Magie, hmota a qualia

„Magie znamená uvěřit v sebe sama. Dokážete-li to, nestojí vám nic v cestě.“
– Johann Wolfgang von Goethe

„V nadšení se skrývá opravdová magie. Znamená to rozdíl mezi průměrností a dosažením úspěchu.“
– Norman Vincent Peale

„‚Magie‘ jednoho je druhému technologií. ‚Nadpřirozené‘ jest prázdné slovo.“
– Robert A. Heinlein

„Láska může být občas magií. Jenže magie může být někdy… prostě jen iluze.“
– Javan

„Považuji hmotu za odvozenou od vědomí.“
– Max Planck

„Velcí vůdci jsou jako ti nejlepší dirigenti – jdou za notovou osnovu, aby v hudebnících probudili magii.“
– Blaine Lee

„Věř si. Věř svým snům. Když ne ty, tak potom kdo?“
– Jon Bon Jovi

„Jako člověk, který celý svůj život zasvětil čisté vědě, studiu hmoty, vám mohu říct, co je výsledkem mého výzkumu atomu: Žádná hmota jako taková neexistuje.“
– Max Planck

„Magie je věda a umění, jak způsobit změnu ve shodě s vůlí.“
– Aleister Crowley

„Jsou ti, jimž nevadí hmota, a ti, kteří se nestarají o ducha.“
– Bernard Baruch

„Duch je matrix veškeré hmoty.“
– Max Planck

 Quantia & qualia

Quantia: „jakého množství“.

Qualia: „jakého druhu – jaké povahy“.

Naše tělo náleží ke světu quantia (hmotný svět), naše mysl do světu qualia (mentální svět). Věda se týká jenom quantia a popírá existenci qualia. Konečná teorie všeho musí sjednotit quantia a qualia do jednoduchého systému. Tímto systémem bude ontologická matematika zabývající se jak formou, tak i obsahem.

Pojem qualia ve filosofii popisuje naši osobní zkušenost s vnějším světem, mentální část našeho já zprostředkovávající svět jevů. V tomto obecném významu je odmítána existence qualia samotných jen výjimečně, mezi filosofy však probíhá například debata, nakolik jsou qualia spjata s fyzickým světem a které stavy vědomí jsou ještě nositeli qualií. Povaha qualií je klíčová v debatě o podstatě vědomí.

Qualia jako pojem pro osobní, nesdělitelné prožitky představil C. S. Peirce roku 1866. V pojetí, které popsal C. I. Lewis roku 1929 si můžeme pod qualiemi představit tu část lidského vnímání, která je nám dostupná, jíž vnímáme skutečně vědomě. Filosofové jako Nagel, Peacocke a Block přišli s podobnou interpretací ve svém popisu qualií jako souhrnného pojmu pro vnitřní lidské prožitky, jejichž povaha je ve všech ohledech plně zkoumatelná, ať už jsou fyzikální či nefyzikální podstaty. Naopak přesvědčení ateisté jako filosof vědomí Daniel Dennett ve svých úvahách používají pojem qualia pro vysloveně nefyzikální zážitky, které často označují za iluze, které vědomí samo vytváří.

Co všechno je zahrnuto v qualiích je otázkou diskuse a mezi filosofy rozhodně nepanuje konsenzus. Michael Tye povětšinou čerpá z modelu, který představil Haugeland roku 1985, a mezi qualia řadí:

1. 1. Prožitky vnímání jako obraz zelené, zvuk trumpety (včetně hlasitosti atd.), chuť skořice, vůně moře.
   2. Fyzické pocity jako pocit hladu, bolesti břicha, pociťování vedra, malátnosti, orgasmu.
   3. Vášně a emoce jako slast, chtíč, strach, láska, zármutek, žárlivost, lítost.
   4. Nálady jako povznesenost, deprese, klid, nuda, napětí.

Galen Strawson se zasazoval pro to, abychom do naší představy qualií přibrali také zkušenost myšlení – jako pocit najednou si něco představit či něco si vybavit, protože je dle něho prožitkem na stejné úrovni jako emoce, nálady a pocity, zprostředkována svým vlastním „médiem“ (modalitou).

Jednou z odpovědí na Strawsonovu argumentaci může být, že fenomény spjaté s myšlením jsou někdy vyjádřeny v lingvistických symbolech, které mají na rozdíl od ostatních qualií strukturu danou syntaxí a jsou tedy do jisté míry studovatelné a sdělitelné. Argument říká, že často „slyšíme“ náš vnitřní hlas, a proto se jedná o veličinu popsatelnou slovy podobně jako objektivní vlastnosti našeho těla. V opozici k tomuto argumentu je však nutno říct, že faktická spojitost mezi myšlením a nám přístupnými jazykovými výrazy je velice chabá.[1]

Magie

Magie byla definována jako „umění ovlivňování událostí a jako umění dělat zázraky použitím skrytých přírodních sil.“ Mág – Magus – jest ten, „kdo má moc“ (to je zajímavé, protože „stroj“ (machine) má stejný slovní základ: jde spíše o objekt než o personu (osobu) s mocí. Mág, Magus, je členem učené a kněžské (duchovní) třídy. Mág je knězem ducha, zjevovatelem posvátného. Slavného mága Prospera z dramatu Bouře prý Shakespeare vytvořil podle postavy slavného okultisty Johna Dee.[2]

Duch

Je pozoruhodné, jak často jsou qualia výslovně propojená spíše s vědomím než s myslí. Mysl je samozřejmě cosi, co je primárně nevědomé, spolu s vědomím je to specifický reflexivní modul, který vzniká z nevědomí a jde ruku v ruce s osvojením řeči a dlouhodobou pamětí. Je doba – to když jsme novorozenci – kdy nemáme vůbec žádné vědomí, přesto máme jakési subjektivní mentální prožitky (qualia), je tedy ohromující, že qualia jsou tak často považována za vlastnost vědomí. Qualia předcházejí vědomí a jsou předpokladem vědomí. Nemůžeme se stát vědomými bez mysli, a veškeré duchovní prožitky jsou qualia. Stroje nezakoušejí qualia, a tedy nemohou být vědomé.

Jsme vědomí tehdy, když dokážeme přemítat o našich qualia, když je dovedeme označovat, řadit si je, uvádět je do kontextu a pamatovat si je. Malé děti mají qualia, nedokážou si je však zapamatovat. To samé platí i o zvířatech, která žijí v tomto okamžiku. U lidí pocházejí první vzpomínky obvykle z věku čtyř let. Máme nějaké vzpomínky na dobu předtím? Samozřejmě, že ano. Prostě si na ně jen nevzpomínáme, protože k nim nemáme žádný kontext. Jsme vědomí od chvíle, kdy se u nás ustaví souvislá řeč, která naše zkušenosti zasazuje do rámce. Bez ní jsou naše vzpomínky nedostupné. Bez vědomí a bez paměti máme qualia, nedokážeme si jich však být vědomi a uvažovat o nich. Vědomí nevytváří qualia (mysl ano), ale to nám jistě dovoluje vychutnávat si je.

