(Vyšehrad, Praha 2015)
Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení
112 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-480-8
Děd Martina (Mordechai) Bubera (1878–1965), Solomon Buber, byl významný učenec žijící ve Lvově, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry a on u něho trávil dětství a chodil zde na polské gymnázium. V roce 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla blízká. Roku 1904 napsal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském, a vydal rovněž několik sbírek chasidských příběhů a mýtů.
Roku 1923 napsal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii vztahu a inspirované zejména Ludwigem Feuerbachem a Sörenem Kierkegaardem. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii. Až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména s Maxem Brodem.
Svazek edice Krystal přináší tři drobnější texty k chasidismu, z nichž dva vycházejí česky vůbec poprvé. Přednášku z roku 1947 Cesta člověka podle chasidského učení, kterou český čtenář již zná, doplňuje úvaha Chasidismus a západní člověk z roku 1956, která ukazuje na podněty chasidské tradice pro krizi moderního člověka, a text Několik dalších poznámek k popisu chasidismu z roku 1963, polemika s kritikou jiného významného badatele v oblasti judaismu, Gershoma Scholema.
Chasidismus (z hebrejského חָסִיד, chasid – zbožný) je židovské pietistické hnutí, které vzniklo na počátku 18. století v Haliči. Slovo chasid se vyskytuje již v Bibli a Mišně jako duchovní ideál člověka. Charismatické hnutí lidové zbožnosti vzniklo v 18. století, v době ideologického tápání po pogromech proruského kozáckého vůdce Bohdana Chmelnického, jehož oběťmi se stalo mj. asi 40 000 východoevropských Židů, a po rozčarování z falešných mesiášských hnutí Šabtaje Cviho a Jakoba Franka, která značně podkopala autoritu rabínů jakožto duchovních vůdců židovského národa ve východní Evropě. Chasidismus hlásal především radost z každodenního konání, kladl důraz na intenzivní náboženský prožitek, jehož člověk může dosáhnout pouze celým odevzdáním se a přilnutím k Bohu (devekut – přilnutí), chasidé také nezřídka propadali během modliteb extatickému vytržení. Podle chasidismu proniká Boží přítomnost (Šechina) celým světem a pro zbožného člověka je všechno dílo Hospodinovo; základním chasidským postojem je proto radost a pokora.
Chasidismus je příkladem lidového mysticismu a často se uvádí jako zatím poslední živoucí směr v judaismu, v jehož ideologii hraje velkou roli kabala. Mezi chasidy se kabalistické spisy, zvláště pak Zohar a spisy týkající se extatické a prorocké kabaly těšily a těší velké oblibě. Podle názoru chasidů je každé kabalistické tajemství zase jenom „svrchním oděvem“ tajemství ještě hlubšího (Jiří Langer). Chasidé se rekrutovali především z lidových a venkovských vrstev židovského obyvatelstva, z lidí, kteří byli velmi často negramotní, nevzdělaní a žili ve velké bídě. Jejich hnutí bylo svým způsobem symbolem odporu proti autoritativním typům učenců (např. Gaon z Vilna). Jejich odpůrci (mitnagdim) jim kromě nevzdělanosti vytýkali pověrčivost, jako byla např. víra ve skřítky či démony (dybuky), zanedbávání studia halachických spisů a praktikování mystických praktik a meditací, jakož i kouzel a jistého druhu lidové magie. Halič v 18. století byla pro prostého člověka žijícího na venkově plná strašidel, skřítků a dalších nadpřirozených sil, proti kterým existovaly amulety, které Ba’al Šem Tov rovněž vyráběl a „posvěcoval“. Sám Ba’al Šem Tov často odcházel do hlubokých lesů v okolí města Medžybiž (Mezibuží), kde meditoval, působil též jako léčitel. Tyto aktivity byly často v očích odpůrců chasidismu dokladem heretické tendence nového hnutí. Chasidé i mitnagdim se vzájemně uvalovali do klatby a exkomunikovali. Stav nepřátelství trval až do 19. století, kdy chasidismus pod vlivem generací učenců následujících po Ba’al Šem Tovovi ustoupil ze svého původního lidově-extatického pojetí a stal se jedním ze směrů ultraortodoxního judaismu.
Jiří Langer ve své Erotice kabaly věnoval chasidismu celou pátou kapitolu, nehledě na množství dalších odkazů v celé knize. Každý zpytující bude zaujat mnohomluvným a výmluvným Příběhem chlapce, který nikdy neviděl noc, který tam cituje.
