(Carcosa, Kroměříž 2022)
George MacDonald: Lilith
344 stran, Carcosa, Kroměříž 2022, vydání první, vázaná
Číst Lilith vyžaduje od čtenáře citlivost „zaznamenat to nejjemnější představitelné libé melodické šumění“, jež snad je „zvukem jejich myšlení“. Co dalšího se o nich můžeme dozvědět? Henry David Thoreau ve svém eseji Chůze s ohledem na ně píše:
„Nevšiml jsem si, že by tkali nebo předli.“[1]
Jako transcendentalista ukryl do svých slov narážky na obskurní myšlenky, jejichž nit načíná Klóthó, Předoucí, dále ji spřádá Lachesis, Udělující, a Atropos, Neodvratná, ta ji přistřihuje. Jsou to Moiry, Μοῖραι, Parcae, povšechně též Atropos, Ἄτροπος, tj. „(Ta, k níž se přistupuje) bez vytáček“, neboli Aisa. A nejen to.
Hargrave Jennings ve své knize Rosikruciáni: Rituály a mystéria v osmé kapitole Mýtické dějiny lilie se o tom rozepisuje v celé šíři:
Motto, které je umístěno pod „liliemi“, znakem Francie, zní: LILIA NON LABORANT, NEQVE NENT.[2] Je to (jak všichni víme) rovněž heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha“. Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou pro svoji zjevnou protikladnost stále chybně vykládána: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou“[3]. Co tedy, pokud jde o tuto část textu, má tento ostrovtipný badatel na mysli následující rosikruciánskou glosou nebo vysvětlením? Lilia non laborant, „lilie nepracují“ (jako včely); neque nent, „ani nepředou“ (jako pavouci). A teď k lisses, jak jsme se rozhodli je nazývat. Nepracují jako „včely“ (scarabæi), ani nepředou jako „pavouci“ (arachnidæ).
Být moudrý znamená být osvícený. Lux je Logos, z něhož vše povstalo; a Logos je Rasit – R.s.t.: ρ.σ.τ. = 600; a Lux tvoří Lucis; potom LX, ξς = 666. A dále: L = 50, ו (vav) = 6, ש (šin) = 300, י (jod) = 10, ש (šin) = 300 = 666.
Fleur-de-lis (lilie) je lotos (vodní růže), květina zasvěcená Lux, nebo Sul, nebo Slunci. „Auriflamme“ (plamen ohně nebo zlatý plamen) byl dřívější standardou Francie. Později byla nazývána Oriflamme. Byla to svatá vlajka Francie a její barvou byla rudá – heraldická nebo „rosikruciánská“ červeň znamenající zlato. Tři „lotosy“ nebo lisses byly erbovním znamením Trimúrti,[4] tří osob trojitého tvůrčího principu, nebo Slunce, nebo „Lux“. שלה, sle, „šilo“, je pravděpodobně שיל, sil = 360, nebo χ = 600, λ = 50 = 10, ו = 6 = 666. To jest šilo nebo šelo. „Nemám pochyb o tom, že to byla invokace, nazývaná v Žalmech sela,[5] שלה(ס).“ O tom nás ujišťuje učený a důvtipný Godfrey Higgins.
„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné rození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a hodnotu“ (cenu a důstojenství).[6]
Citace z Thoreaua dále pojednává o fenoménu Chůze. Většinou je obecným lidem vykládána světsky a v tomto smyslu se chůze stala předchůdcem turistiky. Existuje však i niterný aspekt, který se tu snaží vylíčit:
Za svého života jsem se setkal jen s jedním nebo dvěma lidmi, kteří porozuměli umění Chůze – tedy pěších toulek – a měli, abych tak řekl, nadání pro toulání se, anglicky sauntering, což je slovo nádherně odvozené od „zahálčivých lidí, kteří se ve středověku potloukali krajinou a žádali o milodary pod záminkou, že jdou à la Sainte Terre“, do Svaté země, až pak děti pokřikovaly „támhle jde Sainte-Terrer“, saunterer – poutník do Svaté země. Ti, kdo na svých pěších cestách nejdou, jak předstírají, do Svaté země, jsou vskutku pouhými zahaleči a pobudy, ale ti, kdo tam směřují, jsou tuláci v tom dobrém slova smyslu, o jaký se mi jedná.
