Nous sommes du soleil

Ještě Eusebios z Kaisareie viděl „křesťanské uctívání slunce,“[1] zatímco sv. Augustin již říká, že „nikoli slunce je Bohem, nýbrž ten, který je stvořil.“[2]

Zanícení C. G. Junga pro alchymii podnítil Mylius, alchymista sedmnáctého století, který odkazuje na staré filosofy jakožto zdroj našeho poznání ohledně sol niger, mocného a zásadního obrazu nevědomí. Černé slunce, černost, putrefactio, mortificatio, nigredo, otrava, mučení, vraždění, rozklad, hnití, a smrt ve všech podobách – z nich se tká předivo vzájemných vztahů, jimiž se opisuje nejhrůznější, i když svou povahou jen dočasné zatmění vědomí. Nigredo bylo jako počáteční fáze alchymického opusu považováno za nejnegativnější a nejobtížnější alchymickou operaci. Jen pár dalších autorů vedle Junga prozkoumalo toto téma v celé jeho šíři. Jung rovněž shledává v tomto obraze černosti neprojevenou latentnost, stín slunce, stejně jako jiné slunce, pojící se jak k Saturnu, tak i obrazu primus anthropos. Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje, a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

V duši přebývá od prapočátku touha po světle a trvalé puzení vyjít z její prapočáteční temnoty. Na zemi však doléhá úplně jiná temnota, než je přirozená noc: je to psychická pradávná noc, nesčíslné miliony let, v nichž tomu bylo pořád tak. Touha po světle je touhou po vědomí.

Aniela Jaffé ve své knize Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga[3] připomíná slova starce z kmene Elgonyiů, že „všechny kmeny uctívají »adhísta«, to jest slunce v okamžiku jeho východu. Jenom tehdy je »mungu«, bohem. Elgonyiové uctívají vedle slunce ještě „ayík“, jenž přebývá v zemi a je to „šejtán“ (ďábel). On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše. Adhísta, stoupající slunce, světlo, jako Hór; ayík, to temné, původce strachu, Sutech.

Hermés praví: „Já zplozuji světlo, tmy pak jsou přirození mého.“[4] A v úvodu kapitoly čtvrté alchymického traktátu Rosarium philosophorum, v níž o početí neb shnojování filozofském mluví se – neb Král a Královna už tuto leží jsouce umrtveni a s velkou těžkostí odděluje se duše milostná –, čteme:

„Tuto se těla shnojují, a v zem černou se obracují. A když uhlídáš, že se materia sčernává, raduj se. Nebo jest počátek puosebení, a také se shnojiti musí. A jaká koli barva po černosti se okáže, ke škodě nic není.“[5]

Americký literát a vědec Wendell Berry srdnatě pobízí: „Vykročit do temnot se světlem znamená poznat to světlo. Chceš-li poznat temnotu, musíš do ní vstoupit. Jdi poslepu a shledáš, že ta temnota rovněž kvete a zpívá, a taky že putuje po temných stezkách i temným povětřím.“

Řecké slovo nekyia navrhl Jung jako pojem pro sestup do podsvětí v prvním dílu Psychologie a alchymie[6] a v poznámce ho vysvětluje:

Nekyia (νέκυια) a nekys (νέκυς), název 11. zpěvu Odysseie, je obětí zemřelým k vyvolání zesnulých z Hádu, a je tedy vhodným označením „pouti do Hádu“, sestupu do země mrtvých. V tom smyslu ho také používá Dietrich ve svém komentáři ke kodexu z Achmínu, který obsahuje apokalyptickou část z Petrova evangelia.[7]

