(Kruh, Heřmanovice 2014)
Jana Richterová: Zahrada. Lovec
302 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2014, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-4-4
*
Před čtvrt rokem jsme se poprvé pohroužili do rujné Sféry Zahrady, kterou jsme postřehli jako dělohu, v níž se rodí naše budoucnost.
Dostalo se nám druhého dílu Zahrady s dynamickým názvem Lovec, který evokuje jeho protistranu: kořist. Předznamenáním prologu jest benegesseritská litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení.“
Tedy: strach kořisti z Lovce. Lov. Hon. Halali! A trofej.
Mám sám pro sebe jakési nejasné tušení, že to všechno je toliko první úroveň příběhu – ona zjevná stránka, za jejímiž kulisami hrají Hráči v druhém sledu svoji vlastní Hru. Je však ještě třetí pláň, do níž někdy nahlédne některý ze zasvěcených Hráčů, nebo náhodou i někdo další.
Se znalostí Duny, na kterou se primárně odkazuje, dere se tu do vědomí obskurní a enigmatický závěr ze svazku Kapitula: Duna Franka Herberta (Baronet, Praha 1999, str. 459), v němž se poprvé a naposled objeví dvojice Marty a Daniela, dvou Zahradníků par excellence, o nichž máte dojem, že jsou Loutkaři a Sběratelé – nápadně podobní Poutníkům bratrů Strugackých v knize Vlny ztišují vítr. Pohádka o Trojce (Svoboda, Praha 1989; srv. O Velkém Předělu) –, kteří „sbírají persony,“ o sobě pak mluví takto: »Chtěla jsem si z něj vystřelit, kdyby se zeptal, kdo jsme. Na to se ptají vždycky. Řekla bych mu: „A koho jsi čekal? Boha všemohoucího s rozevlátým plnovousem?“«
Jejich persony je však občas překvapí: „Že vidí nás, jsem věděl, ale netušil jsem, že vidí i síť.“ Zdálo by se, že v Duně kromě ctihodných Matek a ctěných Mater jsou důležitým herním prvkem v pozadí Bene Tleilax s podivným kodexem: „Dobro a zlo mělo v jejich filosofii podivné významy. Například pokud chystali nějakou intriku nebo útok, jejich oběť musela mít vždy možnost záchrany – pakliže ji dokázala nalézt“ (srv. Brian Herbert, Kevin J. Anderson: Lovci Duny. Baronet, Praha 2007). Ale ti dva Zahradníci všechny překonávají: „Všiml sis někdy, jaké mají pocity, když se na ně koukáme?“
Arci, jaké máme pocity, když se na sebe díváme? Když se skrze řádky knihy díváme na postavy příběhu a promítáme do nich své představy?
Podobně mlhavě působí v Prologu scéna „magorů v maskáčích…“ mizících „v hloubi úchvatně barevného podzimního lesa,“ simulujících boj s nepřítelem – co vlastně se nám těmito obrazy sděluje? Výcvik.
Fabulace Jany Richterové předkládá krmi vzdělanějšímu čtenáři, který občas narazí na pár střípků, jako třeba Johanovo přemítání o „absurdní posloupnosti čínských zvířatek,“ v němž rozpoznáme ruku Jorgeho Luise Borgese a jeho esej »Analytický jazyk Johna Wilkinse s popisem čínské encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na následující skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulavé psy; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Jestliže Michel Foucault tato slova uváděl jako příklad „narušení námi běžně přijímaných pravidel myšlení“, u Borgese je v základu úvahy spíše nostalgie po „tajuplném božím slovníku“, snad ztraceném rajském jazyku („jazyk, v němž by jméno každé bytosti označovalo podrobnosti jejího osudu, minulost i budoucnost“).« Podobně Johanovo myšlení narušuje výcvik a to, jak s ním manipuluje Doktor. Zombiefikace. Deprogramování a robotizace. Kterak s tím – a jestli vůbec – bojovat?
