Chazarsko-nacistický Antikrist III
Tajemství, hanba a hřích
Úvod
Moje tchyně byla čarodějka, opravdová čarodějnice. Nikdy nepřenesla přes srdce, že jsem své děti nechal pokřtít. Magie katolické církve je silná medicína. Ten, kdo byl pokřtěn a biřmován, chodí na svaté přijímání, odevzdal svoji duši křesťanskému Bohu a tento křesťanský Bůh není tím, za koho jej prohlašuje církev. Jednou za čas, stejně jako v případech, které jsou zde popsány, můžete letmo zahlédnout, kdo a co On jest, ale povždy je obklopen temnotou tisíce let, a ve zpětném pohledu se nezdá být skutečný…
Od onoho nočního večírku jsem Ho už znovu nepotkal, věděl jsem však, že tehdy tam byl, velmi blízko, když jsem sepisoval Stopy zla (Footprints of Evil), esej o všech těch lidech, kteří se ztratili v některém z národních parků. Jim Dean, redaktor Veterans Today, a jeho manželka Erica k němu napsali úvod. Toto dílko rychle nabylo velkého věhlasu a já byl vzápětí kontaktován Davidem Paulidesem, který provedl počáteční výzkum a napsal o tom knihu, kterou nazval Missing 411.
Paulides nebyl spokojen, snad že píšu lépe než on, ale možná protože, že každý, o kom jsem psal, skončil v truhle. Napsal mi Allyn Atadero, otec Jaryda Atadera, který byl jedním z dětí, o nichž jsem se v eseji zmínil, a zmizel za opravdu velmi zvláštních okolností.
Jaryd chodil na procházku v Coloradu společně s křesťanskou sektou, k níž spolu se svým otcem patřili. Jeho otec u toho nebyl, avšak podle skupiny prostě najednou zničehonic zmizel. Po letech byla nalezena jeho lebka a šatstvo. Allyn měl dojem, že vím, co se jeho synovi přihodilo a prosil mě, abych mu to řekl. Nemohl jsem.
O jednu generaci dříve zmizel na stezce v Camp Saint-Malo za okolností právě tak bizarních kluk jménem Bobby Bizup; chlapci náležející k římskokatolické obci tábořili asi dvacet mil od místa, kde zmizel Jaryd. O třicet let později byl papež Jan Pavel II. bez dalšího vysvětlení přesunut helikoptérou do St. Malo dva dny před onou slavnou nedělní mší slouženou v Denveru v roce 1993 při oslavě Světového dne mládeže. Papež tam na oné stezce, kde zmizel Bobby Bizup, strávil dvě hodiny o samotě…
* * *
Bílá sobota, den před Velikonocemi roku 1980; sestra Margaret Ann Pahlová byla nalezena mrtvá „v sakristii kaple nemocnice Mercy v Toledu ve státě Ohio. Vrah ji přepadl, když se toho dne připravovala na bohoslužbu. Pahlová byla škrcena až na samotný práh smrti, pak nemilosrdně ubodána nožem na dopisy, a nakonec sexuálně znásilněna. Byla nalezena na oltáři, přes její mrtvé tělo byla přehozena látka.“[1]
Podle podání jejích duchovních kolegů si tato nesnesitelná rachomejtle, dobrá sestra, ve svých sedmdesáti jedna letech našla špatný způsob, jak se dostat jako oběť na Ježíšův oltář. „Vedle 31 bodných ran tvořilo devět vpichů v oblasti nad srdcem obrácený krucifix, démonický symbol. Byla až pod pás svlečená a poškrábaná křížem.“[2]
Všichni věděli, že to spáchal jezuita Chaplin Gerald Robinson. Vždy jí opovrhoval a v době vraždy ho mnozí svědci viděli poblíž kaple. Když ho policie vyslýchala, učinil řadu protichůdných prohlášení. Jenže Robinsona, jezuity ani církev to nijak netrápilo.
Dean Mandros, šéf kriminálního oddělení v okresu Lucas ze státního zastupitelství, později vypovídal, jak zástupce policejního náčelníka Ray Vetter, zbožný římský katolík, nehledě na zhrození svých vlastních detektivů, prostě vydal Robinsona jinému monsignorovi. Dokonce i pak panovalo podezření, že do toho bylo zapleteno katolické duchovenstvo. Mandros rovněž uvedl, že Vetter žádal detektivy, aby mu předali své podklady k případu. Některé z těchto zpráv už nikdo nikdy nespatřil.
