O cestě do nebes

David Joel Halperin: Tváře merkavy. Rané židovské reakce na Ezechielovu vizi

680 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7530-106-2

Emeritní profesor David Joel Halperin (*1947) ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill je významným americkým badatelem v oblasti židovských dějin a náboženství a českým čtenářům představuje židovský výklad vybraných kapitol z Ezechielova proroctví zahrnujícího vizi Božího trůnního vozu (hebr. merkava) ve svém zásadním díle  Tváře merkavy: Rané židovské reakce na Ezechielovu vizi. Této knize předcházela studie Merkava v rabínské literatuře (Merkabah in Rabbinic Literature, 1980), a uzavřel ji knihou Hledání Ezechiela: Texty a psychologie (Seeking Ezekiel: Text and Psychology, 1993).

David Halperin byl už v 60. letech, jako mladistvý, badatelem na poli UFO. Později se stal profesorem religionistiky se zvláštním zaměřením na náboženskou tradici výstupů do nebes. Od roku 1976 do roku 2000 vyučoval židovskou historii na katedře religionistiky. Nyní je už v důchodu a žije v Severní Karolíně se svojí manželkou Rose. V roce 2010 napsal svoji první novelu, Journal of a UFO Investigator, se zlověstnými muži v černém, která se dočkala čtyř anglických vydání v letech 2011 až 2014.

David Halperin v rozhovoru pro Podcast UFO Live Stream říká:

„[UFO] jsou lidský fenomén. Když jsem řekl tohle, neznamená to, že odhaluji jejich podstatu, protože věřím, že vy i já máme nad očima v těch několika čtverečních centimetrech spoustu cizorodosti (alienness), že bychom tím mohli zaplnit celý vesmír, a ne úplně jasně rozumíme tomu, co se v těch několika čtverečních centimetrech děje. Freud kdysi označil sny za královskou cestu k nevědomí. Asi se to bude zdát přehnané, ale myslím si, že se objevil slabý záblesk pravdy v onom zdůraznění, když jsem řekl, že považuji UFO za královskou cestu k některým z nejobskurnějších koutů lidské mysli, ba dokonce bych řekl lidské duše, a měli bychom alespoň uvážit, že může jít o něco, co transcenduje moji i vaši individualitu.“

Dalo by se říci, že právě Halperinovo založení jej přivedlo k hlubšímu bádání stran Ezechielova sdělení. Dokládá to i historka zmiňovaná v předmluvě (str. 9), když rozmlouval se svým učitelem a tutorem Isaakem Rabinowitzem „o teorii předložené univerzitními novinami, podle níž nedávný tragický požár způsobilo vysedávání vyšinutého žháře nad ohnivou vizí z první kapitoly knihy Ezechiel.

Rabinowitz zdůrazňoval, že pokud je zmiňovaná teorie pravdivá, žhář musel text knihy Ezechiel do značné míry dezinterpretovat. Souhlasil jsem s ním, ale poznamenal jsem, že takový nesprávný výklad Ezechiela a také jeho účinek na vykladačovu osobu by mne zajímal sám o sobě. »Halperine,« řekl mi tenkrát, »já budu studovat správné výklady Ezechiela; vy si studujte ty nesprávné!« Tak vznikla kniha Tváře merkavy. … Nebyl jsem úplně lhostejný k otázce, co přesně měl Ezechiel na mysli, když popisoval svou vizi merkavy (»Vozu«), jak tomu rabíni později začali říkat. Ezechielovy skutečné záměry mne však zajímaly mnohem méně než to, proč někteří rabíni, žijící o nějakých sedm až jedenáct století později, reagovali na jeho myšlenky podivnou směsicí vzrušení, nervózní obezřelosti a nezakrytého strachu, nebo proč autoři bizarních textů zvaných »hejchalotické« byli patrně nakloněni opětovnému prožívání této vize merkavy, odehrávající se jednoznačně v rámci výstupů do nebes.“ Uvádí např. anonymní opatření dochované v pasáži mChagiga II,1:

