O nebeské přadleně
Psycholog Carl G. Jung předložil svou teorii archetypů a koncept kolektivního nevědomí, v nichž naznačuje, že lidstvo mohlo mít genetickou predispozici zvláště k formulování stvořitelských konceptů, všeobecných postupů, a že v podstatě klasické symbolické formy jsou „pevně zapojené“ do naší psyché a že další, daleko subtilnější symbolické nuance kosmologie byly mezi kulturami sdíleny prostřednictvím kolektivní podvědomé mysli.
Alchymie operuje především v subtilním světě přechodů, mutací a zrození. Její počátky splývají se stvořením světa a s počátky člověka, jemuž umožňuje naplnit jeho osud básníka, tj. „tvůrce“ – neboť podle René Alleaua[1] poukazuje na prvotní spojení poesie a metalurgie dvojí smysl řeckého výrazu poiein, „tvořit, přeměňovat“ – který je tradicí označován výrazem „pravý člověk“. Jejím materiálním cílem je výroba „universálního léku“, jehož účinek zbaví jsoucna všech tří přírodních říší „akcidentů“, které jim zabraňují dosáhnout „dokonalosti“, k níž směřují jejich touhy a které není příroda pomocí svých prostředků schopna dosáhnout bez přispění „umělce“, jehož role spočívá jen v pomoci přírodě v jejím vlastním postupu. Dogonové[2] nazývají kováře „rádci“ lidstva a první lidský pár byl podle nich stvořen bohem Ammou, aby obnovil ve vesmíru řád, jejž narušil Šakal.
Několik umělců s materií Díla v průběhu praktické práce v laboratoři během dlouhých let trudné práce a nudných pokusů nakonec „přece jen spatřilo, kterak je jejich vytrvalost odměněna příchodem krásného Hermova ptáka zářících barev (páv jako albedo ve spisu Aurora consurgens), jejž Cyrano potkal ve Sluneční říši poté, co ulehl ke spánku ‚na měkký trávník, jímž bylo vystláno úpatí překrásné skály‘, ke které ho dovedl slavík:
‚Dlouho se vznášel v oblacích a já jsem se stále natolik upínal ke všemu, co se s ním dálo, že má duše, jsouc celá soustředěna a jakoby omezena pouze na činnost zrakovou, opomíjela téměř vjem sluchový, takže jsem si ani neuvědomil, že pták zpívá a tím zpěvem hovoří.‘“
Tento „jazyk ptáků“ je ve skutečnosti stejný jako jazyk „koně“ (šemíka), tedy jazyk hermetické nebo „sluneční kabaly“, který toho, kdo ji umí osedlat, přenese ke zdroji všeho světla přes překážky, jimiž jsou schémata a koncepce typické pro naše logické myšlení. Nese svého rytíře z jednoho „místa“ na druhé, umožňuje mu překonávat vysoké zdi specifických determinací, přelétá nad indiferencí materie a směřuje k obrazu prvopočátečního Slova nebo „dechu Elohim“, jenž se podle druhého verše Genesis na počátku „vznášel nad vodami“.[3]
Pro Dogony se samotná podstata stvoření pojí se zmínkou o utváření Slova. Tento pojem, vztažený na starověkou kosmologii, může právě tak dobře znamenat ustavení vůbec nejstarších základů moderní náboženské koncepce „Slova Božího.“ Jako řada dalších klíčových pojmů z dogonské kosmologie je tato metafora uvedena konceptem znaku, který je na jedné úrovni vnímán jakožto nejranější dílčí stádium v utváření mluveného či psaného slova. Dogonští kněží přirovnávají koncepci znaku k základnímu stavebnímu kamenu hmoty, jak ji známe – jde o mytický protiklad elementární částice.[4] Představa mluveného slova je rovnocenná hmotě, která byla uspořádána během své poutě napříč dogonským „druhým světem“ – nazývaným po pilu či prostor Calabi-Yau – a ten se vynořil po rozbití světového vejce.[5]
Podle názoru Dogonů jsou znaky intimně spjaty s vibrací, což jest představa spočívající v samotném jádru teorie mluveného slova stejně jako vibračních vláken, snovaných mytologickým pavoukem jménem Dada, tzn. „matka“ – nazývaným někdy též Nana, který snová hmotu z vláken v podobě pavučiny –, a jejich předpokládaného vztahu k částicím hmoty.
Na pobřeží Rudého (ured) nebo „jako oheň horkého“ moře, jejž Italové nazývají mar Rosso, leží dobře známé město Aden. Adim znamená v sanskrtu „první“, a má se za to, že Adam byl prvním předkem lidstva. Adon bylo veliké fénické božstvo, a Adonaj Hebrejců je mystickým a poetickým označením nejvyššího Ducha, o němž se mluví jako o monádě. Monad znamená v galštině „horu“ či „kopec“ a souvisí s velšským slovem mynydd, a oba tyto pojmy se často vyskytují v místních názvech.[6] Babylonské božstvo Rammanu, Bir nebo Birqu, známé rovněž jako Addu, „žhoucí skvělost (nádhera)“, dále Adad, „žhavost všech žhavostí“, až po Dadu, „oslňující oslnivost“ – v řeči Romů nebo Cikánů dad a dado znamená „otec“, a znamenají totéž co v angličtině dad a daddy. Keltské slovo označující „předky“ bylo gour dadou a tadou koz, a oba pojmy odrážejí primitivní víru, že prvním původcem člověka byl „otcovský velký oheň“ nebo „otcovské velké světlo“.[7]
Robert Temple si ve své knize Mystérium Siria[8] všímá Proklových rozprav, zejména pak to, že „měl mimořádnou vazbu na rituály, což zahrnovalo i bohyni Hekaté, o níž je známo, že byla ztělesněním hvězdy Sirius“. Hekaté byla řeckou obdobou staroegyptské bohyně porodu a plodnosti Heket či Hekit, Heget nebo Ur-Hekau, jež byla popisována jako žába nebo žena s žabí hlavou; obdařená „velikou magickou mocí“ připisované lunárnímu proudu. Temple si dále všímá toho, že „jméno řecké bohyně Hekaté znamená v řečtině doslova ‚jedno sto‘“. Jde o číselnou hodnotu hebrejského písmene Kof, jež je připisováno luně, a znamená též „temeno“, kde je primárně lokalizována „kreativní či reprodukční síla“. Temple dále tvrdí, že Dogonové „prohlašují, že jejich civilizaci založila obojživelná stvoření s rybím ocasem… a že přišla z hvězdného systému Siria“.[9] Jinými slovy, je tu subtilní spojení mezi Hekaté, žábou (obojživelník), Siriem, lunou a sexualitou (Heket je bohyně porodu a plodnosti). Kenneth Grant píše, že Pavoučí bohyně z vesmíru vylučuje 256 jedů (tj. 4 x 64), a toto číslo je považováno za „dokonalé číslo hmoty“, neboť v gnostických mystériích je 64 číslem „pravdy“, tj. bohyně Maat.