Magické iluze jsou venkoncem o tom, že jsou všichni uvedeni do omylu: zajistí, že se diváci dívají jinam a nevidí to, co se skutečně děje. Lidstvo uvádí do omylu jak náboženská víra, tak i vědecký materialismus, jež nás odvádějí od pravdy a reality. Mágové prohlašují, že vytáhnou králíka z prázdného klobouku. Abrahamův Bůh vytahuje z pustého nic celé universum, zatímco vědecký materialismus dokáže největší magický trik ze všech, a to tak, že odstranil Boha a vytáhne celek existence z jejího protikladu – neexistence – nijak jinak než náhodnou a nepředvídanou událostí, nepodává k tomu žádné možné vysvětlení nebo dostatečný důvod. Vědecký materialismus strčí všechny mágy do kapsy. Dokáže vykouzlit život z neživých atomů a ducha zase z bezduchých atomů. To už je nějaký trik! A je vskutku bizarní, že vědecký materialismus se vnímá jako protimagický. Považuje svobodnou vůli, ducha a vědomí za magickou iluzi – epifenomén[3] – nemají vůbec žádný vliv na materiální svět atomů a neúprosné zákony, které jim vládnou.

Skládá-li se svět výlučně z „obecných“ (veřejných) atomů poslouchajících „obecné“ (veřejné) zákony vědy, proč potom existují takové věci jako „soukromá“ (neveřejná) zkušenost a „soukromé“ (neveřejné) zákony svobodné vůle? Jaký užitek by to mělo pro lidskou bytost vidět červenou barvu růže a žasnout nad její krásou, nebo si k ní přivonět a psát o tom básně? Jak se mohou veřejné atomy, bez jakéhokoliv soukromého aspektu, potkat ve fyzickém těle a nechat tak vzniknout mentální svět soukromé zkušenosti, tedy svět qualia?

Jak mohou veřejné atomy vytvořit soukromou svobodu? No to tedy je magie! Opravdovou magii dodává našemu světu živost našich soukromých zkušeností, naše vnitřní pocity, úvahy, touhy, vědomí a svoboda – všechno to jsou z pohledu vědeckého materialismu formálně nevyjádřitelné pojmy, nikoliv jen právě teď, ale bude tomu tak provždy. Žádná „konečná“ vědecká teorie nikdy adresně qualia neosloví (totiž objekty soukromé zkušenosti) a ani svobodnou vůli. To je prostý fakt. Taková teorie tedy dozajista nebude vysvětlením všeho, a z toho plyne, že tu pořád bude obrovský okruh působnosti mimo dosah vědy. Jen jediný předmět dokáže vysvětlit qualia a svobodnou vůli v racionálním kontextu, a tím jest ontologická matematika, protilék na všechna „magicky myslící“ náboženství a vědy.

Nežijeme ve světě víry, nežijeme ve světě mysticismu a nežijeme ve světě neživé, bezduché hmoty. Žijeme v universu, jež doslova vzniklo z matematického důvodu, který je přesně tím, proč je toto universum inteligibilní. Kdyby toto universum nevzniklo z nějaké příčiny, nebylo by racionálním místem řádu, organizovanosti a strukturovanosti. Místo toho by bylo místem iracionálního chaosu, světem věcí, které by se děly bezdůvodně, a mezi událostmi by nebylo žádné kontinuity. Když lidé mluví o „magii“, mají obvykle na mysli to, že se věci dějí z důvodů vědě neznámých. Krom toho, kdyby toto universum nevzniklo z nějaké příčiny, pak by to znamenalo, že se všechny věci ve skutečnosti dějí bezdůvodně.

Vzniklo-li toto universum z nějaké příčiny, pak je do jeho samotné existence zabudována racionální kauzalita. Všechno se děje kvůli specifickým racionálním příčinám (ontologické důvody); neexistují žádné účinky, jež by neměly své příčiny. Žádné magické procesy nejsou. Nejsou ani žádné náhodné procesy. Vše je možno vysvětlit racionálně. Toto universum je ovládáno větou o dostatečném důvodu,[4] který je ontologickým zdrojem kauzality. Nežijeme v magickém universu ovládaném magickými bytostmi (bohy), žijeme v matematickém universu ovládaném matematickými zákony. Svět mythu – emocionálních náboženství, emocionálních politických a ekonomických systémů, emocionálních příběhů zkonstruovaných na základě toho, co nám naše smysly zjevují – nebo také ne – je světem magie, a je to veskrze falešný svět.

Na mythu není doslova ani zrnko pravdy, přestože 99.9 % lidstva se hlásí k jedné či druhé podobě mythu. Svět pravdy je světem nemagickým, nemytickým. Pravdivý svět jest světem Logu. Logos je pravda a mythus je lež. „Magie“ je podvod. Všechno je to o lži, pohádky, smyšlenky a faleš. Náboženští proroci – jako Mojžíš, Ježíš Kristus a Mohamed – jsou největšími mágy ze všech, kouzlem vyvolávají k „existenci“ nekonečné falešné světy, falešné bytosti a falešná přikázání. „Bůh“ nestvořil universum z ničeho. Mágové (proroci) nestvořili Boha z ničeho. Nebo ze své obrazotvornosti. Nebo ze své pomatenosti. Je na čase, aby lidstvo opustilo a posunulo se za magii mythu. Pravou „magií“ – jedinou magií, která opravdu funguje, je ve skutečnosti ta, která všechno vysvětluje – je ontologická matematika.

Kdybyste se vrátili zpět v čase o stovky let,
pak to, co dnes považujeme za samozřejmé,
by se jim jevilo jako magie – být schopen mluvit s jinými lidmi na velkou vzdálenost, přenášet obrazy, létat, mít přístup k obrovským množstvím údajů podobně jako orákulum.
Před stovkami let by tohle všechno považovali za magii.
– Elon Musk

Každá dostatečně rozvinutá technologie je prakticky nerozeznatelná od magie.
– Arthur C. Clarke

Za stovky let, až se lidstvo cele ponoří do ontologické matematiky a budeme na cestě stát se božským druhem, budeme rutinně dělat věci, jež by dnešní vědci považovali za magii, tzn. za nemožné. Ontologická matematika – předmět pravdy – jest o tom, kterak změnit nemožné na možné. Tato kniha[5] se chystá ukázat, že nemůžeme dosáhnout a vládnout světu „nemožného“, světu „magie“, dokud nepochopíme, že obýváme dva světy: veřejný a soukromý. Tento hmotný svět je světem veřejných těl a veřejných objektů, jež můžeme veřejně pozorovat. Mentální svět je světem nepozorovatelných soukromých duší, jež mohou privátně zakoušet qualia a jednat svobodně, bez ohledu na další věci. Veřejná věda nedokáže říct nic o soukromých qualia a o soukromé svobodě. Qualia a svobodná vůle jsou důkazem, že vědecký materialismus je lež. Kdybychom žili ve světě tvořeném výlučně z veřejných atomů a jejich veřejných zákonů, neměli bychom vůbec žádný soukromý svět soukromých myslí, soukromého vědomí, vlastní svobodné vůle a soukromých zážitků. Nelze mít soukromou realitu ve světě tvořeném toliko veřejnými věcmi. Taková je skutečnost. A je to dokonce ještě horší, měli byste iluzi soukromé reality, která jest tím, co věda tvrdí s ohledem na naši svobodnou vůli. Jak by veřejné atomy poslouchající veřejné zákony mohly vytvořit veřejná těla trpící mimořádným a nevyjádřitelným bludem, že jsou soukromá a svobodná? Čas a prostor jsou „veřejné“ dimenze. Soukromé zážitky můžete mít jen tehdy, pokud existuje privátní dimenze, která pro vás samotné znamená autonomní doménu, do níž nikdo jiný nemůže vniknout. Touto privátní doménou je samozřejmě vaše vlastní duše, která je matematickou singularitou, mimo čas a prostor, nezávislou na všech ostatních singularitách (duších).