„[Zákony] o zapovězených stycích (viz Lv 18 a 20) nevykládáme ve třech [osobách], Dílo stvoření (Gn 1,1; 2,3) ve dvou ani merkavu v jedné [osobě], pouze je-li to člověk moudrý a chápavý svým rozumem. Kdokoliv se zabývá čtyřmi věcmi – co je nahoře, co je dole, co je vepředu a co je vzadu – bylo by pro něj lépe, kdyby nepřišel na svět. A komukoli chybí úcta před jeho Učinitelem, bylo by pro něj lépe, kdyby nepřišel na svět.“

Některé podrobnosti této pasáže jsou sice záhadné, nicméně její vyznění je nad slunce jasné.  Merkava má být považována za to nejhlubší tajemství Písma a její výklad člověka přivádí nebezpečně blízko k takovým naukám, jejichž provozování může znamenat urážku Boží slávy, a hrozí i újmou tělesnou. Babylónský talmud (bChagiga 13a) líčí tento hrůzostrašný příběh: „Jednou se stalo, že si jistý chlapec četl v domě svého mistra v knize Ezechiel a pochopil [tajemství] chašmalu, když tu z chašmalu vyšel oheň a spálil ho.“

Chašmal je záhadné hebrejské slovo, překládané obvykle jako „leštěný bronz.“ Ezechiel ho používal k popisu ohnivého zjevení na začátku vize merkavy (viz Ez 1,4) a oslnivé záře při jejím vyvrcholení (Ez 1,27 a 8,3). Je pozoruhodné, že v současnosti se používá jako výraz pro elektřinu. Dodnes si není nikdo jistý tím, co měl Ezechiel vlastně na mysli.

Když však merkavu vykládal r. El’azar b. Arach v přítomnosti r. Jochanana, „z nebes sestoupil oheň a obklopil je. Služební andělé před nimi tančili jako svatebčané radující se před ženichem. [Pak] z ohně odpověděl jeden anděl a řekl: ‚Jak jsi to vysvětloval, El’azare b. Arachu, to je právě ma’ase merkava!‘“ Vzápětí všechny stromy otevřely ústa a začaly zpívat píseň: Tehdy zaplesají všechny stromy lesa![1] Z nebes sestoupil oheň a obklopil všechny stromy na poli, které všechny začaly zpívat píseň. A jakou píseň zpívaly? Chvalte Pána ze země, draci a veškeré propasti![2]

Kniha pojednává o midraši merkavy, to znamená o způsobech, jimiž Židé ve starověku vykládali tajuplnou a bizarní vizi popisovanou na začátku knihy Ezechiel. Na začátku třetího století řekl jeden Žid křesťanskému učenci Órigenovi, že Písmo je jako velký dům se zamčenými místnostmi. U každých zamčených dveří leží klíč, jenž se však k oněm dveřím nehodí, takže zůstává na studujícím, aby si našel ten správný klíč od dveří, které hodlá odemknout. Těm, kdož četli texty J. L. Borgese, přijde tato zmínka podezřele známá.

Raný judaismus, podobně jako křesťanství, přetvořil Písmo nejen tím, že ho vykládal. Přetvořil ho také tím, že rozhodoval, které jeho části za výklad vůbec stojí.

Rabíni tedy v Ezechielově vizi očividně spatřovali cosi životně důležitého, avšak zároveň natolik nebezpečného, že před tím bylo nutno varovat. V čem tedy spočívala moc a nebezpečnost merkavy? Můžeme sice po vzoru Rudolfa Otta zohlednit koncepci o mysterium tremendum,[3] „bázeň budícího a fascinujícího tajemství,“ musíme se však ptát, čím přesně byl výklad tohoto textu Písma unikátní, když ze strany rabínů vyvolal takové reakce. Gershom Scholem mínil, že se nejedná jen o výklad knihy Ezechiel, nýbrž naráží na mystická cvičení spočívající ve výstupu do božské říše a na přímou kontemplaci merkavy i jejích doprovodných bytostí. Zkušenosti mystiků se dochoval v souboru podivných a občas i těžko srozumitelných textů zvaných Hejchalot ([Nebeské] paláce).

