, dokud je řídicí moc neoznámí našemu svazku [těla a duše], a naše bytost tedy neví o ničem, co nepřijde do řídicí moci, stejně tak nevíme ani o obsazích naší hlavní duše dříve, než jejich otisky vystoupí v obrazotvornosti.“
Porfyrios odlišuje fantasii a intelekt, smyslové vnímání a fantasiá jsou pozadím, ba spíše stopou, díky níž může člověk poznat či usuzovat na obvykle nedostupnou povahu intelektu a jež k němu vede, neboť ten nazírá sebe sama, zatímco vnímání a fantasiá musejí ven mimo sebe k něčemu, čím samy nejsou, např. k smyslovým počitkům, představám, více či méně zkresleným vzpomínkám či plánům, a jsou tak slabším, nápodobným provedením intelektu, a to bez podstatného prvku hledění na sebe.
Pokud máme své „intelektivní oko“ v dobrém stavu, jsme i jako tělesné bytosti omezenými účastníky tohoto božského procesu, tohoto božího života, který je úplným nahlížením sebe jakožto reality čili idejí.
Z tohoto hutného úvodu musí být čtenáři jasné, že „věštění ze snů“ v titulu této knihy není nějakým mělkým a lehkým snopravectvím na úrovni dnes bohužel převážně běžné, nýbrž poctivým pokusem o sebeuchopení ve všech podobách sebeprojevování, k němuž patří i snový obraz s jeho dějem, a jak komentátor v úvodu správně poznamenává, měl se spis nazývat spíš O obrazotvorném duchu. Kdo tedy našel zalíbení u autorů jako je Porfyrios, Plótínos, Iamblichos, samozřejmě Platón, Hérakleitos a Aristotelés, přibere Synesia zcela samozřejmě.
Překlad a výklad Filipa Horáčka je ctihodným a odhodlaným opusem, jehož pokračování s radostí vyhlížíme.
*
© San, viiMMxix
© okultura.cz
