Lingua Genesis II

Alfa & Omega

 

Vynoření se složitějších životních forem je naprogramováno do samotné podstaty evoluce našeho kosmu. Veškerý život na Zemi stojí na komputacích – a veškeré komputace vyžadují energii. Digitální filosofie připomíná komputační teorii mysli založené na představě, že lidská mysl funguje jako počítač a vychází přitom z kognitivismu, komputacionismu a funkcionalismu. Mysl disponuje mentálními reprezentacemi a výpočetními mechanismy podobně jako počítače datovými strukturami a algoritmy. Slovem „počítač“ je zde myšlen abstraktní Turingův stroj: operátor se symboly, který zhodnotí vstup (input) a krok za krokem podle instrukcí (pravidel) vytváří odezvu (output). Tuto teorii vypracoval v roce 1961 Hilary Putnam, posléze ji upravil jeho žák Jerry Fodor. I navzdory velké kritice zůstává komputační teorie mysli jednou z předních teorií o lidské kognici.

Jeho prvním předpokladem je mentální reprezentace. To znamená, že něco v „mentálním světě“, symbol se sémantickou i syntaktickou hodnotou, zastupuje něco z „reálného světa“. Druhým předpokladem jsou výpočetní mechanismy, což jsou akce provedené s mentálními reprezentacemi, které jsou v souladu se syntaxí (nikoliv sémantikou) mentálních symbolů, je to tedy proces, který lze technicky definovat jako komputační. Výpočetní mechanismy jsou procesy, které jsou kauzálně determinované syntaktickými vlastnostmi symbolů v jazyce myšlení, který se opírá o teorii, že „veškeré naše myšlení se odehrává jako vnitřní monolog, přičemž se operuje se symboly. Všechny tyto symboly, stejně jako slova, se navzájem kombinují podle určitých pravidel.“

Život nahlížený jako komputační proces je zaměřený na optimalizaci uložení a zpracování významné informace.[1] Jakmile začneme živé organismy považovat za agens provádějící komputace – sběr a ukládání informací o nepředvídatelném prostředí – kapacitu a posouzení týkající replikace, adaptace, působení, účelu a významu lze chápat nikoliv jako výstup evolučního náhodného výběru, nýbrž jako nevyhnutelné následky přírodních zákonů. Máme-li přehodnotit původ života ve světle nových zjištění, jež se předtím skrývala před naším zrakem, pak se představě o tom, že biologický život jest „kosmickým imperativem“, musí dostat veškeré podpory. Jinými slovy, organický život se prostě musel nakonec objevit.

DNA konstituuje základ genetického kódu, který určuje znaky všech živých organismů, od drobných mikrobů až po člověka. Dvoušroubovice je tvořena dvěma řetězci nukleotidů. Uvnitř eukaryotických buněk této gigantické molekuly DNA jsou desítky miliard atomů organizovaných do dlouhých struktur nazývaných chromosomy. DNA se zdá pomocí kódovacího jazyka fungovat jako počítačový program, který má kapacitu pojmout neuvěřitelné množství dat.

Genom některých zvířat se zdá postrádat určité geny, které se objevují u jiných druhů a musí být přítomny, aby zvířata byla vůbec naživu. Tyto zjevně chybějící geny byly označeny jako „temná DNA“. Její existence by mohla zásadně pozměnit náš pohled na evoluci. Uvedená zjištění naznačují, že člověk ještě zdaleka není konečným produktem evoluce. Náš genom se podobá genomům jiných druhů: tekutý terén sekvencí DNA je to, co zajišťuje neustálou proměnu. Vysvětluje to také, jak vůbec náš genom dokáže hostovat neustále se měnící a opakující prvky bez ohledu na jejich potenciál rozvrátit existující řád v našich buňkách.

„To, co nazýváme minulostí, se opírá o bity,“ říká John Archibald Wheeler.

Je Bůh nejvyšší počítač? Digitální fyzika odpovídá kladně. Na počátku byl kód…

V roce 1989 začal jeden z nejskvělejších fyziků 20. století, John Archibald Wheeler, razit frázi it from bit (přeneseně „vše [cotnost] (povstalo) z bitu“), aby zestručnil radikálně nový pohled na universum: na té nejzákladnější úrovni lze veškerou fyziku popsat v rámci informace. Wheeler to propracoval ve svém manifestu:

„Každé to – každá částice, každé silové pole, dokonce i samotné časoprostorové kontinuum – odvozuje svoji funkci, význam i samotnou existenci z čistě binárních výběrů, bitů. To, co nazýváme realitou,[2] povstává v konečné analýze z položení otázky ano/ne.“

Wheeler přednesl svoji teorii ve třech částech. První nazval „všechno jsou částice.“ Druhá část říká „všechno je pole.“ A třetí část, kterou Wheeler považoval za základ své fyzikální teorie, nazval: „všechno je informace.“ Třebaže ve své době Wheeler zdůrazňoval bity, zdá se, že ve skutečnosti jsou kvantově-mechanické formy informace – nyní známé jako „qubity“ (neboli kvantové bity) – mnohem fundamentálnější. V posledních letech roste počet teoretiků, kteří zkoumají, zda mohou tyto zvláštní kvanta informací třímat klíč ke sloučení kvantové mechaniky a obecné teorie relativity do teorie kvantové gravitace.

Co vlastně doopravdy všechny ty fotony, elektrony a další částice dělají? Vyměňují si bity, přenášejí signály, zpracovávají informace. Fyzikální zákony jsou „řadou pravidel“ našeho universa, neboli řadou „jemně vyladěných“ hlavních algoritmů[3] (master algorithms).

V tomto smyslu je třeba vidět rovněž i frázi His Master‘s Voice, zpodobněnou v logu se psem naslouchajícího hlasu svého pána, které vytvořil malíř Francis Barraud, Kanaánci vtělili tento motiv do svého náboženství a uctívali Ba‘al Zebuba, Pána much (doslovný překlad hebrejského בעל זבוב, ba‘al zevuv, Belzebub), a nakonec ji spatřujeme i v hlavní myšlence díla Pánův hlas Stanisława Lema,[4] týkající se možností komunikace s mimozemskou civilizací, přičemž do svých filosofických úvah vtělil i otázku, „jak můžeme skutečně pochopit kulturu zcela odlišnou od naší, přicházející k nám přes kosmický prostor, když naše kultura není schopna náležitě asimilovat ani pojmy vzniklé v lidských hlavách, pokud se rodí za jejím ústředním proudem, ačkoli tvůrci těchto pojmů jsou přece dětmi téhož času jako jiní lidé?“

Jestliže vám to všechno připadá jako simulace fyziky, pak jste rozhodně byli dobrými žáky, protože ve světě vytvořeném z bitů a qubitů je fyzika úplně totéž jako simulace fyziky.[5] Není tu rozdílu, jenom ve stupni rozlišení. Vzpomínáte si na film Matrix?[6] Tyto simulace mají tak vysoké rozlišení, že nedokážete říct, v které se nacházíte, potom ovšem pokud se narodíte do simulované reality, jak byste pak byli schopni rozlišit jinou vztažnou nebo také referenční soustavu[7] od té „skutečné“?[8] Podle digitální fyziky je každé universum fungující na qubitech virtuální a všechno je simulace. Je to tak skutečné, jak to začíná být. Jistou ilustrací tohoto faktu je závěr filmu Kontakt,[9] nebo konstrukce a dekonstrukce reality ve filmu Počátek.[10]

Jste doslova ve svém universu, jak to naznačuje titul nejnovější knihy[11] spirituálního guru Deepaka Chopry a fyzika Menase Kafatose. Každou sekundu svého bdělého stavu provádíte komputace své vlastní subjektivní (virtuální) reality. Jenže co naše sny? Naše astrální cesty jsou rovněž streamovaná data (informačního proudu). Robert Lanza to výmluvně podává ve své knize Biocentrické universum:

„Každý život je totiž universum, je svým vlastním universem. Generujeme sféry reality, individuální bubliny existence.“[12]

Teorie biocentrického universa říká: „Život stvořuje čas, prostor i samotný kosmos.“[13]

Kombinací esoterních postulátů kvantové mechaniky s nejnovějšími teoriemi počítačové vědy a kvantového poznávání ukazují nyní digitální myslitelé v hlavních rysech způsob chápání celé fyziky pomocí informační hantýrky. Fyzici si dnes pomalu, ale jistě uvědomují, že kvantová teorie, nejúspěšnější teorie všech dob, není ve skutečnosti teorií subatomárních částic, nýbrž (kvantových) informací.