Putování k nejzazší metě – za pohoří Qáf do Ná-kodžá-Abád – jest cílem našeho Poutníka, jenž se věnuje Chůzi; je na cestě do Svaté země patřící do oblasti psychogeografie. William Hone vpravil na titulní stranu své knihy Starověká mystéria parafrázi na verš z Jindřicha VIII. od Williama Shakespeara:
„Je možné, že by kouzla Apokryfů zasvěcovala lidi do tak podivných mystérií?“[7]
Nicméně u George MacDonalda nešlo jen o možný zájem o mimobiblické spisy, pseudepigrafy a apokryfy, ale doložitelná jest i jeho obeznámenost s kabalou a citátem z ní uvodil celou knihu: „Vade retro, Lilith!“, nebo „Apage, Lilith!“, tedy „Odstup, Lilith!“
Jazyk noci, jímž Lilith promlouvá, pochází od bohyně Nykty a předchází adamský jazyk, jímž vládl Adam a Eva v zahradě edenské a lidé před zmatením jazyků. Její vemlouvavé našeptávání je neodolatelné podobně jako zpěv Sirén jen s tím rozdílem, že přichází z našeho nitra, kam má přístup již od Stvoření, když Hospodin „vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem. A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.“[8] Jméno její jest Išá, nikoliv Eva, a v Bibli kralické slove „mužatka“. Lilith, hebr. לילית, je postava ženského démona přítomného v mezopotámské mytologii a židovském folkloru. V Sumeru patří ke suitě větrných a bouřných démonů a byla tam známa pod jménem Lilitu; lovila prý děti a ženy.
Raná vyobrazení lilitu ji líčí tak, že mají pařáty a křídla ptáků Zu. Pozdější zprávy líčí lilitu jako jméno pro jednu postavu a několik duchů. Podobní démoni ze stejné třídy jsou zaznamenáni přibližně v tomto časovém rámci. Lilu, succuba, Ardat lili, „služebnice Lilit“, přicházela k lidem ve spánku a plodila s nimi děti, podobně Irdu lili, incubus, jakožto protějšek Ardat lili. Tito démoni byli původně démoni bouře a větru, avšak pozdější etymologie je vnímá jako démony noci.
Babylonsko-sumerská Lilitu, akkadská Ardat-Lili a asyrská La-bar-tu vévodily chrámové prostituci. Ardat je odvozeno od ardatu, což je označení prostitutek a mladých neprovdaných žen a znamená „panna“. Stejně jako Lilith ztělesňovala Ardat Lili nemoc a neřest. Lilith je také ztotožňována s ki-sikil-lil-la-ke, ženskou bytostí ze sumerského prologu v eposu o Gilgamešovi. Ki-sikil-lil-la-ke je někdy překládána jako „Lilina dívka“, „společnice“, „jeho milovaná“ nebo „služebná“, a je popisována jako „potěšení všech srdcí“ a „dívka, která neustále piští“.
Lilith je dále spojována s ptákem Anzu (Kramer překládá Anzu jako sovu, ale nejčastěji se překládá jako orel, sup nebo dravý pták), dále se lvy, sovami a hady, kteří se nakonec stali jejími kultovními zvířaty.
