Nedokonalost světských věcí

Umění vyrábět zlato je trvalou a velmi vítanou záminkou k útoku, který vedou lidé proti oné schopnosti, již si nárokují alchymisté, praktická odnož rosikruciánů. Kdyby prý totiž takovou údajnou schopnost měli, pak by ji dokonale využili, a to co nejrychleji, neboť získání moci a bohatství je, jak říkají, tužbou všech lidí. Avšak tento myšlenkový pochod vyvěrá z neznalosti charakteru a sklonů skutečných filosofů a vyplývá ze zakořeněného předsudku o nich. Než se k tomu vyslovíme, zabývejme se znalostí přirozených sklonů skutečně hluboce učených lidí. Když filosof dospěje k vyššímu poznání, které ho ponechává znechuceného před čistě světskými věcmi, tehdy uvěří, že lidský řád, servilní dorážení poníženého davu a stále ho obklopující lesk krásných věcí tohoto světa má všehovšudy význam jen nepatrný a smutný, neboť život je tak krátký a toto náhodné vyniknutí velmi pomíjivé. Lesk, okázalost a vzdávání poct uchvacují povzneseného a abstraktního ducha jen málo. Rozsah pohodlí na základě vlastnictví zlata a bohatství je vytyčen obzorem vlastníka. Co leží vně tohoto okruhu, může právě tak dobře používat jakožto vlastnictví i jiná osoba, neboť všechno vrcholí myšlenkou; za předpokladu, že člověk má dost pro své denní potřeby, přičemž „nechává zítřek, aby se postaral sám o sebe“. Jedno jídlo denně, pro každou noc postel, střídání slunce a tmy. Toť vše, co člověk potřebuje (nebo je žádoucí, aby to měl) a co každému jednotlivému člověku stačí. Neklid člověka se zmnožuje i zmnožením jeho požitků, protože pak je naplněn starostí o to, aby se opakovaly, nebo aby takový stav trval. Jeho politikou je dokázat, aby na něj věci čekaly a nemusel je rozmnožovat, protože myšlenka na to je to jediné, co se ho může v tomto světě dotýkat.

Jakmile se jednou stane, že hluboce filosoficky myslící chymik prohlédne pochody a přeměny elementárních částic, a nahlédne i do tajemných přírodních procesů a přírodu přichytí v nedbalkách, jak si v zákulisí právě připravuje své představení a aranžuje svoji proměnu, pak už se nebude bavit pouhým přemítáním o fyzice. Jakmile vnikne do subtilních pochodů přírody, nebude se už dále zabývat dětskými hračkami. Nebo jimi snad v jistém smyslu není světský majetek, čest, postavení, peníze, manželka a četné potomstvo či děti vůbec? Jak hluboko u něho klesá jejich význam, když se setká s velkým neznámem, které každý člověk očekává? On, který dokáže pracovat tak, jak pracuje příroda; který – tak říkajíc – může připravit světlo jako ve dne; dokáže, že se oheň vznítí sám od sebe a dovede z atmosféry připravit vzácné plyny, v nichž oheň hoří; nechá plodivou nadpřirozenou duši pracovat mezi zlatými semeny a pročistit materiální ďábelskou masu tak, až je exkrement vypuzen a v pořádku dospěje ke zhutnělému trvalému lesku, k produktu, který má být opět zaset, aby přinesl plody v nové sklizni – alchymista nebo kníže chymiků, který tohle dokáže, se pokladům králů jen směje. Od té doby je tento umělec mnohem víc než jen člověkem, a o to méně je žádostiv věcí, které běžnému člověku přinášejí uspokojení. Velkolepost ve srovnání s takovou vysokou intelektuální vznešeností před ním bledne. Je blíž andělům a svět se mu nekonečně vzdálil. Je nebem, a jasné tvary oblaků, které promění třeba v prismata, svědčí o jistém triumfu. Právě tak přenechá obyčejnému smrtelníkovi svá pole a kalné rybníky, které jsou kolem roztroušeny jako lesklé třpytné destičky hadího těla. Takový muž si bude za těchto osvícených filosofických poměrů cenit jen nevídaných království, jejichž záblesky nesmrtelné slávy, jakož i rosikruciánů, kteří je obývají, zachytil ve svých magických reveriích. Čeho se může takto obdařený myslitel nadít i od nejdelšího života obyčejného člověka? Lidské smysly a jejich uspokojování trvá tak dlouho, pokud fungují směrem ven i dovnitř; světská hudba zase, dokud jsou napnuté struny, neboť z nich se line árie imaginace; sklony, přičemž oči jsou sklopeny tak, aby nalezly své uspokojení; lidská smrtelnost, která ústí ve stínech či v hrobu, když slunce stojí ještě vysoko: sebedelší život tyto věci jen do omrzení opakuje; opakují se tak, až se mu i obyčejné slunce omrzí. Nabaží se toho stejně jako plýtvání nebo rozsahu svého vědění.