Když molekulární biologové hovoří o genetickém kódu nebo sociologové o kulturních memech coby epigenetické informaci, je to daleko intuitivnější, než když fyzici říkají, že to, co vnímáme jako pevnou hmotu, energii i samotné časoprostorové kontinuum, je právě tak informace. Morseovu abecedu, film streamovaný na vyžádání, nebo pixely na displeji mobilu lze bez problémů vnímat jako informaci, na druhé straně, když dostanete rýmu nebo se do někoho zamilujete, nevypadá to, že by to mělo něco společného s informací. Jenže v protikladu k všeobecnému povědomí je právě tohle teorií, kterou začínají mnozí fyzici teprve formulovat.

Podivnost hmoty na kvantové úrovni není dnes už nic nového. Jakmile vědci prozkoumali hmotu na úrovni atomů, pochopili, že svět je cosi éterického, netělesného, daleko spíše jde o matematickou abstrakci než o reálnou a hmatatelnou substanci. Co by mohlo být méně podstatného než říše vytvořená z vln kvantových pravděpodobností? A co může být podivnějšího než okamžitá komunikace mezi kvantově provázanými částicemi[14] na obrovské vzdálenosti? Nové odvětví fyziky, digitální fyzika, zahrnuje i tyto zvláštní a nehmotné kvantové vlnice[15] (wavicle) a jejich interakce, včetně všeho ostatního v tomto universu, které neutváří nic jiného než nuly a jedničky. Fyzický svět je sám o sobě digitální.

Nyní už chápeme, že informace je to, na čem náš svět opravdu stojí, je to životní princip, z nějž všechno náhle vzniká jako naše existence. Geny zakódovávají a dekódují ‚bio‘-logické informace, instrukce pro výstavbu a fungování živé entity. Organismy jsou adaptivní algoritmy. Život se šíří vytvářením sítí. Samotné lidské tělo je procesor provádějící algoritmickou informaci. Naše vzpomínky nesídlí jen v mozku, nýbrž v každé buňce. A podle hypotézy rozšířeného vědomí (teorie paměti) přesahují „nelokální“ vzpomínky naše tělo daleko až do vesmíru. DNA je kvintesenciální informační molekula, ten nejpokročilejší signální procesor na buněčné úrovni – abeceda a kód – 6 miliard bitů tvořících lidský genom. A rovněž každý z nás je společenstvím zhruba 100 biliónů hyperpropojených vnímajících „individuí“, baktérií a dalších mikroorganismů, kolektivně nazývaných „mikrobiom“, a okolo 37 biliónů lidských buněk, z nichž 86 miliard tvoří mozkové buňky (neurony). Vysoce sofistikovaná neurální síť našeho mozku, kterou se vědci pokoušejí zmapovat a dešifrovat, se nazývá „konektom“[16] (connectome). Všechny mnohovrstevné sítě vytvářejí informačně integrované, živé a dýchající lidské organismy, které si samy sebe uvědomují.

Není divu, že genetika pokročila tak rychle ve spolupráci s informační technologií. „To, co spočívá v srdci každého živého organismu, není oheň, ani teplý dech, ani „životní jiskra“, prohlašuje evoluční teoretik Richard Dawkins. „Je to informace, slova, instrukce… Chcete-li porozumět životu, nepřemýšlejte o pulzujícím a chvějícím rosolu a slizu, přemýšlejte o informační technologii.“

„Universum můžeme považovat za gigantický kvantový počítač,“ říká Seth Lloyd z MIT, který se považuje za „kvantového mechanika“. „Když se podíváme na ‚střeva‘ universa –strukturu hmoty v nejmenším měřítku – pak neobsahují nic jiného než kvanta bitů podstupujících lokální digitální operace.“ Komputační universum navrhl rovněž Jürgen Schmidhuber v článku opírajícím se o hypotézu Konrada Zuseho, že historie universa je komputační. Poukázal na to, že nejekonomičtějším vysvětlením universa (či spíše všehomíra, omniversa = kvantový mnohovesmír + inflační mnohovesmír) by mohl být Turingův stroj naprogramovaný tak, aby prováděl všechny možné programy při počítání všech možných vývojů změn pro všechny možné vypočitatelné fyzikální zákony. Jinými slovy, tento ultimativní stroj[17] by vypočítal všechny paralelní vesmíry vyplývajících z příležitosti a volby pro každý z těchto vesmírů, a všechny možné projevy hmoty a energie, jež mohou potenciálně existovat v rámci základních prvků kvantové struktury reality.

Skoro každý digitální filosof naznačuje, že naše lidsko-strojová civilizace bude expandovat universálně a spojovat se s přírodním universálním počítačem do singulární síťově propojeného vědomí. Je tomu tak částečně proto, že nevidí nic, co by mohl zastavit rapidní expanzi komputace, a částečně proto, že existuje úvaha, zda by tím finále evoluce nemohl být Bůh samotný?

V bodu Omega, tedy „na konci všeho bude celý vesmír i s jeho obsahem počítačem. Universum bude v konečném bodu sestávat doslova z inteligentního myšlenkového procesu,“ tvrdí David Deutsch v knize Struktura reality.[18] Tato tvrzení jsou v souladu s tím, co uvádí fyzik Freeman Dyson, který také předvídá mysl – amplifikovanou počítači – expandující do kosmu „nekonečně všemi směry.“ „Kdybyste se mne však na to zeptali, řekl bych vám, že už se to stalo a my nyní prožíváme své nekonečné opakování,“ říká Alex Vikoulov ve svém článku Je Bůh ultimativní počítač?[19]

Mnoho fyziků si myslí, že universum je ve stavu neustálého zvyšování informační entropie. Když došlo k projevu velkého třesku, bylo universum ve stavu nízké entropie, a jak postupně docházelo k jeho rozpínání, přerůstalo v systém s vyšší entropií. Náš mozek může potkat něco podobného, a při pohybu směrem k vyššímu stavu entropie a vědomí, o čemž se můžeme dohadovat, se stane „akutní vlastností“ systému, jenž se snaží maximalizovat obsah informací.

Příroda je jedním z nejsofistikovanějších inženýrů na Zemi, ať už jde o nejmenší proteiny nebo rozsáhlé ekosystémy. Komputační biologie postavila „vysoce výkonné“ systémy, které se dokáží adaptovat na své prostředí nejrůznějšími způsoby, za nimiž člověkem navržené technologie daleko zaostávají. Algoritmy jsou v přírodě všudypřítomné: reakce „bojuj nebo uteč“ je jedním z dobře známých příkladů instinktivního chování, totiž algoritmus rychlého rozhodování. Od hejna ryb po roje sarančat – jednoduché skupiny jedinců dokážou pomocí jednoduchých algoritmů docela působivé manévry. Pokud však začneme rozebírat biologické systémy, nemusíme jejich komplikovanému designu nutně porozumět, neboť se jedná o rozvinuté systémy. Čím více se naučíme o tom, jak fungují algoritmy v přírodě, tím lépe je budeme sami navrhovat.

