(Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013)
Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise
152 stran, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013, vydání první, brožovaná vazba
ISBN 978-80-7325-347-9*
Doc. Pavel Hošek, Th. D. (*1973) působí jako vedoucí katedry religionistiky na ETF UK v Praze. Zabývá se vztahem teologie a vědy o náboženství a problematikou mezináboženského dialogu. Je autorem knih C. S. Lewis: Mýtus, imaginace a pravda (2004), Na cestě k dialogu: křesťanská víra v pluralitě náboženství (2005), Cesta ke kořenům. Odkaz šlechtického rodu Milnerů z Milhausenu a jeho nositelé (2010), Židovská teologie křesťanství (2011), A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době (2012), Kouzlo vyprávění. Proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013) a V dobrých rukou (2013).
Duše na cestě do Středu skutečnosti, ke znovu-sjednocení s místem svého Prapůvodu (srv. mistr Eckhart, Urgrund), je jedním nejdůležitějších motivů v díle C. S. Lewise, jehož pojetí zla jakožto privatio dobra je základním prvkem křesťansko-novoplatonské syntézy a najdeme jej napříč středověkou teologií odvozovanou od předchůdců již vzpomínaného Eckharta nebo jeho žáků a následovníků. Uloupení nebo přivlastnění vždy vede k odtržení ideje od Stromu života a odpadnutí naproti cestě k oproštění a myšlence nemít s ničím nic společného.
Pavel Hošek sleduje C. S. Lewise jakožto „popularizátora předčasně opuštěné moudrosti předků“ při jeho naplňování odkazu patristiky a středověku, ale zároveň „je věrným a vděčným žákem Pseudo-Dionýsia, sv. Augustina a »posledního Římana« Boëthia“ (srv. např. Pseudo-Dionysios Areopagita: Listy. O mystické theologii. Oikúmené, Praha 2005; sv. Augustin: O milosti a svobodném rozhodování. Krystal OP, Praha 2000; Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius: Teologické traktáty. Krystal OP, Praha 2004 apod.).
Nesporně ale nejryzejší cestou C. S. Lewise byla intuice, a to více než myšlenková abstrakce, má tedy daleko spíše blíže k víře, než k teologicko-logickému odhalování přítomnosti Boží, jak o tom svědčí dílo sv. Tomáše Akvinského. Pozoruhodně o jeho duchovním vývoji vypovídá jeho postoj k víře: od křesťanství, k němuž ho vedli rodiče, přes „skeptického a rozčarovaného ateistu“ až niternému poznání Boha vlastní intuicí. Na této cestě jej provázely oblíbené knihy z imaginativních světů poezie, mytologie a krásné literatury a tyto kořeny v jeho beletristické tvorbě bezpochyby rozpoznáváme. Tak to shledává i Pavel Hošek:
„Je-li původcem vší smysly vnímatelné skutečnosti věčný Duch a je-li také člověk duchovní bytostí, může mít imaginativní zkušenost, prostředkovaná poezií či krásnou literaturou, i jistý filosofický význam.“
Vyjít ze sebe ven znamená oproštění, „objev transcendentního Jiného v sobě,“ sebetranscendence, poznání, „že jeho skutečným Protějškem není abstraktní koncept, ale živý a jednající Někdo, Bytost, která přichází s vlastními nároky a s vlastními otázkami, Bytost, jejíž neodbytnou a naléhavou přítomnost nelze redukovat nebo anulovat myšlenkovými operacemi.“
C. S. Lewis tedy objevil jinakost Jiného, uvědomil si, že „člověk je za normálních okolností nevědomky uvězněn ve svém já, je zaklet a »začarován« do své subjektivity, a proto potřebuje být »vytažen ze sebe ven«.“
Děti, které si hrají, dokážou vymyslet svět, který svět čarodějnice strčí do kapsy, a C. S. Lewis ústy svého malého hrdiny praví: „Proto já hodlám u své hry zůstat.“ Touto velkou hrou je imaginativní experiment nabízející inverzi zažitého pojetí skutečnosti. A tato hra začíná v Letopisech Narnie vkročením do světa za kouzelnou skříní, vkročením na posvátnou půdu. Oporou mu byl nesmírně vlivný spis Rudolfa Otto Das Heilige (č. Posvátno. Vyšehrad, Praha 1998) z roku 1917. Pojednal v něm o „zážitku posvátna“ či zkušenosti „děsivého a fascinujícího tajemství“ (mysterium tremendum et fascinans), se kterým se sám setkal v kontextu různých náboženství a kultur, především v jedné chudobné synagoze v Tunisu, kde se mu při izajášovském Třikrát svatý dostalo velkého vidění »posvátna«. Tajemství budící bázeň a úžas je zkušenost Jiného, kterým je člověk zavalen a které „se mu ve své neredukovatelné svébytnosti »vnucuje«. … Je třeba ponechat Jinému jeho jinakost, jeho paradoxní povahu jako nezrušitelné tajemství.“
Pavel Hošek cituje z poslední knihy C. S. Lewise Dopisy Malcolmovi pozoruhodnou pasáž o nevýslovném majestátu Božím (str. 53) připomínající pojímání dobra a zla v prologu Arthura Machena k novele Bílí lidé.