V Béróssových fragmentech[10] dochovaných historikem Apollodórem z Athén čteme, že „z Eritrejského moře[11] vystoupila postava jako předtím majíc složité vzezření – něco mezi rybou a člověkem –, jejíž jméno bylo Odakon“. Je docela zřejmé, že jde o porušenou podobu jména Dagon, ledaže by tomu bylo naopak. Apollodóros kritizuje Abydena, který byl Aristotelovým žákem, že se nezmínil o tom, že existovaly ještě další obojživelné bytosti vedle samotného Oanna (akkadská varianta Uanna /U-An; některé klínopisné nápisy uvádějí za jeho jménem ještě příponu –adapa). Béróssos podle věrného líčení Apollodórova nazývá tyto obojživelníky souhrnným názvem Annedoti, a jsou popisováni jako „polodémoni“, nikoliv jako bohové. Slovo Annedotus, které není překládáno v Coryho překladech Béróssových fragmentů, se objevovalo v jeho době jako „Musarus Oannes Annedotus z Eritrejského moře“. Slovo musarus znamená „ohavnost“, a Annedotus je „odporný“.
Podle Béróssova líčení zaznamenaného Alexandrem Polyhistorem vypadali obojživelníci takto:
„Celé tělo toho zvířete bylo rybí; a pod rybí hlavou mělo další hlavu, a dole rovněž nohy podobné lidským nohám, spojené v rybí ocas. Jeho hlas i řeč byla artikulovaná a lidská; a jeho podoba se dochovala až do dnešních dnů… když slunce zapadlo, bylo zvykem této bytosti ponořit se opět do moře, a celou noc pobývala v hlubinách; neboť byla obojživelná.“
V egyptské mytologii se velké božské matce Neith (známá také jako Net) připisuje úloha tkát na stavu hmotu svým člunkem. Konceptuálně je struna chápána tak, že zakouší řadu vibrací, přičemž každá je vnímána jako odlišný druh částic. Podobně jako u teorie strun či torzní teorie se v dogonské tradici objevují tyto vibrace uvnitř prvotního vejce a Dogoni je charakterizují hvězdou se sedmi paprsky, které se šíří prostorem vejce, až nakonec proniknou ven. Tento akt průniku, jejž Dogoni považují za osmé a vrcholné stádium prvotního vejce a za iniciační stav nového vejce, je definován jako konceptuální bod, v němž je vysloveno dokonalé Slovo. Jak u Dogonů, tak i v teoriích moderních astrofyziků tato za sebou následující vejce utvářejí membrány, které konstituují tkanou osnovu hmoty. Proto tedy dogonští kněží přirovnávají proces, během něhož je utvářena hmota, k aktu „spřádání slov“[12] (větné stavby).
U kořenů Yggdrasilu sedávaly tři přadleny, Norny:
„Vím, jasan kde stojí,
Yggdrasil jménem,
vysoký strom,
zrosený vlhce,
stále zelený,
nad Urdinou studní.
Odtud vláha
v údolí padá.
U studně tři děvy,
divů znalé,
sídlí v obydlí
u kořene stromu.“[13]
Jméno Ig-dur-as-il lze přeložit jako „Velké věčné světlo Boží“.[14] Norny jsou dísy, „panny“, známá trojice „dobré myšlenky“, „dobrého skutku“ a „dobrého slova“, tři sudičky: Urd („Osudová“), Verdandi („Stávající se“) a Skuld („Co musí být“), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Lze je přirovnat i ke třem královnám, strážkyním krále Artuše. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu) a pokaždé, když se přetrhne, někdo zemře. Ve středověké angličtině existovalo slovo wird, werd (dnešní podoba je weird a má vztah k něčemu, co bylo způsobeno magií, čarodějnictvím nebo jde o něco nadpřirozeného), jdoucí nazpět až k prastarému wyrd, podobné germánskému *wurdi- „osud, náhoda“, odtud starosaské wurđ, „osud“, ve staré hornoněmčině wurt, stará severština znala urðr, odvozeno ze základu *werþan- „přihodit se, stát se, nastat“.[15] Staří Skotové měli werd sisteris, do středověké angličtiny přešlo wyrde systeres, Shakespeare použil weyard/weyward sisters, když v Macbethovi mluví o čarodějnicích. Dísy se podobají duchům strážným zvaným fylgjur; oba typy bytostí byly později srovnávány s dobrými i zlými anděly.
Dogonská kosmologie[16] začíná u boha Amma, který byl stvořitelem universa, a jeho vejce, prvotního těla, které mělo existovat ještě před stvořením universa a prý se v něm skrývala všemožná semena a projevy budoucího stvoření. Z dochovaných kreseb a jiných uměleckých ztvárnění kmene Dogonů máme povědomí o tom, jak vypadalo Ammovo vejce – jako kužel. Ve skutečnosti připomínají obrázky Ammova vejce vědecký diagram horizontu událostí černé díry – astronomický útvar, o němž vědci říkají, že velmi věrně naznačuje podobu ještě nezformovaného universa. V dogonských mýtech se vypráví, že uvnitř tohoto prvotního vejce Ammův pohyb vytvářel spirálu, o níž se Dogoni zmiňují jako o zrychlené kouli. Když Amma rozbil vejce universa, vytvořil se vír, který roztočil a rozptýlil prvotní hmotu všemi směry – hmotu, z níž měly posléze vzniknout všechny galaxie, hvězdy a planety. Mýty vyprávějí, že planety byly vyvrženy ven jako jílové kuličky a slunce líčí jako hliněný hrnec vypálený za vysoké teploty. V jednom mytologickém příběhu se říká, že slunce je obklopeno spirálou s osmi zákruty – jde o sdělení, které anticipuje osm separátních solárních zón, které identifikovala až moderní věda. Mýty správně popisují měsíc jako mrtvé suché těleso, a znovu potvrzují přiřazený symbolismus jílu ve vztahu k nebeským tělesům tím způsobem, že ho přirovnávají k vysušené hlíně.