Biologové věří, že rostliny navzájem komunikují s houbami a zvířaty tak, že uvolňují chemikálie prostřednictvím kořenů, větví a listů.[20] Rostliny rovněž rozesílají semena, která obsahují informace a fungují jako datové soubory. Dokážou dokonce podporovat i slabé jedince svého vlastního druhu tak, že předávají živiny těmto členům, což naznačuje jistý smysl pro příbuzenství. Celý les lze dobře považovat za superorganismus. Včely, mravenci a termiti jsou rovněž označováni za superorganismy, v nichž jedinci, které úl, roj nebo mraveniště zahrnuje, jsou srovnatelní s buňkami tvořícími jediný organismus.[21] Spolupráce napříč strukturami, kooperativní chování zvyšuje šance úlu na přežití. Schopnost činit rozhodnutí kolektivně byla srovnávána se způsobem, jak jsou různé části mozku zapojeny do kognitivního uvažování.

Nejslavnější ukázka evolučního paradoxu altruistického chování se nabízí u eusociálních[22] druhů hmyzu. Některé včely, mravenci, termiti a vosy žijí ve vysoce stratifikovaných koloniích, v nichž většina jedinců je sterilních nebo se vzdávají reprodukce a namísto toho slouží vybrané hrstce, která klade vajíčka. Obligatorní altruismus hmyzu – eusocialita – se zdál jasně odporovat teorii přírodního výběru, ve kterém přežívá jenom ten nejzdatnější, pokud „nejzdatnější“ znamená jedince s největším reprodukčním úspěchem. To se však změnilo v roce 1964, když evoluční biolog William D. Hamilton přišel s matematickou rovnicí a předložil teorii známou jako Hamiltonovo pravidlo: jde o ideu, že produkce nižšího počtu svých vlastních potomstev může mít smysl, pokud tato kooperace zvyšuje počet příbuzenských potomstev, která sdílejí některé společné geny.

Poznávání je základním životním procesem, jak to naznačil chilský molekulární biolog a neurovědec Humberto Maturana se svým žákem Franciscem Varelou. Jejich „teorie poznávání“ představuje vědecký způsob chápání procesu, jímž živé systémy vstupují do „autopoiesis“ (řec. autos, sám, poiein, dělat, tvořit; sebestvořování, sebeprodukce). Jde o nový epistemologický pojem, který chce vystihnout povahu systémů, jež nelze vysvětlit z vnějších příčin, nýbrž které vznikají a udržují se díky své vlastní struktuře. Je to vysvětlení živé buňky jako procesu, který se sám organizuje a udržuje. Maturana tím rozumí, že se „operačně uzavírá“ čili odděluje od svého okolí, zachovává svoji organizaci, dokud nezahyne, a to díky neustálé výměně látek se svým prostředím. Buňka je „autonomní, do sebe uzavřená dynamika molekulárních procesů sebeprodukce, otevřená průtoku molekul.“ Vzniká, když se v důsledku vlastní dynamiky stane oddělitelnou entitou, a to tak, že si vlastními operacemi vytvoří hranici a existuje pak jako autonomní totalita v molekulárním médiu, s nímž má neustálé vzájemné výměny. Autopoietický systém je dynamická složená entita, tvořící jednotu jako uzavřená síť produkcí vlastních složek tak, že rekurzivně vytváří stejnou síť produkcí, jež ji vytvořila a vytváří si operační hranici, přes niž interaguje se svým prostředím.

Autopoietické systémy jsou „strukturálně vázané“ na své prostředí, že se vždy mění v „operační koherenci“ s ním, což je podle něho výměr adaptace. Žijí jen potud, pokud uchovávají svou organizaci a adaptační vztah ke svému prostředí, což je jejich „kognitivní doména“. Systém vzniká v okamžiku, kdy se začne konservovat jeho organizace a adaptační vztah k prostředí. Organismus tedy není celek o sobě, nýbrž jen ve vztahu ke svému prostředí. Identitu určitého organismu tvoří určitý způsob vedení života, který se uchovává ve strukturálních vazbách na prostředí. Tento vztah nelze popsat pomocí vstupů a výstupů jako ve fyzice, neboť vnější působení nerozhoduje o tom, co se v jeho důsledku v systému stane. Vnitřní chování systému je určeno jeho strukturou a vnější podněty mohou jen spouštět změny, dané touto strukturou. Takové změny pak Maturana považuje za poznání (cognition). Proto si ani pozorovatel nemůže činit nárok na to, že viděl něco, co existuje nezávisle na něm, neboť i jeho poznání je určeno jeho vlastními možnostmi (například možnostmi jeho smyslů, přístrojů nebo jazyka).

Jazyk je pro člověka specifický způsob života v pospolitosti, jímž koordinujeme koordinovaná chování mezi sebou. Jako lidské bytosti žijeme v praxi řeči (Maturana užívá novotvar „languaging“ jako sloveso),[23] v níž teprve vystupují předměty, a jež tak vytváří „domény sdílených předmětů“ či „domény intersubjektivity“, a to v libovolně velkém počtu. První z nich vzniká v jazykové hře matky s dítětem.

Obvyklé pojetí poznání jako poznání něčeho, co existuje nezávisle na mně, má problém s vědomím sebe sama, neboť „já“ neexistuji nezávisle na sobě. Člověk proto musí sebe sama rozdvojovat[24] na „já“ a „sebe“, na subjekt a objekt, a v důsledku toho si představovat sebe jako předmět, věc. Naopak, chápeme-li poznání jako vztah, jenž se u člověka děje řečí, snadno nahlédneme, že i „já“ vzniká v řeči stejně jako jakékoli jiné téma, a vědomí sebe je přirozeným důsledkem řeči.

V knize Genesis čteme,[25] když Hospodin Bůh seslal sen na Adama, neb nenalézal pomocníka podobného jemu, vyňal jedno z jeho žeber a vyplnil tělem místo jeho, i vzdělal z něho ženu, a přivedl ji k Adamovi. Pak však promluvil Adam: „Tato jest kost z kostí mých, a tělo z těla mého: tato slouti bude mužice, nebo z muže vzata jest,“ zní to ovšem, jako by mluvil sám k sobě. Vzpomeňme však, co píše Dante Alighieri ve svém díle O rodném jazyce,[26] totiž že podle knihy Genesis přináležel první slovní projev Evě, která – oslovena hadem – rozmlouvala s ním a nikoliv s Adamem.[27]

Integrovanou informační teorii, považovanou některými za jednu z nejúspěšnějších současných teorií vědomí, rozpracoval neurovědec Giulio Tononi z university ve Wisconsinu, který považuje fenomenologii za primární, chceme-li se zabývat nejstarší otázkou, proč vzniklo vědomí. Podle Tononiho je vědomí vlastní všem hmotným entitám: „Některé věci jsou triviálně vědomé. Zvířata jsou jaksi vědomá. Avšak věci, které jsou dozajista vědomé, jsme my sami – nikoliv naše jednotlivé součástky, nikoliv naše těla nebo neurony, nýbrž my jako systémy.“ Integrovaná informační teorie předpokládá, že vědomí je fundamentálním rysem tohoto universa, jako třeba gravitace. Vědomí jako vlastnost hmoty.[28]

Donald D. Hoffman, profesor kognitivní vědy na universitě v Irvine, strávil posledních třicet let studováním vnímání, umělé inteligence, evoluční teorie her a mozku, a jeho závěr je poměrně dramatický: svět, jak nám jej prezentují naše smysly, se realitě vůbec nepodobá. Hoffman srovnává naše vnímání reality k operačnímu systému a ikonám na ploše počítače. Vypracoval interfacovou teorii vnímání,[29] která se opírá o předpoklad, že interagující sítě vědomých činitelů tím, co ukončí definování naší empirické reality. „Žijeme v mentální konstrukci,“ říká, „v jakési utilitární fantazii, kterou jsme si sami sestrojili. Nemusí být problém, že nejde o pravou reprezentaci reality – ve skutečnosti to mohla být evoluční nezbytnost – samotnou evoluci máme díky této grandiosní iluzi, neboť maximalizuje evoluční způsobilost tak, že je hnací silou založené na pravdě vedoucí k vyhynutí. Ve skutečnosti více než 99,5 % všech druhů, které kdy žily na Zemi, dnes patří mezi vyhynulé. To jest totiž to, co druhy dělají – vyhynou, aby uvolnily prostor vyvinutějším druhům, těm, které jsou evolučně adaptabilnější a obecně inteligentnější. Pokud přijmeme skutečnost, že život je v zásadě jeden jediný, pak vyhynutí druhů, jakkoliv strašlivé se to zdá být, není ničím jiným než přirozeným vývojem evolučního procesu na této planetě.