Zkoumá společné vlastnosti i ojedinělé rysy, jichž nabývají související motivy a obrazy v písemných pramenech počínaje prvotními vrstvami výkladů (v apokalyptice, midrašových sbírkách, v obou Talmudech či v literatuře Hejchalot) až po jejich proměnu ve zdrojích raně křesťanských a islámských. Důraz přitom klade na rozbor záznamů spojených s mystickou praxí, tzv. „dílem merkavy“, přičemž vše sleduje v rozmezí prvních antických století až do raného středověku. Autor se ve svých polemikách se současnými představiteli oboru i v dialogu se starověkými autory snaží odpovědět na otázku míry homogenity tehdejších tradic „výstupu do nebes“ a v nich zakotvené praxe, jež se někdy odehrávala v oblasti „podzemních“ proudů mystiky, gnóze a magie. Zde předpokládá vývoj jisté opozice či alternativy vůči formujícímu se rabínskému proudu, která podle něj vycházela z řad méně vzdělaných laiků, příp. konvertitů, navíc v mladém věku plném vnitřních dilemat. Při interpretaci jejich prožitků dochází k závěrům plynoucím z psychoanalytických východisek, aniž by se čtenář musel obávat přílišného zjednodušování: své metody spojuje s náročným požadavkem svobodného, ale nikoli svévolného přístupu.

Halperin se za merkavou vydává neprošlapanou cestičkou, přitahuje k osvětlení niterných pochodů zevní události a odhodlaně po ní kráče rozestavuje tu i tam milníky, ukazatele, varovná znamení a místy i pultík se zvětšovacím sklem, aby si putující čtenáři mohli přečíst podtrženou a obskurně znějící pasáž ze známých i méně známých pramenů.

Cituje ve zvláštním kontextu např. i Sigmunda Freuda, který ve své knize Z dějin případu dětské neurózy zaznamenal jeden podivuhodný střípek vzpomínek svého pacienta. „Honil velkého, nádherného, žlutě pruhovaného otakárka s velkými křídly zakončenými výrůstky na způsob složených vlaštovčích křídel. Když se motýl posadil na květinu, náhle ho zachvátil nesmírný strach z toho tvora, takže s křikem utekl pryč.“ Jak tu nevzpomenout mysteriózní příběh i film Mothman.[4] Freud nás učí, že „kterýkoli předmět, i ten nejnevinnější, se může propojit s našimi vlastními touhami a obavami a načerpat do sebe jejich pomyslnou energii.“

Halperin je upřímný ohledně toho, co merkava je.

„Své bádání začínáme zmateni. Hledáme něco, co by mělo nějakou spojitost s Ezechielovou vizí, co by nějakým způsobem dokázalo vzbudit strach, vzrušení, snad dokonce i extázi.“

Nejdůležitějším reliktem strachu z merkavy je pozoruhodný literární výtvor z počátku třetího století Halperinem nazvaný „mystickou sbírkou,“ tvořenou sedmi historkami pojednávajícími o maase merkava. R. Akiva vyvázl bez úhony jako jediný ze čtyř rabínů, kteří vstoupili do mystické „zahrady (pardes)“, neb jeho méně šťastný či méně nadaný kolega Ben Zoma při pohledu do „zahrady“ zešílel. Tak se stalo, že Jehošua b. Chananja jednoho dne potkal Ben Zomu kráčejícího v transu, takže zprvu nic neviděl ani neslyšel. Teprve když r. Jehošua konečně upoutal jeho pozornost, Ben Zoma mu řekl:

„Hleděl jsem na Dílo stvoření a mezi horními a dolními vodami je otvor pouze na šířku dlaně! Zde je psáno: Vznášel se (Gn 1,2) a jinde je psáno: Jak orel probouzí své hnízdo, nad svými holátky se vznáší! (Dt 32,11) Tak jako vznášení, o němž je psáno tam, se napůl dotýká [hnízda pod ním], rovněž vznášení, o němž je psáno zde, se napůl dotýká [hnízda pod ním].“
R. Jehošua řekl svým žákům: „Běda! Ben Zoma je venku!“
A za několik málo dní byl Ben Zoma odebrán [ze světa].