Případ byl dán k ledu a zůstal nevyřešený až do vlny paniky ze satanismu s příchodem nového tisíciletí. V roce 2003 obdržela policie v Toledu dopis od ženy tvrdící, že jako dítě byla rituálně zneužita během satanistických ceremoniálů, při nichž došlo k lidské oběti, které pořádali kněží a řádové sestry. Poskytla seznam jmen prominentů, mezi nimiž byl i otec Gerald Robinson. Vzhledem k tomu, že nebylo možné nic dokázat, dopis se dostal k pár detektivům, kteří se tvrdošíjně zabývají odloženými případy.
Znovu otevřeli vyšetřování vraždy sestry Margaret Ann Pahlové, a hle, ve skladu důkazního materiálu se našla nezaměnitelná vražedná zbraň, miniaturní mečík na otvírání dopisů, jenž se nacházel v Robinsonově vlastnictví už od roku 1980. Provedli exhumaci těla mrtvé sestry a zjistili, že Robinsonův jedinečně stylizovaný nůž na dopisy dokonale odpovídá ranám na jejím těle, jako když vložíte klíč do zámku. Byl nalezen jeden žijící svědek, který ho viděl číhat poblíž kaple a podal o tom svědectví. Robinson byl v roce 2006 usvědčen, následovala vlna odvolání, která příhodně skončila 4. července 2014, kdy zemřel na infarkt…[3]
Každý den nás bombardují oplzlými příběhy o dětech, které jsou téměř vždy produktem biblického pásu,[4] který všem namlouvá, že jsou satanisty proto, že taťka a mamka zneužívali. Zakoupí si výtisk knihy Satanské rituály od pouťového vyvolávače Antona LaVeye[5] a ve sklepě naporcují kočku za mumlání nějakého nesmyslné rituálu, který LaVey vykradl z knih Aleistera Crowleyho. Dříve nebo později přikročí naporcování sousedů a další věc, o které uslyšíte, bude nová epizoda na televizním kanálu Investigative Discovery.
Zrovna jako tento pouťový vyvolávač i sestra Margaret Ann Pahlová, tak ani tyhle ztracené duše nemají potuchy o tom, co má tento Mistr skutečně na mysli. Aleister Crowley bez okolků připouští, že ti, kdož hledají kvůli černé magii temnotu, najdou to, co hledají, připodobnil to však snaze „hledat vývěr plynu s rozsvícenou svíčkou“. Crowleyho rozhořčilo, když byl označen za černého mága, a řekl k tomu: „Nic hloupějšího jsem o sobě nikdy nečetl. Opovrhuji tou věcí do takové míry, že mohu stěží uvěřit, že existují lidé tak pokleslého charakteru a tak pitomí, aby ji praktikovali.“[6]
Podle Crowleyho lze dosáhnout jistých výsledků pomocí černé magie, avšak téměř vždy mají jen dočasnou působnost, a nakonec se to stejně vždy obrátí proti tomu, kdo ji použil, s jednou velkou výjimkou:
„V případě ‚černé mše‘ jde o úplně jinou záležitost. Nemohu ji celebrovat, i kdybych chtěl, neboť nejsem svěcený kněz křesťanské církve.
Celebrující musí být kněz, protože v této praktice jde hlavně o to, že musí býti zprofanována svátost eucharistie. Musíte tedy věřit v pravdu kultu a účinnost jeho rituálu. Odpadlý kněz se obklopuje kongregací lovců senzací a náboženských fanatiků; jedině pak může mít takový profanační ceremoniál prokazatelný černo-magický účinek…“[7]
V sedmnáctém století, za vlády Ludvíka XIV., Krále Slunce, s obrovskou a zrádnou podporou Říma v osobě kardinála Richelieu a jeho chráněnce kardinála Mazarina, převzala Francie moc od Španělska a ovládla Evropu. Conquistadoři, vždy svéhlavě nezávislí na španělské monarchii, avšak nikdy neodporující římskému katolicismu, se spokojili s požehnáním papeže, aby vytrvale plenili Nový svět. A jejich dědici se tím starým už nezabývali.