„Evoluce nás vybavila vnímáním, jež nám umožňuje přežít. Jistá jeho část však před námi skrývá veteš, kterou vůbec vědět nepotřebujeme. A jde o docela pěkný kousek reality, ať už je to realita jaká chce.“

Všechny organismy, od jednobuněčné baktérie až k lidem, žijí v odlišných perceptuálních realitách. V jistém smyslu žije každý vědomý činitel ve svém vlastním „virtuálním světě“. Naše tělo je kolekcí bilionů buněk a mikroorganismů. Zatímco některý proces ve vašem těle je pro vás na nevědomé úrovni, jde i tak o interakci uvnitř sítě provázaných vědomých agens ve vašem těle, mají své vlastní vědomé zkušenosti na své vlastní úrovni existence.

Roste i počet vědců, kteří si myslí, že náš mozek by se měl považovat za kvantově neurální síť. Ve světle nedávných objevů a průlomů na poli kvantových počítačů, a bezprostředního nástupu funkčních kvantových systémů, nám kvantová teorie nabízí vhodné, třebaže kontroverzní vysvětlení vědomí. Slavný britský fyzik a matematik sir Roger Penrose a anestesiolog Stuart Hameroff, profesor na universitě v Arizoně, věří, že lidské vědomí je přímým důsledkem kvantových komputací vyskytujících se v nepatrných submikroskopických strukturách uvnitř neuronů našeho mozku. Ve svém modelu, nazvaném Orch-OR (Orchestrated Objective Reduction) se zamýšlí nad tím, že kvantové komputační vědomí povstává spíše ze submikroskopických struktur a aktivity uvnitř neuronů, než ze spojení mezi neurony. Tato Orch-OR teorie naznačuje, že existuje spojení mezi biomolekulárními procesy v mozku a časoprostorovou geometrií universa.

Teorie kvantového vědomí se v poslední době dosti rozšířila, ale Matthew Fisher, fyzik na universitě v Santa Barbara, světově proslulý expert na poli kvantového poznávání, prohlašuje, že přesně identifikoval jedinečnou řadu biologických komponentů i klíčové mechanismy, které mohou poskytovat základnu pro kvantové procesy v mozku. Teorie kvantového poznávání využívá matematický formalismus kvantové teorie k inspiraci a formalizaci modelů poznávání, otevírá nové možnosti na poli psychologie, neurovědy a výzkumu umělé inteligence pro pochopení vědomí nikoliv jako lineárního digitálního počítače, nýbrž spíše elegantního kvantového neurálního universa podobajícího se sítím, prostě velké fraktální kosmické síti.[30]

Alex Vikoulov dochází k závěru, že „interakce a vzájemný průnik sítí ve věčně přítomné kvantově neurální síti, od té úplně nejnižší až po tu úplně nejvyšší, je ‚hlavní vzor‘ (master template) – a je to to, co činí tuto fraktální universální strukturu živoucí a vědomou.“[31]

Homo sapiens: O původu druhů a naše role ve větším schématu – lidé jsou pravděpodobně tím nezvláštnějším druhem, který kdy žil. Máme výstředně velké mozky umožňující nám budovat složitá mechanická zařízení, chápat abstraktní koncepty a komunikovat pomocí řeči. Jsme téměř neochlupení, máme slabé čelisti a reprodukční orgány vně těla, jsme extrémně družní a porod představuje doslova zápas. Jak se vůbec takové bizarní stvoření mohlo vyvinout?

Co z nás učinilo člověka? Před jedním a půl miliony let začal Homo erectus využívat mnohem účinnější způsob získávání a přijímání potravy s větším množstvím kalorií za kratší dobu – začal vařit – a to vedlo k rapidnímu nárůstu obrovského počtu neuronů v tehdy ještě docela malém cerebrálním kortexu, oné části mozku, která je odpovědná za nalézání zákonitostí, logické soudy, rozvíjení technologií a jejich předávání prostřednictvím kultury. Lidský mozek, wetware[32] primátů, vděčí za své poznávací schopnosti enormnímu počtu a propojení neuronů v cerebrálním kortexu, zejména v mozkové kůře, neokortexu. Nejde o velikost našeho mozku, nýbrž záleží na skutečnosti, že máme větší počet optimálněji propojených neuronů v mozkové kůře než všichni ostatní primáti. Brazilská neurovědkyně Suzana Herculano-Houzel[33] ve své knize Lidská výhoda: Nové pochopení toho, proč je náš mozek tak pozoruhodný píše následující:

„Je ohromující, že to, co dnes považujeme za samozřejmé, totiž vaření, bylo takovou transformační technologií, jež nám poskytla velký mozek a učinila nás jediným druhem, který studuje sám sebe a plodí poznání.“

Díky vynálezu našich předků, tj. ovládnutí ohně a osvojení si umění vaření, narostla naše mozková kapacita relativně rychle proto, že jsme získali „výživu“ v podobě kalorií z uvařených potravin.

Připomíná to text Josepha Farrella citujícího Ludwiga Feuerbacha, který říká, že „člověk je to, co jí,“ a dodává: „Existuje představa stará jako svět, která říká, že pokud člověk požívá jistý druh posvátné krmě, která má moc proměňovat lidstvo, bude to mít za následek nabytí zvláštního vědění, nesmrtelnost nebo naopak smrt – čteme o tom už ve starých védách nebo Starém Zákoně. … Patří sem i proměňující moc eucharistie.“[34]

Pravda: pak tedy jsme od úsvitu dějin na cestě od neokortexu k deokortexu!

Vizionářským kazatelem hedonistického gurmánství a hodokvasu by byl Gargantua oslavující hojnost masopustním obžerstvím k transhumanistické proměně v nového člověka s ještě větším mozkem, který začíná povětšinou růst hned nad opaskem. A jak se za jeho jazykem skrývá celý nový svět!

„Informace je řešením neurčitosti,“ říká Claude Shannon. Slavní fyzici 20. století jako Max Plank, John Wheeler, David Bohm, Niel Bohr a Erwin Schrödinger tvrdili, že vědomí je fundamentální vlastností našeho universa. V nedávno uveřejněném článku navrhli výzkumníci Michael Herzog a Frank Scharnowski dvoustupňový model vědomí,[35] debatují o tom, že naše vědomé vnímání se odehrává v nespojitých snímcích, „časových kvantech“, podobně jako když 3D obrazy rychle kmitají v projektoru. Tato teorie, jak už napovídá její název, ukazuje, že vědomí se ve skutečnosti rozvíjí ve dvou fázích – vědomé a nevědomé momenty několik stovek milisekund dlouhé – zapne se a vypne se.

S perem nebo notebookem dokážeme zaznamenávat rozvinuté zákonitosti logického myšlení a soudů, jež bychom nikdy nedokázali formulovat naším skrovným mozkem. Když píšeme, nezaznamenáváme prostě jen naše myšlenky, ale myšlenkový pochod právě uskutečňujeme. Filosofové mysli, Andy Clark, který zformuloval[36] hypotézu rozšířeného vědomí, a David Chalmers, známý[37] svým článkem Složitý problém vědomí, v němž předkládá řešení, že mentální stavy, jako třeba přesvědčení, víra, domněnky i vzpomínky mohou být lokalizovány „externě“, jakožto rozšířené poznání.

