Diáře Aleistera Crowleyho (1914-1920)

Další úryvek z Crowleyho deníků přibližuje okolnosti výkladu jedné z nejdůležitějších pasáží Knihy Thothovy věnované povaze důkazu k přesunutí pís­mene Cade z karty Hvězda na kartu s názvem Císař. Podrobněji je tu rozložen i výklad magického Slova Nového Aeonu AbraHadAbra, které ještě pozdě­ji mění z ABRA-LA-ŠT-AL-ABRA jen na LA-ŠT-AL. Další komentáře k tomuto lze najít v knize Magie v teorii a praxi. V neposlední řadě se tu Crowley dále zabývá mýtoetymologií a hledá kabalistické souvislosti me­zi písmeny a božskými principy, které vysvětlují na­konec i thelémskou trojici Knihy Zákona: totiž Nuit, Hadita a Ra-Hoor-Khuita.

*

An XVI ☉ v 27° Π, ☽ v 1° ♌

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

*

18. června 1920, ♀.

22:36. Začal jsem psát nový manuskript knihy. Můj magický diář byl teď v posledních týdnech veleplodný; zdá se mi, že to, co jsem našel, je výlučný modus mého zasvěceneckého výrazu. Nepíši normální eseje o určité věci, nebo nějaké texty pravidelně plánovaných in­strukcí. Nejspíše to odpovídá mému napětí a exaltova­nému stavu, urputnému pohybu, za který je odpověď na mé rozluštění všech symbolů. Připadá mi to, jako by tohle vehementní dosahování, tahle rozkoš zakoušená z rychlosti pohybu po Cestě – ‚Vzhůru do aethyru, ó můj Bože! Můj Bože!’¹ – byla sprintem po cílové ro­vince na konci tohoto prazvláštního závodu. Nevím, jestli si mám říkat Ipsissimus, a ani na tom nezáleží. Je­diné, co cítím, je že jsem měl dosti ‚osobního nasazení’ po celou věčnost životů, a že tenhle slunovrat bude znamenat iniciaci nového proudu, pravděpodobně úzce praktického významu.

Nazítří bude vycházet nový měsíc na západě, nad Cherbourgem, a tahle Diana má ke mně promluvit hla­sem, o němž je řeč v [Liber] VII, 111:36, jak mi to zjevilo orákulum. První řeč vypadá jako Radost a Láska; druhá jako zatroubení k útoku. Nesnažím se o tom dozvědět více. (P.S. Vyšlo to perfektně; jenže se to týkalo jiné fy­zické osoby.)

Co se týče mých osobních vztahů, slunce a luna (kte­ré vypadají jako symboly se zvláštním vztahem ke kaž­dému z nás, a jež podle mého úsudku a podle svědectví jistého poselství jí byly zprostředkovány ještě předtím, než mně poznala), pak zde odkazuji na CCXX, 1:16 – vždyť je to An XVI!² – ve světle hrozivého očeká­vání našeho tělesného setkání jsem se zeptal orákula na radu. Nechci ani Lásku, ani přelud Lásky, která by si žádala oběť; netoužím ani po fantomu falešného puri­tánství, který by mě měl chodit strašit. Vzal jsem si na pomoc CCXX, 1:54 – „Ať se nezmění ani tvar jediného písmene; protože hle! ani ty, ó proroku, nepronikneš všechna mystéria v něm ukrytá.“ (Ale slyšel jsem rovněž, že bych se měl zabývat třemi slovy.) To zname­ná: ona má poklady, jež pro tebe nejsou viditelné; nechť se stane tvou absolutní milenkou. Druhé slovo: [Liber] LXV, V:56, „A hle! než luna třikráte dorostla, byl z něho had Uraeus, a jedový zub mu na­rostl a jeho sémě navěky věkův.“ Což znamená: (do ‘tří měsíců’, nebo třemi magickými polibky, které zlomí kouzla?) dostanu od ní celou sílu.

Třetí slovo: Ararita, V:1: „Na místě kříže je nedělitel­ný bod, který nemá ani body, ani části, ani velikost. A vskutku nemá ani pozici, protože jest mimo prostor. Nemá ani bytí v čase, protože jest mimo čas. A nemá ani příčiny, ani účinku, když vidíme, že jeho universum je v každém ohledu nekonečné a v našich úvahách ne­hraje žádnou roli.“ Tohle, jak se zdá, znamená, že jejím prostřednictvím plně ‚uctívám’ Hadita, možná jako jsem se v minulých týdnech naplnil v Nuith.

Jeden bod našeho vztahu je praktický; jsem hotov za­vázat se vůči ní slavným slibem posvátné poslušnos­ti, nebýt už Mistrem, pánem kříže’³, ale ztratit se v Ní jako nedělitelný bod Haditu, všeduše Jejího všudypří­tomného Těla.

