Paraklétos
„Úplné zatmění.“
„Jen temno! Slunce svit i žár i luna v tmách jen noc a zmar! Ó světlo! O tě připraven, nespatřím víc vítaný den! Proč vzals mi ten největší dar? Uvězněn ve tmě, nelze ven!“
– Georg Friedrich Händel: Mesiáš
∴
Jaké světlo měl Georg Friedrich Händel v libretu k oratoriu Mesiáš, jehož spoluautorem byl Charles Jennens, na mysli? Stefan Zweig v miniatuře Zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händla stojící na pomezí eseje a básnického obrazu a patřící k vrcholům jeho tvorby píše:
„Trhne sebou, sotva přečte první slovo. »Comfort ye,« začíná text. »Utěš se!« – je to jako zázrak, to slovo, ne, není to slovo, je to odpověď, kterou dává Bůh, andělská výzva milosrdného nebe jeho malomyslnému srdci. »Comfort ye« – jak to zaznělo, jak to zatřáslo ustrašenou duší, tvůrčí, stvořitelské slovo. A sotva je Händel přečetl, sotva je procítil, už je slyší jako hudbu, chvěje se v tónech, volá, zvučí, zpívá. Ó štěstí, brána se otevřela, Händel znovu cítí, znovu slyší hudbu! … Chvatně uchopil Händel pero a začal psát noty, s magickým spěchem řadila se nota k notě. Nedokázal se zastavit, hnalo ho to dál a dál, jako loď, strženou a uchvácenou bouří. Kolem dokola mlčela noc, němě ležely vlahé temnoty nad velkým městem. Ale v něm hořelo světlo a neslyšitelně duněla světnice hudbou všehomíra.“
„Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou: a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest. V něm byl život, a život byl světlo lidí: a světlo ve tmě svítí, a tma ho neobsáhla,“ sděluje nám sv. Jan[1] Slovo Boží. V evangeliu sv. Jana se pak objevuje obskurní pojem:
„Utěšitel (Paraklétos) pak, Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, tenť vás naučí všem věcem, a připomene vám všecko, cožkoli jsem mluvil vám.“[2]
Tato mysteriosní substance se rovněž nazývá Utěšitel, a tuto verzi preferují mnohé překlady Bible. Slovo bylo, zdá se, míněno spíše tak, aby vysloveně skrylo pravý význam Parakléta, ten ovšem může být cokoliv, především však „utěšuje“, je to „ten, který je přivolán na pomoc“, „ten, který je vzýván“. Paraklétos je Duch svatý, svatý grál, onen posvátný, mutantní gen, vždy přítomný, povždy nezachytitelný a těžko pochopitelný, proměňující se, sebe očišťující i samospasitelný.
Paraklétos (řec. παράκλητος, lat. paracletus) znamená „obhájce“ nebo „pomocník“ a pochází z koiné.[3] Konjugace para, „vedle, bok po boku“, a kalein, „vzývat“, se jako slovo poprvé objevuje v Bibli, v evangeliu sv. Jana, 14,16-26.
Slovo nabylo významu „toho, který utěšuje“ (srv. Jb 16,2, objevuje se i korektní slovo parakletores, dále i Jb 33,23, Iz 51,12). Je prodchnuto složitými významy: tento Duch nahrazuje Ježíše (1 J 2,1), jest obhájcem i svědkem, utěšuje však i jeho žáky.
V moderní hebrejštině příbuzné slovo praklit (פרקליט) znamená právního poradce nebo obhájce, praklit ha-mechoz pak státního návladního, a praklitut ha-medina je izraelským ekvivalentem generálního prokurátora.
První věc, na niž jest zapotřebí poukázat, abychom pochopili, co Paraklétos je, že Philip K. Dick měl obrovské problémy sdělit, že vlastně existují dvě universa.[4] Podle Dicka to universum, v němž žijeme, je druhotné, jakoby odnož toho prvního, stín nebo odraz originálu, který se nepropadnul do existence. Můžeme mu říkat náhražka, druhořadý vesmír, „B-realita“. Jelikož Dick mínil, že tato realita je mizerná science fiction novela, tak s ní podle toho také naložil; tu první učinil lepší, a skrze iluzi našel Boha. Paraklétos je posvátný gen, božský virus, Duch svatý, překládaný v Bibli rovněž jako „utěšitel“: možná jde o útěchu za to, že člověk ustrne v této druhořadé realitě? Je odpovědný za to, že si lidstvo připomíná, že jeho pravou podstatou je Bůh. Z magické perspektivy neslouží ono obrovské množství „poznání“ – vzpomínek, paměti – shromážděného lidstvem k tomu, aby nás přivedlo blíže k naší apoteóze coby druhu, či k sebeuvědomění jakožto Boha. Běžně řečeno, tento program to nijak neuspíší, neposune vpřed ani nevylepší, jenom jej zahltí přemírou zbytečných dat. Po velkém restartu budou tato zbytečná data vymazána, a následkem toho – podmíněno tímto a simultánně s tím – vyústí toto vymazání kolektivní paměti v nový tok až dosud „ztracených“ či blokovaných informací. V tomto bodě se program sám nainstaluje a „hard drive“ (kolektivní nevědomí lidstva) se stane kolektivním vědomím a jeho skutečnou (přeprogramovanou a předprogramovanou) iniciativou nebo agendou. Tato agenda, jak slovo naznačuje, je genetická, instinktivní a nikoliv „racionální.“ Je vědomá způsobem, jaký si intelekt nejenom nepředstavoval, ale ani si představit nedokáže – vědomá nejen části, nýbrž i celku.[5]
Language is a virus
Zde je veliké mystérium všech zaznamenaných mystérií, skrytá agenda řeči samotné, která se sama napraví a anuluje.
Kristus = Logos = Slovo = řeč.
Řeč je magie, magie je řeč. Rozum, rozdělující všechny části nebo „byty“ podle jejich správných proporcí, začíná zastarávat. A tak obraz nabývá na jasnosti: Logos, Slovo. Lidstvo používalo řeč, aby objevilo, že lidství je řeč – vyvolená podoba projevu Božího. Bůh promlouvá. A to, co On říká, je prosté: „Já jsem.“[6]
Laurie Anderson uvedla na svém třetím studiovém albu Home of the Brave z roku 1986 skladbu Language Is A Virus.[7] Říká se v ní, že „řeč je virus z vesmíru – a to je důvod, proč bych tě raději slyšela, než viděla tvoji tvář.“ „Ráj je“ podle ní „úplně přesně totéž, v čem se nacházíš právě nyní, jenom mnohem, ale mnohem lepší.“ Co s tím má rozcuchaná, na violu hrající a ikonoklastická post-punková NYC performérka z New Yorku, skládající takto hold ještě mnohem ikonoklastičtějšímu beatnickému novelistovi Williamu Burroughsovi, co společného? Víc než si myslíte.
„Pro někoho text Laurie Anderson „language is a virus“ elegantně zachycuje dvojí tvář řeči – její moc i nebezpečí. Moc řeči spočívá v tom, jak prosakuje, proniká a prostupuje vším, poskvrňuje a zabarvuje, vniká do skulin a štěrbin, prosycuje vzduch i rádiové vlny, je uvnitř nás, mezi námi i bez nás – a dokonce žádná oblast životních zkušeností člověka nezůstává řečí nedotčena. Jazykem moci je doslova řeč. Spojuje nás dohromady, rozděluje nás, dohání nás k vytržení i zoufalství, vsakuje do nás, prostupuje, vykřičíme s ní naši bolest a obdaří hlasem naše nejniternější sny i noční můry – vypovídá cosi o nás, když si myslíme, že to my mluvíme. Řeč je rozbouřený, neklidný oceán obklopující ostrůvky individuálního lidského vědomí. Řeč nás v jednu chvíli rozděluje, ale spojuje nás mnohem komplexnějším a bolestnějším způsobem. Řeč je rtuťovitou a strašlivou silou, jež z ní činí hrozbu. Aby se replikovala, musí se virus napojit na živou DNA. Viry jsou program, samy se aktivují, jakmile DNA hostitelského organismu ztratí schopnost říct, co je „já“ a co je „to druhé.“ Podobně jako virus je i řeč neživým informačním vzorem, konfigurací významu, který se napojuje na vědomí, program čekající na spuštění, měnící jak vědomí, jež nakazí infekcí a morfuje svoji vlastní strukturu, jakmile dochází k replikaci. Proti viru řeči není obrany vyjma smrti. Předběhne nás, ale virus řeči také může nakazit jiné dlouho potom, co se obrátíme v prach. Řeč je hrozba – když se snažíte ji nahlédnout, je prázdná, ona se za vámi ohlíží a mění vás, mění váš svět – je to neživý červ schopný létat. Řeč je virus. Language is a virus.“[8]
Jisté autority sdílejí obecné obavy a cítí se být ohrožovány mocí jazykového a řečového viru. A kdo je oním „objektem“ strachu, jímž jsou posedlí, a zároveň i ovládaní nakažlivým jazykovým a řečovým virem? Jaké to je být takovouto základní normativní linkou? Jaký konceptuální prostor zaujímá takový legální „subjekt“ a „objekt“? Kdo je ten, co si říká „já“ a zoufale se obává kolapsu za strašlivého blábolu jazyků a slovních projevů, které obracejí známé v neznámé a neznámé ve známé? Kdo nebo co může být lingvistickým ekvivalentem slavného Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí? Kdo je jazykovou policií v oné podobě, kdy se Mulder a Scullyová v Aktech X honí za hrozbou instantního jazykového viru, který by mohl ohrozit americké státní orgány?
