H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1
222 stran, Plus, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 269 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0051-2*
Konečně! Aneb: dočkali jsme se, zdá se – abychom nepředbíhali –, souborného vydávání spisů Howarda Phillipse Lovecrafta. V prvním svazku s názvem Hrobka, a podtitulem Příběhy a vize z let 1917-1920, nalezneme 21 povídek, řazených – jak se dozvíme z ediční poznámky – chronologicky podle vzniku jednotlivých prací, nikoliv datumu jejich prvního vydání.
Beletristické dílo HPL existuje v několika kanonizovaných seznamech, z nichž lze spolehlivě vycházet. Sám Lovecraft si vedl soupis své tvorby a jeho přítel a pozdější vydavatel August Derleth jej otiskl v úvodu sbírky Dagon and Other Macabre Tales (1965). Kompletní soupis jeho díla sestavil lovecraftovský znalec S. T. Joshi a otiskl jej v An H. P. Lovecraft Encylopedia (2001).
Z tohoto soupisu také editoři českého souborného vydání vycházeli při ediční přípravě.
Z hlediska překladů se nakladatelství Plus opíralo o průkopnický ediční počin, který by tu rozhodně neměl být opomenut, a sice Spisy H. P. Lovecrafta vycházející v nakladatelství Zlatý kůň v 11 svazcích v letech 1990-96. Z hlediska myšlenkové a citační návaznosti je záslužné, že tyto překlady byly použity i pro přítomné vydání, přestože všechny byly nově přehlédnuty.
Čtenáři se tak dostane možnosti „s napětím sledovat tvůrčí cestu tohoto originálního autora se všemi odbočkami, pozastaveními a zákrutami dle toho, co právě Lovecrafta zaujalo, inspirovalo, mnohdy trýznilo, anebo čím se cítil osloven.“
Lovecraft byl vychováván pod vedením své matky a dvou staropanenských tetiček, které ho zcela uchránily životních zkoušek a požadavků každodenního života, a zároveň ho mučily kvůli jeho domnělé ošklivosti. Jak píše Fr. Tenebrous, „Lovecraft začal brzo vykazovat známky »jinakosti« — ve čtyřech uměl plynně číst a trávil hodiny v dědečkově rozsáhlé knihovně studiem svazků o historii a mytologii. Jeho dědeček jej seznámil s místními lidovými skazkami a mýty, jež později použil ve svých evokacích imaginárních krajin Nové Anglie, zejména kolem Arkhamu, Dunwiche a Innsmouthu.“
Svá formální studia započal na Hope High School v Providence, avšak vinou své chabé konstituce, což vedlo k dlouhým obdobím absence ve škole, se musel vzdělávat převážně sám. Dával přednost společnosti dospělých před dětmi, které ho neměly rády pro jeho jemnou povahu a předčasně zralou inteligenci. Namísto toho, aby si s nimi hrál nedospělé hry, vymýšlel si své vlastní, psaním rozvíjel svůj niterný svět imaginace, a když mu bylo patnáct, napsal svoji strašidelnou povídku, Zvíře v jeskyni (srv. Sny v čarodějnickém domě. Zlatý kůň, Praha 1992).
V roce 1914 zaslal sérii článků do United Amateur Press Association a lokálních novin, obsahově sahaly od astronomie a filosofie po rané okultní a nadpřirozené povídky. V té době rovněž začal korespondenční rozpravy, které se staly jednou z jeho hlavních potěšení v životě. (V jednu dobu udržoval Lovecraft více než sto pravidelných korespondenčních styků, a opravdu, objem dopisů převážil znatelně jeho fikci – jeden odhad stanovuje celkový počet dopisů, které Lovecraft napsal, přes 100 000.)
Třebaže první povídka Hrobka, vzniklá v červnu 1917, jeví ještě stopy obdivu Lovecraftových předchůdců, E. A. Poea a R. L. Stevensona, samotný August Derleth ji považuje za první literární dílo, které Lovecraft napsal po dosažení dospělosti, a po deseti juvenilních pokusech nastoupil dráhu spisovatele.
Polaris „září po celé ty dlouhé a prokleté hodiny temnoty“. Poprvé tu zaznamenáváme Lovecraftovu posvátnou geografii, kdyžtě vyjmenovává všechny ty bájné země někde pod světlem Aldebaranu: bezejmenné Město, Olathoe, Zobna, Lomar. A také prvně studujeme Pnakotické rukopisy plné moudrostí praotců země Zobna:
„Jasnou noční oblohou
budou jiné hvězdy plout,
hvězdy, které zkonejší
a dají zapomenout.