Můžete zakoušet qualia, projevovat svobodnou vůli, výhradně a prostě proto, že nejste jen veřejný, hmotný objekt (tělo), nýbrž soukromá, mentální bytost (duše). Vaše tělo je veřejná, hmotná entita v časoprostoru, vaše mysl však nikoliv: ta je soukromou, nehmotnou entitou mimo čas a prostor. To vše reflektuje ontologická Fourierova matematika, v níž je hmotná časoprostorová doména a nehmotná frekvenční doména mimo čas a prostor vzájemně propojená. Není na tom nic bizarního, šíleného nebo okultního. Všechno je to matematika.

Sny, qualia, pocity, touhy, svobodná vůle, vědomí… pro to všechno je tu jen jeden jediný důvod: jste privátní matematická singularita. Jste nesmrtelná, nezničitelná duše. A to je čirá magie, že?

Déjà vu

V knize Jak žít bezpečně ve sci-fi universu Charles Yu napsal:

„Vnímáme přítomnost, ale pamatujeme si minulost. Opačně to možné není. Samozřejmě nelze pamatovat si přítomnost. Nebo ano? Déjà vu. Čemu se tento pocit podobá? Je to ten nejpodivnější zážitek, jaký kdy člověk měl, obecně je popisován jako pocit jistoty, že člověk přesně tento zážitek už předtím zakoušel. Což je samo o sobě dost zvláštní, idea, že by člověk mohl mít identickou zkušenost, do posledního detailu, včetně niterných qualia, přesně tentýž niterný myšlenkový rámec, emoce a stav vědomí duplikovaný se zarážející přesností…“[6]

Ve filmu Matrix zažije Neo při odchodu z konstruktu Matrixu déjà vu, které je signálem chyby v něm, tedy že jsou nablízku jeho agenti.

Forma a obsah

Forma je kvantita, obsah je kvalita. Forma je racionální, obsah je empirický. Forma je inteligibilní, obsah je senzuální. Podněty jsou forma, qualia jsou obsah.

Qualia jsou jaksi magická. Nemají smysl v rámci fyzikalistického modelu reality, přesto dodávají veškerou magickou barvu a živost, které pozvedávají realitu nad bezvýznamnost a šedivý strojový svět koncipovaný vědou. Když připojíte tento magický obsah k matematické kauzalitě, dostanete svět ovládaný opravdu velmi zvláštním druhem magie: holografickou a ontologickou Fourierovou matematiku, která poskytne vše, o co usiluje konvenční magie. Duch nad hmotou je magie. Je možná v ontologických Fourierových matematických pojmech, a nemožná podle fyzikalistů. Věda je jaksi ad hoc, zmasakrovaná, neanalytická verze matematiky, která odmítá qualia, mysl, svobodnou vůli, nevědomí a vědomí, a označuje matematické funkce takovými popiskami jako „elektron“ a „proton“. Ve vědě je všechno o měřitelných kvantech (quantia) a nedokáže vyhovět neměřitelným kvalitám (qualia). Věda nebude nikdy schopna vyjít vstříc mysli, protože na to prostě nemá prostředky. Mysl se neobjeví zázračně tím, že se v rovnicích zabývajících se výlučně atomy a subatomárními částicemi něco popřehází. Vědci jsou bezradní. Říkají, že mysl tvoří hmota, nemají však pro svoje tvrzení vůbec žádný jiný základ než slepý dogmatismus. Mysl nebude, a nikdy ani nemůže hrát hlavní roli ve vědeckém materialismu. Věda má právě takovou schopnost vysvětlit vědomí jako islám nebo buddhismus, to znamená vůbec žádnou.

Ve skutečnosti, jak naše poznání narůstá, pochopíme, že problém fyzikalismu je pseudoproblémem, protože vlastně neexistují vůbec žádné fyzikální věci. Neurovědecká teorie samotná je naroveň ptolemaiovské teorii. Odkud přichází forma? Odkud přichází tvar? Odkud přichází řád, organizovanost a strukturovanost? Zřejmě nevychází z vědy. Věda je vůči formě a řádu tak nepřátelská, že prohlašuje, že realita náhodně vystupuje z neexistence a končí v naprostém chaosu (děje se tak podle druhého termodynamického zákona, který se zdá být pozoruhodně uspořádaným zákonem!), a všechen řád procházející jím v mezidobí je čistě náhodný! S ohledem na kvantovou mechaniku a teorii relativity neexistuje ve skutečnosti vůbec žádná koherentní definice „fyzikální hmoty“, tzn. dokonce v rámci svých vlastních parametrů není vědecký materialismus schopen vysvětlit, co hmota je. Věda je instrumentální a pragmatická, nikoliv ontologická a elementární. A přesně z tohoto důvodu je nemožné pochopit, jakých tvrzení se neurověda dopouští, když se pokouší vysvětlit qualia, nebo proč vlastně qualia údajně neexistují. Matematika, na druhé straně, je dokonalou definicí formy, řádu, organizovanosti a strukturovanosti.

„Kvalita uvažovaná jako nezávislý objekt.“ … Qualia nejsou nikdy nezávislé autonomní objekty. Qualia jsou vždy obsahem a vždy je doprovází forma. Vždy byly na druhé straně mince. Qualia jsou zprostředkovávány formou. Forma je inteligibilní a obsah senzuální. Chápeme formu a zakoušíme obsah. Problémem je samozřejmě to, že musíme být inteligentní, abychom pochopili formu, ale je mnohem pravděpodobnější, že to nepochopíme, a daleko pravděpodobnější, že si budeme představovat všechno možné, abychom vysvětlili spíše naše zkušenosti než jejich aktuální příčiny. Uvěříme třebas ve fyzikální „atomy“, nebo vůli Boží, duchy v éteru, nebo bohy na Olympu, víly, či spirituální energie, nebo nepoznatelné noumen, anebo prostě něco jiného. Jen ti největší géniové si uvědomili, že za vším je matematika. Abychom byli přesní, je to jednoduchá matematická rovnice – Boží rovnice – která je za vše odpovědná. Obsah je smyslový, zkušenostní průvodní jev Boží rovnice, a její charakter se mění podle základních prvků matematických frekvencí a kombinace frekvencí, tedy změn. Qualia opravdu existují a vyžadují novou úroveň vysvětlení, jež v současné době vědecký materialismus není schopen nabídnout, jestliže se věda neopírá o formu a obsah, nýbrž jen o nahodilé, fyzikalistické spekulace (hypotézy). Podle vědy jsou qualia prostě nevysvětlené mozkové stavy či epifenomén mozkových stavů. Chyba!

