O nepřetržitém bytí s Bohem

Gershom Scholem: Mesiášská idea v judaismu a další eseje o židovské spiritualitě

368 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7530-064-5

Malvern věnuje Gershomu Scholemovi stálou pozornost a pomalu zaplňuje mezeru zející v jeho spisech vydaných v češtině (srv. O podtětí sazenic aneb O druhém rouchu, O přitahování hvězdného pneumatu…, Pokolení jde a pokolení přichází a země navěky stojí).

Při ohlédnutí za současníky Gershoma Scholema zabývajících se tématem nelze přehlédnout Jiřího Langera, který na postavách „pseudomesiášů“ dokázal, že židé měli svoje vůdce, jimž bezvýhradně propadali. V kapitole Omyl sabatiánů. Jak zradili tajemství boží a jak skončili se píše:

Ve středověké společnosti se často opakoval tento jev: po časech nejpřísnější askese následovaly dny divokého překračování všech morálních zákonů. Byl to jakýsi druh protestů vytlačených pudů, které se tímto způsobem vzpíraly víře i pověře. Židé se v tomto směru pochopitelně nijak nelišili od ostatních národů. A i když u nich byly epochy protestů velmi vzácné, probíhaly intenzivněji a komplikovaněji. Docházelo přitom k takovým otřesům židovského národního života, že je skoro s podivem, jestliže se potom včas objevili muži, kteří dokázali zkázu zastavit a takřka se už potápějící „loďku“ židovstva zachránit. Nejtěžší – a nebojím se říct i nejgeniálnější – z těchto nebezpečných epoch byla asi před třemi stoletími pseudomesiášská doba „sabatiánů“. Ne zcela záměrně ji vyvolal Šabtaj Cvi, španělský Žid ze Smyrny. Už v nejranějším mládí ho vynikající učitelé z rodného města seznámili s tajemstvími kabaly. A již tenkrát se prý svému okolí „projevil“ jako „mašiach“ (mesiáš; pomazaný). Velkou učeností v „tajné vědě“, a ještě více svou mimořádnou krásou – „není na zemi člověka, který by byl tak krásný jako on“, říká o něm jeden současník a svým vybraným, ba přímo královským chováním získával snadno a rychle srdce těžce utlačovaných Židů. Zvlášť polští Židé tenkrát hrozivě trpěli krvavým násilím kozáckého atamana Chmelnického. Podporovala ho i okolnost, že se některá z jeho proroctví podivuhodně vyplnila. A tak se všemi zeměmi, kde Židé pobývali, šířila neuvěřitelnou rychlostí zvěst o jeho „seslání“ a přiváděla Židy do vskutku ojedinělého nadšení. Všichni tehdy věřili, že nastal konec utrpení. Mnoho Židů tenkrát opouštělo kraje, kde jejich otcové po staletí žili a táhlo ke svému domnělému „mesiáši“, aby s ním odešlo do země zaslíbené. V německých oblastech tak byla opuštěna celá židovská města a zůstala bez obyvatel. A běda, přeběda tomu, kdo by se byl odvážil zapochybovat o mesiášském poslání Šabtaje Cvi! Vzplálo i jinak chladné srdce důvtipných talmudistů, ba i sám rozumářský Spinoza nezůstal nedotčen v očekávání nových národních nadějí. V Palestině, Africe a Polsku se objevili noví proroci, ohlašující blízkost „spásy“. Tisíciletou říši spásy ohlašovaly pro 17. století dvě autority. V křesťanském světě to bylo Zjevení sv. Jana, z nějž bylo vyčteno, že rok 1666 bude mystickým Mesiášovým rokem. V židovském světě se spása ohlašovala v jednom z dodatků knihy Zohar na rok 5408 (tj. 1648). Právě toho roku vyslovil Šabtaj Cvi manifestačně na veřejnosti Boží jméno (JHVH). A byl proto uvržen ve Smyrně do klatby. Své dlouho připravované mesiášské vystoupení měl Cvi ovšem uchystané zase na rok 1665. Když se tedy ve Smyrně (která zapomněla, že jej před lety proklela) prohlásil za „Mesiáše“, neznalo šílení obyvatel mezí. Tak příkladně bylo sezdáno jen v tomto městě sedm set párů dětí ve věku dvanácti let a méně jen proto, aby se podle učení kabaly dostalo na svět co nejvíce ještě nezrozených duší, a tím aby se přiblížily dny milosti. Podobně o sto let dříve, tedy ve století šestnáctém, byla tisíciletá říše ohlášena kabalistou Solomonem Molchem na rok 5300 (tj. 1540). Tato vize byla v roce 1527 ještě posílena tím, že císař Karel V. dobyl a vyplenil Řím (katolický Babylon). A ještě sto let dříve, roku 1500 ohlašoval v Německu a Itálii spásu a příchod Mesiáše rabi Lämlein z Rakous. Všechny výpočty o příchodu tisícileté říše Židé odvozovali z kabaly. Traktát Sanhedrin říká: „Zlámány zaživa mají být kosti těm, kdo chtějí vypočíst příchod Mesiáše.“