Teprv až já ukončím
další ze svých drah,
probudí se minulost
a přijde před tvůj práh.“
„Můžeme se jen dohadovat, že duch a hmota nemusí být ve snové existenci stejné, jak je zná pozemské bytí, a že čas a prostor tam nemusí existovat tak, jak je chápe naše bdělé já“, svěřuje se HPL v povídce Za stěnou spánku. „Někdy si myslím“, pokračuje dál, „že tento duchovnější život je naším pravým životem, zatímco naše pozemské bytí, na němž si tolik zakládáme, je jen podružný, či možná dokonce zdánlivý jev.“
„Lovecraftova krátká povídka Dagon, napsaná v roce 1917 a otištěná u Weird Tales v říjnu 1923, v roce rozšiřování záběru časopisu, však svým tématem již patří do známého kultu Cthulhu, neboť se v ní poprvé zmiňuje o rybím božstvu Dagonovi a znovu se s »Esoterickým řádem Dagona« setkáme v povídce Stín nad Innsmouthem. Boha Dagona si Lovecraft přisvojil z hebrejských textů, v nichž vystupuje jako bůh filištínských. V mýtu je předkem z moře, vodním ekvivalentem Shub-Nigguratha a Pánem obojživelných Těch z hlubin. Jeho základním atributem je voda a jeho číslem 777.
Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona by mohlo být spolu s povídkou Starý poděs i vzpomínáním na satiricky vtipnou tvorbu Gustava Meyrinka. Jak jinak si vysvětlit hned v úvodu druhé jmenované povídky odkaz na báseň S. T. Coleridge, z níž vyjmul jeho vzpomínku na dvaasedmdesát puchů zamořujících Kolín nad Rýnem stejně jako 72 géniů okrsek lidský…
Povídku Proměna Juana Romera by mohl předznamenat citát z jiné prózy, Celephais, rovněž se zde nacházející, neboť právě on posouvá onen hrozivý »el ritmo de la tierra« k lidskému pochopení:
„Jen málokterý člověk ví, jaké zázraky se mu nabízejí v pohádkách a představách z jeho dětství. Jako děti nasloucháme a sníme a naše myšlenky se utvářejí jen napůl; když se v dospělosti snažíme na ně rozpomenout, jsme už otupeni a zevšednělí následkem jedu života. Ale některé z nás v noci budí podivné přeludy začarovaných kopců a zahrad, fontán zpívajících v slunci, zlatých útesů tyčících se nad šeptajícím mořem, plání táhnoucích se ke spícím městům z kamene a bronzu a přízračných družin rytířů, kteří projíždějí na grošovaných koních s čabrakami podél hustých lesů; a pak víme, že jsme branou ze slonoviny pohlédli zpět do toho zázračného světa, jenž nám patřil, než jsme se stali moudrými a nešťastnými.“
Kuranes – cožpak není snílkem snícím sen o říši krásy? „Také ke svému jménu přišel Kuranes ve snu; když nesnil, jmenoval se docela jinak. … Raději snil a o svých snech psal. … Kuranes hledal pouze krásu.“ Nepřipomíná vám to zpověď Jiřího Karáska ze Lvovic? Nato HPL: „Kuranes nebyl moderní a neuvažoval jako ostatní spisovatelé.“
„Daleko podivuhodnější než moudrost starých mužů a knih je tajemná moudrost oceánu“, praví se v povídce Bílá loď. Hargrave Jennings v kapitole Zlověstný charakter »bílé« barvy pro anglické království, z knihy Rosikruciáni – rituály a mystéria, říká, že:
„Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá.“
Proč to? Thomas de Quincey, který uvádí poznámku o proroctví stran „Bílého krále,“ praví o králi Karlu I., že předzvěst o zlém osudu tohoto „Bílého krále“ se v tomto případě vyplnila proto, že byl náhodou při své korunovaci bíle oblečen. A později si lidé vzpomněli na to, že bílá byla prastarou barvou oběti. Samo o sobě už to bylo jako osudové znamení dosti strašné. Jako dřívější příklad této podivuhodné pověry přichází na mysl historka oné neblahé královské Bílé lodi. Jmenovala se tak loď, na kterou se nalodil při svém návratu z Normandie do Anglie princ Vilém, syn krále Jindřicha I., určený dědic, se svojí sestrou, hraběnkou z Perthu a s četnou společností mladých šlechticů. Loď tato pak ztroskotala.