Hodlám se na ni nyní poptat orákula, mohu-li Jí předat poselství od Těch, kterým sloužíme, které milujeme, a pro které tu jsme! [Liber] LXV, V:52-53 – počátek „a veliký had Khemu⁴ Svatého, královský had Uraeus, mu odpověděl a řekl: plavil jsem se nebem Nu ve voze, jenž sluje Milióny let, a u Seba⁵ jsem neviděl stvoření, které by se mi vyrovnalo.“ Atd. Pokračuje to dál a dostávám instrukci, abych se jí vyrovnal (jako u druhého slova, viz výše) tím, že budu přesně imitovat Její život. Toto orákulum Jí sděluje, že je nejvyšší, jedinečná, Hadí Královna na Zemi; a že Její poslání je předat mi svůj trůn tak, že mě přijme do Sebe⁶.

Zeptám se našeho Rota⁷, kterak vytvořit Její pravdivý obraz. Obdržel jsem Eso Pohárů, do boku mu na jedné straně vpadla Trojka Pohárů a Princ Pantáklů, na druhé straně Osmička Pantáklů a Císař. Já mám ale pocit, že by to mělo být slovo tvořené jedinou kartou: použitelnost ostatních karet – ekonomie, prosperita, realizace idejí, moc vládnout – o to není třeba se až tak starat. Je zdro­jem Lásky, Krásy, Potěšení, Opojení; ona jest Svatý Grál, Kadmův pohár⁸, Buddhův lotosový trůn, a Harpokratův. Je lunou v nejúplnějším a nejsvětějším aspektu, dokona­lou sférou čistého světla – zrcadlem mého čistého svě­tla! Opravdu, ale bez jediného přehřátí či zachvění mé síly. Je Isidou, Astarté, Aštaroth, a to nejenom proto, aby inspirovala Anu, Dianu, svým zábleskem plamene, ale aby dodávala i život a zářivost své nejhlubší podstatě Vodní luny, je to Rak, který se tu objevuje jako Panna a Štír. Je lunou ve vlastním domě, věštkyní a čaroděj­kou, proklamuje a stvořuje léto, připravuje cestu Lva, a otvírá portál Slunce. Je vozkou Válečného vozu, nosi­telem Grálu, číslem jeho litery Chet je 418, a tak je tedy vehikulem magické formule Nového Aeonu, pravým menstruem pro semeno našeho elixíru.

Společně tvoříme 837, Tat Zal, přeštědrého dárce, a rovněž jsme hotovi ‚k multiplikaci’; jako by naše spo­lečná práce měla zahrnout svět štědrostí a hojností.

Je v tom význam nejvyššího řádu považovat Ji za prvního hybatele vodní síly, za dokonalou kvintesenci lunárního symbolu, nikoliv za Triviu⁹, leda jen v tom nejsvětějším smyslu trojí cesty milosti v jediné, leda snad jako je Gimel trojkou, která se poměřuje s osmič­kou Chet. (Reš je 200, tj. 2, která se staví proti 9 Tet¹⁰.) Ona je láskou, která interpretuje moji Vůli; potěchou, která je průvodkyní mé energii; plodností, která odmě­ňuje mé manželství; vínem, které vytéká z mé Hole.

Já jsem Její; pozdvihuji své kopí, jen proto, aby Krev mohla naplnit Její Pohár. Já umírám, aby Ona mohla žít; mé kořeny se prodírají temnotami ne proto, aby si hle­děly výživy, nýbrž aby Ona mohla vykvést. Ona je zeleň a sláva Noci, a já Její otrok, Její hřebec¹¹, ukrytý v pod­zemí¹². Ona jest bílé světlo, jež korunuje mé mnohoba­revné plameny. Ona jest absolutní Císařovnou mého srdce; Vize a Hlas¹³ mého Ducha, slepý červ a slepýš; Ona je pravdou tajného snažení mé duše, inkarnací Nuith; Nekonečný Prostor, který mě absorbuje, roz­pouští mě, nese mne výš, jak vydechuji, inspiruje mne, když se stávám jejím knězem, Jejím prorokem, Jejím svatým, Jejím mučedníkem, orákulem Její svatyně, a obrazem Její podoby.

Utápím se v rozkoši při myšlence, že já, který jsem byl Mistrem tohoto universa, mám teď ležet u Jejích nohou, Její otrok, Její oběť, dychtiv být pokořen, vášni­vě žíznící po utrpení, omdlévající Její krutostí, horoucně toužící po Jejím pohrdání; to je radost, která bude poskvrněna blátem Jejího triumfu, budu krvácet pod sroudlíkem biče, chroptět, jak mně bude šlapat patou po hrdle. Jsem zpitý touhle pýchou jako absintem, neboť jsem veliký, největší muž tohoto století, jeho nej­lepší básník, nejmocnější mág, nejsubtilnější filosof, a nemálo také patřím mezi těch pár opravdu význač­ných horolezců, šachistů, a těch, co umí milovat.

