O předivu jazyka
Lidé nemohli se nasytit rozkoše stavění.[1]
„Byla pak země jazyka jednoho, a řečí jednostejných.
A když se brali od východu slunce, nalezli pole v zemi Senaar,[2] a bydlili na něm.
I řekl jeden k bližnímu svému: Pojďte, nadělejme cihel, a palme je ohněm. I měli cihly místo kamení, a klí[3] místo vápna:
a řekli: Pojďte, učiňme sobě město, a věž, jejížby vrch dosahoval k nebi: a oslavme jméno své, dříve než je rozdělíme po všech zemích.
Sstoupil pak Hospodin, aby spatřil město a věži, kterouž stavěli synové Adamovi,
a řekl: Hle, jeden jest lid, a jeden jazyk všem: a počali toto dělati, aniž přestanou od myšlení svých, pokavadž jich skutkem nenaplní.
Pojďtež tedy, sstupme, a zmaťme tam jazyk jejich, aby žádný nerozuměl hlasu bližního svého.
A tak rozdělil je Hospodin z toho místa po všech zemích, i přestali stavěti město.
A proto nazváno jest jmeno jeho Babel, že tam zmaten jest jazyk vší země: a odtud rozptýlil je Hospodin po všech krajinách.“
Joseph Farrell[4] shrnuje celý příběh do několika bodů, vévodí mu však tato prostá věta: „Ať už lidstvo páchalo cokoliv, bylo třeba zasáhnout, rozbít jeho jednotu a projekt zastavit.“
- Lidstvo jest nahlíženo ve stavu jednoty, kterou dokládá společná řeč, a tato jednota byla zásahem Jehovy rozbita tak, že způsobil rozmanitost jazyků.
- Tato „jednotná řeč“ lidstva může rovněž znamenat sjednocenou řeč vědy, tzn. vysoce unifikovaný vědecký světový názor, kterým jsou hlavní vědy – jako fyzika, biologie, genetika atd. – nahlíženy v celistvosti a jednotě, jež naše současná věda postrádá.
- Idea společné řeči rovněž subtilně zahrnuje ideu zvuku, a tady může existovat spojitost s věží v Bábelu (tj. Zmatek, srv. akkadské Báb-ili, tj. „Brána boží“); zmatení jazyků tudíž rozbilo nejenom jednotu lidstva, nýbrž také zabránilo moci této věže nebo se jí postavilo do cesty.
- Příběh rovněž naznačuje, že sjednocené lidstvo je v jistém smyslu hrozbou, a že tato hrozba se pojí se samotnou věží.
- Proto rozdrobení lidstva cestou zmatení jeho jazyka eliminuje jak onu hrozbu, tak i moc z ní vyplývající.
„Adam svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.“[5]
Je dobré připomenout, že „životem“ se archaicky opisovalo „břicho“ či „děloha“, jak Jan Amos Komenský píše: „Žena těhotná v životě plod nosí.“[6]
D. S. Merežkovskij[7] říká: „Vždyť jedno ze jmen izraelského Boha je Elohim, ‚Bohové‘, nebo aspoň ‚dva Bohové‘, mužský a ženský, On a Ona, právě jako syrsko-fénický Baal je On a Ona, Baal a Baalat.“ Thébský bůh slunce, Amun-Ra, praví: „Jsem Jedno, z něhož byli Dva, Jsem Dva, z nichž byli Čtyři, z nichž bylo Osm,[8] ale jsem Jedno.“ Tak se v lůně samého Boha děje rozdvojení Boha – tajemství Amunovo, nebo rozdrásání, ‚ukřižování‘ Boha – tajemství Osiridovo. To je také počátek světa – ‚počátek rozdělení, rozlišení‘ – principium individuationis. Svět je roztříštěný, rozdrásaný Bůh. Lidstvo je rozmnoženo a vtěleno, zbaveno společné řeči a jednoty a zakoušejíc rozmanitost jazyků.
„Začal jsem být jako Bůh Jediný, ale Tři Bohové byli ve Mně,“ praví bůh Nun v knize Apofisa. Svatý Kliment Alexandrijský dříve než se obrátil na křesťanství, byl zasvěcen do mnohých pohanských mystérií, mezi jinými i do mystéria Osiridova. Možná, že si na ně také vzpomíná, když praví: „I barbarská i řecká moudrost vidí věčnou pravdu v jakémsi rozdrásání a ukřižování, ne v onom, o jaké vypravuje bájesloví Dionýsovo a Osiridovo, ale v onom, o němž učí bohosloví věčného Logosu (Strom., I., 13). Tak sv. Kliment spojuje ‚drásání‘ Dionýsovo a Osiridovo s ukřižováním Logosu, viditelný stín s Tělem neviditelným…“[9]
Plútarchos vypráví, že když se Osiris vrátil do Egypta, tehdy bratr jeho, Set, spolu s dvaasedmdesáti spiklenci, rozhodl se ho zahubit. Tajně mu vzal míru, dal podle ní zhotovit nádherně zdobenou truhlu a pozval bratra na hostinu. Za hostiny přinesli sluhové truhlu. Všichni hosté jí byli nadšeni, a Set, jako by žertoval, slíbil, že ji věnuje tomu, jehož postavě bude přiměřená. Dvaasedmdesát spiklenců si lehlo po řadě do truhly, ale na nikoho se nehodila. Konečně si lehl i Osiris. Tehdy se všichni vrhli na truhlu, přibouchli víko, zatloukli hřebíky, zalili olovem, odnesli k řece, hodili do vody a truhla plula do moře tanaisským ústím Nilu. Posléze Set lově v noci za úplňku znovu spatřil truhlu a poznal ji. Vyndal tělo, rozdrásal je na čtyřiadvacet částí a rozmetal je na všechny čtyři strany. „Tělo je rakví duše, pohřbené v tomto věku, σωμα – σημα,“ sděluje Platón z učení orfiků. Tak padl Osiris do truhly Setovy, do těla-rakve, σωμα – σημα, narodil se – zemřel. Tělo se pozná podle rakve, jako duše podle těla; rakev je míra těla, kdežto tělo je míra duše. Proto i Setova rakev-truhla je zhotovena podle míry Osiridova těla, podle míry zvláštní, oddělené, jediné, osobní a rozlišující. To je právě ‚počátek rozlišení‘, principium individuationis – počátek světa. ‚Rozdrásaný‘ Bůh je množný svět. „Já jsem Jedno, které se stalo Dvěma, Čtyřmi, Osmi.“ Proto tedy drásá Set Osirida. „Milujte se a množte se.“
