(2CD, ad208, ad21music, 2012)
Max Corbacho: The Ocean Inside (2CD)
ad208, ad21music, 2012
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
*
Vývoj elektronických zařízení dal příležitost velkému množství lidí na celém světě, aby se jejich zakoupením začali pokoušet vytvářet na nich hudbu. Ano, říkám pokoušet skládat, protože obdobně to bylo při vzniku stylu new age music, kdy každý měl potřebu něco sdělovat, když to hrálo skoro samo a ani se to nemuselo ladit. Tak i u ambientní hudby, která pracuje převážně s elektronickými zařízeními, se vyrojil nespočet ambientních hráčů. Všichni se nám slévají do šedého, nejasného davu, v němž nerozeznáme, kdo je kdo. Jen občas se vylíhne někdo osobitý a vskutku zajímavý.
A právě takový se objevil v roce 1998 ve Španělsku v osobě Maxe Corbacha a jeho prvního alba Vestiges. Ihned posluchače zaujalo, a tak se kdysi vesnický chlapec přestěhoval do Barcelony, aby mohl lépe a více tvořit. Zpočátku se ve svých inspiracích odvolával – nebo jeho producenti, na přírodní krásy svého rodiště. Ale skutečná inspirace je závislá pouze na vnitřním světě umělce.
To časem pochopil a začal realizovat na svém albu The Talisman z roku 2006. Snažil se na něm využít pouze vnitřního obsahu jednoho syntetizátoru, nic do něj nepřidávat zvenčí a pracovat při vývoji skladeb pouze s jeho vlastními možnostmi.
Tato vskutku duchovní myšlenka ho přivedla až k tomuto dvojalbu nazvanému The Ocean Inside. Ne jako jediný si všiml příměru mezi oceánem a myslí. Obojí je hluboké, na jeho povrchu se vzdouvají a klesají vlny, ale čím jdeme hlouběji, nacházíme větší a větší klid a spočinutí. U většiny ambientních hudebníků se objevuje spíše příměr obsahů jejich skladeb k prostoru, kosmu apod. Odtud i názvy stylů jako atmosférický ambient, space ambient atd. Ale je tu možnost jít do nekonečných prostor či hlubin také v oceánu zemském nebo našem vnitřním. Zde opravdu záleží na autorovi i interpretovi, do jaké míry se to zdaří a na posluchači, zda bude schopen a ochoten ho (nebo sebe) následovat.
To by bylo asi přibližné vyjádření toho, co nás čeká při poslechu obou Corbachových disků. Samozřejmě by se nyní daly popisovat různé výrazové hudební prostředky od táhlých akordických ploch či vrstev, které jsou někdy temné, jindy projasněné, po sobě klouzající, či nezávislých, přesto do nich probleskujících tónů, přes prostorově doznívající a znovu se zrcadlově vynořující světy, až k drones a tónickým nádechům a výdechům. Není důležité, jaké tomu dáme názvy, ostatně u každého mohou vyvolávat jiné představy. Jestli to bude snění, putování do hlubin sebe či spočinutí – to už je jen na vás. Snad si jen řekněme, že na prvním albu je osm skladeb, z nichž první a poslední jsou dlouhé a všechny přecházejí do sebe. Na druhém albu je šest skladeb s již vyrovnanějšími délkami. Osobně mi však hudba nepřipadá tak vřelá jako na předchozích albech a místy svou propracovaností připomíná Steve Roache.
*