Rovnice A + B = C shrnuje proces infekce, kdy se hostitel a infekt podílí na vzniku nového amalgámu, tedy čehosi úplné jiného než je původní A.
Lidská magická kukla|Alien|iMÁGo
Led (Ice) je osmá epizoda první série seriálu Akta X. Na základně Icy Cape na Aljašce se pozabíjí tým geofyziků. Zvláštní agenti FBI Fox Mulder a Dana Scullyová spolu s doprovodným týmem – dr. Hodge, toxikolog dr. DaSilva, geolog Murphy plus pilot Bear – to mají vyšetřit a objeví existenci mimozemských parazitických organismů vyvolávajících u jejich hostitelů impulsivní záchvaty vzteku. Příběh byl inspirován článkem ze Science News o vykopávkách v Grónsku.
Jde o podobný námět, na němž stojí mrazivá sci-fi Johna Carpentera Věc (The Thing) z roku 1982, a svým způsobem i o hold tvůrce seriálu Chrise Cartera tomuto filmu, dodatečnou inspiraci k dějové linii předlohy byla i novela Who Goes There? Johna W. Campbella z roku 1938.
Spolu s těly skupina najde psa, který zaútočí na Muldera a Beara. Scullyová si všimne černých uzlin na jeho kůži a má podezření, že může být napaden dýmějovým morem. Zpozoruje také, že se mu pod kůží cosi pohybuje. Bear onemocní, na těle má podobné uzliny, ale následná pitva na tělech vědců žádné takové uzliny neodhalí. Murphy najde základní vzorek ledu, u kterého se předpokládá, že pochází z meteorického kráteru. Má teorii, že vzorek může být až 250 000 let starý. Bear trvá na odchodu, ostatní se však obávají, že infekt může napadnout vnější svět a rozšířit nákazu. Po dramatickém rozuzlení se Mulder chce vrátit na základnu, dozví se však, že byla neznámou vládní agenturou zničena.
F. emasculata byla dvaadvacátá epizoda druhé série Akta X. V deštném pralese Kostariky narazí entomolog Robert Torrance na rozkládající se mršinu medvěda pokrytou tmavě nachovými puchýřky, a když se z jednoho snaží odebrat vzorek, ten praskne a postříká ho hnisem. Během noci je Torrance sám pokryt vředy a snaží si přivolat pomoc. Když tam následujícího rána dorazí vojenský výsadek, je už mrtev. Do vězení v Dinwiddie County ve Virgínii, chlápkovi jménem Robert Torrance – tedy stejného jména jako byl onen entomolog – dorazí zásilka: vředy posetý kus masa. Nakazí se a umírá šestatřicet hodin poté. Další dva spoluvězni, Paul a Steve, utíkají v prádelním vozíku poté, co byli vysláni uklidit Torranceovu celu. Mulder a Scullyová dostanou příkaz pomoci šerifům je najít. Agenti poznamenají, že FBI normálně nevyšetřuje uprchlé vězně, a dostanou podezření, když vězení obsadí pracovníci Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí a Národní garda.
Příběh dostane prudký spád a stává se promyšlenou analýzou o desinformaci, utajování skutečností a o právu veřejnosti znát pravdu. Jazyk, slovo, informace a desinformace se stávají hlavními nástroji nejvirulentnější nákazy – propagandy. Na biologický vzorek se promítají všechny vlastnosti a aspekty řízeného násilí slova: „objeví se“ infekční materiál zcela nové povahy, proti němuž nemá hostitel (společnost) vyvinutou imunitu, a tak dochází k rychlému šíření viru u nevědomých a nepoučených. Vředy pukají a nakažlivý materiál je rozstřikován do okolí. Nákaza bují fantastickou rychlostí. Bílá nemoc. Černá nemoc.
Černý olej, hlavní mimozemská zbraň seriálu Akta X, je inteligentní mimozemská látka, vysoce nakažlivá a pro člověka mimořádně nebezpečná, protože dokáže nad lidským tělem převzít kontrolu a jedinou možností, jak přežít infekci, je získání protilátky vůči této mimozemské entitě. Lidé se ovšem nacházejí ve velké nevýhodě, poněvadž mimozemšťané už naši planetu kdysi obývali, a pod zemským povrchem a oceány se nalézají obrovská ložiska černého oleje, který se na pozemské podnebí již dokonale adaptoval. Černý olej je obsažen také v ropě, horninách či meteoritech, které na Zemi dopadají; jedním z nich byl i slavný tunguzský meteorit, který na začátku dvacátého století zasáhl Sibiř.
Ve filmových sci-fi se této substance chopili režiséři a scénáristé několikrát, vzpomeňme zejména mimozemskou „černou rakovinu“, nebo-li „nákazu z černého oleje“ – nazývanou samotnou mimozemskou rasou docela rasisticky „čistota“ – v Aktech X ve třetí sérii, v na sebe navazujících dílech 15. Piper Maru a 16. Apocrypha, a podobně pak dále ve čtvrté sérii 8. Tunguska a 9. Terma, v páté sérii to byl 13. díl Patient X a 14. díl The Red And The Black, v šesté sérii je o ní řeč v dílu Two Fathers, až k 8. sérii a 18. dílu s názvem Vienen.
V samostatném filmu Akta X, The X-Files: Fight the Future, se Scullyová nakazí virem z černého oleje poté, co ji píchne včela přenašečka. Je odvezena do tajné laboratoře na Antarktidě, Mulderovi se ji však podaří najít a včas jí píchnout injekci protilátky, čímž jí zachrání život. A zcela nedávno jsme „černou rakovinu“ viděli v inkubačních vejcovitých schránkách na planetě Strůjců ve filmu Ridleyho Scotta Prometheus (2012), z nichž vylezla první vývojová fáze Vetřelců.
Všichni lidé jsou vlastně potomky kolonistů, tedy původních obyvatel tohoto světa, a tak v sobě každý člověk má tento genetický odkaz. U lidí však nedochází k aktivaci mimozemských schopností, neboť tato DNA je latentní a je považována pouze za tzv. genetický zbytek. V důsledku hybridizace se však podařilo u některých jedinců tuto DNA zaktivovat, čímž získali zajímavé, de facto mimozemské schopnosti – tou bezesporu nejvýznamnější je mimosmyslová komunikace s mimozemskými bytostmi, čímž subjekt automaticky získává schopnost číst myšlenky obyčejným lidem. V řadě případů z Akt X se některé tyto fenomény objevily, ale Syndikát se je pochopitelně snažil udržet pod přísným utajením, šlo například o Cassandru Spenderovou či Gibsona Praise; matka Kuřákova syna byla úspěšným produktem hybridizace, zatímco Praise zůstal záhadou, protože měl tyto schopnosti vrozené.
Mimozemských plánů na invazi a hrozeb z ní plynoucích si jsou vědomy politické reprezentace napříč celým světem. I na těchto úrovních samozřejmě probíhá rivalita, která byla v druhé polovině dvacátého století podtržena studenou válkou. Svůj výzkum v oblasti mimozemského oleje tedy vede rovněž ruská strana, která na místě dopadu tunguzského meteoritu postavila gulag, jehož vězni jsou v nelidských podmínkách nuceni černý olej těžit. I ruští vědci se pokoušejí nalézt účinnou protilátku vůči černému oleji a v jednu chvíli byli dokonce o jeden krok před Syndikátem. Podařilo se jim vyvinout tzv. „jantarovou vakcínu“, která černý olej sice přímo nezlikviduje, ale oslabí jeho účinky natolik, že dotyčný člověk zůstane sám sebou. Jedním z mnoha testovaných subjektů se stal též Mulder, který byl na Sibiři krátce držen společně s Alexem Kryčekem. Mulder byl nakažen mimozemským černým olejem, ale protože mu byla podána ruská vakcína, přežil. Černý olej sice v jeho organismu zůstal, ale pouze v neaktivní formě. Experimenty, spojené s mimozemským životem, probíhaly už od konce druhé světové války – srv. desátou epizodu třetí série nazvanou 731.