Svjatogor, starý a unavený hrdina obrovitého vzrůstu a nadlidské síly, se v líčení bylin vždy ospale a osamoceně projíždí tajemným regionem svých eponymních Svatých hor, které jsou jediným prostorem, v němž je mu dovoleno se pohybovat, neboť kvůli své nesmírné síle a tíze jej již neunese ani samotná Máti Syrá Zem, personifikovaná bohyně kyjevských „širých polí“. Na těchto Svatých horách Svjatogora potkává Ilja Muromec, nejslavnější bohatýr ruské bylinné epiky. Nejdříve se pokouší na spícího obra zaútočit, ten jej ale ospale vloží do své obrovité kapsy a několik dní jej vozí po Svatých horách. Následně se Ilja se Svjatogorem sbratří a Svjatogor se stane Iljovým mentorem a učitelem. Příběh vrcholí v okamžiku, kdy oba bohatýři narazí na záhadnou prázdnou rakev, do níž se oba pokoušejí položit. Pro Ilju je rakev příliš velká a pak vyjde najevo, že je dělaná přímo pro Svjatogora. Ten se do ní vzápětí položí, je v rakvi uzavřen a přes všechny pokusy o vysvobození v ní zůstává uvězněn. Nakonec uzná osudovou nevyhnutelnost své smrti a nabídne mladému bohatýrovi Iljovi velkorysý dar: předání části své ohromné bohatýrské síly. Ilja souhlasí a sílu od Svjatogora získá – síla má buď formu dechu, nebo jde směsici pěny, potu či slin, které ze Svjatogora v okamžiku smrti vycházejí a Ilja je musí slízat. Prapodivná forma předání síly však není jedinou pozoruhodností této dramatické chvíle – předávaná síla v sobě totiž často obsahuje nějakou zákeřnost, která Iljovi hrozí při nesprávném užití síly uškodit. Ilja se však vždy nebezpečí vyhne, Svjatogor umírá a Ilja, posílen silou svého mrtvého mentora, odjíždí zpět do „širých polí“ – jde o klasický motiv iniciace, kdy starý mistr musí zemřít, aby se mohl znovuzrodit jeho nástupce.[10]
Třebaže je příběh o věži v Bábelu od starozákonního podání o pádu člověka oddělen, platí nicméně oba dva spolu se stejně rozsáhlým seznamem souvislostí pojmů, což naznačuje, že byly přinejmenším úmyslně koncipovány jako příbuzné příběhy, pokud rovnou nešlo o dvě různá podání téže události, neboť shora uvedený výčet bodů je skrytě ve hře rovněž v příběhu o pádu člověka v knize Genesis,[11] kde se opět mluví o rozlišeném poznání (dobrého a zlého) a o ztrátě jednoty lidstva, tentokráte se tak stalo přistoupením smrti k člověku, nebo oddělením duše a těla, přičemž některé patristické komentáře mluví v případě Pádu dokonce o vydělení obou pohlaví z „původního mužského androgyna.“
„Síle ze všech nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou,“ kterou byl stvořen vesmír, je věnováno Vyznání o fyzicko-chemickém katolickém Chaosu (1596) Heinricha Khunratha. O této stvořitelské síle mluví devátá věta Smaragdové desky a Khunrath ji ztotožnil s Ruach Elohim. Filosofický kámen je nositelem této síly, „trojjediným synem velkého světa a makrokosmickým katolickým mikrokosmem,“ a tato myšlenka je alfou i omegou Khunrathovy teosofické alchymie: „Z částečky původního chaosu zanechaného na zemi lze extrahovat čistě metafysickou entitu, rozvinout její sílu, opětně ji korporifikovat, a tím vytvořit mocný prostředek k přetváření a povýšení jak všech tří přírodních říší, tak i člověka samotného.“ Rok nato své Vyznání rozšířil a německy vydal jako pojednání O hylickém, to jest premateriálním katolickém neboli všeobecném přírodním Chaosu (1597). Zrcadlo mysli v něm označuje za urim a tumim, což je pozoruhodné odhalení.
Khunrath nám sděluje, že Bůh prvnímu člověku i všem jeho potomkům z čiré otcovské lásky a něžné dobroty zanechal syna velkého světa, jenž vyšel na světlo dne z břicha světa, pouze za podpory přírody, která je jeho porodní bábou, přičemž tento syn je přítomen na kždém místě a v každé roční době, je trojjedinou bytností zvanou chaos, magnesia, aes Hermetis, Mercurius crudus philosophorum, která „jediná je pravým všeobecným subjektem a skutečnou universální matérií trojjediného universálního a velkého kamene mudrců.“ Matérii kamene, onen tajemný subjekt, který alchymisté vždy nejvíce skrývali, onu částečku původní látky (hylé), z níž byl stvořen svět, tedy „Hospodin vložil lidem prostřednictvím přírody do velkého světa.“ Přesvědčení o existenci „původní matérie,“ jak čteme případně v poznámce, mělo svůj analogický pendant v neméně silné víře v existenci „prajazyka“.[12] Určité poznatky mohly být předávány beze slov, jen prostřednictvím gestikulace. Michael Maier podává ve spise De medicina regia zajímavou zprávu, že se setkal s jedním alchymistou, který si „obarvil ruku na červeno a tu mi ukázal s otázkou, zda jsem poznal matérii filosofů.“
Khunrath pojednával o nauce o signaturách (scientia signatum) – systému morfologických korespondencí pro tvary a struktury kamenů a částí rostlin a zvířat odkazujících na jejich potencionální síly a ukazujících proti jakým nemocem je lze použít. Umění signatur (ars signata) vztahoval k rostlinám, které s námi prostřednictvím vtištěných znaků komunikují, sdělují nám své síly a schopnosti a úžasným způsobem staví na odiv své kvality. Právě tato božská nauka vedla Adama, když dával všem pozemským živočichům a ptactvu nebeskému vlastní jména vyjadřující jejich podstatu.[13] Signatury ukazují na „skrytého ducha i na skryté vlastnosti věcí“ a jsou „jakousi abecedou a prvním elementem přirozené magie.“ A nevztahují se jen k přírodě a člověku, nýbrž mají je i „andělé, všichni proroci, apoštolové i svatí; dokonce i sám Spasitel má znamená Syna člověka, vyobrazení Kříže“.[14]
Džinové (géniové, a někdy andělé) jsou duchovní bytosti skryté (našim) smyslům, nebo že se před nimi sami skrývají. Zahrnuje to i anděly a všechny bytosti této povahy (jež mají takové bytí) a nazývají se tak proto, že jsou obávaní, nelze je však spatřit, a platí to o jistých duchovních bytostech. Jsou tři druhy duchovních bytostí: dobré bytosti se nazývají andělé, zlé pak ďáblové, šajtáni (شيطان), a pak prostřední druh, v němž jsou bytosti jak dobré, tak i zlé, a ty se nazývají جن, džinové.