Podobné příběhy a výklady nám předkládá se svými komentáři i Martin Buber. R. Ja’akov Jicchak Horowitz, zv. též „Jasnovidec z Lublinu“, jednou zvolal: „Jaký by to jen byl Bůh, kdyby měl jenom jediný způsob, jak by mu bylo možno sloužit!“ Tím, že každý člověk může přicházet k Bohu ze svého místa, ze své podstaty, může k němu dojít i lidstvo samotné, postupujíc všemi cestami. Když čteme, co říká Ba’al Šem: „Každý by měl jednat v souladu se svou úrovní“, vybaví se nám ideje novoplatoniků, srv. např. Proklos (Herrmann & synové, 2009).
Podstatné jsou rovněž pasáže týkající se „učení o tom, že člověk dokáže scelit svou duši, přičemž ani ten s mnohotvárnou, nejednoduchou a rozporuplnou duší není vyloučen: to nejvnitřnější v této duši, Boží síla v její hlubině, může na ni působit, měnit ji, vázat k sobě vzájemně se potírající síly; je schopna stmelit rozcházející se prvky a sjednotit ji. Takové spojení se musí provést dřív, než člověk přistoupí k nějakému nevšednímu dílu.“
Súfisté říkají, že když je Bůh svému služebníku příznivě nakloněn, otevře mu brány k činům a uzavře mu brány k objasňování.
„To, co člověk činí teď a tady ve svatosti, je neméně důležité, neméně skutečné než život příštího světa. I národy země věří v existenci dvou světů, vždyť říkají ‚na onom světě‘. Rozdíl je v tomto: ony se domnívají, že jsou navzájem odděleny a odříznuty, Izrael však vyznává, že oba tyto svět jsou vpravdě jedním a že se ve vší skutečnosti mají jedním stát. Ve své vnitřní podstatě jsou oba světy jediným. Jenom jako by ze sebe vystoupily… a člověk je stvořen proto, aby oba světy sjednotil.“
Když srovnáte názor Rudolfa Otto na posvátno s tím, jak ho vidí chasidismus, není tu zásadního rozdílu, neboť obojí stojí na prožitku. „Neexistuje zásadní rozdíl mezi posvátnými a profánními prostory, mezi posvátnými a profánními činnostmi, mezi posvátnými a profánními rozhovory. Posvátno se může probudit na každém místě, v každé chvíli, v každém konání, v každém hovoru.“
O příteli Boha byla řeč před krátkou dobou: příteli musíme dovolit, aby nás navštívil. Verš žalmu „Jsem na zemi hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání“ souvisí s představou Šechiny: „odhal mi svá přikázání, abych se mohl stát Tvým přítelem.“ Tentýž cadik (r. Baruch z Mezbiže) říká: „Jiskry, které z prvotního stvoření padly sem, do skořepin, a změnily se v kameny, rostliny a zvířata, ty všechny stoupají skrze posvěcení zbožného, jenž na nich pracuje ve svatosti, ve svatosti si jimi slouží a ve svatosti je požívá, vzhůru ku svému pramenu.“ Tady postrádám pro méně znalé čtenáře poznámku k tomu, co jsou ony „skořepiny“, tedy klifot, kelipot (קליפות), jinak též „slupky“ nebo „obaly“, představující v židovské mystice také zlo nebo nečisté duchovní síly.
Zajímavým shledávám rovněž výklad o legendickém vyjádření (anekdotě), již Buber sleduje toliko v súfismu, zen-buddhismu a chasidismu, aby se nakonec vyzývavě zeptal: „Kdo se odváží hodnotového srovnání klasických taoistických vyprávění s těmi, která známe z textů dochovaných pod jménem Lao-c‘, anebo tak duchaplných produktů německé klášterní mystiky, jako jsou příběhy o sestře Katrei, s kázáními Mistra Eckharta?“
Súfisté říkají, že když je Bůh svému služebníku příznivě nakloněn, otevře mu brány k činům a uzavře mu brány k objasňování.
Budiž nám tato první otevřena.
*
Několik poznámek k německým originálům, které byly použity k překladu našeho titulu.
„Písmo“ (str. 9-10), „Bible“ (str. 11) – První část Bible tvoří Starý Zákon, který obsahuje soubor 39 posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Někdy je název této části Bible označován jako Stará smlouva (odkaz na smlouvu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova s Mojžíšem). Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje. V akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako hebrejská bible. Nejsem si jist podobou těchto slov v němčině, mám však pocit, že jejich použití evokuje spíše to, co pod nimi rozumí křesťanství (např. Písmo [svaté]), než to, co v nich vidí judaismus.
Český překlad Márie Schwingerové je kultivovaný, s bohatým jazykem, a čtenáři ocení zejména poznámky připojené příhodně pod textem umožňující jej plynule vnímat, což se většinou rozbije, je-li poznámkový aparát umístěn na konec knihy. Zasvěcený doslov Martin Buber a chasidismus Pavla Hoška rozhodně doporučujeme neminout.
Malé, nikoliv však nemilé.
*
© San
© okultura, viiiMMxv