Důsledky osudného vystoupení Šabtaje Cviho byly hrozné. Sabatiáni, kteří většinou i oficiálně přijali islám, ve skutečnosti překročili všechny hranice mravnosti (zvláště po smrti Šabtaje Cvi, který se ani po konverzi nechtěl vzdát svých politických snů a skončil jako sultánův vyhnanec v Albánii roku 1676) a úplně se odštěpili od přísných mravních stanov židovství. Ze všech příkazů se přidrželi toliko obřízky a z Písma ctili jen Píseň písní. V jeskyních poblíž města Soluně pořádali za „náboženskými“ účely nejdivočejší orgie. Když přišel sabat, postavili do svého středu nahou pannu a rovněž nazí kolem ní tančili. Namísto modliteb se konaly orgie. A podobné mravy se brzy rozšířily skoro ve všech židovských obcích ve světě. Všude vznikaly sabatiánské sekty a hlásil se k nim nejeden velký učenec či vážený muž. Vedle některých zvláštních zvyklostí se vyznačovali především tím, že jim žena platila za božstvo a zakázané formy pohlavního života za službu Boží. V obecnosti se přibližovali podivuhodně staré gnosi, protože zbožňovali svého „mesiáše“ jako ztělesněného boha a jeho manželku, resp. jeho dceru jako ztělesnění „nádhery Boží“ (šechina) či „víry“ (emuna). Je přirozené, že je rabíni vášnivě pronásledovali. Proti jejich nebezpečnému hnutí byl dobrý každý prostředek. Klatba a udání úřadům byly na denním pořádku. Přesto však se jim nepodařilo po dobu dvou století sektu vymýtit.[1]

Reinterpretace prorockých slibů z Bible, jak čteme v kapitole K porozumění mesiášské ideji v judaismu, která odkazuje na království v lidském nitru, se židovským náboženským myslitelům vždy zdála tím nejvzdálenějším, co vůbec ve vztahu k těmto proroctvím může být, a považovali ji za nelegitimní očekávání něčeho, co můžeme v nejlepším případě považovat za vnitřní stránku události, jež se ve své podstatné části odehrává ve vnějším světě, ale co nikdy nemůže být odděleno od události samotné. To, co křesťanům připadalo jako hlubší pochopení vnější oblasti, připadalo židům jako její likvidace a jako únik, který byl spojen se snahou vzdálit se od potvrzení mesiášského nároku v těch nejempiričtějších kategoriích jeho přenesením do neexistující čiré niternosti.

Mesiášská zvěst proroků se týká lidstva jako celku a přestavuje obrazy přírodních a historických událostí, jejichž prostřednictvím Bůh promlouvá a ve kterých se konec časů hlásá nebo uskutečňuje. Tyto vize se nikdy netýkají člověka jako jednotlivce, ani si nečiní nárok na nějaké zvláštní „tajné“ vědomosti získané v království lidského nitra, které nejsou přístupné každému. Naopak, slova apokalyptiků představují posun v pohledu na obsah proroctví. Tito anonymní autoři děl, jako jsou biblická kniha Daniel, dvě knihy Henochovy, Čtvrtá kniha Ezdrášova, Báruchova apokalypsa nebo Závěť dvanácti patriarchů zasazují slova starověkých proroků do rámců, kde je pak po své utvářejí a vybavují obsahem.

