Na rozhraní

Patrik Linhart: Geografie Edenu. Eseje o krajině, umění a hrůze

424 stran, Pulchra, Brno 2023, brožovaná
ISBN 978-80-7564-085-7

Patrika Linharta jsme přiblížili už v recenzích Lidé měsíčního svitu (Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. Pulchra, Praha 2013), Úžas je náš nejvlastnější Bůh (Horrory roků. Paper Jam, Hradec Králové 2016) a také dvěma povídkami, Dům, kde bydlí Ariel a Paní hladových hvězd (obě 2023).

Eden bez konce jest, neb jak praví Jan: „V domu Otce mého příbytkové mnozí jsou.“[1] A Geografie Edenu vskutku jest bezbřehá, záběru až renesančního a Patrik Linhart jest v tomto renesanční člověk. Dokonce by mohl napsat i tato slova Françoise Rabelaise:

„Myslím, že mnozí, kteří jsou dnes císaři, vévody, knížaty a papeži na zemi, vzešli z lecjakých uklizečů odpadků a chrastí“,[2]

která by do jeho knihy příhodně zapadla, přičemž i u ní platí, že máte otevřít sanice, až vám budou panty praskat, a vypít ji až do dna. A proč asi? Dejme ještě jednou slovo Mistrovi:

„Ale pročpak nazývají zde tyto lidi Apedeftové, tj. nevědoucí?“
„Poněvadž,“ pravil Získal, „nejsou a nesmějí nikterak být vzdělaní a poněvadž se zde na jejich rozkaz vše musí díti z nevědomosti a nesmí zde být žádného jiného důvodu leč: Panstvo to řeklo; Panstvo to chce; Panstvo to nařídilo.“[3]

Strmě roste nadvláda i světovláda arciorákula zvaného El-Gúg-El – z čehož každý vnímavý pochopí hned, že jde o zplozence Goga ze země Magog[4] –, kteréžto požírá vše ve své říši, jenže mnoho jiných kronik, foliantů, písemností, listin, knih, svědectví a map k ní nepatří, neb nebylo zčíslněno, takže ti, kdož se nevydají z říše El-Gúg-Ela do tohoto skrytého hájemství, jemuž mohou se vyrovnat jen akašické kroniky, zůstanou Apedefty a sami sebe nepozvednou na hoře Tábor a nenapijí se z fontány Světla. Vždyť „každý půjde, kudy víra, věda hloupých a nevědomých davů se dá“, a stále platí moudro:

„Vyhýbej se společnosti lidí, jimž se nechceš podobat. V každé společnosti je více hlupáků než moudrých a větší část nabude vždy vrchu nad menší, jak praví Titus Livius, mluvě o Kartágiňanech.“[5]

A tak v duchu logogenese náš autor v jedné ze svých knih připomíná: „Slovo dělá svět.“

Poslední práce Geografie Edenu, oddávající se psychogeografii, pokračuje právě tam, kde skončilo Vyprávění nočních hubeňourů. Hmatatelné i na mapách nakreslené hranice a ohraničení se podobají prahům mezi fyzickou a mentální sférou, a tak je zkoumání přechodového prostoru mezi nimi analýzou vzájemného propojení hmoty a mysli. Může tak jít o „vílovou hranici“, vstup do »Nikde-země«, Ná-kodžá-Abád neboli „osmé klima“, o poslední pouť za pohoří Qáf, takto nalezení oblasti přechodu z fyzického kosmu do první roviny duchovního univerza.

Chápání psychogeografického prostoru je utvářeno úvahami o tom, jak jsou interiéry, nitro či pokoje, a exteriéry, zevní svět, propojeny. Tuto kvalitu pohybu přes bariéru nebo hranici lze popsat jako „magii prahu“, který má transformační a neurčité vlastnosti. Je to „zóna přechodu, změny, pohybu, kde se okraje místa zvětšují tak, že se vnitřní a vnější prostory překrývají a rozdělení mezi nimi se rozmazává“. Práh lze nalézt na ulici i uvnitř měšťanského obydlí, neboť v obou případech jde o prostory, v nichž mohou lidé pobývat nebo setrvávat, ve staré zahradě, a všechny ty scény, v nichž Arthur Machen líčí přestoupení magického prahu ve svých povídkách a novelách; při přechodu do Zóny, prostoru plného tajemství a záhadných jevů, který po sobě zanechala mimozemská návštěva snad během Pikniku u cesty bratrů Strugackých; nebo v obchodě se smíšeným zbožím, na dvorku za domem, i v lese, kde se skrývá tajný vchod do Černého nebo Bílého vigvamu, jak to vidíme v seriálu Twin Peaks Davida Lynche.