Ucelenější a systematičtější podobu získaly až po roswellském incidentu, během něhož americká strana získala mimozemskou technologii. To vše se stalo dlouhých pětadvacet let před tím, než Syndikát roku 1973 zahájil s kolonisty oficiální spolupráci. Tyto prvotní výzkumy byly neúspěšné a všechny testované subjekty byly bez milosti likvidovány a nakonec úspěšně vyhlazeny, aniž by se o tom dozvěděla veřejnost. Agentu Mulderovi se později podařilo nalézt jeden z vagónů, důkladně pohřbený v poušti Nového Mexika. Uvnitř se nacházela zohyzděná, mimozemsky vypadající těla, která patřila válečným zajatcům a dětem, nepodařeným produktům rané hybridizace.
Syndikát na konci devadesátých let zjistil, že, pakliže existují ideální podmínky, může mimozemský život vzniknout přímo v lidském hostiteli. Tento parazit se živí tkáněmi hostitele, tedy člověka, kterého postupně zabijí. Když zčásti ukončí svůj vývoj, dostává se mimo tělo roztržením hostitelovy hrudi (srv. také The X-Files: Fight the Future). Tímto krokem se ovšem nestává dokonalým mimozemšťanem, protože definitivně dokáže svůj vývoj ukončit až ve značně teplém prostředí – teoreticky by mu k tomu mělo stačit lidské tělo, ale v jisté fázi vývoje už parazitovi nedostačuje vzhledem k velikosti tělní dutiny. To, že mimozemský virus tímto způsobem zmutoval a je tedy schopen vytvořit novou bytost přímo v lidském těle, je pro Syndikát, resp. lidstvo další ze špatných zpráv. Proto Syndikát jednal tak radikálně, když se jedno z ložisek černého oleje objevilo v rozpálené texaské poušti. Takové místo by vzhledem ke svému extrémně horkému podnebí bylo pro mimozemský virus učiněným rájem.[9]
Ještě názorněji, po vzoru Vetřelce, probíhá přeměna lidí-hostitelů nakažených mimozemským virem v mimozemského dospělce v šesté sérii Akt X hned v první epizodě The Beginning, která navazuje na film The X-Files: Fight the Future překlenující mezeru pátou a šestou sérií. Vědec pracující v arizonském Phoenixu pro Roush Technologies – tedy asi něco jako Uspěchané technologie s.r.o. – je vystaven mimozemskému viru v černém oleji a ve svém těle donosí jako plod mimozemského dospělce, který roztrhne Sandyho hrudník a o pár hodin později zabije v domě ještě i jeho spolupracovníka. Na scéně se objeví znovu i Gibson Praise, který má schopnost vycítit a tuto mimozemskou entitu vystopovat. Scullyová sdělí Mulderovi, že DNA mimozemského viru je rovněž součástí lidské DNA, jenže u Gibsona je DNA aktivní. V atomové elektrárně je Gibson polapen uvnitř chladící věže reaktoru společně s mimozemskou entitou, která se nakonec dostane do bazénu vyhořelého paliva a svlékne v něm kůži po dozrání do nové a poslední vývojové fáze, v níž se zjeví v tradiční podobě šedé mimozemské formy.
Všechno je to o jiném, mimolidském, nelidském či mimozemském Slovu, které předbíhá svým razantním vývojem k nadřazené tělesné podobě a schopnostem veškerou lidskou historii. Lidstvo doposud žije v představě univocitního Slova s jediným obrazem, jemuž vévodí lidská postava na Kříži. Jenže co když do onoho kola nebude vpleten důvěrně známý obraz, nýbrž něco naprosto cizího, obraz vzpírající se zařazení, příběh s mnohonásobným převtělením stojícím na přebírání lidských těl a jejich znesvěcení, neboť se stanou jen „zámotkem“, odpadem k odklizení do sutin historie, tedy příběh veskrze heretický a vymykající se současnému lidskému chápání?
Religionistická popkultura
Kongregace služebníků Parakléta byla založena v roce 1947 otcem Geraldem Fitzgeraldem v Jemez Springs v Novém Mexiku. Je to katolická náboženská kongregace mužů působících jednak jako ministranti kněžím a oddaných službě bratřím s osobními problémy.
Kult Ducha svatého (port. Culto do Divino Espírito Santo), známý rovněž jako Kult říše Ducha svatého (Culto do Império do Divino Espírito Santo), je náboženská subkultura, inspirovaná křesťanskými milenárními mystiky, spojovaná s Azorskou katolickou identitou, zabývající se ikonografií, architekturou a náboženskými praktikami, jak se dochovaly v mnohých komunitách tohoto archipelagu stejně jako v širší portugalské diaspoře. Vedle Azor se Kult Ducha svatého udržel v některých částech Brazílie a v ostrůvcích portugalských usedlíků v Severní Americe. Jáchym z Fiore byl italský mnich, spekulativní teolog, mystik a milenarista. Veliký vliv si získal svým výkladem dějin na základě Boží Trojice a Zjevení Janova. Podle Jáchyma se totiž dějiny dělí do tří období:
- období Boha Otce, kdy platil Starý zákon, a které skončilo příchodem Krista;
- období Syna, kdy platí Nový zákon, ale církev musí mít svoji hierarchii a řády; toto období mělo skončit roku 1260, kdy začalo: –
- období Ducha svatého, to znamená čisté svobody, v němž bude vládnout pouze láska.
Toto pojetí se neobyčejně rychle šířilo, ale po Jáchymově smrti bylo odmítnuto Lateránským koncilem (1215) i Tomášem Akvinským a nakonec roku 1263 odsouzeno jako hereze. Nicméně i dále ovlivňovalo františkánské „spirituály“, Bratří svobodného Ducha a další, zejména pozdně středověká anarchická hnutí. Myšlenka trojice dějinných období se od 16. století obecně prosadila, ruští carové prohlásili Moskvu za „Třetí Řím“ a ještě Hitlerova Třetí říše se původně opírala o představu následnosti středověké, Bismarckovy a nacistické říše.
Duch svatý (arab. روح القدس, al-Rúh al-kuds) se v islámské víře vztahuje ke zdroji prorockého či božského zjevení. Archanděl Džibril (Gabriel, Džibral, Džibrael, Džabrilæ, Cebrail) nebo Džibrail (جبريل, جبرائيل), je podle islámu zodpovědný za předávání zjevení prorokům, je to i anděl zjevení pověřený Bohem zjevit Korán proroku Muhammadovi, a je to i ten, který zvěstoval Marii, a tak jsou Duch svatý a Džibril často vzájemně zaměňováni. Arabská fráze Al-kuds (القدس) se do angličtiny překládá jako „Svatý“ nebo „Vznešený“. Al-kuds je v islámu jedno z 99 jmen Božích. Duch svatý, na nějž se odkazuje souslovím al-Rúh al-kuds, je v Koránu výslovně zmiňován např. čtyřikrát v súře 2 (Kráva).[10] Třikrát je citováno v souvislosti s Ježíšem.
Duch svatý, רוּחַ הַקֹּדֶשׁ, ruach-ha-kadoš, v judaismu nazývaný rovněž božská inspirace, se obecně vztahuje k inspiraci, kterou naladění jednotlivci vnímají a zprostředkovávají to božské ať už skutkem, spisem nebo řečí. Někteří takto dosahují až prorockého daru, poznání, a podle možností jej předávají ostatním. Slovní spojení ruach-ha-kadoš používané v Tanachu (תנ״ך) – což je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy, které jsou součástí Bible, tedy Tóra (תורה; Zákon, Učení), označovaná podle počtu knih, které obsahuje, někdy jako Chumaš (חומש; „Pětice“); v křesťanství jsou tyto spisy označovány jako Pentateuch (pětikniží); Nevi’im (נביאים; Proroci) a Ktuvim (כתובים; Spisy) – a v jiných spisech odkazuje buď na ducha inspirace nebo obecně na imanentní zjevení přítomnosti Boží mezi Židy, známé rovněž jako Šekina. Třebaže se tento pojem často objevuje až pobiblických dílech, v Písmu samotném se popisuje jen v přivlastňovacím tvaru jako רוּחַ קָדְשְׁךָ ruach-ha-kadoš (Žalm 51,13), a jako רוּחַ קָדְשׁוֹ ruach kodšo, „Jeho svatý duch“ (Izajáš 63,10-11). V pozdějších písemnostech se vyskytuje jako biblický příklad slova רוּחַ ruach, „duch“, naznačujícího ruach-ha-kadoš. V dalším kontextu se Duch svatý může vztahovat k božské moci, vlastnostem a vlivu Božímu na vesmír a jeho stvoření.