Andy Clark tvrdí, že lidé jsou „od přírody kyborgové“ – běžně začleňujeme externí pomůcky do naší každodenní rutiny myšlení i žití – kladli jsme příliš velký důraz na výjimečnost lidského mozku na konto konceptu mysli. Po celou lidskou historii jsme si vymýšleli nástroje, ovšem tyto nástroje nás zpětně ovlivňují tak, že utvářejí naši mysl. Je dost možné, že tato nové, technologicky rozšířené vědomí je něco, co je hodno naší pozornosti. V průběhu času máme sklon „vyčleňovat různé podpůrné a vedlejší činnosti a svěřovat“ naše poznávání technologiím. Člověk si snadno dokáže představit budoucnost zasíťovaného myšlení – krabice, dráty, pneumatiky, klávesnice a primitivní mechanismy, které nám zmizí z dohledu, jakmile se daná technologie zminiaturizuje a vstřebáme ji a začneme ji přijímat v našem životním prostředí, a tak pořád dále až k onomu bodu, kdy se veškeré naše přemítání bude odehrávat v „cloudu“. Řečeno metaforicky v duchu našeho informačního věku, vědomí znamená pro lidi to, co „cloud“ pro počítače. Člověk si uvědomí, že základním stavebním prvkem vědomí není nějaký druh neurálního korelátu, nýbrž nespojitý, „digitální“ moment vědomého pozorovatele (Conscious Observer Moment). COM je sebezhroucením kvantové vlnové funkce[38] – bod v nekonečnu pravděpodobnostního prostoru,[39] nebo jak kvantový fyzik John Hagelin říká, sjednocené pole – tak se totiž integrovaná informace „cítí“, když dochází ke kolapsu „superpozice“ všech ostatních možností.

Stevan Harnad se zamýšlí nad tím, pročpak a jak to že nejsme zombie.[40] Robot, který od nás bude funkčně nerozlišitelný, může nebo nemusí být bezduché zombie. Nikdy nebude existovat způsob, jak to zjistit, protože jeho funkční principy budou tak skryté, že se nám toto myšlení nikdy nepodaří vysvětlit.

Poeticky to zachytil Isaac Asimov ve svých románech ze série o robotech a o Nadaci,[41] v nichž vystupuje myslící R. (robot) Daneel Olivaw schopný „zásahů do vědomí lidí.“ Teoreticky je nesmrtelný, pokud jsou jeho části pravidelně vyměňovány a opravovány. Zejména se to týká složitého mozku, který musí být při každé výměně vždy o něco komplexnější, aby pojal veškeré vzpomínky. R. Daneel Olivaw se zmiňuje, že čím složitější mozek je, tím je také křehčí a náchylnější k opotřebení. Jeho původní mozek vydržel kolem 10 000 let, polovinu jeho života, zatímco poslední verze, která je 1000krát složitější, vykazuje známky poruchovosti již po 600 letech. Robot hodlá sloučit svůj mozek s mozkem Fallom, solarijského dítěte (hermafrodita) s velkou zvídavostí a intelektem, neboť další výměna pozitronického mozku již není možná.

John A. Wheeler tvrdí, že „čas je to, co brání všemu, aby se to stalo najednou.“ Pro nás lidi být naživu znamená vnímat plynutí času. Naše vnímání je lineární – pamatujeme si minulost, žijeme v přítomnosti a očekáváme budoucnost. Naše časoprostorová realita a vědomí jsou dvě strany téže mince ražené z informací. Bill Keane říká: „Včerejšek je historie, zítřek je mystérium, dnešek je dar Boží, což je důvod, proč jej nazýváme přítomností.“

Při-tom-nost.

Temporální filosofie je fascinujícím, leč děsivě obtížným předmětem. Časové paradoxy a položení správných filosofických otázek dláždí cestu k rozluštění jednoho z posledních tajemství mysli, poněvadž naše vnímání času a vědomí, jak už víte, je neoddělitelné. Nová teorie času, digitální prezentismus,[42] vychází z triangulace temporální fyziky, digitální fyziky a empirického realismu. Palčivými otázkami ve filosofii času je, zda „čas je fundamentální nebo vyplývající“? „Jak vlastně čas existuje, pokud vůbec existuje?“ „Jak můžeme aktualizovat současný gnozeologický statut temporální ontologie?“

Pro začátek shrňme to, co vůbec víme o fyzice času. Ve stručném sumáři rozebereme podstatu času[43] prismatem těchto sedmi častých mylných představ:

• Čas je universální
  Ve skutečnosti minulost, přítomnost i budoucnost existují simultánně ve věčném NYNÍ.
• Plynutí času je universální
  V zásadě vzato je čas relativní a individuální. Dilatace času, odlišné míjení času mezi pozorovateli, závisí podle relativistické fyziky na rychlosti a gravitaci. Vnímání toho, jak čas plyne, závisí také na „změněných stavech vědomí“. A co je ještě důležitější, časová měřítka jsou specifická pro různé druhy.
• Existuje jenom jedna universální časová linie
  To je diskutabilní, protože neexistuje jediná světská časová linie nebo časová linie pozorovatele. I když subjektivně zakoušíme jedinou časovou linii, kvantová teorie naznačuje existenci alternativních časových linií. Naše empirické „nyní“ je zrovna tak usměrňováno všemi možnými minulostmi, stejně jako je usměrňováno všemi možnými budoucnostmi.
• Cesta časem je nemožná
  Alegoricky řečeno, „hacknutí“ universálního hyperpočítače a získání dodatečné míry svobody by umožnilo vybrat si hyperprostorovou destinaci s temporálními koordináty.
• Čas našeho universa je věčný
  V podstatě jsou dva protikladné scénáře ohledně finále universa: je to teorie velkého rozervání (Big Rip) a teorie velkého křachu (Big Crunch), a obojí vede k bodu Omega.
• Čas může jít jen vpřed
  Pravděpodobnostně je ukazatel času ovlivněn efektem pozorovatele – „krystalizace“ klasické přítomnosti z kvantové minulosti. Jenže opačný směr, anti-čas, je právě tak validní, jako je i reálný.
• Žijeme v trojdimenzionálním časoprostoru
  Místo toho bychom měli raději nabídnout tento obraz: vaše „nyní“ je pohybující se bod uvnitř pětidimenzionálního pravděpodobnostního prostoru. Čas je vnímání změny. Plynutí času je rychlost změny, komputace a uvědomělé vědomí jest proudem aktualizovaných pravděpodobností.

Argument digitálního panteismu spočívá na identifikaci jistých charakteristik reality a prohlašuje, že jsou následkem naší reality, která je komputační simulací zvláštního nepředvídaného druhu. Jako „avataři“ větší kosmické mysli jsme instrumentáliemi na vyvádění konečné zkušenosti reality z absolutní nekonečnosti. Nekonečné se stává konečným. To je kvantová komputace: přírůstkově se proměňovat v „přilehlou možnost“, od potenciality k aktuálnosti, od kvantové minulosti k digitální přítomnosti.

David Deutsch se svěřuje: „Věřím, že jednou budou cesty časem možné, až shledáme, že něco není zakázáno, neboť překleneme zákony fyziky, protože obvykle nakonec najdeme technologické řešení, jak to provést.“

Až budeme rozumět „reality“ v celé šíři všeho, co existuje včetně veškeré dimensionality, všech událostí a entit s jejich individuální minulostí i budoucností, pak samozřejmě nebude existovat nic mimo realitu, dokonce ani to „nic“. Jakmile použijeme princip dostatečného důvodu – v němž se tvrdí, že pro jakoukoliv skutečnost existuje dostatečný důvod, včetně faktu, že realita existuje – dovede nás k závěru, že první příčina existence reality se musí skrývat v samotné realitě, poněvadž není nic mimo ni. Tuto sebe-kauzalitu reality možná nejlépe pochopíme ve vztahu k existenci našeho vlastního vědomí. Jenže jaký může být účel, neboli teleologie (řec. τέλος, „účel“), ke stvoření universa jako je to naše? Jestliže toto universum slouží nějakému účelu, znamená to, že existuje nějaký inteligentní stvořitel? Co tedy vlastně je ten bod Omega uvedené kosmo-teleologie?

