(Carcosa, Kroměříž, 2024)
Clive Barker: Šarlatová evangelia
416 stran, Carcosa, Kroměříž, 2024, vázaná
ISBN 978-80-88662-00-6
V edici Temnosti vyšlo péčí nakladatelství Carcosa dokončení Pinheadovy poutě (předchozí relevantní svazek viz Nové definice radosti) za mocí v tomto světě i v podsvětí, jak ji pro nás smrtelníky zaznamenal Harry D’Amour pod názvem Šarlatová evangelia.
Nový York není jediné město na světě, kterému v krvi kolují kouzla, dalším v řadě je určitě mj. Nový Orleans, na nějž v příběhu také dojde, ale nikde na světě neexistuje vyšší koncentrace nadpřirozených aktivit než na Manhattanu, neboť „… newyorský ostrov je bojištěm, kde lepší andělé lidské přirozenosti svádí věčnou válku se silami svárů a zoufalství. A nikdo vůči nim není imunní.“
Velkolepá eskapáda nezměrnými končinami pekla, jež Clive Barker vykresluje s obrovskou invencí a zápalem, úplně postrádá přímou nebo viditelnou účast právě horního světa, až na poněkud zvláštní a skoro finální scénu (k níž se ještě dostaneme), kdy Lucifer odejme bytí dvěma andělům jakožto zástupcům nebeské říše. Můžeme se jen dohadovat, jestli jeho nepřiznanými vyslanci jsou Norma, a vlastně celá nová Harryho suita čítající drobného človíčka obdařeného paranormálními schopnostmi, jehož potkal hned po souboji s démonem, jménem Dale, a pak je tu ještě Caz a Lana. Jsou to Harcovníci, angl. Harrowers.
Toto archaické slovo se vyskytuje hlavně v biblickém kontextu, zároveň ale nabízí – s ohledem na celou podsvětní odyseu a její závěr – i překlad jako Plenitelé nebo Pustošitelé, a jeho adjektiva se přibližují inferiorní sféře: „mučivý, trýznivý, drásavý“, harrowing je „vláčení (pole)“, protože harrow jsou také těžké brány k rozbíjení hrud, týkalo se ale i způsobu popravy, takto vláčením po městě za koněm, v Indii též slonem. Milan Žáček v rozhovoru připomněl, že tito Harrowers následují Harryho, tedy Clive Barker zvolil jejich označení příhodně podle svého hrdiny. Ono totiž Harry není jen vlastní jméno, ale jako sloveso má též význam „ničit, plundrovat, plenit, pronásledovat“, což je vlastně jeho zásadním posláním – jít Pinheadovi v patách (což on přímo vyžaduje, aby byl svědkem jeho Díla a zapsal ho jako Šarlatová evangelia) a zachránit Normu, nebo – celý svět…?
„Nic není nikdy takové, jak vypadá. Udělals, cos myslel, že je třeba, protože jsi dobrý člověk. Sešels do Pekla, abys mě tu našel. Do Pekla, Harry. Není moc lidí, co by se pro vlastní matku vypravili třeba jen do Jersey, natož aby se odvážili do horoucích pekel kvůli nějaké staré, slepé, pološílené bábě.“
Harry je nebeský kvásek na zadělání pekelného těsta. Svědčí o tom hovor, který vede s umírající Normou (str. 347), která je sice slepá v tomto světě, zato ale vidí mrtvé, rozmlouvá s nimi a řeší jejich posmrtné trable:
„Uvaž, jak se tady dole všechno změnilo… a vsadím se, že i v tobě. A to všechno, protože ses rozhodl mě sem přijít hledat.“
„Takže někdo tohle všechno narafičil. Tohle mi chceš říct?“
„Vůbec ne. Je to magické uvažování.“
„Ale sama jsi řekla, že jsi návnada. To znamená, že tu musel být i rybář, nemyslíš?“
… „Jsme v tom všichni, Harry. My všichni jsme části toho rybáře. … Všichni v tom mají nějak prsty: ty nejnevinnější dětičky; miminka, co žijí den, hodinu, i ta se na lecčem podílí, i na svojí vlastní smrti.“
Norma podává jasný obraz duchovního stavu společnosti a vzájemné spoluodpovědnosti:
„Duše světa je nemocná, … onemocněla šílenstvím, a pokud každý z nás neodvede svou část práce a nepokusí se dostat ke kořenu téhle bolesti a nevypálí ji, pak vyjde všechno nadarmo.“
Ten kořen bolesti vypalujeme každý z nás každého dne. Po svém, tajně nebo veřejně. Ovšem v určité fázi evoluce lidského rodu byla do srdce člověka vpravena silná pověra, že mrtví se mají považovat za zdroj hrůzy, a nikoliv osvícení. Přitom mrtví toho vědí spoustu – jsou největším nevytěženým zdrojem – z onoho světa pro tento svět. Všechno, co viděli, všechno, co vytrpěli, všechno, nad čím jásali, je ztracené, jenž potřebuje moudrost.
