Žádný nadšenec hrůzostrašných příběhů nepotřebuje úvod k dílu Augusta Derletha. Jeho povídky jej uvedly jako jednoho z nejryzejších moderních spisovatelů tohoto žánru, zatímco jeho četné antologie jej představují jako vytříbeného editora, který má přístup k opravdu nejlepšímu materiálu.
Derleth byl rovněž expertem v okultních vědách a žil v Sauk City ve Wisconsinu, jednoho z nejtemnějších, čarodějnicemi nejzamořenějších koutů Ameriky, kde legendy o zlu mají tuhý kořínek.
I historie jej fascinovala a v této vzácné rané povídce, kterou Derleth sám navrhl pro tuto sbírku (The Evil People, ed. Peter Haining, 1968), spřádá příběh o černé magii okolo jedné z největších bestií všech dob – Cesare Borgii.
Cesare, kníže Borgia, vévoda valentinoiský a romagnský, pán Imoly a Forli, Rimini a Pesara, Faenzy a Urbina, vztáhl svou majestátní ruku a vzal si od lokaje papír, který mu podával. Zároveň se ze stínů za Borgiou vynořily dvě postavy a nahlédly mu přes rameno do papíru. Mladší z nich, ten se začínajícím knírkem, si nervózně prohrábl chmýří rašící na ostré bradě; druhý, starší, zešedivělý muž ve vojenském oděvu, neprozradil intenzitu svého zájmu ničím jiným než zúžením očí.
Cesare, kníže Borgia, náhle zabručel. „Další tři!“ zvolal s pochmurnou vehemencí.
„Ďáblovo dílo,“ zamumlal voják.
„Další tři,“ opakoval mladý muž tlumeným hlasem.
„Něco se musí podniknout, Výsosti,“ vyrazil ze sebe voják křečovitě. „Tohle nemůže… nesmí pokračovat.“
„Nehodí se, abys mne takhle napomínal, kapitáne,“ odsekl stručně kníže Borgia. „Buď si jist, že potřebné už bylo podniknuto. Ještě této noci uzříme konec této satanské záležitosti.“ Obrátil se prudce k lokajovi, který se okamžitě začal uklánět s rychlostí a pravidelností automatu. „Zavolej mně mága, Reného!“
Lokaj, který se nepřestal uklánět, vyšel pozpátku z prostorného stanu. Mladý muž klesl do křesla po boku knížete Borgii.
„Co máte v úmyslu s Reném, Výsosti? Potřebujete teď snad magii, abyste potřel toto vandalství?“
Césare, kníže Borgia, obrátil pohledná svého společníka. „Jste ještě příliš mladý, Midi, abyste se vyznal v této věci. Pomyslete jen, že vy, obyčejní vandalové, přicházíte krást těla mých mrtvých… mrtvoly už zbavené všech nákladných a cenných věci? Fuj!“
„Je lépe myslet si, že ne, Výsosti. Ale když to nedělají vandalové, kdo tedy?“
Kapitán se sklonil ke knížeti. „Někoho tedy podezíráte, Výsosti? Zajmeme je dnes v noci?“
„Do svítání zemřou!“
„To je dobře,“ řekl kapitán, „ano, to je dobře.“
Cesare přikývl.
Vchod do stanu se otevřel a do velkého, matně osvětleného prostoru se přišourala shrbená, zakrslá postavička mága Reného a za ní následoval jeho groteskní stín připomínající ptáka a vlekl se po stěně stanu. René se přiblížil ke knížeti Borgiovi.
„Výsosti!“ zamumlal a sklonil hlavu.
„René, této noci zmizely další tři mrtvoly.“ Césare se na okamžik odmlčel, aby mág měl čas plně pochopit veškerý význam jeho slov. Po chvíli pokračoval: „Tito mí mužové padli čestnou smrtí v bitvě a zaslouží si, aby se jim dostalo důstojného pohřbu se ctí. Ale jejich mrtvoly byly odneseny a nemají mít pohřeb. Ty jsi však byl přesto vyslán hlídat je s určitým záměrem. Splnil jsi ten záměr, René?“
Mág se hluboce uklonil. „Mé poslání je splněno – není to tak, jak jste předpokládal, Výsosti. Doprovodí-li nás vás průvod, dovedu Výsost na místo, kam byla těla mrtvých odnesena. Tam Výsost sama uvidí a pozná viníky a stanoví jim odpovídající trest. Celkem už zmizelo čtrnáct mrtvol – tato tři ještě můžeme zachránit před znesvěcením.“
„Výborně, René, jenž si zasloužíš naši důvěru. A teď se jdi připravit na cestu.“ Kníže Borgia se otočil. „A ty, kapitáne, vydej vybraným mužům rozkaz, aby byli během hodiny připraveni nás doprovodit.“
Kapitán cosi zabručel, sklonil hlavu a vyšel ze stanu a zakrslá postava Reného pomalu následovala v jeho stopách.