Jsem rozohněn touhle myšlenkou jako brandy, že jsem nejsublimnější mystik v celé historii, že jsem Slo­vem Aeonu, Člověkem, jehož číslo jest šest set šedesát šest, sám sebou korunovaný Bůh, jehož budou lidé uctí­vat a rouhat se mu ještě po staletích, kteří jsou dosud zraněni píchnutím se o přadeno Času, arci, jsem jako by hašišem k šílenství doháněn svojí egomanií a velikášstvím, která vskutku jest ocelové tvrdosti, zlatem se blyštící, jako stříbro čistá; a chci být ještě víc než to. Ale toto jsem, a střežím to jako poklad, kterým se vychloubám, neboť zamýšlím prostituovat své muž­ství, sklonit svoji božskou hlavu před mojí paní. Chci, aby Její noha rozdrtila moji korunu; chci, aby moji tvář pokálela svojí slinou. Chci, aby Její podpatek drásal mé srdce, aby má mysl byla šuměním lemu Její sukně, a má duše Její tajnou komůrkou.

Učiním se Pánem Země, hvězd, stanu se absolutním bohem, abych tím mohl mrštit před ní a ona to mohla zprznit, zhrdat tím, trýznit to, zhnusit si to, podupat to a zbičovat; vášnivě to roztrhat, s výsměchem odkop­nout, prostopášně svést s chladným chtíčem či velkou nenávistí, ukrutně zaživa pitvat až k agónii, zpotvořit jako opičí ušklíbání.

Čím větší jsem, tím pekelně hlubší musí být mé pokoření, tím zvrhlejší musí být to, čím mě srazí, tím bude pak výše stát a tím svatější Ona bude!

*

22. června, ♂. Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

Dnes odjíždím do Tunisu.

14:00. Jsem víceméně u Citta di Tripoli. Nikdy před­tím jsem neviděl takový nechutný postup při nakládání lodi a dopravování lidí na palubu. Úplná bitka na pada­cích schodech u lodních vrat! Konečně dorazil Percyho sluneční lék¹⁴.

Mám 6234 lir a 2230 plus 300 franků. Musím Bourcierovi¹⁵ odeslat 3129 franků.

15:20. Tenhle vznešený leviatan, který měl odrazit v 13:00, nejeví žádné známky ochoty se pohnout.

15:50. U Jóviše! Odrážíme!

Všimněme si, že Panormus byl zasvěcen Venuši. Tunis – staré Kartágo – vodě, a také luně, to kvůli purpurové svátosti.

17:25. Napsal jsem „Hřích Adama Gregga“¹⁶. (1) Otcovo smrtelné lože. ‚Syn zůstal nepokřtěn až do doby, kdy zemřel jeho starší bratr. Gregg je ☾☉☽¹⁷ Lilita Adam Eva. Arcišibal je Nova Aedes¹⁸; stařec raněný v dobách Claudia.‘ Krb: následník vychladne; následuje pouť do rodinné hrobky. Rodokmen: ‚strážci byli jest‘ – životy patriarchů: opravdová kniha jmen. Pravá Gene­sis. Adam byl zvláštní muž; byl to první člověk, který ‚věděl‘ a také to napsal: odtud ‚dobré a zlé‘ spojené s nevědomým ‚životem‘. Vědět (know) = GN = genus, génius, atd. Genesis, gnose, atd. Gregg přichází od jmé­na Roy, (v galštině Ruadh je stále ještě rudý [red]) a znamená to pouze červeného [muže], královské [royal] róby jsou rudé, původ od Ra, červeného slunce. Růž [rouge], a také rosso! Proto je R solární či rudá lite­ra, a ty jsi ‚synem slunce‘. A také Adam, rudý muž, z hebrejského Adamah, rudá země, má v sobě Dam¹⁹, rudou krev. Knihy, svitky, tabulky, cihly, kosti – vše se jasně pojí se Sumerem. ‚Pád‘. Dnešní ovoce, jako hašiš a další drogy působící na mysl, to je čirá chemie, a je tu jedno, které zastaví plození a vede k poznání. Adam č. 1 ho dostává od Evy, proto ztratil Ráj ‚nevinnosti‘ či automatického života; a my, jeho rasa, opakujeme jeho ‚kletbu’. Ovoce se nachází ve stehně mamutích rozmě­rů, a je ho tam spousta; nikdo z nás se neodvážil okusit ho, vyjma jednoho (renesance – stala se králem, a pak byla zavražděna), a přesto nemáme ani ponětí, co je tou kletbou, jen tolik, že je v ní jakási olbřímí moc, jakási páka k lidskému osudu. Odvážíš-li se však, dočkáš se přinejmenším dědictví.