Dogonská kosmologie nám říká, že universum spočívá na principu blíženeckého zrodu, ale také že tento proces stvoření počal s rozbitím spojení mezi Ammou a Zemí, incestem, který měl za následek zrození jedné jediné bytosti, Šakala. Toto zrození bylo vnímáno jako narušení řádu universa, a Šakal se tak stal symbolem jak neuspořádanosti, tak i Ammových veškerých obtíží. Dogoni říkají, že voda je božským semenem, jež vstoupilo do dělohy země, oplodnilo ji a zrodilo dokonalý pár blíženců – totiž Nummo – slovo, jež je v řeči Dogonů synonymem vody. Jako se říká, že slunce obklopuje osm spirál uvádějících ho do základního pohybu, tak Dogoni říkají, že spirála mytologického Slova Ammova obdařila tuto dělohu plodivými silami. Prvním dokonaným dílem Ammovým, jež vystoupilo z vesmírného vejce, bylo semínko nazývané po – struktura, která, podobně jako atom, je považována za prazákladní stavební kámen hmoty. Podle dogonské mytologie je po obrazem samotného stvořitele. Ammova stvořitelská vůle byla skryta uvnitř tohoto po. Mýty rovněž říkají, že po je obrazem původu hmoty – že veškerá hmota je tvořena postupným přidáváním podobných elementů, počínaje po. Zjevná podobnost mezi po a atomem se potvrzuje mytologickým popisem vnitřní struktury po.
Dogonská kosmologie popisuje po jako složeninu ještě menší skupiny elementů nazývaných semena sene, jež se spojují dohromady v centru po a pak jej obklopí tak, že křižují všemi směry, aby vytvořily svazek. Dogonské popisy chování sene jdou důsledně ve stopách atomové teorie, a umožňují nám tak identifikovat sene jako mytologický protějšek protonů, neutronů a elektronů. Dogonská mytologie nám dokonce nabízí i zobrazení sene, jež tvoří čtyřlistý květ – stejný základní tvar, jaký má typický orbit vyznačený elektronem, když obíhá jádro atomu.
Vědecký popis protonů a neutronů nám říká, že se každý skládá ze tří kvarků. Víme také, že kvantové experimenty odhalily více než dvě stě různých druhů kvarků. Tato zjištění jsou v naprostém souladu s popisem Dogonů stran složení hmoty na této úrovni, třebaže zjištění Dogonů jsou často značně specifičtější než ty, k nimž dospěla naše věda.
Dogonské mýty tvrdí, že semena sene „vyrážejí jako klíčky“ z 266 základních semen či projevů – semena lze chápat jako mytologický protiklad kvarků v kvantové teorii. Víme, že vědci rozlišují kvarky na základě vlastnosti nazývané spin, což jest pojem, který nám v podstatě říká, jaké jsou rotační vlastnosti částice. Mytologický popis Dogonů líčící klíčení semene sene říká, že se skládá ze čtyř hrotů tvaru okvětních lístků, z nichž každý reflektuje (v míře možné pro dvojrozměrný nákres) rotační vlastnosti jedné ze čtyř kategorií spinů.
Je dobré si připomenout, že kvantová teorie definuje čtyři kvantové síly – gravitaci, elektromagnetickou sílu, slabou interakci (někdy též slabá jaderná síla) a silnou interakci. Tyto síly korespondují se čtyřmi větvemi mytického semene Dogonů nazývaného sene na, v němž prý došlo k utváření hmoty. Názvy oněch čtyř větví mají v řeči Dogonů významy korespondující se čtyřmi kvantovými silami (viz tabulka). Mytologické názvy tří větví korelují s astrofyzikálními silami, které přímo ovlivňují vazbu komponent atomu – protonů, neutronů a elektronů – všechny mají v názvu slovo sene.
| Větvení sene na | ||
| Dogonská větev | Význam dogonského názvu | Odpovídající kvantová síla |
| Mono | „Spojit dohromady“ | Gravitace |
| Sene gommuzu | „Ostře řezaný“ | Elektromagnetická síla |
| Sene urio | „Svěsit hlavu“ | Slabá jaderná síla |
| Senu benu | „Statný“ | Silná jaderná síla |
Jak se propracováváme k úrovním složení hmoty, opouštíme říši kvantové teorie a vstupujeme do teoretické oblasti, kterou popisuje teorie strun nebo torzní teorie. Připomínáme, že teorie strun definuje hmotu jako koncový produkt nepatrných vibrujících strun. Třebaže řada specifických detailů teorie strun nebyla ještě uspokojivě prokázána, zjistili jsme, že paralely prezentované dogonskou kosmologií nás a ohledem na teorii strun nezklamou. Spíše naopak, dogonské mýty specificky potvrzují to, co předpověděla teorie strun. Mýtus nám říká, že utváření hmoty povstává s nepatrnými vibrujícími vlákny spřádanými mytologickým pavoukem Dada. Podobně jako v teorii strun, která popisuje více než 200 kvantových částic, jsou prý tato vlákna zdrojem 266 prvotních semen nebo projevů, které se spojují, aby vytvořily větší složky hmoty, jež se zdají být protějškem protonů, neutronů a elektronů. Jestliže jdeme po stopách jednotlivých prvků teorie strun ke struktuře hmoty, dostaneme se až k prostoru Calabi-Yau – sedmi vnořeným dimenzím, v nichž se nachází vibrující struna. Na odpovídající hmotné úrovni dogonská kosmologie popisuje tvorbu vejce, které je mytologickým domovem sedmi následných vibrací hmoty. Dogonové definují a zobrazují tyto vibrace jako hvězdu se sedmi paprsky, přičemž každý z nich je o něco delší. Třebaže teoretici popisují struny jako smyčky, Dogoni chápou své mytologické vlákno jako spirálu, jejíž tvar se zakládá na spirálovém modelu, který můžeme sledovat podél vrcholů sedmi hvězdicovitých paprsků uvnitř mytologického vejce.
Charakteristické rysy teorie strun nám říkají, že po sedmi vibracích této struny dojde k roztržení prostoru Calabi-Yau, a pak se ohýbá do nového tvaru, aby vznikl další Calabi-Yau prostor. Podobně dogonská kosmologie tvrdí, že k rozvoji vibrace uvnitř mytologického vejce může dojít až poté, co vlákno „rozlomí“ stěnu vejce. Tato událost je definována jako osmé a poslední stádium prvního vejce a jako počáteční stádium vejce nového.
Na tomto místě je vhodné připomenout imaginační cvičení z iniciačního systému členů řádu Zlatého úsvitu popisované v oficiální publikaci One Star In Sight (Jediná hvězda před očima), což je velice nenápadná narážka na praktiky užívané německou společností Vril (Světelná lóže), jejichž členové začínali svá cvičení tak, že pozorovali upřeně strukturu rozkrojeného jablka a jeho pěticípou hvězdu. Skupina kolem Gustava Meyrinka při jedné příležitosti během své imaginační seance nad písmenkovou mystikou (srv. Kerning, Weinfurter) silně rozvibrovala celý dům, takže napříště už od obdobných aktivit upustili a nikdy se k němu nevrátili.