Ludvík kraloval sedmdesát dva let a sto deset dní, což je pořád ještě rekord evropských monarchií. Během Ludvíkovy vlády se stal Mazarin nejbohatším člověkem na světě a když předčasně zemřel a pokusil se to vše předat Ludvíkovi, tak ten to odmítl. Měl své vlastní jmění…
Tito lidé měřili své bohatství na tuny zlata a stříbra. Byli bohatší než většina zemí dnes. Ludvík dosáhl tohoto bohatství pro sebe a své přátele tak, že zdanil úplně každého a úplně všechno, co mohl a tolik, jak se jen dalo. Tím zaplatil jak za honosný život na francouzském královském dvoře, tak i nekonečné války, v nichž Ludvík nacházel potěšení. Svým diplomatům řekl, že jediným posláním jejich práce je dosáhnout taktických výhod pro francouzskou armádu…
Když Mazarin zemřel, Ludvíka okouzlila Françoise de Rochechouart, markýza de Montespan, která byla jeho milenkou více než deset let, jak ovšem všichni věděli včetně královny, kterou úplně převálcovala, a byla skutečnou královnou Francie. Její poměr s Ludvíkem, jemuž povila sedm dětí, jí umožnil dosáhnout postavení u dvora, jež vytrvalo staletí a říkalo se mu maîtresse-en-titre neboli první milenka krále Francie.
Pád markýzy de Montespan nakonec přivodila L’affaire des poisons aneb Travičská aféra. Ve skutečnosti ale L’affaire des poisons začala už s uvězněním markýzy de Brinvilliers,[8] která kvůli dědictví otrávila svého otce a dva bratry. Proslýchalo se, že se v kondici udržovala návštěvami špitálů a trávením chudáků. Vposledku byla mučena, sťata a její bezhlavý trup spálili na hranici. Louie si najednou uvědomil, že spousta dvořanů zemřela bez zjevného důvodu a začal se obávat o svůj život.
O dva roky později v roce 1677 byla Magdelaine de La Grange, francouzská věštkyně, jejíž první manžel byl popraven jako tulák a pobuda, uvězněna za to, že otrávila svého druhé manželka, bohatého advokáta. Dostala se do spojitosti s Louisem de Vanens, pověstným francouzským alchymistou, jenž nabyl věhlasu tím, že uměl transmutovat kovy ve zlato, a pařížská policie ho podezřívala, že byl vůdcem mezinárodní organizace nájemných vrahů a patřil k pařížskému cechu travičů. Ludvík zaúkoloval Gabriela Nicolase de la Reynie, muže odpovědného za přeměnu jeho pařížské policie v prototyp moderní policejní síly. Reynie, stejně zarputilý jako většina literárních detektivů, tomu nakonec přišel na kloub.
L’affaire des poisons se týkala čtyř set čtyřiceti dvou lidí. Dvě stě osmnáct z nich bylo zatčeno. Třicet šest jich bylo popraveno, pět poslali na galeje a třiadvacet do exilu. Ostatek, jejichž smrt nebyla nijak zaznamenána, byli prostě buď umučeni k smrti nebo spáchali sebevraždu, a další byli bez soudu uvězněni na doživotí podle zvláštních nařízení krále nazývaných Lettres de cachet, proti nimž nebylo odvolání.
Do případu bylo zapleteno tolik osob z Ludvíkova dvora, že kvůli skandálu musel zrušit své vlastní oficiální vyšetřování z roku 1682, a spousta zůstala za své ohavné činy nepotrestána, což přimělo Reynieho utrousit poznámku, že „nesmírnost jejich zločinů jim zajistila bezpečnost“.
Mezi dotčené patřila i Olympie Manciniová, hraběnka ze Soissons,[9] druhá nejstarší ze slavných pěti sester z rodiny Manciniho, které spolu se dvěma sestřenicemi z rodiny Martinozzi patřily ke kráskám na Ludvíkově dvoře. Těchto sedm krásek bylo známo jako Mazarinettes, Mazarinetky, neboť šlo o neteře a dědice kardinála Mazarina. Její sestra Marie Anne Manciniová, hraběnka de Bouillon,[10] byla do aféry zapletena rovněž. Vyšlo najevo, že jejich otec, Mazarinův švagr; baron Lorenzo Mancini, byl v Itálii znám jako černokněžník a nekromant.
Evropské královské dvory, obzvláště ten francouzský a italský, se hemžily věštci a alchymisty prodávajícími nejen obvyklé věštby a proroctví, seance, afrodiziaka a nápoje lásky, nýbrž také ‚dědičný prášek‘, což byl eufemismus pro jed. Marie Bosse, která patřila v Paříži k těm nejvyhledávanějším, se na jednom z večírku tak opila, že se začala neomaleně chvástat, kolik jmění nadělala jeho prodejem aristokracii. Zvěst o tom se dostala až k Reyniemu, který snad poprvé v historii zorganizoval tajnou policejní provokaci, při níž manželka jednoho z jeho konstáblů od ní zakoupila jed.