„Oceán je starší než hory a nese tíhu vzpomínek i snů.“ Z něj snad vystoupila i vzpomínka na „zemi Sona-Nyl, kde neexistuje ani prostor, ani čas, ani bolest, ani smrt“ – a dodává, tam „jsem žil celé věky“. Jenže uhrančivě a zlověstně dodává: „Kdo ví, co číhá za čedičovými sloupy na západní straně?“ Sindibád by záviděl, kdyby viděl „zemi Zar, kde sídlí všechny krásné sny a představy, jež se zjeví lidem jen jedinkrát a pak upadnou v zapomnění“ jako v Domě minulosti, o němž píše zase Algernon Blackwood. A už vůbec nelze spatřit úžasné a hrozivé město Thalarion, neboť „už mnoho lidí vstoupilo do Thalarionu, města tisíce divů, nikdo z nich se však nevrátil. Potulují se tam jenom démoni a šílenci, kteří přestali být lidmi…“
O jiném bájném městě se vypráví v příběhu Jak bylo zahlazeno město Sarnath. Ještě dříve prý však bylo „šedé kamenné město Ib, staré jako jezero samo, obýváno tvory, na něž žalostně velmi bylo hleděti. Vypadali divně a šeredně jako většina stvoření světa barbarského. Jsou zelené barvy jako vody jezera a jako mlha, kteráž je halí: mají oči vypoulené, rty tlusté a odchlíplé, divné boltce a nemají hlas. Je psáno, že jedné noci sestoupili v mlžném oparu z měsíce a veliké tiché jezero a šedé kamenné město Ib že sestoupily s nimi“ (!).
Výpověď Randolpha Cartera možná vůbec poprvé ohlašuje existenci Necronomiconu. „Ona ďábelská kniha … byla napsána písmem, jaké jsem předtím ještě nikdy neviděl.“
„A proslýchalo se, že snědí muži, již se shromažďují v chátrajících domech na Ulici, jsou mozkem strašné revoluce a že na jejich povel vystrčí své špinavé drápy miliony sprosté nevzdělané holoty ukryté v brlozích tisíců měst a povstanou, aby pálili, mordovali a ničili, takže země dávných otců zůstane pouhou vzpomínkou.“ HPL musel podat tento popis ještě jednou, na úplně jiném místě, aby připomenul, co se chystá:
„Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a hýřit a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody“ (srv. H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 27-28).
Zřetelně tu vystupuje Lovecraftův odmítavý postoj vůči imigrantům a odpor k bolševismu.
Hrůzný stařec se svojí sbírkou mluvících lahví se vysmívá všem křiklounským cizincům, tož, vari! Jinak se stanete dalším exponátem, nad nímž by bledl závistí i Meyrinkův krvežíznivý Peršan Dašer Koh.
Ultharské kočky jdou k magii zvířat. „Kočka je tajemná a má blízko k podivným úkazům, jež jsou lidským zrakům skryty. Kočka je duší starobylého Egypta… je sestřenicí Sfingy a promlouvá jejím jazykem, ale poněvadž je starodávnější než Sfinga, pamatuje i to, co ona již zapomněla. Když je vykonán ortel nad vrahy koček, nalezl starosta obce s kovářem Šangou a kameníkem Thulou „už jen dvě hladce obrané lidské kostry a spoustu podivných brouků, jimiž se kouty plné stínů jen hemžily.“ Že by se scénáristé Mumie inspirovali právě touto povídkou HPL?
Inspirací k povídce Strom byla zřejmě povídka Arthura Machena Velký bůh Pan. „Horu Menalus si zvolil pro své rejdy obávaný Pan, jenž má mnoho prapodivných společníků, a prostí venkovští mládenci věří, že (ten) strom musí být s nadpřirozenými Panovými blíženci nějak hrůzně spřízněn.“ I ve filmu Harry Potter a Tajemná komnata vidíme oživlý strom – vrbu mlátičku, která se ožene po každém, kdo se k ní příliš přiblíží, ale po stisku určitého suku na kmeni stromu se uklidní.