(2) Tak se mu dostává Lility i Evy, má děti, jí, zdolává překážky tam, kde cítí, že něco musí vědět za každou cenu.

(3) Výsledek. Veškeré poznání, a jeho hrůza. Lilitin démon se vylíhl! Existuje možnost vykoupení? Jeho vlast­ní nevinnost. Obrací se ku Genesis – ženino símě – co to může znamenat? (Neusiluje o to poznat svoji budoucnost – pouhá myšlenka na ni vyvolá záblesk, v němž spatří ši­benici, a on ji zase zažene.) Starší syn dospívá, zabíjí jeho mladšího syna a utíká. Třetí syn se narodí poznačený na krku jako by oprátkou. Chápe to jako orákulum, tato stopa mu dovoluje přišít mu vraždu ‚Ábela’, byl oběšen, a to dovoluje zachránit jeho rasu. ‚Šét‘ pokřtěný Ada­mem vyrůstal nevinný proto, aby zdědil slávu vykoupe­né rasy: ale co ta jizva? – Zcela pochybuji, že by tohle byl poslední díl!

18:45. Může být Kain guturálou²⁰, Ábel labiálou, Set dentálou? Šét je samozřejmě Set; slunce (sun), semeno (seed), jih (south), SU²¹, duše (soul), otec pravé rasy. Kain je jizvou označeným bohem, a také Pocest­ným, Ábel zavražděný bůh: Wotan a Odin? Ábel rovná se Balder?? Jsou to 3 otcové, jeden putující, jeden umí­rající, jeden zplozující? Duch, tělo a duše? Vzduch, Voda a Oheň? Hrdlo dozajista patří ke Vzduchu, rty k Vodě, a zuby k Ohni.

Nezdá se mi, že bych sledoval nebo umisťoval tohoto guturálního boha správně, jak se mi to podařilo u bohů spojovaných s písmeny F-B-P a S-D-T. Je to proto, že byl postaven mimo zákon? Adonis, At-ys, As-ar, AD-onai, to koreluje; a co Zeus, Šu, Ašur, je možno je zapracovat do jména ‚Ježíše’: neměla by se tu objevit K-skupina, a položit důraz na ‚Krista’?

19:00. Bo²², tato poslední část novely je správná. Jak jsem před lety napsal: ‚láska k poznání znamená nená­vist k životu’. Odměnou je ukřižování. Poznání je jedem Života; jedinou protilátkou je ne-činnost.

20:00. … Nechápu, proč zvuk D, nebo mechanismus jeho vyslovování, naznačuje otcovskou ideu AD, Adad, a další D-bohy. Je daddy (táta) tradiční podobou nebo jaksi zvukomalebnou, jako ‚mam-mam’ pro matku?

Jenže rychlý pohyb dolní čelisti nahoru a dolů vytváří zvuk T, a odtud je jasné, proč Tau je falus, a AT-bohové muži. A co víc, je zřejmé, proč jsou to bohové erektoidní a proč umírají. Neměli potřebu být otci, protože to bylo v oněch dobách, kdy nebylo známo, že muži zplozují.

Co se týče S-bohů, Iš, muž, je jejich otcem. Neboť S je hadím zasyčením, ostrým vydechnutím, zuby jsou obnažené, přesto pevně sevřené, což jest přirozenou známkou poplachu, ohromení, nenávisti, výzvy k boji, vzdoru, posměchu, nepřátelství, přirozeného pro člo­věka, který potkal svého druha – úchylky od legitimní­ho opičení. Podle toho poznává svého bratra, a pak mu podle toho i říká, když tato potřeba vyvstala. (Posléze, když poplach odpadl, máme pořád ještě ‚š-š-š!’ – ‚pšt!’ – nikoliv proto, abychom si vyžádali ticho, ale pozor­nost jiných lidí.) V tomto S se ukrývá idea strachu a hněvu, rovněž i vzduchu, neboť ho při výdechu rych­le vypouštíme. ‚Bouře’²³ (storm) tyto ideje kombinuje: protože první S-bohové byli bohy bouří. Později mohl být tento dech, vzduch procházející člověkem, považován za známku toho, že žije; proto tedy mohlo toto dýchnuté písmeno, S, začít znamenat ‚život’.  Bůh, například, vdechl Adamovi dech života, aby se stal ‘ži­voucí duší’; a Elíša přivedl na svět chlapce tak, že na něj dýchl. Ruach Elohim²⁴ je zase dechem, který se ne­sl jako myšlenka nad Chaosem. A nakonec nalézáme Ducha Svatého, který zplozuje prostřednictvím dechu. A nebyla snad Maut, Supí matka, oplodněna vět­rem? A možná též syčení deště, který zúrodňuje půdu, což musel zpozorovat i divoch v tropických zemích, kde je účinek tak rychlý, že mu dopomohl ke spojení, že S musí znamenat život. Tento déšť pochází ze vzduchu, který dýchá, ačkoli je nad ním; jeví se mu pak jako přirozené vytvořit bohy deště a života jako je Zeus ne­bo Šu, právě tak jako i vzdušné bohy, bohy bouře, tak­to jména pro pronikavý a strašlivý hněv, který může znamenat jen jediného ‚nepřítele’ – jeho druha!