V každém ontologickém matematickém systému formy a obsahu jsou lidské zombie nemožné. Chalmersův myšlenkový experiment[7] by se rovnal formě oddělené od obsahu. Zombie by bylo formou bez obsahu, zatímco ne-zombie by bylo formou a obsahem. Androidi by byli zombie, protože nejsou spojeni s monadickými dušemi schopnými zakoušet obsah.

Jiná mysl

Nemůžeme dokázat, že ostatní lidé jsou vědomí, je však iracionální nepředpokládat, že jsou každým coulem tak vědomí jako my. Neexistuje žádný zřejmý důvod, proč by tomu tak nemělo být. Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli očekávat, že nějaký stroj bude jevit známky vědomí. Stroje nemají duše (monadickou mysl), a jelikož je to nutná podmínka vědomí, stroje nikdy mít vědomí nebudou. Lidé, kteří věří, že stroje mohou mít vědomí tak jako my, tím popírají, že jsme živé bytosti a místo toho hlásají, že jsme karteziánské stroje, pouhé automaty. Vědomí není o registrování nul a jedniček (jak to dělají stroje), je to o zakoušení ontologických čísel (vlnových frekvencí). Netýká se to quantia, nýbrž qualia. Není to jen o qualia (poněvadž nevědomá mysl je schopna zakoušet qualia stejně jako vědomá mysl). Je to o reflektování qualia, vytváření pojmu qualia. Je to o administrování qualia, o zprostředkovávání qualia. Je to o metazkušenosti (což znamená intelektualizaci a racionalizaci této zkušenosti). Quantia jsou kvantifikovatelná. Jsou racionalistická a starají se o formu. Jsou oslovována intelektem. Qualia nejsou kvantifikovatelná. Jsou empirická a starají se o obsah. Jsou oslovována smysly a pocity. Inteligibilní život se týká matematických quantia. Empirický život se týká smyslových a emocionálních qualia. Věda se pramálo snaží spojit qualia a quantia tak, že by se chopila vědecké metody orientované na pozorovatelný smyslový svět a matematický stroj zaměřený na kvantitu a zákony. Ve skutečnosti jsou quantia a qualia dvě strany jedné mince a nelze je smíchat. Konečná věčná realita je racionalistická, matematická a inteligibilní. Nemá nic společného se smysly a tím, co je pozorovatelné, proto je vědecká metoda nepotřebná.

Běžné vnímání je zprostředkováváno našimi vnějšími smyslovými orgány. Mimosmyslové vnímání využívá vnitřní smyslové orgány. Jsou to ty, které používáme, když jsme mimo tělo a během prožitku blízké smrti. Jsou také zaměstnávány v našich snech, ačkoliv v tomto případě jsou spíše živeny naší imaginací a individuálním nevědomím než nějakou externí realitou. Jak naznačil Jung, mohou být též napájeny kolektivním nevědomím, a takové sny mají prorockou a archetypální povahu, čímž se odlišují od našich běžných snů.

Ontologická matematika zprostředkovává jak formu, tak i obsah. Jde o jednu minci, která vše vysvětluje, je však třeba k ní přistupovat s ohledem na její duální charakter a mít na mysli její dvě tváře. Ontologickou matematiku symbolizuje Janus, bůh se dvěma tvářemi, nikoliv jen s jednou.

Podle Wikipedie byl „Janus ve starém Římě bohem začátků a konců, a proto bohem vrat, dveří, vchodů, dveřních prostor, průchodů a smrti. byl obvykle zobrazován se dvěma opačnými tvářemi, Janus Geminus (Dvojčata) nebo Bifrons (Dvoutvářný), poněvadž hledí do minulosti i budoucnosti.“[8]

Janus je bohem duálního aspektu, hlídačem závory mezi dvěma stranami mince konečné reality. Janus je ontologická matematika a definuje formu a obsah, racionalismus a empirismus.

Když byla věda deterministická, každý racionalista ji dokázal pochopit. Nyní, když je věda indeterministická, je bizarní, výstřední, bláznivá a iracionální. Nedává vůbec žádný smysl. Nereflektuje objektivní realitu a není v souladu s žádným principem reality.[9] Tím, že se stala vyloženě empiristickou, hlásá nyní, že „realita“ existuje jen z pohledu pozorovatele a jinak všechno mizí do nereálné potenciálnosti, kde čeká jako Šípková Růženka, až ji probudí „polibkem“ nějaký pozorovatel. Věda je nyní hluboce protikladná rozumu a žádná racionální osoba ji nemůže brát vážně.

Tovární nastavení

Přicházíme na svět, podobně jako počítač, s vestavěným operačním systémem? Jsme vybaveni celým systémem vrozených operací, instinktů, archetypů a idejí, které nejsou zaopatřovány prostřednictvím zkušenosti, a dokonce by poskytovaly rámec našim zkušenostem? Jsou některé ideje součástí našeho „továrního nastavení“? takové ideje nemusí být vědomé. Určitě by ve skutečnosti ani neměly být. Představte si dítě, které by přišlo na svět vybavené vědomou znalostí všech věčných pravd rozumu! To by ničemu neprospělo. Musíme růst, dospívat, učit se. Čím jsme moudřejší a moudřejší, tím více převádíme nevědomé vrozené poznání na vědomé poznání. Bohové jsou ti, kdož mají veškeré vrozené poznání vědomé. Jungovy archetypy v kolektivním nevědomí nám jsou od narození přístupné.

Když došlo k velkému třesku, nebylo tu žádných smyslových orgánů ani pozorovatelů, a tak nevznikly žádné počitky. Nebylo žádného „třesku“, žádné barvy, vůně, chuti, pocitů, a jestliže nebylo žádného oka, které by jej vidělo, celá věc se odehrála v naprosté tmě. Jinými slovy, velký třesk universa byl příbuzný temné komoře či kosmické senzorické deprivační nádrži. Nevyskytla se absolutně žádná senzorická činnost. Čím jest velký třesk, když je zbaven všech smyslových vjemů, všech fenoménů? Není to nic jiného než čistá, noumenální, ontologická matematika! Velký třesk nebyl nic jiného, než čistá matematika rozvíjející se tiše a neviditelně. Nebylo tu žádné „hmoty“. Představit si hmotu znamená představovat si již fenomény, jenže žádné tu nebyly. Hmota, a nelze to dostatečně zdůraznit, je senzorický fenomén, pokud ovšem jsou senzorické fenomény eliminovány, a tak tomu být musí, pokud není, kdo by je pozoroval, pak to, co zůstává, je spíše věc sama o sobě než zdání té věci. V pravdě, nepostřehnutelný noumen je základní jsoucno, jeví se však pozorovatelům jako postřehnutelný fenomén. Nelze je postřehovat odstřižené od jejich vnější podoby. Naše smysly je stále postřehují. Jediná věc, která jim dokáže porozumět tak, jak jsou samy o sobě, je náš rozum, jenž jest sám o sobě cele mimosmyslový, proto je sám o sobě noumenální.