Traktát Cryptica Scriptura, zveřejněný na konci díla Valis od Philipa K. Dicka, nabízí několik provokativních myšlenek:
„Nesmrtelného nazývám plasmatem, neboť jde o formu energie, totiž živou informaci. Sám se replikuje, ne skrze informaci nebo v informaci, ale jako informace. Plasmat se dokáže spojit s člověkem a vytvořit takzvaný homoplasmat. Tím smrtelného člověka navěky přivtělí k plasmatu. Říkáme tomu »narození shůry« nebo »zrození z Ducha«. Začal s ním Kristus, ale Impérium zničilo všechny homoplasmaty dřív, než se stačili rozmnožit… Jako živá informace putuje plasmat po zrakovém nervu člověka do šišinky. Lidský mozek využívá jako hostitelku, v níž se replikuje do aktivní formy. Hermetičtí alchymisté to teoreticky znali ze starých textů, ale nedovedli to napodobit, protože nemohli najít spící pohřbený plasmat. Bruno tušil, že Impérium plasmat zničilo, a za to, že domněnku nadhodil, byl upálen. Impérium neskončilo. Musíme si uvědomit, že roku 70 po Kristu byli všichni homoplasmati vybiti, skončil skutečný čas, hlavně si ale musíme uvědomit, že se plasmat navrátil a tvoří nové homoplasmaty, čímž obnovil čas a zničil Impérium. Plasmat nazýváme »Duchem svatým«, proto Bratrstvo růže a kříže zapsalo: »Per spiritum sanctum reviviscimus.« Mezidruhová symbióza.
V podobě spícího semene, co živá informace, dřímal plasmat v zakopané knihovně kodexů v Chénoboskiu až do roku 1945. To měl Ježíš na mysli, když mluvil v podobenství o »zrnu hořčičném«, které podle něj vyroste v »strom veliký, že ptactvo na něm hnízda dělali«. Předvídal nejen vlastní smrt, ale smrt všech homoplasmatů. Předvídal, že kodexy budou vykopány, přečteny, že plasmat si bude hledat nové lidské hostitele k přivtělení, předvídal však i nepřítomnost plasmatu po dva tisíce let.“
Účinek Parakléta neboli „Utěšitele“ je těžké předvídat nebo popsat. Když Kristus „infikoval“ lidstvo svým „slovem,“ stalo se přenašečem Logu. „Amen pravím vám, že nepomine pokolení toto, až se všechny ty věci stanou,“ vyřkl Kristus. Možná, že nepominulo. Pochopitelně poslední dva tisíce let historie nebylo ničím než horečnatým snem tohoto prvního pokolení lidstva vystaveného reakci na symbionta, způsobujícího neovladatelnou replikaci podobenství, obrazných vyjádření a pojmenování a myšlenkových světů, světů, jež nejsou ničím než jen prostředkem k odvrácení se od mutačního a osvobozujícího procesu. Útěk do psyché a hromadění falešných realit k ukrytí se v nich, do dělohy či matrixu, kde získáme přinejmenším iluzi kontroly a „individuality.“ Zjevně je povaha této mutace lidstvu tak cizí, že si lidstvo raději vybere zapomenout či zapudit své zkušenosti a prožitky jako nekonzistentní vůči tomu, co vnímáme a známe jako „reálné.“ Ve skutečnosti nic z toho není reálné; jedině plasmat je reálný. Glosnosis, tedy „mluvení jazyky,“[11] a další reakce na „Ducha svatého“, který se skeptickému pozorovateli jeví jako nicotně odlišný od epileptických záchvatů, naznačují podivný způsob, jakým lidské tělo reaguje na plasmat, totiž jako by se proměňovalo zevnitř. Ruský novelista Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jeden z nejranějších přenašečů plasmatu, zjevně prožíval epifanie božského poznání, zatímco jeho tělo se bezmocně zmítalo v mukách epilepsie, což naznačuje, jeho vehikulum nebylo dostatečně připravené na toto „zrychlení“. Podobně pokud mysl není vhodně potřebným způsobem přizpůsobivá a houževnatá a v tělesné nádobě nedojde k odstranění zmatků, aby se v ní plasmat projevit, dojde k nepříčetnosti, pomatení a duševním poruchám[12] a vykolejení z takové zkušenosti. Zanechá po sobě toliko pokroucený a zlověstný obraz pravdy: „ďábla“ namísto Boha.
Abychom pochopili, jak je možná taková různorodost jazyků a kultur Homo sapiens sapiens, musíme zodpovědět klíčové otázky týkající se jeho vývoje v různých etapách historie. Všechna zvířata komunikují jedním či více způsoby. Proč si lidé zvolili řeč namísto ručních signálů, řeči těla nebo telepatie jako svůj oblíbený prostředek v počátcích komunikace? Existovala jediná původní řeč? Kdy a proč pojali lidé potřebu rozvinout vizuální symboly jako obrázky a písmo ke sdělování abstraktních myšlenek? Kdo vynalezl abecedu? Proč jsou dnes užívané jazykové systémy tak divergentní?[13]
Každý druh, od baktérie až po lidstvo, má nesčetné módy komunikace mezi svými členy i s ostatními druhy (včetně dosud nepoznaného smyslu telepatického a energetického). Mnohá zvířata komunikují navzájem i s ostatními druhy pomocí zvuků, hvízdání či zpěvu. Zdá se však, že lidé jsou mnohem flexibilnější a mají v tomto směru vysoce rozvinuté schopnosti než ostatní primáti. Schopnost člověka konstruovat a vyslovovat abstraktní zvuky se zdá je vyčleňovat od zvuků jiných zvířat možná více než jakýkoliv jiný atribut. Moderní lidstvo s překvapením zjistilo, že řada zvířecích druhů vykazuje schopnost adaptovat a dorozumívat se s použitím lidských slov a dalších abstraktních symbolů. Dokážeme-li naučit nižší druhy našim formám dorozumívání, pak by vyspělé druhy neměly mít problém naučit lidstvo svému jazyku.
Pro čtenáře by už nemělo být žádným překvapením, že většina mytických tradic po celé zeměkouli odkazuje na vyspělé bytosti jako na „dárce řeči“. Zda se to vztahuje k inzerci kódu DNA umožňujícího nám mluvit, nebo k zavedení určitého jazyka, není podle četných legend vůbec jasné. Nemáme žádné definitivní chápání toho, jak došlo k tak širokému rozrůznění jazyků uvnitř našeho jediného druhu. Tyto odlišnosti nezahrnují toliko slova a gramatiku, nýbrž i fundamentálně odlišné techniky tvorby zvuků. Sinotibetské jazyky využívají např. více tonální systém, kdežto někteří Aboriginci používají mechanicky znějící mlaskavky a jiné nepulmonické hlásky, a indoevropské závislé na guturální modulaci hlasu. Některé asijské jazyky užívají různé úrovně stoupání či intenzity hlasu, aby dodaly slovu odlišný význam. Někteří lingvisté věří, že všechny tyto variace pocházejí z jediného prastarého původního jazyka. Jenže až dosud se nám pátrání po takovém přesvědčivém důkazu jediného jazykového kmene s jediným kořenem nedaří. Jiní lingvisté se z toho snaží udělat případ na sobě nezávisle vzniklých regionálních protojazyků, jež dohromady spojují řadu skupin, jako praindoevropský jazyk, nebo příp. předpokládají existenci nostratické jazykové rodiny (někdy též boreální), jež by spojily všechny indoevropské a sinotibetské jazykové skupiny. Ani pro tuto hypotézu nemáme dosud žádný důkaz.
Mnohé druhy mají v hrdle hlasivky, jenže fosilní nálezy nepotvrzují, kdy a jak k oné diferenciaci člověka od zvířat došlo a jak se rozvinula schopnost vydávat složitější zvuky. Pouze lidé mají jazylku u kořene jazyka a svaly nutné k zvukové paletě využívané v mluvených jazycích. Současné objevy naznačují u lidí, včetně neandrtálců, přechodné stádium, kdy už měli jazylku, jenže se ještě nenašly u starších fosilií. A poněvadž se hlasivky s jazylkou jako měkké tkáně rozkládají poměrně velmi rychle po smrti, nelze s jistotou říci, že je naši předchůdci erectus postrádali.