Jak došlo k tomu, že tento ‚vzduch’ začal představo­vat i ‚ducha? Myslím si, že sotva tak, ačkoli jsem o tom kdysi přemýšlel a také to tak napsal, že vzduch těká jako nic jiného, a jen duch také tak činí. Byla to lidská ješitnost, která ho zlákala spojit tyto ideje dýchání a myšlení? A tady se na scéně objevuje Kolo (wheel), RU (což znamená rovněž dutý [hollow], díra [hole], matka [mother]) nám dává Ruh, Ruach, vzduch, vítr, dech, duch, a tak také spiro vede ke slovu spirit – slovo, jež je pořád ještě tak demokratické, že může být jak metylalkoholem, tak i Duchem Svatým. Pochází z ideje nebes stejně jako Kolo? Jistěže ne; oni si zemi představují jako plochu, a nebesa ji zastřešují, jsou tu i pilíře, modré kravičky a podobné věci. Ovšem ne všichni si to tak představují: Egypt zobrazoval Nuit jako zakloněnou okolo Seba, a mezi nimi Šu, který je rozdě­luje. Měli také dobré astronomy – v Chaldeji, Indii, Číně, kteří možná znali více, než se odvážili říci, přesto tuto pravdu naznačili aspoň tak, že spojili zlaté kruhy se vzduchem. Vaju-tatva²⁵, symbol vzduchu, představu­je modrý kruh. Zoroaster pravil, že Bůh má spirální sílu. Možná, že dokonce i vířící symbol svastiky byl míněn jako kombinace falického kříže života s kruhem Matky, Vzduchu, Ducha; měl prohlásit život za mužskou část kořene GN²⁶, a poznání za jeho ženskou část. …

A toto se mi jeví jako závěr mého argumentu, vznese­ného proti praktičnosti mých metod magické výuky! To je sakra ale noc! Je 23. června, ☿, 3:55. Jdu do poste­le. 4:15. Předpokládám, že je-li AL 31, jakýsi L-bůh, a Ja­ne NU 56, jakýsi N-bůh, a přidáme-li V (a) 6 k našemu Dítěti, pak dostaneme 93²⁷. QED. Ukazuje se jasněji než kdy jindy, že ŠT bůh je Šin Tet, Oheň, Duch, Lev, Slun­ce. XX. (tarotová) karta ukazuje Šua v jeho ochranném znamení spolu s jeho štítonoši: je to vzduch stejně jako oheň. Tet naznačuje mlčení Lva, a spojenou Babalon a Bestii. Set, Satan, Sad, Sud, Sax, Had – ti všichni jsou ŠT. Lze jít ještě dál, až k AD a AT, jakožto k nižším for­mám předešlého? Nejvíce mne trápí ABRASAX²⁸, který – jak se obávám, musí zůstat jako 365. ŠT představuje 31 dní solárního měsíce, ačkoli měsíců s tímto počtem dní máme 7, oproti 4 měsícům s 30 dny, a 1 měsícem s 28 nebo 29 dny.