Kde, ontologicky vzato, přebývá rozum? Může existovat jen v noumenální mysli, kterou není nic jiného než duše! Proč nemohou být postřehovány duše? Protože jsou to věci podílející se na postřehování, a tedy se už nemohou postřehovat, jako oko nevidí samo sebe. Nemůžeme vidět duše těch druhých, protože všechny duše jsou inherentně nehmotné a bezrozměrné, a náleží k frekvenční stránce Fourierovy matematiky s duálním aspektem, zatímco naše těla náleží k časoprostorové stránce. Opětovně zdůrazňujeme, že pokud byl velký třesk správně pochopen, nešlo o nic jiného než noumenální, racionální operaci – byla to čistá matematika ontologicky dirigovaná. Fyzika – která se zabývá světem jevů – do toho vůbec nevstoupila, nelze tedy na něj uplatnit žádné fyzikální koncepty! Velký třesk neměl nic společného s vědou ani s hmotou. Byla to čistě mentální událost – rozvíjení obrovského počtu ontologických matematických procesů poslušných Boží rovnice. Byla to událost čistě matematického rozumu, z toho důvodu mohla být veskrze vytvořena aplikací čistě matematického rozumu.

Duše dozajista není hmotnou věcí, nýbrž je stále absolutně matematická, a důvodem, proč může interagovat s tělem, jest přesně to, že za obojím stojí matematika. Materialisté odmítají duši, neboť na ni nemohou nalepit smyslovou, hmotnou nálepku. Nedokážou si představit něco nehmotného a bezrozměrného. Nadto jakmile pochopíte, že realitu tvoří matematika, bezrozměrné Fourierovy frekvenční funkce a dimenzionální Fourierovy časoprostorové funkce, pak nejenže duše není tajuplná a fantastická, nýbrž je nutnou, a tou nejreálnější věcí, jakou si vůbec dovedete představit.

Duše je nepochopitelná v rámci materialismu, leč nepostradatelná pro ontologickou matematiku. Jakmile hodíte materialismus za hlavu a provedete upgrade na ontologickou matematiku, vstoupíte spíše do úplně nové frekvenční reality a časoprostoru než jen do pouhého časoprostoru. Selhání vědy porozumět kvantové mechanice pramení v groteskním, ideologickém odmítání bezrozměrné, nehmotné frekvenční domény mysli/duše, a ono neústupné vyžadování reality se zakládá výlučně na dimenzionální, hmotné časoprostorové doméně – doméně těla a žádné duše. Řečeno matematicky, věda představuje katastrofickou neschopnost pochopit význam a ontologii Fourierovy matematiky i s jejími dvěma doménami: frekvenční a časoprostorovou (mysl a hmota, duše a tělo, věčnost a časnost, bezrozměrné a dimenzionální).

Vědci odmítají akceptovat bezrozměrnou frekvenční doménu, protože je protikladná vědeckému dogmatismu hmoty, dimensionality, pozorovatelného a věcí připouštějících vědeckou metodu. Ironií je, že fotony (světlo) jsou nehmotné a bezrozměrné. Velký třesk byl nehmotný a bezrozměrný (velký třesk vyplynul z Fourierovy frekvenční domény, což prostřednictvím události porušující symetrii umožnilo vznik Fourierovy časoprostorové domény). Singularity černých děr jsou nehmotné a bezrozměrné. Je to působivě nekonzistentní a iracionální, že věda odmítá mysl/duši, protože je nehmotná a bezrozměrná, přesto je ochotna se bavit o černé díře, a singularitách fotonu a velkého třesku. Další zajímavou skutečností je, že ve vědě o těchto problémech nikdo nemluví, a kromě toho, nevědecký svět se vědců na tyto věci nikdy neptal, což je důvod, proč vědci mohou mít úspěch s takovou spoustou nesmyslů, jež pitomé masy naivně přijímají, a ještě dokonce věří, že jsou „reálné“.

Věda je prostě smyslový mythus, groteskní smyslový padělek a desinterpretace matematiky. Dalším opravdovým skandálem je šokující selhání profesionální matematické komunity v otázce přijetí ontologie matematiky, přestože Pythagoras, první skutečný matematik, tvrdil hned od počátku, že realita je matematická. Kam zabloudila matematická imaginace a intuice? Je neštěstím, že matematika se stala služkou vědy a je tomu tak dodnes, koncipovaná v pojmech slučitelných s empirickou a materialistickou ideologií vědy. Přesný opak toho, jak by to mělo být.

Věda má být služkou matematiky, a matematika musí být koncipována v racionalistických a idealistických pojmech. Až tomu tak bude – a tím se ustaví ultimativní změna paradigmatu – lidstvo začne nakonec chápat realitu a nastoupí cestu k božství. Matematika je skutečným základem gnosticismu, gnose (osvícení). Osvícení nemá vůbec žádnou spojitost s tím, že někdo se zkříženýma nohama sedí pod stromem, medituje, prozpěvuje si „óm“ a hloubá nad zenovými paradoxy.

Světlo = matematika = mysl = ontologie.

Realita, jak ji do detailu vylíčíme v nadcházející knize, je světlo. Světlo je matematika. A být osvícen znamená pochopit, že světlo = matematika = mysl = ontologie.

Ilumináti jsou mathematikoi, protože osvícení a ontologická matematika pro ně znamená totéž.

Prostomyslné mytické typy potřebují mít oporu v infantilních buddhistických, hinduistických a taoistických příbězích a bajkách, aby si představili, že jsou na cestě k osvícení. Chyba! Osvícení znamená Logos (rozum). Mýtus (emoce) je falešný vždy, pokud vám vykládá něco o tom, kam se ubírá konečná realita. Konečná realita má nulové propojení s efemerními pocity a celé to je o věčných pravdách rozumu. Je jasné, že všichni ti kreténi námi opovrhují kvůli tomu, že to říkáme a hlasitě prohlašují, že ontologická matematika nemá s realitou nic společného ani vliv na naše životy, a vytáhnou všechny ty své pošetilé maličké mytické domněnky. Říkají si „Hlas rozumu“ a tak dále. My jim říkáme Hlas nerozumu. Ti lidé jsou úplně bezradní. Chodí bez cíle sem a tam, jako by jejich názory, dohady, domněnky, projekce, desinterpretace a útěšné povídačky, které vyprávějí a dělají si tím sami reklamu, měly mít nějakou aktuální spojitost s realitou. Skutečnost je taková, že doslova celá rasa žila a umírala bez toho, že by se setkala s pravdou. Lidstvo je druh, který si vypráví pohádky, druh upnutý na mýtus, a který nikdy neměl ani trochu času na Logos (rozum).