Jed byl pak vyzkoušen a Bosse byla počátkem ledna 1679 uvězněna. O pár měsíců později byla upálena na hranici spolu se svými dětmi a řadou známých, než se tak však stalo, předala policii opravdu klíčovou osobu v pozadí, Kateřinu Monvoisin, známou jako „La Voisin“, která měla Ludvíka očarovávat již od roku 1666, kdy si ji jenom kvůli tomu najala markýza de Montespan. Proslýchá se, že Ludvík málem omdlel, když o rok později, v roce 1667, poprvé tančil s markýzou de Montespan, a od té chvíle byl do ní beznadějně zamilován.
La Voisin ovšem nebyla žádnou pouliční věštkyní. Černou mši využívala úžasným způsobem, a praví se, že na jejím dvorku byly později vykopány pozůstatky dvou a půl tisíce dětských obětí. Abbé Étienne Guibourg, vysvěcený římskokatolický kněz, pro ni sloužil většinu těchto mší a de Montespan při nich nahá často představovala oltář, na němž byly ony děti obětovány.
Montague Summers, římskokatolický kněz[11] a známý pedofil, který v roce 1928 z latiny do angličtiny přeložil Malleus Maleficarum, barvitě líčí Guibourgovu celebraci černé mše:
„Nad oltářem bylo zavěšeno dlouhé sametově černé pallium a na něm ležela úplně nahá králova milenka. Zapálili šest černých svící, celebrant byl oděn do ornátu, na němž byly stříbrem vyšity okultní znaky, na tento živý oltář, totiž na její nahé břicho položili zlatou paténu a kalich[12] […] všude panovalo ticho přerušované toliko tichým monotónním mumláním rouhavé liturgie […] Ministrantka přistoupila s dítětem v náručí. Dítě podrželi nad oltářem, pak mu rychlým tahem prořízli hrdlo, zdušený výkřik, a už do kalichu padaly horké krůpěje a stříkaly rovněž na bělostné tělo pod ním. Mrtvolku podali la Voisin, která ji bezcitně odhodila do pece k tomu účelu postavené, která již byla doběla rozžhavená.“[13]
Guibourg nepracoval sám, a vskutku se ukázalo, že katolické duchovenstvo se nejen podílelo na vraždění unesených dítek, nýbrž se účastnilo i dění na dekadentním francouzském dvoru, a chtělo to samé, co chtějí i dnes, a netrpí žádnými výčitkami ohledně získání pomoci Satana, aby toho dosáhlo. Odhaduje se, že La Voisin zavraždila tisíce dětí a sama se popravy dočkala v roce 1680.
Guibourg zemřel ve vězení, a další katolický kněz, abbé Mariotte, byl vypovězen do exilu. Většina duchovenstva spolu s celou aristokracií, počínaje sestrami z rodiny Manciniho až k samotné markýze de Montespan, se nakrásně dočkala toliko plácnutí přes ruku a nelichotivou zmínkou v životopisech. A co prostí občané? Většina z nich byla beze zmínky umučena k smrti, což byl i případ přítele Marie Bosse, který pořádal večírek, na němž to ona vyblábolila. Tak skončili ti, kteří nebyli upáleni na hranici…
Byla to markýza de Brinvilliers, která Pařížanům představila jed Aqua Tofana,[14] načež se stal fetišem aristokracie, která se jím jakožto posledním pařížským módním výstřelkem navzájem vraždila. Je to pomalu působící smrtelný jed vyvolávající symptomy podobné žaludeční viróze. Podával se ve čtyřech dávkách, zaručeně zabíjel a byl nezjistitelný. Jeho výrobu pochytila od svého manžela, který získal recept od italského chemika nazývaného Exili. Byl prý v Římě námezdním travičem Olimpie Maidalchini, švagrové samotného papeže Inocence X.[15] …
Už od dob Borgiů v patnáctém století, kdy papež Alexandr VI. nechal v nic netušící renesanční Itálii svoji dceru Lukrécii Borgia utrhnout se ze řetězu, se jed stal jednou provždy tradičním nástrojem papežství. Borgiové, bez ohledu na to, co si nyní revizionističtí historici myslí, že ví, byli rodinou ďáblů v lidské podobě, která v Evropě zanechala takový přetrvávající dojem, že jsou dodnes předmětem popkultury. Z Alexandra VI. sálalo takové zlo, že během jeho papežství benátský diplomat Girolamo Priuli vyprávěl každému na potkání, že dozajista „zaprodal duši i tělo arcidémonovi v pekle“.[16]
Není zřejmě náhoda, že papežství Alexandra VI. počalo týden poté, co Kolumbus vyplul k Novému světu…
* * *
Jack Heart je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články s rozsáhlou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.
Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.