Zde už Bůh prorokům neukazuje jednotlivé příklady historických událostí nebo pouhou vizi konce dějin – spíše pohlíží na celé dějiny od počátku do konce se zvláštním důrazem na příchod nového věku (aeonu), který se projevuje a převládá v mesiášských událostech.

Farizej Josephus viděl již Adama, prvního člověka, jako proroka, jehož vize nezahrnovala jen potopu za dnů Noeho, ale také záplavu ohně na konci času a tím obsáhla celé dějiny. Bůh ukazuje Adamovi, Abrahámovi a Mojžíšovi celou minulost a budoucnost a současný i poslední aeon.

Ozeáš, Ámos nebo Izajáš znají pouze jediný svět, v němž dokonce i velké události konce dní dojdou naplnění. Naopak apokalyptika vytvořila učení o dvou aeonech, jež následují jeden po druhém a stojí vůči sobě v opozici: tento svět a svět, který přijde, panství temnoty a panství světla. V mesiášské vizi jsou zvláštním způsobem přítomny katastrofické prvky a vize zkázy. Na straně jedné se vztahují k přechodu nebo destrukci, při níž se rodí mesiášská spása – odtud vychází židovská koncepce „porodních bolestí mesiáše“, která přetrvává do současnosti. Na druhé straně se vztahují k hrůzám Posledního soudu, který završuje mesiášské období, místo aby stál na jeho začátku. A tak se pro apokalyptické vidění může mesiášská idea často zdvojit. Nový věk a dny mesiáše už nejsou jedno.

Pokusy zcela odstranit apokalyptiku ze sféry rabínského judaismu se objevovaly od středověku a později se dokonce potýkal s nejvlivnějším z nich, s pokusem Maimonidovým. Odmítnutí apokalyptiky vedlo k potlačení zvlášť vitálních prvků v rámci judaismu, prvků plných historické dynamiky.

O „mesiášově světle“, které má zázračně zazářit ve světě, se ne vždy předpokládá, že vysvitne zcela nenadále; je možné, že bude vidět postupně, po etapách, ale tyto stupně a etapy nebudou mít nic společného s předchozími dějinami. A ptáme se, zda-li to nevidíme právě dnes, v tuto chvíli, po celém světě?

A s větším důrazem na vždy možný konec a blízkost Boha v každém dni slyšíme: „Kdyby Izrael konal pokání byť jen jediný den, byl by okamžitě spasen a syn Davidův by ihned přišel, neboť je řečeno: „Když dnes uslyšíte Jeho hlas.“[2]

Naděje na spásu začíná v okamžiku největší (osobní) katastrofy. „Izrael hovoří k Bohu: Kdy nás spasíš? On odpovídá: Až klesnete do nejhlubších hlubin, tehdy vás spasím.“ Spása se nemůže uskutečnit bez hrůzy a zkázy. „Může člověk ovládnout vlastní budoucnost?“ A odpověď apokalyptikova by zněla: Ne. Jenže součástí projekce, která klade to nejlepší z člověka do jeho budoucnosti a kterou právě židovský mesianismus ve svých utopických prvcích tolik zdůrazňoval, je svádění k činům a výzva k naplnění. Není tedy divu, že historická paměť přes odmítnutí a výhrady teologů uchovala spolu s mýtickými legendami naživu památku na mesiášská dobrodružství Bar Kochby nebo Šabtaje Cviho, kteří vytvořili v dějinách judaismu své vlastní epochy.