Proč souhlasit s pravdou, když můžete věřit v nějaký starý nesmysl, který shledáváte jako uklidňující a jemuž lidé kolem vás věří rovněž? Proč souhlasit s pravdou, když můžete věřit ve svoji vlastní propagandu? Nietzsche ve své Předmluvě k Antikristu napsal:

„Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši? Teprve pozítřek náleží mně. Jsou, kdož se rodí posthumně.

Podmínky, za nichž mi kdo rozumí a pak nutně rozumí, – znám až příliš přesně. Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách – vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví. Musil se stát již lhostejným, nesmí se nikdy tázat, prospívá-li pravda, či stane-li se člověku osudem… Záliba síly v otázkách, k nimž dnes nikdo nemá odvahy; odvaha k tomu, co je zakázáno; předurčení k labyrintu. Zkušenost sedmera samot. Nové uši pro novou hudbu. Nové oči pro to, co je nejvzdálenější. Nové svědomí pro pravdy dosud němé. A vůle k ekonomii velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení… Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe…

Nuže! Jen tito jsou moji čtenáři, moji předurčení čtenáři: co sejde na ostatních? – Ostatní, toť pouze lidstvo. – Je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše – pohrdáním…

Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejci.“

Pravda není pro dav. Je jenom pro těch pár. Nejsi-li to ty, je to nepříjemné. Ilumináti měli vždy velmi specifický cíl – přitáhnout ty nejradikálnější volnomyšlenkáře na světě, nejchytřejší lidi, kteří kdy žili. Nejvyšší inteligence je historickou světovou silou, která vše změní jednou provždy… když se spojí s nejsilnější nietzscheovskou vůlí k moci.

Klíč ke snům

Sny dávají zcela za pravdu Berkeleymu. Ve snech konstruujeme „hmotný“ svět, o němž jistě víme, že není reálný. „Zakoušíme“ tento svět nikoliv používáním našich „fyzikálních“ senzorických orgánů, nýbrž interními simulacemi našich smyslů. Můžeme-li vnímat snový svět jako reálný, i když tomu tak není, jak potom můžeme vědět, že tento „reálný“ hmotný svět není ve skutečnosti reálný? Řečí vědy, jaký je rozdíl mezi snovou „hmotou“ a skutečnou hmotou?

Ve filmu Matrix je lidstvo dopováno počítačovou simulací reality a shledává jej do posledního bitu tak přesvědčivou jako je reálná věc. Jinými slovy, lidstvo shledává tuto ideu věcí tak reálnou jako věc samotnou. V každém případě, proč vůbec odkazovat na věc? Kdo ji potřebuje? Vše, co potřebujeme, je idea. V Matrixu Berkeleyho Boha nahradí Architekt a stane se zdrojem „objektivní reality“ zakoušené lidstvem, a objektivní realita sestává z řady poskládaných snových idejí, které do nás pumpuje. V Matrixu představuje svět idea, naše těla jsou ideje, vzduch, který dýcháme, je idea, gravitace je idea, všechny fyzikální zákony jsou ideje, potrava je idea, kulky jsou ideje, smrt je idea. Neo se tím, že prohlédne iluzi, stává Bohem. Ontologická matematika nabízí přesně tuto možnost. Můžete se stát Bohem tak, že pochopíte, že tato „realita“ je idea a že s ní můžete manipulovat, měnit ji a překonat tím, že nejmocnější ti nejtalentovanější duchové vyčarují kontra ideu. Matematika je o to, jak pozměníte realitu, protože matematika je realita. Když lidé říkají, že matematika je zbytečná nebo pro jejich životy nepodstatná, znamená to, že jejich volbou bylo uznání Matrixu a nikdy se nestanou Neem ovládajícím a řídícím Matrix. Musíte pochopit, že realita je iluze, než tuto iluzi dokážete změnit. Pokud iluzi přijmete, nemůžete ji změnit. Musíte v ní prostě žít a vydržet ji. Ve svých snech dýcháte imaginární vzduch, jíte imaginární jídlo, sedíte na imaginárních židlích, rozprávíte s imaginárními lidmi, a máte dokonce i sex s imaginárními milenkami (ale současně můžete ejakulovat!). Jestliže tohle všechno můžete dělat ve svých snech, co vás vede k tomu si myslet, že právě tato „realita“ je úplně jiná?

Cypher [agent Smith ho oslovuje „pane Reagane“]:
„Ale já vím, že ten steak neexistuje a že když si ho strčím do pusy, Matrix řekne mýmu mozku, že je šťavnatý a moc dobrý. Po těch devíti letech jsem na něco přišel… [vychutnává si sousto steaku] … Nevědomost je sladká.“
– Matrix

Magie

„Mág není mág. Je to herec předstírající, že je mágem.“
– Houdini

Nejlepší mágové jsou ti, kteří umějí nejlépe podvádět. Nejlepší proroci jsou největší lháři. Prorokování je herectví stojící na efektním kousku. Náboženství je magická show. Kdy se iluze stává lží?

Zázrak těhotenství

Těhotné matky přijímají potravu a nápoje, a posléze přijde na svět dítě, ztělesněné z toho, co matka jedla a pila. Jak může ze strávené potravy a nápojů vzniknout lidská bytost? No, je to nepochopitelné, jestliže potravu i nápoj tvoří jakási mysteriózní věc zvaná „hmota“, jakási strojová substance postrádající známky ducha i života. Dává to ovšem dokonale smysl, pokud jsou potrava i nápoj ideje, duševní hmota, a ta je organizována biologickým informačním systémem (DNA), který je sám o sobě komplexní ideou, matematickou funkcí.

Všechno je to o matematických funkcích. Nic jiného neexistuje. Žijeme v senzorickém Matrixu, o němž si myslíme, že je to něco jiného než matematika. Kdybychom mohli transcendovat naše smysly, nenašli bychom nic jiného než noumenální matematiku. Co byl velký třesk? Šlo o nehmotnou událost, která nastala mimo čas a prostor. Jinými slovy, byla to čistě noumenální matematická událost, která postrádala absolutně všechny smyslové prvky. Byla to realita sama o sobě, dříve než tu byl jakýkoliv pozorovatel nebo pozorování. Tato realita nebyla smyslová, nebyla emocionální, nebyla to láska, nebylo tu vědomí, nebyl „Bůh“, nebylo to vědecké, nebylo to náhodné – byla to čistá matematika.

Tuto realitu vám můžeme ukázat. Můžeme vám ji vysvětlit. Co určitě nedokážeme, je zajistit, abyste ji pochopili. Na to musíte být bystří a chytří. Nejste-li… je to opravdu špatné. Pravda není pro každého. Není tu nějaký universální nárok. Je to právo inteligence. Čím inteligentnější jste, tím větší posvícení[10] na pravdě můžete mít. Pravdě se nepřiblížíte klečením a modlitbami, nebo meditací pod stromem.