Sanskrtské slovo ghuka označuje „sovu“, ghukari pak „vránu“, lat. corvus. Ve staroegyptštině má kořen obdobu ve slovu kek, „temnoty“. Egyptské písmeno „M“ představují znaky sovy a supa. Had byl svrchovaným symbolem „toho, který obkličuje“, ke všemu se obrací zády a změní smýšlení každého. Jedno z jeho egyptských jmen zní Rer, Rru nebo Ru. Rer označuje „obvod“, „chodit dokola“ a „dělat kruh“. Byl též symbolem pramáti, jež nosila jméno Rerit či Lelit („R“ a „L“ je zástupné), tedy podle rabínské tradice šlo o hadí ženu Lilit.[9]
Právě z této mytologie pravděpodobně čerpá pozdější kabalistické zobrazování Lilith jako hada v rajské zahradě a její spojování s hady. Jiné legendy popisují zlovolné ptáky Anzu se „lví hlavou“ (srv. Chnoubis, Xnoubis) a zobrazují je jako orlí příšeru. Na pozdním amuletu z lokality Arslan Tash je zobrazena bytost podobná sfinze s křídly, jak požírá dítě a je na něm zaklínadlo proti Lilith či podobným démonům, s doprovodem kultovních zvířat Lilith, tj. se lvy a sovami či ptáky.
Hebrejské Lilith a akkadské Līlītu jsou ženská přídavná jména vytvořená z protosemitského kořene LYL, tj. „noc“, což v doslovném překladu znamená nokturnální druh, „ženská noční bytost či démon“, třebaže existují klínopisné nápisy, kde Līlīt a Līlītu odkazují na větrné duchy přenášející nemoci. Akkadské Lil-itu, „paní vzduchu“, může být odkazem na sumerskou bohyni Ninlil, rovněž „paní vzduchu“, bohyni jižního větru a Enlilovu manželku. Příběh o Adapovi vypráví, jak Adapa zlomil křídla jižnímu větru, za což se obával, že bude potrestán smrtí. Ve starověkém Iráku byl jižní vítr spojován s příchodem letních prachových bouří a všeobecně se špatným zdravotním stavem. Odpovídající akkadské mužské līlû nevykazuje příponu nisba a srovnává se se sumerským (kiskil-) lilla.
Přesto může Lilith skýtat světlo, jak se hrdina dovídá přímo od ní (str. 267):
„Ale existuje světlo, které proniká hlouběji, než kde dlí vůle, světlo, které za ní rozzařuje temnotu: to světlo tvou vůli může změnit, může způsobit, že bude tvá, a nikoli někoho jiného – nikoli Stínu. Do stvořeného může vplout sama tvůrčí vůle, a tak ji vykoupit!“
Švýcarský psychoanalytik Siegmund Hurwitz, který byl členem nejvnitřnějšího kruhu tzv. curyšské školy Carla Gustava Junga, psal i o židovské mystice, zejména jde o fascinující exkurz do historie mýtu temné a okřídlené bohyně Lilith,[10] známé taktéž jako „první Eva“. Podle něj je talmudická Lilith spojena s řeckou Lamií, jež vládla řádu démonů, kteří kradli děti. Lamia měla zvrácený sexuální apetit, který se snoubil s její kanibalskou chutí na děti. Proslula jako upírský duch a ráda sála mužskou krev. Isobel Lilian Gloag namalovala plátno Polibek zaklínačky (1890) inspirovaný Keatsovou Lamií, na němž ji zobrazuje jako hadí ženu. Podobně ji pojal Fjodor Sologub ve svém románu Zaklínačka hadů.[11] Ve Vulgátě přeložené z latiny se v knize Izajáš (34,14) překládá Lilith jako Lamia (slovo starosemitského původu znamenající „zářící, třpytivá n. lesknoucí se“). Lamia se v baskické mytologii popisuje jako krásná říční víla s dlouhými vlasy a kachními chodidly, která za dárky pomáhala s těžkou prací. Pokud jí někdo nechal na břehu řeky dar, ráno mohl na oplátku očekávat např. zorané pole. Několik mostů je podle baskických legend dílem lamií a řada pomístních jmen je dle nich pojmenováno, např. Lamikiz, Lamitegi, Lamirain nebo Lamiñosin. Existoval též mužský protějšek zvaný mairu, mairuak, maideak, mairiak, saindi maidi, intxisu a jednalo se o obry, kteří podle mytologie stavěli za noci dolmeny a kamenné kruhy. Vymizeli poté, co křesťané vystavěli kostely v lesích a na březích řeky Bidasoa (z baskického slova bida, „cesta“, a názvu starověkého města Oiasso).