„Ben Zoma je venku!“ – záhadná slova, kvůli své nejasnosti ještě zlověstnější! A je tu i epizoda o čtveřici rabínů, kteří vstoupili do pardesu. R. Akiva a jeho společníci si k němu proklestili cestu výkladem merkavy. Merkavu skutečně spatřili, jenže ten pohled dalece překonal jejich očekávání. Ben Azaj se podíval a zemřel. Ben Zoma se podíval a zešílel. Elíša b. Avuja se podíval a uviděl své vlastní zatracení.

Je třeba se vydat na průzkum entit, které vrhají stíny merkavy. Chajot jsou bytosti, jejichž popis se objevuje v první části první kapitoly Ezechiela. Chava běžně znamená „zvíře“, obvykle se však toto slovo s kořenem ch-j překládá jako „živé bytosti“, které se vynořily z velkého ohnivého oblaku přicházejícího od severu (Boréas). Chajot ve verši Ex 1,19 však znamená i to, že Hebrejky jsou nejen „živé, životaschopné“, ale i to, že jsou „živočišné.“ Později se dozvíme, že chajot jsou nosiči křišťálové „oblohy“ podpírající Trůn, na němž sedí Bůh. Posléze Ezechiel vidí něco, co zdá být stejnými bytostmi včetně jejich služebníků zvaných „kola“, jak je spatřil už během své první babylónské vize u řeky Kebaru (str. 57):

„Ti žehnají, když se pozvedají;
(…) a bouřlivý zpěv, když zvedají svá křídla; zvuk božského ticha.
Žehnají podobě trůnu merkavy nad hlavou keruvim.
A opěvují majestát světelné oblohy pod sídlem Jeho slávy.
Když ofanim jdou, andělé Svatyně se vracejí;
Zpomezi soukolí Jeho Slávy vycházejí jako vzhled ohně duchové Vnitřní svatyně.
Okolo zjevy ohnivých klasů (? Možná „řek“ nebo „stezek“) v podobě chašmalu;
Díla jasu, slavně propletená (spíše: „Díla jasu ve skvrnitosti [tj. v barvitosti] slávy.“);
Úžasné barvy, smíchané v čistotě.
Duchové Boha živého procházející neustále se slávou zázračných vozů.
A tichý zvuk požehnání je v bouřlivosti jejich pohybu
A oni chválí Svatyni, když se obracejí.
Když se zvedají, zvedají se zázračně;
A když se vracejí (?), zastaví se.
Jásavý zvuk zpěvu hymnů se ztišuje
A tiché je požehnání Boží,
Ve všech táborech Božích.“

Hlavním tématem je kontrast mezi zvukem a tichem v božské říši. Působí to na nás silným dojmem nekonečného kruhového pohybu za doprovodu uctivého hukotu zvuku-ticha a záře duhových barev. Předlohou tohoto pohybu jsou „soukolí Jeho slávy“ (galgalim). Paralelismus ofanim a „andělů Svatyně“ naznačuje, že ofanim už byli od vozu odděleni a stali se samostatnými andělskými bytostmi. Verš Ez 3,12n obsahuje narážku, že chajot používají svá křídla jako hudební nástroj, podobně jako cikády a cvrčci, tedy něco, co zní jako bzučení.

A zvedl mě duch [nebo: „vítr“]. A uslyšel jsem za sebou zvuk třasu velikého, jak se zvedala Sláva Pánova ze svého místa! A zvuk křídel těch chajot, dotýkajících se [jako] žena své sestry! A hlas kol (ofanim) naproti nim! A hlas třasu velikého!