Zpytování vede k tomu, co je za plotem. Proto však ty, kdož nejsou vycvičeni, může zahlédnutí „podivných věcí“ přivést „hned zase zpátky do bezpečné ohrady,“ která je tu pro ty domestikované uchystána. Pokud už ovšem nejsou v čekárně, kde se jich ujme Porodník (znovu srv. O Velkém Předělu), na jehož funkci je tu narážka v souvislosti se Sókratem a tzv. maieutikou, což jest babické, porodnické umění (str. 33): matka byla porodní bába a Sókratés své umění přirovnává k jejímu: ona přivádí na svět lidi, on myšlenky. A Michal Maru. To proto po ní a „takových, jako jsi ty, po neobvykle obdařených lidech vybočujících z řady, jde velký Lovec… spolu se svými honci a smečkou psů dnem i nocí. Proto je zapotřebí se jeho Lesu vyhýbat a v případě, že už se tam nějak dostaneš, odtud rychle hledat cestu ven.“ Není však cesta ven cestou dovnitř? A naopak: cesta dovnitř cestou ven?
Ten Les připomíná honební revír Nadlesního, jak nám jej líčí Ernst Jünger v pozoruhodné novele Na mramorových útesech (Mladá fronta, Praha 1995), v němž roste jeho moc a šíří se děs. Proč tam (str. 24) Jünger z ničeho nic napíše, že „Slovo je král a mág“?
Lovec „je tou největší obětí ze všech.“ A kdo je Lovec? „Ten nemůže dělat nic jiného, než dělá. … Proměna.“
Lovec je však schopen astrálních útoků z Lesa a Mara si z takového mysteriózního souboje odnesla pěknou modřinu; na scénu tedy vstupuje Modrovous. „Modrý“ je zástupné za modrou ránu, tedy modřinu. Vous je tedy tím, co tuto modrou ránu zakrývá. Mluví se takto o „čerstvém zranění“, o něčem, co je stále živé, nehojící se. Nadto se to „zakrývá“, je to „zastřeno“.
Občas se po nás natáhne „ruka z nebes,“ trochu podobná těm, co vidíme na Dürerově rytině Apokalypsa. To když začnete číst Nikolajův sen o honbě (str. 74n), který se čte pomalu jako jeden z Crowleyho aethyrů, konkrétně ten o Vizi Šípu Pravdy. Svým kopím proklál Lovce, jenže nakonec „ucítil ostrý hrot toho kopí sám v sobě a věděl, že už tam zůstane vězet napořád.“
»A tak já je znám, jsou křídly Maut-Supa. Napínáš až k hlavě luk své magické vůle; můžeš vypustit šíp a střelit ji do srdce. Já jsem Erós. Vezmi potom luk a toulec z mých ramen a zabij mne; neboť dokud mne nezabiješ, neodhalíš mystérium aethyru.
Učinil jsem, jak poručil; v toulci byly dva šípy – bílý a černý. Nemohu se přimět, abych vložil šíp do luku.
A přišel hlas: Musí to být.
A já řekl: Nikdo nemůže učinit takovou věc.
A hlas odpověděl, jako by to bylo echo: NEMO HOC FACERE POTEST.
Pak mi vzešlo poznání, a já vyňal Šípy. Bílý šíp neměl žádný ozubec, ale černý šíp byl pln ozubců jako les rybářských háčků; byl omotán bronzem, a namočen ve smrtelném jedu. Pak jsem přiložil bílý šíp ke struně a vystřelil proti srdci Eróta, a ačkoliv jsem vystřelil vší silou, sklouzl neškodně po jeho boku. Ale v témže okamžiku mi černý šíp probodl mé vlastní srdce. Jsem naplněn hrůznou agónií.
A dítě se směje, a říká: Ačkoliv tvůj šíp mne neprotknul, ačkoliv jedem napuštěný ozubec tě naskrz probodl; přesto jsem já zabit, a ty žiješ a triumfuješ, neboť Já jsem ty a ty jsi Já.«
– Aleister Crowley: Vize a Hlas, 5. æthyr
Nikdo (ne)může učinit takovou věc, přesto „to musí být.“ A „to“ je zákon kruhového blesku, o němž nás zpravuje Eliphas Lévi v díle Dogma a rituál. Chtěný odraz magického proudu, který vede k sebepoznání. Slovo bude vysvětleno a pochopeno, teprve až se jaro zazelená, tedy až ryzí blázen, Parsifal, který putuje, získá kopí. O něm tu již byla řeč.
