(Carcosa, Kroměříž 2019)
Edward Lee: Tramvaj č. 1852
144 stran, Carcosa, Kroměříž 2019
ISBN 978-80-88243-25-0
Edward Lee, narozený 25. května 1957, je americký spisovatel specializující se na horror. Na konci sedmdesátých let sloužil v armádě na americké základně v Erlangenu v tehdejším Západním Německu, poté také krátkou dobu jako městský policejní důstojník v Cottage City v Marylandu. Více jak patnáct let pracoval jako noční manažer u bezpečnostní agentury v Annapolis, zatímco ve volném čase psal své texty. Lee se zapsal na marylandskou universitu, kde byla hlavním předmětem studia angličtina, v posledním semestru však šel za svým snem stát se spisovatelem hororových novel. V roce 1997 se začal věnovat psaní naplno, pár let strávil v Seattlu a poté se přestěhoval do Larga na Floridě, kde bydlí i v současnosti.
Byl nominován na cenu Brama Stokera za svoji povídku Mr. Torso a jeho krátké povídky se objevily ve více než tuctu antologií vydávaných ve vysokém nákladu. Napsal přes 40 knih, přičemž docela aktivně vydává v malém nakladatelství nízkonákladová vydání v pevné vazbě a mnohé z jeho knih jsou v této kategorii cennými sběratelskými kousky.
Lee se obzvláště proslavil svými kromobyčejnými okultními náměty a zjitřenou morbidní eroticko-sexuální obrazivostí (Private Pleasures pro antologii Dark Seductions: Tales of Erotic Horror, 1993; I’d Give Anything for You s Jackem Ketchumem pro antologii Bizarre Sex and Other Crimes of Passion, 1994; s ním také napsal povídku Header, která se stala předlohou pro stejnojmenný film,[1] v němž si oba zahráli ve vedlejších rolích) a fyzickým násilím, čemuž se dostalo dokonce i speciálního označení – verotik, složenina ze slov violent a erotic. Vymyslel jej heavy-metalový a horror-punkový hudebník Glenn Danzig, vokalista a textař skupin The Misfits, Samhain a Danzig. V srpnu roku 1994 pak založil stejnojmennou společnost zaměřenou na vydávání komiksů pro dospělé.
Lee uvádí H. P. Lovecrafta, legendu kosmického horroru, jako svůj největší vzor. V roce 2007 u něj přeskočilo to, čemu říká „lovecraftovská jiskra“ a sepsal pěknou řádku novel a románů, v nichž skládá poklonu HPL a jeho slavnému mýtu Cthulhu.
K těmto projektů se řadí hlavně Tramvaj č. 1852, Pages Torn From A Travel Journal, Haunter Of The Threshold, The Innswich Horror, Lucifer’s Lottery a The Dunwich Romance. Často na svých knihách spolupracuje také s jinými autory, ať už je to John Pelan (Goon, 1996; Shifters a Splatterspunk: The Micah Hays Stories, 1998; Family Tradition, 2002), Elizabeth Steffenová (Portrait of the Psychopath as a Young Woman, 1998; Dahmer’s Not Dead, 1999), Wrath James White (Teratologist, 2003), nebo v poslední době s Ryanem Hardingem (Header 3, 2017; sbírka povídek Sleep Disorder, 2003). Občas u něj rovněž zazní motiv UFO, jako např. v povídce Secret Service pro antologii The UFO Files (1997) nebo Scripture Girl v antologii Whitley Strieber‘s Aliens (1998).
Okultní svršky
Všechno se odvíjí z jednoho přízračného snu o zchátralé tramvaji se zažloutlým nátěrem připomínajícím chorobnou pleť dlouhodobě nemocných a černočerným nápisem №. 1852, šinoucí se po vyklechtaných kolejnicích a opírající svůj sběrač po vyvěšených trolejích. Vůbec nejznepokojivější však byla postava řidiče nasvícená pobledlým světlem luny, jehož přední část hlavy nelze než nazvat „netvářností“, neboť morově bílý kuželovitý rypák vybíhal do jediného krvavě rudého chapadla.