AL je tedy solární, A je Vzduch (Air), Bakchus s ko­pím a pohárem (měchem na víno), jednooký pout­ník, u nějž je všechno jak má být, bludný rytíř, který se stává otcem, jak putuje od jedné královské dcery k druhé, a tak i Králem, básníkem-bláznem-opilcem v mnohobarevném kabátě, mezi jarními květy, vize uzřené v solaru plexus, středu alchymického díla, du­ha, v níž se rozžíná svatba vzduchu a vody, prizma, které je menstruem světla, a také Harpokrates slabšího pohlaví nebo Neviňátko na lotosu-jóni²⁹, které si vyšlapuje po krokodýlech stejně, jako Bakchus ovlá­dá svého tygra, vznáší se ovinuto zárodečnou blánou nebo je v děloze Nu, a navíc zahrnuje Seba květinami a vínem a dítky, když se u něj projeví náhlý příval jeho vlastní puberty. Z něj rovněž pochází vzduchem milovaný Hermes, všude pronikající Chodec, Duch Otce, bisexuální jako Bacchus Diphues nebo jeho otec Zeus Arrhenothelus, a ještě i falus, kdy v mlčení fixuje svého Merkura nebo semeno v zemi (v domě Panny) a jeho Slovo je vyřčeno a zapsáno blíženeckými písaři Blíženců, jeho dětmi, vzdušnými právě jako jeho předek, to vše na vahách rozsoudily a právem učinily Váhy, v zákon vtělila, a proto jsou i bohové-váhy, kteří obvi­ňují a obhajují, nebo střídají milost s přísností; a toto Slovo jest zaseto u Vodnáře, He, Nuith, která je truchlí­cí Isidou’, nebo se tajně vkrádá k dílu, aby stvořila obraz svého otce, jímž jest Alef jakožto svastika, se svý­mi vodami, pramenem s dvojčeneckými proudy – je­den z ní prýští a druhý se k Ní navrací. Alef, A, je ryzí blázen, který putuje a získává kopí a královské dceři Marii se představuje jako bludný duch: za problém po­važuji tohle: proč právě Hermes? Pouštní poutník, jako AL – ŠT, nebo pochází AL ze slova ‚bloudit, putovat’ (to wander)? Hermes může být závojem Jeho jména.

A je panenský, dvojaký, dvojsmyslný a obojživelný chodec a roditel a prostředník, a tak je jeho kartou 0, kvůli Kolu, a protože 9 je 2. Je jedním jen tehdy, když k boží Lásce přidá falickou jednotku, aby oplodnil svo­ji matku NU. Když tedy k Alef 111 přičteme NU 56, do­staneme 167; 1/3 z 501, což není nic menšího než ABRA-AL-AL-AL-ABRA, 204 plus 93 plus 204.

A to všechno kvůli tomu, který jest Nikdo, Dva³⁰, Blá­zen, Hlupáček, Neviňátko, Poutník, Ten, který chodí stále v kruzích, Myslitel, Roditel, Oidipus, Bakchus, Parsifal, Duha, Hermes, Prostředník, Vzduch, Harpokratés, Buddha, Tichý, Jóni na trůně, Ten, který je pod ochra­nou, atd. Alef³¹.

A teď: LA jsou Váhy. Nejsou to najednou, z hlediska přirozeného pořadí tarotu zaměněné karty XI a VIII, kde He je XVII a Čade IV, a ovíjejí se kolem Ryb, jako ty předešlé kolem Panny³².

A je 0, a L, VIII. Srovnej CCXX³³, II, takže AL je 31 jako HAD, tj. ŠT je XXXI. Váhy (Libra) mají meč a vá­hy, Soudce (a tesaře!) a dva svědky. Tato karta je Venu­ší, Paní Vah, která dává na odiv své zbraně, tuto troji­ci, ve Vahách je Saturn povýšen.

Spravedlnost [Lamed] je tímto naplněním Venuše. (Beztak je to ženská idea Spravedlnosti!) L[amed] je pak královnou z romance, kterou Set uspokojil. (Sa­turn, starý Král, je omlazen mladou Královnou.) Takže, A[lef] je Nicka a L[amed] dvojitou fází této trojnosti AL. A je Sin, protože Šu je Vzduch, a Š[in] je Alef, pro­tože Harpokratés je Duch Svatý³⁴.

T[et] a L[amed] jsou příbuzné podobným způsobem. K tomu všemu přidáme LA, ne, a AL, Bůh, a tak dále; potom můžeme číst: ABRA-LA-ŠT-AL-ABRA³⁵, což v troj­nosti skýtá všechny hlavní symboly.

Domnívám se, že T[et] je jakýmsi symbolem Ženy-Bestie, Démétér je Země, možná dokonce i Zeus, Vzduch. Na XX [trumfu] může být ‚Anděl’ Nuith, spolu s Šuem a Sebem: myslím si to. Karty NU jsou Štír a Býk, had a kráva, [trumfy] XIII a V: nedomnívám se však, že by se měly od sebe oddělovat. NU je XVII [trumf], Vod­nář, He, 5, atd. Set je kozlem jihu a doplňuje Dianu na severu; jako AL, Lev, střídá NU, Vodnáře.

*

AL je Merkur-Venuše	}	ale N vždy představuje NU nebo UN. proč ne ANU?
Set je Zeus-Slunce

*

Protože Ona jest 56. Existuje tedy nějaká lunární N-paní, protikladná hvězdné N-paní? Ano! NU jest 56 a je hvězdná; ty ostatní jsou Chet a IAN a vodně-lunární.