Džinové mají podle muslimů vzdušná či ohnivá těla (adjsām), jsou inteligentní, nepostižitelní, schopní zjevovat se v různých podobách a dokážou vykonat mnohou těžkou práci (postavit za jednu noc zámek ze slonoviny aj.). Byli stvořeni z plamene bez kouře, zatímco lidstvo a andělé, další dvě třídy inteligentních bytostí, byli stvoření z jílu a světla. Džinové se rozdělují do následujících tříd: ghúlové, ifritové, si’lātové. Kitāb ’alf layla wa-layla, tedy Pohádky tisíce a jedné noci, jmenuje šajtāny, ghūly, marīdy, ifrīty a jinny. Podle tohoto zdroje byli nejmocnějšími z džinů ifritové, následováni marídy, a pak ostatními skupinami džinů. Džinové byli nymfami a satyry pouště, onou stránkou přírodního života, který se člověku nepodřídil a byl mu nepřátelský. Mekkánci ujišťovali o příbuzenství (nasab) mezi džiny a Alláhem, popisovali je jako jeho druhy, přinášeli jim oběti a hledali u nich pomoc.
Lze je spasit, neb Mohamed byl poslán k nim stejně jako k lidstvu, někteří vstoupí do Zahrady a někteří budou uvrženi do Ohně. Jejich vztah k Iblísovi, Šajtánovi, a šajtánům (čertům) obecně, je obskurní. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže Korán rovněž naznačuje, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idjtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu.[15] Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo majnūn ‚šílený‘ (doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“), junūn, „šílenství“, a janīn „embryo, fetus“ („ukrytý v děloze“).
Arabský kořen j-n-n znamená „skrývat, ukrývat“. A slovo pro zahradu či Ráj, جنّة jannah, je příbuzné hebrejskému slovu גן, gan, „zahrada, hrazené místo,“ odvozenému ze stejného semitského kořene. Slovo „ráj“ (angl. paradise) je odvozeno ze staroiránského pairi-daêza, avestánského slova pro „zahradu“, jež doslova znamená „(místo) obehnané zdí“. Tedy ochrana zahrady ležící za zdí spočívá v tom, že je ukryta z vnějšku. Arabský slovník, jako třeba Arabsko-anglický slovník Edwarda Williama Lanea, definuje džina (jinn) nejen jako ducha, nýbrž také jako něco skrytého v čase, jako stav, a dokonce i jako „fyzickou temnotu“.
H. P. Blavatská vydala v roce 1888 dvousvazkovou knihu Tajná nauka, v níž uvádí prehistorickou Knihu Dzyan, která je prý starší než lidstvo samotné, a světu v ní sdělila, že před osmnácti miliony let žily na Zemi rostlinné gumovité stvoření bez kostí. Před čtyřmi miliony let se vyvinuly v inteligentní rasu, a tato rasa je popisována jako „vznešená.“ Pak se před třemi miliony let vyvinula rasa androgynních obrů, kteří zplodili monstra, když se spářili se zvířaty – řecké mýty o nich vyprávějí jako o minotaurech, kentaurech a dalších hybridech. Jenže tímto šíleným pářením se čistá esence inteligence chytila do pasti tělesného cyklu rozmnožování. Blavatská rovněž obskurně zmiňuje, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.
Hedvábné roucho, diba, dībādj, dibā nebo dibāh, se odvozovalo od slova diwbaf, tj. nisādjat al-djinn, tj. „látka ducha.“ Podle staré egyptské víry se onen svět nazývá Aaru. Arabsky aor znamená „zastřelo se, skrylo, ukrylo, zahalilo“, nebo též „ochránilo ho“; hebrejsky aur je „světlo“. Říká se to o noci, že ho skryla tma (aor), temnoty ho ukryly; a konečně to i znamená, že on, nebo to, učinil(o), nebo připravil(o) pro něj nebo dal(o) mu to, co ho mělo zahalit, ukrýt.
V evangeliu podle sv. Jana se praví: „A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“[16]
Podle Er-Rághiba prvotním významem aor je ono zahalení či skrytí před smysly. Jde tu rovněž o matoucí temnotu noci, jde ale přitom o noc samotnou nebo neproniknutelnou černou tmu noci, přičemž tato temnota noci má ochrannou funkci, protože zahaluje nebo skrývá.
V súře 38, verš 33, stojí: „A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo mu podobné umístili; teprve potom se kál.“ Je to narážka na přechodný návrat Šalomounův k pohanství;[17] tehdy mu byl ukraden magický prsten nějakým džinem, který přijal jeho podobu a usadil se na jeho trůnu, zatímco Šalomoun po čtyřicet dní bloudil světem jako žebrák. Nikdo se ovšem neptá, kdo byl onen džin, který se zahalil do těla podoby krále Šalamouna, kterak mohl nabýt takové úžasné schopnosti vládnout aorem, právě tak jako to dokázal i Ježíš.
„Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý, a přitom nerozlučný pan Hyde.“[18]
S metafyzickým, morálním a gramaticko-lingvistickým pohledem na fyzikální aspekty jazyka s přihlédnutím k hieroglyfickému významu písmen[19] přišel v druhé polovině osmnáctého století Rowland Jones (1722-1774), velšský filolog s radikálními lingvistickými názory.
Člověka je třeba z hlediska jazyka považovat za směsici veškerého bytí, za svého druhu vlastní mikrokosmos, a jeho řeč za všeobecné inteligentní echo božského fiat. Pro svoji schopnost růstu a výživy je pokládán za rostlinu. Za zvíře proto, že se dokáže pohybovat, dýchat a pociťovat. A za duchovní bytost kvůli svému myšlení či chápavým vlastnostem. Tato ἐντελέχειᾰ, kterou Aristotelés zavedl v Metafysice,[20] entelechie (řec. en-telos-echein, „mít vnitřně daný cíl“), inteligentní echo, jest tím, čím byl člověk původně obdařen svým Stvořitelem.