V roce 1746 napsal Augustin Calmet první vydání svých Dissertations sur les apparitions des anges, des démons et des esprits, et sur les revenants et vampires de Hongrie, de Bohême, de Moravie et de Silésie. Obšírně se zabýval zjeveními andělů, démonů a jiných duchů, ale také obsahoval disertace na různá témata z oblasti magie, čarodějnictví, čarodějnic a případů upírů, revenantů a osob vracejících se z hrobu. Tato studie analyzovala zprávy o těchto různých tématech nacházející se v bibli, mytologii, kulturních legendách a známých zprávách o historicky doložených případech nebo tvrzeních z Uher, Čech, Moravy a Slezska. Podle něj souvisí Lilith s ranými názory na upíry a čarodějnictví:
„Někteří učenci se domnívali, že objevili stopy vampyrismu v nejdávnějším starověku, ale vše, co o něm říkají, se ani zdaleka nepřibližuje tomu, co se vypráví o upírech. Lamiæ, strigæ, čarodějové, které obviňovali z vysávání krve živých lidí, a tím zapříčinili jejich smrt, kouzelníci, o nichž se říkalo, že kouzly a zhoubnými čáry způsobují smrt novorozených dětí, nejsou nic menšího než to, co chápeme pod jménem upíři; i kdybychom připustili, že lamiæ a strigæ skutečně existovaly, což nevěříme, že lze někdy dobře dokázat.“
Podobnou roli zastává Empúsa, dcerou Háda a Hekaté, jedna z příšer v Hádově podsvětní říši, přízrak a démon doprovázející bohyni Hekaté. Jednu nohu měla bronzovou a druhou oslí, obvykle sídlila v podsvětí, ale za nocí se objevovala i na zemi, kde děsila pocestné a živila se lidským masem nebo ožírala nepohřbené mrtvoly. V podobě krásné dívky sváděla muže a sála jim krev nebo vysávala krev lidem, kteří usnuli pod širým nebem. Dokázala se proměňovat, „hned byla omamně krásná, hned odporně ošklivá, hned děvče, hned pes nebo osel“.
Asenath Mason své dílo Lilith: Temný ženský archetyp dedikovala Královně noci a Temné bohyni z kelipotu.[12] Lilith, přestože popíraná, odmítaná i uctívaná, je již po staletí součástí západní kultury. Je vnímána jako krásná svůdkyně i nelítostný démon, je hadem v rajské zahradě, první ženou a hlavní zasvěcovatelkou do tajemství temné strany kabalistického Stromu života. Její obřady jsou dílem lásky a bolesti, sexu a transgrese, transcendence a imanence, neboť je kořenem všech tužeb všech lidí minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
⊗
Kniha Lilith z roku 1895 je nejvýznačnějším a také nejtemnějším dílem skotského spisovatele George MacDonalda (1824-1905). Pro Lovecrafta, jak píše ve slavné eseji Nadpřirozená hrůza v literatuře, jde o román vyznačující se „nutkavou bizarností“. Obecně se považuje za jeden z vrcholů viktoriánské fantastiky a měl velký vliv na pozdější autory, jako jsou C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien. Důmyslně slučuje tradici romantické fantastické prózy s tradiční heroickou romancí, pohádkovým dobrodružstvím a duchovní alegorií.