Edward F. Edinger jej vtělil přímo do názvu své studie knihy Moby Dick Hermana Melvilla, s podtitulem Americká nekyia, jehož dílo považuje za novosvětskou verzi Goethova Fausta. Izmael a Achab jsou archetypní obrazy ležící hluboko v americké duši. Izmaelův prvotní pocit odcizení po setkání s Kvíkvegem postupně odchází a on se v průběhu svého zápasu se svým stínem, kapitánem Achabem, stává člověkem světla. Jeho kapitán, naproti tomu, dává přednost své kajutě v podpalubí lodi a odmítá nechat se vidět, což je jasné varování, jež však Izmael chybně vyhodnocuje a potlačuje svůj pocit narůstajícího nebezpečí. Achab, jak poznamenává Edinger, je velkolepou záhadnou postavou obsahující veškeré aspekty velkých světových mýtů a on sám se stává ryze původním mýtem. Nese své „znamení Boží“ symbolizující vědomý i nevědomý aspekt psyché:

Zpod šedých vlasů mu vybíhalo úzké, sinavě bledé znamení… Připomínalo tu svislou rýhu, která se někdy objeví na rovném, vysokém kmeni velkého stromu, když po něm prudce sjede blesk, a nesraziv jediné větve, vyryje v kůře brázdu od vrcholku ke kořenům a zmizí v zemi, nechávaje strom dále žít, ale poznamenaný ohněm. Zda se s tímto znamením narodil, či byla-li to jizva po nějaké hrozné ráně, to nikdo jistě nevěděl.[8]

Jeho nejbližším příbuzným je Modrovous, jehož eponymní jméno odkazuje na modřinu skrývanou pod vousem. Není to však jediná rána: první setkání s Bílou velrybou jej připravilo o nohu, zato mu přivodilo monomaniakální pomstychtivost – vidíme v tom obraz jedince těžce zasaženého psychickým traumatem, který nelze jen tak skrýt. Podobně o tom zpívá John Lennon ve skladbě Crippled Inside:

You can hide your face behind a smile
One thing you can’t hide
Is when you’re crippled inside.[9]

Kapitán Achab svým pronásledováním Bílé velryby, představujícím „sestup do podsvětí“, opisuje stejné magické siločáry jako let můry přitahované svitem petrolejové lampy – jde za svým stínem.

Nekyia nevyhnutelně vede k pohasnutí světla jáství a smrti, jak to vystihl T. S. Eliot v básni Dutí lidé:

Toto je mrtvá země
toto je kaktusová země
kamenné modly
tu stojí tady dostávají
pokornou prosbu z ruky mrtvého
v mihotání pohasínající hvězdy.[10]

Do jejího úvodu vsadil Eliot dva citáty, z nichž ten první: „Phan Kujc – on umšel,“[11] se vztahuje k ústřední postavě románu Josepha Conrada Srdce temnoty. Panu Kurtzovi totiž „divočina pošeptala věci, které sám o sobě nevěděl, věci, o kterých neměl ponětí, dokud se neporadil s tou velikou samotou, a ten hlas ho neodolatelně fascinoval. Rozlehl se v něm hlasitou ozvěnou, poněvadž on byl vevnitř dutý…“ „Stín původního Kurtze se často zjevoval u lůžka té duté imitace, jíž bylo souzeno, aby byla co nevidět pohřbena v půdě té odvěké země.“ „Obklopovala ho neproniknutelná temnota. Hleděl jsem na něho tak, jako člověk zírá na někoho, kdo leží na dně propasti, kde nikdy nezazáří slunce.“[12]

Jiný příklad destruktivního aspektu sol niger lze spatřovat v životě básníka Harry Crosbyho, uhlazeného a bohatého aristokrata, který se se svojí ženou Caresse proslavil skandály v bostonské společnosti. Spolu také v Paříži založili legendární nakladatelství Black Sun Press, jež vydalo tiskem vytříbené náklady děl Lawrence, Cranea, Pounda, Prousta a dalších. Jednu z Harryho romancí vylíčil Edward Germain v úvodu k vydání jeho deníků pod názvem Shadows of the Sun:

Je skoro nemožné nečíst tyto deníky jako básníkovu osmiletou romanci se smrtí, dovršenou v úterním pozdním odpoledni 10. prosince 1929 v pronajatém apartmá newyorského hotelu des Aristes. Harry Crosby a jedna z jeho milenek se zuli a lehli si oblečení na postel. Poté Harry stiskl spoušť belgické automatické pistole ráže .25 u levého spánku Josephiny Rotch Bigelowé a ustřelil jí kus hlavy. Další dvě hodiny Harry ležel vedle ní maje své rámě pod její hlavou. Následně si přiložil pistoli ke spánku a stiskl spoušť.

