(Vendeta, Praha 2025)
James Lovegrove: Sherlock Holmes a miskatonická monstra
296 stran, Vendeta, Praha 2025, vázaná
ISBN 978-80-277-2261-7
Po recenzi Jiný druh džungle & divé zvěře předchozího titulu od Jamese Lovegrovea se setkáváme s dalším z jeho apokryfních románů o velkém detektivovi, týkajícího se světa, v němž vládne Velký Cthulhu a jeho suita. Navazuje na svazek Sherlock Holmes a Shadwellské stíny (2017) a dějově se odehrává patnáct let poté.
Je jaro roku 1895. Více než deset let boje proti tajuplným bytostem stálo doktora Johna Watsona jeho milovanou ženu Mary a téměř podlomilo zdraví Sherlocka Holmese. Příběh začíná honičkou, při níž je pronásledují ghastové, nadpřirození humanoidní lidožraví netvoři sužující pasažéry londýnské podzemky.
Oba společníci jsou následně povoláni do nechvalně proslulého blázince a královské nemocnice Bedlam v Bromley, městské části velkého Londýna. (Slavná historie tohoto místa inspirovala několik hororových knih, filmů a televizních seriálů, zejména film Bedlam z roku 1946 s Borisem Karloffem.) Najdou tam pacienta, strašlivě zjizveného a nevzpomínajícího si, kdo je, a podlaha i stěny jeho kobky byly počmárány piktogramy cizí abecedy, písmena visící z vodorovné čáry jako v sanskrtu, na jedné ze stěn Watson, poznávající v nich r’lyehské hieroglyfy, přečte tři verše:
R’luhlloig
Grah’n wgah’n
Sgn’wahl nyth
Skrytá mysl
Ztracený ovládá
Sdílí prostor se služebníkem
O poslední větě si nebyl jist a domníval se, že by to mohlo znamenat i „služebník sdílí prostor“. Pacient nadto o sobě tvrdí, že nepatří do svého těla: „Nejsem, čím se zdám. Nepatřím.“ Objev r‘lyehštiny, jazyka Prastarých, v našem světě neznamenal nic dobrého. Holmes správně poznamenává:
„Jak můžeme doufat, že odhalíme motivace, emoce zplozenců hvězd ze zásvětí? Všechno, co se jich týká, je nám naprosto cizí. Možná jsou všichni naprosto šílení. Možná, že ty eony, které strávili v propastech vesmíru a hlubinách země, je dohnaly za okraj racionality a že už v nich není nic jiného než skučící chaos.“
„A zlo.“
„Nebo něco, co pouze nazýváme zlem, protože to neumíme interpretovat žádným jiným způsobem. Pro ně to může být nezbytnost nebo rozmar nebo účelnost.“
Trochu to připomíná úvahu, kterou nechal Arthur Machen vést Ambrosia o zlu ve své novele Bílí lidé.
„Co když naše představa, že nás Vnější bohové a Staří velcí nenávidí, přeceňuje náš skutečný význam? Co když k nám necítí nic jiného než mírné opovržení? … Proč by se měl Azathoth nějak starat o mě nebo o vás? Proč Shub-Niggurath? Yog-Sothoth? Yig? Cthulhu?“
Prostě to, jak někteří lidé uctívají bohy, říká víc o těch lidech než o bozích. A někdy nám leccos napoví i jména. To nastane, když při pátrání po identitě neznámého pacienta Holmes oznámí Watsonovi, že se objevil „mladý yankeeský vědec, Nathaniel Whateley z Miskatonické univerzity v Massachusetts“ (str. 49), neboť obeznámení čtenáři postřehnou odkaz na relativně rozsáhlou povídku známou jako Hrůza v Dunwichi, v níž starý Whateley opečovává usedlost a uvnitř to, co tam roste a bylo přivedeno odkudsi mimo veškeré oblasti síly a hmoty, prostoru a času. Reprezentativnější z obou synů, Wilbur, se zabývá zakázaným věděním a tajnostmi ukrytými ve svazcích uskladněných právě v knihovně Miskatonické university – a ta je Lovecraftovou kreací.