Lžíce

„Lžíce tu není.“ … Jedna z nejčastěji citovaných a nejchytlavějších frází se dostala do slovníku následkem filmu Matrix. Lžíce tu není – ta lžíce existuje jen v Matrixu, což ve skutečnosti znamená, že neexistuje jako fyzický objekt. Pro Nea je to důležitá lekce, pomůže mu to si uvědomit, že manipulovat s Matrixem neznamená soustředit se na nějaký předmět a pokoušet se ho změnit. Ten předmět neexistuje, takže jej nemůže změnit, musí změnit sám sebe. Metaforicky řečeno, všechno je v jeho hlavě – musí nahlédnout do nitra, aby si vynutil kontrolu, abyste mohli dosáhnout byť té nejmenší změny.“

Když ten hoch ve filmu Matrix řekl: „Lžíce tu není,“ mohl právě tak říct, že tu není žádné tělo, vzduch, potrava, nápoj, a vlastně ani žádní lidé (!). V Matrixu jsou vlastně těla virtuální avatary nebo drony efektivně na dálku řízené spícími a snícími lidmi, umístěnými v kójích ve vnějším světě, o němž věří, že jej obývají. Jak může někdo vědět, že my sami nejsme v Matrixu? A přesto, i kdybychom v něm byli, nebylo by možné se nekonečně vracet do původního stavu Matrixu, totiž nějakého Matrixu uvnitř Matrixu. V určitém bodu musí být něco schopno vysvětlit protoMatrix, první Matrix, a jediné, co to dokáže, je věčná matematika.

Odmítnete-li směšné tvrzení vědy, že chaos (náhodnost) může být základem řádu, musí být každá nahodilá (kontingentní) věc nutnou věcí, a každá dočasná věc musí být vysvětlena nějakou věčnou věcí, každá syntetická věc musí být vysvětlena nějakou analytickou věcí. A vše musí být vysvětlitelné ontologickou matematikou.

Vnímání

„Podle Aristotelovy teorie vnímání postřehujeme nějaký předmět tak, že našimi smyslovými orgány vnímáme jeho formu. Formy tedy zahrnují komplexní qualia jako jsou barvy, textury a vůně, nejen tvary.“

Aristoteles, na rozdíl od Johna Lockeho, nerozlišuje mezi primárními a sekundárními vlastnostmi a všechny je považuje za součást formy.

Nadduše

Ralph Waldo Emerson napsal esej Nadduše (The Over-Soul) roku 1841. Pro Emersona se nadduše vztahuje k absolutní jednotě, kde subjekt a objekt jsou jedno, kde poznání a to poznávané je jedno. Lze to rovněž nazvat absolutní realitou, nebo totalitou universa. Nebo „Bohem“. Šlo o překlad védského pojmu paramátmá. Podle véd a upanišad se individuální átma (džívátmá) a neprojevený átma (paramátmá) nacházejí v těle jako dva ptáci na jednom stromě. Jejich vzájemnou interakci lze vysvětlit na moderním příkladu počítače. Fyzické tělo lze přirovnat k hardware, subtilní či astrální tělo k software, jáství (ahankára) k rozhraní, pránu k elektřině, duši (átmu) k uživateli a neprojeveného átmu (paramátma) k systémovému operátorovi ovládajícímu síť ostatních počítačů (těl). Funkčnost systému je dána stavem těl. Když jsou těla nepoužitelná, duše je opustí a systémový operátor (paramátmá) jí přidělí jinou duši (átma) podle zásad karmy a teorie reinkarnace.

Do literatury fikce, umění a kultury se idea nadduše promítla mnohokráte v různých podobách. H. G. Wells psal o umělé nadduši v povídce The Wheels of Chance. Později ho následoval Orson Scott Card v science fiction sérii The Homecoming Saga, v níž se objevuje hlavní postava jménem Nadduše (The Oversoul). Manga Shaman King popisuje šamanskou techniku nazvanou „nadduše“. Nadduše je i telepatický hlas, na nějž jsou naladěni všichni Dalové v knižní sérii The Malloreon od Davida Eddingse. Jde také o známý obraz (Oversoul) slavného psychedelického malíře Alexe Greye.

„Tato jednota, tato nadduše, je v každém člověku a je spojena se všemi a vším ostatním; tomuto všeobecnému srdci, o němž každá upřímná rozmluva jest uctíváním, je pokorně předkládán každý spravedlivý čin; oné přemocné reality, která usvědčuje z omylu všechny naše podvody i sklony, a tísní každého tak, aby prošel jen pro to, čím opravdu jest, aby mluvil opravdu od srdce; a nikoliv co mu přinese slina na jazyk, a ono se ustavičně snaží přicházet k našim myšlenkám a připojovat ke schopnostem, a stávat se rozvážností, ctností, mocí a celkem; a moudrým tichem, universální krásou, k níž se každá část i částice vztahuje rovnocenně; věčné jedno.“
– Ralph Waldo Emerson

„Žijeme napořád – jeden život za druhým, v nejednotě, po částech, v částicích. V mezidobí je uvnitř člověka duše celku; moudré ticho; universální krása, k níž se každá část i částice vztahuje rovnocenně, věčné JEDNO. A tato hluboko dřímající síla, v níž existujeme a jejíž blaženost je přístupná nám všem, není jen po všechen čas soběstačná a dokonalá, ale akt zření i zřená věc, vizionář a výjev, subjekt a objekt jsou jedno. Vidíme svět po kouscích, jako slunce, měsíc, zvíře, strom; ale celek, jsou tyto skvělé části, je duše.“
– Ralph Waldo Emerson

Nadduše: „Duchovní element universa, které je nekonečné, a z nějž konečné duše napájejí své bytí, podporu a pomoc.“
– Noah Webster

Nadduše: „Absolutní realita a základ všeho, co existuje, je koncipována jako duchovní bytost, v níž se ideální podstata nedokonale manifestuje v lidských bytostech, je si však sama sebe dokonale vědomá.“
– Merriam Webster

Nadduše: více než nepomíjející přítomnost, Stvořitel, Bůh, jedno.

„[Emerson vyslovuje] následující názory: (1) lidská duše je nesmrtelná a nesmírně rozhlehlá a překrásná; (2) naše vědomé ego je ve srovnání s duší přehlížené a omezené, bez ohledu na fakt, že obvykle zaměňujeme naše ego za pravé já; (3) na určité úrovni jsou duše všech lidí spojeny, třebaže přesný způsob a stupeň tohoto spojení není vysvětlen; a (4) se nezdá, že by jeho esej byl výslovně v protikladu s tradiční západní ideou, že duše je stvořena a její existence (?) je podobná Bohu, či spíše Bůh je uvnitř nás.“