A třebaže jsou zvířata vybavena orgány řeči, nejsou schopna artikulovat žádné představy ani pojmy, lze předpokládat, že samotná zvířecí část člověka bez asistence inteligence či rozumu je na tom podobně. A jelikož je člověk vybaven idejemi hlavně prostřednictvím řeči, nezdá se být strom poznání dobrého a zlého nepatřičnou metaforou lidského hlasu neboli persony, nebo též dryád a hamadryád, neřkuli stromu života, lidského intuitivního stavu poznání a ctnosti.
Básník praví:
| „A wild where weeds promiscuous shoot, Or garden tempting with forbidden fruit; The tree of life, once, branches, stem, and root, Of knowledge too, since vices on it shoot.“ |
„Divoká houšť, kde plevele bezuzdně bují, či zahrada pokušení se zakázaným ovocem; Strom života se tam druhdy rozvětvoval, kmen vyrážel i kořenil, Též strom poznání, neb neřesti co výhonky na něm raší.“ |
„Divoká houšť“ (wild) znamená dřevo, nebo místo, kde je vše velikého vzrůstu, a je emblematickým výrazem stromu poznání dobrého a zlého, onoho Υλη, hylé, látky či zvuku lidské řeči. Person(a) („jednotlivec, člověk, osoba“) jest složeninou slov pêr-son, sladký zvuk. Pêr rovněž označuje jablko nebo jakékoliv jiné sladké a zralé ovoce, jako fíky – nebo, jak říkají Velšané, figes – což možná připomíná to, díky čemuž se člověku dostalo označení osoba, totiž zvuku jablka nebo (velšsky) afal [vyslovované aval, z protobrythonského aβal, a protokeltského abalom, odtud také Avalon], a rovněž označení padlého anděla, který pokoušel Evu, jména di-afal nebo fall jsou velšská slova pro ďábla (devil) a padlého anděla, a jablko Boží (ve smyslu: Syn Boží), a také anglické slovo fall („pád“) odtud pochází; fíky i neřesti označují tutéž věc; slovo vices (neřesti) odvozuje svůj původ, jak se zdá, od figes. Souhláska v a digamma (Ϝ) jsou totéž, a g představuje skloňování kmenového c.
Není bez zajímavosti, že latinsky se jabloň řekne malus, tzn. „špatný“, odtud staré české „malvice“. Řecké πρόσωπον, osoba, původně znamenalo „tvář“ nebo „maska“, a pochází z prostředí řeckého divadla, kde herci na jevišti nosili masky, aby dali publiku najevo svůj charakter či citové rozpoložení.
Písmena, γράμματα nebo znaky, jsou ať už skutečným či emblematickým ztělesněním a reprezentují věci či ideje; jako anotace artikulovaných zvuků naznačují jejich vnitřní koncepce a vyjadřují je ostatním.
Sestávají z různých druhů, jako jsou třeba jednoduché znaky k označení elementů či principů; jejich kombinace vyjadřují komplexní ideje a věci; dále jsou to oddělovače větné, do odstavců atd. (závorky, složené závorky, středníky…); aktiva – při existenci shodnosti sémantické role agenta a syntaktické formy subjektu (aktivum, podmět (já) je původcem děje); energie slov (hněv, vášeň, láska, smutek, soucit) – uskutečňují výměnu energie a pocitů subjektu s okolím; afirmační výrazy jako pozitivní tvrzení („ano“, v protikladu k negaci – „ne, nikoliv“) a vnitřně vyslovené myšlenky a touhy; negační či záporné částice – negace je jedním z prvních slovních projevů, které se děti při osvojování mateřského jazyka naučí, a také jeden z nejdůležitějších výrazů přirozeného jazyka, ten, kterým vyjadřujeme zcela jasně svůj nesouhlas, případně popření nějakého výroku. Jsou rovněž výrazem výlučnosti, zbavují něco významu, a tedy jsou zásadním projevem individuace, souvědomí, samoty, odloučenosti, soukromí, tajnosti, tišiny.
Marshal McLuhan píše:
„Bergson ve Vývoji tvořivém tvrdí, že dokonce i vědomí je extenzí člověka, která omezuje šťastnou jednotu, kterou dává kolektivní nevědomí. Řeč odděluje jednoho člověka od druhého a lidstvo od kosmického nevědomí. Jakožto extenze či vyslovení (zvnějšnění) všech našich smyslů zároveň byl jazyk odjakživa považován za nejbohatší uměleckou formu člověka, odlišující jej od zvířat.
Je-li možno přirovnat lidské ucho k rozhlasovému přijímači, který je schopen dekódovat elektromagnetické vlny a překódovat je v podobě zvuku, můžeme lidský hlas přirovnat k rozhlasovému vysílači, protože ten je schopen překládat zvuk do elektromagnetických vln. Schopnosti hlasu formovat vzduch a prostor do verbálních modelů možná předcházel méně specializovaný výraz nářku, mručení, gest, příkazů, písní a tanců. Modely smyslů, jejichž extenzemi jsou různé lidské jazyky, jsou stejně pestré jako styly v umění a oblékání. Každá mateřština učí své mluvčí zcela jedinečným způsobem, jak vidět a cítit svět a jak ve světě jednat.