Naše dvojka najde místo, kde přebýval a s úžasem si pak na půdě prohlížejí jeho sbírku hrůzných věcí, již však Holmes komentuje: „Tohle není žádný kabinet kuriozit, Watsone.“ Ze stínu von Junztových Unaussprechlichen Kulten vystoupí zatím neznámé dílo, takto Unaussprechlichen Tieren neboli Nepojmenovatelná zvířata. A dalším úkazem je dosud neznámá odnož klubu Diogenes, totiž klub Dagon. A Whateley se tam měl s Mycroftem a dalšími arbitry nevýslovného „podělit o znalosti nelinnéovských a taxonomických odchylek“, jinak řečeno – bytostí tam vocaď. A potěší i tato zmínka:
„Miskatonická univerzita, jak nepochybně víte, se nachází v Arkhamu, městě kousek na sever od Bostonu, které je shodou okolností místem s neúměrně vysokým výskytem okultních fenoménů. … Celý tenhle kout Massachusetts je semeništěm manifestací Vnějších bohů a Prastarých. Skoro jako by tam byl nějaký tajuplný zlom, puklina ve světě, která k němu přitahuje bohy.“
Detektivové zjišťují, že tento pacient, kdysi vědcem, byl jedním ze dvou lidí, kteří přežili k záhubě odsouzenou cestu parolodí po řece Miskatonic, na níž měl být polapen polomytický shoggoth. Jak se však ocitl v Londýně, zbaven rozumu?
Po setkání s Mycroftem je Watson unesen proudem bolestných vzpomínek na smrt milované Mary zapříčiněné vpádem věci z jiného vesmíru, byakhee. Stálo za ní spiknutí tří sikhů kvůli sošce, jež byla vytesána „z azurově zelného kamene do podoby Borkruga, boha, jehož uctívala rasa poloobojživelníků Thuum’ha, která žila zhruba před deseti tisíci lety ve městě Ib v dávno ztracené zemi Mnar“. Zemi, dávno předtím než se lidský rod, který známe, „vyšoural z opičí říše“, jak to Lovecraft podává V horách šílenství, obývaly rasy z hlubokého vesmíru, jejichž moc se zcela vymykala představám každého člověka. Vystavěly takové megalopole jako Valusia, R’lyeh, Ib v zemi Mnar a Bezejmenné město uprostřed Arabské pouště. Pozůstatky těchto měst podle Lovecrafta stále ještě existují v neprobádaných koutech Antarktidy, Austrálie a Himalájí. Lovegrove je v tomto ohledu ještě sdílnější a uvádí, že obyvatelé Sarnathu, jenž tuto nelidskou rasu povraždil, „o tisíc let později stihla magická pomsta: hostina oslavující zničení Ibu byla přerušena a hodovníci se tajemně proměnili v zelené ochablé němé bytosti velmi podobné povražděným Thuum’ha“. Borkrugova soška se tu a tam znovu objevila, měnila majitele, a každému, kdo se jí dotkl, přinášela jen neštěstí.
Znetvořený pacient je z Bedlamu unesen za okolností vymykajících se zdravému rozumu, a po ohledání místa začne být jednotce BS221b zřejmé, že tento případ zahrnuje mnohem víc než jednoho vyšinutého Bostoňana. Aby se jí však podařilo zjistit více detailů o tomto únosu, musí Holmes navzdory odporu Watsona použít artefakt zvaný Triofidianská koruna doprovázený evokací v r’lyehštině, v důsledku čehož se z londýnské stoky vynořili hadí lidé z Valusie, Homo sapiens reptiliensis, příslušníci rasy, s níž se poprvé setkali v kryptě shadwellského kostela.[1]
Měli schopnost brát na sebe podobu jiných lidí. Šlo o pravěkou, předlidskou rasu, která kdysi Valusii založila, nyní už však téměř vyhynula a vládne toliko zpoza stínů, k čemuž využívá náboženský Kult hada a schopnost maskovat se pomocí magie. Oním bohem byl Veliký had, později ztotožněný s jedním z Velestarých, Yigem, a rovněž se styžským hadím bohem Setem z příběhů o Conanovi. Hadí lid stvořil před eony Veliký had a pravěká hadí říše stála na čarodějnictví a alchymii. Lidé je nakonec porazili a téměř vyvraždili ve veliké bitvě o přežití proti starším věcem. Po zničení Valusie uprchli hadí lidé do Yothu, jeskynních prostor pod K’n-yanem v Severní Americe, takto Howardovými Piktskými ostrovy, tj. dnešní severní částí Britských ostrovů, jako jsou Vnější Hebridy. Vystavěli podzemní města, z nichž se k dnešku dochovaly toliko ruiny.[2]
Tyto Děti noci[3] se vyznačovaly plochým nosem, ohavně šikmýma očima, ale hlavně spolu hovořily „jazykem stejně obludným, jako byly ony samy, jakousi syčivou plazí řečí, která … naplňovala děsem a odporem,“ nebo jak Ludvík Souček v povídce Případ Čerta č. 4 připomíná ústy Martina Anděla:
„Mohl bych vám posloužit ještě dalšími [příklady], například kapitolou, tuším, v Solinovi, o národu, který obývá nitro Libye. Žije na tajných místech a slaví nečisté obřady v divokých horách. Staroušek Solinus, jeden z významných starořímských dějepisců o nich píše, že spíše syčí jako hadi, než mluví.“[4]
Lovegrove zde opravdu kreativně „rosssššššiřuje“ mýtus Cthulhu, což však nelze tvrdit o řadě pokusů, s nimiž jsme se mohli seznámit na stránkách antologií vydávaných pod názvem Černá křídla Cthulhu.