A náš život? Šest tuctů let našeho Biblí vyměřeného věku není vyčerpávající sumou věcí, nýbrž spíše pouhým stručným náčrtkem velkolepého a bezbřehého díla. Jenže dostat toto povědomí z druhého břehu do alespoň podvědomí člověka na pozemské pláni představuje nadlidské dílo. Smrt je prostě oboustranné zrcadlo žalu (str. 205).
Pinhead směřuje k oproštění, neboť Normě (skrze svého písaře Clive Barkera) vysvětluje:
„Všechno je smrt… Všechno je bolest. Odloučení plodí zlost. Ať se otočíme kterýmkoliv směrem, dostaneme ránu. Naším jediným opravdovým dědictvím je smrt, naším jediným odkazem je prach.“
Pekelná psychogeografie se tu střídá s pekelnou genealogií. Dozvíme se o první generaci andělů po pádu zvané Azeelové – jsou to synové a dcery těch, kdo byli svrženi s Luciferem, a jejich ruce vystavěly Pyrathu, již Pán pekel označil (po vzoru: „aj, viděl, že to bylo dobré…“) za dobrou, a oni s ním odešli do jejich vlastní země, kterou jim zbudoval, aby se jim odvděčil za jejich práci. Jenže jen co se do této tajné země odebrali, nikdo je už nikdy neviděl.
Je tu řeč o monstru, podobném Velkým Starým, jež přebývá v podzemním jezeře – Quo’oto (str. 270n). A má skvělý sluch. Neprobudit ho znamená zachovat tiché místo.
V oné Nesvaté nesvatosti dospěli k ostrovu jménem Yapora Yariziac – totiž, Poslední ze všech možností, a na něm se až k pekelné klenbě tyčila stavba vzpírající se zákonům fyziky nejen pozemské, nýbrž i inferiorní – poslední důkaz Luciferovy geniality. Byla to věž tak obrovská, že ji nebylo možno myšlenkově obsáhnout. Snad to byl praobraz věže Koth, kyklopský objekt s fanaticky filigránskými nášlapnými kameny až po nejvyšší vížky, jejichž množství se vzpíralo početním možnostem ohromené mysli a pohled na něj naplňoval děsem i úžasem.
Harryho na tom břehu nesvatosti vítala démonka oznamující mu, že čeká na Svědka, a démonský netvor ho oslovil: „Zabíječi démonstva… Už jsi skolil dvě stě třicet jedna démonů.“ Je to mystické číslo. Existuje 231 způsobů, jak zkombinovat dvě libovolná písmena hebrejské abecedy, jde o „231 bran“. Každý zabitý démon jest krůčkem dovnitř zahrady Edenské, což je myšleno také psychoterapeuticky.
Něco k tomu přidal i Dale svojí řečí o Kristově sestupu do Pekla:
„Došlo k němu mezi Kristovou smrtí na kříži a vzkříšením… Říká se, že sestoupil do Pekla, procházel mezi zatracenci a řadu z nich vysvobodil. Potom se vrátil na zemi a zpřetrhal pouta smrti. Byla to údajně první a jediná amnestie, jakou kdy Peklo zažilo.“
Cesta ven pro ně tedy existovala – a là Deus ex Inferis. Podnikl ji v šerém mytologickém dávnověku i Orfeus, když vstoupil do říše Hádovy, aby si vyprosil navrácení Eurydiky, ale stejně jako on se s ní nevrátil, nepodařilo se to Harrymu ani s Normou.
Knihu třetí s titulem Hvězda žalu uvozuje pozoruhodný citát (Anatole France), který nejspíše nikdo z nás nikdy nečetl: Nikdy jsme si nevyslechli ďáblovu verzi příběhu; celou knihu napsal Bůh.