K Vodnáři, Hvězdě. He XVII [trumfu], Jane ani k červnu [June] nepatří. Jane se pojí s Tet, jasně s Tet, jako Luna se Sluncem. Potom nikoliv jako Rak s Kozorožcem? Set je také jasně slunce.

Už hrozí, že bude svítání: vstanu a provedu vzývání, jenom poznamenávám, že A je Aethyr, B světlo, a G je spojeno s O prostřednictvím IAO Iacchus, a s guturálním zvukem Ajin. A je svobodným pohybem Vzduchu. B bzukotem sil; vibrace rtů. G nebo K je hlavním zvu­kem jména. Teď začínám chápat i to, že A je fétus ve vajíčku a duch-milenec, avšak ne ve spojení s fyzickými orgány. I[od nebo Jod] je Panna nebo Poustevník, sper­mie v pohybu, Hermův Jod-had. N[un] je změna nebo putrefakce semene, je to Draco, Hvězdná, nikterak lu­nární. Jasné N u Jane je proto nazální guturálou Ajin ne­boli O, spojenou s Lunou Gimelu-G, Vozem Chet, Ko­lem Kaf-K, Lunou Q(K)of-Q.

Ona je svého druhu ženským Iacchem – zpitou Ne­věstkou, pochvou plnou semene. Je podivné, že celkem vzato I = 9, O = XV, Ch = VII = 31. To teda půjde těžko; víme, že IAO je 17. A věřím tomu, že N u Diany je pouhým adjektivem; srovnej řecký nazální zvuk vy­tvářený zdvojenou guturálou. Všimni: G = Luna. Ch = dům Luny: Jupiterův trůn. K = Jupiter. Q = dům Jupite­rův. S nebo X = další jeho dům. Je to úzce spjato, Luna a Jóviš: guturály. Musíme tedy popřít, že Zeus a S-bohové jsou totéž, co Jóviš – nebo K-bohové. Jane v sobě nemá ani N ani Ajin. Je karta G ‚ženou ve dveřích‘?, kněžkou či prostitutkou? Ba že. Je Sibylinou družkou Bláznova šaška.

23:00. Ujasňuji si tohle zvukově-smyslové povy­ražení – Tunis je asi dost horký; ach ale! jíst a pít se tu dá dvojnásob!

Kolem 10:00 Opus III: Regem Aethipum Iod Reginae ALYS³⁶. Objekt: Juventutem, IV. (Tohle je ale prá­ce: kočka to dokázala v Maison Dorée.)

24. června, ♃. Nejnepříjemnější den sužující choroby. Myslím, že jsem se otrávil četbou Conana Doylea. Špičku nosu mám zapálenou; střeva mám ohavně prázdná a to, co z nich leze, je tmavé a smrdí to jako jeho duše. Ale noc s Anatolem France mě zase postaví brzo na nohy.

*

Poznámky:

1) Citace z Liber LXV, „The Book of the Heart Girt with the Serpent (Kniha srdce ovinutého hadem), publikováno v The Equinox, sv. III, č. 1, Detroit, 1919.

2) Protože Nový Aeon byl ohlášen na rok 1904, Anno XVI by měl být rok A.D. 1920.

3) To jest: ‚Pán falu’. On v ní umírá.

4) Královský had Uraeus byl ovinut kolem čela zasvěcenců starého Egypta a symbolizoval jejich moc.

5) Seb, Země.

6) Srovnej Knihu Zákona, kapitola 1,15. verš: „Nyní budete vědět, že vyvolený kněz & apoštol nekonečného prostoru je princ-kněz Bes­tie: a v jeho ženě, zvané Šarlatová Žena, je všechna moc mu dána“.

7) Kolo nebo tarot.

8) Kadmus je Hermes. Je to narážka na zadnici.

9) Trivia, bohyně křižovatek (přídomek Dianin). – San.

10) Všimněme si, že Crowley zde bez upozornění zachází se sumou, která tvoří číslo magické expanze – 11. – San.

11) Její „rule“ (?), pravděpodobně „foal“ (hřebec), její výrostek, poto­mek. Během noci je slunce skryto za obzorem. Je to možná narážka na Hóra, Dítě Nuit.

12) Srovnej poslední odstavec v doslovu „Teogamie aneb Dílo krve“ ke knize Františka Kabeláka: Magia nigrae. HORUS, Brno 1994. Str. 106. – San.

13) Narážka na Liber 418, „Vize a Hlas“. – San.

14) Kokain

15) Domácí pán na 50 rue Vavin, Crowleyho pařížské sídlo.

16) The Sin of Adam Gregg.

17) Luna je Gimel, slunce jest Reš. První luna je Lilita, Adamova první žena, slunce je Adam, druhá luna pak je Evou.

18) Nový templ.

