Symbolika ryby, kterou lze nalézt v mnoha tradičních formách, včetně křesťanství, je nesmírně složitá a má mnoho aspektů, které je třeba jasně odlišit jeden od druhého. Pokud jde o původ tohoto symbolu, zdá se, že pochází ze severu a může být dokonce hyperborejský;[1] pozornost vzbudil její výskyt v severním Německu a ve Skandinávii[2] a v těchto oblastech je pravděpodobně blíže svému výchozímu bodu než ve střední Asii, kam byl nepochybně nesen velkým proudem, který – pramenící ze samotné prvotní tradice – měl později dát vzniknout učení Indie a Persie. Kromě toho se obecně v symbolice severských národů objevují především někteří vodní živočichové, jako například chobotnice, která je zvláště rozšířená u Skandinávců a Keltů a vyskytuje se také v raném Řecku jako jeden z hlavních motivů mykénské ornamentality.[3]
Další skutečností, která tyto úvahy potvrzuje, je, že v Indii je projev v podobě ryby (Matsja-avatar)[4] považován za první ze všech manifestací[5] Višnua, za ten, který označuje samotný počátek současného cyklu, a že je tedy přímo spojen s výchozím bodem prvotní tradice. V této souvislosti nesmíme zapomínat, že Višnu představuje Božský princip zejména v jeho aspektu zachování světa; tato funkce má velmi blízko k funkci „Spasitele“, která je přesněji řečeno zvláštním případem širší funkce Uchovatele; a skutečně jako „Spasitel“ se Višnu objevuje v některých svých projevech, které odpovídají krizovým okamžikům v dějinách světa.[6] Nyní je myšlenka „Spasitele“ výslovně spojena i s křesťanskou symbolikou ryby, neboť když ryba představuje Krista, její řecké jméno Ichthus je považováno za složené z počátečních písmen slov Iesous Christos Theou Uios Sôter (Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel). Ani toto poslední slovo nemůžeme brát jen jako samozřejmost vzhledem k jeho kontextu v souvislosti s Kristem, neboť má i další znaky, které přímo odkazují na jiné jeho atributy a které formálně nevyjadřují funkci „Spasitele“.
V podobě ryby se Višnu na konci předchozí mahájugy zjevuje Satjavratovi,[7] který se má pod jménem Vaivasvata[8] stát Manuem neboli zákonodárcem současného cyklu. Říká mu, že svět bude zničen vodami, a nařizuje mu, aby postavil archu, která má obsahovat semena budoucího světa; pak, stále ve stejné podobě, sám vede archu nad vodami během kataklyzmatu; a toto zobrazení archy vedené božskou rybou je o to pozoruhodnější, že má svůj ekvivalent i v křesťanské symbolice. Existuje „pontifikální roucho poseté figurkami, v němž byly zahaleny ostatky lombardského biskupa z VIII. nebo IX. století a na němž je vidět loďka nesená rybou, obraz Krista podpírajícího církev“.[9] Nyní je archa, stejně jako loďka,[10] často považována za obraz církve; myšlenka, kterou nacházíme vyjádřenou jak v hinduistické, tak v křesťanské symbolice, je tedy jedna a tatáž.
Existuje ještě jeden aspekt Matsja-avatara, který stojí za zvláštní zmínku: po kataklyzmatu, tedy na samém počátku současné mahájugy, přináší lidstvu védu, tedy podle etymologického významu tohoto slova, které je odvozeno od vid („vědět“), Posvátné poznání v jeho celistvosti; máme zde jednoznačnou narážku na prvotní zjevení neboli na „ne-lidský“ původ tradice. Říká se, že véda existuje trvale, neboť sama o sobě předchází všem světům; během kosmických kataklyzmat, která oddělují jednotlivé cykly, však zůstává jakoby skryta či zahalena sama v sobě a pak se musí znovu projevit. Tvrzení o věčnosti védy je navíc přímo spojeno s kosmologickou teorií o prvotnosti zvuku mezi smyslovými kvalitami, přičemž zvuk je kvalitou, která náleží éteru, akaše, která je sama prvním z prvků;[11] a tato teorie je nakonec stejná jako to, co vyjadřují jiné tradice, když hovoří o stvoření Slovem: prvotní zvuk je božské Slovo, jehož prostřednictvím bylo podle první kapitoly knihy Genesis vše stvořeno.[12] Proto se říká, že rišiové neboli mudrci prvních věků „slyšeli“ védu: zjevení, které je stejně jako samotné stvoření dílem Slova, je pro toho, kdo je přijímá, přísně vzato „slyšením“; a výraz, který je označuje, je šruti, což doslova znamená „to, co je slyšeno“.[13]
Během kataklyzmatu, které odděluje tuto mahájugu od předchozí, byla véda ukryta ve stavu obalu v lasturách (šankha), což je jeden z hlavních atributů Višnua. O lasturách se má za to, že obsahují nepomíjivý prvotní zvuk (akšara), tj. jednoslabičné Óm, které je par excellence označením Slova v jeho projevech ve třech světech, a zároveň je díky jiné souvztažnosti svých tří prvků neboli matry podstatou trojí védy.[14] Navíc tyto tři prvky, jsou-li redukovány na své základní geometrické formy a graficky uspořádány zvláštním způsobem, tvoří samotný tvar konchy (ušního boltce); a díky dosti pozoruhodné shodě je to také tvar lidského ucha, orgánu sluchu, který, aby byl uzpůsoben k vnímání zvuku, musí mít ve skutečnosti dispozice v souladu s povahou zvuku. To vše zjevně souvisí s některými z nejhlubších záhad kosmologie.