Musel jsem nahlédnout do originálu, abych se popasoval s pojmem „Triophidian Crown“, zde překládaný jako „Triofidianská koruna“, která mohla vypadat jako faraonská čelenka, na níž je iaret, „vztyčující se (hadí bohyně)“, tedy uraeus v podobě vztyčené kobry, tato koruna však měla vepředu trojici hadích hlav. Problém je v anglické příponě –ian. Například v psychologii frekventované přídavné jméno jungian se už běžně – nikoliv uspokojivě – překládá jako „jungiánský“ (namísto „jungovský“), takže Faustian by se podle tohoto příkladu muselo překládat jako „faustiánský“, přesto takové slovo neexistuje a máme tu místo toho „faustovský“. Když už tedy, pak měl překladatel buď být důsledný a psát „Triofidiánská“, nebo raději zvolit příhodný opis a vzít při tom v úvahu, že také existovala křesťanská gnostická sekta ofitů, kteří uctívali biblického hada, ὄφιανοι, ὄφις, ofis. Jaldabaoth zplodil mj. syna, hada, z něhož pochází dech a duše (srv. Gn 2,7).
Poté, co Watson nenávratně přišel o korunu vládnoucí r’lyehskou mocí, s níž mohl rozkazovat hadímu lidu, a málem i o život, se Holmes otřepal z jejího předchozího použití a mohli se společně vydat do míst, které jim označili příležitostní detektivové, jejichž totožnost bude napříště mít vždy pachuť poněkud bahnitou a plazí, rozhodně však nelidsky monstrózní. Když je vozka jako domnělé nadšené ornitology vyklopí na kraji mokřisek a bažin, začne z kufříku vytahovat různé předměty, vposledku pak Necronomicon, načež došlo k pozoruhodným úkazům. Předně zašlo slunce, krajina utichla a nastala panika mezi zvířaty.
„To zaklínání je víc než jen jazyk… klíčová je také bezprostřední fyzická blízkost Necronomiconu a magnetovce. Mou úlohou je verbálně tomu napomáhat. Tím, že mluvím nahlas, probouzím latentní moc knihy a ta zase aktivuje kompas.“
Nebude naším úkolem okomentovat celý děj knihy Miskatonická monstra, trochu zábavy ponecháme také čtenářům, jisto však je, že si dopřejí setkání s dalšími zástupci „mýtu Cthulhu“, mezi jiným to jsou Mi-Go, houby z Yuggothu, obeznámí se se zprávou Zachariáše Conroye o cestě po řece Miskatonic a o tom, co tam našli, a posledním v té řadě chaosu a zvrhlostí je R’luhlloig, respektive odvěký Holmesův nepřítel, „skrytá mysl“.
∴
Na str. 22 jsem zápasil se slovem „dušesymbolem“; drobné, korekturou neopravené chyby jako chybějící čárky v souvětí nebo háčky nad měkkými souhláskami zde nezmiňuji. Na str. 260 na konci prvního odstavce čteme: „zmlkl, ohromen většími, procítěnějšími muky někoho jiného“. Váhal jsem, zda tento instrumentál vědomě představuje pomnožný tvar „muky“, nebo tam mělo být „mukami“ a šlo o přehlédnutí korektora – nějak doufám v první případek.
∴
Holmes a Watson čelí kosmické válce o samotný κόσμος, o řád vesmíru, jak jej chápali Platón či Aristotelés, a oba se spoléhají na jeho nejprostší a nejzákladnější předivo, aby jej zachovali a odolali náporu mocností a bytostí tam vocaď.
Lovegrove a Lovecraft aneb kterak rafinovaně přibýt k posvátnému háji, v němž se snoubí „mýtus Cthulhu“ a jednotka BS221b.
∴
[1] Srv. James Lovegrove: Sherlock Holmes a Shadwellské stíny. Fobos, Praha 2017.
[2] Srv. San: Nevýslovné kulty.
[3] Srv. Nameless Cults: The Cthulhu Mythos Fiction of Robert E. Howard. Ed. Robert M. Price, Chaosium 2001.
[4] Srv. Ludvík Souček: Případ ztraceného suchoplavce. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1968.