Jednou z nejpozoruhodnějších spojitostí s naším tématem je Harryho posedlost sluncem, jak je zřejmé z jeho básnické sbírky s titulem Chariot of the Sun (Sluneční vůz). Alespoň pro představu pár názvů jeho básní: Quatrains of the Sun (Sluneční čtyřverší), Sun Rhapsody (Sluneční rapsodie), Angels of the Sun (Andělé slunce), Sundrench and Sons (Sluncem vybělení a synové), Sun-Ghost (Sluneční strašidlo), a Suns in Distress (Slunce v nesnázích). Mnohé z těchto veršů jeví posedlost smrtí, a Crosbyho životopisec Geoffrey Wolff napsal, že: „Harryho vpravdě slunce srazilo k zemi, inspirovalo ho a zároveň i oslepilo.” Jeden z nejdojímavějších příkladů Harryho posedlostí sluncem skýtá jeho báseň Photoheliograph, v níž se slunce nachází uprostřed tmy:

Wolff si je vědom toho, že „černé slunce není Harryho nápad,” a srovnává jej se sol niger alchymistů, „prima materia, nevědomím v surové podobě.“ Harry prostě nebyl schopen dojít svého vzkříšení poté, co jeho vlastní slunce zmizelo při západu slunce za obzorem, jako je tomu v egyptské mytologii během poutě Ra ve sluneční bárce. Kde jest slunce, tam nacházíme i princip smrti, onen chaos, který kraloval předtím, než jej světlo odčarovalo, a ten chaos, jehož miniaturou byl Harryho život a dílo.[13]

Jinou obdobou tragického osudu Harry Crosbyho je i předčasný odchod britské jazzové zpěvačky Amy Winehouse, která svůj bouřlivý osobní život vtělila do alba i stejnojmenné titulní písně Back to Black:

We only said goodbye with words
I died a hundred times
You go back to her
And I go back to

Black
Black
Black
Black
Black
Black
Black.[14]

Julia Kristeva, francouzská lingvistka a psychoanalytička Lacanovy školy, napsala v knize The Black Sun: Depression and Melancholy úvahu o básni Gerarda de Nervala El Desdichado (Vyděděnci, 1859). Domnívá se, že ji sepsal v záchvatu šílenství při pokusu překonat pocit deprivace a temnot. Mrazivá sloka obsahuje obraz sol niger:

Vstoupila do mne temnota – jsem vdovec – zoufalý,
kníže akvitánský, jehož věž se zřítila:
má jediná hvězdička zesnula – a loutna má
za jistých hvězdných konstelací vyrobená
otevírá bránu černému slunci melancholie.

Otevření „brány“ melancholii se týká těch, kdož se (jako Prométheus) připoutali k černému slunci (skále) pohřbenému v kryptě nevýslovné sklíčenosti (játra každý den vyrvaná), neboť smutek je nejarchaičtějším výrazem nepojmenovatelného narcistního zranění, které se pro osobu v depresi stává výlučným předmětem její příchylnosti.

„Kníže akvitánský“ je Eduard z Woodstocku, známý též jako „Černý princ“, jehož erb byl černý se třemi stříbrnými pštrosími péry a na něm motto: „Ich dien.“ Černá (sable, sab., sabat, Sat., Saturn) značí nepřítomnost světla a je blasonována jako „sable“, diamant (uhlík nebo nejtvrdší matérie), „beztvará a prázdná“, je to však i kolébka možností, přičemž konec je považován za synonymní s počátkem. To je sab., nebo Saturn, který je jak mužské, tak i ženské povahy: pohlaví je indiferentní u „této božské abstrakce, jejíž tvářnost je maskována temnotou.“

Čerň je barvou Saturna, jakož i egyptské Isis. Pod podivným nápisem „vtělení božstva do temnot“ by bylo vhodné uvážit následující pozoruhodné skutečnosti: Madona i Jezulátko jsou černě zpodobněny v katedrále v Moulins, v proslulé kapli Panny Marie v Lorettu, v chrámu Zvěstování v Římě, v kostelích sv. Lazara a sv. Štěpána v Ženevě, sv. Františka v Pise, v kostele v tyrolském Brixenu atd., kde jsou černé postavy zobrazeny v životní velikosti.