Z neznámého světa přichází mnoho neviditelných věcí. Pekelný stroj MADE BY HPL generuje vlny probouzející v nás tisíce smyslů, jež doposud spaly. „Zdálo se mi, že jsem přivázán ke kolejím, po nichž se na mne řítí obrovská lokomotiva.“ A strojník Tillinghast peskuje vypravěče: „Myslíte, že doopravdy existuje něco jako čas nebo rozměry? Domníváte se, že existuje něco jako tvar nebo hmota?“
Zkázu ponorky U-29 přivodil zvláštní kousek slonoviny vyřezaný do podoby vavřínem ověnčené hlavy mladého muže. Tato povídka připomene některé symbolistické kameje, jejichž umělci byli Henri de Régnier nebo Rémy de Gourmont. Nebohý poručík Klenze, majitel oné sošky, po obvinění, že se prachbídně pomátl, křičel na mě: „Jestliže jsem šílený, je to milosrdenství. Kéž se bohové slitují nad člověkem, jenž ve své otrlosti dokáže zůstat příčetný až do ohavného konce! Pojďte a buďte šílený, dokud on ještě volá a hodlá k nám být milosrdný!“ Hrabě von Altberg-Ehrenstein pak tváří v tvář potopené Atlantidě spatří „bohatě zdobené a dokonale zachovalé průčelí jakési veliké stavby, nejspíše chrámu vytesaného v rostlé skále. … Chrám vzbuzuje dojem strašlivé starobylosti, jako by bylo spíše nejvzdálenějším, a nikoli bezprostředním předchůdcem řeckého umění.“ Hrabě si pak uvědomí, že „hlava onoho zářivého boha vytesaná na chrámu je táž jako ten kousek vyřezávané slonoviny“. Nakonec neodolá paprskům Černého slunce a znovu ještě jednou vyrazí k chrámu. „Ten chrámový oheň je čirý přelud a já zemřu klidně, jako Němec, v černočerných a vším zapomenutých hlubinách.“
Lovecraft byl také náchylný na živé a jasnozřivé sny, trpěl nočními můrami doslova každou noc svého života. Během dětství byl ve snu navštěvován stvořeními, jež nazýval »noční vyzáblouni«. Tato zjevení bez tváře s netopýřími křídly ho dokázala odnášet do bizarních scenérií věžovitých špičatých vrcholků hor – archetypální krajina, která našla výraz v jeho fikci jako »zlopověstná plošina Leng«. A byly to právě takové noční zážitky, které uvolnily jeho nejpůsobivější obrazy – často přenesené na papír způsobem doslova identickým s »automatickým psaním«, jako tomu bylo v případě básně v próze Nyarlathotep.
V dopise Reinhardtu Kleinerovi, datovanému 4. prosince 1921, píše:
„Nyarlathotep je noční můra – můj současný přízrak, první odstavec jsem napsal, než jsem se zcela probudil. Cítil jsem se dlouho hrozně – celé týdny míjely bez toho, že by přišla úleva a přestaly bolesti hlavy a závratě, po dlouhou dobu jsem byl schopen pracovat souvisle sotva tři hodiny denně… Ke stálým potížím se přidaly ještě problémy se zrakem, jež mi nedovolovaly číst obtahy – šlo o zvláštní škubání nervů a svalů, jež mne při tom překvapovaly, a pak týdny přetrvávaly. Uprostřed této deprese mne zastihla noční můra všech nočních můr – ta nejrealističtější a nejstrašlivější, jakou jsem kdy zažil – působila svojí příšerností a strašidelnou ponurostí smrtelnou ztuhlost a já ukázal jen pouhý chabý odraz ve fantazii, kterou jsem napsal…
Jak jsem byl vtažen do propasti, vydal jsem pronikavý výkřik… a ten obraz se ztratil. Měl jsem strašlivé bolesti – v hlavě mi bušily palice a v uších zvonilo – já však měl jenom jediný automatický impuls – psát a uchovat onu atmosféru bezpříkladného úděsu; a aniž jsem to věděl, rozsvítil jsem si a začal zoufale psát. O tom, co jsem tam naškrabal, jsem nevěděl zhola nic a po jisté době jsem od toho upustil a šel si zchladit hlavu v umývadle. Když už jsem byl úplně vzhůru, pamatoval jsem si všechny události, jenomže jsem neměl to intenzivní chvění ze strachu – skutečný zážitek přítomnosti příšerného neznáma. Když jsem nahlédnul to, co jsem napsal, byl jsem ohromen spojitostí toho všeho. Zahrnuje to první odstavec přiloženého rukopisu, změnil jsem jenom tři slova.“ (H. P. Lovecraft: Selected Letters Volume I. Arkham House, 1965. Dopis č. 94.)