„Dělali Anunnaki genetické experimenty včetně manipulace s fyzikálními znaky nutnými pro řeč?“, ptá se Paul Von Ward ve své knize Nikdy jsme nebyli sami: Historie mimozemské intervence. V srpnu roku 2002 identifikovali výzkumníci z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku gen FOXP2, který člověku umožňuje kontrolu svalů v ústech a hrdle. Oznámili, že se tato genová mutace objevila zhruba před 200 000 lety, a liší se od téže mutace u šimpanzů pouhými dvěma molekulami. Způsobit změnu u dvou molekul by pro genetické inženýry vyspělých bytostí nemělo představovat žádné obtíže. Třebaže jde o spekulaci, oněch 200 000 let připisovaných objevení genu FOXP2 jde ruku v ruce s dalšími důkazy podporujícími tezi jazyka jakožto „daru bohů.“
Ve světě jsou tisíce živých jazyků a mnoho mrtvých. Filologové je rozdělují do tuctů „rodin“ věříce, že mají společný obecný prastarý jazyk. Jazyky ze stejné rodiny mají mnoho společných obecných rysů a klíčových slov, obzvláště ty starší vykazují společný původ. Rodiny se logicky dělí na „větve“ (jako latinská větev indoevropské rodiny). Jazyky stejné větve jsou „sesterské“ jazyky, a má se za to, že divergovaly během období jednoho až dvou tisíc let. Jazyky v odlišných větvích stejné rodiny jsou známy jako „blízce příbuzné“ jazyky, kde se jejich divergence odhaduje na stáří více než dvou tisíc let.
Pod prahem vědomí
Philip K. Dick nám ve svém zásadním díle Valis proklamativně sděluje:
„Informace jsou podstatou vesmíru. … Myšlenky v mozku vnímáme jako uspořádávání a přeuspořádávání – změny – fyzického vesmíru, ale ve skutečnosti si jen zvěcňujeme informace a zpracovávání informací. Myšlenky mozku nechápeme jen jako objekty, ale spíše jako pohyb, nebo přesněji jako rozmístění předmětů. … Vzorce jejich uspořádání ale nechápeme, nerozumíme informaci v rozmístění obsažené – nechápeme je jako informaci, jíž jsou. Proměny vztahů mezi předměty jsou jazyk, ale ne jazyk jako náš (protože oslovuje jen sebe sama a ne někoho či něco mimo sebe). … Tyto informace, či spíše vyprávění, bychom měli být schopni slyšet jako neutrální hlas v sobě. Něco se ale pokazilo. Všechno stvoření je jazyk a nic než jazyk, který z nějakého nepochopitelného důvodu nečteme mimo sebe a neslyšíme v sobě. Říkám tedy, že jsou z nás idioti. Něco se stalo s naší inteligencí. Dospěl jsem k tomu takto: uspořádání částí mozku je jazyk. Jsme částmi mozku, jsme tedy jazyk. Proč to ale nevíme? Nevíme ani, co jsme, natož abychom znali povahu vnější skutečnosti, jíž jsme součástí. Slovo »idiot«[14] vychází z řeckého slova »soukromník«. Všichni jsme jen sami pro sebe, idioti, a nepodílíme se na společném myšlení mozku, snad jen podvědomě. Náš skutečný život a cíl tedy probíhá pod prahem vědomí.“[15]
Hérakleitos ve Zlomku 56 říká, že „lidé se při poznávání zjevných věcí mýlí podobně jako Homér, který byl moudřejší než všichni Řekové. Zmýlily ho totiž děti hubící vši, když mu řekly: Co jsme uviděly a uchopily, toho se zbavujeme, avšak to, co jsme ani neuviděly, ani neuchopily, to neseme.“[16] Aby nalezli ve zdání pravdu, musejí interpretovat, luštit hádanku…, ale byť se to zdá být v možnostech každého člověka, většina se o to nikdy nepokusí. Hérakleitos často útočí na pošetilosti obyčejných lidí a na to, co považují za vědomosti. Přirovnává je k spáčům, z nichž každý má svůj svět.“ Jak říká Hérakleitos: „Mocnější než zjevné spojení je spojení nezjevné, do něhož mísící bůh ukryl a ponořil rozdílnosti a různosti.“ Nezjevná harmonie je totiž silnější než zjevná a nezjevnost je mocnější pouto zjevného.
Existuje zásadní možnost, že ačkoliv Baskové byli zásadně přítomní ve frankokantaberském refugiu, možná to vůbec není jejich původní místo počátku. Studie provedené lingvisty naznačují možné spojení mezi baskičtinou a řečí starověkého národa v severní Africe. Stephen Oppenheimer[17] v díle Původ Britů. Nová prehistorie Británie: Genetická detektivka naznačuje, že zhruba v době 16.000 let př. n. l. – když ještě převažovalo teplé klima a příští doba ledová byla vzdálena ještě stovky let – tak původní Baskové podnikli svoji pouť z Afriky do Evropy. Je velice pravděpodobné, že sebou také přinesli svůj unikátní a prastarý jazyk, který má neméně než sedm dialektů, známý jako Euskara, a je opravdu naprosto jedinečný v celé Evropě. Ve skutečnosti je jedinečný na celé planetě.
V třísvazkovém, a kvůli smrti autora nedokončeném díle Historie Říma, napsaném v letech 1838 až 1842, Thomas Arnold[18] říká o řeči baskického národa toto: „Jeho cizorodost vůči ostatním evropským jazykům je nápadná, a to i ve srovnání s velštinou či slovanskými jazyky. Podobnost velšských číslovek s číslovkami teutonských jazyků a řečtinou a latinou je zřejmá na první pohled; to samé lze říci o většině slovanských číslovek. Jenže Baskové jsou tak osobití, že je obtížné identifikovat byť jen jedinou z nich, vyjma „sei“, číslice „šest“. Arnold mohl s jistotou konstatovat jedinou věc, když přišlo na kuriózní jazyk Basků: vykazoval „nesmírnou starobylost“. Historie Basků je prostě zahalena v mlze a zůstává mučivě neúplná.
V roce 1877 udeřil Wentworth Webster[19] v Baskických legendách hřebíček na hlavičku, když poznamenal:
„V současnosti nebyla objevena žádná řeč, která by byla jakoukoliv analogií k baskičtině, analogickou k těm jazykům, které existují.“
A situace zůstává dodneška beze změny. O pět let později citoval Ignatius Donnelly[20] ve svém klasickém díle o mystériích dávnověku, Atlantida: Svět před potopou, citoval lingvistu Petera Stephena Du Ponceau:
„Tato řeč, zachovaná v koutku Evropy pár tisíci horaly, je jediným přežívajícím fragmentem možná stovky dialektů vzniklých podle stejného plánu, jež zcela pravděpodobně existovaly, a všeobecně se jimi v dávném období v oné končině světa mluvilo. Podobně jako kosti mamuta je památníkem zániku, k němuž po následující věky docházelo. Zůstává osamocena a jediná svého druhu, obklopená idiomy, jež s ní už nemají žádné příbuznosti.“[21]
Mark Kurlansky, uznávaný expert na baskickou kulturu a historii, došel k významnému závěru: „Třebaže došlo k četným pokusům, nikdo nikdy nenašel lingvistického příbuzného Euskery. Je to osiřelý jazyk, který nikdy nenáležel k indoevropské rodině jazyků. To je dosti pozoruhodné, protože když se kdysi Indoevropané začali v době bronzové valit z asijského subkontinentu napříč Evropou, nezůstala doslova žádná skupina, a nezáleží na tom, jak byla izolovaná, nedotčena. A pak tu máme ještě slova Dorona M. Behara z Pasteurova institutu v Paříži, z ústavu lidské evoluční genetiky, katedry genomu a genetiky, který říká: „Lingvistická izolace Basků, spolu s jejich pozicí bludného kamene co se týče velké řady klasických genetických markerů,[22] posílila názor, že Baskové jsou geneticky izolovaným kmenem s nejvyšším stupněm genetické kontinuity s ranými evropskými paleolitickými lovci a sběračkami.“
Tentýž expert cituje ve své knize Baskická historie světa slova badatele z konce devatenáctého století, který studoval baskický národ: „Kdosi mi dal tělo nějakého Baska, které jsem pitval a analyzoval, a mohu dosvědčit, že stavba jeho hlavy neměla v ničem obdoby.“[23]
Co se týče stavby těl Basků, největší odlišnosti jsou vidět u mužů: všeobecně mají svalnatý hrudník, široká ramena a silné a pevné paže. Kdokoliv by samozřejmě dosáhl téhož pomocí pevného režimu cvičení a kaloriemi nabité stravy. Jenže u Basků je to jejich přirozené vzezření. A podobá se také kromaňoncům, kteří žili na úplně přesně stejném místě, jenže před tisíciletími. Znamená to, že kromaňonec měl Rh negativní krev? Ano, téměř dozajista. A jak si tím můžeme být jisti? Odpověď je prostá: v ostatních částech světa, kde má dnešní lidská populace statisticky vyšší než normální výskyt lidí s krevním faktorem Rh- – jako například na Kanárských ostrovech a v marockém pohoří Atlas – tam se prostě rozšířil kromaňonský člověk. A jak vlastně Baskové mohli zdědit svoji jedinečnost a pokrevní příbuznost od dříve zmíněných kromaňonců?