Stejně jako indický Višnu, tak také chaldejský Oannes, kterého někteří výslovně považují za předobraz Krista,[15] učí lidi prapůvodní nauce – pozoruhodný příklad jednoty, která existuje mezi zdánlivě nejrůznějšími tradicemi, jednoty, která by zůstala nevysvětlitelná, kdybychom nepřipustili jejich vazbu na společný zdroj. Zdá se navíc, že symbolika Oannese či Dagona není jen symbolikou ryby obecně, ale především symbolikou delfína; u Řeků byl delfín spojen s Apollónovým kultem[16] a dal jméno Delfám; a zvláště významná je skutečnost, že tento kult byl formálně uznán jako pocházející od Hyperborejců. Vztah mezi Oannesem a delfínem (naopak neexistuje žádný jasný náznak takového vztahu, pokud jde o projev Višnua) je především implicitně obsažen v úzkém spojení mezi symbolem delfína a symbolem „mořské ženy“[17] (Afrodíté Anadyomené Řeků); právě ona se pod různými jmény, jako je Ištar, Atergatis a Derceto, objevuje jako Oannesova choť nebo jeho ekvivalenty, tj. jako představitelka komplementárního aspektu téhož principu – jeho šakti, jak by ji nazvala hinduistická tradice. Tato „Paní lotosu“ (Ištar, podobně jako Ester v hebrejštině, znamená „lotos“ a někdy také „lilie“, což jsou dva květy, které jsou v symbolice často zaměnitelné), podobně jako dálněvýchodní Kuan-jin, Kannon, je v jedné ze svých podob také „bohyní dna moří“.
K doplnění těchto poznámek ještě dodáme, že postava babylonského Ea, „pána hlubin“, představovaného jako bytost, která je napůl koza a napůl ryba,[18] je totožná s postavou znamení Kozoroha ve zvěrokruhu a může být jeho předobrazem; v této souvislosti je důležité připomenout, že znamení Kozoroha odpovídá zimnímu slunovratu. Makara, která v hinduistickém zvěrokruhu zaujímá místo Kozoroha, není nepodobná delfínovi; symbolická opozice mezi delfínem a chobotnicí tedy musí mít své kořeny v opozici mezi dvěma slunovratovými znameními Kozoroha a Raka (v Indii je Rak představován krabem), nebo mezi Bránou nebes a Bránou pekel, Janua Coeli a Janua Inferi;[19] a to také vysvětluje, proč se tato dvě stejná zvířata vyskytují v určitých případech společně, jako například pod trojnožkou v Delfách a pod nohama hřebců, kteří táhnou sluneční vůz, jako označení dvou krajních bodů, jichž Slunce dosáhlo ve svém ročním běhu. Je důležité nezaměňovat obě zmíněná znamení s jiným znamením zvěrokruhu, znamením Ryb, jehož symbolika je odlišná a měla by se vztahovat výhradně k symbolice ryb obecně, zejména ve spojení s představou „životního principu“ a „plodnosti“ (především v duchovním smyslu, jako je „potomstvo“ v tradičním jazyce Dálného východu); to jsou další aspekty, které se navíc mohou vztahovat i ke Slovu, ale které je třeba o nic méně jasně odlišit od těch aspektů, které se projevují, jak jsme viděli, pod jeho dvěma atributy „Zjevovatel“ a „Spasitel“.
∴
[1] Srv. René Guénon: Kanec a medvědice.
[2] L. Charbonneau-Lassay: Le Poisson. Regnabit, prosinec 1926.