Kapitola Mesiášská idea v kabale připomíná, že klasická židovská tradice ráda zdůrazňuje katastrofický motiv spásy. Ve středověku vznikla celá lidová literatura, která prorokovala závěrečnou apokalyptickou válku, jež ukončí dějiny, a živě zobrazovala spásu jako vrcholnou událost v příběhu národa a společenství. Ranní kabalisté – od dvanáctého století do vypovězení ze Španělska v roce 1492 – mohli k lidovému mýtu o spáse přidat jen málo, protože se neobraceli ke konci časů, ale k počátečním dnům Stvoření. Doufali ve zvláštní a mystickou spásu pro každého jednotlivce, které se dalo dosáhnout vymaněním se z ruchu, zmatku, chaosu a bouří současných dějin k jejich počátku. Mistrovským dílem španělské kabaly je Zohar, napsaný koncem třináctého století, který spásu nevidí jako výsledek vnitřního procesu probíhajícího v historickém světě, ale jako nadpřirozený zázrak, v němž je obsaženo postupné osvícení světa mesiášovým světlem. Pohany, označované jako Ezau nebo Edóm, však stihne opačný osud. Dostali své světlo v tomto světě v jediném okamžiku, ale to je bude postupně opouštět, až Izrael zesílí natolik, že je zničí. A až duch nečistoty opustí tento svět a božské světlo bude zářit nad Izraelem bez jakýchkoliv překážek, všechny věci se vrátí do svého řádu – do stavu dokonalosti, který vládl v zahradě v Edenu, než Adam zhřešil. Světy se spojí a nic nebude oddělovat Tvůrce od stvoření. Všechno se silou ducha povznese vzhůru a stoření bude očištěno, až uzří Boží přítomnost – Šchinu – „tváří v tvář“.

Na konferenci Eranos – kruh, který založila Olga Froebe-Kapteyn v roce 1933 na popud významného německého historika náboženství Rudolfa Otto, a jeho účastníky byli v průběhu let mj. Carl Gustav Jung, Heinrich Zimmer, Karl Kerényi, Mircea Eliade, Erich Neumann, Alfons Rosenberg, Gilles Quispel, Gershom Scholem, Henry Corbin, Adolf Portmann, Herbert Read, Max Knoll a Joseph Campbell – zazněla Scholemova přednáška včleněná do kapitoly Krize tradice v židovském mesianismu. V roce 1668 vyjádřil Cardozo radikální formulaci: „Tóra nebude v mesiášském světě existovat. V té době bude svět očištěn od každé špatnosti a bude opět obnoven do svého původního stavu, neboli nastane tikun.“ Až projdeme tímto procesem sjednocení všech věcí na jejich původním místě – a to je mystický proces uvnitř kosmu – potom se spása zjeví ve své plnosti a završí tento proces také ve vnějším světě. Až bude vnitřní svět podroben řádu, musí seto projevit i ve světě vnějším: musí to tak být, protože vše vnější není nic víc než symbol vnitřního.

Podle Cardoza se tento pozvolný postup v procesu spásy projevuje v různých dobách podle potřeb různých generací. „Všechny svaté jiskry mají být očištěny, zbaveny přísad [nesvatých sil] a pozvednuty do místa svého původu.“

Kapitola Vykoupení skrze hřích revokuje citaci z knihy Jiřího Langera, neboť se podrobně zabývá sabatiánským hnutím. Zahrnuje mj. zmínku o „svátku beránka“ s popisem orgiastického rituálu „zhasnutí světel“, jehož obsah i jméno byly vypůjčeny z pohanského kultu „Velké matky“, který vzkvétal ve starověku a po svém konci byl v Malé Asii udržován malou sektou „Zhasínačů světel“ pod pláštěm islámu. Členové Dönme (o níž se podrobně pojednává v kapitole Kryptožidovská sekta Dönme (sabatiáni) v Turecku, str. 157) tyto starobylé bakchanálie založené na prastarých mýtech převzali a upravili je tak, aby odpovídaly jejich mystické víře v posvátnou hodnotu výměny manželek. Frankisté lpěli na názoru, že každá ze tří hypostází božství měla vlastní vtělení v odlišném mesiáši: Šabtaj Cvi, o němž měl Frank ve zvyku hovořit pouze jako o „tom Prvním“, byl vtělením „Starobylého Svatého“, Frank sám byl personifikací „Svatého Krále“ a třetí hypostáze, Šchina, známá z kabalistických spisů pod různými názvy jako „Království“ (malchut), „Paní“ (matronita), „Panna“ či „Laň“, se měla objevit v ženské podobě. Ženského mesiáše, který se měl teprve zjevit a završit dílo vykoupení, má souvislost s jistými východoevropskými mystickými křesťanskými sektami, které věřily v trojici spasitelů, jež by odpovídala trojjediné podstatě Boha, a v ženské vtělení Sofie, božské Moudrosti nebo Svatého Ducha.