První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Svému nynějšímu tématu se autor přiblížil už v knize Hraniční světla. Kolem klášterů Broumov a Osek (Štengl Petr, Praha 2023) věnované právě lásce k poutnictví. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale zdůrazňuje i přínos knihy Thomase Berryho Velké dílo. Naše cesta do budoucnosti a témata nové ekologie a negativní recepce přírody. Už v roce 1750 vydal Alexander Gottlieb Baumgarten spis Aesthetica, v němž navrhl prozkoumat obrazotvornost, vnímání, a tuto specifickou kvalitu smyslového „myšlení“ vnímal jako analogii k myšlení racionálnímu a pojmovému. Proto jistě nikoli náhodou se v této době stává sensibilita prahem, jehož je třeba dosáhnout.

Linhartův pohled ostře proniká až do „domácnosti“, jak lze zřejmě nejvěrněji přeložit řecké slovo οἶκος, oîkos, z předhelénského ϝοῖκος, wóikos, a to z předindoevropského weyḱ-, jež je předlohou pojmu „ekologie“, a má evokovat i významy jako „vstoupit někam, usadit se; osada, usedlost, vesnice“. Vstoupit lze nejen do lesa, otevřené krajiny, domu, zahrady, ale též do vlastního nitra.

V oddílu Krása a děs pitoreskní krajiny se věnujeme proměně „panenské krajiny“ v „krajinu industriální syrovosti“:

„Lesy byly i pro novověkého člověka místem, jemuž je záhodno se vyhnout – a četné historické prameny dokazují, že lidé žijící v symbióze s divokou přírodou (od loupežníků přes lovce a dřevorubce po uhlíře) nesli cejch nikoli nepodobný tomu katovskému. Středověký eremita hledá v pustině Boha a přírodu vyzývá na duel, barokní exulant již s obavami sleduje, kterak divočina ustupuje. Josef Kajetán Tyl si pochvaluje neprostupné lesy a hory Šumavy co obranný val, na druhé straně však s nemalým vizionářským zápalem předpovídá budoucí exploataci lesa; Jan Neruda v ironické narážce na Tyla mudruje, že Šumava bude teprve tehdy ideální, až z každého stromu bude vyrobena pohodlná sesle. Inu, nemějme to Tylovi za zlé, dokonce i velký Novalis se v Jindřichovi z Ofterdingenu místy pouští do chvalozpěvů na výhody průmyslové expanze v horském půlměsíci oddělujícím Čechy od Saska, Durynska a Bavorska.“

Autorův pohled na jeho téma je olbřímího rozpětí a jeví silné okulturní aspekty, jež mu dovolují střídat zevní s niterným a naopak, emocionální s racionálním, a – samozřejmě – i s iracionálním. Od lorda Byrona a Shelleyho je to myšlenkově jen kousek k „filmu Noc hrůzy (1986) od prominentního režiséra gotických propadáků Kena Russella“. Jest toliko třeba znáti zkratku tajnými cestičkami duše. Chodec, a to i ten Raye Bradburyho, si to rázuje nejenom rázovitou krajinou, nýbrž razí si cestu i do své vlastní duše, do níž pronikají vjemy z okolí a z ní vycházejí dojmy a emoce dotvářející psychosféru okrsků zemských, a zůstávají v ní v podobě zápisků nebo rozprav dostupných i pro další návštěvníky.

„Paradoxně jedny z nejtenebrálnějších výstupů krajiny nalezneme u autorů weird fiction, což je subžánr, který pracuje s transkosmickým děsem. Můžeme se o tom přesvědčit u Lovecraftových pustinných osad Nové Anglie, chátrajícího Detroitu Thomase Ligottiho nebo hrůzostrašných lesů severozápadu (ano, tam kde leží Twin Peaks) v příbězích Lairda Barrona“, píše autor. Tím se pomalu šineme k druhé části knihy, již tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku.

Někde líčení vnitřních i vnějších krajin převáží výpad do literárně-historických končin, jako je tomu v oddílu I-III, teprve ve IV se znovu objeví líčení krajin, případně i výlet do geografie, zejména anglické imperiální, ať už šlo o Přední či Zadní Indii. Tam jsem narazil na výpadek jména:

„V roce 1789 prohlásil překladatel Šakuntaly a pozdější předseda Royal Asiatic Society, že existuje árijská rodina a Britové a Indové jsou bratry.“

Nedozvíme se totiž jeho jméno, takže jsem zapátral a byl to – Sir William Jones (1746-1794), a Šakuntala je celým názvem Abhidžňánašákuntala. Vtipně je tu i odkaz na Aleistera Crowleyho komentujícího celou britskou eskapádu v oněch zeměpisných šířkách takto: „… v The Diary of a Drug Fiend píše:

„Když člověk prožívá kokainové líbánky, je skutečně lepší než ostatní lidé. Útočí na každý problém s dokonalým sebevědomím […]. Britská říše vznikla díky takovému duchu, naši mladí muži vyrazili do Indie a na všechna možná místa a kráčeli všem po hlavách, protože byli příliš nevědomí, než aby si uvědomovali nesnáze, které je čekají.“

Jisto jest, že text má o vzdělávací moment – člověk se dočte, na co by jinak nejspíše v životě ani nenarazil, jako v případě, když:

Jiří Wolf ve své knize Skřítci a démoni Krušných hor (2005) uvádí pozoruhodnou řadu přízraků a zjevení, od Marzebilly se železnou rukavici přes Berggeista po Holzfrau. Barokní kronikáři „pokládají právě českou stranu za oblíbené místo strašidel“. To je jistě potěšitelné, byť (jak píše Wolf v úvodu své práce) „Krušné hory jsou opuštěné, opuštěnější než dřív. I když za noci bývají posety světly, která nahradila oči vlků“.

O odstavec níže jsme ovšem svědky duplikace, nadto dvojího překladu, což jde zřejmě na vrub básníkově opotřebené duši, když jednou čteme: „Jeden z nich poslal do své vlasti zprávu: „Kakadu křičí hlasem ďáblů a buš vydává jedovaté výpary“ (kap. Prvotní krajina), a podruhé „Přiznejme však, na druhou stranu, je to pro současné básníky ráj, mají svou panenskou Austrálii, kde »kakaduové řvou hlasem ďáblů« a mohou se stát stvořiteli nové mytologie“ (kap. Nezačínali jsme na brownfieldu). Buďto rypadlo za Duchcovem přestalo dolovat koks nebo se nedostávalo zlaťáčků na chmelený kvas…

Některé kapitolky potěší obzvláště, příkladně Berggeisti, perkmoni, koboldi. Linhart je především pamětí krajiny. Genius loci. Některé záhyby paměti jsou již natolik zteřelé, že se stává kronikářem, předkládá nám svůj „čas-popis“, aby nezapadly lidové figurky, vztahy, události, prostě archiválie nejširšího druhu. I pro něj a zejména pro něj platí: „když jsem tam vstoupil naposled / co tam ještě zbylo / a s čím jsem se tam ještě mohl setkat“.[6]

Vzpomínky vedou k „walestalgii“, přičemž k jeho návštěvě vedlo zejména setkání „s popisy velšské krajiny Arthura Machena v kapitole „Černé pečetítko“ z románu Čtyři podvodníci“, a tomu všemu vévodí psychogeografie šeré země sršící vtipem:

„Kymerofilové, kteří dosud nenavštívili svůj vysněný ráj, se mohou radovat z několika počinů, jež jim Wales přiblíží, upřímně řečeno možná také vzdálí. Měl jsem to velké štěstí, že jsem detektivní seriál BBC Temný Wales (2013-2016) zhlédl v české televizi teprve po návratu z Walesu. To bych se do Walesu vypravil s jinou písní na rtech a pečlivě ozbrojen.“

Je zvláštní, jak náš náhled na národ či krajinu formuje popkulturní, příp. okulturní proud.

Zvláštní kapitolu pak tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout.

Myšlení a snění o „geografii Edenu“ by se neobešlo (pokud by vůbec bylo možné) bez Jitra kouzelníků, které je podle autora „kapku zastaralé, místy až hanebně chybující, má svou iniciační roli; pro každého trochu jinou, pro někoho to bude právě to opojné spojení poezie a vědy, pro jiného brána k hermetismu“. Připojme k tomu mínění Colina Wilsona: „Jitro kouzelníků patřilo v době před listopadovou revolucí k nejmagičtějším knihám vydaným po válce. Možná to byl dokonce úplně nejtajemnější, nejlákavější, nejvíc magnetizující titul, samozřejmě velmi těžko sehnatelný.“ Ne každý surrealista však na dílo oné nesourodé dvojice (Bergiera a Pauwelse) hledí toliko nepřátelsky či posměšně. Básník a teoretik surrealismu František Dryje vzpomíná: „Jitro kouzelníků jsem objevil zřejmě někdy v první půli 70. let v Městské knihovně v Praze a byl jsem ve svých dvaceti či dvaadvaceti okouzlen. Kniha nejen přinášela evidentně fundovanější vhled do problematiky takzvané záhadologie než populární Däniken či třeba Ludvík Souček, ale na jejích stránkách jsem se poprvé setkal se jmény jako Fulcanelli, René Alleau, Lombsang Rampa, Charles Fort – ale možná i Gustav Meyrink, určitě H. H. Ewers ad. […] Názorový a ideový eklektismus spojující díla populární sci-fi (Bradbury, Clark) s autory fantastické literatury Lovecraftem či Machenem i s vědeckými (anebo spíše ,vědeckými‘) poznatky zprostředkovanými a interpretovanými značně libovolně, byť sugestivně, mi tehdy přišel objevný.“ Ačkoli později, ve světle jiné literatury, hermetické či surracionalistické, zařadil knihu svého mládí „do blízkosti nejrůznějších houštinných konceptů New Age“, Dryje poznal, že „iniciace a inspirace (též) po různých, ba nepravých pahrbcích se béře“. A „Jason Colavito v mnoha svých textech zdůrazňuje přímou vazbu mezi dílem Lovecrafta a jeho ctitelů Bergiera a Pauwelse a tvrdí, že jeho dílo (cyklus o mýtu Cthulhu, povídka Z neznáma a román V horách šílenství) je přímo inspirovalo k teorii o příchodu astronautů z jiné planety.“