Samotný Nyarlathotep se objevuje v dalších třech Lovecraftových povídkách: Snové putování k neznámému Kadathu, Sny v čarodějnickém domě a Přízrak temnoty. Očividně je nejoblíbenějším bohem mýtu Cthulhu a vyskytuje se i v dílech jeho pokračovatelů, např. Roberta E. Howarda, Augusta Derletha, Roberta Blocha či Lina Cartera, ale i v některých románech Stephena Kinga.
Povídka Obrázek v domě patří k sérii příběhů, v nichž „zapadlé končiny Nové Anglie“ tvoří působivou kulisu k autorovým strašidelným vizím a poprvé zde uvádí dvě slavná místa lovecraftovské psychogeografie: údolí Miskatonic a město Arkham. „Pravý znalec hrůzy, pro nějž je nové vzrušení z nevýslovných děsů hlavním cílem a jediným důvodem k životu, si (totiž) nade vše váží starých, opuštěných farem v zapadlých končinách Anglie; neboť zde součinnost síly, osamělosti, nepřirozena a nevědomosti utváří hrůzu k plné dokonalosti.“ Zde dlícího starce, majícího zalíbení v obrázkové knize, kterou v Londýně nabyl kapitán Ebenezer Holt, přiměly její obrázky k přemýšlení. A co z toho pošlo?
„Jednou sem zkusil něco zvláštního – no tak, panáčku, se nelekejte – sem si jenom ten obrázek prohlíd předtím, než sem šel zabíjet ovci na trh – a zabíjet ji potom, co sem si ten obrázek prohlíd, to bylo o moc zábavnější –“ … „Zabíjet tu ovci bylo, jak sem řek, zábavnější – ale víte, úplně mě to neuspokojilo. Je to zvláštní, jak se zničehožnic dokáže člověka zmocnit žádostivost. Pro smilování Boží, nikomu to nevykládejte, panáčku, ale jak sem si vám tak ten obrázek prohlížel, tak sem začal toužit po stravě, kerou sem si nemoh sám vypěstovat ani koupit – no tak, co sebou tak šijete, něco vás snad tlačí? – neudělal jsem nic, jenom sem přemejšlel, jaký by to bylo, dybych to udělal. Říká se, že z masa se tvoří krev a svaly a že jednomu dává novej život, tak sem si řek, jestli by člověk nežil kapku dýl, dyby to maso bylo ze stejnýho –“
Nastavování životní síly patřilo vždy ke šťávě, dá-li se to tak říci, groteskně morbidních příběhů a po námětu kanibalismu sáhli i režiséři Jean-Pierre Jeunetem a Marcem Caro ve filmu Delicatessen z roku 1991.
Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny mluví jasně: „Život je ohavná záležitost a na pozadí toho, co o něm víme, se rýsují démonické náznaky pravdy, jež z něj někdy činí záležitost ještě tisíckrát ohavnější. Není vyloučeno, že věda, jež nás již nyní tísní svými otřesnými objevy, se jednou stane nástrojem definitivní záhuby lidského rodu – pakliže vůbec samostatným druhem jsme – neboť zásobárnu jejích netušených hrůz by mozek smrtelníka prostě neunesl, pokud by byly zaráz vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme zač, učinili bychom totéž, co učinil sir Arthur Jermyn. … Vyšel na vřesoviště a upálil se poté, co spatřil onen v truhlici uložený artefakt.“ Katastrofu způsobila zmínka z afrického folklóru, pouhý útržek. Pověsti o šedém městě bílých opic, jemuž vládne bílý bůh… Obdobný motiv ztracené rasy kříženců lidí a opic najdeme v románech Edgara Rice Burroughse Tarzanův návrat (č. 1920) a Tarzan a klenoty Oparu (č. 1921).