Podle Franka „kosmos“ (tevel) nebo „pozemský svět“ (tevel ha-gašmi), jak ho nazývali sektáři v Soluni, není výtvorem Boha nebo Živého Boha, protože kdyby byl jeho výtvorem, pak by byl věčný a člověk by byl nesmrtelný, zatímco, jak vidíme na přítomnosti smrti ve světě, tomu tak v žádném případě není. „Umlčte svá ústa!“ z propasti se vynoří „posvátné vědění“, když bude břemeno ticha zachováno. Úkolem tedy je „dosáhnout vědění“. „Místo, na které jdeme, nesnese žádné zákony, protože to vše přichází ze strany Smrti, zatímco my jsme připoutáni k Životu.“ Jméno tohoto místa je „Edóm“ nebo „Ezau“ a cesta k němu, po níž je nutné jít ve světle „poznání“ (gnóze) a pod „břemenem ticha“ hlubinami propasti, se nazývá „cestou k Ezauovi“. „Ezau, syn Jákobův, byl jen oponou, jež visí před vchodem do králových vnitřních komnat.“ Zde leží mystický princip studní vykopaných patriarchy i mystický obsah příběhu (Gn 29) o tom, jak Jákob přišel ke studni, která již byla vykopána, odvalil kámen (srv. Lk 24,2) z jejího otvoru a potkal Ráchel a jejího otce Lábana. Další, kdo našel cestu do „Ezau“, byl čaroděj Bileám. „Ezau“ patří do království Dobrého Boha, kde je moc smrti zrušena, a je to také místo, kde prodlévá „Panna“, ta, jež je v biblických příbězích o Jákobovi nazývána Ráchel a jinak je známá jako „krásná panna, která nemá oči“. Ona je tím skutečným mesiášem (jímž v protikladu k tradičnímu názoru nemůže být muž) a před ní „se skloní všechny královy zbraně“, protože ona je také tou dlouho hledanou „Božskou Moudrostí“ nebo Sofií, která je určena k tomu, aby převzala místo „Smrti“ jako jedna ze tří „Vládců světa“. Prozatím je však před očima živých bytostí ukryta v hradu. Ona je též „svatým hadem“, jenž střeží zahradu, a ten, kdo se ptal, co dělá had v ráji, pouze vyzradil svou nevědomost.

Přednáška, věnovaná památce Josepha Weisse, nese název Neutralizace mesiášského prvku v raném chasidismu, na niž pak navazuje rozjímání o Devekut neboli společenství s Bohem. Nachmanides mluví o „těch, kteří opustí záležitosti tohoto světa a nevěnují tomuto světu vůbec žádnou pozornost, jako by ani nebyli tělesnými bytostmi, ale všechny jejich záměry a cíle se vážou pouze k jejich Stvořiteli, jako tomu bylo v případech Elijáše a Henocha, jejichž těla i duše žijí věčně poté, co dosáhli společenství své duše s Velkým Jménem“. Uskutečnit devekut proto znamená nepřetržité bytí s Bohem, které nezávisí na smrti a životě po smrti.

Mesiášská idea v judaismu Gershoma Scholema zprostředkovává významný přehled idejí, které jsou podstatné pro každou duši hledající Mesiáše. Dojít ke stavu jichud, jehož lze dosáhnout prostřednictvím devekut, a přetvořit ego neboli ani v Nicotu neboli ejn.

Abychom chodili po všech Jeho cestách a s Ním nepřetržitě pobývali, k tomu nám dopomáhej Dobrý Bůh.

*

© San, xiMMxvii
© okultura.cz

[1] Jiří Langer: Erotika kabbaly. Horus, Brno 1994.
[2] Ž 95,7.