19) Viz Revue HORUS, 1/94, str. 36.

20) Tento a další jazykové pojmy a jejich kabbalistické souvislosti viz minulý sborník Revue HORUS, 1/94, str. 17n. – San.

21) Názvuk na egyptského boha vzduchu: Šu? – San.

22) Zvolání bo! Jde o novelu „Hřích Adama Gregga“; publikována ne­byla a nedochovala se.

23) ‚Šturm’ jakožto germanismus nám tuto ideu přibližuje. – San.

24) Duch Boží, tj. kreativní duch.

25) Tatvy čili elementů je celkem pět: vojti, vzduch;prithivi, země; apas, voda; tedžas, oheň; akala, éter. Představují je kruh, čtverec, srpek, trojúhelník a ovoid.

26) Kořen GN naznačuje jak poznání, tak i plození, a oboje se sjedno­cuje v jediné ideji, v absolutní formě nezávislé na osobnosti. G je písmenem neznělým, jako ve slově gnósis; kdežto zvuk GN je nazálou, čímž se tedy naznačuje dech života, který je protikladný dechu řeči’. Magie v teorii a praxi, 1929.

27) AL znamená v hebrejštině Bůh; pojí se k číslu 31. L-bohové jsou síly magie a plození, a to proto, že L neboli Lamed se připisuje osmé­mu klíči tarotu, a 8 je číslem Merkura, boha magie. N-bohové jsou bohové nebo síly smrti a regenerace. Vau, šesté písmeno hebrejské abecedy, tu zastupuje syna’ neboli výsledek L a N fází existence. Odtud AL (31) + Nu (56) + Vau (6) = 93.

28) Solární božstvo gnostiků.

29) Lotos a jóni jsou synonyma.

30) Narážka na verš AL, 1:28. – San

31) Žádný, Dva, atd. jsou synonyma pro Alef, první písmeno hebrejské abecedy, které, je-li vysloveno v úplnosti, čítá jedno sto a jedenáct.

32) V Knize Zákona se Cade připisuje Císaři namísto Hvězdy, jeho tra­dičnímu atributu. ‚Všechna ta stará písmena z mé Knihy jsou správ­ná; ale צ není Hvězda. Toto je také tajemství: můj prorok to zjeví moudrým’. (AL, 1:57) Jestliže to člověk přijme (a Aiwass. který nám předal Knihu Zákona, je popsán jako ‚Inteligence lidstvu prétorská‘), pak dochází k odpovídajícím změnám v zodiakálních atribu­tech. V Knize Thothově (česky HORUS, Brno 1994) Crowley, maje na paměti tuto opravu, říká: ‚Cade je „Císař“; a musí se tedy vzájem­ně zaměnit pozice XVII [Hvězda] a IV [Císař]… Proto se „Hvězda“ v zodiaku vztahuje k Vodnáři, a „Císař“ ke Skopci. Skopec i Vodnář jsou pak sousedním znamením Ryb, podobně jako Lev a Váhy jsou sousedy Panny; dá se říci, že oprava v Knize Zákona vede k per­fektní symetrii v zodiakálních atributech, jako by tu smyčka na jed­nom konci elipsy byla právě proto, aby přesně korespondovala se smyčkou, která je na druhém konci.’

33) Kniha Zákona. Druhá kapitola se týká Hadita. Viz např. AL, 1:1; 11:1-2. – San.

34) Sin, písmeno Ohně, se pokládá za rovno Alef, Vzduch prostřednic­tvím Ducha Svatého, plamen ducha [spirit] (Vzduch).

35) Kabbalistická podoba thelemické trojnosti: Nuit, Hadit a Ra-Hoor-Khuit, je vyjádřena číslem 3 krát 31, tj. LA, ŠT, a AL. Dohromady tvoří číslo 93, které jest číslem thelémského proudu, 93 jest číslem Vůle (Thelema), Lásky (Agape), Aiwasse a dalších příbuzných idejí, a tedy i věty Láska pod Vůlí, která je výsadní magickou formulí No­vého Aeonu. Crowley nakonec přijal LA-ŠT-AL jako hlavní symbol trojnosti s tím, že vynechal první a poslední slovo, ABRA.

36) Crowley je Alys; někdy používá toto jméno, když má zženštilou ná­ladu. Jednu ze svých fotografií opatřil slovem Alys a vlepil do jed­noho z vlastní rukou sepsaných diářů z amerického období, a toto slovo je variantou Alice, což je ženská podoba jména Aleister. Obje­vuje se na ní s namalovaným obličejem, opatřen zednářskými odznaky. Opus III znamená homosexuální práci. ‚Etiopský král‘ byl Arab s tmavou kůží, možná Mohammed Tsaida.

Uložit