Původní zvukové archetypy v blízkovýchodních kulturách
Původními zvukovými archetypy v blízkovýchodních kulturách jsou JA, HU a RA. Jakmile je začnete rozeznávat egyptštině, řečtině, hebrejštině, arabštině, turečtině a perštině, uvidíte, jak hluboko zakořeněny jsou koncepty reprezentované JA, HU a RA ve vědomí blízkovýchodních národů. Archetyp JA zeširoka prostoupil světové jazyky včetně sanskrtu.
V pradávné prehistorii se archetyp JA velmi pravděpodobně týkal osobnosti. Tehdy byl vnímán jako síla ochraňující a podporující život na Zemi. V historických dobách byl archetyp JA povýšen na stvořitele fyzického universa, a poté i na stvořitele celého kosmu. V Indii archetyp JA jakožto bija-mantra[17] „A“ odkazoval na stvoření. Filosoficky řečeno se archetyp JA vztahuje ke stvořitelskému principu kosmického vědomí.
Jednou z nejobvyklejších linií ve světových tradicích předávání moudrosti je zvláštní místo, jež zaujímá koncept božského Slova. V tomto kontextu je zvukový archetyp HU obzvláště fascinující. Nachází se ve všech duchovních tradicích blízkovýchodních kultur. Mnohé příklady archetypu HU se vám podaří najít i v indoevropských jazycích a v keltské kultuře. HU představuje projev vibrace kosmického vědomí.
RA je zvukový archetyp symbolizující světlo v řadě jazyků. V sanskrtu je RA akustickým kořenem ohně. Ve starobylé egyptské mytologii RA představoval božský aspekt, jejž lze popsat jako božské světlo. Slunce bylo symbolem božského aspektu.[18]
Tuat označovalo tajemné egyptské podsvětí, podpolí, přízračné místo smrti a znovuzrození. Na jedné straně bylo místem světla, spojovaným s jitřní hvězdou, úsvitem a denními hodinami. Na straně druhé to bylo místo temnot ovládané šakalem, zvířetem, které jak Dogonům, tak i Egypťanům symbolizovalo ideu chaosu. Tuat se úzce pojilo s bohem Sabem, šakalím či vlčím bohem, jehož jméno v egyptštině znamená „soudce”, a který v podobě Sab-ura hrál roli velikého soudce v egyptské mytologii. Sab-res, jak jej zaznamenává E. A. Wallis Budge, či přesněji Sab-Smau, bylo jiným označením boha Anpu, též řecky Anúbis, Aνουβις, šakalího boha podsvětí.
Význam mnohých egyptských slov, vztahujících se ke slovu Tuat, se točí kolem obrazů hvězd a kruhů. Budge definuje výraz tua neter, „bůh jitra“ nebo „jitřní hvězda“, jako odkaz na hvězdného boha. V jednom případě jeho slovník definuje slov Tua-t jako „jitřní hvězda“, reference, kterou připisuje planetě Venuši. U dalšího hesla ve slovníku slovo Tuat definuje jako „kruh v Tuat.“ Vůbec tedy nepřekvapí, když zjistíme, že struktura glyfů těchto slov se rovněž točí kolem dvou neustále se vracejících obrazů – egyptského glyfu hvězdy a hvězdy uprostřed kruhu. Obraz hvězdy uprostřed kruhu je nám už znám z dogonské kosmologie. Dogonské mýty popisují sedm vibrací jejich kosmického vlákna jako paprsky hvězdy, a dogonský diagram tyto vibrace u klíčové mytologické kresby zpodobňuje formou hvězdy uprostřed kruhu.
Budge definuje ještě další řadu egyptských slov vztahujících se k Tuat, zakládajících se na kořenu art, nebo arit, což je „síň soudů.“ Mohlo by se zdát, že jde o velmi specifický a přiměřený druh komnaty, v níž se odehrávají nezaujatá rokování mytologického vlčího či šakalího boha Saba. Slovo Arit vykládá jako „dělení Tuat“ a říká nám, že bylo sedm Aritů –tedy stejně jako počet vnořených dimenzí prostoru Calabi-Yau, jak jej definuje teorie strun. Slovo Arit se opírá o fonetický kořen ari mající dva významy přímo spojené s utvářením hmoty. Prvním z nich je „vítr“, klíčové mytologické slovo pro vibrace; druhé se vykládá jako „jistý druh ryby,“ což opět přivádí k myšlence na dogonskou kresbu ryby nummo, kterou interpretujeme jako proces vnímání a utváření hmoty. Obraz oka, glyf, který je zřejmě definován slovem an, by se v tomto případě mohl zdát dobrou volbou jako symbol aktu vnímání. Budge zanesl do slovníku další slovo an, jejž líčí jako „mytologickou rybu.“ Podobně také glyf ryby obnáší fonetickou hodnotu an. Příbuzné egyptské slovo an-t znamená „znát, postřehovat.“
Jiná řada egyptských slov, jež se vztahují k aktu vnímání, se zakládá na výslovnosti slova am. Podle Budge slovo amam znamená „postřehovat.“[19] Vidíme, že příbuzné slovo ama si nese podobný ideografický význam. Na téže stránce ve slovníku Budge vykládá znovu slovo am, tentokráte jako „tkalcovský nástroj.“ Označuje rovněž egyptského boha Amaa za „hadího boha.“
Inteligence propojená v síti
Ruští vědci prokázali, že naše DNA může být lze pomocí slov a jistých frekvencí přeprogramována, jak je možné se o tom dočíst v knize Grazyny Fosarové a Franze Bludorfa Inteligence propojená v síti.[20] Pouhých 10 % naší DNA je využíváno ke stavbě proteinů. Zbývajících 90 % DNA je považováno za „veteš”. Je ovšem pozoruhodné, že nové výpočty ruských vědců, specializujících se na biofyziku a molekulární biologii, před pár lety ukázaly, že 7 procent naší DNA má vyšší účel a v žádném případě nejde o „veteš”. Podle nejnovějších studií je lidská DNA biologickým internetem daleko pokročilejším než jakýkoliv uměle vytvořený.[21]
Ruský biofyzik a molekulární biolog Pjotr Garjajev a jeho kolegové odhalili, že přímo či nepřímo rozeznívá takové jevy, jako např. jasnozřivost, intuice, spontánní uzdravení a uzdravování na dálku, samoléčebná schopnost (autoregenerace), afirmační techniky, neobvyklé světlo nebo aura kolem lidí (hlavně duchovních mistrů), ovlivnění počasí myslí (přivolávání deště) a další jevy.