Po půlhodině jízdy skupina mužů dorazila k úpatí malého pahorku vzdáleného kousek od tábora a tam René naznačil, že by kníže Borgia měl dát rozkaz sesednout. Borgia dal stručný pokyn kapitánovi a vzápětí se skupina mužů už tiše kradla nahoru po svahu, René s knížetem Borgiou a Midi s kapitánem v čele všech ostatních. Když dorazili na vrchol úbočí, René se obrátil a zvedl ruku na znamení, aby všichni byli zticha. Potom se sklonil ke třem mužům, kteří ho obklopovali.
„Vzpomeňte si, Výsosti, že dnes je Valpuržina noc,“ mumlal tichým hlasem, „této noci se všichni démoni země, vzduchu, ohně i vody slétají, aby prostřednictvím pozemských lidí sloužili černou mši. Podívejte támhle!“ Přikrčil se a ukázal před sebe.
V mírné proláklině na úpatí pahorku před nimi stála skupinka stromů tvořících malý háj: mezi stromy bylo možné rozeznat nejasné černé stíny, pohybující se v blikajícím světle obrovských svící sem a tam. Midi vydechl úžasem. Kníže Borgia nařídil svým mužům, aby v tichosti obklíčili háj. Potom všichni čtyři, vedeni opět mágem, vyrazili opatrně vpřed a nakonec dosáhli stanoviště, odkud mohli pozorovat strašlivý rituál, který se před nimi odehrával. Midi, mladší společník Cesareho, hleděl napjatě před sebe, aby lépe viděl, ale Cesare ho jemně stáhl zpět.
V háji bylo celkem devět mužů a všichni byli od hlavy až k patě zahaleni v černém a každý z nich měl obličej zakryt groteskní černou maskou. Jejich roucha, jak přihlížející viděli, byla ozdobena kožešinami. Midi obrátil zděšený, zmatený obličej k Renému.
„Výsměch, messere,“ řekl mág tiše. „Kožešiny pantera, rysa a kočky se při těchto rituálech užívají pokaždé. A ty svíce, Výsosti,“ pokračoval poté, co se obrátil ke knížeti Borgiovi, „ty svíce jsou vyrobeny z tuku mrtvol. Pohleďte také, jak jsou udělány ve tvaru obráceného kříže. Místo kalichů mají lebky a oheň udržují cypřišovými větvemi a dřevem ze šibenic. Brzy posvětí černou hostii před tím obrovským obráceným křížem, který někde ukradli“.
Vzduch ztěžkl pachem síry a smrdutého čertova lejna. Přihlížející viděli, jak těch devět v háji Šlapalo po zemi pokryté trojúhelník)’, sloupci, hvězdami, pentagramy a všemi možnými kabalistickými znameními. V tu chvíli se jeden z devíti oddělil od ostatních a vyrazil vpřed sám k místu, na němž s neuvěřitelnými oplzlostmi pozdvihl černou hostii, a přitom ostatních osm začalo ihned tlumeně intonovat a to bylo vzývání Belzebuba a Ahrimana, byl to chvalozpěv určený Satanovi na výsostech.
Ale kníže Borgia neměl chuť dopřát těm devíti dostatek času k dovršení jejich rituálu, neboť zničehonic vydal ostře rozkaz a ze všech stran okamžitě vyrazili členové jeho doprovodu a zuřivě se vrhli na černokněžníky.
„Živé!“ křičel Cesare, „chci, abyste mi je přivedli živé!“ Potom se otočil a rychlým krokem se vydal k místu, kde měl být uvázán jeho kůň. „Pojďte,“ řekl třem mužům, kteří ho provázeli, „potrestám je tak, aby to odpovídalo jejich zločinu. Budou se mnou sloužit mši, kterou jim sám vymyslím… a ta bude jejich poslední!“
Rychle dojeli zpět do tábora, kde Cesare nařídil ihned zburcovat své vojsko ze spánku. Na jeho příkaz začali také vojáci dělat devět obrácených křížů, aby je hotové mohli zarazit do země. Potom s Midim a mágem seděl a očekával příchod svého průvodu s devíti černokněžníky.