Paul Von Ward na to provokativně odpovídá takto:
„Musíme zjistit, jak a proč k tomu došlo, že kromaňonci měli tu čest – pokud to tak lze říci – stát se před desítkami tisíc let pokusnými osobami mimozemské civilizace v projektu genové manipulace.“[24]
V baskické legendě se vypráví, že bohyně Mari žila na hoře Anboto a pravidelně se zjevovala na nebi v podobě jasného světla, když se přemísťovala do svého druhého domu v kopcích Txindoki. Svůj příbytek měnila každých sedm let a během téhle změny se sama měnila v ohnivý paprsek, který brázdil nebe a vyvolával hromobití všude tam, kudy přeletěl. Podle legendy se Mari měnila ve zvířata, když se nacházela ve svém jeskynním příbytku (býk, beran, kozel, divoký kůň, had, sup aj.) a mimo něj měla lidské vzezření. Jednou z jejích lidských podob byla žena, štíhlá a překrásná, s dlouhými vlasy, zahalená v tunice, která jí sahala až ke kotníkům, se zlatým řetízkem přes čelo, a v pravé ruce držela zlatý hrad. Kolem nohou měla ovinutého herensuge (draka). Kosmickým symbolem této mystické bytosti bylo slunce a jeho grafické znázornění – solární disk zvaný lauburu (nahoře v pravém rohu), v mnohém připomínající dogonský nákres semene sene či orbit vyznačený elektronem.[25] Je to s ohledem na domnělý původ Basků v Africe až taková náhoda co se týká podobnosti s dogonskou mytologií, vizuální kulturou a věděním a znalostmi?
V Súře 2[26] zaznívá útěšný tón obracející se k bloudícím: „Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, a dal jim vyjít z temnot ke světlu.“ Následuje však varovný verš: „Avšak ochráncem těch, kdož neuvěřili, jsou Tághútové, kteří je vyvedou ze světla do temnot – a takoví budou ohně pekelného obyvateli a v něm budou nesmrtelní.“ Což je pozoruhodná zpráva o „příbytku posledním u Boha vyhrazeném“ a o tom, co následovalo, a co následovali ti, co jim hlásali satani v době vlády Šalomounovy, který „nebyl nevěřící, avšak satani jimi byli, učíce lidi kouzelnictví a tomu, co bylo v Babylóně sesláno dvěma andělům, Hárútovi a Márútovi.[27] Ti dva nezačali nikoho učit, aniž řekli: »My jsme toliko pokušitelé, nebuď tedy nevěřící!« A od nich dvou se naučili, jak se zasévá rozkol mezi muže a manželku jeho – avšak oni tím neuškodí nikomu, leda z dovolení Božího. A naučili se lidé tomu, co jim škodí, ale neprospívá; a věděli, že ten, kdo toto koupí, nebude mít podíl na životě budoucím. Jak hnusně pro sebe nakoupili – kéž by to byli věděli!“
A ovšem! Co přesně však bylo to, „co bylo v Babylóně sesláno dvěma andělům, Hárútovi a Márútovi“? Podává se tím vysvětlení vzniku magie – ať už je tím myšleno cokoliv.[28] Legenda o dvou andělech či démonech svůdcích je velmi starobylá a je pravděpodobně indo-íránského původu, jak o tom svědčí i jména obou andělů, jež jsou odvozena z avestských forem Haurvatát a Ameretát a dostala se do arabštiny prostřednictvím aramejštiny nebo etiopštiny. V slovanské verzi Knihy Henochovy[29] vystupují pod jmény Orioch a Morioch. Stejně jako v Súře 2 (verš 61) se i v Knize Henochově mluví o „strážcích“, od nichž pochází magie, moc vědění dříve skrytých a tajných věcí a umění. „Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen? Což nevíš, že Bohu náleží království nebes i země a že nemáte kromě Boha ochránce (var. Strážce) ani pomocníka žádného?“[30]
Když Henoch „vešel do ohnivého jazyka a přiblížil se k velkému domu z křišťálu, jehož zdi byly jako mozaiková podlaha z křišťálových dlaždic a jehož základy byly rovněž z křišťálu,“[31] nešlo o tutéž stavbu, kterou „v pravé ruce držela“ baskická bohyně Mari měnící „každých sedm let“ svůj příbytek, a „během téhle změny se sama měnila v ohnivý paprsek, který brázdil nebe a vyvolával hromobití všude tam, kudy přeletěl“, až zřejmě dorazila ku „zlatému hradu“?
A podobně v kap. 71, verš 5: „On skryl mého ducha a já, Henoch, jsem byl v nebesích nebes. Tam jsem uprostřed světla spatřil stavbu zbudovanou z křišťálových kamenů a mezi těmi kameny jazyky živého ohně“; viděl tam „dům z ohně“, cosi jako baptidu (křtitelnice), či baptisterium, do níž plynuly duše mrtvých v egyptském podsvětí a tam je olizovaly plameny v podobě ohnivých hadů a prubovaly, zda-li mohou mít podíl na věčném životě.
„Co by to muselo být za člověka, aby mohl pohlédnout do nebes, a jaký by musel být ten, kdo by byl s to pochopit tvořivost nebes tak, že by spatřil duši či dokonce ducha a vše to vypověděl – a to i kdyby tam vystoupil, spatřil všechny jejich končiny a přemýšlel o nich, anebo kdyby konal jako nebeské bytosti?“[32] Možná tu má Henoch na mysli ony „vyspělé bytosti,“ o nichž mluví Paul Von Ward.
Baba je, jak nás zpravuje Gerald Massey, název pro starou rodičku (Týfón); a Babia byla bohyně z Karchemiše. Bab (nebo Beb), které se mění až v Bau, je otevřením „abysu“, propasti nebo kaverny, dutiny či jámy a díry, nazývané rovněž „dírou hrobky“ a „studnou“. Arabsky Bob značí vývěr, z něhož tryská voda; koptsky Bebi znamená „vytékat“ a „přetékat“. Toto Bab se stalo Bahv neboli „prázdnotou“, na níž je postaveno hebrejské dogma o stvoření. Babylónské a bybloské Bab označovalo „bránu“, ale mnohem srozumitelnější je „otvor, vstup“, uterus, či „příbytek života“. Takto bylo irsko-keltské Brû, cornwallské Brys, zástupné slovo za „dělohu“, primární podobou slov Berry, Boro a Burgh, nejstarší osídlení.
Babylon však může stejně dobře být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu, kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce (to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská, aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj. levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala jablko/ovoce ze stromu života.
Totéž, co se týká „místa“ a lokality, platí také pro „dům“ a „domov“. Latinské lici nebo loca, jako matrix či děloha, bylo prvotně místem a tím, kde se „nachází život“, což bylo pak zvnějšněno jménem Lochos (srv. Logos), doupětem či pelechem, v němž se leží na čekané; velšské Llych je skrýš nebo úkryt v houštině a útočiště; hindské Luka znamená „ležet skrytý“, egyptské ruka je „skrývat se“,[33] a další obdoby „lóže“ či Loggia. Předpona „B“ nabízí „kryt“ či „utajení“ jako ve slovech Brû nebo Brough, a Brake, úkryt pro divokou zvěř, odtud pak Brachen a heath, „vřesoviště“ či „kus divoké přírody“, což se velšsky řekne Bruk; Brag, Breton; portugalsky Brego; grizonsky[34] Bruch. Lidský úkryt nebo útočiště je Brug (irsky Bru, „děloha“) se stal Burgh, Burrow, Brix-ham. Brix-ton Brigh-ton, Breck-nock, Kaer-Ebranc, a Pem-broke; rovněž gaelské Brigh jakožto „hrobka“.