Naše nová elektrická technologie, která je extenzí našich smyslů a nervů v globálním měřítku, bude mít pro budoucnost jazyka značné důsledky. Elektrická technologie nepotřebuje slova o nic víc, než potřebuje digitální počítač čísla. Elektřina ukazuje cestu k extenzi samého procesu vědomí, a to v globálním měřítku a bez jakékoli verbalizace. Takovýto stav kolektivního vědomí byl možná předverbálním stavem člověka. Jazyk, technologie extenze člověka, jehož schopnost dělit a oddělovat tak dobře známe, byl možná onou ‚babylónskou věží‘, jíž se lidé pokoušeli dosáhnout výšin nebe. Dnes počítače slibují, že se stanou prostředkem okamžitého překladu jakéhokoli kódu nebo jazyka do jakéhokoli jiného kódu či jazyka, zkrátka že pomocí technologie dosáhneme svatodušního stavu univerzálního dorozumění a jednoty.“[21]
To jsou nejmenší či nejzákladnější prvky řeči a jejich soustava tvoří částice, a jejich kombinace pak větší celky – věty. Písmena jsou utvářena svým tvarem a zvučností v souladu s idejemi a věcmi, s nimiž mají přirozené spojení. Jejich vibrace působí na sluchové ústrojí a ovlivňují jak lidskou vůli, tak i vnímání. Písmena, sestávající z nepravidelných linií, kružnic nebo křivek, nejsou způsobilé k nesení všeobecných znaků či významů, nebo zastupování různorodých věcí; avšak jen přímé linie, kružnice a jejich výseče i znásobení, jako je tomu v římské abecedě, jsou schopné onoho hieroglyfického universálního znázorňování a významů, o nichž se předpokládá, že je musela vyjadřovat první universální řeč, a protože se zdá, že většina ostatních znaků jsou toliko odchylkami římské abecedy, pouhou vyumělkovaností, nebo příhodným tvarováním, nebude až tak zhola absurdní předpokládat, že Adam byl těmito písmeny vybaven a byl poučen o jejich hláskování; a byly všeobecně využívány až do zmatení jazyků v Bábelu, kdy lidstvo začalo užívat hlomozu či zvuků dobytka namísto lidského hlasu; a že Římanům se dostalo poučení od Toskánců o těchto písmenech, když dorazili do Itálie. A nezdá se ani úplně nemožné, že ty národy – jež byly Prozřetelností vybrány, aby se staly držiteli nejodlehlejších zemí západně od Asie, a které se tím směrem také vydaly, podél středozemního pobřeží, přes Krétu, Řecko, Sicílii, Egypt, Mauretánii, Toskánsko, Španělsko, Galii a Británii – se nacházely v době zmatení jazyků v Asii. A jelikož tato písmena byla převzata jen do keltského, frýžského a britského jazyka, vysvětlující takto místní názvy v několika zemích, kde tento postupně zanikl a vznikly z něj modernější dialekty, a zřejmě proto si Caesar myslel, že druidismus povstal v Británii.
Zdá se velmi pravděpodobné, že Merkur, Gomer nebo Hermés a další druidští vůdci západních kolonií ovládali tato tajná písmena. Je jisté, že Galové v době před příchodem Caesara tato písmena ještě užívali. Kromě toho, pradávná historie si všímá u hieroglyfů, že sestávají z obrazů zvířat, částí lidských těl i mechanických nástrojů, jež vynalezl Thoth, první Hermés, následně přeložených do řečtiny, uložených v egyptských chrámech do knih a učení je pak považovali za posvátné znaky.
Písmena této první řeči byla nepochybně jednoduchá, jen s pár pravidly pro jejich přeskupování a seskupování, a přesto dokázala vyjadřovat všechny přirozené znaky a zvuky věcí, proto také zajisté byly účastna stavby jazyka navrženého k universálnímu přijetí. Slova byla hieroglyfická a jejich význam v souladu s barvitým spojováním. Toto byly prastaré znaky, vrypy, neboli γραμματα, a jejich hlásky byly ςοιχα, kardinální hlásky.
Počátky zvukových archetypů se datují zpět až do doby paleolitu, kdy všichni lidé byli lovci-sběračky. V tomto dlouhém období byli blíže přírodě a jejich chápání „posvátného“ bylo velmi odlišné od běžného vnímání posvátného v západní kultuře. Posvátné představy v podobě duchů předků, ducha prvního lovce či zvířecích duchů byly součástí jejich každodenního života a snů.[22] Ve svých snech s nimi komunikovali. Jejich vědomí vlastního já a intelekt nebyl ještě plně rozvinut, ale jejich mysl zpracovávala symboly daleko lépe než ta naše. Byli to tvůrci mýtů; potřebovali mýty, aby přežili a pochopili svět kolem sebe. A součástí tohoto procesu tvorby mýtů bylo, že komunikovali prostřednictvím symbolů.[23]
Když lidstvo přestalo být lovci a sběračkami a vynalezlo před nějakými šesti tisíci lety písmo, symboly byly stále velmi mocné. Egyptské hieroglyfy, sumerský klínopis, čínské piktogramy jsou produktem této symbolické myšlenkové tendence, která se rozvinula během paleolitu. Je zajímavé, že autistické děti vykazují tuto paleolitickou myšlenkovou tendenci i dnes. Postrádají slovní zásobu, avšak většina z nich vykazuje zvláštní inteligenci ohledně symbolů. Děti nejvíce postižené autismem mají silně rozvinuté schopnosti vizuálního vnímání. Je nám to připomínkou toho, že v období paleolitu byly symboly a mýtické myšlení mnohem významnější než lingvistické myšlení. Tutéž myšlenkovou tendenci vidíme i u matematiků a teoretických fyziků. Když jsou hluboce zabráni do matematického myšlení, které je nejryzejší podobou tohoto symbolického myšlení, zakoušejí jazykové obtíže.
Zvukové archetypy se podobají posvátným symbolům a jsou stejně mocné.
Uvádíme tu ještě vyobrazení „hada Chnufise,“ jenž se vzpřimuje, aby vyrazil prudce vzhůru jako mýtický paprsek. Nad ním ve směru paprsků jeho koruny stojí sedm hlásek, základů jeho jména. Obvyklá trojice „S.S.S.“, trám a jméno „ΧΝΟΥΒΙC“ tvoří druhou stranu této gnostické kameje. Je to, jak jsme zjistili, překrásná rytina na mimořádně vypouklém bledě zeleném chalcedonu nejlepší kvality. [24]
Podle ofitů[25] je v planetární skupině zobrazen Michael jako lev, Suriel jako býk, Rafael jako had, Gabriel jako orel, Thautabaoth jako medvěd, Eratsaoth jako pes a Uriel jako osel. Předpokládá se, že tyto emanace procházejí sedmi planetárními regiony, jež tato chaldejská jména označují, když vcházejí do našeho světa. Těmito sedmi planetárními regiony nebo sférami, obývanými odpovídajícími řády andělů, podle gnostického mýtu tajně procházel Spasitel Ježíš Kristus, když se proměnil, aby utajil svoje zvěstování a s jistotou dosáhl svého vítězství. Takto příhodně skryt vyhnul se prozrazení v těchto již stvořených „knížectvích andělů“, zastřel svůj úmysl dobrovolně se obětovat za lidské pokolení, dokud si nebyl jist svým vkladem „lidstvu“, přijetím „smírčí oběti“ – jen kvůli zrození skrze „pannu“, a nikoliv kvůli „úřadu“.
Metut neter.[26] Neteře.