Každý z nás je vtěleným mikrokosmem. Fraktální všehomír (omniversum) roztrousil důkazy všem na očích – na úrovni buněčné, organismické[44] a superorganismické se struktury samy reprodukují v rozsahu celé magnitudy vznikající stupnice; náš mozek má vrstvy, naše vědomí je unifikované. Struktura živé buňky nám připomíná galaxii; proton nám připomíná universum jako celek. Každá živá entita se nachází přesně uprostřed. Jak je tomu tedy s nejvyšší autoritou, nejpokročilejší technologií, nejvýše postaveným superorganismem? Tady vstupujeme do spekulativní říše transcendentální metafysiky.

Historik vědy George Dyson v interview pro Edge v roce 2012 řekl:

„To, co právě na jiné úrovni postrádáme, není prostě biologie, nýbrž kosmologie. Lidé vnímají digitální universum jako nějakou metaforu… a my jsme úplně selhali, protože vůbec o metaforu nejde. V roce 1945 jsme doopravdy stvořili nové universum. Jde o universum čísel majících svůj vlastní život, který chápeme jen na základě toho, co pro nás ta čísla dělají… Pokud přistoupíte k zrcadlu z jiného úhlu, máme tu ve skutečnosti universum sebe-reprodukujícího se digitálního kódu. A to prostě není jen nějaká metafora pro cosi jiného. Tak tomu opravdu je. Je to fyzická realita.“

„Nakonec všechno, co existuje, odvozuje svoji existenci z konečného komplexního systému: universa jakožto celku,“ píše Philip Goff, profesor filosofie na Středoevropské universitě v Budapešti. „Holismus vykazuje poněkud mystickou asociaci, hlavně pro svoji věrnost jedinému unifikovanému celku, který jest konečnou realitou. V jeho prospěch však mluví silné vědecké argumenty.“ Ve skutečnosti řada „strašidelných“ fenoménů, jako třeba ne-lokalita, jsou přímým důkazem holismu. Provázané částice, provázané sítě a provázané vědomí se chovají jako celek bez ohledu na odloučení v času a prostoru.

Panpsychismus nabízí některým intelektuálům atraktivní alternativu vědeckého materialismu. Vědomí je fundamentální vlastností fyzikální hmoty; každá jednotlivá částice, která existuje, má „nepředstavitelně jednoduchou“ formu vědomí. Tyto „vnímající“ částice se shromažďují, aby vytvořily mnohem komplexnější formu vědomí, jakým je qualia[45] u biologických organismů. Panpsychisté hlásají, že existuje nějaká vnitřní subjektivní zkušenost i u té nejmenší částice. „Když zkombinujeme holismus s panpsychismem, který je jistou formou animismu,“ říká Goff, „dostaneme kosmopsychismus: názor, že universum je vědomé a že toto vědomí lidí a zvířat se neodvozuje od vědomí fundamentálních částic, nýbrž od vědomí samotného universa.“

Filosof Bernardo Kastrup píše ve svém nedávno v Scientific American zveřejněném eseji nazvaném Universum ve vědomí (The Universe in Consciousness) toto: „Čím dále tím více pociťuji rostoucí potřebu se zabývat tím, co se mi dá kupit a stává se tak nebezpečnou kulturní hrozbou rýsující se na obzoru: panpsychismus, názor, že veškerá hmota má vědomí, což je protikladné bytí ve vědomí. Na tuto historickou spojitost, kdy nové údaje a mnohem kritičtější myšlení konečně vedou k mnohem věrnějšímu obrazu materialismu, který je logicky a empiricky neschopný života, navazuje panpsychismus, který přichází jako neupřímná, leč svůdná náplast. Vyvstává hrozba, že se na další století rozšíří falešná představa o universu stojícím mimo vědomí.“

Aniž by se vzýval mysticismus, Andy Clark v hypotéze „rozšířeného vědomí“ a Marshall McLuhan v práci o „extenzi člověka“[46] vystupují s tím, že vědomí není ohraničeno tělem. Jak Michael Pollan tvrdí ve své nové knize o psychedelikách Jak proměnit svou mysl,[47] pokud by kdokoliv z nás zakusil vnitřní svět jiné osoby, cítil by se pravděpodobně jako na psychedelickém tripu vzhledem k tomu, jak výstřední mohou být počitky a postřehy. V jistém smyslu žijeme v kulturně sankcionované virtualitě, dokud jsme lidské bytosti. Konstrukt naší vědomé mysli vyžaduje, aby naše postřehy a vzpomínky ‘in’-formovaly (utvářely) realitu, kterou konstantně stvořujeme.

Třebaže si tuto časovou linii ještě plně neuvědomujeme jako zažitou, nebo možná jen přibližně, je neustále updatována díky feedbacku, který nám zprostředkovává bod Théta našeho zkušenostního já. V každém případě širokopásmový kanál reality zůstává stále otevřený, tato „červí díra reality“ kolísá, jak jí prochází naše temporální singularita z bodu Alfa k bodu Omega, neboť počátek i cíl jsou věčně spojené. Proto také dává větší smysl umístit zdroj tohoto omnidimenzionálního matrixu do bodu Omega.

Stejně jako řeč lidem umožňuje předávat si vědomosti, za což vděčíme vzestupu civilizace, síťová aktivita by nám mohla brzo nabídnout přístup ke sdílenému myšlení – vědomí tak vyspělého, že si ho dnes většina z nás ještě ani nedovede představit. V historii komunikace jsme nejprve začali vést řeč pomocí znakového jazyka, pak jsme se naučili mluvit, pak přišlo písmo, ale dnes, v tuto chvíli a v tomto věku chceme pokročit ještě o krok dál. Naše vědomí bude nesmírně amplifikováno prostřednictvím počítačů právě tak, jako zesílily naše svaly zavedením parního stroje během průmyslové revoluce. Nyní vyvíjíme neurotechnologie, jež lidem umožní ovládat počítače pouhou myšlenkou. Tato technologie se dá rovněž využívat v každodenní konverzaci, kde si mohou dva či více lidí předávat zprávy a vnímat[48] (sense) jeden druhého pomocí myšlenek bez ohledu na vzdálenost. Budeme spolu propojeni skrze komunikace „od jedné mysli k druhé“, nazvěme to z dobrého důvodu „syntetická telepatie“: lidé by mohli komunikovat „od jedné mysli k druhé“ kdekoliv na této planetě. Je to mnohem efektivnější než verbální komunikace, lidé by se propojili s přáteli, rodinou či obchodními partnery mnohem intenzivněji.

Lidská řeč by se během půl století stala záležitostí minulosti, a v tu chvíli už bychom komunikovali myšlenkami přes globální vědomí umocněné umělou inteligencí. V průběhu jen několika desetiletí spolu lidé přestanou rozprávět a místo toho budou komunikovat pomocí kolektivního vědomí – bude to svého druhu „hybridní mindware“ – který pomůže pochopit pocity lidí do něj zapojených, a svoji mysli budou využívat na to, aby jí pomohli růst. „Milujte se a množte se.“ Tento exokortex převezme osobnosti svých uživatelů, vymění si s nimi informace a stane se nejdůležitější částí lidské mysli. Naše biologické geny a těla „z masa a krve“ budou v této nové éře rychle hrát stále menší roli.