Tento mýtický „abys“, „propast“, byl dělohou, Bab, také Kep (srv. angl. gap, „klín“), Ken; Khem, nebo Tep, takto „všeho počátek“. Tep (egypt.) znamená „první“. V ženském rodu či jako duál je to pak teft, „abysální propast počátku“, Hadí doupě či pelech samice buvola domácího, nepřesně nazývaného vodní buvol, známý též jako kerbau. Toto teft je synonymní s anglickým depth, „hlubina“; velšsky dyfed; shetlandsky toŷt; litevsky dubti; hebrejsky tofet, „v údolí“. „Abys“ zastupuje také Tuba (xhosky u (Zulu)kafrů), nebo stojí s významem „otvor“; maorské Tupe je díra, či jáma, nad níž se odříkávají zaklínadla proti zlým démonům, jejichž příbytek se nachází v „abysu“ či propasti temnot. Řecký τάϕος byl mohylový hrob pro pohřební urnu, a tedy formou Tef jako „abys“, z něhož se vše zrodilo na samém počátku. Tiava, butumersky (podle Butumera, litevského vládce kmenů, také Pukuwer či bělorusky Butywid), je „děloha“ nebo „břich“; bornusky Dabu.[35] Tento název prapůvodního místa zrození (života) se podobá označení prvotních podmínek v počátku, během „stávání se“, a vcházení do bytí, jako u maorského a mangaiského[36] Tupu, „otevřít“, „povstávat“, „vznikat“; a polynéské tafito jako „to první a vůbec nejstarší“; cornwallské teva, „růst“; velšské tyfu, „způsobit, aby rostlo“; dhov, „vycházet“; fidžijské tubu, „původ a růst“; maorské tapairu, „prvorozený jako ženství“; odtud i niece (neteř) a nephew (neteř, bratranec), jako „sestřiny děti“; irské Teibe, Matka Příroda; arabsky pak Tyba. Na Fidži jsou Tubuna předkové, ale mnohem spíše Matka Boží. Davke, nebo Davkina, je babylónská Matka Země, nebo „abys“, nad nímž vládne bůh Hea. První ze Dvou Pravd se týká podání o Vodě na počátku v abysu a z něj vycházející Teft počátku. Už jsme vysvětlili, že egyptské Teft je duál či ženský tvar odpovídající Tef-Tef, a na Fidži je Dave-Dave označení pro „průchod“ nebo „příchod ze zdroje“. Mysticky je tento „zdroj“ vyjádřen pomocí Tef (egypt.), což znamená „vyronit, kanout, porosit, menstruovat“.
- Teva (hebr.), „menstruovat“.
- Tep (sanskrt), „kapat, mokvat, řinout se“.
- Dhav (sanskrt), „vytékat, dávat mléko (jako kráva), pročistit, čeřit“, nebo, prvotně, „čmýra“, „menstruovat“.
- Diva či Defa (zulu), první menstruace.
- Tabau (yarra, austral.), „mokro“.
- Davi (Fidži), „plynutí tekutin“, výslovně ze „zdroje“.
- Tuphan, Arabic, „závlaha“ nebo „potopa“.
- Asyrské damu, „krev“; srv. Adam (hebr.), „červená země“.
- Tombo (xhosky u (Zulu)kafrů), „fontána, zdroj, pramen, výhonky, klíčky, slad“.
- Tomba, vztahuje se k ženě v čas první menstruace.
Tento kořen se svými variantami je typicky vnitroafrickým označením vody a vlhka. Je pozoruhodné, že geograficky stejné území vnitrozemské Afriky se nazývá Adamaua čili Fumbina, je to úrodná a lesnatá země vnitroafrická v Súdánu.
Božstvo jako Baal-zebub bylo ďábelské hned od samého počátku; ďábel jako fyzický fenomén, než se stal Satanem v pozdějším smyslu. Je nazýván „Pán much“. Jenže moucha zebub dělá toto označení ještě zvláštnějším, a ukazuje na původ z vnitrozemské Afriky. Rabíni popisují zebub jako střečka, který je schopen dohnat zvířata i lidi (a dokonce i bohy) k šílenství. V případě bodalek jde o jedno z největších trápení, jimiž nás příroda obdařila, když za horka, v čas, kdy vrcholí jeho letní šílenství, usedne na člověka a bestiálně ho souží jako spršky ohně, či smrtící žihadla štíra, nebo jako vzdušní hadi připravení ihned bolestně uštknout.
„Oistros, střeček trápící hovězí dobytek, je ze všech mocností, které Řekům vládly, bytost nejhůř postižitelná, a přece všudypřítomná. … V mytologickém parnu, kde jsou domovem jejich polonahá těla, kolovali bohové, héroové, synové a dcery bohů s vlhkýma zářivýma očima, dokud se k nim z neviditelna nepřiblížil bzukot. Do duše se jim zabodlo žihadlo a události se rozpoutaly. Na počátku se nedá dobře rozeznat běsnění lásky a vražedný amok. Ten občasný bzukot, nápor toho zákeřného hmyzu vyvolává obojí.“[37]
Bruce předkládá překvapující líčení etiopské a habešské mouchy nazývané zimb, jež jest strašlivou metlou. Jakmile se zimb objeví, a je slyšet jejich bzučení, jak popisuje, dobytek zapomene na pastvu a žene se pryč, až nakonec padne a zdechne ze strachu a vyčerpání. Domorodci jsou donuceni opustit černou zemi a prchnout na písky Atbary, a tam zůstat, dokud tohle soužení nepomine. Sloni, nosorožci i hroši jsou nutkáni válet se v blátě, aby si kůži pokryli pancířem, který odolá žihadlům. Tento zimb je identický s hebrejským Zebubem, u nějž „m“ bylo nahrazeno „b“. Arabové ve svých překladech opisovali Zebub slovem zimb. U asyrského slova Zumbi se tak objevuje jako varianta Zebeb. Na tabulce XI, tzv. „babylónském příběhu o potopě“, se praví, že když byla nabídnuta oběť, bohové se vyrojili nad obětí jako Zumbi, aby pohltili obětované oběti. Zimb, či Zebub, je tedy citován jako typický hltoun. To jest ona moucha, o níž se zmiňuje Izajáš:
„I stane se v ten den: že pošepce Hospodin mouše [Zebub], kteráž jest na konci řek egyptských, a včele, kteráž jest v zemi asyrské.”
Je to Zebub smrti. V jazycích vnitrozemské Afriky je zimb synonymem Ďábla a pekla. Nadto asyrské Zumbi je příbuzné slovu nzumbi, „duše“, z angolského jazyka Kimbundu, či severního Mbundu, z rodiny bantuských jazyků patřících do nigerokonžské jazykové rodiny. Slovník Kimbundu-portugalský definuje nzumbi jako „ducha, který prý bloudí po zemi, aby mučil živé.“
Nsumbi je ďábel u Kasandů; Ndsumbi je ďábel u Undazů; Ndsombau je v Bumbete (KwaZulu-Natal, Jižní Afrika) „peklo“; Zume značí „peklo“ v Dahome (dnes Benin); Ozokim je „peklo“ v nigerijském Igu; Simo je „peklo“ u kmene Nalu v Guinea-Bissau. Egyptští sami jsou týfónští hltouni a požíračky, ďáblové a ďáblíci, kteří se v egyptském předpeklí, pekle a zápeklí rojí a bzučí a mučí, a podobně jako zimb-mouchy člověka zapeklitě obtěžují. Hebrejské camim jsou hltouni, a zamsummim jsou mýtičtí obři. Zimwi znamená ve svahilštině „zlobr“ (angl. ogre), „ghúl“, nebo jiné zlé bytosti, které prý pohlcují lidi. Zimu jsou u Zulukafrů kanibalové, o nichž se mělo za to, že žijí na dalekém severu jako rasa dlouhovlasých lidí. Tito sami bzučí a bodají jako duchovní bytosti v pekle všech prokletých, protože zimb v Africe poprvé způsobil peklo na zemi a u Baal-zebuba (či Bar-Týfóna) nacházíme tento typ ďábla na cestě ku svému zbožštění.[38]
Na podobné etymologické souvislosti upozorňuje také D. Ž. Bor v Abecedě stvoření a je dost dobře možné, že mýtus o Babylónu není jenom další verzí o Potopě, nýbrž také opakováním mýtu o Pádu, tentokráte z jiného úhlu pohledu. Turecké kapu, „vysoká brána, dvůr“, je zcela totožné maďarskému kapu, za nímž ovšem stojí význam „sídla vládce“ nebo „brány“, podobné je hebrejské kabon, kābul, „tvrz, zámek“, lotyšské kaps je „hrob“, či „rov“, avestské kaofa je „hora, hrb“, a řecké kepo, kápos označuje „zahradu, sad“.[39] Je to tedy hrazené místo, později střežené andělem, prvotní zahrada, Eden.
Tato analýza poukazuje rovněž na to, že v Babylónu bylo něco otevřeno, něco, co bylo původně dokonale zapečetěno a uzavřeno, a za příkrovem strachu skrytém ve „zmatení jazyků“ stojí „průchod“ nebo „příchod ze zdroje“, a že tedy byla otevřena nějaká brána, z níž vyšel „Pán much“ a „způsobil peklo na zemi“, a tedy „zmatení jazyků“ má napříště zamezit dalšímu nežádoucímu otevření, které by mohlo vyplynout z jednotného jazyka – z teorie všeho.
„Hra slov i hra se slovy mají svou závažnost, svou magii, svou zaříkávací moc. Magie pokládá slovo za skutečnost vyššího řádu,“ píše D. Ž. Bor, a připojuje: „Písmeno, každá hláska, je stavebním kamenem vesmíru.“ A podobně jako Philip K. Dick si všiml, že „Joyceova Finnegans Wake je kniha bující kvasivými slovy, která se chovají jako buňky živé hmoty.“[40]
Řeč je virus.