Legendy o návratu boha-syna, jenž dorostl své božské zralosti, aniž však znal svou totožnost, jsou známé ze všech koutů světa v nejrůznějších podáních. Konžské temno však dodalo příběhu HPL zvláštní pachuť, která ulpěla v myslích čtenářů ještě dlouho poté, co sir Arthur odešel v ohnivém sloupu k nebesům.
Esej Podivný pán z Providence Josefa Škvoreckého jsme četli již mnohokráte, a pokud jej nebudeme zrovna považovat za jakýsi folklór a potřebu přiřadit jej rovněž jako dokument k sebraným spisům HPL, jeví se přes svůj půvab téměř nadbytečným.
Za zásadní lze však s jistotou považovat Komentáře a vysvětlivky dokládající bibliografické údaje českému čtenáři dosud neznámé.
*
Po smrti HPL založil jeho přítel a dopisovatel August Derleth nakladatelství Arkham House s původním záměrem zachránit Lovecraftovo dílo před živořením v obskurních šestákových časopisech, v nichž se poprvé objevovalo a odtud se pak šířilo k širšímu publiku. (Během Lovecraftova života se jenom jediná z jeho povídek, Stín nad Innsmouthem, objevila v podobě knihy, vydal ji nějaký amatérský nakladatel.) V roce 1939 vydal Arkham House první sbírku jeho povídek s názvem The Outsider and Others.
Od té doby přispěla řada dalších spisovatelů k rozrůstajícím se análům mýtu Cthulhu, připojili k jeho panteonu svá vlastní božstva a vytvořili další tlustospisy »Starých«, aby je přidali na seznam rouhavých grimoárů. Mezi tyto autory patří i řada těch, s nimiž si Lovecraft dopisoval – Clark Ashton Smith, Robert E. Howard, Frank Belknap Long, Robert Bloch – a samotný Derleth.
V nedávné době se prvky mýtu Cthulhu objevily v díle i takových spisovatelů, jakými jsou Colin Wilson, Ramsey Campbell a Brian Lumley.
Mýtus převzala k praktickému užívání řada soudobých magických a okultních skupin a organizací. Anton La Vey, hlava v Kalifornii sídlící Církve Satanovy, vydal své Satanské rituály v roce 1972 a věnoval celou kapitolu Lovecraftově metafyzice včetně detailních popisů dvou lovecraftovských rituálů, šlo o „Ceremoniál devíti úhlů“ a „Volání Cthulhu“. Tyto rituály byly přepsány do původního jazyka Necronomiconu a přeloženy do angličtiny LaVeyovým příznivcem, jímž byl satanista Michael Aquino.
Další skupinou, která využívala lovecratovské prvky ve svých dílech, je Kult černého hada, nebo La Couleuvre Noire, vúdú shromáždění kombinující rituály cesty levé ruky s archetypy z mýtu Cthulhu. Jeho vůdce, Michael Bertiaux, je jedním z hlavních adeptů Ordo Templi Orientis Antiqua a jeho odnože, Kláštera sedmera paprsků, a zasvěcen byl jako vúdú-gnostický mistr na Haiti v roce 1963.
„Lovecraftovy okultní zkušenosti, převlečené do fikcí, představují rozšiřování těch sil, jež jsou v naprostém souladu s oněmi archetypy a symboly, které zavedli Blavatská a Crowley, když byli v kontaktu s astrálními entitami tam vocaď. Stal se příjemcem a přenašečem skrytého poznání, ačkoliv v Lovecraftově případě byl tento proces spíše intuitivní než vědomý.“
Ačkoliv se Lovecraft hluboce zajímal o okultní vědy, jeho vlastní pohled na svět byl veskrze racionální. To se však v jeho pojetí nevylučovalo s pocity mrazení v zádech, neboť kosmické rozměry a netečnost vesmíru i nesouměřitelnost lidského poznání s hlubinami Neznáma nabízely tomuto autorovi bohatou látku ke tkaní příběhů. Možná to byl tento „kosmický“ aspekt jeho próz, který nejvíce zapůsobil na čtenáře a který Lovecrafta řadí nad jeho souputníky na poli hrůzy.
*
Kniha je vyzdobena původními dřevoryty Františka Štorma, který zasáhl i do designu předsádek, kromě vinět zdobících záložky i jinak obvykle již prázdné vakáty, takže vpravdě tu máme krásnou knihu a nám nezbývá, než se těšit na další svazek hrůz z pera HPL.
*
© San
© okultura, 20=