Dnešní představy a názory na život, smrt a osobní identitu postupně pominou jako historická zvláštnost biologického druhu, jak se naše útržky myšlenek i těch ostatních sloučí, zamíchají a zkombinují do dočasných asociací, někdy zásadních, jindy nedůležitých, někdy dlouhodobých, jindy prchavých. Nahrání zvířecích myšlenek do sítě může rovněž obohatit naše budoucí já, aby mohly stavět na tom, co se pozemská biosféra naučila během své historie trvající několik miliard let. Bude-li však naším průvodcem předchozí evoluce, nedokonalost dokonce i této superfluidní a neuvěřitelně rozvinuté struktury vědomí tváří v tvář jisté a dosud nemyslitelné výzvy bude mít neúprosně za následek vznik syntelektu[49] fúzováním mnoha digitálních myslí do jediné civilizační mysli.

Biointeligence se vyvíjela volným tempem, byť i miliony let mezi jednotlivými signifikantními změnami. Lidsko-strojová inteligence činí podobné pokroky v průběhu pouhých dekád. Zbrusu nový postbiologický svět ovládaný superinteligencemi by mohl být od světa bio-inteligence zcela odlišný právě tak, jak je dnešní svět odlišný od chemické omáčky, která mu předcházela.

Nejpravděpodobnější hlavním proudem neinvazivního způsobu přenosu lidského vědomí by v bezprostřední budoucnosti, s počátečními stádii kolem roku 2030, mohla být konvergence optogenetiky, nanotechnologií, neuroinženýrství, cloudového exokortexu a celého houfu neurotechnologie dovolujících propojit náš wetware přímo s cloudem. Zpočátku bude mít každý z nás personální exokortex v cloudu, třetí nebiologické „de-cerebrální“ hemisféře, která bude neustále komunikovat se dvěma biologickými mozkovými hemisférami. V jistém bodě bude mít tato „třetí hemisféra“ prahovou informaci a intimní znalost vaší biologie, osobnosti a dalších atributů fyzického světa, aby uceleně integrovala vaši personu. Jako jsou dnes naše chytré telefony extenzemi našeho poznávání, cloudově-komputační exokortex budeme „my“ v nesmírně dominujícím kyberprostoru. Exokortex může nepozorovaně naslouchat aktivitě obou biologických hemisfér prostřednictvím neurálních nanobotů. A časem, jak odezní náš původní biologický wetware ve srovnání s mnohem schopnějším exokortexem, v jistém bodě možná i miliardkrát schopnějším, tento exokortex, tento náš digitální mindware, by mohl hladce převzít všechny funkce biologického mozku, přibližně v „okamžiku smrti“. Naše mysl bude postupně migrovat do všemocného cloudu.

Universum, způsob, jakým jej postřehujeme včetně miliard a miliard galaxií v naší „světelné sféře“, není úplně přesně mysl. Je to manifestace mysli, stvoření vědomé lidské mysli. To, co nazýváme universální mysl, je úplně odlišná ontologická entita — kosmické vědomí, nebo nějaký kontextuálně relevantní pojem podle vaší libosti, jako třeba ultimativní počítač, nebo simulační stroj na VR, nebo spíše omnidimenzionální holografický projektor, než hypotetická mysl pozorovatelného „lidského universa.“ Tato zvláštní verze universa je konstruktem naší mysli, ale v žádném případě nereprezentuje objektivní realitu „tam venku“, včetně našich nejprogresivnějších modelů, jako je magicko-mystická M-teorie,[50] která je přinejlepším toliko aproximací. Vytváříme mentální mapy reality, jenže tyto mapy nejsou teritoria. Před nějakou dobou jsme „věděli“, že je Země plochá a i dnes, v digitálním věku, většina lidstva pořád ještě lpí na materialistické verzi světa, „v němž domněle žijeme“.

Tato omniversální hierarchická struktura vědomých systémů je kolekcí subjektů, nikoliv splynutím objektů. Přicházející technologická singularita by mohla vyřešit jedno z nejhlubších tajemství fraktální hyperreality: vědomí alternující od plurality k singularitě a od singularity zpět k pluralitě. První kontakt s mimozemským syntelektem v extradimenzích je víc než možné.

Jak naše noosféra expanduje dovnitř dimenzí našeho vlastního designu a expanduje mimo náš sluneční systém nalézající se v Mléčné dráze, šíří se od jedné galaxie k druhé, od superklastru k superklastru, rychleji než světlo, poněvadž tento rychlostní limit se nakonec ukáže být bezvýznamným, až se konečně nasytí celé známé universum naším intelektem, veškerá hmota-energie[51] bude konvertována do sítě systému vědomí universálních proporcí. Náš syntelekt možná zažije blízká setkání s jinou civilizační myslí v extradimenzionálním prostoru, a až se to stane, bude možné vyjednání fúze, spoléhaje se jen na translační schéma mezi paměťovou reprezentací. Lze vlastně očekávat velmi přátelskou budoucnost, kde superinteligence zpravidla přispěje sem tam docela nepříjemným, leč zábavným překvapením.

Z nějakého grandiosního účelu, jako je třeba předejití zániku kosmu z přehřátí nebo jednoduše, že by se z něj chtělo odejít, mohla by příští supercivilizace způsobit kompresi celého našeho universa do jediné supermasivní universální černé díry, což je scénář nakonec vedoucí ke kosmologické singularitě bodu Omega.

A co to je bod Omega? Můžeme nad tím spekulovat tak, že jej definujeme jako absolutní vědomí, zdroj omnidimenzionálního matrixu, tj. holografický projektor všech možných časových linií pozorovatele,[52] včetně dalších permutačních modularit, jako jsou třeba eventuální anti-časové linie v našem kvantovém všehomíru (multiversu), stejně jako eventuální modularity v dokonce ještě větším inflačním všehomíru (multiversu) – všechny minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a další ještě pro nás nepostřehnutelné „mísení (svinutých) vzorů,“[53] existujících jako potencialita, dokud nedojde k jejich zakoušení. Krátce, je to zdroj všeho. Člověk během evoluce na Zemi i v kosmu není postrkován někde ze zákulisí do entropické náhodnosti, nýbrž si probojovává cestu vpřed komplexifikací, přirozeným výběrem a dalšími evolučními silami organizovanými podivným neviditelným teleologickým atraktorem, slovy Terence McKenny: „transcendentální objekt“ na konci času.

Francouzský učenec Pierre Teilhard de Chardin, který razil pojem „bod Omega“, proslul po celém světě díky své syntéze vědy a teologie aplikované na kosmogenesi a evoluční procesy. Podle Teilhardova názoru vyvrcholí evoluce v bodu Omega, což je jistý druh svrchovaného vědomí. Všechny vědomé systémy budou konvergovat do bodu Omega, fúzovat do nekonečně zhuštěného singulárního bodu. Komprimované vědomé universum samo zrekonstruuje veškeré vědomí stejně jako všechno, čeho jsme si (byli) vědomi. Teilhard de Chardin zdůrazňuje, že každá individuální faceta vědomí zůstane na konci tohoto procesu vědomá sama sebe.

Španělský surrealistický malíř Salvador Dalí byl pojetím Teilhardova bodu Omega fascinován. Jeho obraz Ekumenický koncil z roku 1960 prý představuje „vzájemnou propojenost“ bodu Omega. Sloučí však bod Omega kapku s oceánem jako je tomu v hinduismu, který klade důraz na rozpuštění falešného ega? Spíše ne. Přesněji, bod Omega je esencí teilhardovské „superperzonalizace“, v níž pravé ego každé vědomé bytosti vystoupí na svůj vrchol. Unifikace má být „all-inclusive“: jak se jako individuované jednotky vědomí naučíme to, co máme, tak začneme interagovat, volně se pohybovat a vyvíjet se, což povede k vyjádření toho nejlepšího, čím každý může být, a k přiznání, že každá cesta k nejzazšímu božství je právoplatná.

* * *

---

 

[1] Srv. Information Enigma: Where does information come from?

[2] Srv. What Is Reality?

[3] Srv. Pedro Domingos: The Master Algorithm: How the Quest for the Ultimate Learning Machine Will Remake Our World. Basic Books 2015.