[3] Na skandinávských vyobrazeních jsou ramena chobotnice zpravidla rovná, zatímco na mykénských ornamentech jsou stočená do spirály. Zde se také velmi často vyskytuje svastika nebo z ní zřetelně odvozené figury. Chobotnice jako symbol souvisí se zodiakálním znamením Raka, které odpovídá letnímu slunovratu a „dnu vod“; odtud pramení její „zlověstný smysl“, který někdy může mít, neboť letní slunovrat je branou pekla, Janua Inferni.
[4] Srv. San: Lingua Genesis III. O nebeské přadleně.
[5] Obvyklý západní termín „inkarnace“ zde není použit, protože toto slovo je zcela nepřesné; termín avateira znamená „sestoupení“ božského principu do projeveného světa.
[6] V této souvislosti je také třeba zmínit, že poslední projev, Kalki avatar, „Ten, který jede na bílém koni“ a který má přijít na konci tohoto cyklu, je v puránách popsán v termínech shodných se zmínkami v Apokalypse o druhém příchodu Krista.
[7] Název znamená doslova „zasvěcený Pravdě“; prvek „Pravda“ se nachází také v názvu satjajuga, který označuje první ze čtyř věků neboli jug mahájugy. Pozoruhodná je také podobnost mezi slovem satja a jménem Saturna, který byl právě v západním starověku považován za regenta Zlatého věku; v hinduistické tradici se Saturnova sféra nazývá satjaloka.
[8] Pochází z Vivasvána, jednoho z dvanácti Áditjů, kteří jsou považováni za mnoho podob Slunce, odpovídajících dvanácti znamením zvěrokruhu, a kteří se prý objeví současně na konci cyklu (srv. Král světa, kap. IV a IX).
[9] Srv. Charbonneau-Lassay, ibid.
[10] Ve starém Římě byla loďka jedním z emblémů Januse, stejně jako dva klíče, a loďka i klíče zůstaly spolu s titulem Pontifex Maximus mezi hlavními emblémy papežství.
[11] Naopak, když člověk umírá, první ze smyslů, který se „ztratí“ nebo znovu vstřebá, je obvykle čich odpovídající živlu země, pak chuť odpovídající živlu vody, pak zrak odpovídající živlu ohně, pak hmat odpovídající živlu vzduchu a nakonec sluch, který odpovídá, jak jsme viděli, živlu éteru. Viz René Guénon: La théorie hindoue des cinq éléments v Etudes Traditionnelles, 1935.
[12] Srovnej také začátek evangelia svatého Jana.
[13] O rozdílu mezi šruti a smriti a o vztahu mezi nimi viz Člověk a jeho stávání se podle védánty, kap. l.
[14] O výskytu stejného ideogramu A U M v raně křesťanské symbolice viz Král světa, kap. IV.
[15] V této souvislosti je zajímavé, že rybí hlava, která tvořila ozdobu hlavy Oannesových kněží, je také základem tvaru mitry křesťanských biskupů.
[16] To vysvětluje, proč je symbol delfína spojen s představou světla (viz L. Charbonneau-Lassay, Le Dauphin et le crustacé, in Regnabit, leden 1927, a Le Bestiaire du Christ, kap. xcviii, v.). V této souvislosti stojí za zmínku také funkce zachránce trosečníků, kterou delfínům přisuzovali staří lidé. Legenda o Arionovi poskytuje jeden z nejznámějších příkladů.
[17] Tuto „mořskou ženu“ nelze zaměňovat s mořskou pannou, i když je někdy zobrazována podobně.
[18] Navíc Ea, podobně jako egyptský skarabeus, drží před sebou kouli, která představuje „vejce světa“. Toto „vejce“ (Brahmanda), které obsahuje zárodky světa, jenž se má projevit, odpovídá, stejně jako lastura, znamení Raka, které je nejen opakem znamení Kozoroha, ale také jeho doplňkem. Pozitivními aspekty Raka se autor obšírně zabýval ve svém článku L’Hiéroglyphe du Cancer (Symboles fondamentaux de la Science Sacrée, kap. XIX) i jinde; a protože v tomto článku byly zmínky především o jeho nepříznivém aspektu, mělo by zde snad být zmíněno i to, že je nepříznivý pouze jako brána odchodu z tohoto světa. Rak je však nutně vstupní branou do individuálního lidského stavu pro všechny kromě Avatara, který jediný může vstoupit branou Kozoroha. S tímto „iniciačním“ aspektem Raka souvisí jeho souvztažnost se svátkem svatého Jana Křtitele, se stříbrným klíčem od dvou klíčů svatého Petra, a s Malými mystérii.
[19] Funkce delfína jakožto průvodce blažených duší k „ostrovům blažených“ zřejmě také souvisí s Janua Coeli.