Egyptští Neteru byli uctíváni v neolitických dobách, avšak jejich vzezření se zvířecí či ptačí hlavou naznačuje jejich paleolitický původ. Rituální tance amerických Indiánů mají kořeny v paleolitu a k jejich posvátným představám se rovněž pojí zvířata a ptáci. Dalším působivým konceptem z paleolitu je Nebeský bůh. Nebe v centrální Asii vzbuzovalo v mysli paleolitického člověka pocit nesmírnosti. Během poslední doby ledové se objevily jako posvátný symbol proto, že severní Evropu postihly temnoty a zima. Posvátný koncept slunce a ohně se dostal do Anatolie, Persie a centrální Asie během klimatem vynucené migrace v době ledové. Lovci a sběračky se cestou po pobřeží dostali z Afriky na pobřeží Indie a Austrálie, ale svoji spiritualitu objevovali jiným způsobem. Měli zkušenosti s kundaliní a to byl počátek duchovní tradice známé dnes jako tantra.
Zvukové archetypy se vtiskly do myslí předků v průběhu šamanských rituálů doprovázených zpěvem a tancem. Tyto otisky si v sobě všichni neseme v našich genech a naší kolektivní mysli. Zpěv a tanec má na lidi silný účinek. Kírtan je moderní verzí posvátných tanců z dob paleolitu. Stejně tak tance súfických dervišů. Rytmické opakování jistých zvuků nás může přivést k našemu počátku. V podstatě dosahujeme hlubších vrstev mozku, tedy oněch částí, v nichž se rodí primitivní emoce, anebo dokonce ještě hlubších vrstev, tzv. primitivního mozku, který kontroluje mimovolné tělesné funkce. Zvukové archetypy se nacházejí právě v této vrstvě mozku a v oněch odpovídajících vrstvách mysli, které jsou kolektivní myslí našeho druhu.
V nové fázi lidského vývoje dochází k dekonstrukci a ztrátě původní podoby znaků a symbolů. Je to nezbytné, protože orální tradice vymírá. Původní vhled a vědění bylo třeba dekódovat a převést do psané podoby, aby se uchovalo. Úkolem sémiotiky (řec. σημειον sémeion, znak, označení; nauka o znakových systémech) je dekódovat a denaturalizovat znaky. Dekódování zvukových archetypů by mělo proběhnout v jejím rámci. Jisté základní zvuky přenášejí skrytou informaci s prastarým duchovním nábojem a v kontextu kosmologie mají zvláštní význam. Tyto zvuky mají moc nad lidskými bytostmi. Jejich vliv je velmi subtilní, magický. Vliv není významný co do síly, nýbrž svým projevem. Čím déle se tato malá síla projevuje, tím mocnější má účinek.
Film Jsou mezi námi[27] odhalil manipulativní sílu současného konzumního systému. Neviditelné nápisy na bílých místech (naší mysli) reklamních billboardů svědčí o pravém obsahu tzv. „béčkových“ sci-fi filmů, totiž odkrytí jedné z podstat našeho světa, vlády znaků. Zatímco hieroglyf v sobě nesl význam, jímž se rozeznívalo Slovo, v naší době rozeznění informačního symbolu v nás probudí pud slepé poslušnosti, který nás nutí bezmyšlenkovitě následovat jeho obsah. Čím primitivnější reklama, tím účinnější. Její rafinovanost tkví, jak autor správně nahlíží, v exploataci zkušenosti. Vlastně se podobně jako mimikry vydává za něco neoddělitelně s námi spjatého a vsoukává se do nás jako vetřelci z vesmírných sci-fi, aby v nás a z nás učinili něco podle obrazu svého. Reklama je tedy vlastně „Bůh“, která stvořuje nové jedince oddané posvátnému Účelu, totiž Konzumu.[28]
„Cosi nového a vychytralého se vyvíjí…“, říká se v indie horrorovém thrilleru nazvaném Patient Zero, [29] který je dalším pokusem o oživení zombie žánru novými idejemi. Hlavním hrdinou je tu chlápek, Morgan, s unikátní schopností mluvit „novým jazykem nakažených“ a jako jeden z posledních přeživších se snaží najít nultého pacienta a lék.
Sémiotickou soustavu lze vztáhnout i na spirituální filosofii. Syntéza sémiotiky, fonosémantiky a spirituální filosofie má být významným posunem, kterým se kvalifikuje jako intuitivní vědní disciplina. Na tomto poli dojde k významným objevům. Zvláštní oblast zájmu představuje zvukový archetyp nebo akustické kořeny známé v indické duchovní tradici rovněž jako bídža mantra (bídža je semínko, zdroj, počátek), tj. vlnění a volání duše, tedy subtilní zvuky, které vyjadřují možnou vibraci v rezonanci. Akustické kořeny v sobě skrývají símě spirituální filosofie zkoumající symboliku zvuku neboli fonosémantiku.