Pro mnohé duchy tento svět tak mimořádnou přitažlivost nepředstavuje. Pravé vlastnictví výšin vědění vede spíše k tomu, aby tam pod hvězdami zůstal stát, než aby sestoupil. Téměř každý člověk pocítil vznešené vytržení z té závratné výše, když dosáhl vrcholu vysoké hory a odtud shlíží na krajinu na míle a míle daleko. Jak je ten svět dole nepatrný! Jenže musí zase sestoupit, protože tam dole je jeho domov. Opouští však tyto výšiny s odporem, ačkoliv je to poněkud otřesné stát tak vysoko (jako by odtud mohl být odfouknut). Dostavuje se závrať, vzhlížíme-li ke hvězdám, které se pak zdají být o to bližší, že bychom si na ně mohli i sáhnout.

Právě tak omezený je i samotný život – velmi krátký, strašně prázdný a směřuje jen k opakování hloupých věcí, jež se kolem vás shluknou a někdy vyústí v podivný zážitek, do zákrutů života vypadajících jako sen, nebo jsou odplavovány jakousi ukolébávající řekou do moře, odnášející pryč tváře viděné a hned zase ve zlomku mizející, a hlasy vytrácející se do ozvěn – život by měl být přinejlepším netečností diváka, kterému se nějak přichomýtl, ale proč, to neví; a spíše by se jím měl bavit jako komedií, než aby ho bral doopravdy jako třeba obchod. Dokonce i věčné mládí a prodloužení života s jeho nekonečnými rozkošemi – a také domnělý věčný život – by se takovému hlubokému mysliteli, který se téměř povznesl nad život, jakož i oné podivně obdarované bytosti, která v sobě ukrývá sílu k sebezvěčnění (jako Věčný žid), zdály marné. Lze si představit, že člověk je unaven i sluncem – je unaven dokonce i samotným vědomím. Jaký je to výraz, „zapomenut smrtí“! Jediná bytost, kterou smrťák, velký zhoubce, neškodně míjí! Takový život, vypadající jako fantom, je jediným myslitelným a strašlivým osudem tohoto „Poutníka“¹ (pokud taková magická bytost kdy existovala); který se jako neposedný symbol opakovaně po věky objevuje ve všech koutech země podle vůle Spasitelovy a odmítá se skrývat, a o němž občas legenda – hned vzápětí ututlávaná – znovu proskočí v lidové šeptandě, provázená všeobecnou nevírou!

Tyto poznámky připojujeme jen proto, abychom ukázali, že v přítomnosti diváka pozorujícího tohoto velkolepého a tajemného muže nejsou děti nezbytností, nýbrž důvodem k obavám, statky představují břímě, „byznys“ je mnohokráte vyřčenou a otřepanou frází ke znuděnému a unavenému posluchači. Ten, kdo může přihlížet defilé dějin, si v obyčejném životě neoblíbí žádnou věc. Není nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Nemá žádnou určitou ani stálou zálibu, náklonnost či obdiv pro něco, nebo snad dokonce nějakou averzi k něčemu, protože svět je pro něj jako obchod s hračkami – jeho titěrný mechanismus je strojeným divadlem, jehož děj dokáže bezpečně a dokonale předvídat (neboť ví, kam ho jeho kola vedou).