Tristní životní běh HPL v ještě neuspokojivějším světě účtů narušil až výstřední dopis Fredericka Wilcoxe s nabídkou napsat více než dobře honorovanou povídku pro časopis s výmluvným titulem Erotesque. Člověku se při pomyšlení na tohoto podivínského nakladatele vybaví verše:
Hi hello wake from thy sleep
God has given your soul to keep
all of the power that burns in the flame
ignites the light in a single name.[2]
Připomeňme si, že toto příjmení se v celé podobě, totiž Henry Anthony Wilcox, objevuje již ve veleznámé povídce H. P. Lovecrafta z roku 1928 – Volání Cthulhu – a rovněž v jeho vlastním rodokmenu. Možná bychom se ale obešli bez sebezpytné retrospekce zbytečně opakující některá základní životní fakta našeho milovaného autora i poněkud samoúčelného odkazu na pana Freuda…
Během příprav na psaní objednaného textu si HPL uvědomuje, že „nebude moci využít své ‚Prastaré‘… ale novými okultními svršky… vhodně zamaskovat to, co jeho přítel Belknapík[3] označoval za jeho ‚cthulhuovské panoptikum‘.“ Dále o tom ještě na str. 128-9.
Nakonec se múzou HPL stane pištec a polobůh Nyarlathotep, který se mu vměstná do hlavy, přehraje pár hypnoticky monotónních tónů, obrazotvornost i racionalita ustrnou ve stavu aposiopese, tj. literární pojem označující nenadálé odmlčení. Tři koncepty mu probleskly hlavou poté, co si zašel do krámku zakoupit pár věcí na oslavu a setkal se tam tělesně i duševně s těmi obrazy – antikoncepční násadka, cinkání vzdáleného tramvajového zvonku a prostitutky. Od tohoto místa dále už následuje vyprávění Morgana Phillipse o ztracené sestře, při jejímž hledání narazí na Tramvaj č. 1852.
Společenská elefantiáza
Morgan postupně prochází newyorské čtvrti „Manhattan, Queens, Bronx, Flatbush až po hrůzný Brooklyn s jeho otřesným Red Hookem plným naklánějících se činžáků“ jako ve slavném němém filmu Kabinet dr. Caligariho. Postál si „uprostřed oné zhoubné, ukoptěné skutečnosti… ano, ano, právě tohoto: lidských výkalů na otevřených ulicích, zvratků tuláků plnících stoky jako hnisavá, zkažená a hnusná dešťová voda… Věru vrchol lidského poznání a snažení za deset tisíc let; tato úděsná, neodvolatelná příšernost.“
Oproti prodejnosti všeho druhu je Morgan Phillips obeznámen Robertem Erwinem[4] s Klubem 1852, kde se za prostopášnosti neplatí a přepraví vás k němu v deseti či patnácti minutách tramvaj po trase, která…
„se klikatí tam a sem, nahoru dolů, ulicemi, jaké jsem nikdy předtím neviděl… jede přes dvory, které působí nesmírně starobyle… a je tam i tunel, kde nesvítí jediné světlo. O tom vykřičeném místě jsem se dozvěděl tak, že jsem do téhle tramvaje jedné noci omylem nastoupil.“
Takové mimoděk nastoupení do tramvaje, a zamyšlení nad magičností tohoto dopravního prostředku, známe už z knihy Boženy Správcové Dárek.[5] Nadto má prazvláštní jízdní řád, „nejezdí každou noc“, a nejen to – na onom místě se děje něco s časem:
„ale vždycky, když jsem tam byl, připadalo mi, že tam pobývám celé hodiny…, ale pak se podívám na hodinky a ono je sotva půl páté ráno…“
Když už se vzdávají naděje, že ta přízračná tramway přijede, „na konci ulice, jako by z tajemného éteru tmy pomalu vyklouzávalo napřed cosi jen napůl hmotného…, nezpochybnitelný tvar… starobylý dopravní prostředek o dvou vagonech“, a Erwin na zpochybňující poznámku o provozování jeho přisvědčil, že jde o „soukromou tramvaj“, jež „není součástí městského dopravního systému“. Představme si, kdyby Prahou či Brnem (zde jedině elektrische Linie) chaoticky náhodně pojížděla „černá“ soukromá stařičká tramway plná černočerných pasažérů!