Nadto existuje doklad o úplně novém druhu léčby, jejímž prostřednictvím bude možné ovlivňovat DNA a přeprogramovat ji pomocí slov a frekvencí, aniž by bylo nutné vystřihovat a nahrazovat jednotlivé geny. V tomto ohledu se v poslední době dosti pokročilo a literatura se už zabývá vědomým ovládáním genů, a jak je možné změnit jejich naprogramování.[22]
DNA se nepodílí jen na stavbě našeho těla, nýbrž slouží rovněž i jako server pro ukládání dat a ke komunikaci. Ruští lingvisté zjistili, že genetický kód, obzvláště ten, který se nachází v očividně zbytečných 90 %, ovládají stejná pravidla jako lidskou řeč. Za tímto účelem porovnali pravidla syntaxe (disciplína zabývající se vztahy mezi slovy ve větě, mj. větnými členy, správným tvořením větných konstrukcí a slovosledem), sémantiky (nauka o významu výrazů z různých strukturních úrovní jazyka, jako jsou morfémy, slova, slovní spojení a věty, popř. i vyšší textové jednotky) a základní pravidla gramatiky. Badatelé zjistili, že zásadité části naší DNA se drží základní gramatiky a mají nastavená pravidla podobně jako naše řeč. Lidská řeč je tedy nikoliv náhodou odrazem naší vlastní DNA. Zkoumali rovněž vibrační chování DNA. Byli schopni doložit, že živé chromosomy fungují stejně jako solitonické holografické počítače využívající endogenní laserové záření DNA. Jak to funguje?
Použitím slov a vět, neboť slova a věty mají vibrační frekvenci, podobně jako mantry nebo intonace v řeči. Je známo, že šamani, esoterní a duchovní vůdci už dávno znali potenciál našeho těla a mysli, věděli, že tělo lze naprogramovat řečí, slovy a myšlenkami. Každý musí zapracovat na svých vnitřních pochodech a vyzrát k tomu, aby byl schopen začít vědomě komunikovat s DNA. Vztah ke svědomí jednotlivce je základem stupně ovládnutí vibrační frekvence a schopnosti propojit se s DNA pomocí meditace. Koneckonců se zdá, že všechno je propojeno.
Dospěli také k objevu, že DNA může ve vakuu způsobit velice rušivé vzory vedoucí ke vzniku magnetických červích děr. Má se za to, že červí díry jsou mikroskopickým ekvivalentem takzvaného „Einstein-Rosenův mostu“ vznikajícího v sousedství černých děr. Tvrdí, že tento superkomunikační proces je daleko účinnější, pokud se odehrává ve stavu relaxace, protože stress, starosti nebo hyperaktivní intelekt může DNA bránit v komunikaci, a tedy poškozovat informaci, případně ji úplně zničit.
Gnostická skupina borboriánů, nebo též borboritů, navázala na setovskou formu gnóze ztělesněnou v osobě Séta, v uctívání Barbeló jako Matky živých, ve víře v existenci andělů a mystický výstup planetárními sférami, který je možný pouze tehdy, pokud člověk pravidelně vykonává rituály s modlitbami a je obeznámen s učením o zlu skrývajícím se v základu světa a s jednáním archontů, nižších božských bytostí bránících tomu, aby se božská jiskra tkvící v lidech dostala zpět k pravému nejvyššímu Bohu.
Slovo borborita pochází z řeckého slova βόρβορος, což znamená „bláto“; označení borborité lze tedy přeložit jako „nečistí“, samotní borborité se však označovali za gnostiky.
Jediným pramenem zmiňujícím borboriány je dílo Panarion sepsané křesťanským hereziologem Epifaniem ze Salamíny ve čtvrtém století našeho letopočtu, v němž tento zřejmě neobjektivní autor zmiňuje popis eucharistie této gnostické sekty, při níž měli konzumovat sperma (místo chleba) a menstruační krev (místo vína). Mezi gnostiky bylo sperma (Slovo, Logos) vnímáno jako prostředek ke spáse, ale pouze v přeneseném významu.
Kotodama nebo kototama (言霊, doslova „duše či duch slova“) se vztahuje k japonské víře, že ve slovech a jménech přebývají mystické síly. Mezi další významy, osvětlující povahu tohoto mytologického konceptu, patří i překlady jako „duše řeči“, „duch řeči“, „moc řeči“, „moc slova“, „magické slovo“, a „posvátný zvuk“. Slovo kotodama se skládá ze znaku koto 言, „slovo; mluva“ a tama 霊, „duch; duše“ (nebo 魂, „duše; duch; přízrak, strašidlo“). Dostáváme se k japonské fonologii gojūon, která slouží jako mystický základ pro výklad slov a významů, a je v podstatě analogická hebrejské kabale. Představa spjatá s významem kotodama předpokládá, že zvuky mohou objekty magicky ovlivňovat, a že užití rituálních slov může ovlivnit naše prostředí, tělo, mysl a duši.
Matsja, (sanskrt मत्स्य, „ryba“), je avatárem hinduistického boha Višnu. Bývá vyobrazován buď s rybím ocasem, nebo vystupuje z úst velké ryby. Osm dogonských předků, které stvořil bůh Amma, mělo rybí ocasy a horní část těla lidskou. Lébé byl ve skutečnosti androgyn, ale v prvé řadě ženou vyvrženou z úst Sedmého předka (Vládkyně řeči) a prvním, jenž měl zemřít; v té době však ještě smrt s lidmi nebyla. Zrod Lébé byl součástí tance znovuzrození. „Třetí slovo“, představující znovuzrození Lébé, která byla nepřímo vnímána jako Šakalův přerod, bylo spojováno s hudbou a tancem. I řecký Dionýsus byl spojován s tancem. Podle orfické tradice byl bůh Dionýsus zabit a roztrhán na kusy. Stejně jako Persefona se uchýlil do temných hlubin země a tam setrval jako semeno. Ženy zachránily toto semeno či falus, položili jej na věječku[23] a vykonaly rituál znovuprobuzení boha. Podle mýtu svěřil Zeus údy Apollovi, který je rozložil vedle své trojnožky (verpánek) v Delfách, a omfalos označuje svaté místo považované za střed řeckého universa, za místo regenerace. Je to právě Apollo, který jest léčitelem a světlonošem uzdravujícím trpícího Dionýsa, který se na čas pomátl na rozumu, a oživil jej, když byl roztrhán. Jeden bůh potřeboval druhého, neboť představovali komplementární aspekty světla a tmy. Toto znovusjednocení přineslo zemi požehnání. Dionýsus má s Lébé mnoho společných znaků. I Kerényi[24] naznačuje, že Dionýsus byl pravděpodobně androgynním bohem.