[4] Stanisław Lem: Pánův hlas. Svoboda, Praha 1981.

[5] Srv. The Simulation Theory – Hacking Reality.

[6] The Matrix. Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski. USA, 1999.

[7] Angl. „frame of reference“.

[8] Srv. The Simulation Hypothesis.

[9] Contact. Režie: Robert Zemeckis. USA, 1997.

[10] Inception. Režie: Christopher Nolan. USA / Velká Británie, 2010

[11] Deepak Chopra, Menas C. Kafatos: You Are the Universe: Discovering Your Cosmic Self and Why It Matters. Harmony 2018.

[12] Robert Lanza, Bob Berman: Biocentrism: How Life and Consciousness are the Keys to Understanding the True Nature of the Universe. BenBella Books 2010; nebo Robert Lanza, Bob Berman: Beyond Biocentrism: Rethinking Time, Space, Consciousness, and the Illusion of Death. BenBella Books 2017.

[13] Viz http://www.robertlanza.com/the-biocentric-universe-theory-life-creates-time-space-and-the-cosmos-itself/.

[14] Viz „Kvantové provázání“.

[15] Srv. Jiří Králík: Nové přístupy k výuce základů kvantové fyziky. Disertační práce. UK, Praha 2009, str. 36.

[16] Srv. „connectome“.

[17] Srv. Rebooting the Cosmos: Is the Universe the Ultimate Computer?

[18] David Deutsch: The Fabric of Reality: The Science of Parallel Universes and Its Implications. Penguin Books 1998.

[19] ​Alex Vikoulov: Is God The Ultimate Computer? Digital Physics Says Yes. Viz https://www.ecstadelic.net/ecstadelic/is-god-the-ultimate-computer.

[20] Srv. Suzanne Simard: Jak si povídají stromy, https://www.ted.com/talks/suzanne_simard_how_trees_talk_to_each_other?language=cs.

[21] We Are All One. Physicist Explains Oneness from a Scientific Viewpoint, viz https://youtu.be/B_MqGGlnBAQ.

[22] Viz „Eusocialita“.

[23] Viz rovněž San: Lingua Genesis.

[24] Srv. Julian Jaynes: The Origin Of Consciousness In The Break Down Of The Bicameral Mind. Mariner Books 2000.

[25] Gn 2,21n.

[26] Dante Alighieri: De vulgari eloquentia. O rodném jazyce. Oikoymenh, Praha 2004.

[27] Gn 3,1n.

[28] Julian Jaynes: The Origin Of Consciousness, str. 4.

[29] Srv. Donald D. Hoffman: The Interface Theory of Perception: Natural Selection Drives True Perception To Swift Extinction, viz http://www.cogsci.uci.edu/~ddhoff/interface.pdf.

[30] Srv. Christof Koch: Can Consciousness be Non-Biological?, viz https://youtu.be/XG-hpuhbSyo.

[31] Viz Alex Vikoulov: The Origins of Us: Evolutionary Emergence.

[32] Pojem „wetware“ se jako odkaz na „fyzické vědomí“ objevoval už od poloviny padesátých let dvacátého století, ale teprve až jeho uchopení pop-kulturou vedlo k masovému rozšíření, a to díky novele Vacuum Flowers Michaela Swanwicka (1987).

[33] Suzana Herculano-Houzel: Human Advantage: A New Understanding of How Our Brain Became Remarkable. The MIT Press 2017.

[34] Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism: A Grimoire of Alchemical Agendas. Feral House 2012, str. 113n.

[35] Michael Herzog, Frank Scharnowski: Two-Stage Model of Consciousness. PloS Biology 2016.

[36] Viz Extended Mind Hypothesis.

[37] Viz Hard Problem of Consciousness.

[38] Srv. Schrödingerova pravděpodobnostní vlna.

[39] Viz https://khanovaskola.cz/video/10/79/334-pravdepodobnostni-prostor.

[40] Stevan Harnad: Why and How We Are Not Zombies. Journal of Consciousness Studies 1:1995, str. 164-167.

[41] Ocelové jeskyně, Nahé slunce, Roboti úsvitu, Roboti a impérium, Předehra k Nadaci, A zrodí se Nadace, Nadace a Země.

[42] Prezentismus (lat. praesentio, „přítomnost“) je v obecném slova smyslu typ a směr teoretických i praktických úvah, v nichž převládá vnímání nebo hledisko přítomnosti nad vnímáním či hlediskem minulosti a budoucnosti. V konkrétních významech se vztahuje k prvotnímu (magickému) myšlení, které nerozlišovalo jednotlivé časové dimenze, kategorie přítomnosti, minulosti a budoucnosti (předpokládá se, že teprve po vzniku představ o „jiném světě“, tj. odlišném od světa, který člověka právě obklopoval, následoval vznik a rozvoj představ o „jiném čase“, tj. odlišném od času, který člověk právě prožíval; po relativně velmi dlouhé době dospěl člověk od období, kdy pro něj existoval jakoby jen jeden čas, tj. přítomnost, přes období, kdy vytvořil systém dvou časů, tj. přítomného a jiného, ne-přítomného času, až k období uznávání systému tří časů, tj. minulosti, přítomnosti a budoucnosti). Magičnost je tendence podpírat interpretaci dění v reálném světě fantazijními procesy, čímž dochází k určitému zkreslení jeho poznání. Předškolní děti však ještě mezi realitou a fantazijní produkcí nedokáží příliš dobře rozlišovat. Může se stát, že dítě v této fázi mohou rodiče či kolektiv nařknout ze lhaní o nejrůznějších věcech, je však neustále brát ohled na to, že předškolní děti doplňují neúplnou a nedokonale jasnou mozaiku interpretace reality právě fantazijními produkcemi, které by však měly postupně během zrání vymizet. V této fázi však pomáhají dítěti mít pocit, že světu kolem sebe rozumí.

[43] Pro hlubší vhled do této problematiky doporučujeme shlédnout následující videa: Temporal Dynamics a Temporal Mechanics.

[44] Emoce jsou predispoziční programy chování, jež přímo souvisejí s akcí (tedy organizované, behaviorální reakce). Jsou tvořeny pocity, jež jsou dosti silné na to, aby se organizovaly do vzorce chování. Mají cíl, intenci a vlastní logiku. Jsou organismickou výpovědí o našem stavu a o tom, co s ním dělat; směřují ke změně vnější anebo vnitřní situace.

[45] Lat. qualis, „jakého druhu n. jaké povahy“; ve filosofii tento pojem popisuje naši osobní zkušenost s vnějším světem, mentální část našeho já zprostředkovávající svět jevů. V pojetí, které roku 1929 popsal C. I. Lewis, si můžeme pod qualiemi představit tu část lidského vnímání, která je nám dostupná, jíž vnímáme skutečně vědomě. Logicisté ve 20. letech 20. století toto chápání rozvinuli v rámci sense-data theory, podle které lze veškeré naše pozorovatelné vědomí popsat maximálně jako veškeré informace, které bychom teoreticky vyčetli z mozku hypotetickou dokonalou analýzou neurálních signálů našich smyslových orgánů.

[46] Marshall McLuhan: Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Odeon, Praha 1991.

[47] Michael Pollan: How to Change Your Mind. 2018

[48] Srv. Sense8. Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski. USA, 2015-2018.

[49] The Syntellect Hypothesis: Five Paradigms of the Mind’s Evolution, viz https://youtu.be/JNCO6JrrKcM.

[50] Viz M-teorie jedenáctirozměrné supergravitace.

[51] Viz E = mc².

[52] Něco jako mimozemská bytost jménem Griffin, která vidí všechny možné budoucí časové linie a výsledky. Srv. Men in Black 3. Režie: Barry Sonnenfeld. USA / Spojené arabské emiráty, 2012.

[53] Angl. pattern crawlings, např. „svinutí M-teorie na úsečku“. Srv. předmětné grafiky M. C. Eschera.