∞
[1] J 1,1-5.
[2] J 14,26.
[3] Řec. ἡ κοινὴ διάλεκτος, tj. obecná mluva, označení pro interdialekt starořečtiny, kterým se běžně hovořilo ve východním Středomoří v období helénismu, zhruba od poloviny 4. století př. n. l. do 3. století n. l., a ve východní části Římské říše až do 7. století.
[4] „Záměrem Jednoho bylo užít hologramického vesmíru jako učební pomůcky, s jejíž pomocí různé nové životy pokročí až do stavu stejnotvarosti s Jedním. Chabnoucí stav hypervesmírů II ale do hologramického universa vnesl škodliviny, které ho porušily. Tam je počátek entropie, nezaslouženého utrpení, chaosu a smrti, stejně jako Impéria, Železného žaláře, v podstatě odklonu od zdraví a správného růstu všech životů v hologramickém universu. Byla oslabena i poučující moc, neboť na informace bohatý byl jen signál z hypervesmíru I, signál II se změnil v šum. Psýché hypervesmíru I vyslala svoji mikroformu do hypervesmíru II, aby ho uzdravila.“ Srv. Philip K. Dick: Valis. Argo, Praha 2006.
[5] Srv. Aeolus Kephas: Homo Serpiens: An Occult History of DNA from Eden to Armageddon. Adventures Unlimited Press 2008, str. 80n.
[6] Srv. ειμι.
[7] „Paradise / Is exactly like / Where you are right now / Only much much / Better / I saw this guy on the train / And he seemed to gave gotten stuck / In one of those abstract trances / And he was going: „Ugh…Ugh…Ugh…“ / And Fred said: / „I think he’s in some kind of pain / I think it’s a pain cry.“ / And I said: „Pain cry? / Then language is a virus.“ / Language! It’s a virus! / Language! It’s a virus! / Well I was talking to a friend / And I was saying: / I wanted you / And I was looking for you / But I couldn’t find you. I couldn’t find you / And he said: Hey! Are you talking to me? / Or are you just practicing / For one of those performances of yours? / Huh? / Language! It’s a virus! / Language! It’s a virus! / He said: I had to write that letter to your mother / And I had to tell the judge that it was you / And I had to sell the car and go to Florida / Because that’s just my way of saying (It’s a charm.) / That I love you. And I (It’s a job.) / Had to call you at the crack of dawn (Why?) / And list the times that I’ve been wrong / Cause that’s just my way of saying / That I’m sorry. (It’s a job.) / Language! It’s a virus! / Language! It’s a virus! / Paradise / Is exactly like / Where you are right now / Only much much (It’s a shipwreck,) / Better. (It’s a job.) / You know? I don’t believe there’s such / A thing as TV. I mean – / They just keep showing you / The same pictures over and over / And when they talk they just make sounds / That more or less synch up / With their lips / That’s what I think! / Language! It’s a virus! / Language! It’s a virus! / Language! It’s a virus! / Well I dreamed there was an island / That rose up from the sea / And everybody on the island / Was somebody from TV / And there was a beautiful view / But nobody could see / Cause everybody on the island / Was saying: Look at me! Look at me! / Look at me! Look at me! / Because they all lived on an island / That rose up from the sea / And everybody on the island / Was somebody from TV / And there was a beautiful view / But nobody could see / Cause everybody on the island / Was saying: Look at me! Look at me! Look at me! / Look at me! Look at me! Why? / Paradise is exactly like / Where you are right now / Only much much better.“
Laurie Anderson: Language Is A Virus (From Outer Space). Viz https://youtu.be/KvOoR8m0oms.
[8] Keith Aoki: Introduction: Language Is a Virus. 53 U. Miami L. Rev. 961 (1999). Viz http://repository.law.miami.edu/umlr/vol53/iss4/21.
[9] Srv. Mytologie seriálu Akta X, http://www.kultx.cz/mytologie-serialu-akta-x/.
[10] Korán. Odeon, Praha 1972, str. 445n.
[11] Glosolálie (řec. γλώσσα, „glossa“ nebo „jazyk“ a λαλώ, „mluvit“) je promlouvání či modlitba v zaniklém, nebo neznámém jazyce. Podle listu apoštola Pavla Korintským je chápána jako jeden z darů Ducha svatého.
[12] Srv. David Bowie: I’m Deranged. Soundtrack k Lost Highway. Režie: David Lynch, USA 1997. Viz https://youtu.be/aepBpZ3kXek.
[13] Paul Von Ward: We’ve Never Been Alone: A History of Extraterrestrial Intervention. Hampton Roads Publishing 2011, str. 332n.
[14] Id neboli „ono“ (lat. „to“) je podle teorie osobnosti nejnižší složkou. Freuda říká, že u id je všechno založeno na uspokojování slasti a id tento rys našeho nevědomí představuje a zastupuje. Je složkou vrozenou, primární je pro něj dosahování slasti – usilování o nebo vyhledávání toho, co daného člověka uspokojuje: může jít o základní podmínky nezbytné pro přežití (čistý vzduch, teplo, jídlo, voda), intenzivní zážitky (sexuální, adrenalinové, spirituální, zábavné), až po potřeby vlastní lidem coby vyšším společenským bytostem (peníze, touha po uznání, prestiž). Funguje v oblasti podvědomí (nevědomí), a to bez výjimky iracionálně. Je základem a nejhlubší podstatou venezianismu.
[15] Srv. Philip K. Dick: Valis.
[16] Zdeněk Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově Řeči pro ty, kdo se potápějí až do krajnosti. Herrmann & synové, Praha 2006, str. 397.
[17] Stephen Oppenheimer: The Origins of the British. The New Prehistory of Britain: A Genetic Detective Story. Robinson 2007.
[18] Srv. Thomas Arnold: The History of Rome. Scholarly Publishing Office, University of Michigan Library 2006.
[19] Srv. Wentworth Webster: Basque Legends. CreateSpace Independent Publishing Platform 2015.
[20] Srv. Ignatius Donnelly: Atlantida: Svět před potopou. Ivo Železný, Praha 1998.
[21] Nick Redfern: Bloodline of the Gods: Unravel the Mystery of the Human Blood Type to Reveal the Aliens Among Us. New Page Books 2015, str. 27n.
[22] Genetický marker je známá sekvence DNA, která může být jednoduše identifikována. Lze jej popsat jako jistý druh variace, způsobený mutací či pozměněním původní sekvence, který se sleduje na předem daném místě.
[23] Srv. Mark Kurlansky: The Basque History of the World. Vintage 2000.
[24] Paul Von Ward: We’ve Never Been Alone: A History of Extraterrestrial Intervention, str. 32n.
[25] Srv. San: Lingua Genesis III, viz https://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/.
[26] Korán, str. 475n.
[27] Viz v úplnosti angl. text Saadi, Reza Nazari, Somayeh Nazari: Masnaví. In Farsi with English Translation (Volume 3). CreateSpace Independent Publishing Platform 2017, nebo Rúmí: Masnaví. DharmaGaia, Praha 2001.
[28] Srv. Andrew Collins: Zakázané dědictví padlé rasy, http://www.matrix-2012.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=560:zakazane-ddictvi-padle-rasy&catid=58:ufo&Itemid=82.
[29] Zdeněk Soušek (ed.): Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy. In 1. kniha Henochova, Vyšehrad, Praha 2013, str. 78n.
[30] Korán, str. 455, verše 106-7.
[31] 1. kniha Henochova, kap. 14, verše 9-17, str. 92.
[32] 1. kniha Henochova, kap. 93, verš 12, str. 168.
[33] Souhlásky „r“ a „l“ jsou zástupné a malé děti mívají často s jejich identifikací potíže.
[34] Podle švýcarského kantonu Grisons (franc.), nebo Graubünden (něm.), italsky Grigioni a rétorománsky Grischun.
[35] Říše Bornu byl stát ve střední Africe, který existoval v letech 1380-1893. Navazoval na kánem-bornuskou říši, nakonec se území stalo součástí britské kolonie, dnes je Borno je jeden ze nigerijských států.
[36] Cookovy ostrovy, maorsky Kūki ‘Āirani.
[37] Roberto Calasso: Svatba Kadma s Harmonií. Mladá fronta, Praha 2000, str. 224.
[38] Srv. Gerald Massey: Natural Genesis: Or Second Part Of A Book Of The Beginnings, Containing An Attempt To Recover And Reconstitute The Lost Origines Of The Myths And Mysteries, Types And Symbols, Religion And Language, With Egypt For The Mouthpiece And Africa For The Birthplace. Celephaïs Press, Leeds 2008, str. 326n.
[39] D. Ž. Bor: Abeceda stvoření. Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace. Trigon, Praha 1993, str. 224n.
[40] Ibid., str. 15.