Vypravěč, mladý učenec právě dokončivší studium v Oxfordu, zdědí dům s velkou tajemnou knihovnou. V ní zahlédne „vysokou postavu napřahující ruku k jedné z polic“. Pak tam spatří „záda hubeného starce v dlouhém, tmavém kabátě“. Do toho všeho mizející a znovu se objevující „kniha“ stejně jako, podle slov sluhy, „zjevení starého pána“. Jedna stará žena z vesnice mu vyprávěla legendu o jistém panu Havranovi, dlouholetém knihovníkovi „toho sira Upwarda, co visí na obraze tam mezi těmi knihami“. Sir Upward holdoval i knihám podivným, zapovězeným a zlým, v kteréžto činnosti ho pan Havran, nejspíš sám Ďábel, jen podporoval. Oba zničehonic zmizeli, sira Upwarda nikdy poté už nikdo nespatřil, ani o něm nic nezaslechl, ovšem pan Havran se i nadále čas od času objevoval v knihovně. Při příštím setkání s ním jej následuje do „podkroví“, kde vstoupí do malé „komůrky“, v níž narazí „na vysoké, staromódní a poněkud úzké zrcadlo v ebenovém rámu, na jehož vrcholu stál černý orel s rozepjatými křídly, třímající v zobáku zlatý řetízek, na němž visela černá koule“. Na ploše zrcadla se však neodrážel jeho obraz, nýbrž uviděl „divoký, rozeklaný, vřesem porostlý kraj“, následně k němu přiskočil „velký a starý havran“, a pak se se zakopnutím ocitne „venku, na vřesovišti“, za zrcadlem, po jeho domě ani stopy…
Ono přestoupení „vílové hranice“ vykonané mimoděk připomene Nikolaje z knihy Arkadije Borisoviče Rovnera Nebeské příbytky, jenž zakopnutím spadne do nebe, „vypadne z obyčejného života a ocitne se v jiné realitě“.
„Trhlina existuje téměř od nepaměti a čas od času se otevírá, aby nechala projít poutníky. Skrze ni se mohou dostat do těch nejrůznějších koutů Velkého Iluzionu.“[13]
Touto trhlinou v našem časoprostoru jest i dotčené zrcadlo a z výše citované recenze ještě jeden zásadní odstavec:
V Qudratu ovšem se něco stalo, když „zabočili do temné ulice, kterou se táhly nízké domy a nevzhledná skladiště,“ jaké si představujeme při četbě Stínu nad Innsmouthem, „na plochých střechách spatřili množství lidí, v jejichž tvářích se zračilo nepřirozené blaho, tytéž tváře však byly zároveň odpornými grimasami. Bylo slyšet monotónní bubnování a vzduchem se nesl nechutný zápach, který vyvolával závratě a neklid. Mezi domy poletovali velcí černí ptáci, kteří ani na okamžik nepřestávali křičet. Najednou si vybavil báseň Howarda Phillipse Lovecrafta, což bylo dalším svědectvím, že tento spisovatel si nic nevymyslel, ale že kdysi opravdu navštívil Qudrat, když sem propadl průrvou a přes Baharnu dospěl za dujících ledových vichrů až k nesmírné studené plošině Kadath. Rovner ocitoval celou báseň The Pigeon-Flyers dokazující, že jsme všichni viděli totéž. Určitě to tu viděl i Arthur Machen, neboť Nikolaj říkal, „že na krok od míst, kudy denně chodíváme, se rozkládají neviditelná pásma jiného světa neboli Trhliny.“ To jsou ony průchody do vílového světa, který může vyslat posla, ale též pohltit naše tělo a duši.[14]
Ukáže se, že havran k němu dokáže nejen promlouvat, ale nabídne se mu i jako průvodce v paralelním světě „za zrcadlem“, kde neplatí pozemské zákony a realitu tvoří sedm rozměrů. Vše jest o „uznání existence“, a – dnes bychom řekli – heideggerovské mudrování provází poznání o pobytu v oněch končinách, do nichž se dostal příliš brzy…
„Bojím se, že jste se dostal do těchto končin příliš brzy, ale přesto to tu musíte považovat za svůj domov; protože domov, ať to víte či nevíte, je jediné místo, odkud můžete vystupovat a kam můžete vstupovat. Jsou [sice] místa, kam můžete vstoupit, a místa, z nichž můžete vystoupit; ale jediné místo, pokud je jen najdete, do něhož a z něhož můžete zároveň vstupovat i vystupovat, je domov.“
Nato přibude do soumračného šera háje, před sebou má cos zářícího (srv. Lamia!), stojícího mezi dvěma kmeny, bez barvy, cos jako průhledné pulzování horkého vzduchu, tím projde obdržev jemnou ránu a nachází se opět v podkrovní komůrce. Kde byl? Někde, nebo nikde?