Autor, jenž psal pod jménem Dionýsios Areopagita, učí, že nejvyšší duchovní pravda se zjeví jen těm, kteří překonali všechny vzestupy do všech svatých výšin, a všechna nebeská světla a tóny i božské rozpravy zanechali za sebou a vešli do oné temnoty, kde On – jak praví Písmo – jest skutečný, je Vším a nade všemi věcmi.^[15]

Na pásu a na nohách Diany z Efesu jsou vyryta následující slova, která uchoval Hesychios:^[16]

Aski-Kataski                          „Temnota – Světlo“

Haix(Lix)-Tetrax                   „On sám“

interpretováno jako

Damnameneus                      „Slunce“

Aision                                                „Pravda“

Plútarchos praví, že „tato efeská slova recitovávali mágové u těch, kdož byli posedlí ďáblem.“

Lilie („Fleur-de-Lis“) je posvátný symbol chaldejského původu převzatý Egypťany, kteří jej přetvořili v božského „skarabea,“ emblém „lunárního boha.“ Má své pokračování v onom mysticky nádherném znamení Francie, jímž jest ženská „lilie“ nebo „Lis“. Znamená „plození“ či chloubu, jíž se holedbal turecký sultán: DONEC TOTUM IMPLEAT ORBEM.^[17]

Pera prince z Walesu znamenají podle našeho názoru totéž co tato vznešená „lilie“, a jejich původ jde prý až k přijetí královské přilby Eduardem Černým princem v bitvě u Kresčaku, když bylo nalezeno mrtvé tělo slepého českého krále. Je důvodné domnívat se, že statečný Eduard I., panovník mimořádně nadaný, byl zasvěcen do temných orientálních věd.

Hargrave Jennings[18] také osvětluje, co k tomu „poznamenává jeden starý historik: ‚Když shromáždění Velšané vyslovili překvapivý a radostný souhlas s královou otázkou, zda chtějí přijmout krále, který se skutečně narodil mezi nimi, a proto je to pravý Velšan, ukázal jim svého novorozeného syna a zvolal lámanou velštinou: »Eich dyn!«, totiž »To je váš muž!«‘ – což bylo zkomoleno do podoby dnešního hesla na erbovní přilbě prince waleského „Ich dien!“, tedy „Sloužím“. Význam onoho „Sloužím“ je z tohoto pohledu následující, totiž že to „Já“ nebo „Lis“ – nebo „ten akt“ – postačuje pro všechny divy světa.“

Conrad píše, že k dobývání potřebuje člověk jen hrubou sílu a v Srdci temnoty se „ti lidé do toho hnali slepě, což je velice příznačné pro ty, kdo se pustí do křížku s temnotou.“ Miguel de Unamuno cituje z Fausta Christophera Marlowea, jehož Mefistofeles dodává: „Kde my jsme, tam je peklo, a kde je peklo, tam musíme vždy býti i my.“[19]

„Naše nevědomé přání po odlehlých místech, tichu a nečinnosti, které se tu a tam v srdci našich velkých měst vyjádří lyrickým výbuchem nějakého básníka nebo šílence, nás může proti naší vědomé vůli uvrhnout do další katastrofy, z níž se už třeba nikdy nevzpamatujeme. Možná se vyhubíme a pak už nebudeme potřebovat žádná útočiště a nebude nikdo, kdo by seděl na slunci a snil.“[20]

Nebo – snad – „sem přichází on, člověk zvláštního ražení,“ zázrak – pan Kurtz…?