Vraťme se však na chvíli zpět k ideji Věčného žida, o níž se někteří domnívají, že byla odvozena z tvrzení rosikruciánů o tom, že mají k dispozici tajné prostředky, jež jim umožňují vrátit mládí, a také z úniku některých pozoruhodných zpráv z jejich spisů. I když připustíme, že tento podivný příběh je pravdivý, lze si představit sotva něco melancholičtějšího než rozpoložení tohoto osamělého poutníka, který se svým děsivým tajemstvím putuje světem a pozoruje, jak jedna generace za druhou zanikají a opadávají jako listí ze stromu. Roky se kolem něj řítí jako když pocestného za dlouhého letního dne, jehož večer nikdy nenastane, v různou denní dobu míjejí jeho chvilkoví společníci, kteří se cestou zase odloučí a spěchají do svých domovů. Pamatuje si dávné předky svých současníků. Mění se mravy a móda, ale vaše mládí, jež se všemu přizpůsobí, vás zbavuje podezření. Pronásledování každodenním životem vám opravdu nedovolí zapomenout a přestat vidět marnost všeho. Vaši přátelé, ať jsou z kterékoliv doby, nakonec stejně zmizí. Taková jistota prázdnoty všeho je kamenem, v nějž se vaše srdce proměňuje. Šediny (a vrásčitá tvář) jsou vám neznámy, ačkoliv je vidíte u ostatních. Známé předměty vám mizí z dohledu, a tak se sluncem jste jedinými věcmi, které spolu žijí – a přežívají – jako staří přátelé. Můžeme zdárně pochybovat, zda-li tento domnělý, po staletí žijící muž nakonec nevnímá tato pokolení jako sluncem na zemi bezúčelně plozenou emanaci, podobně jako třeba květiny nebo rostlinstvo; veškeré maso by se pak mohlo jevit jen jako pouhá hmota těla, jako fenomén, který je s ním spojován jen jako hlavní část vzpřímené lidské postavy, jež tak podivně nastavuje svoji tvář ke hvězdám, což je zcela cizí stvořením odsouzeným plazit se.

Tyto poznámky jsme učinili proto, abychom ukázali, že vzdor názorům světa, který tvrdí opak, mohou existovat lidé, kteří mají tyto dary – totiž vyrábět zlato a prodlužovat si život – a přesto se zdráhají je použít; a také to, že pečlivě skrývali tajemství tohoto umění, aby se ti méně moudří nemohli (obrazně řečeno) „vrhnout na to, co se oni sami ostýchali uskutečnit“, a zneužili to, co by filosofové snad bývali ani nechtěli použít, pohrdaje bohatstvím, z něhož by se nedokázali radovat a odmítli prodloužení života, které by jen dodalo jejich znechucení, život je pouhým návratem téhož slunce, a již dříve byl shledán pln pošetilosti a jako příliš dlouhý. Neboť je omylem domnívat se, že tento život má pro všechny stejnou příchuť. Existuje sublimní žal všech těch věků, jako i širého oceánu. V tomto slzavém stavu smrti existuje silná touha po původní vlasti provždy ztracené.

Filosofové věděli, že majetek otupuje touhu, a že bohatí lidé mohou být lidmi chudými. Pozoruhodnou odpověď dal jeden muž, který měl podle všeho nadmíru všech radostí života: bohatství, čest, ženu, děti, „celý houf přátel“, ba dokonce i zdraví, ale jenom ve dne. Avšak v noci žil životem zcela odlišným, neboť tu se tomuto dobrému muži ukazoval obraz jiný, a to velmi nepříjemný, v němž se měnila radost v hrůzu. „Můj příteli“, odpověděl jednou někomu na jeho dotaz, „nikdy neblahopřejte člověku k jeho štěstí, dokud nemáte ponětí o tom, jak spí. Sny jsou jako ona neblahá země, v níž trávím každou noc svého života. A co můžete říci člověku, kterému se stále zdá o tom (a věří tomu), že má co činit s ďáblem?“

Na to neexistuje žádná odpověď, protože každá osoba vede dva životy, které jsou na sobě zcela nezávislé – dny i noci kypí životem, třebaže život ve snech může být úplně opačného řádu než život bdělý. Světské poměry mohou poskytovat útěchu a uspokojení – i štěstí – ve dne; přesto se můžete cítit prachbídně, jestliže se stává, že jste ve snech pronásledováni. Tady nejsou člověku přednosti světa k ničemu; neboť člověk je noc co noc ve spánku – a spát musíte – vydán vládě jiných mocností, které všichni strážníci světa nemohou zadržet, neboť přicházejí úplně jinak než život všední. Proto vám radíme, abyste se měli na pozoru před těmito temnými dveřmi; ty druhé se snad samy o sebe postarají a nedovolí, aby se vám děly ohavnosti, jenže zatímco budete mít svázané ruce, mohou zase těmi prvními přijít obrovské nepříjemnosti.

*

Poznámky:

¹ Viz Charles Robert Maturin: Poutník Melmoth. Odeon, Praha 1972.

*

4. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

*

© San
© okultura MMIV

Uložit