Jack Heart and Orage © 8. dubna 2020, převzato s laskavým svolením autora.
Původní název článku Jacka Hearta zní Human Sacrifice among the Catholic Clergy II (the Khazar-Nazi Antichrist III), prvně se objevil na jeho stránkách a k překladu byl převzat z linku https://www.veteranstoday.com/2020/04/08/jack-heart-human-sacrifice-among-the-catholic-clergy-ii-the-khazar-nazi-antichrist-iii/.
[1] David J. Krajicek: Justice Story: Killer priest murders nun in chapel sacristy, leaves demonic stab pattern over her heart. nydailynews.com, September 23, 2012. Viz http://www.bishop-accountability.org/news2012/09_10/2012_09_22_Krajicek_JusticeStory.htm.
[2] Ibid.
[3] David Yonke: Sin, Shame, And Secrets: The Murder of a Nun, the Conviction of a Priest, and Cover-up in the Catholic Church. Continuum, 2006.
[4] Biblický pás je neformální termín pro oblast Spojených států, v nichž sociálně konzervativní evangelikální protestantismus je významnou součástí kultury. Termín vytvořil kolem roku 1925 americký novinář Henry Louis Mencken.
[5] Anton Szandor LaVey: Satanské rituály. Baronet, Praha 2010.
[6] Aleister Crowley („The Worst Man in the World“): Black Magic is Not a Myth. The London Sunday Dispatch, Jul 2nd, 1933. Viz https://hermetic.com/crowley/articles/black-magic-is-not-a-myth#black-mass.
[7] Ibid.
[8] „… Sainte-Croix odkázal v prstenu, zdobeném scarabeem, markýze de Brinvilliers tajemství slavného jedu, jejž pro ni vynalezl…“ Symbol scarabea posunuje mystický práh dál k symbolům egyptské magie: „veliká ochranitelka zla, Isis, přeměňující se v scarabea“. Srv. Jiří Karásek ze Lvovic: Romány tří mágů: Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus (1908), Ganymedes (1925).
[9] Olympie Manciniová, hraběnka ze Soissons byla francouzská šlechtična italského původu, manželka Evžena Mořice Savojského, neteř kardinála Mazarina a matka Evžena Savojského. V mládí patřila k okruhu svých sester a sestřenic na francouzském dvoře, kterým se říkalo Mazarinettes nebo les petites Mazarines.
[10] Rodiči Marie Anny byli římský baron a astrolog Lorenzo Mancini a Geronima Mazzarini, sestra kardinála Mazarina.
[11] Zůstává otázkou, zda-li byl za kněze skutečně vysvěcen kvůli pověstem pro svůj zájem o satanismus a obviněním ze sexuálních nepřístojností páchaných s mladými hochy, za což byl pohnán k soudu, byl ale osvobozen. V roce 1909 však konvertoval ke katolické církvi a krátce poté se začal prezentovat jako katolický kněz a nechával si říkat „reverend Alphonsus Joseph-Mary Augustus Montague Summers“, třebaže nikdy nebyl členem žádného katolického řádu či diecéze.
[12] Patena nebo paténa (řec. πατήνα přes lat. patina) je liturgická nádoba, obětní miska, která se v křesťanských církvích používá při slavení eucharistie. Mívá tvar okrouhlého talířku a vyrábí se obvykle ze zlata nebo pozlaceného stříbra. V římskokatolické církvi se užívá dvojí patena: patena kalichová a patena ke svatému přijímání. Kalichová patena leží při eucharistické modlitbě na korporálu a je na ní položena velká hostie určená pro celebranta. Patena ke přijímání se drží pod proměněnou hostií (Tělem Páně) podávanou věřícímu, aby se zabránilo případnému upadnutí hostie či jejích částeček (partikulí) na podlahu a tím jejich znesvěcení.
[13] Montague Summers: Geography of Witchcraft. Kessinger Publishing 2003 (první vydání 1927).
[14] Aqua Tofana (Acqua Toffana, Acquetta Perugina, Aqua Tufania a Manna di San Nicola) byl velmi silný jed, údajně široce používaný v Neapoli, Perugii a Římě počátkem 17. století, který začala vyrábět rodačka z Palerma Giulia Tofana jako směs otrušíku, olova a rulíku zlomocného.
[15] Inocenc X. (1574-1655), narozen jako Giovanni Battista Pamphilj, byl papežem v letech 1644-1655.
[16] Alexander Lee: Were the Borgias really so bad? (n.d.). History Today. The world’s leading serious history magazine. Viz https://www.historytoday.com/history-matters/were-borgias-really-so-bad.