Navštívil místo mimo místa, „místo“, které není obsaženo v žádném místě…“, ona „Nikde-země“, město nebo země (ábád) a ne-kde (nákodžá).[15]
Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata,[16] na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu). Kterak tam vykročit? „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“[17]
Při chůzi cestou-necestou napříč podivuhodnou říší se setkává s řadou bytostí, mezi nimi i s krásnou démonickou Lilith, a zažívá hrůzná i povznášející dobrodružství, jejichž hlavním rysem jsou proměny – metamorfózy těla i duše.
Sauntering za pohoří Qáf do Ná-kodžá-Abád, přes Baharnu až k nesmírné studené plošině Kadath, skrze úzké zrcadlo v ebenovém rámu, zadními rezavými dvířky ve zpustlé zahradě do světa Bílého lidu…
Nuže, vzhůru do Nikde-země! Přistup, Lilith! Konej dobro v místě zla.
∇
[1] Viz Henry David Thoreau: Toulky přírodou. Paseka, Praha 2008.
[2] „Lilie nepracují, ani nepředou“.
[3] Celá citace zní takto: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalamoun“ (jedná se o některé stupně z učení zednářského řádu) „v celé své nádheře nebyl tak oděn“ (nebo pozdvižen či poctěn, jak je mnohem přesněji uvedeno v řeckém originálu) „jako jedna z nich“ (Mt 6,28-29).
[4] Doslova „mající trojí podobu“, označení trojice hlavních hinduistických bohů: tj. Brahma-stvořitel, Višnu-udržovatel a Šiva-ničitel.
[5] שלה má stejnou číselnou hodnotu – 95 – jako להדג בןא, abn gedula, „veliký Kámen“. Vzpomeňme anglickou říkanku s veršem „Maličké“ pod „kamenem“, a také fakt, že „kámen“, kterým David zabil Goliáše – viz 1S 17,49: „David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi“ – zní hebrejsky בןא. 53 je rovněž číslem „milence“, „slunce“ a Abra-melinových služebníků Astarot a Asmodeje. שילה je šilo (345) jakož i Jméno: משה, Beránek, הש (305), a šém, שהם, je zase 345. „Šilo přijde“, שילה יבא, je 358 stejně jako Mesiáš, יהמש.
[6] William Hone: Ancient Mysteries Described. J. M. Creery, Tooks Court 1823, kap. Beehive of the Romish Church, str. 283 (Starověká mystéria, kap. Úl církve římské).
[7] V originále (William Shakespeare: Jindřich VIII.) se Chamberlain táže: „Není možné, že by kouzla Francie dokázala lidi zmanipulovat tak, aby je zasvětila do tak podivných mystérií?“
[8] 1M 2,21n.
[9] Srv. San: Slepá sova, viz https://www.okultura.cz/WordPress/slepa-sova/.
[10] Siegmund Hurwitz: Lilith. The First Eve. Daimon Verlag 2009.
[11] Fjodor Sologub: Zaklínačka hadů. Stanislav Minařík, Praha 1922.
[12] Asenath Mason: Lilith: Dark Feminine Archetype. CreateSpace Independent Publishing Platform, 2017.
[13] Arkadij Borisovič Rovner: Nebeské příbytky. Malvern, Praha 2013.
[14] Srv. San: Nebeské příbytky aneb Kterak spadnout do nebe, viz https://www.okultura.cz/WordPress/nebeske-pribytky-aneb-kterak-spadnout-nebe/.
[15] Srv. Henry Corbin: Mundus imaginalis aneb imaginální a imaginární. Malvern, Praha 2007, str. 14.
[16] Případ pro začínajícího kata. Režie: Pavel Juráček, Československo 1969.
[17] Srv. San: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“, viz https://www.okultura.cz/WordPress/%E2%80%9Eja-se-chci-probudit-a-nevim-uz-jak-se-to-dela%E2%80%9C/.