Citovaný fragment mluví na konci o „táborech Božích.“ To samozřejmě naráží na verš Ez 1,24: A slyšel jsem zvuk jejich křídel… jako zvuk tábora (machane), a podobně také Gn 32,2-3. Jaký druh „tábora“ mohou připomínat zvukové efekty křídel chajot? Určitě ne obyčejný vojenský tábor, jehož zvuky by těžko patřily k těm zbožným a povznášejícím. Ezechiel měl bezpochyby na mysli tábor Boží spatřený Jákobem; jistě to byly chvalozpěvy těchto andělských vojáků, jimiž zvučela křídla chajot!

Popisovaní „duchové (ruchot) Boha živého procházející neustále se slávou zázračných vozů (markavot).“ Plurál „vozy“ nás upozorňuje na to, že tu jde o něco víc – Ezechiel přece viděl jen jednu merkavu, proč tedy Andělská liturgie používá plurál? Odpověď je třeba hledat ve verších Za 6,1-7:

„A obrátil jsem se, zvedl své oči a viděl jsem, a hle: čtyři vozy vycházely zpomezi dvou hor! A ty hory byly mosazné. V tom prvním voze byli koně červení a v tom voze druhém byli koně černí. A v tom voze třetím byli koně bílí a v tom voze čtvrtém byli koně skvrnití, silní. A odvětil jsem a řekl k tomu andělovi mluvícímu ke mně: „Co jsou zač tito, můj pane?“ A odvětil ten anděl a řekl ke mně: „Tito jsou čtyři větry [nebo: duchové; slovo ruchot znamená obojí] nebes vycházející z postavení u Panovníka celé země!“ Ten, co měl ty koně černé, vyšli k zemi severní. A ti bílí vyšli za nimi. A ti skvrnití vyšli k zemi jižní. A ti silní vyšli a přáli si procházet (le-hithalech) zemí. A Bůh řekl: „Jděte, procházejte (hit-halechu) zemí!“ A procházeli (va-tithalachna) zemí.“

A kdo jsou ti silní, kteří jediní projevili přání (tj. vlastní vůli, dalo by se říci i „svévoli“) procházet (le-hithalech) zemí? Budou to synové Boží (bene haElohim), s nimiž přišel i hašatan (srv. Tan, Tanit, „veliký drak hlubiny,“ také Leviatan), který „obcházel zemi a procházel (u-me-hithalech) ji“ (Jb 1,7). Vulgáta nám říká, že „synové Boží jsou andělé, poslové boží k lidem a strážcové lidí. Satan jest protivník, nepřítel, pokušitel, kterýž obchází, jako lev řvoucí, hledaje, kohoby sežral.“ „Panovník celé země“ je satan pověřený od Hospodina vládnout nade všemi věcmi i tělem bohabojných, duši jejich však má zachovati.

Ve shora uvedené pasáži se nacházejí tři klíčová slova: „duchové/větry“, „procházet“ a plurál „vozy“. Zacharjášovi „duchové“ jsou Ezechielovy „uhlíky a louče“; Andělská liturgie popisuje „duchy“ jako „ohnivé klasy“ (šibolej eš), srv. Sd 12,5-6, kde je popsán způsob třídění nezasvěcených. „Vzhled ohně“ odráží Ezechielův výraz „vzhled loučí“ a zbytek pasáže Ez 1,13-14 naznačuje, že chajot vycházejí a vracejí se jako záblesk. A oslnivý byl oheň a z ohně vycházel záblesk (Ez 1,13). Andělská liturgie nesděluje, kam ti duchové „vycházejí“ ani proč „neustále procházejí se slávou zázračných vozů.“ Zázračné vozy, markavot, poslové Boží, procházejí zemí, aby pozorovaly a sledovaly bohabojnost, z Jeho pověření hlídkují nad celou zemí, tedy „nad Adamem“, nad celým lidstvem (srv. Za 1,7-15).