Lingvistický koncept symboliky zvuku je spojován se zvukovými archetypy. Základním předpokladem lingvistiky jest to, že párování zvukových významů je libovolné s výjimkou případu zvukových symbolů. S ohledem na jejich neobvyklost a kontroverznost jsou v lingvistice přehlíženy. Přesto idea, že jisté zvuky mají univerzální platnost, není vůbec nová. V díle Kratylos uvažuje Platón o vztahu věci, pojmu a pojmenování formou rozhovoru, jehož vůdčí osobností je Sókrates, který debatuje s Hermogénem:
Sókrates: „Dobrá; ale což ta první, která se ještě nezakládají na jiných, jakým způsobem nám ta podle možnosti co nejvíce objasní jsoucna, mají-li to být opravdu jména? Odpověz mi na tohle: kdybychom neměli hlasu ani jazyka, ale chtěli si vespolek projevovati věci, zdalipak bychom se nepokoušeli, jako to nyní dělají němí, naznačovati je rukama, hlavou a ostatním tělem? Kdybychom chtěli projeviti, co je nahoře a lehké, zdvihli bychom, myslím, ruku k nebi, napodobujíce samu přirozenost té věci; pakli věci dole a těžké, napřáhli bychom ji k zemi. A kdybychom chtěli projeviti běžícího koně nebo některé jiné zvíře, jistě bychom dělali svá vlastní těla i své posunky co nejpodobnějšími jim. Takto by, myslím, vznikalo projevení něčeho tělem, tím, že by tělo, jak se podobá, napodobilo to, co chtělo projeviti. Když jsme však chtěli činiti projevy hlasem a jazykem a ústy, zdalipak nedostaneme projev každé věci, jenž vzniká těmito prostředky, tehdy, když jimi vznikne napodobení k něčemu se vztahující? Jméno tedy jest, jak se podobá, napodobení hlasem oné věci, která je předmětem napodobení, a kdo hlasem napodobuje, jmenuje to, co napodobuje. Ale mně se ten výklad, bůh ví, ještě nezdá dobrým, příteli! O těch, kdo napodobují ovce a kohouty i jiná zvířata, byli bychom nuceni uznati, že jmenují, co napodobují. Zdá se ti tedy, že to je v pořádku?“
Hermogénes: „Nikoli. Ale jaké napodobování by tedy bylo jméno, Sokrate?“
Sókrates: „Předně, jak se mi zdá, ne takové, budeme-li napodobovat právě tak, jako napodobujeme věci hudbou, ačkoli i tehdy napodobujeme zvukem. Dále ne takové, budeme-li napodobovat i my právě ty věci, které napodobuje hudba; ani to nebude podle mého zdání dávání jména. Chci ti říci toto: mají věci každá svůj zvuk a tvar a mnohé i barvu?“
Hermogénes: „Ovšemže.“
Sókrates: „Podobá se tedy, že jmenovací umění nezáleží v tom, jestliže někdo napodobuje tyto vlastnosti, ani nesouvisí s těmito druhy napodobení. Neboť to jsou jednak hudba, jednak malířství, že ano?“
Hermogénes: „Ano.“
Sókrates: „A co toto? Nezdá se ti, že každé věci náleží zrovna tak jako barva a vlastnosti, o kterých jsme právě mluvili, i jsoucnost? A především pokud jde o barvu samu i zvuk, což nenáleží jakási jsoucnost jednomu i druhému i všem ostatním věcem, které zasluhují tohoto výroku, kterým se jim přikládá bytí?
Nuže tedy, kdyby někdo dovedl napodobovati právě toto při každé věci, její jsoucnost, hláskami a slabikami, zdalipak by neprojevoval to, co každá věc jest?
A jak bys nazval toho, kdo by to dovedl, jako jsi ty dřívější nazval jednoho hudebníkem a druhého malířem? Jak bys nazval tohoto?“
Hermogénes: „Tohle je, zdá se mi, Sokrate, co už dávno hledáme, že toto by byl odborník ve jmenování.“
Sókrates: „Ale jakým způsobem by bylo možno rozdělit to, odkud napodobující začíná napodobovat? Protože se napodobování jsoucnosti provádí slabikami a hláskami, je patrně nejsprávnější rozděliti ty prvky, právě tak jako ti, kdo se dávají do zkoumání rytmů, nejprve rozdělí pojmy prvků, potom slabik a pak již, ale ne dříve, přistupují k rytmům, aby je pozorovali. Zajisté tedy musíme i my takto rozděliti hlásky nejprve na hlasné, potom z ostatních stanovit podle druhů hlásky nehlasné a nezvučné – tak totiž je tuším nazývají znalci tohoto oboru – a dále hlásky, které sice nejsou hlasné, ale nejsou nezvučné.[30] A u hlasných samých určit, kolik mají druhů mezi sebou rozdílných. A až provedeme toto rozdělení, musíme zase dobře rozděliti všechna jsoucna, kterým se mají dát jména, a hledět, zdali tu jsou skupiny, na které lze všechna roztřídit jako hlásky a podle kterých je možno uvidět i jsoucna sama i jsou-li u nich druhy týmž způsobem jako u hlásek. Když toto všechno dobře prohlédneme, dovedeme asi přiřazovat každé jsoucno podle jeho podobnosti, ať už bude třeba přiřaďovat jedno k jednomu, nebo směs mnoha k jednomu, jako malíři, když chtějí dosáhnout podobnosti, nanesou někdy jen samotný purpur, jindy pak některou jinou z barev, avšak někdy smíchají jich mnoho dohromady, jako například když připravují pleťovou barvu nebo nějakou jinou toho druhu, podle toho, myslím, jak který obraz se zdá vyžadovat které barvy. Takto tedy budeme i my přiřaďovat hláskové prvky k věcem, buď jeden k jedné, který se bude zdát pro ni potřebný, i mnoho najednou, tvoříce tak řečené slabiky a dále skládajíce slabiky, z nichž se skládají jména a slovesa; a zase ze jmen a sloves budeme sestavovat již něco velkého a krásného a celého: jako se tam dělá živý tvor malířským uměním, tak zde vytvoříme řeč uměním jmenovacím nebo rétorským nebo které to je. Spíše však ne my, to jsem se zmýlil ve výraze, neboť to složení, tak jak jest, vytvořili staří. Pokud jde o nás, jestliže budeme umět všechny ty věci odborně posuzovat, náleží nám takto je rozdělit a takto se dívat, zdali jsou prvotní i pozdější jména dána řádně, či ne; spojovat to jinak bylo by, bojím se, ledabylé a nemetodické, milý Hermogene.“[31]
Sókratův pohled je velmí blízký tomu, který zastává Shrii Shrii Anandamurti (občanským jménem Prabhat Ranjan Sarkar), přezdívaný rovněž Bábá:
„Každá vibrace v tomto universu má barvu a zvuk. Každá vibrace rovněž reprezentuje zvláštní ideu, a proto každé ideji přináleží vibrační zvuk a vibrační barva.“[32]
Tito velcí učitelé předpokládají, že je možné odkázat se na jeden aspekt „reality“ tím, že použijeme jiný aspekt. Můžeme poukázat na „ideu“ tak, že využijeme například zvuk. Shrii Shrii Anandamurti nám připomíná, že toto spojení je velmi hluboké, a to v tom smyslu, že stvořením této „ideje“ začne existovat „zvuk“ a „barva.“ Jinými slovy, tento „projev vibrace“ se souběžně manifestuje jako „idea“, „zvuk“ a „barva.“ Shrii Shrii Anandamurti samozřejmě používá slova „zvuk“ a „barva“ v abstraktním smyslu, čímž odkazuje na odlišné aspekty „projevu vibrace“ v nejobecnějším smyslu.
To, co Sókrates nazývá „věc“, je podle Shrii Shrii Anandamurtiho „vibrace“. Moderní fyzika objevila, že „věci“ jako atomy, elektrony, protony, kvarky a všechny ostatní subatomární částice jsou zároveň vibrační pole energie. Nejnovější teorie pozvedávají tento koncept „vibračního pole energie“ na úplně jinou úroveň proto, že předpokládají, že elementární částice jsou zároveň i „vibračními strunami“ a „vibračními membránami“ základní stavby universa. „Zvuk“ a „barva“ (odlišné aspekty vlnění v základní stavbě universa) nejsou moderní fyzice zas až tak cizí.