Konečně vojáci dorazili s těmi devíti, tvořícími teď politováníhodnou skupinku pevně svázaných mužů, z nichž byla strhána roucha. Cesare, kníže Borgia, si je bedlivě prohlédl. Potom pokynem ruky nařídil, aby byli předvedeni až před něho a sraženi na kolena a znovu pečlivě prozkoumal jejich obličeje. Předklonil se, aby k nim promluvil.
„Nevěděli jste, že tohle je tábor knížete Borgii, co…? A přesto jste odsud brali těla mrtvých!… Svině! Víte, že vás čeká smrt. Připravte se na to, že předstoupíte před svého černého pána.“ Pokynul vojákům. „Svlékněte z nich všechny oděvy a přibijte je na kříž… dejte však pozor, aby se jejich hlavy nedotýkaly země.“ Pak se obrátil k Renému. „Vezmi s sebou černou hostii a svou magií ji proměň v bílou.“
Mág se uklonil a odšoural se pryč.
„Postarejte se, aby na každém kříži byl připevněn kus z těch lojových svící, které ty svině používaly“, obrátil se kníže na své vojáky. „Musí být umístěny a zapáleny tak, aby každá horká kapka dopadla na obličej muže pod ní; ať jim to připomíná jejich věčnost“.
René se náhle objevil a v rukou držel devět bílých hostií, které ještě před chviličkou byly černé. Podal je Cesaremu a ustoupil stranou, aby vyčkal dalších příkazů knížete Borgii.
„K boji s těmito mrchami,“ mumlal Césare, „mohu použít buď černou, anebo bílou magii… a ráčil jsem se rozhodnout pro černou. Nepovažujete snad černou za vhodnější, René?“
„Výsost ví sama nejlépe.“ Mág sklonil hlavu na stranu. „A černá je také nebezpečnější.“
„A taky ovšem lepší,“ odpověděl Césare a vykročil vpřed. „Pojď!“
René ho poslušně následoval. Kníže Borgia se zastavil před prvním z těch devíti a vlastnoručně násilím vpravil jednu z neposvěcených bílých hostií do mužových úst. René zároveň zadrmolil krátký latinský rituál. Cesare počkal, dokud mág neskončí, a pak přistoupil ke druhému muži, zopakoval totéž a mág znovu odříkal tentýž rituál. Tak posloužili všem devíti. Poté se Cesare ještě jednou obrátil na svůj doprovod.
„Přineste mi kalichy z lebek, které tyhle mrchy používaly.“
Dva členové jeho doprovodu přistoupili s kalichy, které mág opatrně uchopil do rukou. Kníže Borgia pak rovněž postoupil vpřed a namočil si ruce v tekutině obsažené v jednom kalichu, potom se otočil a začal kropit tekutinou těla na křížích. Když byl hotov, ustoupil zpátky a svěřil řízení rituálu do mágových rukou.
René odhodil kalichy, aby dopadly před kříže, a další tekutina vyšplíchla do zrůzněných obličejů těch devíti. Potom vzal od jednoho z členů doprovodu černé roucho, které měl té noci na sobě jeden z těch devíti v háji, a přetáhl si je přes svůj oděv. Pak začal gestikulovat a křičet a nakonec s neuvěřitelnou rychlostí začal opakovat pozpátku celý rituál černé mše a na konci hlasitě vyslovil sedmkrát Belzebubovo jméno.
Jeho hlas ještě ani nedozněl, a z hloubi nebe se vynořil temný mrak připomínající ze všeho nejvíc zmuchlaný kus černého sametu visícího ve vzduchu. Chvíli se vznášel nad kříži, potom nečekaně klesl a vzduch se okamžitě naplnil nesnesitelným zápachem síry, který jej naprosto prostupoval. Vojáci pudově ustoupili, ale René vytrval na svém místě. Černý mrak na okamžik přilnul ke křížům, svíjel se, vířil kolem nich, a pak zničehonic namodrale zesinal, vzápětí se pronikavě zablýskl plamen… a bylo po všem. Byl pryč.
V tu chvíli zděšení vojáci spatřili, že ačkoli kříže zůstaly stejně čerstvé, jako když je před chvílí udělali, těla těch devíti zmizela a spolu s nimi i kalichy z lebek a lojové svíce – ale pod každým z křížů zůstala ležet hromádka popela!
„Má mše skončila,“ řekl Cesare, kníže Borgia. „A jsem velmi unaven… co ty, Midi? Pojď.“
Oba společně odcházeli a za nimi se mlčky pohybovala zakrslá, vyčerpaná postavička mága Reného.
*
Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, 1992
© okultura, MMX