Jo! – Sedět na slunci a snít, koupat se v proteplujících slunečních paprscích vesny po strašlivém fimbulvetru, syčící zimy s bílou tmou trvající po tisíce let.

Sol invictus.

Nous sommes du soleil. Jsme slunce.[21]

* * *

okultura © iMMxviii
Psáno pro: TVAR & okultura.

---

[1] Eusebius Pamphili: Constantini oratio ad sanctorum coelum (Chvála Konstantinova), IV.

[2] Aurelius Augustinus Hipponensis: In Ioannis evangelium, XXXIV, 2.

[3] Jaffé Aniela: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015, str. 230n.

[4] Jaroš Griemiller z Třebska: Rosarium philosophorum, to jest růženná zahrada filozofská. Trigon, Praha 2016, str. 105.

[5] Ibid., str. 118.

[6] C. G. Jung: Snové symboly individuačního procesu. Psychologie a alchymie. Výbor z díla, svazek V. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999, str. 277.

[7] Srv. Kristův sestup do pekel in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2001, str. 344n; dále Ježíšův sestup do podsvětí in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy III. Vyšehrad, Praha 2007, str. 100n.

[8] Herman Melville: Bílá velryba. SNKLHU, Praha 1956, str. 139.

[9] John Winston Lennon: Crippled Inside © Sony/ATV Music Publishing LLC. https://youtu.be/xIqaIfaJ3-E.

[10] Přeložil Zdeněk Hron.

[11] Joseph Conrad: Srdce temnoty. Mladá fronta, Praha 1996, str. 122.

[12] Ibid., str. 102n a 120n.

[13] Stanton Marlan: The Black Sun. The Alchemy and Art of Darkness. Texas A&M University Press, 2008, str. 41n.

[14] Amy Winehouse / Mark Ronson: Back to Black © Sony/ATV Music Publishing LLC, BMG Rights Management US, LLC. https://youtu.be/TJAfLE39ZZ8.

[15] Dionýsios Areopagita: O mystické teologii. Dybbuk, Praha 2003. Kap. I, čl. 3, str. 18: „Mnohoslovná dobrá Příčina všeho se nezahaleně a pravdivě ukazuje jedině těm, kdo překonali vše čisté a nečisté. Kdo překonali vše, i všechny nejsvětější vrcholky vzestupu. Kdo za sebou zanechali všechna božská světla, zvuky a nebeská slova. Ti vstupují do mraku. A v něm, jak praví Písmo, vskutku přebývá Ten, Jenž je mimo vše.“

[16] ΑΣΚΙ ΚΑΤΑΣΚΙ ΛΙΞ ΤΕΤΡΑΞ ΔΑΜΝΑΜΕΝΕΥΣ ΑΙΣΙΟΝ. Androkydes naznačil možný výklad těchto slov ve smyslu filosofických symbolů (srv. Kléméns Alexandrijský: Stromata. Kniha V. Oikoymenh, Praha 2009; 5, 8, 45, 2) takto: „aski (ἄσκιον „nevrhající stín“) jako „temnota“, kataski (κατάσκιον „stínový“) jako „jas“ (záře nutná k tomu, aby mohl být vržen stín), lix (Hesychios: „λίξ: πλάγιος, καὶ λίθος πλατύς“) jako prastaré označení „Země“, a tetrax (τετραξός „čtyřnásobný“) jako rok (čtyři roční období), Damnameneus jako „Slunce“ a aisia (αἴσιος „spravedlivý, přiléhavý, příznivý“) jako „Logos“.

[17] „Dokud nenaplním celý svět.“

[18] Hargrave Jennings: The Rosicrucians. Their Rites And Mysteries. Chatto And Windus, Londýn 1879.

[19] Miguel de Unamuno: Tragický pocit života v lidech a národech. Symposion, Praha, 1927, str. 215.

[20] William McGuire, R. F. C. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem. Portál, Praha 2015, str. 23.

[21] Yes: Ritual (Nous Sommes du Soleil) z alba Tales from Topographic Oceans. Atlantic 1973. https://youtu.be/YKQQ6X5bPA8.