Na skalní rytině poblíž Chattušaše, nebo Pterie v Kappadokii, se nachází vyobrazení, podobně jako u falického Dionýsa, blíženeckých aspektů lví bohyně Hepty nesené na křídlech dvojhlavého slunečního orla. Existují i další příklady toho, že Dionýsus byl spojován se lvem, býkem nebo hadem. Podle Roberta Gravese se v zimě rodil jako had, na jaře se stal lvem, a uprostřed léta byl poražen a pozřen jako býk, kozel nebo jelen. Kozel a býk symbolizovali šakala. Lébé byl symbolizován lvem a Nummo, hadem a jelenem. Podle jiného odkazu byl Dionýsus, bůh vína, později překryt Dionýsem, bohem piva, nazývaným též Sabazius. J. E. Harrison naznačuje, že slovo tragédie nemuselo být odvozeno od slova tragos, tj. „kozel“, nýbrž z tragos, tj. „(pšenice) špalda“, obilnina využívaná v Athénách k vaření piva. V dogonském náboženství kozel symbolizoval šakala a v kultu mrtvých byl slaven pivní obřad. Zrno (obilniny) představovalo v náboženství lidské símě nebo DNA a bylo příčinou tragédie, která se odehrála na Zemi. Bylina rosička[25] (Digitaria) byla dříve obilninou symbolizující šakala a představovala zlé símě.
Podle dogonské mytologie byl Sedmý předek (Vládce řeči) obětován a pohřben v kovárně, takže jeho/její DNA mohla být využita jako základ ke stvoření budoucího lidstva. Když kovář pracoval v kovárně, jeho stolec spočíval na místě, kde byla pohřbena hlava Vládce řeči, a on byl vnímán, jakože sedí na této hlavě, zatímco pracoval. Když lidstvo ztratilo svoji nesmrtelnost a schopnost reinkarnovat se, začal být rituál související s kultem Sigui spojován se smrtí, která navštívila lidstvo. Tato ceremonie se odehrávala jen jednou za šedesát let. Temple dodává, že těžko se někdo dožil 120 let a cyklus šedesáti let je tak dlouhý, že spojení dvou Sigui bylo pojímáno jako výjimečné. V egyptské mytologii dokonání dvou šedesátiletých cyklů znamenalo dosáhnout henti, a toto slovo se vykládá jako „věčný“. To by mohlo naznačovat nesmrtelnost. Temple ovšem poznamenává, že henti znamenalo i „dvojitý“, což by se mohlo spojovat s androgynstvím, a odtud s nesmrtelností. Slovo však mělo ještě třetí význam, „nekonečný“, a to rovněž naznačuje nesmrtelnost. Henti označuje i zosobnění zvířete a značilo též „krokodýlí bohy“, což by mohlo být spojení mezi tímto slovem a Nummo. Temple dále podotýká, že henti bylo dále ztotožněno s Osiridem, jehož obdobou v dogonském náboženství byl Lébé. Je pozoruhodné, že hent znamenalo i „dva konce nebes“, a to nám připomene dvě vlákna visící dolů z okřídlených objektů nad kameny představujícími omfalos.
„Křížová kost“ namalovaná na dně egyptských sarkofágů připomíná obrysy kostry nacházející se v hrobě dogonského Lébé, když se znovuzrodil/a. Ogotemmęli pravil, že lůno Numma proměnilo kosti Lébé „v barevné kameny, a vypudilo je na dno hrobky, aby se seřadily do obrysu kostry ležící na zádech, s hlavou na sever.“ Byly to kameny dougué, jež vyzvrátil Sedmý předek (Vládkyně/Vládce řeči), a seřadil je do obrysu rozpřaženého a nataženého těla, s vyznačeným spojením pánevním, ramenou a údů k nim připojeným. Duše Lébé se vtělila do oněch kamenů, z nichž povstalo znovuzrozené tělo. Podobně jako dogonský Lébé, i egyptský Osiris se zrodil z hadí tlamy. „Osiris vstoupil ocasem do těla velkého hada, postupoval jeho tělem, až nakonec vyšel z jeho tlamy, a pak se opět zrodil.“[26]
V islámu se traduje příběh o muslimském mudrci zvaném Chidher,[27] nebo Chidr, který byl znám i jako Zelený či Zelenající se. Shannon Dorey se o Chidrovi zmiňuje ve své první knize, a nazývá ho Vládce (Vládkyně) řeči, protože byl zelený, nesmrtelný a uměl předpovídat budoucnost podobně jako Nummo.[28] Na miniatuře z manuskriptu z dob Mughalské říše[29] jej vidíme stát na rybě uprostřed oceánu, což se pochopitelně vztahuje k dogonským Nummo, kteří byli zelenými vodními bytostmi.
Tkaní bylo důležitým úkonem spojovaným v dogonském náboženství s Vládkyní řeči. Shannon Dorey spekuluje, že „její DNA, vytvořená v průběhu druhého experimentu, byla použita ke stvoření celého lidstva, jež ji následovalo.“ Když byla stvořena Vládkyně řeči, byla rozpoznána jako nové Slovo, které tkaním přešlo z generace na generaci a symbolizovalo její genetické a spirituální dědictví. Ogotemmêli[30] řekl, že umění tkát se stalo dědictvím lidstva, a zdůraznil, že bylo určeno celému lidstvu, aby „se předávalo z generace na generaci“ „klapáním tkalcovského člunku a vrzáním tkalcovského stavu.“ Je to také „vrzání Slova.“ V tomto ohledu se Slovo vtělilo do utkané látky, jejíž vlákna ve vzoru se vztahují k vláknům DNA. Tato látka vzešlá z tkaní představuje nové Slovo pojící se s Vládkyní řeči, novou DNA, která byla předána celému lidstvu, jež se narodilo až po ní. Tkaní bylo symbolem Vládce (Vládkyně) řeči i „druhého slova,“ právě jako byla hudba symbolem „třetího slova“ a Lébé. Pavouk Dada byl spojován se stvořením „prvního slova.“ Dogoni vyprávěli, že „neúplné slovo“ Ogovo (Šakal) utkané pavoukem prý bylo konfrontováno „úplným slovem utkaným znovu oživeným Nummou“ (Vládkyně řeči). V dogonském náboženství byl Šakal symbolizován lunou a Vládkyně řeči a Nummo sluncem. Štír však jako symbol dvojčat znamenal androgynství a byl přičleněn k Nummovi a androgynním Osmi předkům. Štír se odlišoval od pavouka Dada.