„Sám řidič s čepicí na hlavě v ní stál téměř nehybně u ovládací páky… a v matném přítmí jeho tvář vypadala umrle, beze stopy po životě; tma jeho oči a ústa proměňovala v jakési černé štěrbiny utopené ve voskové sinalosti. Nad rámem jeho stanoviště bylo vidět černé znaky přes šablonu vyvedeného označení: №. 1852.“
Když pak vjedou do onoho tunelu, Phillips spatřil, že jeho „klenuté stěny byly potaženy přízračnou sítí jen velice matně světélkujících hub“, zřejmě původem z Yuggothu.
AHEB
O kousek dál jsme již seznámeni s makabrózní starou bájí o rase bezokých, bezrukých a beznohých Pyramidovců – zjevně rodem z Prastarých – jejíž kněžkou byla chlípná čarodějka Isimah el-Aheb, které za to „rouhavě požehnali darem nesmrtelnosti pomocí obludné plísňově zelené tinktury“ a „šeptem jí sdělili svůj tajný způsob psaní: formu gematrie, záměny číslic za písmena“.
Pro čtenáře je mysteriosní „sběračská“ úloha tamních klubových milostnic, stejně jako ta eroticko-iniciační bytosti zde označované za „thogga“, řidiče „díla“, který se v tramvaji №. 1852 rozjela proti pevné zdi „ze záhadného materiálu, z něhož vznikly stalaktitové krystaly v lustru slečny Aheb, avšak proti očekávání do ní nenarazila, nýbrž „zdí z oněch absurdních kvádrů projela jako nůž máslem“.
Následuje pekelná jízda po kolejích táhnoucích se v dokonalé lineárnosti přízračným terénem, plochým a pustým prostorem, opět dokonale rovným a táhnoucím se do nekonečna, z čehož Phillips pochopí, že se nachází na jiné planetě v nějaké jiné dimenzionální úrovni nadvěčných a bezčasných Ahebitů.
Níže naznačený gematrický úkon ponecháváme k dokončení našim důvtipným čtenářům, pokud knihu dosud nezhltli:
*
Chyby (např. str. 9, „jakkoliv chlípná toto obraznost mohla být“, chybějící čárka v souvětí ve třetím odstavci odshora na str. 33, nadbytečnou uvozovku na str. 41, chybějící mezeru na str. 109; nad slovem „monstroscence“ na str. 111 jsem opravdu váhal – snad mělo jít o „monstrositu“? I když se to dále nějak vysvětluje: „z mihotavého fialového proudění ze ‚Snů v čarodějnickém domě‘ se stala monstroscence“, přesto pojmu moc nerozumím. Trochu jsem ale ztuhnul, když jsem si na str. 128 přečetl: „Klidně my tykejte…“ Na následující straně pak: „Bylo to něco na způsob nalévání starého vína do nových láhvích.“) lze opravit v dotisku, jehož se určitě vbrzku nadějeme, neb dílko Edwarda Lee si to bezesporu zaslouží a jistě osloví další čtenáře knih z okultně-kultického prostředí mýtu Cthulhu a jeho panteonu.
Musím přiznat, že přes několik malých „zalomcování“, snad právě kvůli „drsným nerovnostem na kolejích“, jsem se touto jízdou opravdu bavil. Vtipný je nejen epilog s Francine Wilcoxovou, ale i bonus Cosi v měsíčním světle, jenž mi připadne stejně fiktivní jako vše předtím.
* * *
[1] Header. Režie: Archibald Flancranstin. USA 2006.
[2] Patti Smith Group: Frederick z alba Wave, Arista 1979.
[3] Frank Belknap Long, srv. San: HPL & jeho dílo ve světle novodobého okultismu.
[4] Narážka na další legendu mýtu Cthulhu – Roberta Ervina Howarda, viz San: Čertovo kopyto.
[5] Srv. San: Vo jedný ψ choanaLíze…