Očistné hlasy z propasti počínají s představením Hannse Heinze Ewerse za soumraku, pokračuje to měsíčním svitem nad starým mlýnem Alberta Pynkhama Rydera, poslední výspa na Ptačím ostrově v podání Johna Buchana, a dostáváme se až k Nadpřirozené krajině jako avataru zla, kterou rámuje Machen a pronikání nadpřirozeného utvářejícího takto nadpřirozenou krajinu:

1) pocit opozice vůči „normální“ krajině, takže při přechodu z jedné do druhé často dochází k očividné změně;
2) pocit nepřirozenosti, kdy se neskutečné stává skutečným;
3) časové rozpojení, kdy časový proud již není sevřený ani jednosměrný;
4) vztah k pojetí zla, někdy, i když ne vždy s náboženskými konotacemi, takže krajina může nakazit nebo otrávit náš svět;
5) skutečnost, že nákaza našeho světa může mít zhoubný účinek na všechny lidské bytosti, což je možná ta nejděsivější a nejhorší z jejích podob.

Následuje Nadpřirozenost planiny a propasti v Hodgsonově Domě na rozhraní, v níž se objevuje koncept „prahu“, o němž jsme již pojednali výše:

„Světlo, které vypravěč vidí, nevychází z jeho pracovny, ale spíše zpoza zdí místnosti, které zprůsvitněly. Odhalí se nepozemská krajina, která je tím podivnější, čím jasněji ji hlavní hrdina vnímá. Překročili jsme hranici z našeho světa, daného jasnými pravidly, a vešli do krajiny, která ohlašuje nadpřirozeno. Toto je skutečně mimozemská krajina, protože planina, jak ji vypravěč označuje, je osvětlena černým sluncem, lemovaným zářivě rudými paprsky, takže celá země je vystavena ruměnému svitu. Za zmínku stojí také gargantuovský dům, který je přesnou replikou domu hlavního hrdiny, ale má mamutí rozměry: „ohromná stavba postavená zřejmě ze zeleného nefritu.“ Přítomnost tohoto domu dělá z pokřiveného obrazu této krajiny ještě razantněji nepřirozený odraz našeho světa, světa neskutečných a neuvěřitelných rozměrů. Mezi oběma světy existuje spojení, ale není vedeno žádným přírodním zákonem, jemuž bychom rozuměli.“

Příchod nadpřirozena v kapitole Lovecraft a nadpřirozeno z neznáma je ve všech svých intencích a cílech synonymem „zla“ a Lovecraft ve svých příbězích opakovaně tento výraz používá, přičemž nejvelkolepější evokace nadpřirozené krajiny se objevuje v povídce Barva z vesmíru (1927), kdy „se z normální krajiny může stát nepřirozená ‚spálená pláň‘“ a „lidé jsou náchylní ke stejně podivnému procesu jako zvířata i vegetace, je to proces charakterizovaný šílenstvím“.

Závěr přináší autorovu zpověď, že „psaní eseje připomíná cestu – přičemž o eseji, která se věnuje podivné, nadpřirozené krajině to možná platí dvojnásob – v tom, že začnete s představou určitého itineráře a cíle, ale skutečná radost přijde až se samotným prožitkem, s detaily, které během cesty objevíte.“

Čtenáři otuženému letitým tréninkem v tuláctví tedy radíme vyzbrojit se trpělivostí a upřímnou snahou nechat se poučit a nenechat se odradit při zmáhání strmého Stromu vědění dobrého a zlého i života věčného.

∴

[1] J 14,2.

[2] Srv. François Rabelais: Gargantua a Pantagruel. Svazek 1-2, kniha první až pátá. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962.

[3] Ibid.

[4] Ez 38,2.

[5] Srv. François Rabelais: Gargantua a Pantagruel.

[6] František Kaftan, ze sbírky Havířské písničky.