Prastaré pohanské mýty vyprávějící o smrti posvátného krále jsou v dogonském náboženství obdobně spojovány se smrtí šakala a případném stvoření Lébé. Aby se demonstrovalo, jak byla DNA Vládce řeči použita při regeneraci, byl tento Vládce řeči vyobrazen, jak symbolicky polyká a poté dáví Lébé. „Sedmý Nummo (Vládce řeči) pozřel Lébé, aby lidé uvěřili, že kameny byly jeho kostmi, strávil je a proměnil… Stalo se to, aby lidé uvěřili, že starý Lébé byl přítomen v kamenech zaslíbení. Bylo tomu tak proto, aby lidé dokázali pochopit, že všechny věci učinil proto, aby Nummo vstoupil do kostry člověka (lidí).“
Kameny zaslíbení jsou propojeny s částmi nově stvořené Lébé. Ztotožňují se s DNA od Nummo, kteří vstoupili do kostry Lébé. Podobné pohlcení bohyní se objevuje v mnoha prastarých mýtech včetně raných řeckých mýtů. Podle Gravese Nemesis, již Zeus pronásledoval, byla původně bohyní-nymfou, jež byla známa pod jménem Léda; nejde o řecké jméno. Mezi Lýdy v Malé Asii lada znamenala „žena“. Graves kromě toho spojuje hyacintově zbarvené vejce Lédy s krvavě červeným velikonočním vejcem druidů, nazývaným glain, jež každého roku hledali na mořském pobřeží. V keltských mýtech je kladla tato bohyně v podobě mořského hada. Vládce řeči podobného hadu a s rybím ocasem symbolizovala rudá barva. V předhelenských mýtech tato bohyně pronásledovala posvátného krále a za letního slunovratu jej pozřela. Kerényi má za to, že Artemis se spojovala s Nemesis, která podobně jako Artemis byla okřídlená. Jméno Nemesis se odvozuje z řeckého slova νέμειν, némein, což znamená „dát, co se patří“, nebo „spravedlivý hněv“, který byl namířen proti těm, kdož znásilňovali pořádek, obzvláště přírodní řád, znevažovali přírodní zákony a pravidla. To nám připomene chaos, který zavládl na Zemi poté, co Nummové začali s biologickými experimenty. Pohlcení posvátného krále Lédou je reminiscencí spolknutí Lébé Vládcem řeči.
Lébé představuje v dogonském náboženství funkci náčelníka, jež ho v pozdějších mýtech spojuje s posvátným králem. Podle helénské mytologie namísto toho, že by bohyně krále spolkla, Nemesis či Léda prchne, promění se, leč král ji pronásleduje a nakonec ji znásilní. Léda byla i bohyní Latonou, Létó, či Lat, dcerou Titána Koia a jeho manželky i sestry Foibé, matkou Diových dětí Apollóna a Artemidy. Graves věřil, že Apollón i Artemis byli dvojčata. Jedno z Apollónových jmen bylo Apollón Smintheus, Σμινθεύς, „hubitel myší“, a zvěstovalo se o něm, že se narodil v podsvětí. To je reminiscence na stvoření lidstva ve vesmírné lodi Nummo, jež se nacházela v podzemí. Graves říká, že „Pythónovo pronásledování Apolla připomíná využívání hadů v řeckých i římských domech k lovení myší.“ Je to významné, neboť to naznačuje, že Pythónovo pohlcení Apollóna Sminthea spojuje tento mýtus se spolknutím Lébé podle dogonského náboženství. Graves se zmiňuje také o tom, že „Apollo byl duchem posvátného krále, který pozřel jablko – slovo Apollo by mohlo být spíše odvozeno z kořene abol, tj. „jablko“,[31] než ze slova appolunai, tj. „zničit“. Jabloň byla považována za strom nesmrtelnosti a Apollo požívající jablko zastupuje obraz jeho obrození.
Podobný mýtus vypráví o tom, jak nymfa Adrásteia (stejnojmenná frýžská bohyně hor byla ztotožňována s bohyní odplaty Nemesis) spolu se svou sestrou Ídaiou vychovávala nejvyššího boha Dia poté, co ho jeho matka Rheia tajně porodila na Krétě v hluboké jeskyni Dikté, aby svého posledního syna zachránila před jeho otcem Krónem, který všechny své předchozí děti spolkl chtěje tak předejít nebezpečí, že ho jeho potomci jednou zbaví moci nad světem. Když se Zeus narodil, zůstal na Krétě a Rhea se vrátila a Krónovi podala místo novorozeněte kámen zabalený v plenkách. Spolkl ho, ale netušil, že jeho syn dál vyrůstá v ústraní a jednou se stane, co se má stát, némein – po létech osvobodí všechny své sourozence a společně Króna připraví o moc.
Mýtus o Démétér a Persefoně se pojí se smrtí a znovuzrozením. Démétér nebyla jen obilnou matkou,[32] nýbrž byla spojena i s ohněm. V dogonském náboženství byla jak sklizeň obilí, představující lidské símě, tak i oheň, který zastupoval duchovní esenci či nesmrtelnost Nummo, schraňovány v kovárně, jež byla sýpkou i kosmickou lodí Nummo. Když Démétér bloudila světem a hledala svou dceru Persefonu, kterou unesl bůh podsvětí Hádes, poskytli jí útulek eleusínský král Keleos a jeho manželky Metaneira. Démétér se rozhodla je odměnit, a tak se u nich stala vychovatelkou a jejich syna tajně potírala ambrózií a zakalovala ho nad ohněm (podobně jako bohyně Thetis se svým synem Achilleem) – jako se to dělalo s polenovým dřívím, z něhož se vyráběly pochodně –, aby dosáhl nesmrtelnosti. Touto procedurou se jej pokoušela proměnit v nikdy nestárnoucího nesmrtelníka. Činila tak bez vědomí jeho rodičů. Jednou ji při tom přistihla Metaneira a bohyni toto počínání zakázala. Démétér se rozzuřila a řekla jí:
„Vy lidé jste nevědomí, nerozvážní a nemyslící, nedokážete předvídat ani zlé ani dobré. I ty jsi byla stižena bezstarostností, jež ti přivodila neodčinitelnou újmu. Skládám velikou přísahu bohů při vodách Styx, že bych byla bývala učinila tvého drahého syna nesmrtelným, který by zůstal věčně mlád a vydobyla bych mu věčnou slávu. Teď už ale není způsob, jak by se vyhnul smrti.“
Přistižena při svém podivném a strašném činu mluví bohyně slovy mystického zjevení o lidské nevědomosti. Dále pak mluví o tom, že lidé sice umí rozlišovat dobro a zlo, měli by ovšem rozumět i tomuto zdánlivě smrtícímu skutku. Jeho smyslem – dobra ukrytého ve zlu – je totiž nesmrtelnost.