A ještě jednou AC: „A(lef) je panenský, dvojaký, dvojsmyslný a obojživelný chodec, roditel a prostředník, a tak je jeho kartou 0. … A to všechno kvůli tomu, který jest Nikdo; Dva; Blázen; Hlupáček; Neviňátko; Poutník; Ten, který chodí stále v kruzích; Myslitel; roditel; Oidipus; Bakchus; Parsifal; duha; Hermés; prostředník; Vzduch; Harpokratés; Buddha; Tichý; jóni na trůně; Ten, který je pod ochranou, atd. Alef.“
Pozoruhodný je rovněž sen Anny o psovi Luciovi (str. 107) na místě, kde byla tma a nedá se tam vidět očima. Je to trochu jako poselství hlavy XVIII z Knihy Lží s názvem Boršč, která má rytíře poučit o tom, aby používal i jiné smysly než oněch obvyklých pět.
Druhý díl je stránku za stránkou stále temnější, atmosféra houstne. Jisté vyvrcholení znamená další astrální útok, jehož jsme svědky v přítomnosti Anny a Tomáše (str. 121), který byl násilným průnikem Lovce do čekárny, v níž už byl vymístěný Tomáš.
Jenže kdo je Lovec? K tomu poznání je třeba trpělivosti a pozornosti. „Lovec je v první řadě muž z dobrého rodu, vlastně z toho nejlepšího, který zde původně byl. … Stát se Lovcem znamená být nejprve sám chycen, proměněn a podroben cizí vůli. … Viděl Lovce, jak se žene Lesem, div si nesrazí vaz, se smečkou zběsilých psů a honců.“ Trochu jako scény z Hry o trůny, kde vidíme Theona Greyjoye posluhovat jako náhončího svého mučitele, bastarda Ramsaye Sníha pracujícího pro rod Boltonů.
Ještě jednou nechme promluvit Ernsta Jüngera: „Tak našel smrt, jaká se k němu hodila, v divoké vřavě lovu života, kdy rudí lovci štvou rudou zvěř lesy, v nichž smrt a rozkoš jsou hluboko propleteny. Velká matka, jejíž divoké slavnosti slavil, je pyšná na takové syny.“
Je těžké zvědět, jak kopí používat, neb Michal Zahradník varuje Johana před sny a jeho používáním (str. 173). „Jsou to sny – sen se většinou považuje za protiklad reality, jenže jde jen o realitu jiného řádu a s trochu jinými pravidly. Lovec je svého druhu specialistou na sny. K rozvinutí této schopnosti směřuje proces jeho proměny a všechno to zvláštní cvičení, jímž prochází.“ Pak se dozvíme, že on to byl, kdo dal zabrat Tomášovi a kdo praštil Maru. Modrá sféra.
Cold in the earth—and the deep snow piled above thee,
Far, far removed, cold in the dreary grave!
– Emily Brontë: Remembrance
Jakoby melancholie Brontë předznamenala celý závěr knihy.
Ohni, hoř! A kotli, v klokot!
V tom kotli mnoho rozličných lektvarů, filtry mámivé a kouzelné v mysl vstupují. Víření smyslů, rej čarodějnic – nepřehledno živlů, a vlna za vlnou jdou nabity city a vášněmi. Co ten povelikonoční kvas k sňatku běžící znamenat má?
*
Byl jsem zvědav, jak se Janě Richterové podaří udržet pozornost, napětí, dynamiku a bohatost vyprávění. ¾ toho léku užil jsem ve zdraví. Jsou tam opět mocné obrazy, prastaré, esence vytažené z nitra jejího bytí. Kritik nesmí být sebestředný, autor přece nepíše jen pro něho, takže tu ¼ – třebaže bych ji homeopaticky naředil 1:106 – beru jako most přes rozbouřené vody, jichž třeba utišit právě tím, že se jim popustí stavidla a obsahy se vylijí, aby se luna uviděla v jejich zrcadle dříve, než udeří kruhový blesk. Bude tomu ve svazku trojičním?
Hvězda její stoupá dál… Kéž by nebyla jen létavicí či vlasaticí, však stálicí…
*
© San
© okultura xiiMMxiv