Halperin nám ukazuje hymnickou tradici, kterou znal i autor Andělské liturgie, na verších knihy Zjevení, když ve verši Zj 4,5 nám vizionář říká: „Před [Božím] trůnem hořelo sedm ohnivých loučí, což je sedm duchů Božích“; a ve verši Zj 5,6 je „sedm duchů Božích vysláno do celé země.“

Pradávné orientální mýty, známé mezi babylónskými a ugaritskými obyvateli, líčí chaotické vody jako prvotního nepřítele bohů. Autor knihy Zjevení klade obraz Rákosového moře na obraz prvotních vod. Obraz Boha připraveného k boji u Rákosového moře se Svou merkavou jako zbrojnicí (Pís 1,9). Přichází-li Bůh se Svou merkavou k moři bojovat proti silám chaosu, proč tedy mívá obraz merkavy ve spojení s vodami často tak zlověstný nádech? Onen neblahý dojem nevyvolává merkava u vod, nýbrž merkava ve vodách. Odráží-li se pevný předmět na vodní hladině, voda ho pohlcuje, on se stává její součástí, přijímá do sebe vodní chaotickou tekutost. Mluvíme tu o vědomí a nevědomí, o souboji světla s temnotou. Merkava objevující se ve vodách se stala součástí vod. Místo aby nás před chaosem chránila, sama se s chaosem propojila. Podobně jako gnostický bůh utrpěla jistou nepopsatelnou a možná i nenapravitelnou újmu. Přijala na sebe charakter temných a démonických sil zezdola.

Carl Sagan kdysi poznamenal, že „ve všech legendách se člověk dostane do pekla sestupem, nikoli výstupem.“ Je pozoruhodné, že někteří židovští kosmografové umístili místo trestu do nebes a Ginzberg mluví o „rozšířeném názoru, že peklo a ráj existují bok po boku.“ Je tu i obraz oblud vystupujících z bezedné jámy z knihy Zjevení (srv. Zj 9,1-11; 11,7) a tvrzení jejího autora, že dolní svět je zdrojem zla a nebezpečí. Svět nahoře je naopak místem, kde trůní „náš Otec v nebesích.“

Když se ve vodách objeví merkava, horní říše se vnořuje do té dolní. Podle slov Ezechielových vizí se nahlíží do „sedmi dolních příbytků“ a vidí v nich to, co by mělo být v nebesích. Při přechodu Rákosového moře byla merkava vnímatelná „v“ jeho vodách. Na základě toho si odvodili, že to, co je nahoře, je přístupné prostřednictvím toho, co je dole. Aby tedy někdo vystoupil k merkavě, musí kvůli tomu sestoupit dolů.

Vždyť známe i modernější verzi téhož:

Faust: Otec všech překážek, toť jméno tvoje.
Mefistofeles: Odhalím nerad vyšší tajemství. – Bohyně trůní mocně v osamění, vůkol nich prostoru ni času není; ve zmatek slov se hovor o nich mění. Matky to jsou!
Faust vyděšen: Co? Matky!
Mefistofeles: Mrazí tě?
Faust: Matky! ó, matky! – Zní to tak podivně!
Mefistofeles: A právem. Bohyně, nepoznány od smrtelníků, vás — nerady námi jménem zvány. Byt jejich hledej v štolách nejhlubších; jsi vinen sám, že potřebujem jich.
Faust: Kudy tam cesta?
Mefistofeles: Cesta? Ne! Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze; nikdo tam neprosil, prosba tam platna není. Jsi připraven? Ni závor tam ni bran, ze samot budeš do samot jen hnán. Tušíš, co je to poušť a osamění?
Mefistofeles: A kdyby ses byl ztrácel v oceánu a nekonečnu v líc tam zřel, přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu, třeba bys hrůzu ze zániku měl. Zřel bys přec něco! zřel, jak za tišiny kmitá se mořská zeleň za delfíny, zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí… Nic neuzříš v té věčně prázdné dáli, krok neuslyšíš tam, jímž jdeš, na ničem pevném stát tam nebudeš.
Mefistofeles: Zde vezmi klíč.
Faust: Nač drobný nástroj ten?
Mefistofeles: Nezhrdej jím a uchop se ho jen.
Faust: Roste mi v ruce! Svítí, blyskotá.
Mefistofeles: Však poznáš už, co svede, kdo jej má! Klíč pravé místo nalezne, kam spěti. Spěj za ním v hloub, směr k matkám ukáže ti.
Faust v hrůze: K matkám! Jak úder vždy to slovo jest! Co znamená, že nemohu ho snést?
Faust vznícen: Ba, třímám jej a cítím novou sílu, dmou se má prsa k velikému dílu.
Mefistofeles: Posléze žhoucí trojnožka ti dí, žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší. V plameni jejím uhlídáš tam matky. Ty sedí – ony stojí – tam ty jdou, jak vznik a změna sem je zve či zpátky věčného smyslu věčnou hrou. Kol nich jsou tvary všeho stvoření; neuzří tebe, neb jen stíny zří! Pak, zkázou ohrožen jsa nejstrašněj, zmuž se a rovnou k trojnožce se dej a dotkni se jí klíčem!
Faust učiní klíčem rozhodný velitelský posunek.
Mefistofeles dívá se naň: Ano, tak! Trojnožka půjde za klíčem, a pak, povznášen štěstím, stoupat počneš hned. Než matky vzhlédnou, s ní tu budeš zpět. A sotvaže tu trojnožku zde máš, rekyni s rekem z noci vyvoláš, prvý, jenž za tím skutkem rozehnal se. Skutek se zdařil, tebou skutkem stal se. A poté, v duchu magického dění, mha kadidla se v těla bohů změní.
Faust: A teď?
Mefistofeles: Svou vůlí zamiř níž a níž! Dupni a padej; dupni — vystoupíš.
Faust dupne a propadne se.
Mefistofeles: Leč klíč tam dole může selhati! Jsem věru zvědav, zda se navrátí.[5]