Co je „zvuk“ elektronu? Co je „barva“ elektronu? Fyzici budou mít námitky proti popisu fyzické reality prostřednictvím těchto pojmů, jestliže však řeknu, že „barva“ je frekvence elektromagnetického záření emitovaného elektronem, když přeskočí „kvantovým skokem“, tedy nikoliv spojitě, z jedné diskrétní úrovně do druhé nebo když elektron akceleruje v magnetickém poli, nebudou mít fyzici v tomto kontextu námitky proti použití „barvy“. Podobně když řeknu, že „zvuk“ je Schrödingerova vlna spojená s elektronem, nebudou zase v tomto kontextu nic namítat proti použití slova „zvuk“. Co ale může fyzikům připadat zvláštní, je že by elektron mohl mít „ideu“. Fyzik pochopí, že to, co se vlastně míní „ideou“, je kvantové číslo spojené s elektronem, jako třeba spin, náboj a částice jiných generací.
Margaret Magnusová napsala knihu nazvanou Bohové Slova: Archetypy v souhláskách.[33] Samotná možnost, že jisté zvuky reprezentují universální ideje, tvoří základ fonosémantiky. Je třeba vyjasnit, že zvukové archetypy konstituují malou podmnožinu zvukových symbolů, které nacházíme v řeči. Fonosémantika je studuje všechny. Dante Alighieri se věnoval tomuto tématu ve svém díle De vulgari eloquentia (O rodném jazyce).[34] Argumentuje, že adamská řeč je božského původu, a tudíž nezměnitelná.[35] Poznamenává rovněž,[36] že podle knihy Genesis přináležel první slovní projev Evě, která oslovila hada a nikoliv Adama.[37] Umberto Eco si všímá i toho, že kniha Genesis je nejednoznačná v tom, zda adamská řeč byla jeho potomky uchována až do zmatení jazyků,[38] nebo k tomu dokonce došlo přirozeně už před Bábelem.[39]
* * *
[1] Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Odeon, Praha 1977, řádek 56, str. 34.
[2] Šineár (hebr. שִׁנְעָר, Šin’ar, v Septuagintě Σεννααρ, Sennaar, „říční krajina“) bylo širší označení pro Mezopotámii.
[3] Klí je lepkavá zem, zemská pryskyřice, přírodní asfalt.
[4] Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism: A Grimoire of Alchemical Agendas. Feral House 2012, str. 21n.
[5] Gn 3,20.
[6] Karel Jaroslav Obrátil: Velký slovník sprostých slov. Kryptadia. Lege artis, Praha 2000, viz heslo „život“, str. 285.
[7] Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt. Horus, Brno 1992, str. 60, 63.
[8] Srv. „ogdoáda“ in San: UFOlklór. Psychomytologie II.
[9] D. S. Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt, str. 74.
[10] Srv. Jiří Dynda: Svjatogor. Smrt a iniciace staroruského bohatýra. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017.
[11] Gn 3.
[12] Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha. Trigon, Praha 2017, str. 181.
[13] Gn 2,19.
[14] Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha, str. 169.
[15] Gn 3,8-10.
[16] J 1,5.
[17] Srv. 1Kr 11.
[18] San: O bájných, kouzelných a podivuhodných vynálezech aneb O augurství Alhazredově.
[19] Rowland Jones: Hieroglyfic: or a Grammatical Introduction to an Universal Hieroglyfic Language; consisting of English Signs and Voices, with a definition of all the Parts of the English, Welsh, Greek, and Latin Languages, some Physical, Metaphysical, and Moral Cursory Remarks on the Nature, Properties, and Rights of Men and Things, and Rules and Specimens for Composing an Hieroglyfic Vocabulary of the Signs or Figures as well as the Sounds of Things upon Rational and Philosophical Principles and the Primitive Meaning of Names. John Hughs, Londýn 1768.
[20] Aristotelés: Metafysika. Rezek, Praha 2003, IX.8, 1050b.
[21] Marshall McLuhan: Jak rozumět médiím. Extenze člověka. Odeon, Praha 1991, str. 83n.
[22] Srv. Hans Peter Duerr: Sedna aneb Láska k životu. Horus, Brno 1997.
[23] Viz Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants. Thomas Jefferson University Press, Kirksville 1999.
[24] Hargrave Jennings: Rosikruciáni: Rituály a mystéria. Chatto and Windus, Londýn 1879, kap. Památníky uctívání ohně z celého světa.
[25] Órigenés z Alexandrie: Proti Kelsovi. Oikoymenh, Praha 2016, hl. 6, XXX.
[26] Laird Scranton: The Cosmological Origins of Myth and Symbol, str. 131n.
[27] They Live. Režie: John Carpenter. USA, 1988.
[28] Srv. Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze. Malvern, Praha 2006.
[29] Patient Zero. Režie: Stefan Ruzowitzky. Velká Británie, 2018.
[30] Je tu, jak patrno, rozdělení hlásek na tři skupiny: 1) hlasné (zvučné), tj. samohlásky, 2) nehlasné a nezvučné, kam náleží explozivy g, k, d, t, b, p, 3) nehlasné zvučné, např. s, r. V evropských jazycích se exploziva nebo imploziva nevyskytují, srv. heslo Plozivní souhláska.
[31] Platón: Kratylos. Oikoymenh, Praha 2017.
[32] Shrii Shrii Anandamurti: “Vibration Form and Colour”, Subhasita Samgraha, Part 3, Ananda Marga Publications.
[33] Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants. Thomas Jefferson University Press, Kirksville, Missouri 1999.
[34] Dante Alighieri: De vulgari eloquentia. O rodném jazyce. Oikoymenh, Praha 2004.
[35] L. Hinton, J. Nichols, J. J. Ohala: Sound Symbolism. Cambridge University Press 1994.
[36] Umberto Eco: Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993) je o problematice mezinárodního jazyka, mimo jiné se zabývá i úlohou latiny, kabaly, pokusy Komenského o vytvoření umělého jazyka Panglottia, jazyky volapük, esperanto a souvisejícími tématy.
[37] Margaret Magnus: Gods of the Word: Archetypes in the Consonants.
[38] Gn 11,1-9.
[39] Gn 10,5.