Pinheadova cesta k reverzní deifikaci – totiž k nahrazení Pána Pekla – dostane ránu v okamžiku, když zjistí, že On „je mrtvý“. „Byl oděný v bílém rouchu, s kůží coby nerozlišitelnou masou fialových podlitin a žlutých skvrn. Měl otevřené oči, ale ty nic neviděly.“ A pak se Kněz prohlásil sám za krále Pekla. Harry se upamatoval na Daleova dřívější slova: Sledovat není to samý co vidět.
Jenže Lucifer je nesmrtelný anděl a Nepohlcený započal poslední bitvu s Pekelným knězem. Ta pro něj skončí neslavně, když se mu dostane jeho vlastní medicíny:
Lucifer mu už vytrhával hřebíky zcela nahodile a čím dále rychleji. Nakonec se Pekelný kněz zmohl alespoň na slovo.
„Prosím,“ zaúpěl k Luciferovi.
„Sám jsi tuto prosbu bezesporu slyšel už tisíckrát.“
„Je to tak.“
„Putoval jsi pustinami Pekla a svedl souboj s Luciferem. Jsi jedinečný, cenobito. Přesto spočívá teď tvůj život v mých rukou a z tebe se stalo fňukající klišé.“
Ovšem Pinheadova pouť měla za následek Luciferovo probuzení, jehož důsledkem je zánik konceptu Pekla:
„Skoncoval jsem se životem… Skoncoval jsem s tímto Peklem, které jsem sám stvořil. Byl jsem mrtvý a šťastný. Ale vypadá to, že smrtí si nemůžu být jistý, dokud nám toto všechno nestrhnu na hlavu, dokud nebude Pekla, které by si mě mohlo ještě přivolat.
S Peklem je konec. Rozumíte? Pokud máte jiné místo, kam byste se mohli uchýlit, běžte, dokud je to možné, protože až skončím, nic tady nezbude. NIC!“
Pinhead však ještě neskončil s Harrym:
„Žiješ ve tmě, D’Amoure. A tam i zůstaneš.“
A ten mu zpovzdálí několika stran odpovídá:
„Viděl jsem všechno, co chci vidět.“
Lucifer, zavalen obrovskou tíhou zhroucené klenby, sleduje rozhovor dvou poťouchlých andělů – Bathraiata a Thakii, kteří jsou na místě proto, aby tam byli a všechno sledovali. Jde vlastně o první přiznaný vstup z Nebeské říše. Pikantní je, že si ani nevzpomínají na jméno vůdce démonů –
„byl to vůl a všichni to potvrzujou. A ta stará děvka Kozatice ho sem kopla. Rozjel nějakou vzpouru.“
„Lucifer?“
„To je on. Lucifer.“
V tom se Lucifer zhluboka nadechl a obrovský balvan, který mu spočíval na těle, za hlasitého burácení po celé délce pukl. Po jejich vzájemné debatě se Thakii obrátil k Luciferovi a spustil na něho:
„A zvláště si naser ty, Lucifere Všemohoucí.“
Když mu sdělil, co měl na srdci, anděl se začal odvracet, ale jediné slovo z Luciferových úst – „Ne!“ – stačilo na to, aby v pohybu ustrnul. „Co je?“ zeptal se Thakii. „Počítáš se mezi mrtvé, anděli,“ pronesl Lucifer. „Vážně?“ Thakii se zatvářil nechápavě, potom se usmál blaženým obdivem a ustal v bytí. Druhý anděl smířlivě zamrkal: „Je to nuda, den za dnem. Začínám mít pocit, že všechno je lepší než tohle.“ „Všechno?“ „Ano“, odpověděl anděl, čímž popravčímu záměrně nahrál na smeč. „Jsi mrtvý,“ oznámil mu Lucifer. Druhý anděl přikývl, zkroutil se a zanikl dvakrát rychleji.
Tímto pozoruhodným a jediným střetem Lucifera se světem hořejším se vyčerpala boží linka v příběhu, a On zamířil z rozvalin Pekla do světa lidí.
A Harry vyrazil objevovat oceán, protože našel odvahu ztratit z dohledu břeh.
Harry D’Amour – herold a emisar říše Z lásky. Plenitel z lásky.
∴