„Bůh v souladu se starou tradicí skutečně potlačil vody chaosu,“ píše Halperin. „Jenomže chaos se začal mstít – vody využily svých zrcadlících schopností, polapily nepřítelův obraz a přizpůsobily merkavu samy sobě, čímž postihly Boha svou vlastní beztvarostí.“ Kvůli tomu spatřil Ezechiel bytosti merkavy „pod Bohem Izraele v řece Dávno“ (Ez 10,20). Ezechiel však uviděl pod Božím trůnem ještě cosi jiného: oblohu jako barvu ledu strašlivého (Ez 1,22). Staří židovští vykladači to chápali tak, že Bůh napevno zmrazil hrozivé vodstvo, proti němuž bojoval, čímž nad ním zvítězil. Jakmile se stane pevným, ohrožení pomine. Přesně tohle udělal Bůh s Rákosovým mořem: Ztuhly propasti v srdci moře. Autor Zjevení použil tyto verše (Ez 1,22 a Ex 15,8) k vytvoření obrazu pevného moře v nebesích: ztuhnutí vody na sklo (Christallos) symbolizuje Boží triumf nad chaosem. Órigenés však popírá (Contra Celsum I, 48), že by Ezechiel mohl vidět otevřená nebesa jinak, nežli ve své mysli. Merkava jako královská cesta k reintegraci.

Okulturní vliv knihy Ezechiel lze spatřiti i na poměrně nedávném redakčním počinu v Kabinetu zázraků, když předložili příspěvek uživatele jménem TramStopDan2, který jej uvádí s tím, že jde o jeho přítele, který někdy v roce 2008 našel velkou dřevěnou truhlici při cestě do Asheville v Severní Karolíně. Uvnitř byla skvostná, leč prapodivná sbírka kreseb, textů a map, které dokumentovaly celoživotní posedlost muže jménem Daniel S. Christiansen starozákonním příběhem o Ezechielově vizi Božího vozu. Texty mají arkánní povahu a jsou provedeny v duchu Toynbeeových dlaždic, avšak většina kreseb vykazuje úžasně rozvinutý talent i technické nadání – některé z nich jsou dokonce nákresy realizovatelných konstruktů velmi pokročilých součástí jakýchsi mechanismů či pohonu. Následné šetření prokázalo, že muž tohoto jména skutečně existoval, a že v roce 1977 byl svědkem něčeho, co navždy změnilo jeho život. Jsou to jen pouhé dohady, zda je tato „skřínka bláznovství“ (jak je přezdívána na internetu) dokumentem autentického pozorování UFO, ozvěnou prorockého vidění Ezechielova, propracovaným podvodem, či snad toliko tajnými fixacemi duchaplného lenocha. Celá záležitost přivádí na mysl citát Williama Blakea, vizionářského básníka a umělce: „Kráčel jsem plameny pekelnými, těšil jsem se radostmi génia, na něž andělé nahlížejí jako na utrpení a šílenství.“[6]