„Pro Emersona tento pojem [nadduše] označuje nejvyšší základní jednotu, která transcenduje dualitu či pluralitu, a v mnohém se shoduje s filosofií Advaita-védánta.[11] Tuto neabrahámovskou interpretaci Emersonova používání termínu dále podporuje skutečnost, že záznam v zápiscích Emersona z roku 1845 naznačuje, že četl Bhagavadgítu[12] a Eseje o védách Henryho Thomase Colebrookea… pojem nadduše nedávno začali více používat východní filosofové jako Meher Baba a další jako nejbližší anglický ekvivalent védského koncept paramátmá. V sanskritu slovo param znamená „nejvyšší“ a átman, átma znamená „duše“; proto paramátmá znamená doslova „nejvyšší duše“. V tomto kontextu je pojem „nadduše“ chápán jako kolektivní nedělitelná duše, v níž jsou obsaženy všechny individuální duše či identity. Zakoušení této základní reality nedělitelného „Já jsem“ jakožto stavu nadduše prý lidské mysli brání sankhára, někdy též sanskára,[13] či dojmy, nabývané během evoluce a reinkarnace. Tyto minulé dojmy vytvářejí jakýsi obal mezi nadduší její skutečnou identitou, neboť nastavují tendenci ztotožnit se s hrubým rozlišeným tělem. Takto se svět, vnímaný skrze předchozí dojmy, jeví jako množný, zatímco realita zakoušená v přítomnosti, nezatížená minulými dojmy (nepodmíněná či osvobozená mysl), se postřehuje jako jediná nedělitelná totalita, tj. nadduše.“

Všechny řeči kolem jsou absurdní, dokud se nestanou součástí matematiky, fyziky a metafysiky. Jde o mýtus mysticismu a ten potřebuje Logos přemalovat nebo zničit. Nadduše není nic jiného než matematická (kolektivní) singularita složená z individuálních singularit (monád).

Na úrovni nadduše operují všichni guruové, vůdci kultů, proroci a šamani, je to tedy úroveň nestydatého šarlatánství přemáhajícího slabé, iracionální duchy a mění je ve věřící kultu. Všechna hlavní náboženství jsou primitivní kulty, protože bez výjimky přijímají mýtus a odmítají Logos.

Ilumináti

Existuje obrovská pestrost duchů rozličných řádů a schopností,
jejichž vlastnosti co do počtu i rozsahu dalece přesahují ty,
jež mi udělil Původce mé bytosti,
nevidím důvod, proč bych to měl popírat.
– George Berkeley

Aha, Berkeley intuitivně tuší existenci osvětitelů a archontů.[14]

„Jsou dva druhy světla – zář, která iluminuje a oslnivá záře, která zatemňuje.“
– James Thurber

Musíme se ujistit, že stojíme ve správném světle!

∴

 

Mike Hockney: Magic, Matter and Qualia
372 stran, Mike Hockney 2016
ISBN 1310804621

 

---

[1] Viz heslo „Qualia“, https://cs.wikipedia.org/wiki/Qualia.

[2] Mike Hockney: Magic, Matter and Qualia. Mike Hockney 2016. Pokud není uvedeno jinak, všechny následující citace v této recenzi pocházejí z uvedené knihy.

[3] Epifenomén, řec. epi-fainó, „ukazovat se na něčem“, jev, který sice může mít příčinu, sám však nevykazuje žádné působení či důsledky. V širším slova smyslu průvodní, druhotný, nepodstatný jev.

[4] Angl. Principle of Sufficient Reason. Věta o dostatečném důvodu tvrdí, že vše musí mít svůj důvod nebo příčinu. Moderní formulace tohoto principu je obvykle připisována Gottfriedu Leibnizovi, ačkoliv tuto ideu koncipovali četní filosofové již před ním, Anaximandros, Parmenidés, Archimédés, Platón, Aristotelés, Cicero, Avicenna, Tomáš Akvinský a Spinoza. Někteří filosofové spojovali tuto větu o dostatečném důvodu s výrokem „ex nihilo nihil fit“. Arthur Schopenhauer považuje „větu o dostatečném důvodu“ za prazásadu veškerého poznání. ve svém spise o větě o dostatečném důvodu (Über die vierfache Wurzel des Satzes vom zureichenden Grunde) ukazuje, jak byly směšovány dva nejdůležitější významy věty o dostatečném důvodu, příčina a poznávací důvod. Viz Jitka Melzochová, Tomáš Vaverka: K Englišově kritice Schopenhauerovy filosofie poznání. E-Logos. Electronic Journal For Philosophy, č. 20/2012. Vysoká škola ekonomická v Praze, 2012, https://nb.vse.cz/kfil/elogos/history/melzochova-vaverka12.pdf.

[5] Mike Hockney: Magic, Matter and Qualia.

[6] Charles Yu: In How to Live Safely in a Science Fictional Universe. Pantheon 2010.

[7] David Chalmers uvádí, že dosavadní znalosti lidstva v oblasti přírodních věd naznačují, že existence filosofických zombie v přírodě je vyloučena. Pozornost se proto zaměřuje na otázku, která se jeví jako velmi banální, její důsledky jsou však dalekosáhlé. Jedná se o to, zda existence filosofických zombie je vůbec myslitelná. Není žádná možnost ověřit, že něco je nebo není logicky možné. Nejčastěji jsou lidé proto odkázání na pouhou intuici. A intuice tuto možnost nevylučuje, jelikož nebyla dosud vyvrácena. Dle Chalmerse proto to, co si lze představit, je myslitelné (a kdo si neumí představit filosofickou zombie, trpí nedostatkem imaginace). Zde se nachází jádro zombie argumentu a sice, že pouhá myslitelnost existence filosofických zombie vyvrací celou teorii fyzikalismu. Postaví-li se totiž vedle sebe člověk a jeho filosofická zombie, potom jediným rozdílem mezi nimi je ono vědomí, které však není stvořeno z toho samého, jako kamení nebo voda, ale z čehosi, co překračuje hranice fyzikalismu. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Zombie_argument.

[8] Janus byl vlastně Quadrifrons, tedy bůh čtyř tváří; lat. quadrifrons značí čtyři čela, čtyři tváře. Jeho dvě tváře (vousatá a bezvousá) představují slunce a měsíc. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Janus.

[9] „Princip reality“ (Realitätsprinzip), termín Sigmunda Freuda.

[10] „Posvícení“ znamená totéž co „posvěcení“. Svátost svěcení popisuje kánon: „Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charactere indelebili quo signantur, constituuntur sacri ministri, qui nempe consecrantur et deputantur ut, pro suo quisque gradu, novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.“ Tedy: „Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označení nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně, novým a vlastním způsobem sloužili Božímu lidu.“

[11] Advaita-védánta je indická filosoficko-náboženská škola zastupující čistý monismus (filosofie jedné reality).

[12] Bhagavadgíta, Píseň Vznešeného, je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu.

[13] Buddhistický pojem sankháry nebo sanskáry nelze do evropského jazyka jednoznačně přeložit. Původní význam je „to, co skládá“, ale také „to, co je složené“. Nejčastější překlad zní „formace“. Tento termín zachovává oba významy původního slova – aktivní aspekt („to, co formuje“), i pasivní („to, co je zformováno“).

[14] Řecký pojem phoster znamená „toho, který dává světlo, iluminátor, osvětitel.“ Starověcí gnostikové věřili ve světelné bytosti známé jako phosteros či Osvětitelé, andělé, kteří jsou duchovními průvodci lidstva na naší evoluční cestě zpět ke světlu osvícení, ku gnosi či poznání reality tak, jak skutečně existuje. Viz také San: UFOkultura. Hypostáze archontů, https://www.okultura.cz/WordPress/ufokultura-3/.