Vždyť jakpak to říká Johann Wolfgang von Goethe?
Faust: „U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.
Nu dobrá, a kdos ty?
Mefistofeles: „Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“[33]
Ovšem homérský básník přímo přirovnává dítě v ohni k planoucímu polenu nebo pochodni, řecky dalos (δαλός),[34] která hrála velkolepou roli v nočních eleusínských slavnostech. Mytologický obraz dítěte (salamandra) v ohni je v souladu se skutečností, že v mystériích bylo narození božského dítěte (Ježíška) slaveno za svitu velkého světla (Otec světel).[35]
∞
[1] René Alleau: Aspekty tradiční alchymie. Merkuryáš, Praha 1993, str. 38.
[2] Dogoni jsou etnickou skupinou obývající skalní útes Bandiagara v Mali.
[3] Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005, str. 47.
[4] Připomeňme, že lingvisticky jsou částice neohebný slovní druh, uvozující větu a vyjadřující vztah mluvčího k výpovědi, vyjadřuje modalitu věty nebo zvýrazňuje větný člen.
[5] Ruské byliny znají Kostěje Nesmrtelného (rusky Коще́й, Koščej, nebo Кащей, Kaščej), mytickou bytost ruského folklóru. Je protivníkem pohádkového hrdiny a do příběhu vstupuje často jako únosce jeho nevěsty, případně matky. Nesmrtelnost Kostěje spočívá v oddělení duše, která nese životní sílu, od těla. Ta je složitě skryta, například v truhlici pod dubem, ve které je zajíc a v tom postupně kachna, vejce, a nakonec Kostějova smrt.
[6] Isaac Taylor: Words And Places. Macmillan and Co., Londýn 1865.
[7] Keltské slovo pro „anděla“ jest el, to je (hebr.) Bůh. Francouzsky „předek“ je aīeul.
[8] Robert K. G. Temple: The Sirius Mystery: New scientific evidence of alien contact 5,000 years ago. Destiny Books 1998, str. 113.
[9] Ibid., str. 207.
[10] Viz rovněž San: UFOlklór: Psychomytologie II.
[11] Eritrejské moře dnes dělíme na Rudé moře, Perský záliv a Indický oceán.
[12] Laird Scranton: The Cosmological Origins of Myth and Symbol: From the Dogon and Ancient Egypt to India, Tibet, and China. Inner Traditions 2010, str. 29n.
[13] Edda. Argo, Praha 2004, str. 30.
[14] Harold Bayley: The Lost Language of Symbolism: An Inquiry Into the Origin of Certain Letters, Words, Names, Fairy-Tales, Folklore, and Mythologies. Barnes & Noble, Inc., New York 1912, str. 355.
[15] Holub-Kopečný a Bartoš uvádějí ruské korpeť ve významu „seděti na (ševcovském) verpánku, dřepěti nad něčím“, jemuž odpovídá české nářeční krpět, „čuměti, postávati“. Ve slovenském dialektu nacházíme pro opadavý jehličnatý strom „modřín“ slova lerpán, lerpám, lerbán, verpán, verbán, erpán. Pohádková postava švícka je ústřední a točí se kolem ní mnohý děj, a je to on, kdo je odpovědný za to, že se „věci dávají do pohybu“, tzv. „prvotní hybatel Díla“.
[16] Laird Scranton, John Anthony West: Sacred Symbols of the Dogon: The Key to Advanced Science in the Ancient Egyptian Hieroglyphs. Inner Traditions 2007, str. 47n.
[17] Srv. San: Lingua Genesis. O předivu jazyka.
[18] Viz Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants. Thomas Jefferson University Press, Kirksville 1999.
[19] Srv. první dětské slovo „máma“.
[20] Grazyna Fosarová, Franz Bludorf: Inteligence propojená v síti. Země se připojuje k vesmírnému internetu. Maitrea, Praha 2014.
[21] Viz rovněž článek DNA může být ovlivněna a přeprogramována slovy a frekvencemi.
[22] Susanne Weikl: Geny jako příležitost. Jak si sami určujeme svůj genetický osud. Eugenika, Praha 2018.
[23] K zajištění odvátí byla využívána „věječka“, lopata, na kterou dělníci nabrali vymlácená zrna ještě s plevami, aby tuto směs vyhodili do větru: zrna spadla na zem k nohám toho, kdo převíval, plevy byly odváty. Jan Křtitel se o Kristu zmiňoval tak, že drží v ruce tuto lopatu a vymlácené obilí provívá: pšenici (své věrné) shromáždí do sýpky (Nebe), zatímco plevy (bezbožné) bude pálit (v ohni zatracení). Srv. Mt 3,12 a Lk 3,17.
[24] Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1993, str. 70n.
[25] Mezi důležité druhy pěstované na suchých, písčitých půdách jako pastevní plodiny nebo obilniny na zrno patřila rosička krvavá (Digitaria sanguinalis), Digitaria exilis, Digitaria eriantha, Digitaria gazensis, Digitaria longiflora a Digitaria velutina.
[26] Viz Shannon Dorey: The Master of Speech: Dogon Mythology Reveals Genetic Engineering of Humans. EEL Publishing 2018, str. 94n.
[27] Srv. San: Zelená moc aneb Rostliny dr. Cinderelly.
[28] Viz Shannon Dorey: The Master of Speech, str. 139-140.
[29] Mughalská říše, Mogulská říše nebo říše Velkých Mughalů, byl v letech 1526-1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu, jejíž základy položil vládce Kábulu Bábur.
[30] Srv. Marcel Griaule: Conversations with Ogotemmêli: An Introduction to Dogon Religious Ideas. Oxford University Press for the International African Institute, 1976.
[31] Srv. San: Lingua Genesis.
[32] Srv. Hans Peter Duerr: Sedna aneb Láska k životu. Horus, Brno 1997.
[33] Johann Wolfgang Goethe: Faust. Přel. Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957.
[34] Srv. Daidalos (Δαίδαλος), který jako první člověk vzlétl do vzduchu. Viz Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, str. 118n.
[35] „Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění“ (Jk 1,17).