Koho má očekávat poutník k merkavě? Tajemného mládence jménem Zehubadja. V Evokaci Metatrona je povoláván Zehubad Hūg Qesisah, tj. „pán zázraků“; Ozhajův text se o něm rozepisuje poněkud více, neb anděl Ozhajah praví:

„Pohlédni na mládence (na‘ar), jenž ti vychází vstříc zpoza Trůnu slávy! … Slunce vychází z opasku, který je před ním, Měsíc z vázání na jeho zádech, jeho oči září jako pochodně, bulvy jeho očí jako svítilny. Jeho jas je jas jeho Krále, jeho nádhera jako nádhera jeho Utvořitele. Jeho jméno je Zehubadja. Vezme tě za ruku a usadí tě do… [?]. S jeho svolením jsi přišel nejenom ty; ale i jiné usazuje na sedadlo, které je upevněno před Trůnem slávy.“

Ozhajah seznamuje r. Jišma’ela, so se stalo jeho předchůdcům, kteří sestoupili k merkavě:

„Poučil jsem tě, jak se sestupuje a jak vystupuje, jak člověk dostane anděly do své služby a jak je zaříkává. … Ustanovil jsem ti stezky merkavy jako světlo a chodníky oblohy jako slunce. Nebyl jsi jako ti před tebou, co se octli ve velké hanbě. Byli podobni člověku ztracenému ve velké poušti, jenž se vydá cestou, která ho zavede do pralesa plného [šelem], a všude nalezne lví doupata (srv. „obchází, jako lev řvoucí, hledaje, kohoby sežral“), obydlí leopardů (srv. „[ti] skvrnití a silní“), vlčí brlohy. Stojí mezi nimi a vůbec neví, co dělat. Jedno zvíře ho trhá. Druhé vleče. To se stalo tvým kolegům, kteří sestoupili před tebou… Ben Zomu vlekli prvním Palácem stokrát… dvěstěkrát druhým Palácem, čtyřistakrát třetím… [a tak dál, až] 6400krát tím sedmým. Avšak ty nebudeš mít ani škrábanec od knížat, od strážců Paláců, od andělů zkázy.“

Aby nás Ozhajah ostříhal před knížaty, strážci a anděly zkázy a byl nám průvodcem dolů k Matkám i zpět nahoru, k tomu nám dopomáhej Slitovný.

* * *

Jedinečná kniha zjevně sepisovaná po dlouhou dobu a také pro čtenáře má bezesporu představovat studijní materiál na celý život. Obdivuhodný kus práce znamenal i samotný překlad. Mária Schwingerová jej citlivě dokončila, když Mirko Beneš (1966-2010) předčasně zemřel. Přestože je v sekci copyrightu uveden výčet stránek obou překladatelů, v samotném textu žádný předěl nevnímáte. Rovněž úsilí korektorů přineslo tentokráte své plody, neb jsme zaznamenali jen minimum chyb.

S jistotou můžeme říci, že jde o dosud nejvýznamnější vydavatelský počin nakladatelství Malvern.

* * *

 

© San, vMMxviii
© okultura.cz

---

 

[1] Srv. Ž 96,12.

[2] Srv. Ž 148,7.9.14.

[3] Viz Rudolf Otto: Posvátno. Vyšehrad, Praha 1998.

[4] Srv. Vize, Mothman & Twin Peaks aneb O komunikátorech.

[5] Johann Wolfgang von Goethe: Faust. Přeložil a poznámkami doplnil Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965.

[6] The Ezekiel Box, viz http://www.wondercabinet.net/2014/12/05/the-ezekiel-box/.