„Je těžké posoudit, na koho měl Rudolf Otto vliv, a na koho ne. Německoamerický teolog Paul Tillich nicméně přiznává, že byl ovlivněn jeho prací, a stejně tak i Mircea Eliade. Eliade použil Ottův koncept posvátna jako výchozí bod pro svou knihu Posvátné a profánní.“
Ve filmu Panův labyrint (Pan’s Labyrinth. Guillermo del Toro. Mexiko/USA/Španělsko, 2006) věnoval Pan Ofélii klíč v podobě (magické) křídy, kterou vysvěcuje a vymezuje posvátný prostor, do nějž podle libosti vstupuje a vystupuje ve chvílích úzkostného nebezpečí.
Jako zvláštní lze vnímat skutečnost, že C. S. Lewis propadl kouzlu tvůrčí imaginace J. R. R. Tolkiena, po jeho trpělivém přesvědčování, že mýty a mytopoetická díla nejsou „lži šeptané skrze stříbro“ (J. R. R. Tolkien: O pohádkách, in Netvoři a kritikové. Argo, Praha 2006), nýbrž že jsou legendáriem. Richard Rudgley ve Vzkříšení pohanství (Mladá Fronta, Praha 2008) totiž naznačuje, že právě J. R. R. Tolkien se stal heroldem pohanského světa a jeho obroditelem (srv. 13. kapitola Temný pán prstenů v I. části nazvané První ódinovský experiment: Německo a v následující II. části Druhý ódinovský experiment: angloamerický svět pak kapitolu 14). Mytopoetická literatura podle Tolkiena zbavuje každodenní skutečnost „závoje obeznámenosti“ a vede k tomu, že nad ní člověk znovu „žasne jako dítě, které ji vidí poprvé.“ Tolkien a C. S. Lewis se shodují v tom, že umožňuje čtenářům znovu objevit „kouzlo prvního pohledu“ pomocí zesílené vnímavosti, jež je svého druhu tvůrčí inspirací – takto zasvěcením.
Má-li lev Aslan svého předchůdce, je jím novela The Place of the Lion Charlese Williamse: sofistikovaněji „dvoupatrový model reality, představující jevovou skutečnost jako projev skutečnosti archetypální. Vše viditelné je znamením neviditelného…“ A Aslan je archetypem par excellence. Poprvé vystupuje jako Umírající bůh, aby se vrátil jako všudypřítomná a přitom neviditelná Moc. Williams vnímá za běžnou Anglií „archetypální Británii“ zpodobňovanou artušovskou říší Logres. Velšské slovo Lloegr (srv. Log, Lug aj.) se odvozuje od legendárního krále jménem Locrinus, nejstaršího syna Bruta z Tróje. Možná šlo původně pouze o jméno někoho z Anglů, možná mužů z Leicesteru, totiž Ligore-chester (chest je mj. také skříň). Ligore byl původní název řeky, která protéká Leicesterem, nyní známé jako Soar. Ligore však odkazuje na poměrně obskurní kmen Ligurů, který prý ve třech dnech vystavěl hrad královny Meluzíny (srv. Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků. Argo, Praha 2009).
„To, čemu říkáme Británie, je stále pronásledováno tím, co jsme nazvali Logres. Copak jste si nikdy nevšimli, že tu máme dvě země? Za každým Artušem se skrývá Mordred, za každým Miltonem Cromwell.“
C. S. Lewis však upozorňuje, že „tato pozoruhodná dynamika se netýká jen Anglie, ale všech zemí světa a jejich obyvatel:
»Toto kolísání mezi dvěma druhy bytí není jen naše specialita. Tento západ zná každý národ«.“
Ovšem, my máme své blanické rytíře spící kdesi v útrobách hory, Rusové mají pověst o neviditelném městě Kitěži, Tibet má svoji Agarthu a Shamballu.
Poselství C. S. Lewise čtenářům lze shrnout do výzvy z jeho slavného kázání Břímě slávy:
„Myslíte si, že se pokouším zapříst vás do nějakého kouzla? Možná se o to pokouším. Ale jen si vzpomeňte na pohádky! Zaklínadla se v nich používají pro zrušení kouzel stejně jako pro očarování. A vy i já potřebujeme to nejmocnější zaklínadlo, jaké lze objevit, aby nás probudilo ze zlého očarování světáctvím…“
Spíme začarováni oním kouzlem, jejž na Merlina vrhla Morgana le Fay, je nám však též třeba jeho moudrosti, abychom se díky němu přerodili a stali se živou imaginací, která nezná hranic. Za kouzelnou skříní tušíme hlubší myšlenkový svět, jak to vysvětluje Lucince faun Tumnus: „Čím výš a dál jsi, tím je všechno větší. Vnitřek je větší než vnějšek.“
*
© San
© okultura, iMMxv
